mc

Zobrazují se příspěvky se štítkemFrancie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFrancie. Zobrazit všechny příspěvky

4. 1. 2023

Lev XIII. jako první liberální vlaštovka liberálního katolicismu na papežském trůnu - Leo XIII als erste liberale Schwalbe des liberalen Katholizismus auf dem Papstthron

Papež Lev XIII. napsal jistě skvělé encykliky, které se zvláště v pohnutých a bouřlivých dobách 19. a 20. století jevily jako podstatné. A ještě dnes se k nim můžeme hrdě hlásit. Na druhou stranu chceme upozornit na ostudnou skvrnu jeho pontifikátu, kterým byla smířlivá politika Vatikánu vůči zednářské revoluční Francii. Nebyli to ultramontáni (tradiční), ale liberální katolíci, kdo posunul hranice papežské neomylnosti daleko za hranice stanovené dogmatickou konstitucí Pastor Aeternus z I. Vatikánského koncilu. (Pozn. redakce: „liberální“ v 19. století znamenalo katolíky, kteří chtěli udělat kompromis s liberálním světem vytvořeným zednářskou Francouzskou revolucí a smířit se s ní.)

Tento posun k papežskému absolutismu začal Ralliementem (1884), tj. papežskou politikou smíření Církve se zednářskou  republikou, kterou papež Lev XIII uvalil těžké břímě ve svědomí na francouzské katolíky. Liberální katolíci, dychtiví smířit Církev s revoluční modernitou, tento postup nadšeně uvítali. Naopak ultramontánní katolíci zdůrazňovali meze papežovy moci a stavěli se proti jeho nepatřičnému a mylnému zasahování do světských záležitostí Francie. Jak je známo, papež a Církev má tzv. nepřímou moc od Krista, kterou sankcionuje a kritizuje státy a jejich panovníky, pokud se odchýlí od katolického chápání vlády, přirozeného řádu, či se protiví morálce, či víře. Tady však tato moc nebyla uplatněna, neboť naopak vyzývala katolíky, aby se smířili s revoluční nelegitimní zednářskou Republikou. Bylo to v důsledku zneužití nepřímé moci papeže a v podstatě i papežské neomylnosti, která byla zneužita k prosazení falešné poslušnosti věřících a kléru ve Francii. 

Epizodu mistrně analyzoval profesor Roberto de Mattei ve své knize Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral (Ralliement Lva XIII. – Selhání pastoračního projektu). Aby se Lev XIII. vyhnul odluce Církve a francouzského státu, vyzval katolíky, aby se spojili s Republikou a bojovali proti protiklerikálním zákonům zevnitř systému. Vatikánská diplomacie se snažila získat přízeň francouzské vlády, aby získala zpět území, které jí Italské království zabralo po pádu Papežského státu.

Nová politika Lva XIII měla dva hlavní problémy. Za prvé, zpochybnila a zviklala monarchické přesvědčení většiny francouzského kléru a laiků. Za druhé, francouzské volby přivedly k moci zednářské a sekularistické vlády. Tyto francouzské vlády zavedly rozvod manželství, vyhnaly jezuity ze země, zakázaly kněžím a řeholníkům vyučovat na veřejných školách, zrušily náboženské vyučování ve školách a uvalily vojenskou službu na kleriky. Jako jedním z radikálních požadavků francouzských vlád byl požadavek dosazovat katolické biskupy i bez souhlasu Říma. Opět se tady objevil onen galikanistický omyl.

Papež Lev XIII. byl sice intelektuál s pevnými zásadami, ale v jádru byl liberál. A jeho liberální smýšlení právě v politice smíření vyhřezlo zcela. Naivně věřil, že republikánský antiklerikalismus lze zneškodnit přesvědčováním liberálů, že Církev se nestaví proti Republice, ale pouze proti jejímu sekularismu. Na rozdíl od papeže francouzští věřící jasně viděli, že odkřesťanštění Francie není vedlejším prvkem, ale samotným raison d’être republikánského režimu. Pro tyto katolíky přijetí republiky znamenalo smířit se s „republikánským duchem“, tedy s rovnostářským a protináboženským zaujetím revoluční ideologie z roku 1789, která pak mohla proniknout do společnosti jako celku. Lev XIII. jakožto skvělý tomista trpěl onou liberálně - tradiční schizofrenii, kdy ne všemu, co napsal, vlastně ve skutečnosti věřil. Jeho zaměňování republiky v katolickém a původně antickém duchu s republikou jakožto nástrojem vzniku zednářsko-liberálního zřízení je dodnes alarmující. Podobně jako měl Pius XII. zmatečné pojetí tzv. křesťanské demokracie po druhé světové válce, či pokračování politiky smíření vůči Církvi nepřátelským vládám za Pia XI. 

Když byl zvolen Lev XIII. na papežský trůn, francouzský premiér Léon Gambetta (1838-1882), zednář lóže "La Réformé", (viz Dictionnaire  Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011) pronesl prorocká slova o kardinálu Peccim: "Dnes je velký den...Byl zvolen nový papež. Je to elegantní a ušlechtilý kardinál Pecci, biskup z Perugie, kterému chtěl Pius IX. zabránit ve zvolení papežem, když ho ustanovil camerlengem. ... Je to Ital, je více diplomatem, než knězem, vyhnul se všem intrikám jezuitů a kléru. ... Velmi vítám tento skvělý okamžik. Nový papež nebude otevřeně v rozporu s Tradicí a stanovisky jeho předchůdců, ale jeho chování a činy, jeho vztahy, budou daleko cennější, než jeho psaní, a jestli nezemře brzy, potom můžeme očekávat sňatek mezi námi a Církví...". (dopis L. Gambetty z 21.1. 1871) Tento dopis se objevuje v knize Msgr. Henri Delassuse, La Conjuration antichretienne (The Anti-Christian Conspiracy), vol. II., s. 379-380.) Gambetta přesně vystihl liberální smýšlení G. Pecciho budoucího papeže Lva XIII. Dobře posloužil zednářům i liberálům, protože sám byl liberál v srdci. Za 20 let se sen liberálních katolíků a zednářů naplní, když Lev XIII. vyzve ke smíření Revoluce a Církve. 

Pro tento svůj demoliční úkol si Lev XIII. vybral kardinála Charlese Lavigerie (1825-1892), arcibiskupa Alžíru, jako „oprávněného prostředníka“ mezi Paříží a Vatikánem k realizaci politiky smíření. Lavigerie byl skalním stoupencem revoluční republiky, nechával hrát Marseillaiseu orchestrem jeho misionářů tzv. Bílých otců (Misionáři Afriky). Při přípitku na recepci pro důstojníky francouzské středomořské válečné flotily shromážděné v Alžíru v roce 1890 je vyzval, aby přijali republikánskou formu vlády, a tvrdil, že spojení všech dobrých občanů je nejvyšší potřebou Francie a „prvním přáním Církve a jejích pastýřů.” 

O několik měsíců později se do boje zapojil i Lev XIII., který poskytl rozhovor (vůbec první od papeže) provládnímu pařížskému deníku Le Petit journal. Prohlásil: „Každý si může ponechat své osobní preference, ale v oblasti působnosti je pouze vláda, kterou si Francie dala sama. Republika je forma vlády stejně legitimní jako kterákoli jiná." Jeho encyklika Au Milieu des sollicitudes [O církvi a státu ve Francii] vyšla o tři dny později, brzy po ní následoval apoštolský list Notre consolation a été grande [Naše útěcha byla velká]. V posledně jmenovaném dokumentu papež trval na své myšlence „přijmout občanskou moc tak, jak skutečně existuje, bez postranních úmyslů a s dokonalou loajalitou, která se na křesťana sluší“.

Pro katolíky, zvyklé bojovat se zednářskou republikou, tato tvář představovala problém svědomí. Je to podobné tomu, co uvedl kardinál Joseph Zen a katolíci podzemní Církve tváří v tvář zlověstné dohodě podepsané mezi Svatým stolcem a čínským komunistickým režimem, nebo jak hanebně se kardinál Gasparri zachoval vůči Cristeros, když uzavřel dohodu Církve se zednářskou vládou Mexika a donutil Cristeros, aby se vzdali. Ti byli poté zmasakrováni. 

Lev XIII., projevující dosud neznámý centralismus a autoritářství, dodal:

"V tomto bodě se tedy musíme držet toho, že ve všeobecné správě Církve, kromě základních povinností apoštolské služby uložených všem papežům, je na každém z nich, aby se řídil pravidlem chování, které považuje za nejlépe podle doby a jiných okolností. V tom je jediným soudcem, který má v této věci nejen zvláštní vhled, ale také znalost obecné situace a potřeb katolicismu, podle nichž by se měla řídit jeho apoštolská péče. [Je ale papež neomylný ve všem, co dělá? Pokud ne, pak lze mít oprávněně opačný názor.] Je to on, kdo musí obstarat dobro všeobecné církve, s níž je dobro jejích různých částí koordinováno. Všichni ostatní podléhající této koordinaci musí napomáhat činnosti nejvyššího ředitele a sloužit jeho účelům. [Ne, pokud ve svědomí věří, že se mýlí.] Jako je jedna Církev, jako je jedna její hlava, taková je její vláda, které se musí všichni podřídit. [Současné kanonické právo uznává právo věřících vyjádřit svůj nesouhlas s náležitou úctou k pastorům.] (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/)

O šest dní později popsal jeden přední farář v Paříži nové klima v Církvi takto:

"Biskupové musí uznat a prohlásit, že papež má vždy pravdu. Faráři musí prohlásit a uznat, že jejich biskup má vždy pravdu. Věřící musí uznat a prohlásit, že jejich farář, spojený se svým biskupem a spojený s papežem, má vždy pravdu. Je to jako u četnictva, ale není to příliš praktické a historie svědčí o tom, že to nebylo příliš praktické." (ibidem, s. 111-112)

Kardinál Lavigerie ze své strany blahopřál Lvu XIII., že odolal větru nespokojenosti ze strany věrných a ultramontánních novin: „Tímto činem skutečně papežské ráznosti Vaše Svatost odsoudila tyranii nového druhu, kterou se Vám pokoušela vnutit katolická hierarchie." (ibidem, s. 111)

Po vydání encykliky Au milieu des sollicitudes papež dále zatloukal hřebík do rakve katolické Tradici. I když uznal, že jeho politika se týká dočasné záležitosti, která nespadá pod poslušnost, napsal biskupovi z Grenoblu:

"S politováním to musíme říci někteří, kteří, přestože se prohlašují za katolíky, věří, že mají právo postavit se proti směru, který vydala hlava církve, pod záminkou, že jde o směr politický. Ach, dobře! Tváří v tvář jejich chybným tvrzením zachováváme každý z činů, které z Nás dříve vycházely, v celé jejich plnosti a nadále říkáme: ‚Ne, bezpochyby, nesnažíme se dělat politiku; ale když je politika úzce spjata s náboženskými zájmy, jak se to v současnosti děje ve Francii, má-li někdo poslání určovat chování, které může účinně chránit náboženské zájmy, z nichž nejvyšší cíl věci tvoří, je to římský papež.“ (ibidem, s. 322)

V té době většina francouzského episkopátu přijala politiku smíření chladně. Otevřeně se proti tomu postavily některé prominentní ultramontánní osobnosti, jako biskup Charles-Émile Freppel z Angers. Kardinál Lavigerie vypustil první salvu „magisterialismu“ – která vycházela z chybného chápání papežské neomylnosti, že přikládal větší význam učení a gestům papeže než učení a Tradici. Kardinál kritizoval ty „neústupné“ katolíky, kteří tvrdili, že následují bl. Pia IX., aby se postavili Lvu XIII., a prohlásil: „ Jediným pravidlem spásy a života v církvi je být s papežem, s žijícím papežem. Ať je to kdokoli.“ (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  s. 95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/.

Stejný pokyn brzy přišel z papežova vlastního pera. Touto příležitostí byl dopis kardinála Jean-Baptisty Pitra, jednoho z předních představitelů „partito piano“ (strana Pia IX.) holandskému zpravodaji. Příjemce obratem zveřejnil text, který obdržel od kardinála. Jeho nejdůležitější pasáž obhajovala ultramontánní novináře a chválila katolickou expanzi, ke které došlo za bl. Pia IX., aniž by se zmínila o jeho nástupci. Poté se proti starému kardinálovi rozpoutala tisková kampaň, která ho obvinila ze snahy postavit se proti politice Lva XIII. Belgické noviny ho dokonce obvinily, že je „schizmatickým vůdcem malé církve, která chce poučovat papeže a vydávat se za papežštější než papež“. Světský tisk se připojil k liberálním katolickým novinám požadujícím, aby byl kardinál potrestán.

Na popud kardinála Lavigerie zveřejnil papež v Osservatore Romano dopis ze 17. června 1885 adresovaný pařížskému kardinálovi-arcibiskupovi. (https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/) Papež požadoval, aby ho věřící poslouchali ve výlučně politické záležitosti, která neměla nic společného s vírou, morálkou nebo církevní disciplínou. Bylo by to podobné, jako kdyby papež František zavázal věřící, aby se drželi jeho přesvědčení o imigraci nebo změně klimatu. Zneužívání autoritativní moci, které se projevuje v dopise Lva XIII., si zaslouží být uvedeno.

Jakmile se encyklika objevila, pan Émile Ollivier ─ bývalý ministr císaře Napoleona III., který zdaleka nebyl ultramontánní ─ napsal do sloupku v deníku Le Figaro:

"Při čekání na budoucnost, která se rozhodne mezi Piem IX. a Lvem XIII., si člověk může svobodně vybrat mezi dvěma názory; neboť stejně jako naši předkové můžeme říci: non de fide – není to z víry. Pokud jde o ty, kteří považují papežský dopis za definici ex-cathedra, bylo by ztrátou času se s nimi dohadovat. Člověk je musí poslat zpět do školy." (ibidem, s. 164)

Bývalý bonapartistický ministr nepřeháněl. Poté, co profesoři morální teologie došli k závěru, že papežské směrnice zavazují pod hrozbou smrtelného hříchu, dvoje liberální katolické noviny napsaly, že ti, kteří nadále veřejně podporovali monarchii, se dopouštěli těžkého hříchu. Bylo oznámeno, že některým věřícím bylo odepřeno rozhřešení za to, že se dopustili „hříchu monarchie“. Kardinál Domenico Ferrata, bývalý nuncius v Paříži, ve svých pamětech poznamenal, že apoštolský list Notre Consolation „od nynějška vylučoval veškeré nejasnosti: člověk je musel přijmout, nebo se prohlásit za rebela vůči slovu papeže“. (ibidem, s. 170)

Oběma nástrahám se ultramontáni vyhnuli. Ani nepodpořili zednářskou republiku, jak chtěl Lev XIII., ani se nevzbouřili proti jeho autoritě. Prostě mu vzdorovali jako svatý Pavel vzdoroval svatému Petrovi „do tváře“ (Gal 2:16) podobně jako další Tradici věrní katolíci vzdorovali Ostpolitik papeže Pavla VI., nebo jeho nové "mši", novotám a rozvratu viditelné podoby Církve po II. Vatikánském koncilu. 

Mezi říjnem 1891 a únorem 1894 se malá skupina řeholníků a laiků každý měsíc scházela v ad hoc sdružení nazvaném Naše paní z Nazaretu. Jejím cílem bylo „jednat na příštím konkláve a dosáhnout toho, aby současnému papeži nebyl dán nástupce, který bude pokračovat ve svých liberálních
a politických chybách, které jsou pro Církev tak katastrofální“. V červenci 1892 hlavní vůdce skupiny, otec Charles Maignen, zveřejnil studii, „jejíž závěry [pravděpodobně] rozptýlily obavy francouzských katolíků, kteří z důvodů svědomí odmítají držet se vlády, která pronásleduje Církev. Prohlásil: „Lev XIII nejednal na základě duchovní moci, kterou může Nejvyšší papež nepřímo vykonávat v časném řádu [ratione peccati], a v důsledku toho jeho učení, rady nebo dokonce příkazy nezavazují francouzské katolíky ve svědomí. “. V jiné studii, která nebyla nikdy publikována, s názvem Un pape légitime, peut-il cesser d’être pape? (Může legitimní papež přestat být papežem?), otevřel otec Maignen choulostivý problém papeže-kacíře.

Otec Maignen představoval proud integrálního katolicismu nepřátelského politice „smíření“ k Republice. Od roku 1898 publikoval články v novinách La Vérité pod pseudonymem „Martel“. Stál proti amerikanismu (upřednostňování akce na úkor kontemplace a obhajování politického pluralismu, který se zrodil ve Spojených státech), zejména ve své knize "Je otec Hecker svatý?" (1898) se postavil proti modernismu a proti modernistickému duchovenstvu. Tato poslední kniha začíná v úvodu těmito slovy: „ Katolická Církev se ve Francii je redukována na soukromé sdružení podléhající policejnímu zákonu, který občanská moc uzákoní, aniž by Řím byl konzultován, nebo vyslechnut. ...". (https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen) Není bez zajímavosti zmínit názor "presidenta" Klause v 90. letech, který ztotožnil katolickou Církev se spolkem turistů. 

Můžeme tedy bez váhání dojít k závěru, že přehnaná oddanost a podřízenost papeži až do té míry, že je člověk povinen poslouchat ho ve věcech nesouvisejících s vírou nebo když učí nebo přikazuje omyl, vůbec nepochází z přehnaného „ultramontanismu/tradicionalismu“ nebo údajného „ducha I. Vatikánského koncilu“. Naopak pochází z liberálně katolického proudu.

Jaký byl výsledek politiky „smíření“ vůči republice? Jak sám Lev XIII poznal, bylo to naprosté selhání. Na audienci krátce před svou smrtí u Julese Mélineho, bývalého předsedy Francouzské rady, řekl:

"Upřímně jsem se přikláněl k Republice a to nezabránilo současné vládě, aby uznala mé pocity a ignorovala je. Rozpoutali náboženskou válku, nad kterou běduji a která poškozuje Francii ještě více než Církev." (ibidem, s. 223)

Co říci na závěr?

Lev XIII. v politice smíření selhal flagrantním způsobem jako nejvyšší hlava Církve. Naštěstí po něm přichází sv. Pius X., který sice už nedokázal zabránit rozluce Církve a státu ve Francii (které kulminovalo francouzským zákonem o odluce Církve a státu ze dne 9. 12. 1905 Loi concernant la Séparation des Eglises et de l’Etat , ale jednoznačně musel napravit to, co pokazil Lev XIII. a strhnout kormidlo Církve jiným směrem. Smíření s Revolucí není možné a také to mnohokrát sv. Pius X. prohlásil ve svých encyklikách (zvláště pak v Notre charge apostolique, Vehementer nos, E supremiGravissimo officii, Une fois encore). 

Zdroje, ze kterých bylo vycházeno:

  • José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/
  • https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen
  • Roberto de Mattei, The ralliement of Leo XIII: a pastoral experience that moved away from doctrine" online https://rorate-caeli.blogspot.com/2015/03/the-ralliement-of-leo-xiii-pastoral.html
  • Dictionnaire Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011)
  • https://en.wikipedia.org/wiki/Léon_Gambetta
  • https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/