Modlitba za obnovu Monarchie a spravedlivé vlády - Gebet für die Restauration der Donaumonarchie und ehrliche Regierung

Vážení katoličtí monarchisté,

v současné době mravního rozkladu, existence vlády nekompetentních lidí, vedoucích tuto naší vlast k totálnímu (nejenom ekonomickému) bankrotu, je dnes už zcela nutnou potřebou obrátit se o pomoc k Tvůrci světa a lidstva, K Trojjedinému Bohu, k Přesvaté Panně Bohorodici a ke všem svatým zemí Koruny České s žádostí o nanejvýš naléhavou pomoc z jejich strany.

Jedním hlasem se musíme spojit v modlitbě a prosit Pána Pánů a Krále Králů za obnovu pravé monarchie, věrné pravé katolické víře založené na vládě z Boží milosti členů Habsburského rodu.

Modlitba je vytvořena na základě jedné z biskupských modliteb užívaných při korunovačním obřadu podle našeho českého krále Karla I. (jako římský císař byl IV.). Má tedy i jistou církevní legitimitu.

Doufáme, že vy, kterým není lhostejný osud naší těžce zkoušené vlasti a sympatizujete s myšlenkou obnovy Království českého, se k nám přidáte. Vyzýváme všechny naše spojenecké blogy a katolické monarchistické skupiny Čech, Moravy, Slezska, Rakouska, Uherska a Slovenska, aby se připojily k této modlitbě. V současné době se k této ustavičné modlitbě připojuje naše Monarchia Catholica a členové střeleckého a jízdního spolku sv. Václava - Schützenbund des heiligen Wenzel. Budeme rádi, pokud nám dáte vědět, že jste se přidali k nám. Email: 

Papst und Habsburg Hoch!

† In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti

Všemohoucí věčný Bože, dej své požehnání našemu králi z Domu Habsbursko-Lotrinského, neb ty spravuješ všechna království věků. Oslav jej milostí, by opět držel žezlo požehnání a vznešenosti krále Davida, aby až jej oslavíš, byly u něj shledány stejné zásluhy. Nechť díky tvé milosti spravuje lid pokojně tak, jako od tebe obdržel království pokoje Šalamoun. Nechť je vždy věrný a v bázni Tobě oddán a pro Tebe ať bojuje s pokojnou myslí. Ať jeho i šlechtu chrání tvůj štít a z tvé milosti odchází vždy jako vítěz. Vyzvedni jej, Pane, nad všechny krále tohoto světa, ať šťastně vládne národům a národy jsou mu opět věrné. Bože věčný Králi, prosíme Tě, ať náš panovník žije a vládne mezi zástupy velkodušně a tvoje pravice jej podpírá. Ať je naše země opět pod Tvoji vládou, skrze tvého služebníka, a nám, dětem vlády našeho krále, dopřeješ veškerý prospěch.

Dej mu Pane dlouhý život a nechť za jeho dnů zavládne tvá spravedlnost. Ať od Tebe opět získá pevný vladařský trůn a po své smrti se věčně raduje ve tvém království.

Skrze téhož Krista našeho Pána. Amen

Pater Noster / Ave Maria / Gloria Patri et Filio….

• Cor Jesu sacratisimum - miserere nobis (3x s úderem do prsou)
• Nos cum prole pia - benedicat Virgo Maria. Amen (přitom znamení kříže)

Ježíši Kriste náš Králi, prosíme na přímluvu našich zemských patronů:

sv. Václava - patrona Čech,

sv. Cyrila a Metoděj - patronůMoravy,

sv. Hedviky - patronky Slezska,

sv. Ludmily,

sv. Víta,

sv. Kosmy a Damiána,

sv. Prokopa,

v. Vojtěcha,

sv. Norberta,

sv. Zikmunda,

sv. Benedikta s bratřími,

sv. Anežky,

sv. Zdislavy,

sv. Jana Nepomuckého,

sv. Jana Sarkandra,

bl. Karla Habsburského. Amen

 požehnej naší vlasti, vrať ji legitimního a plně katolického panovníka, aby Tvůj lid, který jsi svou krví vykoupil od bludů a zmatků současné doby Temna. 

Několik poznámek k bule UNAM SANCTAM - Einige Bemerkungen über Unam Sanctam Bulle

 

Motivem k připomenutí tohoto papežského dokumentu je trvající neporozumění především ze strany neomodernistů, kteří této bule přikládají jakýsi časově podmíněný charakter, který se prý výhradně vztahoval k době středověké, kdy spolu mnohdy zápasily moc církevní s mocí světskou o vliv nad společností. Neomodernisté se domnívají, že tento dokument je pouze papežovou reakcí proti zasahování francouzského krále Filipa Sličného do záležitostí katolické Církve. Někteří jeho dogmatickou povahu sice uznávají, ale pouze jeho závěrečnou část, která hovoří o nezbytnosti poddání každé stvořené bytosti římskému papeži jako podmínky její spásy. V zajímavém díle Co jest Církev (1925) se brněnský kapitulní děkan a člen římské Akademie sv.Tomáše Akvinského dr. Josef Pospíšil mimo jiné zabývá také problematikou závaznosti buly Unam Sanctam. Uvedeme několik poznámek k této problematice z tohoto díla.

Bula byla vyhlášena papežem Bonifácem VIII. dne 18. 11. 1302. Motivem vyhlášení této buly bylo vskutku bezprávné zasahování tehdejšího francouzského krále do pravomoci církevní. Bula řeší problém poměru Církve ke státní moci. Někdy je také nazývána "naukou o dvojím meči Kristem Církvi odevzdaném." Tato nauka je Bohem zjevenou a v bule Unam Sanctam za článek víry prohlášenou. Dogmatickou povahu nemají pouze závěrečná slova buly: "potvrzujeme, pravíme, definujeme a prohlašujeme, že je ke spáse zapotřebí, aby každá bytost byla římskému papeži poddána." J. Pospíšil uvádí, že dle mínění některých kanonistů a teologů je článkem víry pouze nauka, že uznání papeže za viditelnou hlavu Církve je podmínkou věčné spásy. To, co v bule předchází, není prý pravdou zjevenou a tak nemůže být předmětem dogmatického prohlášení, nýbrž obsahuje jen vysvětlení a odůvodnění oné jediné definované věty a má jen tolik pravdy, kolik jí ono vysvětlení a odůvodnění přirozeně sobě obsahuje. Tato mínění jsou však dle P. Pospíšila nesprávná.

Bula Unam Sanctam neobsahuje nic nového. O poměru Církve ke státní moci tak Církev vždy učila a tak věřící věřili. Francouzský král, který chtěl zkonfiskovat část církevního jmění a nabýt tak hmotných prostředků na válku proti anglickému králi byl papežem Bonifácem VIII. upozorněn na své nesprávné a nespravedlivé jednání. Papež mu připomněl pravdu samým Kristem zjevenou, v jakém poměru stojí každý katolický stát k Církvi, aby z tohoto poměru odvodil povinnosti, které Kristus světským panovníkům ukládá. Dalším důkazem, toho že bula je definicí "ex cathedra" a má tedy ráz dogmatický je ta skutečnost, že V. lateránský sněm (1513 - 1517) učení této buly potvrdil. Obsahem buly je dvojí dogma, které velmi úzce souvisí s poměrem mezi Církvi a státem. Dogma "mimo Církev není spásy" a dogma o primátu římského papeže, tedy o jeho nejvyšší moci nad veškerou Církví.

Dále Bonifác VIII. předkládá nauku o tzv. dvojím meči. Kristus odevzdal sv. Petrovi a jeho nástupcům a Církvi dva meče, jeden duchovní, druhý světský. Duchovní meč je spravován Církví a druhý, světský meč spravován králi a vojáky (z pokynů kněží) pro Církev. Jeden z mečů má být podřízen tomu druhému. Hodnost světská moci církevní, neboť "není moci leč od Boha, ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha", jak hovoří svatý Pavel v listě Římanům.

Přednost moci duchovní nad světskou plyne:

a) z povýšení ducha nad hmotou,

b) duchovní moc má Pravdou poučovat a řídit, nekoná-li svých povinností, soudit,

c) duchovní moc řádem hierarchickým, Kristem ustanoveným, nemůže nad sebou uznávat žádnou světskou moc. Přestože duchovní moc byla svěřena člověku (papeži) a člověk ji vykonává - není mocí lidskou, nýbrž mocí Božskou, podle slov Kristových svatému Petrovi: "cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.",

d) stvořenou bytostí je i panovník. Jeho povinností je:

1. vystříhat se všeho, co by bylo účelu Církve vést věřící k věčné spáse na překážku

2. pozitivně podporovat Církev, co by k dosažení nadpřirozeného cíle mohlo být ku prospěchu.

Je třeba si uvědomit, že papežem Bonifácem VIII. předložená nauka o dvojím meči je ideálním stavem. Nebylo a nebude ji v tomto světě ve vší dokonalosti nikdy úplně dosaženo. Hlavy států se k tomuto ideálu mohou přibližovat a tím z blahodárného svazku křesťanského státu a Církve bude plynout všechno Boží požehnání. Jak tuto skutečnost vystihuje J.Pospíšil ve svém díle o Církvi: "Křesťanský stát, který si je vědom, že podle vůle Boží má podporovat Církev v její snaze, vést lidstvo k cíli nadpřirozenému, k jeho věčné spáse, bývá touto sám povznášen do stavu nadpřirozeného, v němž Bůh svou milostí zdokonaluje a šlechtí nadpřirozeně všechny jeho skutky, i když mají neprostředný předmět nabytí a použití hmotných statků." Na druhé stráně ovšem stát, který zaujme k Církvi zásadně stanovisko nepřátelské (zjevné i skryté, viz komunismus i demoliberalismus) sám se snížil "ex statu naturae per Christum reparatae" ke stavu "naturae per Adamum lapsae", se vší jeho mravní a hmotnou bídou. Smutným příkladem pádu do "Adamova stavu" jsou téměř všechny státy - republiky i konstituční monarchie současné Evropy.

Literatura:

POSPÍŠIL J., Co jest Církev. Brno: Občanská tiskárna, 1925, s. 571.

Naše pozice k současné církevní krizi

 

Internetový blog Monarchia Catholica byl založen v srpnu roku 2009. Naším cílem je šířit mezi věřícími a lidmi dobré vůle katolické zásady a učení, které svatá katolická Církev věrna hlasu svého Božského Zakladatele Ježíše Krista vždy učila a hlásala celému světu:

"Euntes ergo docete omnes gentes, baptizantes eos in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti" (Mt. 28, 19) "Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!"

Jedním z důvodů vzniku byla snaha poukázat na věroučné odchylky části současné pokoncilní hierarchie. Hlavním záměrem tedy je znovu zdůrazňovat katolické principy v Církvi, i ve společnosti.

Ve velkém napětí sledovali věřící celého světa II. Vatikánský koncil a doufali, že se vyjádří k palčivým problémům moderního světa nastoleným po 2. světové válce. Očekávalo se odsouzení komunismu, nacionálního socialismu a bludů moderní doby, moderní filosofie a trendů, které krystalizovaly uvnitř katolické Církve už od 20. a 30. let: zvláště omyly liturgického, ekumenického a biblistického hnutí či odsouzení tzv. Nouvelle Theologie (Nové theologie), jež byla prodchnuta nekatolickými principy a v důsledku zřetelně navazovala na již dříve Církví odsouzený modernismus. Nestalo se tak. Část koncilních otců začala proti vůli svého Zakladatele a v rozporu s Tradicí spolupracovat s omyly tohoto světa a těmto omylům Církev přizpůsobovat. (Kolaborace se světovým komunismem v tzv. Ostpolitik, pojímání náboženské svobody v liberálním duchu a relativizace některých dogmatických výroků.) Tyto snahy byly za pontifikátů bl. Pia IX, Lva XIII a sv. Pia X mnohokráte odsouzeny. A jestliže my, podobně jako papežové před koncilem, odmítáme modernismus a jeho představu reformy Církve, odsuzujeme neomodernismus Nouvelle Theologie a dvojznačnost pastoračních koncilních dokumentů navržených představiteli progresivního a liberálního křídla za podpory Jana XXIII., odsuzujeme liturgickou revoluci, moderní pojetí státu a jeho vztahu k Církvi, odmítáme ekumenické hnutí a omyly současné pokoncilní theologie, potom nemůžeme následovat a být poslušni modernistické hierarchii, která uvrhla, s vydatným přispěním koncilních a pokoncilních papežů Jana XXIII., Pavla VI., a Jana Pavla II, naší svatou Matku Církev do nejhorší destrukce.

Non posumus

Nemůžeme jít cestou odklánějící se od katolické víry; Tradice, jež byla hrdinsky bráněna papeži a koncily. Rozpoznáváme však všechny papeže po koncilu jako řádně zvolené hlavy katolické Církve a tak se distancujeme od sedisvakantních a jiných extrémních pozic. Papeži jsme povinni prokazovat poslušnost a úctu. Ovšem tam, kde nabourává svými synkretistickými a ekumenickými názory katolické učení a je v rozporu s katolickou Tradicí, tam mu poslušnost odmítáme. Rovněž uznáváme, že II. vatikánský koncil byl řádně svolaným a ukončeným koncilem, který probíhal za legitimního předsednictví papežů Jana XXIII. a Pavla VI. Odmítáme však poslušnost pochybným nedogmatickým definicím tohoto koncilu a ve shodě s apoštolskou vírou přijímáme pouze ty věty, které jsou vlastními citacemi neomylných rozhodnutí papežů a koncilů minulosti. Jinak koncil chápeme jako nezávazné kázání světu, jež nikdo z katolíků není povinen uznávat (a to zvláště v bodech, které zkreslují nebo nabourávají katolické principy).

A protože ve shodě s katolickým učením chápeme katolickou Církev jako jedinou pravou, svatou, apoštolskou dokonalou společnost (srv. Lev XIII. encyklika Satis cognitum), která je od Boha chtěnou institucí coby mystické Tělo Kristovo, tak nemůžeme souhlasit s pokoncilní eklesiologií ve smyslu Lumen Gentium a s konsekvencemi, které se následně promítají do liturgie, do pojímání dogmatu, morálky a disciplíny. Mimo Církev není spásy a proto uznáváme jednotu mezi křesťany tak, jak ji předkládá encyklika Pia XI. "Mortalium animos", že totiž sjednocení je možné jenom tehdy, pokud zbloudilci a odpadlíci všeho druhu se navrátí zpět do katolické Církve, jejíž neviditelnou hlavou je Ježíš Kristus a viditelnou skalou jednoty Petrův neomylný stolec (srv. Lev XIII., Encyklika Praeclara gratulationis).

"Lpíme celým srdcem a celou duší na katolickém Římu, strážci katolické víry a k uchování této víry nutných tradic, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy. Naproti tomu odmítáme a vždy jsme odmítali Řím v jeho neomodernistických a neoprotestanských tendencích, které se jasně projevily na II. vatikánském koncilu a po koncilu ve všech reformách, které z něho vzešly.Všechny tyto reformy působící destrukci Církve, rozvrácení kněžství, ničení mše svaté a svátostí a vyhasínání náboženského života. Vedou k naturalistickému a teilhardistickému vyučování na universitách, v kněžských seminářích a při katechismu. Takové vyučování má kořeny v liberalismu a protestantismu a bylo již vícekrát odsouzeno učitelským úřadem Církve. Žádná autorita, ani ta nejvyšší v hierarchii, nás nemůže nutit, abychom odložili nebo zredukovali naší víru, která je po devatenáct století jasně formulována a hlásána učitelským úřadem Církve. Sv. Pavel říká: " Avšak i kdybychom my nebo anděl z nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet." (Gal. 1, 8) Není to právě to, co nám dnes svatý Otec připomíná? Jestliže je mezi jeho slovy a skutky jistý rozpor, stejně jako v aktech římské kurie, pak volíme to, co bylo vždy učeno a stavíme se hluší vůči zničujícím novotám v Církvi. Není možné provádět hluboké změny v "Lex orandi" (liturgie), aniž by se měnil "Lex credendi" (víra) Nové mši odpovídá nový katechismus, nové pojetí kněžství, nové semináře, nové university, nová charizmatická letniční církev, všechno věci, které jsou opakem pravověrnosti a odporující učitelskému úřadu všech dob. Protože tato reforma vychází z liberalismu a modernismu, je jimi zcela otrávena. Pochází z hereze a vede k herezi, a to i tehdy, když nejsou všechny její akty přímo heretické! Proto je pro každého bdělého a věrného katolíka nemožné přijmout tuto reformu a jakýmkoliv způsobem se jí podřídit. Jediným postojem věrnosti Církvi a katolickému učení kvůli naší spáse je kategorické odmítnutí přijetí této reformy. Proto pokračujeme dále ve výchově kněží, bez zatrpklosti, rebelie a hněvu, vedeni světlem učitelského úřadu všech dob v přesvědčení, že svaté Katolické církvi, papeži a příštím generacím nemůže lépe posloužit. Proto se také držíme všeho, co Církev ve všech dobách před modernistickým vlivem Koncilu věřila a ve víře praktikovala: v morálce, v kultu, výuce katechismu, výchově kněží, v církevních institucích a ve všem, co bylo napsáno a kodifikováno. Takto vyčkáme, než pravé světlo tradice rozptýlí temnoty, které zatemňují oblohu věčného Říma. Pokud tak s milostí Boží, s pomocí nejblahoslavenější Panny Marie, sv. Josefa a sv. Pia X. jednáme, jsme přesvědčeni, že zůstáváme věrni římsko-katolické Církvi a všem nástupcům sv.Petra, abychom byli " fideles dispensatores mysteriorum Domini nostri Iesu Christi in Spiritu Sancto" - věrní správci tajemství našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém." Amen. (prohlášení msgr. Marcela Lefebvra z 21.12.1974)

 

Modlíme se proto za našeho papeže Benedikta XVI. a jeho budoucí nástupce, aby v síle Ducha svatého začali obnovovat Církev ve smyslu katolické Tradice. Rovněž se modlíme za modernistický klérus, aby se odvrátil od herezí Církví mnohokrát zavržených a vrátil se k věrnosti katolické Tradici, jakožto neomylnému pilíři Božího Zjevení. Zároveň se obracíme s prosbou k současnému papeži Benediktovi XVI., aby silou své autority, kterou obdržel od Ježíše Krista, ukončil církevní krizi a odsoudil koncilní dvojznačnost, pokoncilní doktrinální chaos a navrátil Církvi jednotu, pravou nezfalšovanou římskou liturgii, odvolal všechny kruté reformy, které rozvrátily posvátné prostory Církve svaté.

Závěrečná zpráva a prohlášení

Internetový blog Monarchia Catholica - blog katolické Tradice a pro-habsburského monarchismu - není přímo spojen s žádným církevním hnutím, není rovněž spojen s žádným politickým subjektem pravicové či levicové orientace v ČR, nebo v zahraničí. Blog je čistě svobodným a privátním projevem katolických věřících, kteří se ve shodě s právem na svobodu projevu, vyjadřují k otázkám náboženským či jiným, které jsou spojené se sociálním učením katolické Církve. Blog nesouhlasí a odmítá všechny projevy komunismu, socialismu, nacionálního socialismu, rasismu, svobodného zednářství, politického a náboženského liberalismu, modernismu, morální anarchie a všech dalších pseudonáboženských sektářských hnutí, které byly slavnostním způsobem zavrženy katolickou Církví. Rovněž blog Monarchia Catholica neodpovídá za obsah stránek našich partnerů či těch, kteří přispívají svými články do blogu!

 A proto vyjděme s láskou Kristovou ke všem, kteří tápají v modernistických lžích, abychom mohli všichni jednou společně chválit Boha v nebesích spolu s naší svatou Pannou a nebyli připočteni k zástupu nevěrných kozlů po levici. K tomu nám dopomáhej Bůh, který nás stvořil, spasil a posvětil. AMEN.