 |
Praporec Svaté katolické ligy
|
Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. před 400. lety byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské. Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):"
Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A
ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným.
My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena." A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit
ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita
Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře
Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci.
Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům:
Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo-náboženským překrucováním, proti podrývání zákonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestantskou herezí, je to odveta a pohřbení husitství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení.
My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!) Santa Maria della Vittoria! Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě. Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde. Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias.
