Nakladatelství Christianitas vydalo knihu Liberalismus je hřích - Stěžejní dílo každého katolíka - Im Christianitas-Verlag erschien das Buch „Liberalismus ist eine Sünde – Das wesentliche Werk eines jeden Katholiken“.

 

Lidé se dnes všeobecně ptají: „Co se stalo s naší společností? Co je špatně?“ Tato kniha, milý čtenáři, v jádru obsahuje odpovědi na tyto otázky.

Jsme v bodě, kdy je příkazem konat. V sázce je totiž samotná naše osobní, pozemská bezpečnost. A to ani nezmiňujeme mnohem důležitější věc, jíž je spása naší duše. Jednat správně však můžeme, pouze pokud známe pravdu a postupujeme v souladu s ní.

Původní anglické vydání knihy obdrželo Církevní schválení.

Autor: Dr. Don Félix Sardà y Salvany

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství.

Děkujeme mnohokrát Nakladatelství za vydání této kultovní knihy, která nemůže chybět v žádné katolické knihovně.

Liberální katolicismus byl zavržen papeži a katolickou Církví v 19. a 20. století. 

Liberál je fanatikem nezávislosti a tuto nezávislost prohlašuje všude: Je nezávislý na existenci pravdy, pravda pro něho není objektivní realitou. Rozum a myšlení je rovněž nezávislé na jakékoliv autoritě. Rozum sám o sobě je pro liberála dostatečnou entitou, která člověku postačí. Vůle je nezávislá na inteligenci. Vůle není závislá na soudu a rozumu, ale řídí se sama sebou. Liberál uznává nezávislost svědomí na objektivním řádu zákona, ať už nadpřirozeného, či přirozeného a samo o sobě rozhoduje o tom, co je morálkou, či nikoliv. Nezávislost rozumu a vědy na jedné straně na víře, nezávislost na Bohu, na Církvi katolické, na autoritě Církve.

Liberální katolicismus byl definován „v podstatě jako hnutí mezi katolíky vyzdvihovat svobodu jako primární hodnotu a vyvozovat z toho důsledky ve společenském, politickém a náboženském životě ve snaze uvést principy, na nichž byla založena křesťanská Francie, s principy, které jsou odvozené z Francouzské revoluce“. (Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire du Libéralisme catholique, 1988) 

Liberální katolík je pokřtěným katolickým křesťanem, který se snaží ve své vlastním osobním životě spojovat prvky pojetí tradičního katolicismu s revolučními principy (principy 1789) a to tak, aby byla zachována jeho autonomie a svoboda na učení katolické Církve, aby nakonec od katolické víry a od katolické Církve odpadl. 

Ochrana před liberálním katolicismem:

1) Pravidelná modlitba (zvláště pak sv. Růžence) a svátostný život. 

2) Nejprve být pravým katolíkem a potom občanem. 

3) Vyznávání pravé katolické nauky v její úplnosti a orthodoxii v soukromí i na veřejnosti. 

4) Pravidelné studium katechismu a katolických pravd. 

5) Pravidelná četba Písma sv. s katolickým komentářem. 

Biskup Williamson v Praze - Bischof Williamson in Prag!

Nakladatelství Christianitas - Christianitas Verlag

 

Vážení přátelé, rádi bychom Vás odkázali na nakladatelství Christianitas (https://www.christianitas.cz/), které vydává hodnotnou tradičně katolickou literaturu.

Posledně vydaná kniha  "Kristova královská vláda podle principů svatého Tomáše Akvinského" od výtečného theologa a filosofa P. Denise Faheye představuje malou sumu politologických a filosofických principů katolické Církve ohledně Kristovy vlády ve společnosti. 

V dnešní záplavě modernistických a protikatolických knih je to skutečně pomyslné světlo v temnotách. 

"Vztahuje se Kristova královská vláda jen na duchovní oblast nebo zahrnuje i světskou? Mají povinnost se této vládě podrobit pouze jednotlivci nebo i státy a národy? Čím je národ vlastně vymezen a jak se při tom uplatňuje náboženství? Právě takovým otázkám se věnuje Denis Fahey (1883–1954), irský katolický kněz a člen kongregace otců Svatého Ducha, doktor filosofie a teologie, odborník na civilní a ústavní dějiny.  Ukazuje, jak osud národů a celého lidstva přímo závisí na přijetí či odmítnutí panování Pána Ježíše Krista ve společnosti, „neboť jiný základ nikdo nemůže položit, než ten, který je položen, a tím jest Ježíš Kristus“. (1Kor 3, 11)

Pozdější dublinský arcibiskup J. C. McQuaid v předmluvě poznamenal: „Jestliže si katolíci tuto knihu důkladně prostudují a statečně překonají počáteční obtíže poněkud náročného přemýšlení, zjistí, že nejenže získali vnímavost vůči významu současných událostí, ale i schopnost správně posuzovat moderní svět.“

Hlavní principy encykliky Libertas praestantissimum a Graves de Communi Jeho Svatosti Lva XIII. - Die Hauptprinzipien von Leo XIII. Enzykliken Libertas und Graves de Communi

Jak je patrné, Jeho Svatost Lev XIII. musela ve své době čelit revolučním zmatkům a vysvětlovat světu, který se odklonil od nadpřirozeného i přirozeného řádu, dvou řádů ustanovených Bohem, aby se navrátil k věrnosti Bohu. Jak si připomeneme, bohužel i Lev XIII. při své obhajobě těchto dvou řádů udělal několikrát závažné chyby, které se později negativně projevily například ve Francii a kolem situace francouzských katolíku díky ralliementu Jeho Svatosti s revoluční republikou. Byla to jedna z proher katolické Církve. Dnes se zaměříme na dvě další encykliky Lva XIII. a to encykliku Libertas praestantissimum
a Graves de Communi. Uvádíme nejzávažnější teze. 

Bůh stvořil člověka, aby žil ve společnosti, ve společenství
s jinými lidmi, a naplnil své přirozené potřeby. Proto musí lidská společnost uznávat Boha za svého otce a původce, a musí vzdávat moci jeho autoritě veřejně příslušnou poctu. (LP)

Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. (LP)

Poněvadž je nezbytné, aby občanská společnost přiznávala se k jedinému náboženství a to pouze tomu, které je pravdivé (rozuměj katolické náboženství). (LP)

Náboženství je nadmíru užitečné, protože svůj původ odvozuje od Boha a ukládá vladařům, aby byli pamětliví svých povinností, neporoučeli nespravedlivě a tvrdě. Právě tak náboženství poroučí občanům, aby vladařům byli podřízeni a vštěpuje jim úctu a lásku k představeným a ke státní autoritě. Chtějí-li tedy vladaři moudře se starat o věci veřejné, potom je jejich svatou povinností dbát
a ochraňovat náboženství. (LP)

Církev nezavrhuje ani jedné z rozličných vládních forem, pokud ony samy v sobě jsou způsobilé prospět blahu občanů, Avšak Církev chce, aby žádná ústava, žádný zákon s ní spojený neporušoval práva jednotlivce a všechny ústavy aby dbaly práv Církve. (LP)

Katolíci se účastní veřejných záležitostí, leč by někde pro zvláštní okolnosti místa a času jinak bylo nařízeno. Církev přímo schvaluje, aby všichni pracovali pro obecné blaho a podle svých sil přispívat k ochraně, zachování a rozkvětu státu. (LP)

Mezi sociální demokracií a křesťanskou demokracií je podstatný rozdíl. (GC)

Sociální demokracie chce považovat hmotná a vnější dobra za svrchovaný cíl, získat je a využít je k nejvyššímu blahu člověka. Proto chtějí, aby lidu náležela ve státě vláda, aby byly odstraněny veškeré rozdíly mezi lidmi, aby zavládla občanská rovnost, od které odvozují rovnost jmění mezi občany. Proto má podle sociální demokracie být odstraněno soukromé vlastnictví, všechen majetek, který náleží jednotlivcům a všechny životní prostředky mají být společné. (GC)

Křesťanská demokracie se opírá o zásady víry jako o svůj základ. a na tomto základě se musí starat o prospěch nemajetných, aby tím duše, k věčné blaženosti stvořená, byla přiměřeně zdokonalena. Proto musí podporovat soukromé vlastnictví a spravedlnost, kterou musí považovat za nedotknutelnou, musí uznávat, že existují rozličné stavy, které musí pracovat ve svornosti. Mezi sociální demokracií a křesťanskou demokracii je velký rozdíl jako je mezi bludem socialistickým a vyznáním křesťanského zákona. (GC)

Slovo křesťanská demokracie nesmí být vykládáno v politickém duchu, ale v původním antickém smyslu podle významu vlády lidu, tj. je to dobročinné křesťanské hnutí k blahu lidu, neboť přirozený zákon a evangelický nemůže být závislý na nějakém způsobu vládní občanské formy. Proto křesťanská demokracie je vzdálena všech politických bojů a proměnlivých politických stran a přidržuje se těch zákonů, které velí milovat Boha nade všechno a bližního jako sám sebe. (GC)

Katolíci, kteří pracují pro blaho dělnictva, se musí vystříhat dvou chyb. Jejich zbožná snaha se musí vztahovat na všechny společenské třídy. Pro křesťanskou demokracii platí přísná povinnost, že musí zákonitou vrchnost ctít  a vážit si jí. (GC)

Sociální otázka je především otázkou mravní a náboženskou. Zájem o dělnictvo se shoduje s nauku sv. Evangelia. (GC)

Křesťané se snažili vždy pomoci lidské bídě. Almužna nesnižuje lidskou důstojnost. (GC)

Velmi důležité je, aby katolíci svorně pracovali na zlepšení stavu nemajetných tříd. Tato křesťanská
a sociální činnost nepoškodí ostatní křesťanské aktivity. Proti nepřátelům občanské společnosti
a náboženství musí všichni dobře smýšlející svorně spolupůsobit. (GC)

Je zapotřebí se vystříhat všech sporů. Při všech nerozhodnutých otázkách má vždy vítězit mírnost. Důležitá je jednota ve vedení státu. Každý národ má ustanovit, komu svěří hlavní vedení. (GC)

Duchovenstvo má podle jistých pravidel spolupůsobit k blahu lidu, dávat lidu příklad křesťanského života. Biskupové se mají starat ve svých shromážděních o upravení sociální otázky. (LP)

Svobodou nabývá člověk vlády nad svými činy. Dobro a zlo vyplývá z užívání svobody. Jsa svobodný je člověk odpovědný za vše, co činí nebo čeho opomíjí. Jednoduchost a duchovnost lidské duše svědčí
o tom, že člověk musí být svobodný. (LP)

Svoboda je schopností volit mezi rozličnými prostředky, jež slouží témuž účelu. Okolnost, že člověk může si vybrat falešné dobro a zdánlivé, je sice známkou lidské svobody, ale zároveň i jejím nedostatkem. Sv. Tomáš vysvětluje, že schopnost činit zlé, je zároveň schopností podlehnout otroctví.(LP)

Lidská svoboda nezbytně potřebuje řízení. Zákon je pravidlo rozumem dané, jež vede ke stanovenému cíli. Aby člověk byl svobodný, potom musí podléhat zákonu. (LP)

Přirozený zákon je prvním ze všech zákonů. Rozum nemá sám o sobě zákonodárnou moc. Přirozený zákon je vlastně věčným zákonem, pokud je vštípen do srdce rozumným bytostem. K tomuto pravidlu našeho jednání připojil Bůh milost. Vlivem Boží milosti svoboda člověka je podporována a sílí. (LP)

Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo
a bezprostředně neplynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. (LP)

Zákony mají závaznou moc z věčného zákona a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. (LP)

Církev vždy bránila občanskou i církevní svobodu. Nikdy však nemůže ochraňovat svobodu, která vede do záhuby. (LP) 

Není dostatečné, aby lidská svoboda byla pouze pod přirozeným zákonem, ale též pravidlo našeho života musí obsahovat Boží zákony. (LP)

Moderní zásada o svobodě kultu pro jednotlivce odporuje povinnostem, které má člověk k Bohu. Tato teorie je omylem. (LP)

Neomezená svoboda vše uveřejnit, co kdo chce, nemůže být právem. Za takové svobody není nic nedotknutelného, nic svatého. V otázkách, jež nejsou posud rozhodnuty, ať každý řekne, co myslí. (LP)

Svoboda vyučování musí být jistým způsobem omezena. Předmětem vyučování musí být pravda. Církev má od Boha právo učit. Liberální názory o vyučování jsou omylem. Liberální názor je otevírat všem názorům brány škol. (LP)

Učitelský úřad není překážkou vědeckému pokroku. (LP)

Pravá svoboda je právo plnit Boží vůli. Svoboda není v rozporu s veřejnou mocí. Teorie liberálů je tyranstvím: to jest buřičským a neposlušným smýšlením. (LP) 

Veřejná moc smí zlo trpět, ale nesmí ho povzbuzovat. Trpění zla však má své meze. (LP) Liberálové volají po absolutní anarchické svobodě a jejich pravdou je pravda a lež zároveň. (LP)

Základní myšlenkou je, že člověk je postaven pod moc Boží, proto nelze si představit svobodu jinak, než že bude podrobena vůli Boží. Popírání této Boží svrchovanosti, nebo nechtít se jí podrobit, nesluší svobodnému člověku, nýbrž tomu, jež užívá svobody ke zradě. Z toho plyne hlavní blud liberalismu. (LP)

Není tedy dovoleno žádat prosazení svobody myšlení, tisku, vyučování a náboženství bez rozdílu, jakoby to bylo přirozené právo člověka. Jmenované druhy svobody, jsou-li spravedlivé příčiny, lze trpět, avšak musí být stanoveny meze, aby se nezvrhli ve svévoli a zpupnost. (LP)

Svoboda je oprávněná, pokud podporuje účinnější spravedlivých a početných skutků, jinak ne. (LP)

Tolik tedy k výše uvedený encyklikám, které i dnes neztrácí na své aktuálnosti. 

Děkujeme Vám, Vaše Excelence! - 30. výročí blaženého úmrtí arcibiskupa M. Lefebvra. Danke sehr, Ihre Excellenz! - Zum 30. Todestag von Erzbischof Marcel Lefebvre

 

V těchto dnech slavíme 30. výročí úmrtí arcibiskupa Marcela Lefebvra (29.11.1905 - 25.03.1991), obránce katolické víry (Defensor Fidei) a katolické Tradice.

Děkujeme Vám, Vaše Excellence, za záchranu Církve, pravé mše svaté, věrnosti katolické Tradici a příkladu, jak bojovat za katolickou víru proti liberalismu a modernismu, který vládne v Církvi minimálně od II. Vatikánského "koncilu".

Danke sehr, Ihre Exzellenz! Für die Rettung der Kirche, für die Treue zur katholischen Tradition und die Rettung der katholische Glaube gegen Liberalen und Modernisten. 

Vaše redakce Monarchia Catholica 

Hlavní principy encyklik Immortale Dei a Diuturnum Illud Jeho Svatosti Lva XIII. - Die Hauptprinzipien von Leo XIII. Enzykliken Immortale Dei und Diuturnum Illud

V současné chvíli, kdy se celý svět pohroužil do světového resetu a zavládla epidemiologická diktatura nedozírných rozměrů, která v dějinách nemá obdoby, potom je třeba se znovu a znovu obracet k dřívějším encyklikám papežů, zvláště pak papežů po Velké francouzské revoluci. Ti museli čelit jako Náměstci Kristovi zmatkům, revolucím a násilnostem, které byly způsobeny právě onou Revolucí umocněnou předcházející dobou Reformace a Osvícenství, kdy v Evropě panovaly protikatolické vlády a jejich panovníci. Dnes jako zcela opomenuté se jeví encykliky Jeho Svatosti papeže Lva XIII., který se se k těmto revolucím a chaosu 19. století s palčivou bdělostí vyjadřoval a snažil se nasměřovat katolickou Církev i jednotlivé vlády Evropy a světa zpět ke Kristu a k pravému pochopení pojmu státní a církevní autorita, k pravému chápání pramenů státní autority, pojetí svobody v katolickém duchu, a zároveň odsoudit nepřátelské politicko-ekonomické omyly jako byl socialismus, liberalismus a svobodné zednářství. V dalších článcích na blogu Monarchia Catholica bychom chtěli připomenout základní teze všech encyklik, které se dotýkají státní autority, povinností vlád a občanů, pojetí svobody a dalších témat, které jsou v díle papeže Lva XIII. rozpracovány. Níže uvedeme hlavní teze obou encyklik: Immortale Dei (ID) a Diuturnum Illud (DI), které dle našeho názoru nepotřebují komentáře.

Jeho Svatost (J.S.) Lev XIII. navazuje na nauky bl. Pia IX. a dalších svých předchůdců, kteří zavrhli tyto věty, které se vztahují ke státu a jeho autoritě.

J.S. Martin V. zavrhl větu proti Husovi, že „… pokud je světský pán, duchovní představený, či biskup ve stavu těžkého hříchu, v tomto případě ztrácí právo rozkazovat a vykonávat svůj úřad.“ ( Decreta Martini V. a Kostnický koncil proti Husovi a Wicklefovi.

J.S. Bl. Pius IX. zavrhl tuto větu: „…Stát je původcem a pramenem všech práv, rozsah jeho práva není ničím omezen…“ (Alokuce Maxima quidem z 9. června 1862)

J.S. Bl. Pius IX. v encyklice Qui pluribus z 9. listopadu 1846 + Syllabus errorum zavrhl tuto větu: „…Učení katolické Církve se protiví dobru a prospěchu lidské společnosti.“

J.S. Bl. Pius IX v Apoštolském dopise Ad apostolicae z 22. srpna 1851 zavrhl tuto větu: „…Jeli v něčem rozpor mezi církevními a světskými zákony, je nutné dát přednost státním zákonům.“

To jsou jenom některé teze, na které J.S. papež Lev XIII navazuje a rozvádí sociální nauku Církve.

Níže předkládáme hlavní teze, kterými nás J.S. papež Lev XIII učí:

V encyklice Immortale Dei a Diuturnum Illud papež Lev XIII. učí, že člověk je od přirozenosti určen k tomu, aby žil ve společnosti, a proto také ho Prozřetelnost Boží vložila do společnosti, aby žil se svými rovnými jako je rodina obec a stát. (ID, DI)

Každá společnost potřebuje nutně autoritu. Člověk se nemůže zříci autority a svrchovaná autorita není vázána na určitou politickou formu. (ID)

Veřejná moc je od Boha, který je jejím pramenem, avšak označení osob, které jsou jejími nositeli moci, nepochází od Boha. Není moci leč od Boha. (Omnis anima potestatibus sublimioribus subdita sit : non est enim potestas nisi a Deo : quae autem sunt, a Deo ordinatae sunt - Řím. 13,1)

Nabudou-li poddaní pevného přesvědčení, že moc vladařů pochází od Boha, bude jim to povinností spravedlnosti, aby nařízení vladařů se podrobovali (IM).

Jediným důvodem pro odepření poslušností státní moci je, pokud vydává nařízení, které zřejmě odporují zákonům Božím, či přirozeným. (DI - srvn. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica I. II. Q. 93 art. 3 ad 2: „Státních zákonů je jen potud poslouchat, pokud neodporují zdravému rozumu a tím i věčnému Božímu zákonu“ in: Encyklika Rerum novarum)

Zvláště je třeba, aby katolíci ohledně tzv. lidských svobod – vymoženosti nové doby – dbali úsudku apoštolského Stolce a smýšleli právě tak, jak ona smýšlí. (ID)

J.S. papež Lev XIII. odsuzuje mylnou teorii, že veškerá moc pochází z lidu, nebo že je založena na společenské smlouvě. Proto je bludem názor, že všechna státní moc pochází z lidu a také je bludem, že voleným zástupcům může být odňata moc právě ze strany lidu. (DI + Humanum genus z 29.dubna 1884)

Kdo činí občanskou vrchnost závislou na vůli lidu, dopouští se zásadního omylu a taková autorita je postavena ne velmi tenkém a křehkém základě, protože je možné ji kdykoliv odvolat. To vede vlastně k neustálým zmatkům, v horším případě k revolucím. (DI)

Je možné ze strany lidu volit si své zástupce, aby autoritu vykonávala. Taková volba stanoví sice osobu, která má být nositelem svrchované moci, ale volba sama o sobě neuděluje právo, které by tuto svrchovanou moc udělovalo. Volba občanů netvoří autoritu, nýbrž jenom rozhoduje o tom, kdo ji bude vykonávat. (DI)

Není nijak lidi zakázáno zvolit si státní formu, která nejlépe odpovídá charakteru národa, jeho stávajícím tradicím a zvyklostem. (DI)

Není proti katolické nauce, aby lid měl větší, či menší účast na řízení státu. (ID)

Hlava státu musí vést obecné záležitosti podle vzoru Božího. Jeho důstojnost sice veliká, ale též je plná odpovědnosti. (ID)

Hlava státu si musí být vědoma, že státní moc není zřízena k soukromému prospěchu jednotlivce, vládcové nesmí dbát svých zájmů, ale zájmu občanů. (ID, DI)

Za špatnou vládu přijde přísný trest Boží. (mocní budou trpět muka - Horrende et cito aparebit vobis, quoniam judicium durissimum his qui praesunt fiet. (Moudr. 6, 7)

Občanská společnost je povinna veřejně uctívat Boha. (IM)

Je omylem se domnívat, že moc zákona a soustava trestních paragrafů dostačí k tomu, aby národy byly zachráněny. … Sebevětší přísnost zákonů nebude mít účinek na občany, nebude-li na člověka působit povinnost a bázeň Boží, aby se podrobil. (DI)  

Náboženství má větší vliv na lidského ducha než represe státu, a tak lidskou vůli náboženství snadněji podrobuje nařízením státní autority než sankce a tresty. (DI)

Nejpřednější povinností hlavy státu je podporovat a chránit náboženství. (DI)

Bůh přidělil péči o lidské pokolením dvěma mocem: moci církevní a moci státní. (IM)

Účelem státní moci je poskytnout především časné blaho svým občanům, církevní moc zase směřuje občany k věčným a nebeským dobrům. (ID)

Proto vše, co se týká svou přirozeností nebo účelu vztahujícímu se k duchovnímu blahu člověka, nebo k poctě Boží, podléhá autoritě a úsudku Církve. (IM)

Lidi vést k nebesům náleží Církvi a nikoliv státu. Jedině Církvi dal Bůh rozkaz a moc rozhodovat a soudit v náboženských věcech. (IM)

Je omylem se domnívat, že Církev je nepřítelem zájmů občanské společnosti, a že je neschopná vyhověti podmínkám, kterým podle přirozenosti a práva ke svému zdaru a rozkvětu každý stát potřebuje. (IM+ DI)

Katolíci nikdy nemohou připustit oddělení Církve od státu. (ID)

Církev podporovala a zaváděla v dějinách to, co nejvíce slouží obecnému blahu, co k tomu prospívá, aby chránil lid proti libovůli vladařů, zamezovala všemu, co bylo nespravedlivým vměšováním státní moci do života rodin a obcí, a co by mohlo ohrozit lidskou důstojnost, osobní svobody a zachovávání práv jednotlivce. (ID)

Je bludem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. (ID)

Zhoubná a žalostná touha po novotách, která se poprvé objevila v 16. století, se zvrhla v rozklad náboženství, v dekadenci filosofie a společenských věd. Z toho plyne moderní zásady nevázané svobody, které jsou základem nového, doposud neznámého práva a které je v mnohém v rozporu křesťanským principům. (ID)

Jestliže Imperium (stát) a sacerdotium (Církev) jsou svorné, je svět dobře řízen, Církev kvete a nese ovoce. Když jsou nesvorny , nejen nepatrné věci se nerozvíjí, nýbrž se vše bídně rozpadá. (ID in: dopis Ivo Chartreského J. S. papeži Paschalovi II.)

Z těchto omylů 16. století vyplynula nejenom moderní mylná filosofie, nýbrž i teorie o svrchovanosti lidu. (DI)

Důsledkem těchto omylů je, že lidé jsou si v praktickém životě rovni a nejsou podrobeni žádné autoritě a nikdo nemá potom právo poroučet jiným. V takové společnosti není veřejné autority, pouze vůle lidu, která je proměnlivá, která si sama sobě rozhoduje, jak si poroučet. Z toho pak vyplývá bezuzdná svoboda svědomí, dovoluje se myslit, co je libo a názory své uveřejnit. Takový stát potom nepečuje o náboženství, doznává všem stejných práv, pokud se nejedná o ohrožení takového řádu. Potom stát směřuje k tomu, aby byla Církev od státu oddělena. (ID)

Křesťané jsou poslušní zákonů, protože jim tak káže svědomí, nikoliv však z otrocké bázně. Od počátku křesťanské víry byli křesťané nejvěrnější poddaní a státu. Svědčí o tom jejich chování k římským císařům, kteří jejich víru krutě pronásledovali. Avšak přece dávají křesťané přednost nebeské vlasti před pozemskou vlastí. (DI)

Katolíci, kteří jsou dbalí svých povinností, musí se po vzoru prvních křesťanů se účastnit veřejných záležitostí, aby pokud možno uplatnili vliv náboženství ve státě. Při tom se mají osvědčovat jako věrní synové katolické Církve, kteří nezaplétají Církev do stranických bojů. Katolíci se musí vyvarovat dvou úskalí: falešné opatrnosti a nerozvážné unáhlenosti. Falešná opatrnost nezastaví rozvoj zla a unáhlenost ohrozí řád Bohem stanovený. (ID)

Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. (ID)

Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. (ID)

Budiž pravidlem každého křesťana: není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby
a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. (ID)

Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. (ID)

Právě tak není sama o sobě dobrá ona neomezená a nepřiměřená svoboda myšlení a tisku, neboť je pramenem mnoha zmatků a zla. (ID)

Za žádných není připuštěno vydávat za občanská práva neomezenou svobodu názorů a tisku, a ta není hodna podpory a ochrany ze strany státu.

Vzpouru občanů zakazuje zdravý rozum. (ID)

Neporušená katolická víra se nedá sloučit s míněním, které se snaží zavděčit „naturalismu“ nebo „racionalismu“, jejichž základní myšlenkou není nic jiného než úplně zničit křesťanské zřízení, Boha vyloučit ze společnosti a přiznat lidu nejvyšší moc. (ID)

Tolik k základním tezím dvou encyklik J.S. papeže Lva III.

Principy katolického ultramontanismu - Prinzipien des katholischen Ultramontanismus

 

"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Jeho Svatost Papež Bonifác VIII. 

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.

Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.?  Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od  sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící. 

Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

 

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. 

A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:

- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);

- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.

Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.

Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask. 

Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroje subverze společnosti a permanentní Revoluce - Die Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quellen der Subversion der Gesellschaft und der permanenten Revolution

 

Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také touhou po změně společnosti a světa. A to i nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717.[1] Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko „svornosti a harmonie“. Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě.  V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce.[2] Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství.[3] Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu.[4] Historie zednářství[5] začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají.[6] Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.[7] Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže „Mary´s Chapel“, již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže. Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu.[8] V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání „The Mason´s Examination“, které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying – Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo „Masonry dissected“ (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda. 17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.[9] Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André – Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže.[10] Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu „In eminenti“. Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire.[11] Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi. Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

 

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím

Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými a náboženskými vrstvami, a svobody a důstojnosti lidské osoby.

           Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu 

a gnosticismu.[12]  Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu.[13] Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu,[14] a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno.[15] Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům o realizaci nadčlověka.[16] Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního 

a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd. Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.[17] Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802[18] hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu.[19] Konflikt mezi papežstvím a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. „Tyto spolky, v  kterých se lidé všech náboženství a sekt – spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti – se spojují těsným a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,...“[20] Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se „Tichá válka proti trůnu a oltáři[21] a dílo „Modla humanity“[22], kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.

 V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII. v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus.[23] Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev[24], potvrdil Pius IX. 25. února 1861.[25] Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové  po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost.[26] Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohem a jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství.  Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech[27]:

1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.

2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.

3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.

4) Odmítnutím zákona Božího a zbožštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu
a nesvobodě.

5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám

6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničím jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.

7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.

8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.

Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí, odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

---

[1] Eugen Lennhoff, Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993

[2] The Constitutions of the Free-Masons, containing the history, charges, regulations etc. Of thet most ancient and right worshipful fraternity.

[3] Eugen Lennhoff, ibidem, str. 28.

[4] Ludwig Keller, Die geistlichen Grundlagen der Freimaurerai, Jena, 1911.

[5] Lionel Vibert, Freemasonry before the existence of Grand Lodges,

[6]  Je možné souhlasit také s teorií, která se objevuje ve výše zmíněné literatuře, že počátky zednářství je možné nalézt v kamenických hutích, které se podílely na budování sakralních staveb, a které se spojily dohromady na sjezdu několika kamenických hutích v roce 1459 v Regensburgu. Vznikl tak kamenický svaz.

[7] Jmenujme předně eleusínská mystéria, Pythagorovskou geometrii, perský kult Mithrův, prvky židovské Kabally s prvky a motivy starozakonní zvěsti.

[8] Eugen Lennhoff, Svobodné zednářství, Praha ,1993, str. 46-47.

[9] Grand Lodge of Scotland vznikla 19 let po londýnské lóži, Lodge of Gentleman Masons v Irsku v Dublinu  vznikla v roce 1723.

[10] Albert Lantoine, Historie de la Franc Maconnerie francaise, 2. Vydání, Paris, Nourry, 1927.

[11] Eugen Lennhoff, ibidem.str. 64, 68.

[12] Kolektiv autorů SVAM, Svobodní zednáři, SVAM, Praha, 1992.

[13] L. Haas, Wolnomurarstwo v Europe srodkowo – wschodniej w XVII i XIX wieku, Ossolienum, Wroclaw, 1982, str.38-145.

[14] J. Kroupa, Alchymie štěstí, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1986, str. 60.

[15] Kroupa, ibidem, str. 64,69, 80, 215.

[16] Kolektiv autorů SVAM, Svobodné zednářství, SVAM, Praha 1992.str. 24

[17] Lennhoff E., ibidem.str. 98

[18] ibidem.,str.99

[19] ibidem.,str.117.

[20] ibidem,.str.236.

[21] Der Stille Krieg gegen Thorn und Altar, Amberg, Habbel, 1873.

[22] Der Goetze der Humanität, Freiburg, Herder, 1875.

[23] Podobně i encyklika Dall´Alto Dell´Apostolico Seggio z 15.10.1890,  která pojednává o zednářství v Itálii.

[24] Cahill E. SJ, Freemasonry and the Anti-Christian Movement, Gill, Dublin, 1959, str.101.

[25] Vennari John, Die ständige Anweisung der Alta Vendita,  Verlag Rex Regum, Jaidhof, Austria,2000., str.13

[26] ibidem,str.16.

[27] Lennhoff E., ibidem, str. 258.