Nakladatelství Christianitas vydalo knihu Liberalismus je hřích - Stěžejní dílo každého katolíka - Im Christianitas-Verlag erschien das Buch „Liberalismus ist eine Sünde – Das wesentliche Werk eines jeden Katholiken“.

 

Lidé se dnes všeobecně ptají: „Co se stalo s naší společností? Co je špatně?“ Tato kniha, milý čtenáři, v jádru obsahuje odpovědi na tyto otázky.

Jsme v bodě, kdy je příkazem konat. V sázce je totiž samotná naše osobní, pozemská bezpečnost. A to ani nezmiňujeme mnohem důležitější věc, jíž je spása naší duše. Jednat správně však můžeme, pouze pokud známe pravdu a postupujeme v souladu s ní.

Původní anglické vydání knihy obdrželo Církevní schválení.

Autor: Dr. Don Félix Sardà y Salvany

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství.

Děkujeme mnohokrát Nakladatelství za vydání této kultovní knihy, která nemůže chybět v žádné katolické knihovně.

Liberální katolicismus byl zavržen papeži a katolickou Církví v 19. a 20. století. 

Liberál je fanatikem nezávislosti a tuto nezávislost prohlašuje všude: Je nezávislý na existenci pravdy, pravda pro něho není objektivní realitou. Rozum a myšlení je rovněž nezávislé na jakékoliv autoritě. Rozum sám o sobě je pro liberála dostatečnou entitou, která člověku postačí. Vůle je nezávislá na inteligenci. Vůle není závislá na soudu a rozumu, ale řídí se sama sebou. Liberál uznává nezávislost svědomí na objektivním řádu zákona, ať už nadpřirozeného, či přirozeného a samo o sobě rozhoduje o tom, co je morálkou, či nikoliv. Nezávislost rozumu a vědy na jedné straně na víře, nezávislost na Bohu, na Církvi katolické, na autoritě Církve.

Liberální katolicismus byl definován „v podstatě jako hnutí mezi katolíky vyzdvihovat svobodu jako primární hodnotu a vyvozovat z toho důsledky ve společenském, politickém a náboženském životě ve snaze uvést principy, na nichž byla založena křesťanská Francie, s principy, které jsou odvozené z Francouzské revoluce“. (Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire du Libéralisme catholique, 1988) 

Liberální katolík je pokřtěným katolickým křesťanem, který se snaží ve své vlastním osobním životě spojovat prvky pojetí tradičního katolicismu s revolučními principy (principy 1789) a to tak, aby byla zachována jeho autonomie a svoboda na učení katolické Církve, aby nakonec od katolické víry a od katolické Církve odpadl. 

Ochrana před liberálním katolicismem:

1) Pravidelná modlitba (zvláště pak sv. Růžence) a svátostný život. 

2) Nejprve být pravým katolíkem a potom občanem. 

3) Vyznávání pravé katolické nauky v její úplnosti a orthodoxii v soukromí i na veřejnosti. 

4) Pravidelné studium katechismu a katolických pravd. 

5) Pravidelná četba Písma sv. s katolickým komentářem. 

Omyl v pastýřském listě ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí biskupů - Der Irrtum im Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe

Při pozorné četbě  Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec: 

"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."

Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat. 

Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.

Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona  a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. 

V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. 

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.

Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem. 

V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě." 

Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat. 

Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.

Oslava Lutherovy exkomunikace 3. ledna 1521 - Lutherovy heretické teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Feier der Exkommunikation Luthers - 3. Jänner 1521 - Luther irrige Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

Monarchia Catholica v těchto dnech nového roku 2021 oslavuje spolu s dalšími věrnými katolíky exkomunikaci dr. Martina Luthera, která proběhla dne 3.1.1521 Jeho Svatostí papežem Lvem X. bulou Decet Romanum pontificem. https://www.papalencyclicals.net/leo10/l10decet.htm, které následovalo po vydání buly Exsurge Domine z 15. června 1520 (https://www.papalencyclicals.net/Leo10/l10exdom.htm), kterou se zavrhovaly Lutherovy bludy. Při této příležitosti uvádíme níže uvedený článek k některým Lutherovým liturgickým omylům. 

p.s. Ani pro-neomarxistický papež František nehodlá zrušit exkomunikační bulu nad Lutherem (např. https://www.churchmilitant.com/news/article/pope-rejects-plea-to-lift-luthers-excommunication)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara z Tours a Johna Wickleffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku
o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění
a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho 

a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánském koncilu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k "počátkům" liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je tak otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dva důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo přijmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. tím se Luther dostává do přepjatého subjektivismu a demokratického chápání církevního společenství, které je cizí ustanovení Ježíše Krista, protože Kristus sám je neměnný a nikoliv subjektivní, Kristus sám je hierarchický a monarchistický - ustanovil pevnou strukturu Církve s hierarchii a s jednotlivými jejími částmi a údy, které jsou si podřízené - od posledního věřícího po papeže. Kristus je stále tentýž včera, dnes i zítra. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální Bohem ustanovenou službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.

Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti přijímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transsubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a sjednocený a schismatický Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše (Die aufs sacrificium lauten). Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k mylnému přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech "nánosů středověkých představ" a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použijeme terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti přijmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, Domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:

1/ Každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium.

2/ Svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství.

3/ Vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku."

4/ Všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Deutsche Messe

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohoslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem vycházejí z verze z 1. Kor.11, elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem, elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století. Německý nacionalismus, subjektivismus chápání nauky o svátostech, demokratizace Církve, subjektivní chápání víry podle sebe, výklad písma dle libosti - jednoduše řečeno ranní červánky Francouzské revoluce v Církvi - Fraternité, Egalité, Liberté - to jsou hlavní úpadkové formy, které opravdu nemají nic společného s objektivním chápáním víry a autority, kterou chtěl Kristus. skutečnou reformu Církve přinesl až Trident. Deo gratias!

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI. (na "vývoji" nové mše spolupracovali protestanté v ustanovené liturgické komisi), kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, kde centrem není Kristus, ale pouze člověk a deviantní hominismus. Důsledky ztráty víry katolíků po II. Vatikánském koncilu s příchodem nové mše jsou naprosto devastující.

JSI PROTESTANT NĚJAKÉ Z DENOMINACÍ ZALOŽENÉ MIMO KATOLICKOU CÍRKEV? POTOM VĚŘ, ŽE TVÉ NÁBOŽENSTVÍ NENÍ ZALOŽENO OD JEŽÍŠE KRISTA, ALE OD OBYČEJNÝCH LIDÍ A TVÁ SPÁSA JE OHROŽENA.

Ať žije římská Církev založená jako jediná Ježíšem Kristem! Ať žije papež, Trident a Svatá mše - Srdce Církve! Budiž navždy prokleta protestantská vzpoura!

---

August Franzen, Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992, str. 192

Msgr. Klaus Gamber - The reform of the Roman liturgy, Its problems and background, Una Voce Press, USA,1993

Geoffrey Hull, the Banished Heart - Origin of Heteropraxis in the Catholic Church, Spes nova League, Australia, 1995

Das Problem der Liturgiereform - Die Messe des II. Vaticanum und Paulus VI., FSSPX, Stuttgart, 2001

Michael Davies, Liturgical revolution - Pope Paul´s New Mass, Angelus Press, USA, 1992 

Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, Philadelphia, U.S.A., 1897, str.52

Koronavirus - Trest za idolatrii papeže? Koronavirus - die Strafe für das Götzentum des Papstes?

Bůh se nenechá vysmívat. Písmo Svaté nás jasně učí o Božích přikázáních a jedno z největších je úcta a klanění vůči jedinému Bohu. Bůh trestá svůj nevěrný lid svými tresty.

Modloslužba (též idolatrie z řeckého ειδωλατρεια - "služba obrazům"; podle některých názorů je slovo odvozeno z hebrejštiny) je projevování náboženské úcty modlám, fyzickým předmětům, např. sochám, obrazům, symbolům. Definice pojmu a způsob jeho užívání vychází z judaismu, v němž je praktikování modloslužby zakázáno jedním z přikázání Desatera. ... Podle katechismu katolické církve je idolatrií takové jednání, při němž "člověk uctívá tvora (předmět) místo Boha a klaní se mu; spočívá ve zbožšťování toho, co Bůh není". Je zásadně odmítána s odvoláním na první přikázání víry v jediného Boha, které vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha a neuctíval je. Modloslužba se chápe jako "perverze vrozeného náboženského cítění člověka".) převzato z Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Modloslužba)

Jaký trest dává Bůh za modloslužbu? Smrt. (Lev. 20)

Čeho se Svatý Otec dopustil?

Vatikán (kath.net) Dne 4. října 2019, na svátek sv. Františka z Assisi, se ve vatikánských zahradách konala za přítomnosti papeže Františka a jiných vysokých církevních hodnostářů ceremonie, která měla jednoznačně náboženský charakter, jak vyplývá z oznámení Vatikánského tiskového střediska ze dne 4. října 2019: "Během modlitebního obřadu se na zakončení iniciativy ,Čas stvořeníʼ, kterou nedávno podpořil papež František, uskutečnilo zasazení stromu z Assisi jako symbolu integrální ekologie za účelem zasvěcení synody o Amazonii svatému Františkovi při příležitosti 40. výročí papežského vyhlášení Františka z Assisi za patrona ekologie. Na konci slavnosti recitoval papež František modlitbu Otčenáš. Ceremoniálu se zúčastnili zástupci amazonských domorodců, františkáni a různí představitelé Církve."

Více o uctívání Pachamamy:

https://pokani.cz/proc-nebylo-uctivani-pacamamy-zadnou-malichernosti/

Kdo je Pachamama?

https://gloria.tv/post/8U3kVKfxp6z3D8eFLQVCd96Ye

Bylo porušeno 1. Boží přikázání z Desatera od dnešních nejvyšších vůdců Katolické církve. Jako 

u Izraele, když se Šalamoun pod vlivem své hříšné přirozenosti ve stáří začal klanět i modlám. Ostatní vůdcové se k němu aktivně či mlčky připojili. Následovalo vojenské dobytí Izraele i Jeruzaléma. A tak i dnes můžeme chápat epidemiologickou totalitu jako trest za modloslužbu papeže, chcete-li papežů, kteří od II. Vatikánského koncilu se klaní falešným náboženstvím, bůžkům všeho druhu (Assisi, Amazonská synoda apod.)

Totéž platí i o vystavení sochy Molocha na přání papeže v Koloseu v Římě, kde umírali stovky křesťanů za víru. Přímo u vchodu byla postavena gigantická socha pohanského kanaánského božstva známého jako „Moloch“. Ve starověku, ti, kteří sloužili Molochovi, mu obětovali své děti, které byly doslova zaživa opalovány. A nyní je masivní socha tohoto pohanského modla vrcholem nové „archeologické výstavy“ ve světově proslulém Římském Koloseu. Ano, přesně to samé Koloseum, kde bylo umučeno nespočetné množství křesťanů pro svou víru, je nyní domovem pro jednoho z nejneobyčejnějších pohanských božstev, jaké kdy svět viděl.

Neexistuje způsob, jak by se taková věc mohla stát bez přímého svolení nejvyšší úrovně Vatikánu. Římské Koloseum je ve vlastnictví Vatikánu, konkrétně diecéze v Římě, také nazývané Svatá stolice. Pokud tam chce někdo něco udělat, musí získat povolení od úřadu římské diecéze. Tato výstava s názvem „Cathargo: nesmrtelný mýtus“, by se tam nemohla konat, pokud by nebyla udělena povolení na vysoké úrovni.“  To není jen náhodné starobylé božstvo. V Leviticus 18:21 jsou Izraelci výslovně varováni před obětováním svých dětí tomuto monstróznímu modlu…

A nenecháš žádné ze svého semene projít ohněm v Molocha, ani nebudeš profilovat jméno Boha svého: Já jsem Hospodin.

viz http://svobodnenoviny.eu/u-vchodu-rimskeho-kolosea-byla-postavena-obri-socha-molocha/

Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne - Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i Msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!

Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)

Několik poznámek k bule UNAM SANCTAM - Einige Bemerkungen über Unam Sanctam Bulle

 

Motivem k připomenutí tohoto papežského dokumentu je trvající neporozumění především ze strany neomodernistů, kteří této bule přikládají jakýsi časově podmíněný charakter, který se prý výhradně vztahoval k době středověké, kdy spolu mnohdy zápasily moc církevní s mocí světskou o vliv nad společností. Neomodernisté se domnívají, že tento dokument je pouze papežovou reakcí proti zasahování francouzského krále Filipa Sličného do záležitostí katolické Církve. Někteří jeho dogmatickou povahu sice uznávají, ale pouze jeho závěrečnou část, která hovoří o nezbytnosti poddání každé stvořené bytosti římskému papeži jako podmínky její spásy. V zajímavém díle Co jest Církev (1925) se brněnský kapitulní děkan a člen římské Akademie sv.Tomáše Akvinského dr. Josef Pospíšil mimo jiné zabývá také problematikou závaznosti buly Unam Sanctam. Uvedeme několik poznámek k této problematice z tohoto díla.

Bula byla vyhlášena papežem Bonifácem VIII. dne 18. 11. 1302. Motivem vyhlášení této buly bylo vskutku bezprávné zasahování tehdejšího francouzského krále do pravomoci církevní. Bula řeší problém poměru Církve ke státní moci. Někdy je také nazývána "naukou o dvojím meči Kristem Církvi odevzdaném." Tato nauka je Bohem zjevenou a v bule Unam Sanctam za článek víry prohlášenou. Dogmatickou povahu nemají pouze závěrečná slova buly: "potvrzujeme, pravíme, definujeme a prohlašujeme, že je ke spáse zapotřebí, aby každá bytost byla římskému papeži poddána." J. Pospíšil uvádí, že dle mínění některých kanonistů a teologů je článkem víry pouze nauka, že uznání papeže za viditelnou hlavu Církve je podmínkou věčné spásy. To, co v bule předchází, není prý pravdou zjevenou a tak nemůže být předmětem dogmatického prohlášení, nýbrž obsahuje jen vysvětlení a odůvodnění oné jediné definované věty a má jen tolik pravdy, kolik jí ono vysvětlení a odůvodnění přirozeně sobě obsahuje. Tato mínění jsou však dle P. Pospíšila nesprávná.

Bula Unam Sanctam neobsahuje nic nového. O poměru Církve ke státní moci tak Církev vždy učila a tak věřící věřili. Francouzský král, který chtěl zkonfiskovat část církevního jmění a nabýt tak hmotných prostředků na válku proti anglickému králi byl papežem Bonifácem VIII. upozorněn na své nesprávné a nespravedlivé jednání. Papež mu připomněl pravdu samým Kristem zjevenou, v jakém poměru stojí každý katolický stát k Církvi, aby z tohoto poměru odvodil povinnosti, které Kristus světským panovníkům ukládá. Dalším důkazem, toho že bula je definicí "ex cathedra" a má tedy ráz dogmatický je ta skutečnost, že V. lateránský sněm (1513 - 1517) učení této buly potvrdil. Obsahem buly je dvojí dogma, které velmi úzce souvisí s poměrem mezi Církvi a státem. Dogma "mimo Církev není spásy" a dogma o primátu římského papeže, tedy o jeho nejvyšší moci nad veškerou Církví.

Dále Bonifác VIII. předkládá nauku o tzv. dvojím meči. Kristus odevzdal sv. Petrovi a jeho nástupcům a Církvi dva meče, jeden duchovní, druhý světský. Duchovní meč je spravován Církví a druhý, světský meč spravován králi a vojáky (z pokynů kněží) pro Církev. Jeden z mečů má být podřízen tomu druhému. Hodnost světská moci církevní, neboť "není moci leč od Boha, ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha", jak hovoří svatý Pavel v listě Římanům.

Přednost moci duchovní nad světskou plyne:

a) z povýšení ducha nad hmotou,

b) duchovní moc má Pravdou poučovat a řídit, nekoná-li svých povinností, soudit,

c) duchovní moc řádem hierarchickým, Kristem ustanoveným, nemůže nad sebou uznávat žádnou světskou moc. Přestože duchovní moc byla svěřena člověku (papeži) a člověk ji vykonává - není mocí lidskou, nýbrž mocí Božskou, podle slov Kristových svatému Petrovi: "cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.",

d) stvořenou bytostí je i panovník. Jeho povinností je:

1. vystříhat se všeho, co by bylo účelu Církve vést věřící k věčné spáse na překážku

2. pozitivně podporovat Církev, co by k dosažení nadpřirozeného cíle mohlo být ku prospěchu.

Je třeba si uvědomit, že papežem Bonifácem VIII. předložená nauka o dvojím meči je ideálním stavem. Nebylo a nebude ji v tomto světě ve vší dokonalosti nikdy úplně dosaženo. Hlavy států se k tomuto ideálu mohou přibližovat a tím z blahodárného svazku křesťanského státu a Církve bude plynout všechno Boží požehnání. Jak tuto skutečnost vystihuje J.Pospíšil ve svém díle o Církvi: "Křesťanský stát, který si je vědom, že podle vůle Boží má podporovat Církev v její snaze, vést lidstvo k cíli nadpřirozenému, k jeho věčné spáse, bývá touto sám povznášen do stavu nadpřirozeného, v němž Bůh svou milostí zdokonaluje a šlechtí nadpřirozeně všechny jeho skutky, i když mají neprostředný předmět nabytí a použití hmotných statků." Na druhé stráně ovšem stát, který zaujme k Církvi zásadně stanovisko nepřátelské (zjevné i skryté, viz komunismus i demoliberalismus) sám se snížil "ex statu naturae per Christum reparatae" ke stavu "naturae per Adamum lapsae", se vší jeho mravní a hmotnou bídou. Smutným příkladem pádu do "Adamova stavu" jsou téměř všechny státy - republiky i konstituční monarchie současné Evropy.

Literatura:

POSPÍŠIL J., Co jest Církev. Brno: Občanská tiskárna, 1925, s. 571.

Pietas Austriaca versus současná doba temna - Pietas austriaca versus gegenwärtige Zeit der Dunkelheit

 Život a umírání bl. císaře Karla I. je dnes již klasickou ukázkou oné pověstné Habsburské zbožnosti a oddanosti vůči katolické Církvi, kterou by dnes mohl závidět nejeden příslušník kléru, který to ještě se zbožností myslí vážně. Císař Karel projevoval podobně jako většina členů Habsburského rodu zbožnost, onu příslovečnou Pietas Austriaca, kterou tolik nenáviděli a dodnes nenávidí nepřátelé katolické Církve a to dokonce i členové nejenom modernistického duchovního stavu. Křesťanské ctnosti tvořily páteř této Habsburské zbožnosti. Zvláště hojně vynikla Habsburská zbožnost ve válkách proti Turkům a protestantským heretikům a Bůh tuto zbožnost odměnil skvělými vítězstvími, které dnes oslavuje každý pravý katolík. Habsburská moc se neopírala o mandát z rukou lidu, ale od nepaměti si členové pozdějšího císařského domu uvědomovali, že vládnou "z milosti Boží". Byla to Boží mise, kterou chtěli naplnit, a které chtěli sloužit. Slovo "z Boží milosti" ovšem neznamenalo nějaká privilegia, ba právě naopak - tvrdou a nelítostnou službu, o které věděli, že bude jednou odměněna, nebo potrestána samotným Bohem. Byli si vědomi toho, že Habsburkům byla dána moc z Boží milosti a tuto misi hodlali naplnit. Nebyli to nějací volení šašci, kteří si přes internet chtějí odhlasovávat skrze hloupý lid, že bílá je vlastně černá. A lid je vždy hloupý, pokud ho vezmeme jako masu. Masa zůstane tupou veličinou, o kterou se dokáží opírat pouze revolucionáři typu demokratické bandy, bolševiků, či nacistů. Za Habsburky stál a stojí Bůh, Ten, který řekl Staniž se, a byl stvořen svět z ničeho, Ten, který poslal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil svět. A Bůh je více než tupá masa hlasující přes Facebook. Křesťanské zásady politického působení usměrňované věrností vůči katolické Církvi a její nauce doplňovaly nejenom u císaře Karla ctnosti typu spravedlnost a mírnost. U Habsburků vynikal onen typ zbožnosti, která vykazuje stálost jak na veřejnosti, tak v soukromí. Dnes se usiluje o beatifikaci císařovny Zity, manželky císaře Karla I. Císařovna vytvářela s císařem Karlem křesťanský manželský pár hodný následování, ctnostný a mravný, který se snažil podobat manželství čistému a skvělému jaký měla Panna Maria a sv. Josef. Jak již bylo řečeno výše, vládnout z milosti Boží skrývalo neuvěřitelně náročný závazek před Bohem. Jeho narušení Bůh mnohdy v dějinách spásy trestal těžkými tresty. Bez dostatečných milostí Božích by nebylo možné pro žádného panovníka naplnit tento vznešený královský, či císařský úřad. Péče o blaho svých poddaných a jejich pokojný rozvoj nebyla redukována pouze na naplnění blaha tělesného, ale zvláště šlo i o blaho duše. Úřad císaře na sebe bral i povinnost bránit proti všem nepřátelům katolickou Církev a poskytnout ji nerušený rozvoj a působení, neboť ji Habsburkové vždy chápali jako pravou, neomylnou a jedinou archu spásy. Tento posledně jmenovaný aspekt byl naplňován, či zneužíván ze strany císařů různým způsobem a to i pro rozdílnost jejich povah a jejich míru ovlivnění nepřátelskými duchovními směry: včetně svobodného zednářství - smrtelného nepřítele katolické Církve a Habsburků. Vzpomeňme na křiklavé příklady Marii Terezii a Josefa II. První vynikala láskou ke katolické Církvi a dopomáhala k rozvoji řeckokatolické Církve na Východě říše, druhý katolickou Církev tupil a jistě za to každý dostal od Boha svůj díl pozitivní, negativní odměny. Habsburská vnitřní zbožnost se odrážela i navenek. Úctyhodné architektonické památky sakrálního typu, mariánské sloupy, které tak systematicky byly drancovány v Československé republice za tatíčka Masaříka, měla prostému lidu ukázat komu je třeba se klanět, jaký je smysl života a poukazovat jim na poslední věci člověka. Tyto památky byly vesměs i mocným díkůvzdáním za projevené nesčetné milosti Boží ve vítězstvích nad Turky, či za odvrácení nemocí a dalších neštěstí.

Centrem Habsburské zbožnosti byla úcta k Nejsvětější svátosti oltářní, k uctívání svatého Kříže a Panny Marie. Panna Maria byla ochránkyní všech národů monarchie a známe její nesčetné atributy: Magna Mater Hungariae, Magna Mater Austriae a Mater Gentium Slavorum. Současně i další svatí hráli v životě Habsburků stěžejní roli. Zmiňme velmi uctívaného sv. Josefa - všechny děti dostávaly jako jedno z obvykle početných křestních jmen jméno svatého Josefa. Svatý Josef měl jako otec Svaté rodiny chránit děti a říši a odvracet od nich neštěstí. Jednotlivé země měly své zemské patrony: sv. Leopold pro Rakousko, sv. Štěpán pro Uhry, sv. Václav pro Čechy spolu se sv. Janem Nepomuckým - jeho svatořečení silně podporoval císař Leopold. Habsburkové podporovali charizmatické řeholníky a kněze v jejich boji za spásu duší: jmenujme ct. Marka z Aviana, který dopomohl pozdvihnout ducha křesťanského vojska a k jeho konečnému vítězství nad Turky. Nebo zmiňme ctihodného Dominika a Jesu Maria, který povzbuzoval vojáky v bitevní vřavě na Bílé Hoře, aby porazili heretiky.

(obr. Rakouská císařská koruna)

Můžeme parafrázovat řeč hraběte W. Chojnického z knihy J. Rotha, Pochod Radetského: "Doba nás už nechce! Tato doba si chce vytvořit samostatné státy! Národy přestaly věřit v Boha, novým náboženstvím se stal nacionalismus. Lidé už nechodí do kostela, místo toho navštěvují národní spolky. Monarchie, naše monarchie, je založená na zbožnosti: na víře, že Habsburkové byli Bohem vyvoleni, aby vládli nad tolika a tolika křesťanskými národy. Náš císař je světským bratrem papeže, je jeho císařským a královským Apoštolským majestátem. Žádný jiný vládce není tak apoštolský, žádný jiný evropský majestát není tak závislý na milosti Boží a na víře jeho národů v tuto Boží milost. Německý císař vládne i poté, co byl opuštěn Bohem, případně z milosti lidu. Rakousko-Uherský císař není Bohem opuštěn."

Úkolem tradičně katolického monarchisty je podporovat katolickou Církev v její tradiční podobě a obnovu onoho Habsburského Ancien Régime, který byl pro tuto chvíli zatlačen do pozadí liberálně-modernistickou a bolševicko-nacistickou juntou. Z milosti Boží vládnou Habsburkové! Bůh to tak chtěl a chce! Deus vult! Habsburg Hoch!

Naše pozice k současné církevní krizi

 

Internetový blog Monarchia Catholica byl založen v srpnu roku 2009. Naším cílem je šířit mezi věřícími a lidmi dobré vůle katolické zásady a učení, které svatá katolická Církev věrna hlasu svého Božského Zakladatele Ježíše Krista vždy učila a hlásala celému světu:

"Euntes ergo docete omnes gentes, baptizantes eos in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti" (Mt. 28, 19) "Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!"

Jedním z důvodů vzniku byla snaha poukázat na věroučné odchylky části současné pokoncilní hierarchie. Hlavním záměrem tedy je znovu zdůrazňovat katolické principy v Církvi, i ve společnosti.

Ve velkém napětí sledovali věřící celého světa II. Vatikánský koncil a doufali, že se vyjádří k palčivým problémům moderního světa nastoleným po 2. světové válce. Očekávalo se odsouzení komunismu, nacionálního socialismu a bludů moderní doby, moderní filosofie a trendů, které krystalizovaly uvnitř katolické Církve už od 20. a 30. let: zvláště omyly liturgického, ekumenického a biblistického hnutí či odsouzení tzv. Nouvelle Theologie (Nové theologie), jež byla prodchnuta nekatolickými principy a v důsledku zřetelně navazovala na již dříve Církví odsouzený modernismus. Nestalo se tak. Část koncilních otců začala proti vůli svého Zakladatele a v rozporu s Tradicí spolupracovat s omyly tohoto světa a těmto omylům Církev přizpůsobovat. (Kolaborace se světovým komunismem v tzv. Ostpolitik, pojímání náboženské svobody v liberálním duchu a relativizace některých dogmatických výroků.) Tyto snahy byly za pontifikátů bl. Pia IX, Lva XIII a sv. Pia X mnohokráte odsouzeny. A jestliže my, podobně jako papežové před koncilem, odmítáme modernismus a jeho představu reformy Církve, odsuzujeme neomodernismus Nouvelle Theologie a dvojznačnost pastoračních koncilních dokumentů navržených představiteli progresivního a liberálního křídla za podpory Jana XXIII., odsuzujeme liturgickou revoluci, moderní pojetí státu a jeho vztahu k Církvi, odmítáme ekumenické hnutí a omyly současné pokoncilní theologie, potom nemůžeme následovat a být poslušni modernistické hierarchii, která uvrhla, s vydatným přispěním koncilních a pokoncilních papežů Jana XXIII., Pavla VI., a Jana Pavla II, naší svatou Matku Církev do nejhorší destrukce.

Non posumus

Nemůžeme jít cestou odklánějící se od katolické víry; Tradice, jež byla hrdinsky bráněna papeži a koncily. Rozpoznáváme však všechny papeže po koncilu jako řádně zvolené hlavy katolické Církve a tak se distancujeme od sedisvakantních a jiných extrémních pozic. Papeži jsme povinni prokazovat poslušnost a úctu. Ovšem tam, kde nabourává svými synkretistickými a ekumenickými názory katolické učení a je v rozporu s katolickou Tradicí, tam mu poslušnost odmítáme. Rovněž uznáváme, že II. vatikánský koncil byl řádně svolaným a ukončeným koncilem, který probíhal za legitimního předsednictví papežů Jana XXIII. a Pavla VI. Odmítáme však poslušnost pochybným nedogmatickým definicím tohoto koncilu a ve shodě s apoštolskou vírou přijímáme pouze ty věty, které jsou vlastními citacemi neomylných rozhodnutí papežů a koncilů minulosti. Jinak koncil chápeme jako nezávazné kázání světu, jež nikdo z katolíků není povinen uznávat (a to zvláště v bodech, které zkreslují nebo nabourávají katolické principy).

A protože ve shodě s katolickým učením chápeme katolickou Církev jako jedinou pravou, svatou, apoštolskou dokonalou společnost (srv. Lev XIII. encyklika Satis cognitum), která je od Boha chtěnou institucí coby mystické Tělo Kristovo, tak nemůžeme souhlasit s pokoncilní eklesiologií ve smyslu Lumen Gentium a s konsekvencemi, které se následně promítají do liturgie, do pojímání dogmatu, morálky a disciplíny. Mimo Církev není spásy a proto uznáváme jednotu mezi křesťany tak, jak ji předkládá encyklika Pia XI. "Mortalium animos", že totiž sjednocení je možné jenom tehdy, pokud zbloudilci a odpadlíci všeho druhu se navrátí zpět do katolické Církve, jejíž neviditelnou hlavou je Ježíš Kristus a viditelnou skalou jednoty Petrův neomylný stolec (srv. Lev XIII., Encyklika Praeclara gratulationis).

"Lpíme celým srdcem a celou duší na katolickém Římu, strážci katolické víry a k uchování této víry nutných tradic, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy. Naproti tomu odmítáme a vždy jsme odmítali Řím v jeho neomodernistických a neoprotestanských tendencích, které se jasně projevily na II. vatikánském koncilu a po koncilu ve všech reformách, které z něho vzešly.Všechny tyto reformy působící destrukci Církve, rozvrácení kněžství, ničení mše svaté a svátostí a vyhasínání náboženského života. Vedou k naturalistickému a teilhardistickému vyučování na universitách, v kněžských seminářích a při katechismu. Takové vyučování má kořeny v liberalismu a protestantismu a bylo již vícekrát odsouzeno učitelským úřadem Církve. Žádná autorita, ani ta nejvyšší v hierarchii, nás nemůže nutit, abychom odložili nebo zredukovali naší víru, která je po devatenáct století jasně formulována a hlásána učitelským úřadem Církve. Sv. Pavel říká: " Avšak i kdybychom my nebo anděl z nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet." (Gal. 1, 8) Není to právě to, co nám dnes svatý Otec připomíná? Jestliže je mezi jeho slovy a skutky jistý rozpor, stejně jako v aktech římské kurie, pak volíme to, co bylo vždy učeno a stavíme se hluší vůči zničujícím novotám v Církvi. Není možné provádět hluboké změny v "Lex orandi" (liturgie), aniž by se měnil "Lex credendi" (víra) Nové mši odpovídá nový katechismus, nové pojetí kněžství, nové semináře, nové university, nová charizmatická letniční církev, všechno věci, které jsou opakem pravověrnosti a odporující učitelskému úřadu všech dob. Protože tato reforma vychází z liberalismu a modernismu, je jimi zcela otrávena. Pochází z hereze a vede k herezi, a to i tehdy, když nejsou všechny její akty přímo heretické! Proto je pro každého bdělého a věrného katolíka nemožné přijmout tuto reformu a jakýmkoliv způsobem se jí podřídit. Jediným postojem věrnosti Církvi a katolickému učení kvůli naší spáse je kategorické odmítnutí přijetí této reformy. Proto pokračujeme dále ve výchově kněží, bez zatrpklosti, rebelie a hněvu, vedeni světlem učitelského úřadu všech dob v přesvědčení, že svaté Katolické církvi, papeži a příštím generacím nemůže lépe posloužit. Proto se také držíme všeho, co Církev ve všech dobách před modernistickým vlivem Koncilu věřila a ve víře praktikovala: v morálce, v kultu, výuce katechismu, výchově kněží, v církevních institucích a ve všem, co bylo napsáno a kodifikováno. Takto vyčkáme, než pravé světlo tradice rozptýlí temnoty, které zatemňují oblohu věčného Říma. Pokud tak s milostí Boží, s pomocí nejblahoslavenější Panny Marie, sv. Josefa a sv. Pia X. jednáme, jsme přesvědčeni, že zůstáváme věrni římsko-katolické Církvi a všem nástupcům sv.Petra, abychom byli " fideles dispensatores mysteriorum Domini nostri Iesu Christi in Spiritu Sancto" - věrní správci tajemství našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém." Amen. (prohlášení msgr. Marcela Lefebvra z 21.12.1974)

 

Modlíme se proto za našeho papeže Benedikta XVI. a jeho budoucí nástupce, aby v síle Ducha svatého začali obnovovat Církev ve smyslu katolické Tradice. Rovněž se modlíme za modernistický klérus, aby se odvrátil od herezí Církví mnohokrát zavržených a vrátil se k věrnosti katolické Tradici, jakožto neomylnému pilíři Božího Zjevení. Zároveň se obracíme s prosbou k současnému papeži Benediktovi XVI., aby silou své autority, kterou obdržel od Ježíše Krista, ukončil církevní krizi a odsoudil koncilní dvojznačnost, pokoncilní doktrinální chaos a navrátil Církvi jednotu, pravou nezfalšovanou římskou liturgii, odvolal všechny kruté reformy, které rozvrátily posvátné prostory Církve svaté.

Závěrečná zpráva a prohlášení

Internetový blog Monarchia Catholica - blog katolické Tradice a pro-habsburského monarchismu - není přímo spojen s žádným církevním hnutím, není rovněž spojen s žádným politickým subjektem pravicové či levicové orientace v ČR, nebo v zahraničí. Blog je čistě svobodným a privátním projevem katolických věřících, kteří se ve shodě s právem na svobodu projevu, vyjadřují k otázkám náboženským či jiným, které jsou spojené se sociálním učením katolické Církve. Blog nesouhlasí a odmítá všechny projevy komunismu, socialismu, nacionálního socialismu, rasismu, svobodného zednářství, politického a náboženského liberalismu, modernismu, morální anarchie a všech dalších pseudonáboženských sektářských hnutí, které byly slavnostním způsobem zavrženy katolickou Církví. Rovněž blog Monarchia Catholica neodpovídá za obsah stránek našich partnerů či těch, kteří přispívají svými články do blogu!

 A proto vyjděme s láskou Kristovou ke všem, kteří tápají v modernistických lžích, abychom mohli všichni jednou společně chválit Boha v nebesích spolu s naší svatou Pannou a nebyli připočteni k zástupu nevěrných kozlů po levici. K tomu nám dopomáhej Bůh, který nás stvořil, spasil a posvětil. AMEN.