a úvodní slovo P. Tomáše Stritzka v něm. Ponechme stranou informace o milostivém létě v Římě, které jistě patří k tomu, co by kněz měl sdělovat věřícím. Je zde však i druhá část tohoto článku, která se více, či méně týká 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem.
V prvé
řadě chceme poukázat na fakt, že kněz by měl být osobností, která sděluje
věřícím nejenom katolické pravdy důležité pro spásu duší, ale měl by jim také dávat
za vzor vpravdě katolické (nikoliv liberální) osobnosti, zprostředkovávat jim katolické
vidění světa, a to i na poli politiky, sociálního učení Církve atd. V neposlední
řadě by měl dokázat varovat laiky před nebezpečími nepřátelských režimů
a
ideologií, které se dnes bezuzdně šíři. Je tomu tak v letáku skutečně?
Nikoli.
Vyskytují se v něm zmatená historická a politická vyjádření kněze, který např.
tvrdí: „Vítězství nad nacismem tedy znamenalo pokračování života našeho národa
na našem území…“ Toto tvrzení je naprostým nesmyslem, protože k nám začátkem
května 1945 dorazily na sovětských tancích bolševici, včetně agentů NKVD, kteří
zde začali provádět čistky mezi čs. občany a zavlékali je do SSSR.[1]
Další
podivnou poznámkou v úvodu je například nesmyslné vypíchnutí konkrétních jednotek
Waffen SS, přičemž v případě tzv. chorvatských divizí SS navíc pro daný
příklad zavádějící, protože v nich etničtí Chorvaté prakticky nepůsobili[2].
Náhoda, neznalost, nebo zlý úmysl, když dobře víme, že v řadách divizí SS
bojovali proti sovětskému bolševismu i mnohé jiné národy? Stejně tak byly různé
národy, včetně Ukrajinců, součástí Rudé armády, jejíž bestiální zvěrstva jsou při
osvobozování dobře známá i z naší země. Ať je tomu jakkoli, podobným
způsobem při uplatnění kolektivní viny by bylo možné excesy jednotlivců nebo
skupin zobecňovat a českému národu vytýkat například řádění Rudých gard, s nímž
se většina národa dozajisté neztotožňovala.
Nikde
se v článku ani nedozvíme, že rudí socialisté bojovali proti nacionálním
socialistům a že vlastně tyto striktně levicové ideologie si vyřizovaly účty
mezi sebou. Proč si autor článku nepřipouští, že nebýt první světové války,
pádu Rakouska – Uherska a obecně evropských monarchií, nikdy by nevznikly
revoluční republiky typu republiky Československé, které dupaly po katolické
Církvi, kde jen mohly, obíraly katolickou Církev o její majetky, zvláště pak
v „1. pozemkové loupeži“. Očividně autor adoruje první veskrze zednářskou republiku
(namátkou připomeňme prokázané členství v lóži u vrcholných politiků jako
byli např. Beneš, Kramář, J. Masaryk, Švehla, Rašín...)[3],
která byla vůči katolicismu nejenom nepřátelská, ale její představitelé chtěli
prosadit podobu sekularizovaného nenáboženského státu v naprostém rozporu
s encyklikou Pia XI. Quas Primas (O sociálním království Ježíše
Krista nad společností) z 11. prosince 1925.
Nejenom
nástup nacismu, ale i nástup komunismu pro mnohé znamenal konec života, začátek
perzekucí, které drtily katolickou Církev, biskupy, kněze a laiky, včetně zatahování
čs. státních občanů do nacistických koncentračních táborů, nebo do SSSR a do gulagů
prostřednictvím agentů NKVD. Hnědá diktatura se tak po roce 1945 změnila
v rudou – se stejnými koncentračními tábory jako ta hnědá. A nemuselo se
jednat
o přesídlování národa.
Rovněž
není vůbec jasné, proč autor článku zmiňuje výcvikový tábor SS na České území.
Po české inteligenci nešli jenom nacisté, ale i bolševici.
„Věční“
parašutisté
Dále
se ukazuje, že se opětovně glorifikuje zásah českých výsadkářů jako projevu
mimořádného hrdinství, který zahájil úplně zbytečnou represi nacistů vůči
českému obyvatelstvu. Nejenom po roce 1942, zvláště pak po bitvě u Stalingradu,
bylo jasné, že Německo nevyhraje, ale náznaky prohry už byly patrné
v prosinci 1941, kdy německý Wehrmacht zamrzl u Moskvy. Z pohledu
úspěšnosti byla akce parašutistů výsadku Anthropoid naprosto zpackanou a
zfušovanou operací, která sice odstranila možná jednu hlavu hydry, ale další ihned
narostly. Záměr, že atentát podnítí Čechy k výraznějšímu odporu a odboji,
zcela selhal. Doporučujeme autorovi knihu historika Tomáše Krystlíka Zamlčené
dějiny 1. a 2. díl. Dle historiků se dále samozřejmě spekuluje i o možné
úloze Abwehru na odstranění říšského protektora, kterého již měli jeho
příslušníci takříkajíc „plné zuby“ a na navedení zednáře Beneše k tomuto
činu.[4]
Ať už to bylo se zabitím říšského protektora jakkoli, jisté je, že životy
českých občanů nejdou na vrub pouze nacistům, kteří se mstili, ale i Benešovi, který tuto naprosto zbytečnou akci schválil, i když
věděl, že začnou represe a odnesou to nevinní čeští lidé.
V každém
katolickém morálním poučení se píše (zvláště v morálkách 19 a 20. století),
že 1) není možné vést partyzánský způsob boje, tj. boje vždy ze zálohy, a 2) není
možné sesadit tyrana, který se ujal tyranské vlády (to potvrzuje i nauka sv.
Tomáše Akvinského). Názory P. Francesca Suaréze o možnosti svržení tyrana Církev
neakceptovala. Jedinou výjimkou je, když nelegitimně sesazená vláda panovníka
se legitimním způsobem snaží veškerými legitimními prostředky znovu ujmout své
zákonné vlády (například pokusy bl. Karla Habsburského získat zpět uherskou korunu
po skončení I. světové války formou vojenské intervence). Ale i pro tuto
situaci musí existovat pravidla: 1) musí existovat nejenom dostatečný spravedlivý
důvod (legitimita), ale i 2) opravdová šance zvrátit tyranskou vládu (šance na
úspěch), včetně toho, že 3) jí musí vyhlásit zákonná autorita. Beneš nebyl ani
legitimní autoritou, ani skutečnou, když nařizoval diverzní akci parašutistů, neboť
zradil svůj národ v nejtěžší chvíli, když sedl „na aeroplán a zmizel za
oceán“. Byl to klasický příklad zrádce, jakých máme v dějinách tolik. Je
to úplně stejný problém zrádcovství, jakého se dopustili Britové a Francouzi v
Mnichově. Odnesl to tady za všechny president Hácha, těžce nemocný člověk a vlastně český národ, protože si pánové politici Benešové a Šrámkové chránili
hlavně své krky v cizině a „dělali“ tam politiku pro národ, která se ukázala jako politika proti němu.
Krásně to vyjádřil hrdinný katolický prezident Hácha, který se pro národ
skutečně doslova obětoval: „Naše neštěstí začalo pádem Rakouska.“
Autorův "zářný" příklad Msgr. Šrámek – liberální politik
Autor zmiňuje
jako "zářný" příklad k následování Msgr. Šrámka. Kdo byl tento
člověk? Přímo na webových stránkách politické strany KDU-ČSL[5],
která však od svého počátku měla pramálo společného s katolicismem,
i když
v ní figurovali katoličtí kněží, čteme:
„Ve
20. století dominovaly lidoveckému hnutí dvě osobnosti, které vytvářely
křesťanské a demokratické prostředí lidoveckého hnutí. A reprezentovaly
náboženský, kulturní a politický přínos československé státnosti. Je to osoba
monsignora J. Šrámka, politického organizátora a vládního představitele 1. a 3.
republiky. Je to i osobnost monsignora B. Staška, ideového představitele
křesťanské demokracie za 1. a 2. republiky, poslance a kulturního představitele
českých náboženských
a kulturních snah. Ve dvacátých letech oba nesouhlasili
s
reformní snahou Jednoty katolického duchovenstva a odmítli rozkol v českém
katolicismu
a ustavení Československé církve. Obě dvě osobnosti reprezentovaly
lidovecké hnutí jako předsedové zemských organizací a J. Šrámek jako předseda ústředního výkonného výboru ČSL. Oba lidovečtí
politici vystupovali jednotně, ale názorově se odlišovali. J. Šrámek byl
více politického zaměření směrem
k socialistickému politickému stranictví,
kdežto B. Stašek více směřoval do pravicových pozic. B. Stašek více zdůrazňoval
svatováclavské a mariánské tradice a J. Šrámek cyrilometodějské
a význam
Velehradu. Oba se však hlásili k oběma tradicím a ke křesťanským kořenům české
státnosti.
…Základem
programů obou zemských složek lidové strany se stal tzv. křesťanský
solidarismus obohacený národními aspekty a důrazem na parlamentní demokracií. …
Jednoznačně tu byla
snaha, samozřejmě neúspěšná, pokřtít liberální demokracii, o což se opět
neúspěšně pokoušeli liberální katolíci v 19. století (Lammenais aj.), ale
Církev toto bratření s demokracií odsoudila za pontifikátu Řehoře XVI.
v encyklice Mirari vos (O liberalismu a náboženské lhostejnosti).
V roce 1938 Šrámek
ve svých téměř sedmdesáti letech emigroval do Londýna, kde spolu
s prezidentem Benešem bojoval o obnovu samostatné československé
státnosti.
Zase
nám další politický žonglér zbaběle utekl. Pokusí se o útěk ještě v roce
1948, ale to už mu nevyjde.
Po
vzniku Československé republiky se stal členem Revolučního národního
shromáždění. Ve všech koaličních vládách první republiky byl ministrem. V r.
1928 byl místopředsedou vlády.
Pro
doplnění, co bylo Revoluční národní shromáždění: Byl to první zákonodárný sbor „svobodného“
státu, který nevzešel z žádných demokratických voleb. V
posledním válečném létě, kdy se porážka centrálních mocností stávala stále
zřetelnější, vznikl v Praze politický orgán o 38 členech s názvem Národní výbor
československý a jeho členové se systematicky začali připravovat na
převzetí moci. Takže jinými slovy puč. Coup d´etat.
Po
komunistickém puči, při nástupu vlády rudé totality, byl Jan Šrámek z veřejného
života odstraněn a na jeho místo byl dosazen komunistickým režimem Josef
Plojhar.“
Očividně
jeden kolaborant stíhá druhého: jeden kolaboruje s odsouzenou liberální
demokracií, druhý s bolševismem. Oba dva byli katoličtí kněží. Kolaborace s nepřáteli
Církve měla v řadách českých kněží tehdy (konec konců však i teď) zjevně
dost následovníků.
„…Stát,
který má v úctě duchovní svobody svých občanů, nebude ukládati náboženský
zákon, ale bude ve svém vlastním zájmu narovnávat vše, co by uráželo náboženské
cítění občanů….“
Klasický
liberální koncept, který byl občanem Šrámkem, ale i Staškem hojně propagován. Definice
pojmu náboženské cítění občanů je dvojznačná a není jasné co si pod ní
představit. Ale ukazuje se, že tito pánové by naprosto s klidem podepsali
„učení“ II. Vatikánského koncilu, zvláště pak deklaraci Dignitatis humanae,
kap. 2: „…Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na
náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být
prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských
skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v
oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno
jednat podle svého svědomí soukromě
i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v
náležitých mezích….“[6]
Pokračujme
dále ze stránek KDU-ČSL: „…J. Šrámek, který emigroval, zase nereálně spolu s
E. Benešem považovali Sověty za víceméně demokraty a komunistickou stranu
Československa za demokratickou stranu a přistoupili na omezující politické
pojetí Národní fronty, a to po vyhrané válce a obnově Československého státu
/již bez Podkarpatské Rusi/.“
„…Jím
vedená lidová strana sice nebyla v očích papežského nuncia považována
zprvu za příliš silného hráče na politické scéně, přesto se jí dařilo záměry
v církevně-politické oblasti prosazovat. Šrámek se totiž ukázal
i jako zdatný vyjednavač v zákulisí. Již papež Benedikt XV. si
však byl hned po první světové válce vědom toho, že kněz kvůli angažovanosti
v nejrůznějších spolcích a vystupováním na schůzích zanedbává své
základní poslání, totiž službu ve farnosti a evangelizační činnost. V tomto
duchu pokračoval i jeho nástupce Pius XI., a proto v roce 1923
vydal rozhodnutí „numerus clausus“, kterým se měl redukovat počet duchovních
v politice….“.
„…Vatikán měl obavu i z toho, že duchovní se budou
účastnit činnosti vlád, která bude v rozporu se zásadami církevního učení.
Samotnému Šrámkovi nuncius často vytýkal, že církevní zájmy hájí vlažně
a příliš ustupuje ideovým protivníkům. Ke Šrámkovým zásluhám však patří,
že český katolický tábor přijal za svou myšlenku demokracie
a odolával pokušení k řešení politických problémů za pomoci vlády
pevné ruky. … Zvláště ve třicátých letech stoupala navíc kritičnost vůči politickým
stranám obecně, protože panovalo přesvědčení, že už neslouží původním účelům,
ale byly vnímány jako parazitující instituce sledující pouze přízemní zájmy….“.
Šrámek
chtěl naroubovat katolicismus na liberální pojetí. Tím se postavil jednoznačně
na stranu katolického liberalismu, který byl odsouzen papeži 19. století.
Církev
si totiž mimo jiné uvědomovala, že liberální demokracie a účast duchovenstva
v jejích strukturách nakonec uškodí pověsti celé katolické Církve. Proto
také zákaz kanonického práva pro působení duchovních ve státních orgánech států
(viz níže). Pověst katolické Církve tím utrpěla, protože duchovní nemohli být nekompromisní
vůči nepřátelským politickým silám, jak to po nich Církev chtěla a nemohli
tudíž prosazovat striktně katolické principy do života státu.
Klasickým případem byla Marmaggiho aféra, která jednoznačně ukázala na problematické pilíře, na kterých byla postavena republika Československá. Viz článek k Marmaggiho aféře.[7]
Šrámek
vždy sice odmítal komunismus, ale neváhal s komunisty zasednout
v Národní frontě, jak to kdysi sám prohlásil:
„Ideovým
odpůrcem komunismu byl jsem jak v prvé republice, tak i v nynější republice,
ale vzhledem k tomu, že komunistická strana se stala stranou národní, byl jsem
pro národní frontu, do které by byli přizváni také komunisté.“[8]
Kritika Šrámkovy politiky přišla z pera katolického intelektuála Jaroslava Durycha (1886–1962). Ten v létě 1925 odmítl kompromisní postoj předsedy lidové strany a upozornil jej, že katolický kněz, byť byl i ministr, musí v první řadě respektovat vůli papeže, a tudíž z vlády za jakoukoli cenu vystoupit.
"...Jednalo se právě o postoj Šrámka ve výše uvedené aféře. Durychův kritický postoj k politickému katolicismu vyplýval nejjednoznačněji z článku „Kritika české církevní politiky“, zveřejněného v Rozmachu již v roce 1923: „Katolictví není stranou a nemůže zůstat v žádné straně. Katolictví je majetek,
a jak správně jeden vysoký církevní hodnostář řekl, snahou katolické církve není vzrůst lidové strany, nýbrž katolicita celého národa. Nikoliv strana, nýbrž národ je aspirací Církve. A na tento úkol strana lidová a vůbec žádná strana stačit nemůže a nebude.“
(Šmíd, Marek, Obtížné zakotvení lidovců v politickém systému první ČSR Parlamentní volby v roce 1925
a Československá strana lidová (online): https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2013/04/02.pdf in: DURYCH, Jaroslav: Řím promluvil. In: Rozmach, roč. 3. č. 12 (1925), s. 177–183 (přetištěno in: KOMÁREK, Karel (ed.): Jaroslav Durych: Polemiky a skandály. Olomouc, Periplum 2002, s. 216 n.).DURYCH, Jaroslav: Kritika české církevní politiky. In: Rozmach, roč. 1, č. 3 (1923), s. 33–38 (přetištěno in: FIALOVÁ, Zuzana (ed.): Jaroslav Durych: Publicista. Praha, Academia 2001, s. 261–263)
Msgr. B. Stašek – další „vzorová“ autorita, kterou máme dle autora článku následovat
Nekompromisně
byla zdůrazněna nerozlučitelnost manželského svazku, podporování populace a
péče o děti, a to zvláště zdravotně postižené. Vyžadovaly se školy náboženské
či konfesní, beznáboženské či laické. Náklady na obojí školství měly být
hrazeny z veřejných prostředků. ..."
Stašek měl pokřivený náhled na Bílou horu a pobělohorské období zemí Koruny české. (viz https://apologie.info/20230701_ib_projevy_b_staska_z_doby_okupace/)
Je třeba také čtenáři sdělit fakt, že Československá strana lidová podporovala náboženskou svobodu ještě dávno předtím, než tento blud zvítězil na II. Vatikánském koncilu.
Politické
profily demokratů J. Šrámka a B. Staška
„…B.
Stašek se zase více snažil o ideové a politické sjednocení křesťanských
národních stran v rámci Československa, ale bezúspěšně. J. Šrámek zase
hledal možnosti politických dohod napříč parlamentním politickým spektrem,
kdežto B. Stašek se více přikláněl k národnímu a více pravicovému politickému
stranictví. J. Šrámek podporoval politické koncepce E. Beneše a jeho volbu
za prezidenta, ale i spolupráci se socialistickým stranictvím za 1.
republiky.“
Takže
si autor úvodníku očividně bere za vzor různé nespolehlivé politické osoby, které,
když teklo národu do bot, buď utekly, když byl národ křižován, anebo podporovaly
liberalismus a liberální demokracii odsouzenou papežskými encyklikami, nebo
dokonce jednaly v rozporu s nimi, když podporovaly liberalismus
v naší zemi a vlastně bezkonfesijní sekularismus a falešné politické
kompromisy s nepřáteli Církve. Protože na tom je ostatně založena
parlamentní demokracie, na kompromisu, který ovšem je kompromisem vytvářeným
s nepřáteli Církve.
Tolik
k těmto „výkvětům“ liberálního katolicismu, které rozhodně nemůže katolík
následovat, zvláště pak katolík, který chce být věrný Tradici Církve a tradičnímu
učení papežů.
Co
jsme se dále dozvěděli?
Autor
článku dále mluví o současných nepřátelích? Koho tím myslí? Politiky EU, naše
politiky, NATO, jiné uskupení globalistických lichvářů? Jiné subjekty? To se
čtenář nedozví. Autor odmítá ideologii tzv. vzájemného odpuštění a namísto toho
z úvodníku tu a tam „povykoukne“ prachobyčejný malý český šovinismus. Neměl
by však kněz naopak spolupůsobit na smíření mezi národy pod praporcem katolické
Církve? Neměl by to být právě katolický kněz, který vyjde s pochodní katolické
víry ke všem národům tak, jako poslal své učedníky Ježíš Kristus ke všem
národům, aby tyto národy byly sjednoceny ve víře katolické? Místo toho se zde kněz
uzavírá opět do ulity již zmíněného prvorepublikového šovinismu a zářných
vzpomínek na nespolehlivé syny českého národa jako byl Beneš, Stašek i Šrámek.
Byli to lidé z katolického pohledu nespolehliví, podporovali nejhrubší liberalismus,
politický marasmus republikánství a liberální politiky, neusilovali o narovnání
národnostního problému, kterému čelila republika. V rozporu s tehdy
platným kanonickým právem vstupovali do politiky a do čela vládnoucí garnitury,
kdy kánon 139 Kodexu kanonického práva z roku 1917 zakazoval, aby duchovní
na sebe brali veřejné úřady, s nimiž je spojen výkon světské pravomoci a
správy. Naopak kněží mají za povinnost šířit katolické principy na poli
sociálního učení katolické Církve vytyčenou sociálními encyklikami Lva XIII. a
Pia XI., varovat věřící před nepřátelskými ideologiemi ve smyslu Syllabu bl. Pia IX. a
učení papežů sv. Pia X. a dalších, a nikoliv proto, aby dělali jenom falešné
politické kompromisy a ústupky.
Pokud
autor mluví o spravedlnosti a jejím nastolení, potom je třeba začít v roce
1918 a požádat o odpuštění bl. Karla Habsburského, že došlo k revolučnímu
vytvoření neživotného a nelegitimního státního útvaru, který si za to koledoval
o trest Boží, který přišel v roce 1938. Za to, že jste zničili Habsburskou
monarchii, utlačovali jste národnostní menšiny, které ve skutečnosti menšinami
nebyly[10],
přišel trest: Mnichov, puč v roce 1948 a zotročení na desítky let. K tomu
odkazujeme na článek, který se tomuto tématu věnuje.[11]
Pokud
podle autora má smíření pro budoucnost mezi národy stát na pravdivých
základech, s čímž lze souhlasit, potom je třeba začít právě v roce
1918 a požádat o odpuštění Habsburky, německou, maďarskou a polskou menšinu,
kterým byla odepřena integrace do naší vlasti. Víc jak 3.000.000 Němců
a další počty maďarské a polské menšiny byly vrženy do chomoutu nově vzniklé
šovinistické republiky, která se cítila státem národním s národem pouze „československým“,
a která po menšinách jenom dupala po celých 20 let, aby je nakonec vyhnala
z jejich zákonných domovů a historických území. Obětí zločinu se stali
Habsburkové a s nimi i němečtí, maďarští a polští občané po první světové
válce. A mimochodem silné čechizaci byla v 1. republice vystavena také
chorvatská menšina na jižní Moravě a to v rozsahu, který v monarchii
nikdy nepřipadal v úvahu. Ale světovým mocnostem se to vymstilo. Důsledkem
špatného uvažování mocností po první světové válce bylo zaděláno na válku ještě
horší. Přesně, jak Matka Boží předpověděla ve Fatimě.[12]
Takže naše země a náš národ si své problémy vždy zavinily samy.
S autorem
rovněž není možné souhlasit, že naše země byla 8. května osvobozena, protože nacismus
vystřídala další totalita, která přijela na sovětských tancích. To nebyli žádní
osvoboditelé. 3. republika byla ve vleku SSSR, český národ zrazen podruhé
(Jalta, Casablanca) a vehnán do sovětského prostoru
a bolševismu. Takže žádné osvobození se nekonalo. K tomu zase odkazujeme
na tento náš článek.[13]
Myšlenky
míru jsou jistě nádherné, ale nemůže být v tomto světě mír mezi katolíkem
a liberálem či totalitářem. Právě katolík nemůže podporovat žádný kompromis
politický, či sociální. Stát, který by v důsledku byl proti katolické víře,
nemůže stavět společnost, a už vůbec ne, pokud stavební práce neřídí katolická
Církev (sv. Pius X. ve své encyklice Notre charge apostolique ze
dne 25.8.1910 proti bludům sociálního hnutí Sillon). Nutností je, aby katolík,
a to v úzké spolupráci s klérem a papežem sv. Piem X. a jím vyhlášené
katolické akci aktivně usiloval o vybudování katolického státu[14]
a skrze takový stát byl veden nespočetný zástup duší ke spáse.
Jako
asi největší nonsens je tvrzení autora článku, že žijeme ve svobodné zemi a že
katolická Církev žije ve svobodě. Pravděpodobně to již není jenom nedostatek znalostí
politických a historických reálií, ale očividně nepochopení současné situace,
ve které se dnešní český národ nalézá. Adorace nepřirozených svazků, LGBT,
liberalismu, morálního a politického marasmu, včetně bojovného atheismu
spojeného s novými „ideologickými“ neomarxistickými hnutími a směry, podpora
potratové politiky a v budoucnu
i euthanásie, zavádění státní censury, toto opravdu není jenom projevem nesvobody,
ale ideologické totality nejhrubšího zrna. Národ je drcen těmito ideologiemi,
které razí nové vládní garnitury již více jak 35 let.
Zmíněný
úvodník P. Stritzka lze tedy s přídechem ironie celý považovat za svého
druhu „partyzánštinu“ nebo přinejmenším za velmi svojský pohled na dějiny
národní i mezinárodní. Skoro se chce říct „drž se svého kopyta, ševče“. Úsměvná
je také nejasná poznámka autora úvodníku na téma stihomamu, zmíněná přímo na
místě, kde s notnou dávkou stihomamu sám obvykle „odhaluje“ různé
„nepřátele“ svého apoštolátu.
Závěrem
lze říct, že úvodníky tohoto kněze se již za ta léta stala v tradičních
kruzích legendárními. Mnohdy se jim dokonce smějí, případně se za ně stydí, i
samotní mnozí „drazí věřící“. To je bohužel víc než smutné a není to dobrým
východiskem pro rozvoj apoštolátu.
[1] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené
dějiny 2. Praha: Beta Books, 2010. ISBN 978-80-87197-29-5.
[2] Autor článku
pravděpodobně myslí divizi SS Handschar a SS Kama, kterou většinově tvořili
příslušníci z řad bosenských muslimů a etnických Němců žijících na Balkáně
(nikoliv Chorvaté) a byla založena v roce 1943/1944. viz BINGHAM,
Graham. SS - Hitlerův nástroj teroru. Praha 8: Svojtka a Vašut,
1996. ISBN 80-7180-118-4, str. 122 a dále a str. 129. Totéž potvrzuje LUKAS,
James, Hitlerovy horské jednotky, Praha, Naše vojsko, 1994, ISBN 80-206-0412-X,
str. 217 a dále. Navíc chorvatská vláda protestovala, aby na chorvatském území
byly cvičeny obě dvě divize SS, které nebyly složené z Chorvatů. Což bylo
vyslyšeno a obě dvě divize byly cvičeny v jižní Francii.
[3] LENNHOFF, Eugen. Svobodní
zednáři. Paměti a historie. Praha: Petrklíč, 1993. ISBN 80-85243-42-3.
[4] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené
dějiny. Praha: Beta Books, 2008. ISBN 978-80-87197-06-6, str. 129-134.
[5]
https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2010/msgr-dr-jan-sramek
[6] https://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html
[8] Archiv KDU – ČSL.
Protokol, 21.3.Ústředna státní bezpečnosti v Praze. Karton 18, Osobnosti ČSL,
sv. 2 - Jan Šrámek.
[10] O utlačování
národnostních menšin v První republice viz BERAN, Ladislav Josef. Odepřená
integrace. Praha: Pulchra, 2009. ISBN 978-80-87-87377-02-3.
[12] 12. července 1917 Panna
Maria ve Fatimě řekla, že se blíží další světová válka, a poskytla znamení: "Válka
skončí. Pokud však nepřestanou (lidé) urážet Boha, začne za vlády Pia XI. další
a ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké
znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho mnohé zločiny
válkou, hladem a pronásledováním Církve a Svatého otce. Abych tomu zabránil,
přijdu vás
o pěti prvních sobotách požádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o
přijímání pokání. Budou-li mé žádosti splněny, Rusko se obrátí a nastane mír.
Pokud ne, bude roznášet své bludy po celém světě, vyvolávat války a
pronásledování Církve. Dobří budou umučeni, Svatý otec bude mnoho trpět a různé
národy budou vyhlazeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí, Svatý otec mi
zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude dopřáno jisté období míru."
[14] Opětovně požadavek sv.
Pia X. a jeho encykliky Notre chargé apostolique.
