Zmatené historické a politické názory v letáku č. 203 FSSPX – březen-duben 2025

Byli jsme v redakci Monarchia Catholica upozorněni některými „drahými věřícími“ na leták FSSPX č. 203
a úvodní slovo P. Tomáše Stritzka v něm.  Ponechme stranou informace o milostivém létě v Římě, které jistě patří k tomu, co by kněz měl sdělovat věřícím. Je zde však i druhá část tohoto článku, která se více, či méně týká 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem.

V prvé řadě chceme poukázat na fakt, že kněz by měl být osobností, která sděluje věřícím nejenom katolické pravdy důležité pro spásu duší, ale měl by jim také dávat za vzor vpravdě katolické (nikoliv liberální) osobnosti, zprostředkovávat jim katolické vidění světa, a to i na poli politiky, sociálního učení Církve atd. V neposlední řadě by měl dokázat varovat laiky před nebezpečími nepřátelských režimů
a ideologií, které se dnes bezuzdně šíři. Je tomu tak v letáku skutečně?

Nikoli. Vyskytují se v něm zmatená historická a politická vyjádření kněze, který např. tvrdí: „Vítězství nad nacismem tedy znamenalo pokračování života našeho národa na našem území…“ Toto tvrzení je naprostým nesmyslem, protože k nám začátkem května 1945 dorazily na sovětských tancích bolševici, včetně agentů NKVD, kteří zde začali provádět čistky mezi čs. občany a zavlékali je do SSSR.[1]

Další podivnou poznámkou v úvodu je například nesmyslné vypíchnutí konkrétních jednotek Waffen SS, přičemž v případě tzv. chorvatských divizí SS navíc pro daný příklad zavádějící, protože v nich etničtí Chorvaté prakticky nepůsobili[2]. Náhoda, neznalost, nebo zlý úmysl, když dobře víme, že v řadách divizí SS bojovali proti sovětskému bolševismu i mnohé jiné národy? Stejně tak byly různé národy, včetně Ukrajinců, součástí Rudé armády, jejíž bestiální zvěrstva jsou při osvobozování dobře známá i z naší země. Ať je tomu jakkoli, podobným způsobem při uplatnění kolektivní viny by bylo možné excesy jednotlivců nebo skupin zobecňovat a českému národu vytýkat například řádění Rudých gard, s nímž se většina národa dozajisté neztotožňovala.  

Nikde se v článku ani nedozvíme, že rudí socialisté bojovali proti nacionálním socialistům a že vlastně tyto striktně levicové ideologie si vyřizovaly účty mezi sebou. Proč si autor článku nepřipouští, že nebýt první světové války, pádu Rakouska – Uherska a obecně evropských monarchií, nikdy by nevznikly revoluční republiky typu republiky Československé, které dupaly po katolické Církvi, kde jen mohly, obíraly katolickou Církev o její majetky, zvláště pak v „1. pozemkové loupeži“. Očividně autor adoruje první veskrze zednářskou republiku (namátkou připomeňme prokázané členství v lóži u vrcholných politiků jako byli např. Beneš, Kramář, J. Masaryk, Švehla, Rašín...)[3], která byla vůči katolicismu nejenom nepřátelská, ale její představitelé chtěli prosadit podobu sekularizovaného nenáboženského státu v naprostém rozporu s encyklikou Pia XI. Quas Primas (O sociálním království Ježíše Krista nad společností) z 11. prosince 1925.

Nejenom nástup nacismu, ale i nástup komunismu pro mnohé znamenal konec života, začátek perzekucí, které drtily katolickou Církev, biskupy, kněze a laiky, včetně zatahování čs. státních občanů do nacistických koncentračních táborů, nebo do SSSR a do gulagů prostřednictvím agentů NKVD. Hnědá diktatura se tak po roce 1945 změnila v rudou – se stejnými koncentračními tábory jako ta hnědá. A nemuselo se jednat
o přesídlování národa.

Rovněž není vůbec jasné, proč autor článku zmiňuje výcvikový tábor SS na České území. Po české inteligenci nešli jenom nacisté, ale i bolševici.  

„Věční“ parašutisté

Dále se ukazuje, že se opětovně glorifikuje zásah českých výsadkářů jako projevu mimořádného hrdinství, který zahájil úplně zbytečnou represi nacistů vůči českému obyvatelstvu. Nejenom po roce 1942, zvláště pak po bitvě u Stalingradu, bylo jasné, že Německo nevyhraje, ale náznaky prohry už byly patrné v prosinci 1941, kdy německý Wehrmacht zamrzl u Moskvy. Z pohledu úspěšnosti byla akce parašutistů výsadku Anthropoid naprosto zpackanou a zfušovanou operací, která sice odstranila možná jednu hlavu hydry, ale další ihned narostly. Záměr, že atentát podnítí Čechy k výraznějšímu odporu a odboji, zcela selhal. Doporučujeme autorovi knihu historika Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny 1. a 2. díl. Dle historiků se dále samozřejmě spekuluje i o možné úloze Abwehru na odstranění říšského protektora, kterého již měli jeho příslušníci takříkajíc „plné zuby“ a na navedení zednáře Beneše k tomuto činu.[4] Ať už to bylo se zabitím říšského protektora jakkoli, jisté je, že životy českých občanů nejdou na vrub pouze nacistům, kteří se mstili, ale i Benešovi, který tuto naprosto zbytečnou akci schválil, i když věděl, že začnou represe a odnesou to nevinní čeští lidé.

V každém katolickém morálním poučení se píše (zvláště v morálkách 19 a 20. století), že 1) není možné vést partyzánský způsob boje, tj. boje vždy ze zálohy, a 2) není možné sesadit tyrana, který se ujal tyranské vlády (to potvrzuje i nauka sv. Tomáše Akvinského). Názory P. Francesca Suaréze o možnosti svržení tyrana Církev neakceptovala. Jedinou výjimkou je, když nelegitimně sesazená vláda panovníka se legitimním způsobem snaží veškerými legitimními prostředky znovu ujmout své zákonné vlády (například pokusy bl. Karla Habsburského získat zpět uherskou korunu po skončení I. světové války formou vojenské intervence). Ale i pro tuto situaci musí existovat pravidla: 1) musí existovat nejenom dostatečný spravedlivý důvod (legitimita), ale i 2) opravdová šance zvrátit tyranskou vládu (šance na úspěch), včetně toho, že 3) jí musí vyhlásit zákonná autorita. Beneš nebyl ani legitimní autoritou, ani skutečnou, když nařizoval diverzní akci parašutistů, neboť zradil svůj národ v nejtěžší chvíli, když sedl „na aeroplán a zmizel za oceán“. Byl to klasický příklad zrádce, jakých máme v dějinách tolik. Je to úplně stejný problém zrádcovství, jakého se dopustili Britové a Francouzi v Mnichově. Odnesl to tady za všechny president Hácha, těžce nemocný člověk a vlastně český národ, protože si pánové politici Benešové a Šrámkové chránili hlavně své krky v cizině a „dělali“ tam politiku pro národ, která se ukázala jako politika proti němu. Krásně to vyjádřil hrdinný katolický prezident Hácha, který se pro národ skutečně doslova obětoval: „Naše neštěstí začalo pádem Rakouska.“

Autorův "zářný" příklad Msgr. Šrámek – liberální politik

Autor zmiňuje jako "zářný" příklad k následování Msgr. Šrámka. Kdo byl tento člověk? Přímo na webových stránkách politické strany KDU-ČSL[5], která však od svého počátku měla pramálo společného s katolicismem,
i když v ní figurovali katoličtí kněží, čteme:

„Ve 20. století dominovaly lidoveckému hnutí dvě osobnosti, které vytvářely křesťanské a demokratické prostředí lidoveckého hnutí. A reprezentovaly náboženský, kulturní a politický přínos československé státnosti. Je to osoba monsignora J. Šrámka, politického organizátora a vládního představitele 1. a 3. republiky. Je to i osobnost monsignora B. Staška, ideového představitele křesťanské demokracie za 1. a 2. republiky, poslance a kulturního představitele českých náboženských
a kulturních snah. Ve dvacátých letech oba nesouhlasili
s reformní snahou Jednoty katolického duchovenstva a odmítli rozkol v českém katolicismu
a ustavení Československé církve. Obě dvě osobnosti reprezentovaly lidovecké hnutí jako předsedové zemských organizací a J. Šrámek jako předseda ústředního výkonného výboru ČSL. Oba lidovečtí politici vystupovali jednotně, ale názorově se odlišovali. J. Šrámek byl více politického zaměření směrem
k socialistickému politickému stranictví, kdežto B. Stašek více směřoval do pravicových pozic. B. Stašek více zdůrazňoval svatováclavské a mariánské tradice a J. Šrámek cyrilometodějské
a význam Velehradu. Oba se však hlásili k oběma tradicím a ke křesťanským kořenům české státnosti.

„V roce 1919 se sjednotily moravské a české katolické strany do Československé strany lidové v čele s Janem Šrámkem, který na tomto postu působil až do listopadu 1938…“

 

V roce 1920 se stal členem tzv. „Pětky“, neformálního politického uskupení pracujícího podle zásady: „musíme se shodnout a prosadit v Parlamentu naše kompromisy“. Což je liberální politika, nikoliv katolická. A to tehdy byl z valné části národ katolický, takže katolíci mohli prosadit daleko více.

…Základem programů obou zemských složek lidové strany se stal tzv. křesťanský solidarismus obohacený národními aspekty a důrazem na parlamentní demokracií. … Jednoznačně tu byla snaha, samozřejmě neúspěšná, pokřtít liberální demokracii, o což se opět neúspěšně pokoušeli liberální katolíci v 19. století (Lammenais aj.), ale Církev toto bratření s demokracií odsoudila za pontifikátu Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos (O liberalismu a náboženské lhostejnosti).

V roce 1938 Šrámek ve svých téměř sedmdesáti letech emigroval do Londýna, kde spolu s prezidentem Benešem bojoval o obnovu samostatné československé státnosti.

Zase nám další politický žonglér zbaběle utekl. Pokusí se o útěk ještě v roce 1948, ale to už mu nevyjde.

Po vzniku Československé republiky se stal členem Revolučního národního shromáždění. Ve všech koaličních vládách první republiky byl ministrem. V r. 1928 byl místopředsedou vlády.

Pro doplnění, co bylo Revoluční národní shromáždění: Byl to první zákonodárný sbor „svobodného“ státu, který nevzešel z žádných demokratických voleb. V posledním válečném létě, kdy se porážka centrálních mocností stávala stále zřetelnější, vznikl v Praze politický orgán o 38 členech s názvem Národní výbor československý a jeho členové se systematicky začali připravovat na převzetí moci. Takže jinými slovy puč. Coup d´etat.

Po komunistickém puči, při nástupu vlády rudé totality, byl Jan Šrámek z veřejného života odstraněn a na jeho místo byl dosazen komunistickým režimem Josef Plojhar.“ 

Očividně jeden kolaborant stíhá druhého: jeden kolaboruje s odsouzenou liberální demokracií, druhý s bolševismem. Oba dva byli katoličtí kněží. Kolaborace s nepřáteli Církve měla v řadách českých kněží tehdy (konec konců však i teď) zjevně dost následovníků.

„…Stát, který má v úctě duchovní svobody svých občanů, nebude ukládati náboženský zákon, ale bude ve svém vlastním zájmu narovnávat vše, co by uráželo náboženské cítění občanů….“

Klasický liberální koncept, který byl občanem Šrámkem, ale i Staškem hojně propagován. Definice pojmu náboženské cítění občanů je dvojznačná a není jasné co si pod ní představit. Ale ukazuje se, že tito pánové by naprosto s klidem podepsali „učení“ II. Vatikánského koncilu, zvláště pak deklaraci Dignitatis humanae, kap. 2: „…Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě
i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích….“[6]

Pokračujme dále ze stránek KDU-ČSL: „…J. Šrámek, který emigroval, zase nereálně spolu s E. Benešem považovali Sověty za víceméně demokraty a komunistickou stranu Československa za demokratickou stranu a přistoupili na omezující politické pojetí Národní fronty, a to po vyhrané válce a obnově Československého státu /již bez Podkarpatské Rusi/.“ 

„…Jím vedená lidová strana sice nebyla v očích papežského nuncia považována zprvu za příliš silného hráče na politické scéně, přesto se jí dařilo záměry v církevně-politické oblasti prosazovat. Šrámek se totiž ukázal i jako zdatný vyjednavač v zákulisí. Již papež Benedikt XV. si však byl hned po první světové válce vědom toho, že kněz kvůli angažovanosti v nejrůznějších spolcích a vystupováním na schůzích zanedbává své základní poslání, totiž službu ve farnosti a evangelizační činnost. V tomto duchu pokračoval i jeho nástupce Pius XI., a proto v roce 1923 vydal rozhodnutí „numerus clausus“, kterým se měl redukovat počet duchovních v politice….“. 

„…Vatikán měl obavu i z toho, že duchovní se budou účastnit činnosti vlád, která bude v rozporu se zásadami církevního učení. Samotnému Šrámkovi nuncius často vytýkal, že církevní zájmy hájí vlažně a příliš ustupuje ideovým protivníkům. Ke Šrámkovým zásluhám však patří, že český katolický tábor přijal za svou myšlenku demokracie a odolával pokušení k řešení politických problémů za pomoci vlády pevné ruky. … Zvláště ve třicátých letech stoupala navíc kritičnost vůči politickým stranám obecně, protože panovalo přesvědčení, že už neslouží původním účelům, ale byly vnímány jako parazitující instituce sledující pouze přízemní zájmy….“. 

Šrámek chtěl naroubovat katolicismus na liberální pojetí. Tím se postavil jednoznačně na stranu katolického liberalismu, který byl odsouzen papeži 19. století.

Církev si totiž mimo jiné uvědomovala, že liberální demokracie a účast duchovenstva v jejích strukturách nakonec uškodí pověsti celé katolické Církve. Proto také zákaz kanonického práva pro působení duchovních ve státních orgánech států (viz níže). Pověst katolické Církve tím utrpěla, protože duchovní nemohli být nekompromisní vůči nepřátelským politickým silám, jak to po nich Církev chtěla a nemohli tudíž prosazovat striktně katolické principy do života státu.

Klasickým případem byla Marmaggiho aféra, která jednoznačně ukázala na problematické pilíře, na kterých byla postavena republika Československá. Viz článek k Marmaggiho aféře.[7]

Šrámek vždy sice odmítal komunismus, ale neváhal s komunisty zasednout v Národní frontě, jak to kdysi sám prohlásil:

„Ideovým odpůrcem komunismu byl jsem jak v prvé republice, tak i v nynější republice, ale vzhledem k tomu, že komunistická strana se stala stranou národní, byl jsem pro národní frontu, do které by byli přizváni také komunisté.“[8]

Kritika Šrámkovy politiky přišla z pera katolického intelektuála Jaroslava Durycha (1886–1962). Ten v létě 1925 odmítl kompromisní postoj předsedy lidové strany a upozornil jej, že katolický kněz, byť byl i ministr, musí v první řadě respektovat vůli papeže, a tudíž z vlády za jakoukoli cenu vystoupit. 

"...Jednalo se právě o postoj Šrámka ve výše uvedené aféře. Durychův kritický postoj k politickému katolicismu vyplýval nejjednoznačněji z článku „Kritika české církevní politiky“, zveřejněného v Rozmachu již v roce 1923: „Katolictví není stranou a nemůže zůstat v žádné straně. Katolictví je majetek,
a jak správně jeden vysoký církevní hodnostář řekl, snahou katolické církve není vzrůst lidové strany, nýbrž katolicita celého národa. Nikoliv strana, nýbrž národ je aspirací Církve. A na tento úkol strana lidová a vůbec žádná strana stačit nemůže a nebude.“  

(Šmíd, Marek, Obtížné zakotvení lidovců v politickém systému první ČSR Parlamentní volby v roce 1925 
a Československá strana lidová (online): https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2013/04/02.pdf  in:  DURYCH, Jaroslav: Řím promluvil. In: Rozmach, roč. 3. č. 12 (1925), s. 177–183 (přetištěno in: KOMÁREK, Karel (ed.): Jaroslav Durych: Polemiky a skandály. Olomouc, Periplum 2002, s. 216 n.).DURYCH, Jaroslav: Kritika české církevní politiky. In: Rozmach, roč. 1, č. 3 (1923), s. 33–38 (přetištěno in: FIALOVÁ, Zuzana (ed.): Jaroslav Durych: Publicista. Praha, Academia 2001, s. 261–263)

Msgr. B. Stašek – další „vzorová“ autorita, kterou máme dle autora článku následovat

Pokračujme opět ze stránek KDU-ČSL[9] k osobě občana Staška, který byl dalším špatným vzorem. Byl to právě Stašek, který vytvořil a sestavil Program

a zásady ČSL pod názvem „Obnova lidské společnosti“. „…Tento program představuje křesťansko demokratické vyjádření na počátku československé státnosti a informuje o poslání a cílech lidoveckého hnutí v 1. republice. Je rozdělen na: úvodní slovo, Rodinu, Stavy, Stát, Společnost mezinárodní. Úvodem bylo zdůrazněno, že křesťanský solidarismus staví proti kapitalismu křesťanské ctnosti, spravedlivost a lásku k bližnímu. Proti komunismu vytyčuje jinou hospodářskou soustavu, která uplatňuje spravedlnost a blaho všech i těch nejslabších vrstev a tříd národních.

Nekompromisně byla zdůrazněna nerozlučitelnost manželského svazku, podporování populace a péče o děti, a to zvláště zdravotně postižené. Vyžadovaly se školy náboženské či konfesní, beznáboženské či laické. Náklady na obojí školství měly být hrazeny z veřejných prostředků. ..."

Stašek měl pokřivený náhled na Bílou horu a pobělohorské období zemí Koruny české. (viz https://apologie.info/20230701_ib_projevy_b_staska_z_doby_okupace/)

Je třeba také čtenáři sdělit fakt, že Československá strana lidová podporovala náboženskou svobodu ještě dávno předtím, než tento blud zvítězil na II. Vatikánském koncilu. 

Politické profily demokratů J. Šrámka a B. Staška

„…B. Stašek se zase více snažil o ideové a politické sjednocení křesťanských národních stran v rámci Československa, ale bezúspěšně. J. Šrámek zase hledal možnosti politických dohod napříč parlamentním politickým spektrem, kdežto B. Stašek se více přikláněl k národnímu a více pravicovému politickému stranictví. J. Šrámek podporoval politické koncepce E. Beneše a jeho volbu za prezidenta, ale i spolupráci se socialistickým stranictvím za 1. republiky.“

Takže si autor úvodníku očividně bere za vzor různé nespolehlivé politické osoby, které, když teklo národu do bot, buď utekly, když byl národ křižován, anebo podporovaly liberalismus a liberální demokracii odsouzenou papežskými encyklikami, nebo dokonce jednaly v rozporu s nimi, když podporovaly liberalismus v naší zemi a vlastně bezkonfesijní sekularismus a falešné politické kompromisy s nepřáteli Církve. Protože na tom je ostatně založena parlamentní demokracie, na kompromisu, který ovšem je kompromisem vytvářeným s nepřáteli Církve.

Tolik k těmto „výkvětům“ liberálního katolicismu, které rozhodně nemůže katolík následovat, zvláště pak katolík, který chce být věrný Tradici Církve a tradičnímu učení papežů. 

Co jsme se dále dozvěděli?

Autor článku dále mluví o současných nepřátelích? Koho tím myslí? Politiky EU, naše politiky, NATO, jiné uskupení globalistických lichvářů? Jiné subjekty? To se čtenář nedozví. Autor odmítá ideologii tzv. vzájemného odpuštění a namísto toho z úvodníku tu a tam „povykoukne“ prachobyčejný malý český šovinismus. Neměl by však kněz naopak spolupůsobit na smíření mezi národy pod praporcem katolické Církve? Neměl by to být právě katolický kněz, který vyjde s pochodní katolické víry ke všem národům tak, jako poslal své učedníky Ježíš Kristus ke všem národům, aby tyto národy byly sjednoceny ve víře katolické? Místo toho se zde kněz uzavírá opět do ulity již zmíněného prvorepublikového šovinismu a zářných vzpomínek na nespolehlivé syny českého národa jako byl Beneš, Stašek i Šrámek. Byli to lidé z katolického pohledu nespolehliví, podporovali nejhrubší liberalismus, politický marasmus republikánství a liberální politiky, neusilovali o narovnání národnostního problému, kterému čelila republika. V rozporu s tehdy platným kanonickým právem vstupovali do politiky a do čela vládnoucí garnitury, kdy kánon 139 Kodexu kanonického práva z roku 1917 zakazoval, aby duchovní na sebe brali veřejné úřady, s nimiž je spojen výkon světské pravomoci a správy. Naopak kněží mají za povinnost šířit katolické principy na poli sociálního učení katolické Církve vytyčenou sociálními encyklikami Lva XIII. a Pia XI., varovat věřící před nepřátelskými  ideologiemi ve smyslu Syllabu bl. Pia IX. a učení papežů sv. Pia X. a dalších, a nikoliv proto, aby dělali jenom falešné politické kompromisy a ústupky.

Pokud autor mluví o spravedlnosti a jejím nastolení, potom je třeba začít v roce 1918 a požádat o odpuštění bl. Karla Habsburského, že došlo k revolučnímu vytvoření neživotného a nelegitimního státního útvaru, který si za to koledoval o trest Boží, který přišel v roce 1938. Za to, že jste zničili Habsburskou monarchii, utlačovali jste národnostní menšiny, které ve skutečnosti menšinami nebyly[10], přišel trest: Mnichov, puč v roce 1948 a zotročení na desítky let. K tomu odkazujeme na článek, který se tomuto tématu věnuje.[11]

Pokud podle autora má smíření pro budoucnost mezi národy stát na pravdivých základech, s čímž lze souhlasit, potom je třeba začít právě v roce 1918 a požádat o odpuštění Habsburky, německou, maďarskou a polskou menšinu, kterým byla odepřena integrace do naší vlasti. Víc jak 3.000.000 Němců
a další počty maďarské a polské menšiny byly vrženy do chomoutu nově vzniklé šovinistické republiky, která se cítila státem národním s národem pouze „československým“, a která po menšinách jenom dupala po celých 20 let, aby je nakonec vyhnala z jejich zákonných domovů a historických území. Obětí zločinu se stali Habsburkové a s nimi i němečtí, maďarští a polští občané po první světové válce. A mimochodem silné čechizaci byla v 1. republice vystavena také chorvatská menšina na jižní Moravě a to v rozsahu, který v monarchii nikdy nepřipadal v úvahu. Ale světovým mocnostem se to vymstilo. Důsledkem špatného uvažování mocností po první světové válce bylo zaděláno na válku ještě horší. Přesně, jak Matka Boží předpověděla ve Fatimě.[12] Takže naše země a náš národ si své problémy vždy zavinily samy.

S autorem rovněž není možné souhlasit, že naše země byla 8. května osvobozena, protože nacismus vystřídala další totalita, která přijela na sovětských tancích. To nebyli žádní osvoboditelé. 3. republika byla ve vleku SSSR, český národ zrazen podruhé (Jalta, Casablanca) a vehnán do sovětského prostoru
a bolševismu. Takže žádné osvobození se nekonalo. K tomu zase odkazujeme na tento náš článek.[13]

Myšlenky míru jsou jistě nádherné, ale nemůže být v tomto světě mír mezi katolíkem a liberálem či totalitářem. Právě katolík nemůže podporovat žádný kompromis politický, či sociální. Stát, který by v důsledku byl proti katolické víře, nemůže stavět společnost, a už vůbec ne, pokud stavební práce neřídí katolická Církev (sv. Pius X. ve své encyklice Notre charge apostolique ze dne 25.8.1910 proti bludům sociálního hnutí Sillon). Nutností je, aby katolík, a to v úzké spolupráci s klérem a papežem sv. Piem X. a jím vyhlášené katolické akci aktivně usiloval o vybudování katolického státu[14] a skrze takový stát byl veden nespočetný zástup duší ke spáse.  

Jako asi největší nonsens je tvrzení autora článku, že žijeme ve svobodné zemi a že katolická Církev žije ve svobodě. Pravděpodobně to již není jenom nedostatek znalostí politických a historických reálií, ale očividně nepochopení současné situace, ve které se dnešní český národ nalézá. Adorace nepřirozených svazků, LGBT, liberalismu, morálního a politického marasmu, včetně bojovného atheismu spojeného s novými „ideologickými“ neomarxistickými hnutími a směry, podpora potratové politiky a v budoucnu
i euthanásie, zavádění státní censury, toto opravdu není jenom projevem nesvobody, ale ideologické totality nejhrubšího zrna. Národ je drcen těmito ideologiemi, které razí nové vládní garnitury již více jak 35 let.

Zmíněný úvodník P. Stritzka lze tedy s přídechem ironie celý považovat za svého druhu „partyzánštinu“ nebo přinejmenším za velmi svojský pohled na dějiny národní i mezinárodní. Skoro se chce říct „drž se svého kopyta, ševče“. Úsměvná je také nejasná poznámka autora úvodníku na téma stihomamu, zmíněná přímo na místě, kde s notnou dávkou stihomamu sám obvykle „odhaluje“ různé „nepřátele“ svého apoštolátu.

Závěrem lze říct, že úvodníky tohoto kněze se již za ta léta stala v tradičních kruzích legendárními. Mnohdy se jim dokonce smějí, případně se za ně stydí, i samotní mnozí „drazí věřící“. To je bohužel víc než smutné a není to dobrým východiskem pro rozvoj apoštolátu.

---

[1] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny 2. Praha: Beta Books, 2010. ISBN 978-80-87197-29-5.

[2] Autor článku pravděpodobně myslí divizi SS Handschar a SS Kama, kterou většinově tvořili příslušníci z řad bosenských muslimů a etnických Němců žijících na Balkáně (nikoliv Chorvaté) a byla založena v roce 1943/1944. viz BINGHAM, Graham. SS - Hitlerův nástroj teroru. Praha 8: Svojtka a Vašut, 1996. ISBN 80-7180-118-4, str. 122 a dále a str. 129. Totéž potvrzuje LUKAS, James, Hitlerovy horské jednotky, Praha, Naše vojsko, 1994, ISBN 80-206-0412-X, str. 217 a dále. Navíc chorvatská vláda protestovala, aby na chorvatském území byly cvičeny obě dvě divize SS, které nebyly složené z Chorvatů. Což bylo vyslyšeno a obě dvě divize byly cvičeny v jižní Francii.

[3] LENNHOFF, Eugen. Svobodní zednáři. Paměti a historie. Praha: Petrklíč, 1993. ISBN 80-85243-42-3.

[4] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny. Praha: Beta Books, 2008. ISBN 978-80-87197-06-6, str. 129-134.

[5] https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2010/msgr-dr-jan-sramek

[6] https://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html

[7] https://monarchiacatholica.blogspot.com/2022/11/francesco-kardinal-marmaggi-31-srpna.html

[8] Archiv KDU – ČSL. Protokol, 21.3.Ústředna státní bezpečnosti v Praze. Karton 18, Osobnosti ČSL, sv. 2 - Jan Šrámek.

[9] https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2010/vaclav-rynes-monsignor-bohumil-stasek

[10] O utlačování národnostních menšin v První republice viz BERAN, Ladislav Josef. Odepřená integrace. Praha: Pulchra, 2009. ISBN 978-80-87-87377-02-3.

[11] https://monarchiacatholica.blogspot.com/2020/10/k-pripomenuti-si-mnichovske-dohody.html

[12] 12. července 1917 Panna Maria ve Fatimě řekla, že se blíží další světová válka, a poskytla znamení: "Válka skončí. Pokud však nepřestanou (lidé) urážet Boha, začne za vlády Pia XI. další a ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho mnohé zločiny válkou, hladem a pronásledováním Církve a Svatého otce. Abych tomu zabránil, přijdu vás
o pěti prvních sobotách požádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o přijímání pokání. Budou-li mé žádosti splněny, Rusko se obrátí a nastane mír. Pokud ne, bude roznášet své bludy po celém světě, vyvolávat války a pronásledování Církve. Dobří budou umučeni, Svatý otec bude mnoho trpět a různé národy budou vyhlazeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí, Svatý otec mi zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude dopřáno jisté období míru."

[13] https://monarchiacatholica.blogspot.com/2020/08/proc-katolicti-monarchiste-neslavi-9.html

[14] Opětovně požadavek sv. Pia X. a jeho encykliky Notre chargé apostolique.

Nakladatelství Christianitas vydalo knihu Liberalismus je hřích - Stěžejní dílo každého katolíka - Im Christianitas-Verlag erschien das Buch „Liberalismus ist eine Sünde – Das wesentliche Werk eines jeden Katholiken“.

 

Lidé se dnes všeobecně ptají: „Co se stalo s naší společností? Co je špatně?“ Tato kniha, milý čtenáři, v jádru obsahuje odpovědi na tyto otázky.

Jsme v bodě, kdy je příkazem konat. V sázce je totiž samotná naše osobní, pozemská bezpečnost. A to ani nezmiňujeme mnohem důležitější věc, jíž je spása naší duše. Jednat správně však můžeme, pouze pokud známe pravdu a postupujeme v souladu s ní.

Původní anglické vydání knihy obdrželo Církevní schválení.

Autor: Dr. Don Félix Sardà y Salvany

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství.

Děkujeme mnohokrát Nakladatelství za vydání této kultovní knihy, která nemůže chybět v žádné katolické knihovně.

Liberální katolicismus byl zavržen papeži a katolickou Církví v 19. a 20. století. 

Liberál je fanatikem nezávislosti a tuto nezávislost prohlašuje všude: Je nezávislý na existenci pravdy, pravda pro něho není objektivní realitou. Rozum a myšlení je rovněž nezávislé na jakékoliv autoritě. Rozum sám o sobě je pro liberála dostatečnou entitou, která člověku postačí. Vůle je nezávislá na inteligenci. Vůle není závislá na soudu a rozumu, ale řídí se sama sebou. Liberál uznává nezávislost svědomí na objektivním řádu zákona, ať už nadpřirozeného, či přirozeného a samo o sobě rozhoduje o tom, co je morálkou, či nikoliv. Nezávislost rozumu a vědy na jedné straně na víře, nezávislost na Bohu, na Církvi katolické, na autoritě Církve.

Liberální katolicismus byl definován „v podstatě jako hnutí mezi katolíky vyzdvihovat svobodu jako primární hodnotu a vyvozovat z toho důsledky ve společenském, politickém a náboženském životě ve snaze uvést principy, na nichž byla založena křesťanská Francie, s principy, které jsou odvozené z Francouzské revoluce“. (Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire du Libéralisme catholique, 1988) 

Liberální katolík je pokřtěným katolickým křesťanem, který se snaží ve své vlastním osobním životě spojovat prvky pojetí tradičního katolicismu s revolučními principy (principy 1789) a to tak, aby byla zachována jeho autonomie a svoboda na učení katolické Církve, aby nakonec od katolické víry a od katolické Církve odpadl. 

Ochrana před liberálním katolicismem:

1) Pravidelná modlitba (zvláště pak sv. Růžence) a svátostný život. 

2) Nejprve být pravým katolíkem a potom občanem. 

3) Vyznávání pravé katolické nauky v její úplnosti a orthodoxii v soukromí i na veřejnosti. 

4) Pravidelné studium katechismu a katolických pravd. 

5) Pravidelná četba Písma sv. s katolickým komentářem. 

Lev XIII. jako první liberální vlaštovka liberálního katolicismu na papežském trůnu - Leo XIII als erste liberale Schwalbe des liberalen Katholizismus auf dem Papstthron

Papež Lev XIII. napsal jistě skvělé encykliky, které se zvláště v pohnutých a bouřlivých dobách 19. a 20. století jevily jako podstatné. A ještě dnes se k nim můžeme hrdě hlásit. Na druhou stranu chceme upozornit na ostudnou skvrnu jeho pontifikátu, kterým byla smířlivá politika Vatikánu vůči zednářské revoluční Francii. Nebyli to ultramontáni (tradiční), ale liberální katolíci, kdo posunul hranice papežské neomylnosti daleko za hranice stanovené dogmatickou konstitucí Pastor Aeternus z I. Vatikánského koncilu. (Pozn. redakce: „liberální“ v 19. století znamenalo katolíky, kteří chtěli udělat kompromis s liberálním světem vytvořeným zednářskou Francouzskou revolucí a smířit se s ní.)

Tento posun k papežskému absolutismu začal Ralliementem (1884), tj. papežskou politikou smíření Církve se zednářskou  republikou, kterou papež Lev XIII uvalil těžké břímě ve svědomí na francouzské katolíky. Liberální katolíci, dychtiví smířit Církev s revoluční modernitou, tento postup nadšeně uvítali. Naopak ultramontánní katolíci zdůrazňovali meze papežovy moci a stavěli se proti jeho nepatřičnému a mylnému zasahování do světských záležitostí Francie. Jak je známo, papež a Církev má tzv. nepřímou moc od Krista, kterou sankcionuje a kritizuje státy a jejich panovníky, pokud se odchýlí od katolického chápání vlády, přirozeného řádu, či se protiví morálce, či víře. Tady však tato moc nebyla uplatněna, neboť naopak vyzývala katolíky, aby se smířili s revoluční nelegitimní zednářskou Republikou. Bylo to v důsledku zneužití nepřímé moci papeže a v podstatě i papežské neomylnosti, která byla zneužita k prosazení falešné poslušnosti věřících a kléru ve Francii. 

Epizodu mistrně analyzoval profesor Roberto de Mattei ve své knize Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral (Ralliement Lva XIII. – Selhání pastoračního projektu). Aby se Lev XIII. vyhnul odluce Církve a francouzského státu, vyzval katolíky, aby se spojili s Republikou a bojovali proti protiklerikálním zákonům zevnitř systému. Vatikánská diplomacie se snažila získat přízeň francouzské vlády, aby získala zpět území, které jí Italské království zabralo po pádu Papežského státu.

Nová politika Lva XIII měla dva hlavní problémy. Za prvé, zpochybnila a zviklala monarchické přesvědčení většiny francouzského kléru a laiků. Za druhé, francouzské volby přivedly k moci zednářské a sekularistické vlády. Tyto francouzské vlády zavedly rozvod manželství, vyhnaly jezuity ze země, zakázaly kněžím a řeholníkům vyučovat na veřejných školách, zrušily náboženské vyučování ve školách a uvalily vojenskou službu na kleriky. Jako jedním z radikálních požadavků francouzských vlád byl požadavek dosazovat katolické biskupy i bez souhlasu Říma. Opět se tady objevil onen galikanistický omyl.

Papež Lev XIII. byl sice intelektuál s pevnými zásadami, ale v jádru byl liberál. A jeho liberální smýšlení právě v politice smíření vyhřezlo zcela. Naivně věřil, že republikánský antiklerikalismus lze zneškodnit přesvědčováním liberálů, že Církev se nestaví proti Republice, ale pouze proti jejímu sekularismu. Na rozdíl od papeže francouzští věřící jasně viděli, že odkřesťanštění Francie není vedlejším prvkem, ale samotným raison d’être republikánského režimu. Pro tyto katolíky přijetí republiky znamenalo smířit se s „republikánským duchem“, tedy s rovnostářským a protináboženským zaujetím revoluční ideologie z roku 1789, která pak mohla proniknout do společnosti jako celku. Lev XIII. jakožto skvělý tomista trpěl onou liberálně - tradiční schizofrenii, kdy ne všemu, co napsal, vlastně ve skutečnosti věřil. Jeho zaměňování republiky v katolickém a původně antickém duchu s republikou jakožto nástrojem vzniku zednářsko-liberálního zřízení je dodnes alarmující. Podobně jako měl Pius XII. zmatečné pojetí tzv. křesťanské demokracie po druhé světové válce, či pokračování politiky smíření vůči Církvi nepřátelským vládám za Pia XI. 

Když byl zvolen Lev XIII. na papežský trůn, francouzský premiér Léon Gambetta (1838-1882), zednář lóže "La Réformé", (viz Dictionnaire  Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011) pronesl prorocká slova o kardinálu Peccim: "Dnes je velký den...Byl zvolen nový papež. Je to elegantní a ušlechtilý kardinál Pecci, biskup z Perugie, kterému chtěl Pius IX. zabránit ve zvolení papežem, když ho ustanovil camerlengem. ... Je to Ital, je více diplomatem, než knězem, vyhnul se všem intrikám jezuitů a kléru. ... Velmi vítám tento skvělý okamžik. Nový papež nebude otevřeně v rozporu s Tradicí a stanovisky jeho předchůdců, ale jeho chování a činy, jeho vztahy, budou daleko cennější, než jeho psaní, a jestli nezemře brzy, potom můžeme očekávat sňatek mezi námi a Církví...". (dopis L. Gambetty z 21.1. 1871) Tento dopis se objevuje v knize Msgr. Henri Delassuse, La Conjuration antichretienne (The Anti-Christian Conspiracy), vol. II., s. 379-380.) Gambetta přesně vystihl liberální smýšlení G. Pecciho budoucího papeže Lva XIII. Dobře posloužil zednářům i liberálům, protože sám byl liberál v srdci. Za 20 let se sen liberálních katolíků a zednářů naplní, když Lev XIII. vyzve ke smíření Revoluce a Církve. 

Pro tento svůj demoliční úkol si Lev XIII. vybral kardinála Charlese Lavigerie (1825-1892), arcibiskupa Alžíru, jako „oprávněného prostředníka“ mezi Paříží a Vatikánem k realizaci politiky smíření. Lavigerie byl skalním stoupencem revoluční republiky, nechával hrát Marseillaiseu orchestrem jeho misionářů tzv. Bílých otců (Misionáři Afriky). Při přípitku na recepci pro důstojníky francouzské středomořské válečné flotily shromážděné v Alžíru v roce 1890 je vyzval, aby přijali republikánskou formu vlády, a tvrdil, že spojení všech dobrých občanů je nejvyšší potřebou Francie a „prvním přáním Církve a jejích pastýřů.” 

O několik měsíců později se do boje zapojil i Lev XIII., který poskytl rozhovor (vůbec první od papeže) provládnímu pařížskému deníku Le Petit journal. Prohlásil: „Každý si může ponechat své osobní preference, ale v oblasti působnosti je pouze vláda, kterou si Francie dala sama. Republika je forma vlády stejně legitimní jako kterákoli jiná." Jeho encyklika Au Milieu des sollicitudes [O církvi a státu ve Francii] vyšla o tři dny později, brzy po ní následoval apoštolský list Notre consolation a été grande [Naše útěcha byla velká]. V posledně jmenovaném dokumentu papež trval na své myšlence „přijmout občanskou moc tak, jak skutečně existuje, bez postranních úmyslů a s dokonalou loajalitou, která se na křesťana sluší“.

Pro katolíky, zvyklé bojovat se zednářskou republikou, tato tvář představovala problém svědomí. Je to podobné tomu, co uvedl kardinál Joseph Zen a katolíci podzemní Církve tváří v tvář zlověstné dohodě podepsané mezi Svatým stolcem a čínským komunistickým režimem, nebo jak hanebně se kardinál Gasparri zachoval vůči Cristeros, když uzavřel dohodu Církve se zednářskou vládou Mexika a donutil Cristeros, aby se vzdali. Ti byli poté zmasakrováni. 

Lev XIII., projevující dosud neznámý centralismus a autoritářství, dodal:

"V tomto bodě se tedy musíme držet toho, že ve všeobecné správě Církve, kromě základních povinností apoštolské služby uložených všem papežům, je na každém z nich, aby se řídil pravidlem chování, které považuje za nejlépe podle doby a jiných okolností. V tom je jediným soudcem, který má v této věci nejen zvláštní vhled, ale také znalost obecné situace a potřeb katolicismu, podle nichž by se měla řídit jeho apoštolská péče. [Je ale papež neomylný ve všem, co dělá? Pokud ne, pak lze mít oprávněně opačný názor.] Je to on, kdo musí obstarat dobro všeobecné církve, s níž je dobro jejích různých částí koordinováno. Všichni ostatní podléhající této koordinaci musí napomáhat činnosti nejvyššího ředitele a sloužit jeho účelům. [Ne, pokud ve svědomí věří, že se mýlí.] Jako je jedna Církev, jako je jedna její hlava, taková je její vláda, které se musí všichni podřídit. [Současné kanonické právo uznává právo věřících vyjádřit svůj nesouhlas s náležitou úctou k pastorům.] (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/)

O šest dní později popsal jeden přední farář v Paříži nové klima v Církvi takto:

"Biskupové musí uznat a prohlásit, že papež má vždy pravdu. Faráři musí prohlásit a uznat, že jejich biskup má vždy pravdu. Věřící musí uznat a prohlásit, že jejich farář, spojený se svým biskupem a spojený s papežem, má vždy pravdu. Je to jako u četnictva, ale není to příliš praktické a historie svědčí o tom, že to nebylo příliš praktické." (ibidem, s. 111-112)

Kardinál Lavigerie ze své strany blahopřál Lvu XIII., že odolal větru nespokojenosti ze strany věrných a ultramontánních novin: „Tímto činem skutečně papežské ráznosti Vaše Svatost odsoudila tyranii nového druhu, kterou se Vám pokoušela vnutit katolická hierarchie." (ibidem, s. 111)

Po vydání encykliky Au milieu des sollicitudes papež dále zatloukal hřebík do rakve katolické Tradici. I když uznal, že jeho politika se týká dočasné záležitosti, která nespadá pod poslušnost, napsal biskupovi z Grenoblu:

"S politováním to musíme říci někteří, kteří, přestože se prohlašují za katolíky, věří, že mají právo postavit se proti směru, který vydala hlava církve, pod záminkou, že jde o směr politický. Ach, dobře! Tváří v tvář jejich chybným tvrzením zachováváme každý z činů, které z Nás dříve vycházely, v celé jejich plnosti a nadále říkáme: ‚Ne, bezpochyby, nesnažíme se dělat politiku; ale když je politika úzce spjata s náboženskými zájmy, jak se to v současnosti děje ve Francii, má-li někdo poslání určovat chování, které může účinně chránit náboženské zájmy, z nichž nejvyšší cíl věci tvoří, je to římský papež.“ (ibidem, s. 322)

V té době většina francouzského episkopátu přijala politiku smíření chladně. Otevřeně se proti tomu postavily některé prominentní ultramontánní osobnosti, jako biskup Charles-Émile Freppel z Angers. Kardinál Lavigerie vypustil první salvu „magisterialismu“ – která vycházela z chybného chápání papežské neomylnosti, že přikládal větší význam učení a gestům papeže než učení a Tradici. Kardinál kritizoval ty „neústupné“ katolíky, kteří tvrdili, že následují bl. Pia IX., aby se postavili Lvu XIII., a prohlásil: „ Jediným pravidlem spásy a života v církvi je být s papežem, s žijícím papežem. Ať je to kdokoli.“ (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  s. 95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/.

Stejný pokyn brzy přišel z papežova vlastního pera. Touto příležitostí byl dopis kardinála Jean-Baptisty Pitra, jednoho z předních představitelů „partito piano“ (strana Pia IX.) holandskému zpravodaji. Příjemce obratem zveřejnil text, který obdržel od kardinála. Jeho nejdůležitější pasáž obhajovala ultramontánní novináře a chválila katolickou expanzi, ke které došlo za bl. Pia IX., aniž by se zmínila o jeho nástupci. Poté se proti starému kardinálovi rozpoutala tisková kampaň, která ho obvinila ze snahy postavit se proti politice Lva XIII. Belgické noviny ho dokonce obvinily, že je „schizmatickým vůdcem malé církve, která chce poučovat papeže a vydávat se za papežštější než papež“. Světský tisk se připojil k liberálním katolickým novinám požadujícím, aby byl kardinál potrestán.

Na popud kardinála Lavigerie zveřejnil papež v Osservatore Romano dopis ze 17. června 1885 adresovaný pařížskému kardinálovi-arcibiskupovi. (https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/) Papež požadoval, aby ho věřící poslouchali ve výlučně politické záležitosti, která neměla nic společného s vírou, morálkou nebo církevní disciplínou. Bylo by to podobné, jako kdyby papež František zavázal věřící, aby se drželi jeho přesvědčení o imigraci nebo změně klimatu. Zneužívání autoritativní moci, které se projevuje v dopise Lva XIII., si zaslouží být uvedeno.

Jakmile se encyklika objevila, pan Émile Ollivier ─ bývalý ministr císaře Napoleona III., který zdaleka nebyl ultramontánní ─ napsal do sloupku v deníku Le Figaro:

"Při čekání na budoucnost, která se rozhodne mezi Piem IX. a Lvem XIII., si člověk může svobodně vybrat mezi dvěma názory; neboť stejně jako naši předkové můžeme říci: non de fide – není to z víry. Pokud jde o ty, kteří považují papežský dopis za definici ex-cathedra, bylo by ztrátou času se s nimi dohadovat. Člověk je musí poslat zpět do školy." (ibidem, s. 164)

Bývalý bonapartistický ministr nepřeháněl. Poté, co profesoři morální teologie došli k závěru, že papežské směrnice zavazují pod hrozbou smrtelného hříchu, dvoje liberální katolické noviny napsaly, že ti, kteří nadále veřejně podporovali monarchii, se dopouštěli těžkého hříchu. Bylo oznámeno, že některým věřícím bylo odepřeno rozhřešení za to, že se dopustili „hříchu monarchie“. Kardinál Domenico Ferrata, bývalý nuncius v Paříži, ve svých pamětech poznamenal, že apoštolský list Notre Consolation „od nynějška vylučoval veškeré nejasnosti: člověk je musel přijmout, nebo se prohlásit za rebela vůči slovu papeže“. (ibidem, s. 170)

Oběma nástrahám se ultramontáni vyhnuli. Ani nepodpořili zednářskou republiku, jak chtěl Lev XIII., ani se nevzbouřili proti jeho autoritě. Prostě mu vzdorovali jako svatý Pavel vzdoroval svatému Petrovi „do tváře“ (Gal 2:16) podobně jako další Tradici věrní katolíci vzdorovali Ostpolitik papeže Pavla VI., nebo jeho nové "mši", novotám a rozvratu viditelné podoby Církve po II. Vatikánském koncilu. 

Mezi říjnem 1891 a únorem 1894 se malá skupina řeholníků a laiků každý měsíc scházela v ad hoc sdružení nazvaném Naše paní z Nazaretu. Jejím cílem bylo „jednat na příštím konkláve a dosáhnout toho, aby současnému papeži nebyl dán nástupce, který bude pokračovat ve svých liberálních
a politických chybách, které jsou pro Církev tak katastrofální“. V červenci 1892 hlavní vůdce skupiny, otec Charles Maignen, zveřejnil studii, „jejíž závěry [pravděpodobně] rozptýlily obavy francouzských katolíků, kteří z důvodů svědomí odmítají držet se vlády, která pronásleduje Církev. Prohlásil: „Lev XIII nejednal na základě duchovní moci, kterou může Nejvyšší papež nepřímo vykonávat v časném řádu [ratione peccati], a v důsledku toho jeho učení, rady nebo dokonce příkazy nezavazují francouzské katolíky ve svědomí. “. V jiné studii, která nebyla nikdy publikována, s názvem Un pape légitime, peut-il cesser d’être pape? (Může legitimní papež přestat být papežem?), otevřel otec Maignen choulostivý problém papeže-kacíře.

Otec Maignen představoval proud integrálního katolicismu nepřátelského politice „smíření“ k Republice. Od roku 1898 publikoval články v novinách La Vérité pod pseudonymem „Martel“. Stál proti amerikanismu (upřednostňování akce na úkor kontemplace a obhajování politického pluralismu, který se zrodil ve Spojených státech), zejména ve své knize "Je otec Hecker svatý?" (1898) se postavil proti modernismu a proti modernistickému duchovenstvu. Tato poslední kniha začíná v úvodu těmito slovy: „ Katolická Církev se ve Francii je redukována na soukromé sdružení podléhající policejnímu zákonu, který občanská moc uzákoní, aniž by Řím byl konzultován, nebo vyslechnut. ...". (https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen) Není bez zajímavosti zmínit názor "presidenta" Klause v 90. letech, který ztotožnil katolickou Církev se spolkem turistů. 

Můžeme tedy bez váhání dojít k závěru, že přehnaná oddanost a podřízenost papeži až do té míry, že je člověk povinen poslouchat ho ve věcech nesouvisejících s vírou nebo když učí nebo přikazuje omyl, vůbec nepochází z přehnaného „ultramontanismu/tradicionalismu“ nebo údajného „ducha I. Vatikánského koncilu“. Naopak pochází z liberálně katolického proudu.

Jaký byl výsledek politiky „smíření“ vůči republice? Jak sám Lev XIII poznal, bylo to naprosté selhání. Na audienci krátce před svou smrtí u Julese Mélineho, bývalého předsedy Francouzské rady, řekl:

"Upřímně jsem se přikláněl k Republice a to nezabránilo současné vládě, aby uznala mé pocity a ignorovala je. Rozpoutali náboženskou válku, nad kterou běduji a která poškozuje Francii ještě více než Církev." (ibidem, s. 223)

Co říci na závěr?

Lev XIII. v politice smíření selhal flagrantním způsobem jako nejvyšší hlava Církve. Naštěstí po něm přichází sv. Pius X., který sice už nedokázal zabránit rozluce Církve a státu ve Francii (které kulminovalo francouzským zákonem o odluce Církve a státu ze dne 9. 12. 1905 Loi concernant la Séparation des Eglises et de l’Etat , ale jednoznačně musel napravit to, co pokazil Lev XIII. a strhnout kormidlo Církve jiným směrem. Smíření s Revolucí není možné a také to mnohokrát sv. Pius X. prohlásil ve svých encyklikách (zvláště pak v Notre charge apostolique, Vehementer nos, E supremi, Gravissimo officii, Une fois encore). 

Zdroje, ze kterých bylo vycházeno:

• José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/
• https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen
• Roberto de Mattei, The ralliement of Leo XIII: a pastoral experience that moved away from doctrine" online https://rorate-caeli.blogspot.com/2015/03/the-ralliement-of-leo-xiii-pastoral.html
• Dictionnaire Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011)
• https://en.wikipedia.org/wiki/Léon_Gambetta
• https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/

Slavíme 100. let od úmrtí bl. Karla von Habsburg - Wir feiern den 100. Todestag von Bl. Karl von Habsburg - 100. évfordulónk van Bl. Karl von Habsburg

Bete für uns, seliger Karl von Habsburg, die wir die Bitterkeit und Ungeheuerlichkeit der liberalen Demokratie und des freimaurerischen Terrors gespürt haben! Doch die heilige Jungfrau Maria, die Sie geehrt haben, wird über Ihre Feinde triumphieren und den alten "Fürsten" dieser Welt, den Lügner und seine menschlichen Diener zermalmen.

Imádkozzál értünk, Boldog Habsburg Károly, aki átéreztük a liberális demokrácia és a szabadkőműves terror keserűségét és szörnyűségét! Az általad tisztelt Boldogságos Szűz Mária azonban győzedelmeskedik ellenségeid felett, és legyűri e világ ősi fejedelmét, a hazug embert és emberi szolgáit.

Oroduj za nás, blažený Karle Habsburský, který jsi pocítil hořkost a zrůdnost liberální demokracie a zednářského teroru! Avšak Nejsvětější Panna Maria, kterou jsi ctil, zvítězí nad Tvými nepřáteli a rozdrtí odvěkého prince tohoto světa, lháře a jeho lidské posluhovače.

Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus

Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835^[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry^[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie^[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.^[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise^[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP^[6] a Montalembert^[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam^[8]. 

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera^[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.