Autor opomněl jeden hřích našeho národa a státu, o kterém
hodně lidí nechce slyšet, natož uvažovat o jeho narovnání – vysídlení Němců z Československa.
Nevím, jest-li to pan Pejřimovský nepovažuje za karmickou zátěž České republiky
nebo se jen bojí reakce českých pseudovlastenců, ale považuji za potřebné se k
této věci vyjádřit.Vysídlení Němců na základě Benešových dekretů by se dalo v jistém
kontextu pochopit a ospravedlnit, např. kdyby to byla k němu došlo v roce 1938,
kdy bojůvky německých nacistů prováděly ozbrojené akce v pohraničí, případně
jako důsledek vítězné války a odstranění prostředí, ze kterého ozbrojené akce
nacistů vycházely. Ale i tak by bylo třeba zvažovat provinění a nejen
národnost. Ale Československo se podřídilo rozhodnutí mocností o odstoupení
pohraničí sice pod nátlakem, ale dobrovolně.
Československo nemělo národnostní problémy pouze s německou
menšinou, ale se všemi národnostmi v Československu. Lze prakticky mluvit o
naprostém selhání československé národnostní politiky. Autonomie se nedomáhali
jen Němci, ale i Slováci,kterým byla před vznikem Československa (Pittsburské
dohody) slíbena, ale slib nebyl dodržen, i Rusíni na Podkarpatské Rusi,
nespokojení byli i Poláci a Maďaři. I když lze hodně příčin přičíst tehdy
obecně silnému nacionalismu, selhání československé národnostní politiky nelze
přehlédnout.
Prvé německé požadavky nezahrnovaly ani autonomii, ale prakticky
pouze obnovení „moravského paktu“ z roku 1911 a jeho rozšíření na
Československo. Ani další požadavek autonomie automaticky neznamenal ohrožení
celistvosti státu. O návrzích bylo jednáno, bylo dokonce dosaženo dohody, ale
patrně hlavně vinou prezidenta Beneše nebyly dohody uzavřeny. Logicky při
dalších jednáních byly požadavky větší a stále méně přijatelné z hlediska
celistvosti státu.
Je poněkud zvláštní, že plné znění Mnichovské dohody (včetně
zdůvodnění) o odstoupení českého pohraničí Německu nebylo v Československu
zveřejněno. V parlamentních volbách měla
Sudetoněmecká stranu podporu
nejvýše 2/3 německých voličů. Naopak při mobilizaci v roce 1938 k obnovení
pořádku v tzv. Sudetech a obraně Československa proti Německu nastoupila
1/3 německých povolanců. Tato čísla už sama o sobě mluví proti plošnému
odsunu německého obyvatelstva.
Benešovy dekrety ale rozhodly o vysídlení Němců ne základě
přiznání se k německé národnosti, ale to nebyl v Československu trestný čin.
Jako další, velice sporný důvod vysídlení byla služba ve Wehrmachtu. Ta ale
byla důsledkem toho, že Československo vydalo svá pohraniční území (Sudety)
Německu a důsledkem toho se bývalí českoslovenští občané na tomto území, a
nejen německé národnosti stali občany Německé říše a jako takoví podléhali
branné povinnosti v německé armádě. Tedy služba ve Wehrmachtu jako důvod k
vysídlení odporuje logice provinění a trestu, chybí dobrovolnost takové služby.
Zde dr. E. Beneš trestá německé vojáky z území tzv. Sudet za důsledky svého
vlastního rozhodnutí. Ustanovení o službě ve Wehrmachtu znemožnilo i těm Němcům
a jejich rodinám, kteří v roce 1938 nastoupili vojenskou službu k obraně
Československa dosáhnout výjimky z odsunu a možnost zůstat v Československu.
Bylo to spravedlivé?
Rozpaky také působí způsob, jakým byl záměr, později
Benešovými dekrety realizovaný, oznámen. Je málo známou skutečností, že
existoval nejen československý zahraniční odboj, do jehož čela se dostal dr. E.
Beneš, ale také zahraniční protinacistický odboj sudetských Němců, který měl
sídlo rovněž v Londýně. Mezi československým a sudetoněmeckým odbojem probíhala
jednání o budoucím poválečném uspořádání Československa, resp. o postavení
německé menšiny v něm. V době, kdy tato jednání nebyla ukončena dr. E. Beneš
při své návštěvě USA a Kanady vyhlásil rozhodnutí o vysídlení Němců z
Československa, čímž byla další jednání bezpředmětná. Lze to považovat za
čestné jednání?
Při vysídlení Němců došlo k násilnostem na vysídlovaných,
vesměs civilním obyvatelstvu, které byly často trestnými činy. Všechny tyto
činy byly vak amnestovány a zůstaly nepotrestány. Lze argumentovat spravedlivým
hněvem po německé okupaci, ale pachuť tolerance zla zůstává. Bylo by třeba se
za tyto činy, někdy zločiny, resp. jejich prominutí oficiálně, z úrovně státu,
omluvit.
Tyto věci podle názoru autora rovněž zatěžují osudy českého
státu, ale jak tuto zátěž vyvážit? Snad omluvou a možností individuálního
přezkoumání jednotlivých případů. Pokud totiž nahlédneme do konfiskačních
protokolů, nalezneme konfiskace, které jsou v rozporu s Benešovými dekrety i
ustanoveními mezinárodních smluv, zejména s Švýcarskem, Rakouskem, Itálií a
USA o posuzování působnosti Benešových
dekretů na občanů těchto států. Jejich dikce byla ve všech případech podobná a
omezovala působnost Benešových dekretů na občany uvedených států bez ohledu na
národnost na osoby, které se konkrétně provinily proti Československu nebo jeho
občanům. Škoda, že takový přístup nebyl uplatněn i vůči československým
občanům, kteří se v důsledku mnichovské
dohody stali občany Německé říše.
