Lev XIII. jako první liberální vlaštovka liberálního katolicismu na papežském trůnu - Leo XIII als erste liberale Schwalbe des liberalen Katholizismus auf dem Papstthron

Papež Lev XIII. napsal jistě skvělé encykliky, které se zvláště v pohnutých a bouřlivých dobách 19. a 20. století jevily jako podstatné. A ještě dnes se k nim můžeme hrdě hlásit. Na druhou stranu chceme upozornit na ostudnou skvrnu jeho pontifikátu, kterým byla smířlivá politika Vatikánu vůči zednářské revoluční Francii. Nebyli to ultramontáni (tradiční), ale liberální katolíci, kdo posunul hranice papežské neomylnosti daleko za hranice stanovené dogmatickou konstitucí Pastor Aeternus z I. Vatikánského koncilu. (Pozn. redakce: „liberální“ v 19. století znamenalo katolíky, kteří chtěli udělat kompromis s liberálním světem vytvořeným zednářskou Francouzskou revolucí a smířit se s ní.)

Tento posun k papežskému absolutismu začal Ralliementem (1884), tj. papežskou politikou smíření Církve se zednářskou  republikou, kterou papež Lev XIII uvalil těžké břímě ve svědomí na francouzské katolíky. Liberální katolíci, dychtiví smířit Církev s revoluční modernitou, tento postup nadšeně uvítali. Naopak ultramontánní katolíci zdůrazňovali meze papežovy moci a stavěli se proti jeho nepatřičnému a mylnému zasahování do světských záležitostí Francie. Jak je známo, papež a Církev má tzv. nepřímou moc od Krista, kterou sankcionuje a kritizuje státy a jejich panovníky, pokud se odchýlí od katolického chápání vlády, přirozeného řádu, či se protiví morálce, či víře. Tady však tato moc nebyla uplatněna, neboť naopak vyzývala katolíky, aby se smířili s revoluční nelegitimní zednářskou Republikou. Bylo to v důsledku zneužití nepřímé moci papeže a v podstatě i papežské neomylnosti, která byla zneužita k prosazení falešné poslušnosti věřících a kléru ve Francii. 

Epizodu mistrně analyzoval profesor Roberto de Mattei ve své knize Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral (Ralliement Lva XIII. – Selhání pastoračního projektu). Aby se Lev XIII. vyhnul odluce Církve a francouzského státu, vyzval katolíky, aby se spojili s Republikou a bojovali proti protiklerikálním zákonům zevnitř systému. Vatikánská diplomacie se snažila získat přízeň francouzské vlády, aby získala zpět území, které jí Italské království zabralo po pádu Papežského státu.

Nová politika Lva XIII měla dva hlavní problémy. Za prvé, zpochybnila a zviklala monarchické přesvědčení většiny francouzského kléru a laiků. Za druhé, francouzské volby přivedly k moci zednářské a sekularistické vlády. Tyto francouzské vlády zavedly rozvod manželství, vyhnaly jezuity ze země, zakázaly kněžím a řeholníkům vyučovat na veřejných školách, zrušily náboženské vyučování ve školách a uvalily vojenskou službu na kleriky. Jako jedním z radikálních požadavků francouzských vlád byl požadavek dosazovat katolické biskupy i bez souhlasu Říma. Opět se tady objevil onen galikanistický omyl.

Papež Lev XIII. byl sice intelektuál s pevnými zásadami, ale v jádru byl liberál. A jeho liberální smýšlení právě v politice smíření vyhřezlo zcela. Naivně věřil, že republikánský antiklerikalismus lze zneškodnit přesvědčováním liberálů, že Církev se nestaví proti Republice, ale pouze proti jejímu sekularismu. Na rozdíl od papeže francouzští věřící jasně viděli, že odkřesťanštění Francie není vedlejším prvkem, ale samotným raison d’être republikánského režimu. Pro tyto katolíky přijetí republiky znamenalo smířit se s „republikánským duchem“, tedy s rovnostářským a protináboženským zaujetím revoluční ideologie z roku 1789, která pak mohla proniknout do společnosti jako celku. Lev XIII. jakožto skvělý tomista trpěl onou liberálně - tradiční schizofrenii, kdy ne všemu, co napsal, vlastně ve skutečnosti věřil. Jeho zaměňování republiky v katolickém a původně antickém duchu s republikou jakožto nástrojem vzniku zednářsko-liberálního zřízení je dodnes alarmující. Podobně jako měl Pius XII. zmatečné pojetí tzv. křesťanské demokracie po druhé světové válce, či pokračování politiky smíření vůči Církvi nepřátelským vládám za Pia XI. 

Když byl zvolen Lev XIII. na papežský trůn, francouzský premiér Léon Gambetta (1838-1882), zednář lóže "La Réformé", (viz Dictionnaire  Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011) pronesl prorocká slova o kardinálu Peccim: "Dnes je velký den...Byl zvolen nový papež. Je to elegantní a ušlechtilý kardinál Pecci, biskup z Perugie, kterému chtěl Pius IX. zabránit ve zvolení papežem, když ho ustanovil camerlengem. ... Je to Ital, je více diplomatem, než knězem, vyhnul se všem intrikám jezuitů a kléru. ... Velmi vítám tento skvělý okamžik. Nový papež nebude otevřeně v rozporu s Tradicí a stanovisky jeho předchůdců, ale jeho chování a činy, jeho vztahy, budou daleko cennější, než jeho psaní, a jestli nezemře brzy, potom můžeme očekávat sňatek mezi námi a Církví...". (dopis L. Gambetty z 21.1. 1871) Tento dopis se objevuje v knize Msgr. Henri Delassuse, La Conjuration antichretienne (The Anti-Christian Conspiracy), vol. II., s. 379-380.) Gambetta přesně vystihl liberální smýšlení G. Pecciho budoucího papeže Lva XIII. Dobře posloužil zednářům i liberálům, protože sám byl liberál v srdci. Za 20 let se sen liberálních katolíků a zednářů naplní, když Lev XIII. vyzve ke smíření Revoluce a Církve. 

Pro tento svůj demoliční úkol si Lev XIII. vybral kardinála Charlese Lavigerie (1825-1892), arcibiskupa Alžíru, jako „oprávněného prostředníka“ mezi Paříží a Vatikánem k realizaci politiky smíření. Lavigerie byl skalním stoupencem revoluční republiky, nechával hrát Marseillaiseu orchestrem jeho misionářů tzv. Bílých otců (Misionáři Afriky). Při přípitku na recepci pro důstojníky francouzské středomořské válečné flotily shromážděné v Alžíru v roce 1890 je vyzval, aby přijali republikánskou formu vlády, a tvrdil, že spojení všech dobrých občanů je nejvyšší potřebou Francie a „prvním přáním Církve a jejích pastýřů.” 

O několik měsíců později se do boje zapojil i Lev XIII., který poskytl rozhovor (vůbec první od papeže) provládnímu pařížskému deníku Le Petit journal. Prohlásil: „Každý si může ponechat své osobní preference, ale v oblasti působnosti je pouze vláda, kterou si Francie dala sama. Republika je forma vlády stejně legitimní jako kterákoli jiná." Jeho encyklika Au Milieu des sollicitudes [O církvi a státu ve Francii] vyšla o tři dny později, brzy po ní následoval apoštolský list Notre consolation a été grande [Naše útěcha byla velká]. V posledně jmenovaném dokumentu papež trval na své myšlence „přijmout občanskou moc tak, jak skutečně existuje, bez postranních úmyslů a s dokonalou loajalitou, která se na křesťana sluší“.

Pro katolíky, zvyklé bojovat se zednářskou republikou, tato tvář představovala problém svědomí. Je to podobné tomu, co uvedl kardinál Joseph Zen a katolíci podzemní Církve tváří v tvář zlověstné dohodě podepsané mezi Svatým stolcem a čínským komunistickým režimem, nebo jak hanebně se kardinál Gasparri zachoval vůči Cristeros, když uzavřel dohodu Církve se zednářskou vládou Mexika a donutil Cristeros, aby se vzdali. Ti byli poté zmasakrováni. 

Lev XIII., projevující dosud neznámý centralismus a autoritářství, dodal:

"V tomto bodě se tedy musíme držet toho, že ve všeobecné správě Církve, kromě základních povinností apoštolské služby uložených všem papežům, je na každém z nich, aby se řídil pravidlem chování, které považuje za nejlépe podle doby a jiných okolností. V tom je jediným soudcem, který má v této věci nejen zvláštní vhled, ale také znalost obecné situace a potřeb katolicismu, podle nichž by se měla řídit jeho apoštolská péče. [Je ale papež neomylný ve všem, co dělá? Pokud ne, pak lze mít oprávněně opačný názor.] Je to on, kdo musí obstarat dobro všeobecné církve, s níž je dobro jejích různých částí koordinováno. Všichni ostatní podléhající této koordinaci musí napomáhat činnosti nejvyššího ředitele a sloužit jeho účelům. [Ne, pokud ve svědomí věří, že se mýlí.] Jako je jedna Církev, jako je jedna její hlava, taková je její vláda, které se musí všichni podřídit. [Současné kanonické právo uznává právo věřících vyjádřit svůj nesouhlas s náležitou úctou k pastorům.] (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/)

O šest dní později popsal jeden přední farář v Paříži nové klima v Církvi takto:

"Biskupové musí uznat a prohlásit, že papež má vždy pravdu. Faráři musí prohlásit a uznat, že jejich biskup má vždy pravdu. Věřící musí uznat a prohlásit, že jejich farář, spojený se svým biskupem a spojený s papežem, má vždy pravdu. Je to jako u četnictva, ale není to příliš praktické a historie svědčí o tom, že to nebylo příliš praktické." (ibidem, s. 111-112)

Kardinál Lavigerie ze své strany blahopřál Lvu XIII., že odolal větru nespokojenosti ze strany věrných a ultramontánních novin: „Tímto činem skutečně papežské ráznosti Vaše Svatost odsoudila tyranii nového druhu, kterou se Vám pokoušela vnutit katolická hierarchie." (ibidem, s. 111)

Po vydání encykliky Au milieu des sollicitudes papež dále zatloukal hřebík do rakve katolické Tradici. I když uznal, že jeho politika se týká dočasné záležitosti, která nespadá pod poslušnost, napsal biskupovi z Grenoblu:

"S politováním to musíme říci někteří, kteří, přestože se prohlašují za katolíky, věří, že mají právo postavit se proti směru, který vydala hlava církve, pod záminkou, že jde o směr politický. Ach, dobře! Tváří v tvář jejich chybným tvrzením zachováváme každý z činů, které z Nás dříve vycházely, v celé jejich plnosti a nadále říkáme: ‚Ne, bezpochyby, nesnažíme se dělat politiku; ale když je politika úzce spjata s náboženskými zájmy, jak se to v současnosti děje ve Francii, má-li někdo poslání určovat chování, které může účinně chránit náboženské zájmy, z nichž nejvyšší cíl věci tvoří, je to římský papež.“ (ibidem, s. 322)

V té době většina francouzského episkopátu přijala politiku smíření chladně. Otevřeně se proti tomu postavily některé prominentní ultramontánní osobnosti, jako biskup Charles-Émile Freppel z Angers. Kardinál Lavigerie vypustil první salvu „magisterialismu“ – která vycházela z chybného chápání papežské neomylnosti, že přikládal větší význam učení a gestům papeže než učení a Tradici. Kardinál kritizoval ty „neústupné“ katolíky, kteří tvrdili, že následují bl. Pia IX., aby se postavili Lvu XIII., a prohlásil: „ Jediným pravidlem spásy a života v církvi je být s papežem, s žijícím papežem. Ať je to kdokoli.“ (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  s. 95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/.

Stejný pokyn brzy přišel z papežova vlastního pera. Touto příležitostí byl dopis kardinála Jean-Baptisty Pitra, jednoho z předních představitelů „partito piano“ (strana Pia IX.) holandskému zpravodaji. Příjemce obratem zveřejnil text, který obdržel od kardinála. Jeho nejdůležitější pasáž obhajovala ultramontánní novináře a chválila katolickou expanzi, ke které došlo za bl. Pia IX., aniž by se zmínila o jeho nástupci. Poté se proti starému kardinálovi rozpoutala tisková kampaň, která ho obvinila ze snahy postavit se proti politice Lva XIII. Belgické noviny ho dokonce obvinily, že je „schizmatickým vůdcem malé církve, která chce poučovat papeže a vydávat se za papežštější než papež“. Světský tisk se připojil k liberálním katolickým novinám požadujícím, aby byl kardinál potrestán.

Na popud kardinála Lavigerie zveřejnil papež v Osservatore Romano dopis ze 17. června 1885 adresovaný pařížskému kardinálovi-arcibiskupovi. (https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/) Papež požadoval, aby ho věřící poslouchali ve výlučně politické záležitosti, která neměla nic společného s vírou, morálkou nebo církevní disciplínou. Bylo by to podobné, jako kdyby papež František zavázal věřící, aby se drželi jeho přesvědčení o imigraci nebo změně klimatu. Zneužívání autoritativní moci, které se projevuje v dopise Lva XIII., si zaslouží být uvedeno.

Jakmile se encyklika objevila, pan Émile Ollivier ─ bývalý ministr císaře Napoleona III., který zdaleka nebyl ultramontánní ─ napsal do sloupku v deníku Le Figaro:

"Při čekání na budoucnost, která se rozhodne mezi Piem IX. a Lvem XIII., si člověk může svobodně vybrat mezi dvěma názory; neboť stejně jako naši předkové můžeme říci: non de fide – není to z víry. Pokud jde o ty, kteří považují papežský dopis za definici ex-cathedra, bylo by ztrátou času se s nimi dohadovat. Člověk je musí poslat zpět do školy." (ibidem, s. 164)

Bývalý bonapartistický ministr nepřeháněl. Poté, co profesoři morální teologie došli k závěru, že papežské směrnice zavazují pod hrozbou smrtelného hříchu, dvoje liberální katolické noviny napsaly, že ti, kteří nadále veřejně podporovali monarchii, se dopouštěli těžkého hříchu. Bylo oznámeno, že některým věřícím bylo odepřeno rozhřešení za to, že se dopustili „hříchu monarchie“. Kardinál Domenico Ferrata, bývalý nuncius v Paříži, ve svých pamětech poznamenal, že apoštolský list Notre Consolation „od nynějška vylučoval veškeré nejasnosti: člověk je musel přijmout, nebo se prohlásit za rebela vůči slovu papeže“. (ibidem, s. 170)

Oběma nástrahám se ultramontáni vyhnuli. Ani nepodpořili zednářskou republiku, jak chtěl Lev XIII., ani se nevzbouřili proti jeho autoritě. Prostě mu vzdorovali jako svatý Pavel vzdoroval svatému Petrovi „do tváře“ (Gal 2:16) podobně jako další Tradici věrní katolíci vzdorovali Ostpolitik papeže Pavla VI., nebo jeho nové "mši", novotám a rozvratu viditelné podoby Církve po II. Vatikánském koncilu. 

Mezi říjnem 1891 a únorem 1894 se malá skupina řeholníků a laiků každý měsíc scházela v ad hoc sdružení nazvaném Naše paní z Nazaretu. Jejím cílem bylo „jednat na příštím konkláve a dosáhnout toho, aby současnému papeži nebyl dán nástupce, který bude pokračovat ve svých liberálních
a politických chybách, které jsou pro Církev tak katastrofální“. V červenci 1892 hlavní vůdce skupiny, otec Charles Maignen, zveřejnil studii, „jejíž závěry [pravděpodobně] rozptýlily obavy francouzských katolíků, kteří z důvodů svědomí odmítají držet se vlády, která pronásleduje Církev. Prohlásil: „Lev XIII nejednal na základě duchovní moci, kterou může Nejvyšší papež nepřímo vykonávat v časném řádu [ratione peccati], a v důsledku toho jeho učení, rady nebo dokonce příkazy nezavazují francouzské katolíky ve svědomí. “. V jiné studii, která nebyla nikdy publikována, s názvem Un pape légitime, peut-il cesser d’être pape? (Může legitimní papež přestat být papežem?), otevřel otec Maignen choulostivý problém papeže-kacíře.

Otec Maignen představoval proud integrálního katolicismu nepřátelského politice „smíření“ k Republice. Od roku 1898 publikoval články v novinách La Vérité pod pseudonymem „Martel“. Stál proti amerikanismu (upřednostňování akce na úkor kontemplace a obhajování politického pluralismu, který se zrodil ve Spojených státech), zejména ve své knize "Je otec Hecker svatý?" (1898) se postavil proti modernismu a proti modernistickému duchovenstvu. Tato poslední kniha začíná v úvodu těmito slovy: „ Katolická Církev se ve Francii je redukována na soukromé sdružení podléhající policejnímu zákonu, který občanská moc uzákoní, aniž by Řím byl konzultován, nebo vyslechnut. ...". (https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen) Není bez zajímavosti zmínit názor "presidenta" Klause v 90. letech, který ztotožnil katolickou Církev se spolkem turistů. 

Můžeme tedy bez váhání dojít k závěru, že přehnaná oddanost a podřízenost papeži až do té míry, že je člověk povinen poslouchat ho ve věcech nesouvisejících s vírou nebo když učí nebo přikazuje omyl, vůbec nepochází z přehnaného „ultramontanismu/tradicionalismu“ nebo údajného „ducha I. Vatikánského koncilu“. Naopak pochází z liberálně katolického proudu.

Jaký byl výsledek politiky „smíření“ vůči republice? Jak sám Lev XIII poznal, bylo to naprosté selhání. Na audienci krátce před svou smrtí u Julese Mélineho, bývalého předsedy Francouzské rady, řekl:

"Upřímně jsem se přikláněl k Republice a to nezabránilo současné vládě, aby uznala mé pocity a ignorovala je. Rozpoutali náboženskou válku, nad kterou běduji a která poškozuje Francii ještě více než Církev." (ibidem, s. 223)

Co říci na závěr?

Lev XIII. v politice smíření selhal flagrantním způsobem jako nejvyšší hlava Církve. Naštěstí po něm přichází sv. Pius X., který sice už nedokázal zabránit rozluce Církve a státu ve Francii (které kulminovalo francouzským zákonem o odluce Církve a státu ze dne 9. 12. 1905 Loi concernant la Séparation des Eglises et de l’Etat , ale jednoznačně musel napravit to, co pokazil Lev XIII. a strhnout kormidlo Církve jiným směrem. Smíření s Revolucí není možné a také to mnohokrát sv. Pius X. prohlásil ve svých encyklikách (zvláště pak v Notre charge apostolique, Vehementer nos, E supremi, Gravissimo officii, Une fois encore). 

Zdroje, ze kterých bylo vycházeno:

• José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/
• https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen
• Roberto de Mattei, The ralliement of Leo XIII: a pastoral experience that moved away from doctrine" online https://rorate-caeli.blogspot.com/2015/03/the-ralliement-of-leo-xiii-pastoral.html
• Dictionnaire Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011)
• https://en.wikipedia.org/wiki/Léon_Gambetta
• https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/

Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus

Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835^[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry^[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie^[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.^[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise^[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP^[6] a Montalembert^[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam^[8]. 

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera^[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.

 

Hlavní principy encykliky Libertas praestantissimum a Graves de Communi Jeho Svatosti Lva XIII. - Die Hauptprinzipien von Leo XIII. Enzykliken Libertas und Graves de Communi

Jak je patrné, Jeho Svatost Lev XIII. musela ve své době čelit revolučním zmatkům a vysvětlovat světu, který se odklonil od nadpřirozeného i přirozeného řádu, dvou řádů ustanovených Bohem, aby se navrátil k věrnosti Bohu. Jak si připomeneme, bohužel i Lev XIII. při své obhajobě těchto dvou řádů udělal několikrát závažné chyby, které se později negativně projevily například ve Francii a kolem situace francouzských katolíku díky ralliementu Jeho Svatosti s revoluční republikou. Byla to jedna z proher katolické Církve. Dnes se zaměříme na dvě další encykliky Lva XIII. a to encykliku Libertas praestantissimum
a Graves de Communi. Uvádíme nejzávažnější teze. 

Bůh stvořil člověka, aby žil ve společnosti, ve společenství
s jinými lidmi, a naplnil své přirozené potřeby. Proto musí lidská společnost uznávat Boha za svého otce a původce, a musí vzdávat moci jeho autoritě veřejně příslušnou poctu. (LP)

Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. (LP)

Poněvadž je nezbytné, aby občanská společnost přiznávala se k jedinému náboženství a to pouze tomu, které je pravdivé (rozuměj katolické náboženství). (LP)

Náboženství je nadmíru užitečné, protože svůj původ odvozuje od Boha a ukládá vladařům, aby byli pamětliví svých povinností, neporoučeli nespravedlivě a tvrdě. Právě tak náboženství poroučí občanům, aby vladařům byli podřízeni a vštěpuje jim úctu a lásku k představeným a ke státní autoritě. Chtějí-li tedy vladaři moudře se starat o věci veřejné, potom je jejich svatou povinností dbát
a ochraňovat náboženství. (LP)

Církev nezavrhuje ani jedné z rozličných vládních forem, pokud ony samy v sobě jsou způsobilé prospět blahu občanů, Avšak Církev chce, aby žádná ústava, žádný zákon s ní spojený neporušoval práva jednotlivce a všechny ústavy aby dbaly práv Církve. (LP)

Katolíci se účastní veřejných záležitostí, leč by někde pro zvláštní okolnosti místa a času jinak bylo nařízeno. Církev přímo schvaluje, aby všichni pracovali pro obecné blaho a podle svých sil přispívat k ochraně, zachování a rozkvětu státu. (LP)

Mezi sociální demokracií a křesťanskou demokracií je podstatný rozdíl. (GC)

Sociální demokracie chce považovat hmotná a vnější dobra za svrchovaný cíl, získat je a využít je k nejvyššímu blahu člověka. Proto chtějí, aby lidu náležela ve státě vláda, aby byly odstraněny veškeré rozdíly mezi lidmi, aby zavládla občanská rovnost, od které odvozují rovnost jmění mezi občany. Proto má podle sociální demokracie být odstraněno soukromé vlastnictví, všechen majetek, který náleží jednotlivcům a všechny životní prostředky mají být společné. (GC)

Křesťanská demokracie se opírá o zásady víry jako o svůj základ. a na tomto základě se musí starat o prospěch nemajetných, aby tím duše, k věčné blaženosti stvořená, byla přiměřeně zdokonalena. Proto musí podporovat soukromé vlastnictví a spravedlnost, kterou musí považovat za nedotknutelnou, musí uznávat, že existují rozličné stavy, které musí pracovat ve svornosti. Mezi sociální demokracií a křesťanskou demokracii je velký rozdíl jako je mezi bludem socialistickým a vyznáním křesťanského zákona. (GC)

Slovo křesťanská demokracie nesmí být vykládáno v politickém duchu, ale v původním antickém smyslu podle významu vlády lidu, tj. je to dobročinné křesťanské hnutí k blahu lidu, neboť přirozený zákon a evangelický nemůže být závislý na nějakém způsobu vládní občanské formy. Proto křesťanská demokracie je vzdálena všech politických bojů a proměnlivých politických stran a přidržuje se těch zákonů, které velí milovat Boha nade všechno a bližního jako sám sebe. (GC)

Katolíci, kteří pracují pro blaho dělnictva, se musí vystříhat dvou chyb. Jejich zbožná snaha se musí vztahovat na všechny společenské třídy. Pro křesťanskou demokracii platí přísná povinnost, že musí zákonitou vrchnost ctít  a vážit si jí. (GC)

Sociální otázka je především otázkou mravní a náboženskou. Zájem o dělnictvo se shoduje s nauku sv. Evangelia. (GC)

Křesťané se snažili vždy pomoci lidské bídě. Almužna nesnižuje lidskou důstojnost. (GC)

Velmi důležité je, aby katolíci svorně pracovali na zlepšení stavu nemajetných tříd. Tato křesťanská
a sociální činnost nepoškodí ostatní křesťanské aktivity. Proti nepřátelům občanské společnosti
a náboženství musí všichni dobře smýšlející svorně spolupůsobit. (GC)

Je zapotřebí se vystříhat všech sporů. Při všech nerozhodnutých otázkách má vždy vítězit mírnost. Důležitá je jednota ve vedení státu. Každý národ má ustanovit, komu svěří hlavní vedení. (GC)

Duchovenstvo má podle jistých pravidel spolupůsobit k blahu lidu, dávat lidu příklad křesťanského života. Biskupové se mají starat ve svých shromážděních o upravení sociální otázky. (LP)

Svobodou nabývá člověk vlády nad svými činy. Dobro a zlo vyplývá z užívání svobody. Jsa svobodný je člověk odpovědný za vše, co činí nebo čeho opomíjí. Jednoduchost a duchovnost lidské duše svědčí
o tom, že člověk musí být svobodný. (LP)

Svoboda je schopností volit mezi rozličnými prostředky, jež slouží témuž účelu. Okolnost, že člověk může si vybrat falešné dobro a zdánlivé, je sice známkou lidské svobody, ale zároveň i jejím nedostatkem. Sv. Tomáš vysvětluje, že schopnost činit zlé, je zároveň schopností podlehnout otroctví.(LP)

Lidská svoboda nezbytně potřebuje řízení. Zákon je pravidlo rozumem dané, jež vede ke stanovenému cíli. Aby člověk byl svobodný, potom musí podléhat zákonu. (LP)

Přirozený zákon je prvním ze všech zákonů. Rozum nemá sám o sobě zákonodárnou moc. Přirozený zákon je vlastně věčným zákonem, pokud je vštípen do srdce rozumným bytostem. K tomuto pravidlu našeho jednání připojil Bůh milost. Vlivem Boží milosti svoboda člověka je podporována a sílí. (LP)

Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo
a bezprostředně neplynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. (LP)

Zákony mají závaznou moc z věčného zákona a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. (LP)

Církev vždy bránila občanskou i církevní svobodu. Nikdy však nemůže ochraňovat svobodu, která vede do záhuby. (LP) 

Není dostatečné, aby lidská svoboda byla pouze pod přirozeným zákonem, ale též pravidlo našeho života musí obsahovat Boží zákony. (LP)

Moderní zásada o svobodě kultu pro jednotlivce odporuje povinnostem, které má člověk k Bohu. Tato teorie je omylem. (LP)

Neomezená svoboda vše uveřejnit, co kdo chce, nemůže být právem. Za takové svobody není nic nedotknutelného, nic svatého. V otázkách, jež nejsou posud rozhodnuty, ať každý řekne, co myslí. (LP)

Svoboda vyučování musí být jistým způsobem omezena. Předmětem vyučování musí být pravda. Církev má od Boha právo učit. Liberální názory o vyučování jsou omylem. Liberální názor je otevírat všem názorům brány škol. (LP)

Učitelský úřad není překážkou vědeckému pokroku. (LP)

Pravá svoboda je právo plnit Boží vůli. Svoboda není v rozporu s veřejnou mocí. Teorie liberálů je tyranstvím: to jest buřičským a neposlušným smýšlením. (LP) 

Veřejná moc smí zlo trpět, ale nesmí ho povzbuzovat. Trpění zla však má své meze. (LP) Liberálové volají po absolutní anarchické svobodě a jejich pravdou je pravda a lež zároveň. (LP)

Základní myšlenkou je, že člověk je postaven pod moc Boží, proto nelze si představit svobodu jinak, než že bude podrobena vůli Boží. Popírání této Boží svrchovanosti, nebo nechtít se jí podrobit, nesluší svobodnému člověku, nýbrž tomu, jež užívá svobody ke zradě. Z toho plyne hlavní blud liberalismu. (LP)

Není tedy dovoleno žádat prosazení svobody myšlení, tisku, vyučování a náboženství bez rozdílu, jakoby to bylo přirozené právo člověka. Jmenované druhy svobody, jsou-li spravedlivé příčiny, lze trpět, avšak musí být stanoveny meze, aby se nezvrhli ve svévoli a zpupnost. (LP)

Svoboda je oprávněná, pokud podporuje účinnější spravedlivých a početných skutků, jinak ne. (LP)

Tolik tedy k výše uvedený encyklikám, které i dnes neztrácí na své aktuálnosti. 

Omyl v pastýřském listě ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí biskupů - Der Irrtum im Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe

Při pozorné četbě  Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec: 

"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."

Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat. 

Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.

Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona  a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. 

V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. 

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.

Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem. 

V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě." 

Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat. 

Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.

Hlavní principy encyklik Immortale Dei a Diuturnum Illud Jeho Svatosti Lva XIII. - Die Hauptprinzipien von Leo XIII. Enzykliken Immortale Dei und Diuturnum Illud

V současné chvíli, kdy se celý svět pohroužil do světového resetu a zavládla epidemiologická diktatura nedozírných rozměrů, která v dějinách nemá obdoby, potom je třeba se znovu a znovu obracet k dřívějším encyklikám papežů, zvláště pak papežů po Velké francouzské revoluci. Ti museli čelit jako Náměstci Kristovi zmatkům, revolucím a násilnostem, které byly způsobeny právě onou Revolucí umocněnou předcházející dobou Reformace a Osvícenství, kdy v Evropě panovaly protikatolické vlády a jejich panovníci. Dnes jako zcela opomenuté se jeví encykliky Jeho Svatosti papeže Lva XIII., který se se k těmto revolucím a chaosu 19. století s palčivou bdělostí vyjadřoval a snažil se nasměřovat katolickou Církev i jednotlivé vlády Evropy a světa zpět ke Kristu a k pravému pochopení pojmu státní a církevní autorita, k pravému chápání pramenů státní autority, pojetí svobody v katolickém duchu, a zároveň odsoudit nepřátelské politicko-ekonomické omyly jako byl socialismus, liberalismus a svobodné zednářství. V dalších článcích na blogu Monarchia Catholica bychom chtěli připomenout základní teze všech encyklik, které se dotýkají státní autority, povinností vlád a občanů, pojetí svobody a dalších témat, které jsou v díle papeže Lva XIII. rozpracovány. Níže uvedeme hlavní teze obou encyklik: Immortale Dei (ID) a Diuturnum Illud (DI), které dle našeho názoru nepotřebují komentáře.

Jeho Svatost (J.S.) Lev XIII. navazuje na nauky bl. Pia IX. a dalších svých předchůdců, kteří zavrhli tyto věty, které se vztahují ke státu a jeho autoritě.

J.S. Martin V. zavrhl větu proti Husovi, že „… pokud je světský pán, duchovní představený, či biskup ve stavu těžkého hříchu, v tomto případě ztrácí právo rozkazovat a vykonávat svůj úřad.“ ( Decreta Martini V. a Kostnický koncil proti Husovi a Wicklefovi.

J.S. Bl. Pius IX. zavrhl tuto větu: „…Stát je původcem a pramenem všech práv, rozsah jeho práva není ničím omezen…“ (Alokuce Maxima quidem z 9. června 1862)

J.S. Bl. Pius IX. v encyklice Qui pluribus z 9. listopadu 1846 + Syllabus errorum zavrhl tuto větu: „…Učení katolické Církve se protiví dobru a prospěchu lidské společnosti.“

J.S. Bl. Pius IX v Apoštolském dopise Ad apostolicae z 22. srpna 1851 zavrhl tuto větu: „…Jeli v něčem rozpor mezi církevními a světskými zákony, je nutné dát přednost státním zákonům.“

To jsou jenom některé teze, na které J.S. papež Lev XIII navazuje a rozvádí sociální nauku Církve.

Níže předkládáme hlavní teze, kterými nás J.S. papež Lev XIII učí:

V encyklice Immortale Dei a Diuturnum Illud papež Lev XIII. učí, že člověk je od přirozenosti určen k tomu, aby žil ve společnosti, a proto také ho Prozřetelnost Boží vložila do společnosti, aby žil se svými rovnými jako je rodina obec a stát. (ID, DI)

Každá společnost potřebuje nutně autoritu. Člověk se nemůže zříci autority a svrchovaná autorita není vázána na určitou politickou formu. (ID)

Veřejná moc je od Boha, který je jejím pramenem, avšak označení osob, které jsou jejími nositeli moci, nepochází od Boha. Není moci leč od Boha. (Omnis anima potestatibus sublimioribus subdita sit : non est enim potestas nisi a Deo : quae autem sunt, a Deo ordinatae sunt - Řím. 13,1)

Nabudou-li poddaní pevného přesvědčení, že moc vladařů pochází od Boha, bude jim to povinností spravedlnosti, aby nařízení vladařů se podrobovali (IM).

Jediným důvodem pro odepření poslušností státní moci je, pokud vydává nařízení, které zřejmě odporují zákonům Božím, či přirozeným. (DI - srvn. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica I. II. Q. 93 art. 3 ad 2: „Státních zákonů je jen potud poslouchat, pokud neodporují zdravému rozumu a tím i věčnému Božímu zákonu“ in: Encyklika Rerum novarum)

Zvláště je třeba, aby katolíci ohledně tzv. lidských svobod – vymoženosti nové doby – dbali úsudku apoštolského Stolce a smýšleli právě tak, jak ona smýšlí. (ID)

J.S. papež Lev XIII. odsuzuje mylnou teorii, že veškerá moc pochází z lidu, nebo že je založena na společenské smlouvě. Proto je bludem názor, že všechna státní moc pochází z lidu a také je bludem, že voleným zástupcům může být odňata moc právě ze strany lidu. (DI + Humanum genus z 29.dubna 1884)

Kdo činí občanskou vrchnost závislou na vůli lidu, dopouští se zásadního omylu a taková autorita je postavena ne velmi tenkém a křehkém základě, protože je možné ji kdykoliv odvolat. To vede vlastně k neustálým zmatkům, v horším případě k revolucím. (DI)

Je možné ze strany lidu volit si své zástupce, aby autoritu vykonávala. Taková volba stanoví sice osobu, která má být nositelem svrchované moci, ale volba sama o sobě neuděluje právo, které by tuto svrchovanou moc udělovalo. Volba občanů netvoří autoritu, nýbrž jenom rozhoduje o tom, kdo ji bude vykonávat. (DI)

Není nijak lidi zakázáno zvolit si státní formu, která nejlépe odpovídá charakteru národa, jeho stávajícím tradicím a zvyklostem. (DI)

Není proti katolické nauce, aby lid měl větší, či menší účast na řízení státu. (ID)

Hlava státu musí vést obecné záležitosti podle vzoru Božího. Jeho důstojnost sice veliká, ale též je plná odpovědnosti. (ID)

Hlava státu si musí být vědoma, že státní moc není zřízena k soukromému prospěchu jednotlivce, vládcové nesmí dbát svých zájmů, ale zájmu občanů. (ID, DI)

Za špatnou vládu přijde přísný trest Boží. (mocní budou trpět muka - Horrende et cito aparebit vobis, quoniam judicium durissimum his qui praesunt fiet. (Moudr. 6, 7)

Občanská společnost je povinna veřejně uctívat Boha. (IM)

Je omylem se domnívat, že moc zákona a soustava trestních paragrafů dostačí k tomu, aby národy byly zachráněny. … Sebevětší přísnost zákonů nebude mít účinek na občany, nebude-li na člověka působit povinnost a bázeň Boží, aby se podrobil. (DI)  

Náboženství má větší vliv na lidského ducha než represe státu, a tak lidskou vůli náboženství snadněji podrobuje nařízením státní autority než sankce a tresty. (DI)

Nejpřednější povinností hlavy státu je podporovat a chránit náboženství. (DI)

Bůh přidělil péči o lidské pokolením dvěma mocem: moci církevní a moci státní. (IM)

Účelem státní moci je poskytnout především časné blaho svým občanům, církevní moc zase směřuje občany k věčným a nebeským dobrům. (ID)

Proto vše, co se týká svou přirozeností nebo účelu vztahujícímu se k duchovnímu blahu člověka, nebo k poctě Boží, podléhá autoritě a úsudku Církve. (IM)

Lidi vést k nebesům náleží Církvi a nikoliv státu. Jedině Církvi dal Bůh rozkaz a moc rozhodovat a soudit v náboženských věcech. (IM)

Je omylem se domnívat, že Církev je nepřítelem zájmů občanské společnosti, a že je neschopná vyhověti podmínkám, kterým podle přirozenosti a práva ke svému zdaru a rozkvětu každý stát potřebuje. (IM+ DI)

Katolíci nikdy nemohou připustit oddělení Církve od státu. (ID)

Církev podporovala a zaváděla v dějinách to, co nejvíce slouží obecnému blahu, co k tomu prospívá, aby chránil lid proti libovůli vladařů, zamezovala všemu, co bylo nespravedlivým vměšováním státní moci do života rodin a obcí, a co by mohlo ohrozit lidskou důstojnost, osobní svobody a zachovávání práv jednotlivce. (ID)

Je bludem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. (ID)

Zhoubná a žalostná touha po novotách, která se poprvé objevila v 16. století, se zvrhla v rozklad náboženství, v dekadenci filosofie a společenských věd. Z toho plyne moderní zásady nevázané svobody, které jsou základem nového, doposud neznámého práva a které je v mnohém v rozporu křesťanským principům. (ID)

Jestliže Imperium (stát) a sacerdotium (Církev) jsou svorné, je svět dobře řízen, Církev kvete a nese ovoce. Když jsou nesvorny , nejen nepatrné věci se nerozvíjí, nýbrž se vše bídně rozpadá. (ID in: dopis Ivo Chartreského J. S. papeži Paschalovi II.)

Z těchto omylů 16. století vyplynula nejenom moderní mylná filosofie, nýbrž i teorie o svrchovanosti lidu. (DI)

Důsledkem těchto omylů je, že lidé jsou si v praktickém životě rovni a nejsou podrobeni žádné autoritě a nikdo nemá potom právo poroučet jiným. V takové společnosti není veřejné autority, pouze vůle lidu, která je proměnlivá, která si sama sobě rozhoduje, jak si poroučet. Z toho pak vyplývá bezuzdná svoboda svědomí, dovoluje se myslit, co je libo a názory své uveřejnit. Takový stát potom nepečuje o náboženství, doznává všem stejných práv, pokud se nejedná o ohrožení takového řádu. Potom stát směřuje k tomu, aby byla Církev od státu oddělena. (ID)

Křesťané jsou poslušní zákonů, protože jim tak káže svědomí, nikoliv však z otrocké bázně. Od počátku křesťanské víry byli křesťané nejvěrnější poddaní a státu. Svědčí o tom jejich chování k římským císařům, kteří jejich víru krutě pronásledovali. Avšak přece dávají křesťané přednost nebeské vlasti před pozemskou vlastí. (DI)

Katolíci, kteří jsou dbalí svých povinností, musí se po vzoru prvních křesťanů se účastnit veřejných záležitostí, aby pokud možno uplatnili vliv náboženství ve státě. Při tom se mají osvědčovat jako věrní synové katolické Církve, kteří nezaplétají Církev do stranických bojů. Katolíci se musí vyvarovat dvou úskalí: falešné opatrnosti a nerozvážné unáhlenosti. Falešná opatrnost nezastaví rozvoj zla a unáhlenost ohrozí řád Bohem stanovený. (ID)

Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. (ID)

Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. (ID)

Budiž pravidlem každého křesťana: není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby
a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. (ID)

Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. (ID)

Právě tak není sama o sobě dobrá ona neomezená a nepřiměřená svoboda myšlení a tisku, neboť je pramenem mnoha zmatků a zla. (ID)

Za žádných není připuštěno vydávat za občanská práva neomezenou svobodu názorů a tisku, a ta není hodna podpory a ochrany ze strany státu.

Vzpouru občanů zakazuje zdravý rozum. (ID)

Neporušená katolická víra se nedá sloučit s míněním, které se snaží zavděčit „naturalismu“ nebo „racionalismu“, jejichž základní myšlenkou není nic jiného než úplně zničit křesťanské zřízení, Boha vyloučit ze společnosti a přiznat lidu nejvyšší moc. (ID)

Tolik k základním tezím dvou encyklik J.S. papeže Lva III.

Modlitba za obnovu Monarchie a spravedlivé vlády - Gebet für die Restauration der Donaumonarchie und ehrliche Regierung

Vážení katoličtí monarchisté,

v současné době mravního rozkladu, existence vlády nekompetentních lidí, vedoucích tuto naší vlast k totálnímu (nejenom ekonomickému) bankrotu, je dnes už zcela nutnou potřebou obrátit se o pomoc k Tvůrci světa a lidstva, K Trojjedinému Bohu, k Přesvaté Panně Bohorodici a ke všem svatým zemí Koruny České s žádostí o nanejvýš naléhavou pomoc z jejich strany.

Jedním hlasem se musíme spojit v modlitbě a prosit Pána Pánů a Krále Králů za obnovu pravé monarchie, věrné pravé katolické víře založené na vládě z Boží milosti členů Habsburského rodu.

Modlitba je vytvořena na základě jedné z biskupských modliteb užívaných při korunovačním obřadu podle našeho českého krále Karla I. (jako římský císař byl IV.). Má tedy i jistou církevní legitimitu.

Doufáme, že vy, kterým není lhostejný osud naší těžce zkoušené vlasti a sympatizujete s myšlenkou obnovy Království českého, se k nám přidáte. Vyzýváme všechny naše spojenecké blogy a katolické monarchistické skupiny Čech, Moravy, Slezska, Rakouska, Uherska a Slovenska, aby se připojily k této modlitbě. V současné době se k této ustavičné modlitbě připojuje naše Monarchia Catholica a členové střeleckého a jízdního spolku sv. Václava - Schützenbund des heiligen Wenzel. Budeme rádi, pokud nám dáte vědět, že jste se přidali k nám. Email: 

Papst und Habsburg Hoch!

† In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti

Všemohoucí věčný Bože, dej své požehnání našemu králi z Domu Habsbursko-Lotrinského, neb ty spravuješ všechna království věků. Oslav jej milostí, by opět držel žezlo požehnání a vznešenosti krále Davida, aby až jej oslavíš, byly u něj shledány stejné zásluhy. Nechť díky tvé milosti spravuje lid pokojně tak, jako od tebe obdržel království pokoje Šalamoun. Nechť je vždy věrný a v bázni Tobě oddán a pro Tebe ať bojuje s pokojnou myslí. Ať jeho i šlechtu chrání tvůj štít a z tvé milosti odchází vždy jako vítěz. Vyzvedni jej, Pane, nad všechny krále tohoto světa, ať šťastně vládne národům a národy jsou mu opět věrné. Bože věčný Králi, prosíme Tě, ať náš panovník žije a vládne mezi zástupy velkodušně a tvoje pravice jej podpírá. Ať je naše země opět pod Tvoji vládou, skrze tvého služebníka, a nám, dětem vlády našeho krále, dopřeješ veškerý prospěch.

Dej mu Pane dlouhý život a nechť za jeho dnů zavládne tvá spravedlnost. Ať od Tebe opět získá pevný vladařský trůn a po své smrti se věčně raduje ve tvém království.

Skrze téhož Krista našeho Pána. Amen

Pater Noster / Ave Maria / Gloria Patri et Filio….

• Cor Jesu sacratisimum - miserere nobis (3x s úderem do prsou)
• Nos cum prole pia - benedicat Virgo Maria. Amen (přitom znamení kříže)

Ježíši Kriste náš Králi, prosíme na přímluvu našich zemských patronů:

sv. Václava - patrona Čech,

sv. Cyrila a Metoděj - patronůMoravy,

sv. Hedviky - patronky Slezska,

sv. Ludmily,

sv. Víta,

sv. Kosmy a Damiána,

sv. Prokopa,

v. Vojtěcha,

sv. Norberta,

sv. Zikmunda,

sv. Benedikta s bratřími,

sv. Anežky,

sv. Zdislavy,

sv. Jana Nepomuckého,

sv. Jana Sarkandra,

bl. Karla Habsburského. Amen

 požehnej naší vlasti, vrať ji legitimního a plně katolického panovníka, aby Tvůj lid, který jsi svou krví vykoupil od bludů a zmatků současné doby Temna.