Před týdnem jsme si připomenuli 400 let od Staroměstské exekuce (popravy 27 „českých pánů“) ze dne 21. června 1621, kterou byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala demonstrativní a spravedlivou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou revolučních stavovských armád v bitvě na Bílé hoře, jejíž výročí jsme si připomněli minulý rok.
Exekuce byla
vyvrcholením potrestání a skoncování s protestantským revolučním převratem,
které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové dávají přednost Ancien
régime a jediné pravé katolické víře, jíž jsou ochránci a strážci, a
nenechají se zastrašit stavovským povstáním ani žádnou protestantskou vzpourou, která nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu
Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy
odboje. Jako mylné se jeví tvrzení některých historiků, že zde nešlo o řešení
náboženského boje uvnitř Evropy 16 a 17. století. Naopak. Právě třicetiletá
válka byla bojem mezi protestantismem a katolicismem na
duchovním poli a světskou mocí hájící jeden z náboženských postojů na straně druhé. Partikulární zájmy znepřátelených států hrály až sekundární
roli.
Čeští páni a elita
národa? Omyl.
Málokdo ví, že nešlo
jenom o česky mluvící pány a měšťany, ale bylo mezi nimi mnoho německy
mluvících (např. Leander Rüppel z Ruppachu, či Jiří Hauenschild
z Firstenfeldu). Devět z nich se obhajovalo před soudem v němčině. Čeští
pseudonárodovci dnes ukřivděně pláčí nad 27 „českými“ kříži na Staroměstském
náměstí, aniž by si uvědomili, jaké kvality byli tito tzv. „hrdinové-zrádci“ a
že ne všichni páni byli Češi. Rovněž nešlo o elitu národa, jak se často lživě
traduje. Šlo o nižší šlechtu, která se více, či méně angažovala ve stavovském
hnutí. Opět posloucháme demagogické nacionální výlevy, ze kterých vychází
stavové jako mučedníci svědomí. 17. století nic podobného neznalo a nemůžeme je takto chápat ani dnes. Ve hře bylo příliš mnoho. Bylo buď
vítězství katolické víry a císaře, nebo germanizace a protestantismu. Podobné
pseudohistorické glorifikace nalézáme nejenom v případě stavů, ale třeba i
legionářů, husitů a dalších. Dnes jsou tito zrádci oslavováni a považováni za
hrdiny, ve světle historie však šlo o lidi, kterým byl zájem vlasti ukraden,
hledali své vlastní partikulární cíle bojem proti systému a pojmy jako obecné
blaho společnosti, legitimita autority, poslušnost Majestátu, jim byli naprosto
cizí. Do tohoto rizika, s vědomím toho, že se jim vládnoucí moc pomstí, šli svobodně a dobrovolně. Ne nadarmo je některými historiky považováno
stavovské povstání za nepodařenou taškařici bez jakéhokoliv oprávnění,
legitimity, jako naprosto svévolné a opovážlivé hnutí. (viz kritika od historika Pekaře)
Poprava jako projev
spravedlnosti nad zrádci legitimní moci
Všichni, kteří byli
popraveni, byli nejenom poblouznění ideologičtí žongléři s nejasnou ideou,
ale byli to hlavně protestanští revolucionáři, kteří rozsévali po celé Evropě chaos,
zmar, války a legitimní moc se jim postavila. Protestantismus byl první
Francouzskou revolucí v dějinách v náboženské oblasti, který se brzy
projevil i do světské oblasti, byl postavený na anarchii, subjektivismu, na
boji proti autoritě Církve i státu. Je rovněž omylem se domnívat, že by stavové bojovali pouze proti
Habsburkům, bojovali však i proti katolické Církvi a protireformační linii
vytyčené Tridentským koncilem. Stavovské hnutí nebylo pouze o vymanění se
z područí vládnoucího rodu, ale o poněmčení naší vlasti a o vítězství
protestantismu, které by zvítězilo, kdybychom nevyhráli na Bílé hoře.
Provinění proti
Majestátu
Na druhou stranu je
třeba říci, že delikty proti státu crimen laese Maiestatis bylo ve
středověku a vlastně po celou dobu monarchií (už od dob starověkých despocií) velmi závažným
a možno konstatovat na základě literatury, že jedním z nejtěžších
prohřešků, jakého se člověk mohl dopustit. Byl to útok na legitimní autoritu
panovníka z Boží vůle, útok na Boží autoritu, která ustanovila legitimitu
krále/císaře a jeho moc. Byl to útok na jednotu státu, jehož úhelným kamenem
byla právě autorita panovníka z Boží milosti. Byl to útok na jednotu
národa pod jedním panovníkem, kdy skupinka revolucionářů zradila autoritu
Majestátu a odmítla poslušnost legitimní autoritě, které předtím slibovala
poslušnost. Byl to útok na Boží Církev, kterou měl stát a panovník chránit, neboť byla založena samotným Bohem. Poprava byla tedy i odsouzením porušení slibů poddaných věrnosti panovníkovi. Olej do ohně tomu
dodal Jan Jesenius se svým dílkem o možnosti lidu sesadit panovníka (dílo: Pro
vindiciis contra tyrannos). A protože zrada Majestátu byla spojena
s fyzickým povstáním, kdy stavové vojensky napadli císařskou moc,
odstřelovali Vídeň, ohrožovali jednotu celé říše, potom císař a státní moc
musela zasáhnout.
Stavové museli být
potrestáni za každý tento zločin zvlášť s přihlédnutím k privilegiím
v rámci svého společenského stavu, kteří vzbouřenci zastávali. Smyslem
trestu ve středověku bylo hlavně nejenom potrestat v tomto případě vzbouřence
veřejně a viditelně jako odstrašující příklad, ale uložit jim i individuální trest, který se lišil podle míry svého provinění. Trest měl
svoji symbolickou hodnotu. Samozřejmě trest byl také chápán jako forma odplaty
společnosti a zákonné moci, která má dle Božího ustanovení možnost trestat poddané
i trestem smrti, pokud provinění jsou takové intenzity, že narušují obecné
blaho a chod společnosti, či státu. Poprava na Staroměstském náměstí byla
rovněž chápána jako veřejná potupa, a to zvláště formou volby smrti (například
oběšením).
Důležité byly i
prameny práva, kterými byly císařské výnosy. Panovník totiž dle středověkého
chápání autority měl v sobě plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc,
která sice v novověku byla stále více a více potlačována, ale v době
stavovského povstání vrcholila.
Další z forem
středověkého práva byly nařízení panovníka, někdy nazývána jako dekreta, či
statuta. Tato nařízení měly obecnou platnost a jsou dokladem zákonodárné
pravomoci panovníka.
Trestné činy proti
panovníkovi a státu
Z hlediska
závažnosti jednotlivých trestných činů stály na prvním místě činy namířené
proti státu, respektive proti panovníkovi. Mezi ně náležela hlavně velezrada nebo
urážka panovníka, která mohla mít více podob, včetně vyvěšování takzvaných
„zrádných cedulí“. Těmito protistátními letáky se zprvu mínily letáky rozpisové
či později tištěné proti stavům a zemským úředníkům, tedy proti vládě (údajně
sám Jan Jesenský tyto protihabsburské letáky sám rozšiřoval). Pokud došlo k
takovému provinění, bylo trestáno nejen samotné autorství, ale i jejich
rozšiřování. Kromě toho proti státu směřovalo též povstání či vzbouření, ať již
proti vrchnosti nebo proti panovníkovi.
Pro udělení trestu
bylo podstatné společenské postavení zločince a mělo význam v procesu
dokazování před soudem, kdy některých úkonů se mohl šlechtic s poměrnou jednoduchostí
vyhnout, například v případě, že byl žalován osobou z nižšího stavu. V případě
soudního procesu se stavy se tak nestalo, jinak obyčejně šlechtici mohli získat „čestnější“
formu smrti (stětím), nebo být rozčtvrceni až po smrti (Jan Jesenský).
Nejvíce se v této
době vyvinuly normy chránící stát, státní aparát včetně císaře, krále a také
ochrana Církve, což ostatně bylo posláním všech křesťanských vladařů – být
ochráncem Církve. Mezi novými zájmy, které byly trestním právem chráněny,
nacházíme důstojnost českého krále, což do té doby nebylo samozřejmostí.
Obecně za zradu bylo
udělováno rozčtvrcení (pachatel na jedné straně slibuje věrnost panovníkovi a na straně
druhé ho zrazuje – jeho osobnost je rozpolcená). Základním smyslem trestu tak byla
hlavně odplata, pomsta
a zastrašení. Důležitým rysem trestání pak byla také jeho veřejnost. Veřejné
vykonání trestu, ať již potupného nebo hrdelního, stvrzovalo v očích obyvatel
fungování spravedlnosti, dávalo ve známost osobu pachatele i jeho čin.
Neveřejné popravy naopak vzbuzovaly podezření z bezpráví. Proto také Ferdinand II., byť redukoval počet popravených, se rozhodl k exemplárnímu potrestání, které bylo zasloužené. Ostatně trestní posuzování (kvalifikace) velezrady a spiknutí, či ozbrojeného povstání se vlastně v průběhu dějin mnoho nezměnil. Vždy v každém století (bez ohledu na kulturu, náboženství, společnost) bylo velmi přísně trestáno.
Co říci na závěr? Staroměstská poprava musí být vždy chápána v kontextu událostí, ve kterých se udála a v duchu doby, kdy byla provedena. Na druhou stranu trest, jeho přísnost a intenzita musí být vždy posuzován ve vztahu k míře spáchaného zločinu. Jestliže zločin byl a je správně chápán jako hřích a jestliže (i ten nejmenší) hřích je nekonečnou urážkou Božího Majestátu, potom ani sebehorší potrestání zločince není dokonalým zadostiučiněním, které Bohu předkládá světská moc. Na Staroměstském náměstí zvítězila legitimní moc. Dreimal Habsburg Hoch! Deo et Mariae gratias.
obrázek: Ferdinand II.
Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský.
Odkazy,
ze kterých bylo čerpáno:
Wikipedia:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_exekuce
BÍLÝ, Jiří, Právní dějiny na území České republiky, Praha 2003
MALÝ,
Dějiny českého a československého práva do roku 1945
VOJÁČEK, SCHELLE, KNOLL, České právní dějiny
