Před pár lety bylo publikováno oznámení v bulletinu Svatého Stolce ze 4.8.2018 (http://press.vatican.va/content/salastampa/en/bollettino/pubblico/2018/08/02/180802a.html, že došlo k revizi katechismu katolické Církve a to čl. č. 2267, kterým se mění postoj katolické Církve k otázce užívání trestu smrti a to z důvodu toho, že trest smrti odporuje důstojnosti lidské osoby a tudíž odporuje i zvěsti evangelia. Článek chce ukázat, že trest smrti je nejenom legitimním právem státu uvalit na zločince, který se dopustil těžkých zločinů v zájmu obecného blaha celé společnosti tento typ trestu, ale že je ve shodě s Písmem sv. a s Tradicí katolické Církve. Katolík tudíž nemůže následovat papeže Františka v této změně postoje. Bohužel pontifikát papež Františka je proslulý skandálními výroky zavádějící katolíky daleko od Kristova učení, takže není se co divit, že i v otázce trestu nejvyššího dochází k rozchodu s učením katolické Církve.
Mnoho našich občanů je po roce 1989 znechuceno obrovským nárůstem kriminality a obává se o své životy. Můžeme podle policejních statistik potvrdit oprávněnost strachu obyvatel o jejich životy a majetky. Sílící organizovaný zločin (zvláště v 90. letech), neefektivnost bezpečnostních opatření na ochranu občanů, zametání závažných zločinů bezpečnostními složkami "pod koberec", sílící ekonomická a totalitarizující mentalita politiků a jejich skandály nejrůznějšího typu, to vše se může stát příčinou toho, že občané dají přednost větší bezpečnosti, kterou mohou ztotožnit s potřebou zavedení trestu smrti. Někteří se tedy hlásí k zastáncům trestu nejvyššího, trestu odnětí života, trestu smrti. Při vyslovení pojmu trest smrti se nám vybaví kruté zacházení s nevinnými v průběhu 50. let v komunistickém Československu, v nacistických koncentračních táborech, sovětských gulazích apod. Tento článek by však chtěl ukázat jinou perspektivu trestu smrti, totiž založenou na ryze křesťanském základě, a vysvětlit jeho podstatu.
Pokusíme se odpovědět na několik podstatných otázek, které jsou přímo
spojené s otázkou po znovuzavedení trestu smrti: co ovlivňuje náklonnost nebo
naopak odpor veřejnosti k hrdelním trestům? Je trest smrti legitimním nástrojem
výkonu trestu? Je verdikt trestu smrti shodný s katolickým postojem? Neodporuje
křesťanské zvěsti? Nebo lidské humanitě
a důstojnosti lidské osoby?
Při řešení těchto otázek budeme vycházet z katolického pojetí trestu, z děl
církevních doktorů a učitelů a budeme se snažit odpovědět zvláště katolickým
věřícím na to, jak se katolická církev založená naším Spasitelem dívá na tuto
problematiku.
Prvním impulsem kdysi pro napsání tohoto článku byl článek v Novém prostoru
(číslo 109/2002), který se zabývá problematikou trestu smrti. Jsou zde
vysloveny velmi závažné názory obou táborů pro trest i proti trestu smrti a je
tu vyřčena tato myšlenka: "Pokud se lidem v určité zemi daří z
ekonomického hlediska dobře, je pochopitelné, že se též projevují liberálněji
vůči nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů." Tato
teze totiž svědčí o tom, že společnost s větším ekonomickým blahobytem se může
stát a také se stává otupělejší k potírání zločinu obecně, konkrétně k potírání
organizovaného zločinu, k deviacím v chování pachatelů apod. Trest smrti je
legitimním nástrojem spravedlnosti již od samotného počátku lidstva. Nesouvisí však s brutalitou státu, ale s nastolením spravedlnosti, kdy se narovnává situace oběti a jejích příbuzných a osob blízkých. Každá
společnost v dějinách se oprávněně obávala o své bezpečí, o dobro a blaho
společenství, a proto vydala množství zákonných předpisů, které obsahovaly
udělení trestu smrti bez nějaké nutné diskuse uvnitř společnosti, protože se o
tom diskuse vést nemusela. Bylo totiž zřejmé, že společnost má právo, výsadní
právo na svoji obranu proti jednotlivcům či skupinám osob, které chtějí
narušovat pořádek a životy jiných občanů. Ve 20. století se naplňuje to, co
výše řečená teze říká: národy a státy začaly docházet většího blahobytu, a
tudíž i morální vidění občanů se změnilo. Je to dobře? Je lhostejnost či
netečnost k bestiálním zločinům v pořádku v takové společnosti, která je možná
na vysoké ekonomické úrovni, ale nedokáže zločin podchytit a zneškodnit?
Hovoříme zde o zločinu a následném trestu, a nikoliv o politickém zabarvení
problematiky trestu smrti. Trest smrti jako trest totiž stojí nad každou
ideologií, nad každým -ismem, protože vychází z předpokladu, že etické normy
platí a jsou závazné pro všechny národy a státy světa, a že tedy každý člověk musí
odsoudit bestiální zločiny, vraždy či jiné těžké prohřešky proti integritě
lidského života, proti veřejnému pořádku a proti obecnému blahu. Trest smrti tudíž nestojí na ideologických principech a
nehrozí tedy politickým oponentům jakéhokoliv z režimů na této planetě, ale měl
by hrozit všem, kdo páchají zločiny v trestně-právní rovině, které jsou na úkor života jiných nevinných
lidí a narušují život a důstojnost člověka. Zločin totiž narušuje pax societatis, chceteli obecné blaho (bonum commune) pokoj ve společnosti. Z historie české kriminalistiky
víme, že trest smrti byl i za dob nejhorší komunistické totality v bývalém
Československu udělován vrahům typu Mrázka, Papeže a dalších zločinců, kteří se
sami svým činem vyloučili ze společnosti a byli po zásluze potrestáni. Zde
nešlo o politicky zinscenované procesy, ale o narovnání spravedlnosti v trestn-právní rovině, nikoliv v politické. Jistě by
trest smrti hrozil i vrahovi Vranské, kdyby byl dopaden. Diskuse o trestu smrti
se tedy nesmí nazírat z hlediska politického, ale z hlediska morálního. Morální
apel totiž přesahuje národy s jejich politikami a všemožnými -ismy. Nestojí na
nich, ale vychází z autority státu, z autority zákona, který má Božské právo
potrestat zločince a udělit mu spravedlivý trest.
Připomeňme, že trest smrti je praktikován v několika zemích světa: např. v
USA, v Singapuru (trest smrti pro šiřitele homosexuálních postojů, pro drogové
dealery či šiřitele pornografie) a následně ve zbývajících autoritativních či
totalitních režimech nebo i v islámských zemích, které chtějí důsledně
praktikovat islámské právo šaríja. Jak jsme již uvedli výše, problém trestu
smrti je v ČR zatížen situací z 50. let, kdy docházelo k hrozným politickým
inscenovaným procesům, jejichž závěrem bylo vyřčení trestu nejvyššího. Šlo o
justiční vraždy, které s pojetím trestu smrti nemají vůbec nic společného, a
tudíž jde o skutečné zneužití.
"Přívrženci trestu smrti v ČR zdůvodňovali své stanovisko ve výzkumu z
roku 2000 nejčastěji tím, že je třeba trestat brutální činy (57 %), že
dosavadní tresty jsou málo účinné (20 %) a že dlouhodobé věznění vrahů vyžaduje
vysoké finanční náklady (10 %). Pouze 8 % však bylo přesvědčeno, že existence
trestu smrti by přispěla ke snížení kriminality" (Nový prostor 109/2002, str. 13). Velmi
často se lehkovážně tvrdí, že trest smrti je pouze projevem jakési pomsty a
odplaty společnosti. Není tomu tak. Je to zadostiučinění pro oběti a jejich blízké.
Jaký je tedy postoj katolického křesťana v otázce trestu smrti? Jak hovoří
Církev a Písmo?
Trest smrti je v Písmu svatém stvrzen Bohem jako legitimní trest za
prohřešek. Ve Starém zákoně se setkáváme s trestem smrti, který byl udělován za
vraždu, za rouhání (Lv 24, 16), modloslužbu (Ex 22, 19; Nm 25, 5), za práci v
sobotu (Ex 31, 15; 35, 2), za únos (Ex 21, 16), za homosexuální chování (Lv 20,
13), bestialitu (Ex 22, 19; Lv 20, 15-16), čarodějnictví (Ex 22, 18; Lv 20,
27), za uhození, zranění matky nebo otce (Ex 21, 15.17; Lv 20, 9), a
cizoložství (Lv 20, 10). V Novém zákoně vidíme, jak Ježíš mění ustanovení
mojžíšského zákona v případě cizoložství (Jan 8, 2-11). V pozdějších dobách se
více prosazuje takové pojetí trestu smrti, kde jde o věc ohrožení bezpečnosti
státu a obecného dobra či pokoje uvnitř společnosti.
Morální teologie katolické církve (viz např. Beneš Albert OP: Morální
teologie, Krystal, 1992, str. 127) zná pojem poena capitis, angl. death penalty, trest
smrti. Hovoří o tom, že veřejná moc má právo trestat velké zločince trestem
smrti. Toto právo je doloženo Písmem sv. (Ex 22, 18; Řím 13, 4; Mt 18, 6; Sk 5,
1-11). Trest smrti sice zůstává součástí právního rámce, ale vykonává se pouze
ve speciálních případech: při trestání vrahů, heretiků a jedinců, kteří
narušují bezpečnost a pokoj ve společnosti.
V křesťanské tradici, zvláště v díle otců patristiky a doktorů Církve, se
objevuje jasně formulovaný názor o zachování trestu smrti. Uveďme sv. Augustina
a citaci z jeho díla De Civitate Dei (I, 21, PL 41, 35), kde píše: "Není
proti přikázání Božímu "nezabiješ", když reprezentanti státní
autority uvalí na zločince trest smrti." Mezi dalšími církevními
spisovateli je třeba zmínit Lactancia (Lactantius, Divinarum Institutionum, V,
20, PL 6, 707-708), Tertulliana (Tertullian, De Idolatria, 17, PL I, 763-764),
sv. Cypriána (sv. Cyprián, Epist. 56, 4, PL 4, 362, Epist. ad Donatum, 4, PL 4,
208).), sv. Ambrože (Ambrož, De Officiis, 3, 4, PL 16, 161; Epist. 25 ad
Studium, PL 16, 1083-1086) Sv. Cyprián píše: "Vražda spáchaná zločincem
pouze pro časný zájem je zločinem, zabití spáchané ve jménu státní světské moci
k odstranění zločince je ctnost." Svatý Tomáš rozvinul po vzoru Aristotela
a v návaznosti na své předchůdce, zvláště sv. Augustina, nauku o trestu
nejvyšším. V Summa Theologiae, II-II, q. 64, a. 2, ad 3 sv. Tomáš píše: "A
proto, je-li nějaký člověk nebezpečný společnosti a kazí ji nějakým hříchem,
chvalitebně a prospěšně je zabit, aby se zachovalo společné dobro." A dále
píše: "Kdykoliv však zabitím zlých nehrozí nebezpečí dobrým, nýbrž spíše
ochrana a spása, tu dovoleně mohou býti zabiti [...] " A v článku 3. téže otázky:
"Musí se říci, že, jak bylo řečeno, zabíti zločince je dovoleno, pokud je
to zařízeno k blahu celé společnosti. A proto toto právo náleží pouze tomu,
jemuž je svěřena péče o zachování společnosti, jako lékaři náleží odříznouti
zahnívající úd, když mu byla svěřena péče o blaho celého těla. Péče však o
společné dobro je svěřena vládcům, majícím veřejnou moc. A proto je jim
dovoleno zabíti zločince, nikoliv však je to dovoleno soukromým osobám." V
článku 7. píše: "...Ale poněvadž zabíti člověka není dovoleno, leč veřejnou
mocí pro společné dobro, jak je patrné ze shora řečeného, je nedovoleno člověku
míti v úmyslu zabíti člověka, aby sebe hájil, leda tomu, kdo má veřejnou moc,
jenž zamýšleje zabíti člověka ke své obraně, směřuje tím ke společnému
dobru."
Sv. Tomáš rovněž potvrzuje právo světského státu a státní autority trestat
nejenom zločince, ale také heretiky.
"...A proto, jestliže penězokazci nebo jiní zločinci po právu ihned jsou
vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři..." (Summa
theologica, II., II., q. 11., art. 3.).
Na sv. Tomáše navazovali další teologové v následujících staletích.
Všichni, kteří argumentují pro trest smrti, hovoří o stejném argumentu jako sv.
Tomáš. Je třeba zachovat obecné blaho a společnost má právo se bránit proti
nebezpečí, které plyne od jedinců či skupin lidí (např. Giovanni Bucceroni,
Institutiones Theologiae Moralis, Rome, 1898, 301). Zachování obecného blaha a
pokoje ve společnosti je nejvyšší ctností. Pro zachování tohoto blaha je třeba
udržet trest smrti.
Papežové o trestu smrti
Prvním papežem, který se zabývá trestem smrti a jeho použitím, je Inocenc
I. v roce 405, který v odpovědi biskupovi z Toulouse opakuje tradiční větu sv.
Pavla o tom, že civilní autorita má božské právo trestat zločince. Papež
potvrzuje, že uvalení trestu smrti je legitimní, pokud jej autorizovala veřejná
státní autorita, která má k tomu od Boha právo (srov. Řím 13, 1-4). Jestliže
tedy státní autorita uplatňuje právo trestat zločince trestem smrti, nehřeší
proti Bohu a Božímu zákonu (srov. Inocenc I., Epist. 6, c. 3. 8, ad Exsuperium,
Episcopum Tolosanum, (20. 2. 405), PL 20, 495).
Dalším mezníkem je období pontifikátu papeže Inocence III., který požaduje
od Valdenských, aby při návratu do katolické církve podepsali souhlas s
vyznáním víry a zároveň souhlasili s tezí, že světská moc má právo použít
trestu smrti, vyřknout ortel, aniž by se tím těžce prohřešovala proti Bohu, a
tak splnila povinnost nastolit spravedlnost (DS 795/425). Valdenští totiž
upírali světské moci toto právo soudit a trestat zločince trestem smrti. Věta
zněla: "De potestate saeculi asserimus, quod sine peccato mortali
potest iudicium sanguinis exercere, dummodo ad inferendam vindictam non odio,
sed iudicio, non incaute, sed consulte procedat" (DS, 795).
V době po skončení tridentského sněmu se v Římském katechismu opakuje
tradiční nauka katolické církve ohledně použití trestu smrti ze strany světské
moci. V komentáři k pátému Božímu přikázání katechismus potvrzuje nauku o tom,
že státní autorita má moc uvalit trest smrti, aby ochránila nevinné. Jestliže
světská autorita vykoná trest smrti, popraví zločince, nehřeší proti pátému
přikázání, ale naopak je mu nanejvýše poslušna. Páté přikázání totiž v sobě
obsahuje zachování a ochranu integrity lidského života (srov. The Catechism of
The Council of Trent, The Fifth Commandment, Execution of criminals, str. 421).
Za pontifikátu Lva XIII. se opět setkáváme s potvrzením tradičního učení o
uvalení trestu smrti světskou mocí. V dopise Pastoralis Oficii rakousko-uherským
biskupům Lev XIII. potvrzuje, že je zakázáno božským a přirozeným právem zabít
či poranit lidskou bytost, vyjma světské autority, která má právo použít v
případě nutnosti trest smrti (srov. Lev XIII., Pastoralis Oficii (12. 9. 1891),
ASS 24 (1891-92), 203).
Pius XII. při různých příležitostech (9. 14. 1952; 10. 3. 1953; 10. 5.
1954; 12. 5. 1954; 2. 5. 1955) pokračuje: "Jestliže je člověk nevinný,
jeho život je nedotknutelný." Dodává však: "Bůh je pánem života, a
proto ten, kdo se neproviňuje proti životu, není trestán trestem smrti"
(srov. Pius XII., promluva k San Luca Medical-Biological Union, 12. 11. 1944).
Pius XII. potvrdil 14. září 1952, že otázka odsouzeného na smrt nestojí na
právech na život jednotlivce. Je úkolem státní autority zbavit odsouzeného
člověka života, po tom, co se sám vydělil z tohoto práva na život svým vlastním
činem (srov. Pius XII., Promluva na Prvním mezinárodním histopatologickém
kongresu, 14. 9. 1952, XIV, 328, AAS 1952, 779; a dále Pius XII., Promluva k
italské asociaci katolických právníků, 5. 2. 1955, AAS 47 (1955) 81, Catholic
Mind 53 (June 1955), 381). Krátce řečeno, jednotlivec přichází o svá práva na
život, jestliže se dopouští takového činu, který porušuje práva na život jiné
nevinné osoby. V těchto tvrzeních Pius XII. pouze potvrzuje možnost uplatnit
právo státu na trest smrti, a nikoliv aby obhajoval instituci trestu smrti jako
takovou.
Učení svatého Tomáše a dalších teologů ukazuje jednotné vidění problematiky
trestu smrti, který vykonává zákonně zvolená moc nad provinilcem dopouštějícím
se nejhorších zločinů vraždy a ohrožení samotné existence společnosti při
ohrožení obecného blaha. Sv. Tomáš a další teologové rovněž ukazují, že trest
smrti v sobě zahrnuje polepšení provinilce, nastolení spravedlnosti a má
odstrašující účinek.
1/ Zločinci je dána možnost se smířit s Bohem, dát své věci do pořádku,
činit pokání. Křesťanský pohled na trest je vždy veden tímto smířením. Součástí
trestu by mělo být napravení zločince a jeho příprava na věčný život. Problém
zavedení trestu smrti v sekulární, nenáboženské společnosti je ten, že
společnost pouze vykonává trest nad zločincem bez sebemenší ochoty smířit
zločince s Bohem a připravit ho na cestu do věčnosti. Proto je rozdíl mezi
trestem smrti v sekularizované společnosti, která nevěří v existenci Boha, jeho
zákona a v existenci posmrtného života, a ve společnosti křesťanské, kde
světská moc, spojená s Církví, připravuje zločince na cestu do věčnosti a na
setkání s Bohem, připravuje ho na osobní soud, který ihned po smrti přichází.
Trestající křesťanská světská autorita připravuje zločince na poslední cestu a
má na paměti spásu hříšníka, protože ani Bůh si nepřeje věčné smrti hříšníka,
ale aby se obrátil a byl živ životem věčným.
2/ Trest smrti nastoluje spravedlnost. Narovnává křivdy a nespravedlnosti,
které byly spáchány zabitím nevinného. Nevinný naopak neměl možnost se na smrt
dostatečně připravit, a proto zločinec odnímá své oběti právo dostatečně
připravit duši na cestu do věčnosti. Zločince se dopustil nejenom vraždy těla nevinné oběti, ale zbavil ji možnosti smířit a připravit se na smrt a na setkání s Bohem na Jeho soudu.
3/ Odnětí života zločinci má odstrašující účinek. Každý tvor chce zachovat
svůj život a bojí se smrti. Smrti, která ničí jeho pozemské bytí. Proto, jak
tvrdí sv. Tomáš, trest odnětí života působí v jiných lidech touhu neprohřešovat
se proti zákonu.
Shrnutí
Morální teologie tedy jasně říká, že veřejná autorita má přímou moc usmrtit
zločince, kteří jsou společnosti zvlášť nebezpeční. Avšak podmiňuje použití
trestu smrti několika podmínkami, které je nutné dodržet, aby nedošlo ke
zneužití:
1/ Vykonavatelem trestu smrti je pouze veřejná moc, a nikoliv soukromá
osoba.
2/ Vykonání trestu smrti je nutné pro bonum commune (obecné dobro
společnosti).
3/ Zločin je tak veliký, že podle platných zákonů podléhá trestu smrti.
4/ Skutečnost zločinu je soudně dokázána.
5/ Odsouzenému má být dána možnost před popravou dát své věci do pořádku a
přijmout katolické svátosti.
Vysvětleme si trochu každý z výše řečených bodů:
1/ a 2/ Vykonavatelem trestu je veřejná autorita, autorita státu, který má
od Boha pravomoc soudní a trestní, a je tedy zákonnou institucí, která má právo
k zachování obecného společného dobra společnosti a bránit životy svých občanů.
Stát je zodpovědný za životy svých občanů.
3/ Zločin je tak veliký, že zasluhuje trest nejvyšší. Mezi takové zločiny
patří jistě zločin vraždy, usmrcení nevinného. Vražda byla vždy trestána
trestem smrti. Rovněž vražda spojená s deviací kriminálníka (sadismus,
brutální provedení vraždy zvlášť zavrženíhodným a trznivým způsobem provedení, zabití dítěte, zabití matky dítěte, zabití těhotné matky, terorismus a útok na stát, apod.)
4/ Pouze soudní dokázání činu a usvědčení pachatele zavdává možnost použít
trest nejvyšší - trest smrti. Žádná jiná svévolná autorita (jednotlivci nebo i
skupiny občanů) nemá právo vykonávat trest smrti, nemá právo být sama soudcem.
Tato moc je výhradně spojena se soudní mocí státu, který má moc trestat
pachatele trestných činů.
5/ Důležitou funkci hraje smíření pachatele s Bohem a jeho příprava na
smrt. Stát a soudní moc nesmí nikdy projevit sebemenší náznak nějaké odplaty
nebo pomsty vůči pachateli. Pomsta a odplata nejsou projevem spravedlnosti, ale
hněvu. Stát má ve svém soudním výroku být vykonavatelem spravedlnosti a zadostiučinění. Nikoliv
pomstychtivým soudcem, který se snaží každého pachatele potrestat trestem
smrti.
Katechismus katolické Církve, paragraf 2266, formuluje jasně církevní
stanovisko k trestu smrti:
"Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z
tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost
právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by
vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti [...]"
Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností přispívat k nápravě viníka. (Katechismus katolické církve, ZVON, Praha 1995, str. 555)
Tradiční nauka Církve o trestu smrti hovoří o legitimitě trestu smrti na
základě dvou skutečností:
1/ Společnost má právo ochraňovat sebe samu.
2/ Tato obrana předpokládá použití všech dostupných prostředků k zajištění
této obrany.
Ve druhém bodě se jedná také o ochranu lidského života jako daru od Boha a
zachování integrity tohoto života před násilným přerušením. Od sv. Augustina k
sv. Tomáši Akvinskému a rovněž k Aloysiu Taparelli d´Azeglio (1793-1862; rektor
Gregoriánské univerzity v Římě, filosof a sociolog) se setkáváme s jasně
formulovanou naukou o trestu smrti.
Společnost má právo se bránit běsnění jednotlivců či skupin jednotlivců,
kteří chtějí narušit násilně obecné blaho a pořádek státu. Výše jsme citovali
biblické znění věty listu Římanům (13, 4), která byla pro křesťanské panovníky
potvrzením jejich odpovědnosti za obecné blaho společnosti, jíž z Boží milosti
vládli:
"Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo. Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí...", Pius XII. rovněž potvrdil ve své přednášce ke katolickým právníkům 5. 2. 1955, že slova sv. Pavla mají univerzální a stále platnou hodnotu, protože hovoří o bytostné podstatě trestní autority státu a její legitimitě použít trest účelně.
Trest smrti je projevem trestní a soudní moci státu, který trestá
nejzávažnější trestní činy a zároveň je projevem spravedlnosti. Dnes se bohužel
praktikuje falešné pojetí lásky a milosrdenství k nejhorším zločincům, jejichž
morální profil je takový, že po opuštění cely odcházejí, aby se znovu
dopouštěli hrozných činů a mnohdy ještě strašnějších, než spáchali předtím.
Sv. Tomáš rovněž říká, že "mors illata etiam pro criminibus aufert
totam poenam pro criminibus debitam in alia vita, vel partem poenae secundum
quantitatem culpae, patientiae et contritionis, non autem mors naturalis". "Násilná smrt, třeba pro zločiny, odnímá celý trest za zločiny, který by bylo
nutné snášeti v dalším životě, nebo částečný trest, protože to závisí na
velikosti viny, trpělivosti zkroušenosti, to však přirozená smrt nepůsobí..."(Summa Theologica, Index, pod klíčovým slovem Mors).
Stát totiž, pokud propouští ze žalářů nebezpečné vrahy a kriminální živly
na svobodu, ohrožuje sám obecné dobro společnosti a životy tisíců občanů.
Namítne se však, že důstojnost lidské osoby má větší hodnotu než nastolení
spravedlnosti. K tomu lze říci následující:
Jestliže se tvrdí, že důstojnost pachatele jako člověka nezasluhuje
spravedlivého trestu, třeba i trestu nejvyššího, potom se tvrdí, že osoba je
tak nedotknutelná, že není možné ji zákonně, zákonnou autoritou, potrestat, a
to je omyl. Autorita spravedlnosti a nastolení trestu je plně v kompetenci
státní moci, která k tomu má božské právo.
"Bůh dal státní moci všecku pravomoc, která je nezbytná k patřičnému zachování a řízení státu [...] Státní moc má nevyhnutelně potřebí práva hrozit trestem smrti a jej také skutečně uvaliti, má-li zachovat bezpečnost a pořádek, aspoň tehdy, když se jedná o zločin vraždy. Neboť zločin vraždy liší se ode všech ostatních zločinů tím, že vrahu jest prostě nemožné nahradit zavražděnému a zadostiučinit, protože úplně zničil život pozemský a zavražděnému odňal všecky pozemské statky, naděje a vyhlídky. Kromě toho vrah odnímá své oběti možnost se připravit na smrt, aby si mohl zabezpečit věčnou blaženost a obstát před soudným stolcem Božím. Proto vyžaduje veřejná bezpečnost nevyhnutelně, aby státní moc, jak jenom je možné, nejvíce a nejúčinněji vraždě zabránit. Tak bránit může státní moc vraždě, uvažujeme-li lidi, jakými s větší části jsou a budou, jenom trestem smrti, který jediný dovede divokým vášním rozbouřeným odporovati a od vraždy mocně odstrašit, který jediný společnost může samu zabezpečit pro budoucnost před vrahem. Doživotní káznice, deportace, vyhnanství neodstrašují dostatečně, poněvadž nechávají člověku nejen život, ale také naději na vysvobození. Proto neposkytují společnosti dostatečné záruky pro budoucnost. Kdo jedenkrát vycedil úmyslně nevinnou krev, vyvázne-li z rukou spravedlnosti, zpravidla neopustí dráhu kriminálního živlu. Namítá se, že trest smrti odporuje účelu trestu, napravení zločince. Avšak hlavním a předním účelem trestu jest zachování obecného blaha, ne polepšení zločince. Namítá se, že člověk jest sám sobě účelem, proto nemá se ho zle užívat trestem smrti jako pouhého prostředku k vyššímu účelu. Užívání odporuje prý vážnosti, která lidské osobnosti přísluší. Avšak potrestáním neužívá se člověka jako pouhého prostředku, jím spíše najevo vychází, že blaho společnosti stojí nad blahem jednotlivce a že proto jednotlivec má být od společnosti odloučen, jako škodlivý od těla, je-li toho nutně zapotřebí k zachování společnosti. [...] Dále je pravda, že lidská důstojnost a nezrušitelnost má býti ušetřena, ale tak dlouho, pokud jí šetří jednotlivec sám v sobě. Zapomene-li člověk na svou vlastní důstojnost mravní oddávaje se slepým vášním a zvířecím náruživostem, ruší-li násilně pořádek a hrozí-li veřejné bezpečnosti, má právo společnost zločince moci podrobiti pořádku právnímu a v jistém případu jej ze sebe vyloučiti trestem smrti. Člověk je podle přirozenosti bytostí společenskou, a proto vázán nutnými zákony společenskými a svými statky pozemskými podřízen blahu obecnému. Proto nesrovná-li se pozemské blaho jednotlivce s blahem obecným, musí blaho ono ustoupiti tomuto." (Kadeřávka E., Morálka filosofická, část I., Praha , 1906, 293-297 s aprobací knížecího arcibiskupského ordinariátu v Praze)
V současně době se bohužel velmi nesprávně chápou dvě základní skutečnosti,
které se vztahují k trestnému činu a následně k trestu smrti:
1/ Práva oběti: Oběť má svá práva, resp. právo na život, a toto právo, když
je porušeno, je třeba narovnat ve smyslu spravedlnosti odpovídajícím způsobem.
2/ Dnes se upřednostňuje právo na život kriminálního živlu více než právo
na život oběti.
