mc

Zobrazují se příspěvky se štítkemsvatá Unie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsvatá Unie. Zobrazit všechny příspěvky

26. 8. 2020

Východní katolické Církve po II. vatikánském koncilu - Ostkatholische Kirche nach dem II. Vatikanischen Konzil

Mezi tradičními římskými katolíky často panuje mylná představa, že řeckokatolický ritus ad orientem je „bezpečný“ a nebyl na něho vyvíjen tlak pokoncilní doby tak, jak ho známe ze západní části Církve: Slaví se tradiční podoba východní liturgie, vysluhují se svátosti dle starobylých předpisů atd. Smyslem jednoty Církve je vždy být poddaný svatému apoštolskému stolci sv. Petra a proto se také východní Církve navracely jako zbloudilé ovce zpět do otcovského domu svatého katolického pravověří. Aby jednota byla skutečnou jednotou s Římem, přijali celou nauku Církve a odmítly bludy a schisma, které jim více, či méně zavíralo cestu do Nebe a ke spáse. Bohužel již od konce 19. století mezi částí sjednoceného východního katolického kléru jsou hlásány nebezpečné teorie o tom, že je třeba vzhlížet k „pravoslavné“ církvi jako církvi sesterské, že existují dvě plíce církve: východní a západní, které celému tělu církve dává svůj pravý spasitelný život a začalo se s pochybným liturgicko-archeologickým hnutím známým jako pravoslavizacija, nebo také liturgického východního purismu, který se snaží hledat autentickou původní východní spiritualitu a podobu východního života, kterou mylně ztotožňuje s podobou liturgie, svátostí tak, jak je dnes praktikována v nesjednoceném pravoslaví. Ti, kdo chtějí „očistit“ řecký ritus, prohlašují, že jakékoliv vlivy, kterými se východní liturgie a ritus zanesly v průběhu dějin jsou na škodu „autentické“ podobě východní liturgie a „kažením pravé východní liturgie“.

Největší rozmach těchto mylných názorů můžeme spatři v 1. polovině 20. století, a to nejenom na Západě, kde se pěstoval tento pseudoliturgický archeologismus, ale také rozšířením bolševismu na Východě, který dorazil až do uniatských oblastí, a řeckokatolíci byli násilně nuceni přestoupit k „pravoslaví“. Bezprostřední příčinou bylo obsazení Haliče a zakarpatské oblasti, která byla srdcem řeckokatolictví, sověty po druhé světové válce. Uniatské církve byly podmaněny, preláti a kněží byli vražděni nebo posíláni na Sibiř a „pravoslavná“ církev ovládaná KGB (tehdy ještě NKVD) byla ustanovena nad katolickým obyvatelstvem. Část jich vytvořila podzemní církev, ale většina se prostě smířila s novým režimem a chodila do kostelů schizmatiků. Velmi pravděpodobně zůstávali zprvu někteří z nich ve skrytu duše věrni Římu, ale o pár generací později už se lidé považovali za pravoslavné a z věrnosti Římu zbylo jen velmi málo nebo vůbec nic. Infiltrace komunistů byla velmi úspěšná, přesně tak, jak ji můžeme pozorovat i dnes na bídném stavu modernistického Říma. Toto komunistické ovládnutí Církve na západní Ukrajině je důvodem dnešního zmatení
a náboženského indiferentismu mezi řeckokatolíky (zvláště těmi ukrajinské národnosti). Kořeny tohoto zmatku sahají však ještě dále do minulosti, do doby před více než sto lety, kdy v oněch krajích působili redemptoristé. Byli to oni, kdo skrze své bratry-modernisty
vyslané z Francie zaseli první símě falešného ekumenismu se schismatickým a heretickým Východem.

Stejná strategie, jakou použili sověti, byla používána Moskvou už v dobách ruského impéria. Vládnoucí vrstva dobře věděla jak na věc a plně zneužila zásady lex orandi, lex credendi. Zpočátku není třeba drastických změn v liturgii, místo toho se přeměňuje postupně tak, aby se to nikterak nedotklo náboženského cítění lidí, tak, jak to dělali i raní luteráni a anglikáni, po nich modernisté. Pomalu, téměř neznatelně, byly odstraněny uniatské tradice, jež tak krásně vyjadřovaly unii s římským pontifikem, a během několika generací se lidé začali považovat za pravoslavné.

Věrní řeckokatolíci dneška jsou tudíž ve vážném nebezpečí, neboť je logické, že když se modlí a konají bohoslužby jako schizmatici, začnou věřit jako oni. To vysvětluje všechen ten indiferentismus mezi nimi: „Je přece jedno, jestli je člověk katolík nebo pravoslavný...Bůh je stejně jeden!“ To vše zapadá velmi dobře do modernistické římské politiky ekumenismu ve stylu Balamandské dohody a sbližování se s rozkolnickými „sesterskými“ církvemi Východu. Bezmála v celém řeckokatolickém světě byly uniatské tradice vymýceny. V některých částech sv. Unie Filioque bylo dokonce odstraněno z vyznání víry!

    

            Zvonky, klečení a zákaz svatého přijímání nemluvňat se stále uplatňují ve východních církvích. Přesto dochází k postupnému narušování těchto praktik a tolerují se ti, kdo trvají na stání během svatého přijímání. Rovněž do farního společenství ve velkém pronikla pátá kolona skutečných pravoslavných schizmatiků. Mnozí pravoslavní Ukrajinci chodí do řeckokatolických kostelů jednoduše proto, že ho mají za „ukrajinský kostel“, považujíce kulturní a národnostní důvody za mnohem podstatnější než odchylky v nauce – pokud si takových odchylek je tento dav, namnoze k politování nepoučený, vůbec vědom. Nebylo vyvinuto žádné úsilí poučit nebo obrátit tyto lidi, nebo jim alespoň říci, že když nemají v úmyslu se obrátit (a to většina z nich nemá), není možné, aby chodili do katolických kostelů východního ritu, chodili ke svátostem. Hierarchie nijak nezakročuje. Opravdově věřící lidé musejí okamžitě zpozornět, když se zamyslí nad tím, že celá řeckokatolická hierarchie a všechen katolický východní ritus přijaly druhý vatikánský koncil, někteří dokonce s nadšením. Nezapomínejme, že jedním z nejodpornějších liberálů celého koncilu byl melchitský patriarcha Maximos, který v šedesátých letech zašel tak daleko, že prohlásil, že úmyslné zanedbání účasti na nedělní mši není smrtelný hřích! Od té doby šlo v jeho stopách mnoho východních biskupů a teologů – cestou Nové teologie a ekumenismu. Bylo by velmi naivní se domnívat, že jen kvůli liturgii ad orientem se zdobnějšími rouchy a častějším okuřováním, že řeckokatolický klérus je tradicionalistický a nedotčený zlem modernismu. Ve skutečnosti jsou mezi nimi i ti nejhorší liberálové! Noví východní kněží jsou připravováni na kněžství v západních modernistických seminářích a ducha koncilu – liberálního ducha vedoucího k apostazi přijali jako nové Letnice. Ačkoliv bylo svaté přijímání nemluvňat ve východním katolickém ritu zakázáno, nic dalšího nebylo k vyřešení výše zmíněných bohoslužebných a věroučných deformací podniknuto. A co více, s nadšením byl přijat národní jazyk a liturgie v církevní slovanštině je eliminována na minimum. Můžeme říci, že překladem svátostí a liturgie do národních slovanských jazyků došlo k potupení díla sv. Věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolům rovných, kdy se dnes staroslověnština jako jednotící liturgických jazyk slovanských národů, stává okrajovým liturgickým jazykem. Již dnes vidíme, jaké důsledky a jakou tragédii zavádění změn do liturgie mimo jiné nevhodnými překlady posvátných ritů skončilo na Západě. Zhroucením nejenom latinského ritu, ale byla změněna i víra věřících.   

Co se týče Ukrajiny, vzpomeňme, že arcibiskup Sviatoslav Ščevčuk, jenž sám sebe svévolně nazývá patriarchou, je nejen svobodomyslný ekumenista, ultranacionalista a podporovatel pravoslavizacije, nýbrž i starý známý papeže Bergoglia z dob svého pobytu v Buenos Aires. Monsignor Ščevčuk má obrovský vliv na ukrajinské katolíky a každých pár let navštěvuje Prahu.

 

Současná svatá Unie východních církví se potýká s těmito trendy, které ji ničí:

 

  1. Vzývají se nekanonizování, či schismatičtí svatí např. Serafim Sarovský, Simeon Nový Theolog, nebo dokonce Řehoř Palama - „světci“ ruských rozkolníků.

  2. Hierarchie se často opírá o moderní nekatolické filosofy a modernisty koncilu: Congar, Rahner, Chenu, Wojtyla, kteří před koncilem byli podezřelí z modernismu, nebo dokonce byli považováni za modernisty.

  3. Provozují se ekumenické sedánky s východními schismatiky a bludaři, včetně protestantských sekt.

  4. Praktikuje se, či se toleruje nezdravý nacionalismus východních věřících, zvláště ukrajinské provenience ve stylu národ je přednější než katolická víra.

  5. Šíří se přesvědčení, že katolíci, pravoslavní a protestanti všichni přistupují k Bohu, jen jinými cestami.

  6. Zpochybňují se body katolické nauky, které jsou součástí deposita fidei (pokladnice víry): nauka o existenci pekla „Peklo není místo, nýbrž stav.“ Existence očistce: „Očistec není
    v Písmu. Místo toho byl vymyšlen (teology).“ „Limbus byl zcela vymyšlen.“ apod.

  7. U některých členů řeckokatolického kléru se dnes hovoří ve stylu pro-pravoslavné orientace
    o možnosti rozloučit manželství - „Manželství není z přirozeného práva.“

  8. Dokonce někteří kněží na Východě podporují modlitby za dušičky potracených, nenarozených, nepokřtěných dětí. Lidé to někdy zahrnují do veřejných proseb o modlitbu za zemřelé.

  9. V rámci unijních východních Církví se šíří letniční hnutí, které je protkáno bludy a vychází z protestantského prostředí. V některých východních kostelích se konají tzv. „uzdravující mše“, při níž jsou podle praktik NOM (Nová mše Pavla VI.) pozváni všichni věřící k přijetí posledního pomazání, protože „my všichni jsme nemocní hříšníci potřebující uzdravení“. To je svatokrádežné zneužívání
    a degradace svátosti posledního pomazání.

  10. Někteří východní katoličtí kněží používají při liturgii teplotu, tj. přimíchávají horkou vodu do kalichu s vínem dle „pravoslavného“ zvyku.

     

    Mohli bychom pokračovat ve výčtu nešvarů, či dekadence, která se do svaté Unie šíří nejenom z liberálního modernistického Západu, ale i ze schismatického, heretického Východu. Důležité si uvědomit, že je zde sváděn boj o pravověří. Pravověří však je termínem, kterému nerozumí, nebo nechtějí rozumět liberálně, či pro-pravoslavně orientovaní kněží a biskupové.  Bůh jim buď milostiv!