Potvrzuje Bible a církevní kalendář teorii mladé země? - Gott schuf die Welt innerhalb von sieben Tagen?

Potvrzuje Bible a církevní kalendář teorii mladé země?(1)

Když se pozorně zadíváme na některé antimensiony(2) východních kněží, brzy zjistíme, že u některých z nich je uveden zvláštní letopočet při příležitosti roku, kdy byl vydán knězi k používání při svaté liturgii. Je to datum od stvoření světa. 1. září 2009 jsme oslavili rok 7518 od stvoření světa. Ve Východní Církvi je tento den začátkem církevního roku a původně v byzantských dobách byl začátkem určitého časového období, kdy se označovala doba pro začátek sklizně, případně výběru daní. 1. září dostalo příznačně název Indictus. Tento kalendář začal být používán od roku 691 a jeho užívání přetrvalo v tzv. pravoslavných denominacích i v době po Velkém schismatu až do roku 1728. Byl odvozen ze Septuaginty (Gen. kap. 5., kap. 11.), řecké verze Starého Zákona, která stanovuje datum stvoření do roku 5509 před Vtělením Ježíše Krista, našeho Spasitele. Navazuje tak na starobylou tradici Židů, kteří dle Písma určili tento letopočet od založení světa (latinsky Annus mundi/ Ab origine mundi, dále jako "AM"). Tudíž první den stvoření byl dle východního kalendáře 31. srpna až 1. září 5509 před narozením Krista. Řecké slovo "od založení světa" (Apo Kataboles Kosmou) se objevuje na několika místech v Novém Zákoně (Mt 25:34, Lk 11:50, Židům 4:3, 9:26, Zjevení 13:8, 17:8.) Ne vždy byl indikt počítán od 1. září. V roce 462 byl přesunut z 23. září na 1. září. V roce 537 císař Justinián rozhodl, aby datování kalendáře začínalo indiktem a tento počátek byl vztažen i na církevní kalendář. Ve spise "Epocha země" mnicha a kněze Georgia (A.D. 638-39) se objevuje poukaz na tendenci stanovit v tehdejším byzantském kalendáři nějaký "startovní" počátek astronomického lunárního a slunečního cyklu. Bylo to důležité nejenom pro stanovení počátku církevního roku, ale také i s ohledem na tzv. computus velikonoční Paschy, která měla pohyblivé datum. Právě soustava 19 - letých lunárních a 28 - letých solárních cyklů umožnila tehdejším učencům stanovit vlastní datum historických událostí jako bylo narození Kristovo, nebo Ukřižování. Tento způsob počítání byl znám nejenom na Východě, ale byl běžně užíván s příchodem křesťanství i na vzdálených britských ostrovech. Křesťané přejali židovský způsob počítání času na základě řecké verze Písma, tzv. Septuaginty. Na tento způsob počítání času později navázal systém počítat čas od narození Krista a vynechat tak starozákonní dobu. Proto se dnes běžně užívá datum od narození Krista Pána - dále jako "A.D.".

Prvokřesťanské počítání času

Nejranější zmínky biblické chronologie a počítání času dle Písma je možné nalézt u Theofila z Antiochie (A.D. 115-181) "šestého biskupa od Apoštolů" v městě Antiochie v jeho polemickém díle "Autolykovi" a u Julia Africana (A.D. 200 - 245) v jeho "Pěti knihách chronologie". Oba dva byli starokřesťanskými autory a vycházeli ze Septuaginty.

Dokonce i současní židovští vědci jako Dr. Ben Zion Wacholder poukazují na mistrovství církevních Otců v určování času a poukazují na plnou shodu s autentickým zněním Septuaginty, který shodně vyznívá i ve srovnání s hebrejským textem. Mezi další učence, kteří jsou ve shodě s církevními otci patří Eratosthenes z Kyreny (275-194 před Kr.), který byl členem řecké školy v Alexandrii za vlády Ptolemaiovců, dále Eupolemus, palestinský Žid a přítel Judy Makabejského, který psal v letech kolem roku 158 před Kristem a byl prvním, který dal do souladu mojžíšovské počítání času a řecké. Dalšími učenci, kteří synchronizovali řecké a židovské počítání času byli: Alexander Polyhistor (85-35 př. Kristem); Varro (116-27 před Kristem); Ptolemaios z Mendes (50 př. Kristem), kterého cituje Tacián (Oratio ad Graecos, 38); Apion (1 stol. A.D.); Thrasyllus (36 před Kristem); a Thallus (1. století A.D.) - Všichni stanovují nezávisle na sobě přesný čas a) potopy za časů Noeho, která nebyla lokální povodní, ale celosvětovou katastrofou neuvěřitelných rozměrů a b) doby vyvedení Izraelitů z Egypta. (exodus) (viz Dr. Ben Zion Wacholder. Biblical Chronology in the Hellenistic World Chronicles. in The Harvard Theological Review, Vol.61, No.3 (Jul., 1968), pp.451-452.) Potopa světa byl děj nadpřirozený a mnozí národové o tom tradují své tradice. (dr. J. Kašpar, Obecná katolická apologetika, nakladatelství Michael s.a., str. 54.) Na základě těchto zpráv národů se jedná o celosvětovou potopu, která zachvátila celý svět.

Je zde jasně vidět, že nejenom Židé, ale dokonce i pohané měli ohledně počítání času podobné informace a nezávisle na náboženských kulturách stanovili stvoření země a potopu. Je totiž dnes stále více evidentní křesťanské potvrzení přesného výpočtu potopy na základě údajů z pohanských národů, které hovoří o potopě, aniž by byly v kontradikci s křesťanským kalendářem. Totéž potvrzuje i Tacián z Antiochie (kolem roku 180 A.D.), Klement z Alexandriae (+ 215), Hippolytus Římský (+ 235), Julius Africanus z Jerusalema (+ 240), církevní historik Eusebius z Caesareje v Palestině (260-340) a Pseudo-Justin. Helenistický učenec Demetrius Chronograf (221-204 před Kristem) napsal dílo "O králích Judeje", kde přesně datuje velkou potopu, narození Abraháma podobně jako Septuaginta a poprvé stanovuje tzv. Rok Adamův - Éra Adamova a vypočítává čas stvoření světa.

Je třeba poznamenat, že na Éru Adamovu - první počítání času - navazuje Alexandrijská éra a následně Byzantská éra. Všechny tyto tři způsoby počítání času na sebe navazují a nejsou v kontradikci, pokud se týká počítání času od začátku stvoření. Mezi sebou mají nepatrné odlišnosti. Liší se v rozmezí plus mínus desti až dvaceti let. Rozdíl v antiošském počítání času (5492 před Kristem) a v alexandrijském (Κόσμου ετη κατ' Αλεξανδρεις - 5502 před Kristem) je patrný. Tento výše zmíněný rok je rok narození Krista od počátku země.

Alexandrijské měření času spatřilo světlo světa v roce 412 A.D. a dosvědčují jej Hyppolyt a Klement z Alexandrie. Indictus, začátek roku, začínal původně 25. března. Datum 25. března 5493 bylo přejato i církevními Otci. Zmiňme sv. Maxima Vyznavače a Theophana Vyznavače.

Velmi zajímavý doklad počítání času od stvoření času nám podává kronika světa, která se jmenuje "Kronika paschálního okruhu", vytvořena v roce 630 AD antiošskými učenci. Popisuje dějiny světa od stvoření až do roku 627 po Kristu. Chronologie dějin začíná 25. března 5507- dnem narození Krista Pána našeho.

Hebrejský text, Septuaginta a tzv. samaritánský text se liší v dataci skoro o 500 let. (viz Catholic Encyklopedia, heslo: biblical chronology)

Církevní Otcové - zdroj inspirace pro katolickou Tradici a nauku o stvoření

 Sv. Jan Zlatoústý ve své homilii "O Kříži a zloději" hovoří o tom, že Kristus otevřel pro nás Ráj, který byl pro nás uzavřen po dobu 5000 let. (St. John Chrysostom. Homily "On the Cross and the Thief" 1:2.)

Sv. Izák Syrský napsal v jedné své homilii toto: …před Kristem, po dobu 5500 a několik dalších let, opustil Adam (a lidstvo) Boha…. (St. Isaac the Syrian. Homily 19, Russian edition, pp. 85 [Homily 29, English edition, p.143].

Sv. Augustin hovoří ve svém díle "O Boží obci" (AD 413-426) v kapitole 12:10 o mnohých tisících let, přesně 6000 letech, existence lidského rodu. Sv. Augustin hovoří zcela jasně o tom, že posvatné texty jsou posvátné natolik, že se liší od textů řeckého počítání času, ale že je třeba dát za pravdu textům Písma, před profánnním počítáním. Odlišnost mezi oběma je však vzhledem k času zanedbatelná. Sv. Augustin byl zastáncem teorie jednoho stvořitelského aktu, který proběhl najednou.

Sv. Hippolyt z Říma (cca 170-235) byl přesvědčen o tom, že narození Páně se událo 5500 let od stvoření světa. Podává nám následující časové intervaly: "...od Adama k potopě 2242 roku, potom k Abrahamovi 1141 roků, potom k Exodu 430 let, potom k Jozuovi 41 let, od něho k Ezekiášovi 864 let, od něho k Josiášovi 114 let, od něho k Ezrovi 107 let a od něho k narození Ježíše Krista 563 let." (George Ogg. Hippolytus and the Introduction of the Christian Era. in Vigiliae Christianae, Vol.16, No.1 (Mar., 1962), pp.4-6)

V jeho komentáři na knihu Daniel se dozvídáme, že přijímá rok 5500 AM jako rok narození Krista. Hyppolyt stanovuje, že Ježíš se narodil ve 42. roce vlády císaře Augusta a tudíž se narodil v roce 5500 od stvoření světa. Samozřejmě nestanovuje přesný den a měsíc narození našeho Pána Ježíše Krista.

Velmi pozoruhodnou zmínkou je dodatek koncilu v Trullo (692), který měl být dodatkem k pátému (553 A.D) a šestému ekumenickému koncilu (681 A.D), svolaného císařem Justinánem II., který nebyl uznán římskou Církví jako ekumenický koncil, kde se uvádí datum zasedání tohoto shromáždění na rok 6190 od stvoření světa. Tento koncil ve většině svých kánonů neodporoval kánonům 5 a 6. ekum. koncilu a pochvalně se o něm zmínil Papež Jan VIII: "který přijal všechny kánony, které neodporují pravé víře, dobrým mravům a rozhodnutím Říma." Pro nás není důležité, že tento koncil nebyl schválen Římem, ale pro zmíněnou ukázku chronologie počítání času, která byla všeobecně přijímána jak na Východě, tak na Západě.

Někdo by mohl namítnout, že i první protestanté učili stvoření světa v šesti dnech. Ano, Luther, odchován ve středověkém duchu, navazující na spisy svatých otců, zvláště sv. Augustina, podržel nauku o stvoření v šesti dnech.

Ikonografie stvoření a počítání času

Ve východní Tradici se ikonopisectví ubíralo směrem zobrazit stvoření jako akt celé Nejsvětější Trojice a zobrazuje se například Ježíš Kristus , který tvoří Adama. Ježíš Kristus, jako nový Adam tvoří starého Adama jako obraz Boží. Tento obraz Boží je korumpován hříchem ze strany samotného Adama. Jsou známé i ikony, které zobrazují Ježíše Krista jako stvořitele země a všeho živého. Ikonopisci dávali přednost zobrazovat Boha v osobě Ježíše Krista, který jediný z Nejsvětější Trojice vzal na sebe podobu člověka. On je obraz neviditelného Boha, pravý Adam, prvorozený všeho tvorstva. Tím je svým způsobem jasně zobrazitelný a je odbourán příliš naturalistický obraz Boha Otce jako stařečka, který tvoří zemi. Spasitelný motiv stvoření je vyjádřen obratem, že vše bylo stvořeno "skrze Ježíše Krista" (Ef 3,9) a "pro něho" a "v něm". (Kol 1,16) Kristus byl tedy počátkem, cílem i vzorem stvoření, pro něhož vše bylo stvořeno. Jiné ikony zobrazují například motiv seslání svatého Ducha, kde uprostřed pod apoštoly je zobrazen Chronos jako čas, který byl posvěcen sesláním Ducha svatého a symbolizuje začátek nové éry vykoupeného lidstva.

Problematika kolem tzv. kreacionalistického hnutí

Kreacionalistické hnutí, které podporuje mimo jiné teorii o tzv. mladé zemi, tj. že země byla stvořena Bohem před 7518 lety není protestantským výmyslem. Musíme rozlišovat jednotlivé teze, které radikální kreacionisté předkládají. Protože obsahem tohoto článku je pouze téma počtu let od stvoření, resp. stáří země a způsobu, jakým Bůh stvořil zemi, budeme se dále zabývat pouze těmito dvěma tezemi, které zastává i kreacionalistické hnutí.

Kreacionalistické hnutí je nadkonfesijní záležitostí a proto se mohou v něm uplatnit nejrůznější názory a omyly, které kreacionalistickou myšlenku znehodnocují. Předně bychom měli říci, že každý věřící je kreacionalista v obecném smyslu, protože ve shodě s Církví se drží dogmatu o stvoření universa Bohem z ničeho (ex nihilo). Sami církevní Otcové Západu a Východu takto smýšleli a jejich interperatce stvořitelského díla se odehrávala nikoliv v rovině přesného stanovení času, i když se tomu také nevyhýbali, ale v rovině toho, zda šlo o skutečných 6 dní 24 hodinového cyklu, nebo o jednorázový etapový stvořitelský akt Boží, který netrval více než okamžik. O miliardách let nikdo nikdy nehovořil. Miliardy let staré země přišly na svět s Darwinem a jeho učením o vývoji druhů, která se dnes běžně vyučuje na školách. Je to vědecká fabulace, která nemá se skutečným stvořitelským aktem nic společného a odporuje novým vědeckým poznatkům, které samy o sobě se mění skoro každý den a tudíž se o ně nikdy nebude moci katolická Církev opřít. Tudíž platí, že se i v kreacionalistickém hnutí mohou objevit omyly závažného charakteru. O tom ale tato práce není.

 Bible a historické události

Je však také zřejmé, že Bible sama o sobě nemusí hovořit o vědeckých tématech (není k tomu ani určena, viz Pius XII, enc. Divino afflante Spiritus - biblické knihy nejsou primárně knihami dějepisnými ani přírodovědnými), přesto se jeví jako zcela přijatelné, že Bible popisuje historické události, osoby a děje. Na druhou stranu to ovšem neznamená, že se v Písmu nehovoří o historických událostech a skutečně existujících osobách. O jejich historičnosti mohou pochybovat dnes už jenom modernisté. Začíná se zpochybňováním existence potopy za časů Noeho a nakonec se odmítne i vzkříšení Kristovo třetího dne dle Písem. Proto sv. Pius X. správně odsoudil dekretem Lamentabili teze modernistů, které začaly podkopávat pevné body biblické zvěsti a víru v zázraky. Nakonec modernisté skončili u humanistického náboženství, které deklarovalo pouze určité morální apely bez zázraků a nadpřirozena a Kristus byl degradován na pouhého filosofujícícho potulného rabína. Podobně se vydal i R. Bultmann se svou demytologizací Písma a otcové druhého vatikánského koncilu, když začali tzv. demytologizovat církevní tradici a vyřazovat z ní vše, co již bylo "přežité", nebo neodpovídalo tzv. "vědeckému" pojetí, či bylo "výtvorem" staletí. Polemiky ohledně některých aspektů stvoření jdou ze strany radikálních teistů a racionalistů cestou totálního agnosticismu, které odsoudil sv. Pius X. blahé paměti a který hlásá, že lidský rozum je omezen pouze na oblast jevů, jsou mu přístupné jen věci vnímatelné smysly, a to ještě pouze do té míry, do jaké jsou pozorovatelné. Rozum nemá sílu ani právo překračovat tyto limity. Z tohoto důvodu není člověk schopen pozvednout se ani k Bohu a poznávat jeho existenci, byť jen z řádu viditelných věcí" (Denzinger, č. 3475).

Nauka Církve o stvoření - závazné učení

Při této příležitosti je možné vzpomenout nauku Církve o stvoření. Některé pravdy byly dogmatizovány a neomylně rozhodnuty Církví římskou, které je nutné příjmout vírou svatou a katolickou, např.:

Bůh stvořil svět hmotný i duchový z ničeho. (ex-nihilo) (Dogma, 4. Lateránský koncil, I. Vatikánský koncil) Tvorové byli stvořeni jako tvorové dobří. Zlo má svou příčinu v tom, že tvorové zhřešili. (Dogma) Bůh stvořil anděly, tj. duchové, člověku svou dokonalostí převyšující bytosti. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Andělé byli stvořeni ve stavu nadpřirozené milosti, nikoliv však ve stavu blaženosti. (Bohovědná jistota) Někteří andělé zhřešili. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Každý pokřtěný člověk má vlastního anděla strážného. (Jistota) Každý člověk a každá společnost (Církev, národ atd.) má anděla strážce. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. (Dogma) Každá lidská duše je Bohem stvořena. (Bohovědná pravda) Lidská duše je nesmrtelná. (Dogma, 5. Lateránský koncil) Všichni lidé pocházejí z Adama a Evy. (Bohovědná jistota) První lidé byli ve stavu spravedlnosti a svatosti (Dogma, Tridentinum), tento stav byl nadpřirozeným a svobodným darem Božím. (Jistota, sv. Pius V., 1567) První lidé byli nesmrtelní, (Dogma, Tridentinum) byli prostí nezřízené žádostivosti (Jistota), nebyli podrobeni bolestem a nevědomosti. Tyto dary byly jim Bohem dobrovolně uděleny a převyšovaly stvořenou přirozenost. (Jistota) První lidé těžce zhřešili, přestoupivše Boží příkaz. (Dogma, Tridentinum) Všichni lidé, přirozeným způsobem z Adama pocházejí (vyjma Matku Boží), přicházející na svět obtíženi vinou: hřích dědičný. (Dogma, Tridentinum) Hřích dědičný má za následek ztrátu milosti posvěcující. (Dogma, Tridentinum) Tento zaviněný nedostatek milosti posvěcující tvoří podstatu hříchu dědičného. Kdo v hříchu dědičném zemře, nemůže dospěti k patření na Boha. (Dogma, Florentinum)

Diskuze o stvoření povolena v určitých případech

Na druhou stranu existují teze, které nejsou chráněny neomylností a věřící je mohou zkoumat, o nich diskutovat, dokud Matka Církev nerozhodne neomylným způsobem. To se týká i vědeckého fóra. Do konečného verdiktu Církve svaté je možné o nedogmatizovaných tématech polemizovat a zastávat je jako teorie. (viz Pius XII., enc. Humani generis) Pius XII. hovoří o tom, že evoluce nebyla spolehlivě dokázána a evolucionismus se stal (filosofická aplikace modelu evoluce na lidskou společnost) zbraní dialektického materialismu a podkládá teze o evoluci celého světa. Papež zdůrazňuje opatrnost při přijímání hypotéz dosud neprokázaných a dodává, že je vyloučeno přijímat ty hypotézy, které odporují nauce Bohem zjevené, a že zjištěná fakta musí být konfrontována a vykládána v souladu s katolickou naukou.

Mezi tématy, které nebyly dogmatizovány je například počítání času od stvoření světa, stáří světa, nebo způsob, jakým Bůh stvořil svět, případně jakým způsobem došlo k velké povodni za časů Noeho. Není možné vytvářet dogma z něčeho, co dogmatem není, a nebo nemá ani kvalifikaci nějaké bohovědné závaznosti. Tento článek by chtěl ukázat zcela odlišný a legitimní pohled na proces stvoření. Pokud někdo zpochybňuje historické události Bible, měl by vědět, že tím může zpochybnit i samotné vykoupení a vzkříšení Krista Pána.

Je tudíž velmi podivné, pokud se někdo domnívá, že:

1/ církevní Otcové neznali počátek stvoření světa a dataci jednotlivých historických událostí.

2/ je projevem modernismu a racionalismu se domnívat, že Bůh nemohl stvořit svět v 6 dnech, které trvají 24 hodin tak, jak je popisuje v doslovném smyslu Bible. Jak jsme ukázali výše, šest 24 hodinových dnů stvoření nedrží jenom někteří protestanté, ale i církevní Otcové.

3/ Rovněž není herezí - bludem, pokud se někdo domnívá, že Bůh stvořil svět v šesti 24 dnech přesně dle doslovného výkladu Písma a Otců nebo, že Bůh stvořil vše na ráz v jednom okamžiku a svatopisec tento okamžik rozdělil do šesti stvořitelských okamžiků. (aktů)

4/ Je proti mínění svatých Otců, zdroji neomylné Tradice, že vývoj země trval miliardy let. Je to hrubá urážka Boha. Je to projev nevěry v dogma o Všemohoucnosti Boží. Je to projev liberálního racionalismu, který chce být spíše zadobře s moderními omyly a pa-vědeckými naukami, než s Tradicí katolické Církve. Z příkladu nešťastného P. Teilharda de Chardin (a jemu podobných "vědců") by se měli někteří poučit. Je nanejvýš podivné, že v době, kdy křesťanská víra je vystavena neuvěřitelným útokům, se někdo odváží zabývat se tématem, které jenom na oko souvisí se spásou duší a spíše se zdá, že téma samo odvádí věřící k nepodstatným bodům nauky skoro akademického typu. Qui bono?

5/ Není herezí - bludem, když se někdo domnívá, že svět vznikl před přibližně 7800 lety. Naopak je to ve shodě s míněním svatých Otců. To, zda toto mínění jednou potvrdí Církev svatá, je otázkou budoucnosti. Je rovněž otázkou, zda vůbec k tomu ze strany Církve dojde a zda téma nějakým způsobem souvisí s vírou a s mravy, na které se vztahuje případné vyhlášení neomylného rozhodnutí.

6/ V theologicko-filosofickém dokazování nám mohou posloužit vědecké objevy, ale protože věda sama o sobě neustále přehodnocuje výsledky svého bádání, je zcela jasné, že objevy v tomto smyslu nebudou trvalé a nebudou mít závazné průkazní hodnoty, leč pouze doporučující, a budou exaktním způsobem podávat ten či onen výklad. Na druhou stranu platí známa definice, že víra nemůže být v rozporu s rozumem a s vědou, která exaktním způsobem zkoumá stvořený svět. Tudíž v budoucnosti by věda měla sekundárně potvrdit, jakým způsobem došlo ke stvoření, případně k dalším mimořádným jevům jako byla potopa za časů Noeho a najít vysvětlení ze svého pohledu. Na problematičnost vědeckého dokazování a proměnnost platnosti věděckých teorií poukázal Pius XII. ve výše zmíněné encyklice Humani generis.

7/ V květnu 1877 papež Pius IX. pochválil francouzského lékaře Constantina Jamese za publikaci, známou v angličtině pod názvem On Darwinism or the Ape - Man, která popírala evoluci a zastávala se zprávy o stvoření obsažené v první knize Mojžíšově. Pius IX. ji dokonce označil za duchovní četbu. První fáze konfliktu mezi katolickou Církví a evolucionismem dosáhla svého vyvrcholení řadou dopisů, jež v letech 1905 až 1909 vydala Papežská biblická komise. V jednom z nich komise prohlásila, že první kapitoly 1. knihy Mojžíšovy jsou historické a měly by být chápány jako "skutečná historie". Pozorný čtenář však při bližším studiu tohoto boje mezi vědou a vírou a o doslovný výklad Geneze pozná, že v průběhu následujících padesáti let papežové začali ochabovat v absolutním odmítnutí evoluce a za Pia XII. již vidíme skoro neutrální postoj k evoluci, která vrcholí za papeže Jana Pavla II., který prohlásil, že evoluce je více než jenom hypotéza. Tato liberalizace uvnitř Církve probíhala i před II. Vatikánským koncilem na všech úrovních. Je nutné na tento nebezpečný trend upozornit!

Zdroje dalších informací:

Papežská biblická komise (PBK)

Lev XIII. založil PBK, jejímž úkolem je studovat biblické problémy a zaujímat k nim úřední stanovisko. Tato komise vydává dekrety, které obsahují úřední směrnice pro katolické vykladatele Písma svatého. Nejsou to neomylné a neměnné výnosy, ale je to projev řádného učitelského úřadu Církve, který je závazný pro katolické badatele a přitom jim nebrání dál pracovat na určitých problémech. Poslední důležité dekrety a instrukce PBK jsou "odpověď kardinálu Suhardovi'' o prvních kapitolách Geneze z 16.1.1948 a Instrukce o historické pravdivosti evangelií z 21.4.1964.

 

Papežské encykliky

 Důležité jsou biblické encykliky posledních papežů, na které se často odvoláváme:

 · Providentissimus Deus Lva XIII. z 18.11.1893,

· Spiritus Paraclitus Benedikta XV. z 15.9.1920,

· Divino afflante Spiritu Pia XII. z 30.9.1943.

· A také můžeme přiřadit encykliku Pia XII. Humani generis z 12.8.1950.

 Na této adrese (http://vlastafiller.sweb.cz/stvoreni.html) najdete doplnění článku o oficiální vyjádření Papežské biblické komise a úryvek z katolické dogmatiky Ad. Tanquereye. Církev katolická dává jako moudrá Matka dovolení svobodně se k otázce trvání stvořitelského Božího aktu vyjadřovat a vést diskuze.

Společný souhlas Otců a analogie víry

 Vedle již uvedených úředních prohlášení učitelského úřadu Církve, která jsou kritériem výkladu, máme další kritérium, a to je společný souhlas Otců. Jedná se o výklad biblických míst, který nalézáme u významných církevních Otců a učitelů v dějinách Církve. Tento výklad nemusí být jednohlasný, ale jedná se často o morální většinu. Toto kritérium výslovně cituje Tridentský koncil. Na prvním místě musíme užívat ta díla Otců, která se přímo zabývají výkladem Bible. Dalším posledním principem při výkladu Písma se používá tzv. analogie víry, tj. řádná interpretace ve shodě s naukou Církve; žádný biblický text nemůže být v rozporu s celkem pravd víry (naukou Církve).

(1)Představa o tzv. mladé Zemi, stvořené během šesti dnů před 6000 - 10000 lety.

(2) Antimension / Antimins / Αντιμενσιον - je obdélníkový textilní šátek (v praxi cca 70x50 cm) používaný ve východní křesťanské liturgii. Je na něm zobrazeno snímání Krista z kříže. V rozích jsou zobrazeni evangelisté. Antimins světí biskup výhradně při svěcení nového oltáře (množství, které předpokládá, že bude výhledově potřebovat pro distribuci po svém biskupství, např. pro výměnu starých antiminsů), mj. pomazává svatým myrem. Biskup podepisuje, eventuálně i razítkuje (ale to je nejspíš velmi mladá praxe), uvádí datum svěcení a následně chrám a město, kam je antimins určen. Ve slovanské praxi je ze zadní strany kapsička s uloženou částicí svatých ostatků, pokud možno mučedníka. Bez antiminsu nelze konat božskou liturgii. Nahrazuje vlastně starověký hrob mučedníka (kde se slavila eucharistie), proto ty ostatky.