Tiskové prohlášení MC - MC Pressemitteilung: k žalobě Liechtensteinů vůči "České republice" ve věci nezákonné konfiskace jejich majetku

Monarchia Catholica považuje konfiskaci majetku Liechtensteinů  podle Benešových dekretů za svévoli ze strany státních orgánů a justice. Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i politikovi a právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě "kolektivního provinění německého národa" majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logický i právní. Takový majetek by mohl být konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud je nám známo, taková obvinění nebyla proti Liechtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána. Je pouze ostudou současné "České republiky", že zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme "orgány" tohoto státu, aby tak neprodleně učinily. O skutečnosti, že se Benešovy dekrety automaticky nevztahují na všechny Němce bez ohledu na státní příslušnost, svědčí smlouvy Československé republiky se Švýcarskem, Itálií a Rakouskem, že na jejich občany se Benešovy dekrety bez ohledu na národnost nevztahují. Jejich občany lze podle Benešových dekretů postihnout jen tehdy, když se provinili konkrétním činem proti Československu nebo jeho občanům.

Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální, za 2. světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Liechtensteinové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011-2014 výzkum česko-lichtenštejnské komise historiků. Proto je opětovně nesmyslné povolávat historiky, kteří se k problému majetku Liechtensteinů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již v minulosti mnohokrát vyjádřili. Liechtensteinové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané Lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů "prezidenta" republiky. "ČSR" se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí. Zajímavé je, že již v letech 1945-1948 si "československé" úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí "ČSR" jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický převrat ho znemožnil. Kníže Hans-Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v "České republice". Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit.

https://www.facebook.com/monarchia.catholica.5/posts/184438586744335

Škůdce naší monarchie - Schödling der Donaumonarchie – Georg rytíř von Schönerer

 

Jak se čtenáři mohou přesvědčit, na našich stránkách odmítáme a kritizujeme vznik liberálních politických stran jako něčeho, co je cizí národu jako živému organismu, protože liberální partajnictví zleva doprava nikdy nevyjadřuje skutečný zájem o potřeby celého národa ve smyslu obecného blaha, ale znamená politikaření pro politikaření, hledání pouze dílčích prospěchářských zájmů, mající své totalitní a oligarchické zájmy a je zdrojem přijímání schvalování neživotných zákonných norem do života národa politickými amatéry různých barev a nikoliv odbornými pracovníky toho kterého odvětví. Takové politikaření je v drtivé většině z 99, 9% protikatolicky zaměřeným spiknutím, které odporuje nejenom nadpřirozenému řádu, ale i řádu přirozenému. Jak nás učí papežové 19. a 20. století a zvláště Pius XI., katolík by měl podporovat (bez ohledu na to, zda je monarchista, či nikoliv) stavovské uspořádání společnosti ve smyslu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI.:  §81.  Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů". §82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům.“ Stavovským řádem se rozumí takové uspořádání společnosti, ve kterém lidé jsou rozvrstveni nikoliv podle toho, zda jsou zaměstnavateli či zaměstnanci, nýbrž podle toho, zda spolupracují v témž povolání. (Vašek)

Často jsme ve svých článcích poukazovali na to, že Rakousko - Uherská monarchie ve své naivitě, chcete-li hlouposti, nechala vystudovat a veřejně působit takové politické diletanty jako byli Masaryk, von Schönerer, Beneš, Emmanuel Moravec a další, občany s revolučním smýšlením, kteří permanentně podminovávali a demontovali samotné základy naší monarchie. Monarchie a císař si v průběhu 19. století totiž neuvědomili, že nacionální a liberální, později socialistické politikaření těchto pseudostran i liberalismus a politické ústupky z jejich strany  je více či méně zaměřeno proti obecnému blahu a celkovému bytí, resp. nebytí monarchie. Stranické programy odporovaly protiliberální, protisocialistické rétorice Vatikánu těchto let, tj. celého 19. století  a počátku 20. století a podkopávaly věrnost trůnu a vytvářely prostor pro národnostní nesnášenlivost mezi národy monarchie.

Liberální partajnictví bylo trojským koněm, který fungoval v monarchii po vydání konstituce a rok 1848 byl dalším zopakováním Francouzské Revoluce v evropském měřítku. Druhá polovina 19. století přinesla čilý politický ruch a vytváření politických stran. Vedle čistě německých a českých liberálních stran v  monarchii  působila v naší vlasti i skupina radikálních liberálních německých nacionalistů v čele s Georgem rytířem von Schönererem (17. července 1842 Vídeň - 14. prosince 1921 zámek Rosenau u Zwettlu). Schönerer  byl rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální, protikatolický a antijudaistický politik. V letech 1873-1888 a 1897-1907 byl poslancem v rakouské Říšské radě a v roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení. Původně měl být obchodníkem, roku 1861 započal studia agronomie v Tübingenu a v letech 1861–1863 absolvoval zemědělskou akademii v Hohenheimu a v letech 1863–1865 i vyšší zemědělskou školu v uherském Mosonmagyaróváru. Následně nastoupil na praxi do správy Schwarzenberského panství v Čechách, kde působil v letech 1865–1867. V letech 1867–1868 podnikl studijní cestu. Pak se roku 1869 vrátil na rodinný velkostatek Rosenau u Zwettlu, který zdědil po otci a o který se vzorně staral. Angažoval se v zemědělských organizacích a pomáhal zakládat hasičské sbory v okolních obcích. Už po porážce Rakouska roku 1866 a následného vzniku Německého císařství roku 1871 se stal velkým obdivovatelem kancléře Otto von Bismarcka a velkoněmeckým nacionalistou. Naopak ostře odmítal habsburské Rakousko-Uhersko i Katolickou církev a byl rozhodný antijudaista. Jeho vstup do aktivní politiky probíhal v době krátce po finanční krizi roku 1873. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Zwettl, Waidhofen a.d. Thaya, Dobersberg atd. Ve sněmovně byl součástí Německé pokrokové strany. Členem jejího klubu byl do roku 1876. V Říšské radě se profiloval na agrárních tématech. V roce 1877 demonstrativně složil mandát. Rezignace byla oznámena dopisem 20. ledna 1877. Již 9. března 1877 po opětovném zvolení zase složil poslanecký slib. V této době na sebe upozornil jak řečnickými schopnostmi, tak mimořádnou hrubostí a nenávistí vůči Židům, Čechům a Polákům. Mezitím byl v letech 1878–1883 poslancem i v Dolnorakouském zemském sněmu a stal se hlavní postavou velkoněmeckého nacionalismu. Předsedal Německé čtenářské společnosti, zasedal ve vedení německého Schulvereinu (organizace podporující německojazyčné školství v etnicky smíšených regionech). Roku 1881 založil list Deutsche Worte.

Roku 1882 napsal spolu s Viktorem Adlerem, Engelbertem Pernerstorferem a Heinrichem Friedjungem takzvaný Linecký program, programový manifest německo-nacionálního hnutí pod heslem „Ani liberální, ani klerikální, ale nacionální“. Prosazoval příklon německých částí Rakouska (včetně českých zemí), které se mělo vzdát "cizí" Haliče, Bukoviny a Dalmácie, k Bismarckovu Německu. To vyhovovalo chorvatským a polským nacionalistům, nebylo však vůbec přijatelné pro české zástupce, protože by znamenalo germanizaci českých zemí. Dále byl zastáncem celní unie s Německem, prohlášení němčiny za úřední jazyk a podporoval rozšíření volebního práva. V roce 1882 prohlásil: „My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde žijí Němci.“ To bylo samotné jádro /motto pangermanistické velkoněmecké myšlenky, která později způsobila neuvěřitelná utrpení nastupujících národu po pádu monarchie. Byl to právě Schönerer, který hlásal heslo: „Bez židů, bez Říma, postavíme chrám Germanie!“ Byl to čistý projev nejenom nacionalismu, ale budoucích rasových teorií, které Schönererovci razili a tento radikální proud se poté přelil i do budoucí První republiky. V roce 1904 totiž byla v Trutnově založena Německá dělnická strana, v Československu poté působila pod názvem Německá národně socialistická dělnická strana DNSAP.

I přes všechny Schönererovi nehoráznosti a demagogie nadále zůstával viditelným členem Říšské rady, kam byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879 i volbách do Říšské rady roku 1885, opět za kurii venkovských obcí v obvodu Zwettl, Waidhofen an der Thaya, Dobersberg atd. Jeho politická kariéra ovšem dočasně skončila roku 1888. 6. července 1888 ztratil mandát v Říšské radě kvůli pravomocnému odsouzení.

Roku 1888 byl zatčen, protože s kumpány přepadl redakci novin Neues Wiener Tagblatt a patrně ztloukl židovské redaktory za to, že předčasně oznámili smrt německého císaře Viléma I. Parlament ho zbavil imunity a byl odsouzen do vězení na čtyři měsíce, ke ztrátě mandátu na pět let  i šlechtického titulu. V následném období působil v nacionálních spolcích.

Do vysoké politiky se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, kdy se stal poslancem Říšské rady, nyní za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš atd. Významně se přičinil o pád premiéra Badeniho kvůli pokusu o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích. Šlo o takzvaná Badeniho jazyková nařízení, která vyvolala ostré protesty německorakouského nacionálního tábora.[1] Za to ho Cheb  a další německá města v Čechách zvolila čestným občanem. Jako nezávislý poslanec se profiloval i na tématu z Německa importovaného „kulturního boje“ (Kulturkampf). Založil antikatolické hnutí „Pryč od Říma“ (Los von Rom) a roku 1900 přestoupil k protestantismu. Podobně jako Masaryk, který se také profiloval jako katolicismu nepřátelský a vystoupil z katolické Církve. Schönerer agitoval pro vystupování z katolické církve a v domovském Zwettlu byl díky jeho iniciativě roku 1904 vysvěcen protestantský kostel. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901, nyní jako předák radikální politické formace Všeněmecké sjednocení (zvolen v kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš, Kraslice atd.). Všeněmecké hnutí se v Předlitavsku utvořilo v polovině 90. let 19. století pod vedením Schönerera a Karla Hermanna Wolfa z původního německého nacionálně radikálního tábora. S 22 poslanci šlo o významnou parlamentní frakci a 21 z těchto poslanců bylo zvoleno v etnicky německých oblastech českých zemí. Strana se ovšem v následujících letech rozpadla, když stoupenci Karla Hermanna Wolfa ustavili samostatnou politickou stranu, později nazvanou Deutschradikale Partei. Schönerer zasedal  v Říšské radě do konce funkčního období, tedy do roku 1907.  Ve volbách do Říšské rady roku 1907 Schönerer neobhájil svůj mandát, když ho porazil sociálnědemokratický kandidát. Šlo o první volby konané podle všeobecného a rovného volebního práva, které Schönerer dříve prosazoval, nyní odmítal. Stáhl se z politického života. V roce 1917 mu díky amnestii byl vrácen šlechtický titul. Zemřel roku 1921 a byl na vlastní přání pohřben v Sachsenwaldu u Hamburku, poblíž svého obdivovaného kancléře Bismarcka, nesmířen s katolickou Církví.

Zdroj:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Schönerer

L. Beneš, Odepřená integrace, Pulchra, 2009.

B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937.

P. Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890-1918), Historický ústav, Praha, 2012.

Ve stínu Böhmerwaldu - Im Schatten des Böhmerwaldes

Římský voják stojí na stráži a dívá se zachmuřeně z hradeb Limes Romanum, hraničního opevnění, u své legie sídlící v Castra Regina (Regensburg) směrem severovýchodním. Je chladno. Mrzne. Je zakrytý pouhou kožešinou. Pro vojáka ze slunné Itálie je toto prostředí a podnebí utrpením. Dívá se k oněm zamlženým vrcholkům tzv. Hercynského lesa - zvaného Ptolemaiem Gabreta Hylé, nebo také Gabreta Silva (lesnatá). O tomto lese věděl už Straban z Amaseie kolem roku 63 před Kristem a píše v něm ve svém spise Geographica. Onen římský voják se dívá na vzdálené vrcholky pohoří, které je pro něho opředeno tajemstvím, je to pro něho terra incognita (neznámá země), ze které vyjíždějí nájezdy germánských kmenů a kam se už římská noha nikdy nedostane. O tomto Hercynském lese už hovořil Plinius Mladší, když popisoval divy, které v něm lidé nacházeli: ohromné propletené kořeny stromů, husté mlhy, hluboké lesy a bažiny… Drsný ráj, kde se odvážilo žít několik málo lidí… Od Václava II. zde žijí němečtí osadníci, kteří klučí lesy a prodírají se houštinami Böhmerwaldu. Pojmy jako Lusen, Falkenstein, Rachel, Plöckenstein, Wittigstein (Vítkův Kámen) se jim stane synonymem odvážného, drsného a chudého životního údělu. Krajina Böhmerwaldu se však liší od sudetské krajiny svou vlastní tajemností, kterou si generace usedlíků předávají jako prapodivné tajemství… Němečtí obyvatelé byli ve většině římští katolíci a často pracovali pod kopci v sousedním bavorském království, pokud práce na loukách a v lesích pánů v zemích Koruny české nebyla. O tvrdém životním údělu tamnějších obyvatel psali takoví romanopisci jako Karl Klostermann (pobýval část svého života v Schüttenhofenu - Sušici), Hans Watzlik (Unterhaid - Dolní Dvořiště), či Adalbert Stifter (rodák z Oberplan - Horní Planá) a další.

Specifika tohoto regionu jsou známá i dnešnímu českému člověku, který zavítá do prostor Böhmerwaldgau, zvláště do Markt Eisenstein (Železná Ruda), Bergreichenstein (Kašperské Hory), Hartmanitz (Hartmanice), Oppelitz (Opolenec), Stubenbach (Prášily), Aussergefild (Kvilda), Srní (Rehberg), Bučina (Buchwald), Spitzberg (Špičák), Eisenstrass (Hojsova Stráž), či Schüttenhoffenu (Sušice).

Totenbretter - Umrlčí prkna

Do nástupu komunistické diktatury a genocidního vyhnání německých obyvatel panem Benešem, si mohl pozorný návštěvník všimnout zvláštního atributu těchto hor: tzv. Totenbretter, neboli umrlčích prken, kterých byly tisíce roztroušených po horách, u kapliček, Božích muk a kostelíků. Byl to zvláštní zvyk obyvatel (který nenajdeme jinde) připomínat živým existenci smrti a konce lidského života, životního vyhnanství a soudu Božího.

Nechme promluvit citát z poznámek Hanse Watzlika, který chodíval šumavskou krajinou. Při jedné ze svých cest narazil na jedny Totenbretter, umrlčí prkna, kde bylo německy napsáno: "Poutníče, chvíli tady stůj, na cíl pachtění pamatuj, ať bohatý či chudý, starý, či mladý též, ani ty spáru smrti neunikneš. Nemůžeš smrt jak lidi uplatit, bědným mamonem zaplatit."

 

                                              (Totenbretter na vrcholu Velkého Javoru)

Existovalo tisíce podobných nápisů na každém z umrlčích prken. Časem vzala některá z nich za své. Proč lidé vystavovali umrlčí prkna po svých zemřelých členech rodiny? Citujme z Cimrhanzlova průvodce po Šumavě (Cimrhanzl - Führer durch den Böhmerwald) z roku 1878: "Zemře-li kdo v rodině, bývá až do pohřbení položen na prkno. Tato prkna se uschovávají co památka na zemřelého, obyvatelé je nějak pomalují (nadělají na ně křížky) aneb také nějakou průpověď na ně napíšou, malovaná jsou prkna ta obyčejně zelenou barvou. Tato prkna pomalovaná nalézáme všude, kamkoliv jdeme, u Božích muk, u stromů na plotech, ve dvorech, ano i u lávky přes potok je kladou. Tyto zvláštní připomínky  na mrtvé činí na nás nemilý pohled , zdá se nám jakoby zbytky rakve byly roztroušeny po celé krajině."

Zemřelý byl v chalupě položen na prkno a protože nebylo možné ho ihned pohřbít (pokud to bylo v zimních měsících), nebožtík byl ponechán na těchto prknech do doby, než bylo možné vykopat v zemi díru a pohřbít ho. Vzhledem k tomu, že zimní období bylo velmi kruté, bylo velkým

problémem pohřbít nebožtíka. Navíc, pokud to bylo jenom trochu možné, zemřelého bylo nutné přesunout na saních z hor dolů, k nejbližšímu hřbitovu a tam ho církevně pohřbít. Cesta byla mnohokrát velmi dlouhá a šlo se i několik kilometrů k nejbližšímu hřbitovu.

 

                                               Grosser Arber - Velký Javor (1456 m)

Nade vším se však tyčí majestátní hora - Gr. Arber - Velký Javor se svými kupolemi (připomínka studené a elektronické války) na vrcholu.

Až půjdete od lanovky na vrchol Javoru s informací z průvodce, že ta nižší věž patří NATO, tak se nenechte zmýlit: ta horní patří NATO, protože je oplocená ostnatým drátem s přehledovým radiolokátorem RRP117- Remote Radar Post firmy Lockheed Martin s 30 vojáky Abgesetzer Technischer Zug (AbgTZg 133) - dosah kolem 420 km. :) A stále funguje. To víte, Velký Bratr to musí mít všechno pod kontrolou i po pádu komunismu. Vytvoření světové republiky dá holt fušku! :)

(Pohled z Velkého Javoru na Hohen Bogen (1074 m), se dvěma vrcholy a základnami ASA a NATO, opět se špionážním vysílačem. Za dobré viditelnosti vidíte komíny teplárny v Plzni.)

Na vrcholu Velkého Javoru se nachází starobylá kaple sv. Bartoloměje, ke které se po staletí konají poutě a to poslední srpnovou neděli, samozřejmě pouze ve slušném oblečení, kterým je tradiční bavorský kroj. Každý kraj má svůj kroj a není tomu jinak ani v případě našich spoluobčanů z Böhmerwaldu. Více informací o dalších krojích německých oblastí zemí Koruny české najdete zde: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/?Trachten:Geschichtliches a dále v Sudetendeutsches Wörterbuch. Wörterbuch der deutschen Mundarten in Böhmen und Mähren-Schlesien, Bd. 1, München 1988.

Naši němečtí spoluobčané z oblasti Böhmerwaldgau hovoří severobavorským dialektem (Nordbairisch), nebo hornofalckým (Oberpfälzisch), který je nahony vzdálen klasické Hochdeutsch, tj. spisovnému německému jazyku. Skoro se zdá, že je to zcela odlišný jazyk než němčina. Spisovným jazykem neradi hovoří, či se na něj těžko rozpomínají. Ale jsou to lidé velmi srdeční a zvláště u staré generace člověk pochopí, co znamená tvrdý a obtížný život spojený s životem uprostřed lesů a hor, v nekonečné pustině, kde ani zemřelého nelze lehce pohřbít a kdy při křtu dítěte musí kněz rozbíjet led v křtitelnici. Prostě všechny obtíže, které zpohodlnělý člověk moderní doby nezná. A nakonec tyto horaly vyhnaly rudé gardy v rámci dlouho připravované genocidy.

 

Zbožnost, kaple a kapličky v Böhmerwaldu

Naši předkové prosluli velkou zbožností, o které tak často píší mnozí autoři popisující Šumavu, její krásu a hrůznost života ve stínu strmých kopců. Množství kapliček, Božích muk a kostelů zdobilo do začátku komunismu a české genocidy tyto kraje. To vše lehlo popelem a bylo nahrazeno ostnatým drátem a strážními věžemi, pohotovostními pluky SNB, později Pohraniční stráže.

Přesto se zde zachovaly nádherné barokní kostelíky ve všech větších městech tohoto kraje - v Bergreichensteinu, Schüttenhofenu, Eisensteinu, Zwieselu, Regenu, Klattau. Živá a jasná zbožnost těchto obyvatel hor byla jim vždy vlastní a je obdivuhodná... Pouze víra v Boha, velká úcta k Panně Marii a svatým: nejvíce snad ke sv. Janu Nepomuckému, to vše lemovalo tvrdé životní osudy horalů a sklářů pod Grosser Osser, Hohen Bogenem, Falkensteinem, Arberem a Plöckensteinem spojených s nejednou lidskou tragédií. Vzpomeňme na Klostermannův příbeh o 26 zmrzlých školních dětech z jeho šumavských povídek, nebo o oběšeném pasákovi Stielzlovi, který i po smrti nedal lidem pokoj.

Šumava a celý Böhmerwald je úchvatný a nevyrovná se mu v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné jiné horstvo v zemích Koruny české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské poušti - v pravdě skoro klášterní.

Barokní kostel Panny Marie Pomocné ze Stelly v Markt Eisenstein (dnes Železná Ruda) je důkazem této zbožnosti, kterou neměl pouze prostý lid. Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy byl postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šesticípou hvězdu. I mohutná cibulovitá kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou. Hlavní oltář - obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st. Originál je v kapucínském klášteře v Innsbrucku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů.

 

Neukirchen beim Heiligen Blut -  Zázrak ve spojení s husitskými vrahy

Husité se rovněž zapsali, aniž by po tom sami toužili, do historie kraje mezi Furt im Waldem a Zwieselem. Při jednom z jejich "spanilém, vražedném a drancovním výpadu"  dorazili k vesnici Neukirchen a jeden z Husitů chtěl znesvětit zde uctívanou sochu Panny Marie. Když ji však udeřil mečem do hlavy, vytryskl z ní proud krve. Na základě tohoto zázraku byl vybudován velký kostel a vesnice si z úcty k této zázračné události prodloužila své jméno na Neukirchen u Nejsvětější Krve. Návštěvu určitě doporučujeme, neboť je to jedno ze slavných poutních míst Horní Falce - Ober Pfalz.

Poustevník v hlubokých lesích

Mezi významné postavy Böhmerwaldu patří beze sporu svatý poustevník Vintíř. Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 950-1045) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera v Rinchnachu. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.

Vintíř žil v 10.-11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině v Durynsku, byl snad příbuzným vévody a pozdějšího císaře Jindřicha II. a díky sňatku své sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří z Čech utekli před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Ve 45. roce svého života se Vintíř po seznámení s řeholí benediktinů rozhodl stát se řeholníkem. Rozdal svůj majetek a v roce 1006 se stal řádovým mnichem benediktinského kláštera v bavorském Niederaltaichu, kde na další utváření jeho názorů na život a víru měl vliv opat Gothard. Později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad potokem  Regen (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (dnešní Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně zemřel. Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. V roce 1045 zemřel a na základě svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně tamní baziliky sv. Markéty.