Jeho Svatost (J.S.) Lev XIII. navazuje
na nauky bl. Pia IX. a dalších svých předchůdců, kteří zavrhli tyto věty, které
se vztahují ke státu a jeho autoritě.
J.S. Martin V. zavrhl větu proti Husovi,
že „… pokud je světský pán, duchovní představený, či biskup ve stavu těžkého
hříchu, v tomto případě ztrácí právo rozkazovat a vykonávat svůj úřad.“
( Decreta Martini V. a Kostnický koncil proti Husovi a Wicklefovi.
J.S. Bl. Pius IX. zavrhl tuto
větu: „…Stát je původcem a pramenem všech práv, rozsah jeho práva není ničím
omezen…“ (Alokuce Maxima quidem z 9. června 1862)
J.S. Bl. Pius IX. v encyklice Qui
pluribus z 9. listopadu 1846 + Syllabus errorum zavrhl tuto větu: „…Učení
katolické Církve se protiví dobru a prospěchu lidské společnosti.“
J.S. Bl. Pius IX v Apoštolském dopise Ad
apostolicae z 22. srpna 1851 zavrhl tuto větu: „…Jeli v něčem rozpor
mezi církevními a světskými zákony, je nutné dát přednost státním zákonům.“
To jsou jenom některé teze, na
které J.S. papež Lev XIII navazuje a rozvádí sociální nauku Církve.
Níže předkládáme hlavní teze,
kterými nás J.S. papež Lev XIII učí:
V encyklice Immortale Dei a
Diuturnum Illud papež Lev XIII. učí, že člověk je od přirozenosti určen k tomu, aby žil ve
společnosti, a proto také ho Prozřetelnost Boží vložila do společnosti, aby žil
se svými rovnými jako je rodina obec a stát. (ID, DI)
Každá společnost potřebuje nutně
autoritu. Člověk se nemůže zříci autority a svrchovaná autorita není vázána na
určitou politickou formu. (ID)
Veřejná moc je od Boha, který je
jejím pramenem, avšak označení osob, které jsou jejími nositeli moci, nepochází
od Boha. Není moci leč od Boha. (Omnis
anima potestatibus sublimioribus subdita sit : non est enim potestas nisi a Deo
: quae autem sunt, a Deo ordinatae sunt - Řím. 13,1)
Nabudou-li poddaní pevného
přesvědčení, že moc vladařů pochází od Boha, bude jim to povinností
spravedlnosti, aby nařízení vladařů se podrobovali (IM).
Jediným důvodem pro odepření
poslušností státní moci je, pokud vydává nařízení, které zřejmě odporují
zákonům Božím, či přirozeným. (DI - srvn. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica
I. II. Q. 93 art. 3 ad 2: „Státních zákonů je jen potud poslouchat, pokud
neodporují zdravému rozumu a tím i věčnému Božímu zákonu“ in: Encyklika Rerum
novarum)
Zvláště je třeba, aby katolíci
ohledně tzv. lidských svobod – vymoženosti nové doby – dbali úsudku
apoštolského Stolce a smýšleli právě tak, jak ona smýšlí. (ID)
J.S. papež Lev XIII. odsuzuje mylnou
teorii, že veškerá moc pochází z lidu, nebo že je založena na společenské smlouvě.
Proto je bludem názor, že všechna státní moc pochází z lidu a také je
bludem, že voleným zástupcům může být odňata moc právě ze strany lidu. (DI +
Humanum genus z 29.dubna 1884)
Kdo činí občanskou vrchnost
závislou na vůli lidu, dopouští se zásadního omylu a taková autorita je
postavena ne velmi tenkém a křehkém základě, protože je možné ji kdykoliv
odvolat. To vede vlastně k neustálým zmatkům, v horším případě k revolucím.
(DI)
Je možné ze strany lidu volit si
své zástupce, aby autoritu vykonávala. Taková volba stanoví sice osobu, která
má být nositelem svrchované moci, ale volba sama o sobě neuděluje právo, které
by tuto svrchovanou moc udělovalo. Volba občanů netvoří autoritu, nýbrž jenom
rozhoduje o tom, kdo ji bude vykonávat. (DI)
Není nijak lidi zakázáno zvolit
si státní formu, která nejlépe odpovídá charakteru národa, jeho stávajícím
tradicím a zvyklostem. (DI)
Není proti katolické nauce, aby
lid měl větší, či menší účast na řízení státu. (ID)
Hlava státu musí vést obecné
záležitosti podle vzoru Božího. Jeho důstojnost sice veliká, ale též je plná
odpovědnosti. (ID)
Hlava státu si musí být vědoma,
že státní moc není zřízena k soukromému prospěchu jednotlivce, vládcové
nesmí dbát svých zájmů, ale zájmu občanů. (ID, DI)
Za špatnou vládu přijde přísný
trest Boží. (mocní budou trpět muka - Horrende
et cito aparebit vobis, quoniam judicium durissimum his qui praesunt fiet.
(Moudr. 6, 7)
Občanská společnost je povinna
veřejně uctívat Boha. (IM)
Je omylem se domnívat, že moc
zákona a soustava trestních paragrafů dostačí k tomu, aby národy byly
zachráněny. … Sebevětší přísnost zákonů nebude mít účinek na občany, nebude-li
na člověka působit povinnost a bázeň Boží, aby se podrobil. (DI)
Náboženství má větší vliv na lidského
ducha než represe státu, a tak lidskou vůli náboženství snadněji podrobuje
nařízením státní autority než sankce a tresty. (DI)
Nejpřednější povinností hlavy
státu je podporovat a chránit náboženství. (DI)
Bůh přidělil péči o lidské
pokolením dvěma mocem: moci církevní a moci státní. (IM)
Účelem státní moci je poskytnout
především časné blaho svým občanům, církevní moc zase směřuje občany k věčným
a nebeským dobrům. (ID)
Proto vše, co se týká svou
přirozeností nebo účelu vztahujícímu se k duchovnímu blahu člověka, nebo k poctě
Boží, podléhá autoritě a úsudku Církve. (IM)
Lidi vést k nebesům náleží
Církvi a nikoliv státu. Jedině Církvi dal Bůh rozkaz a moc rozhodovat a soudit
v náboženských věcech. (IM)
Je omylem se domnívat, že Církev
je nepřítelem zájmů občanské společnosti, a že je neschopná vyhověti podmínkám,
kterým podle přirozenosti a práva ke svému zdaru a rozkvětu každý stát
potřebuje. (IM+ DI)
Katolíci nikdy nemohou připustit
oddělení Církve od státu. (ID)
Církev podporovala a zaváděla v dějinách
to, co nejvíce slouží obecnému blahu, co k tomu prospívá, aby chránil lid
proti libovůli vladařů, zamezovala všemu, co bylo nespravedlivým vměšováním
státní moci do života rodin a obcí, a co by mohlo ohrozit lidskou důstojnost,
osobní svobody a zachovávání práv jednotlivce. (ID)
Je bludem hledat pravidla
sociálního života mimo učení katolické Církve. (ID)
Zhoubná a žalostná touha po
novotách, která se poprvé objevila v 16. století, se zvrhla v rozklad
náboženství, v dekadenci filosofie a společenských věd. Z toho plyne
moderní zásady nevázané svobody, které jsou základem nového, doposud neznámého
práva a které je v mnohém v rozporu křesťanským principům. (ID)
Jestliže Imperium (stát) a sacerdotium
(Církev) jsou svorné, je svět dobře řízen, Církev kvete a nese ovoce. Když jsou
nesvorny , nejen nepatrné věci se nerozvíjí, nýbrž se vše bídně rozpadá. (ID
in: dopis Ivo Chartreského J. S. papeži Paschalovi II.)
Z těchto omylů 16. století
vyplynula nejenom moderní mylná filosofie, nýbrž i teorie o svrchovanosti lidu.
(DI)
Důsledkem těchto omylů je, že
lidé jsou si v praktickém životě rovni a nejsou podrobeni žádné autoritě a
nikdo nemá potom právo poroučet jiným. V takové společnosti není veřejné
autority, pouze vůle lidu, která je proměnlivá, která si sama sobě rozhoduje,
jak si poroučet. Z toho pak vyplývá bezuzdná svoboda svědomí, dovoluje se
myslit, co je libo a názory své uveřejnit. Takový stát potom nepečuje o
náboženství, doznává všem stejných práv, pokud se nejedná o ohrožení takového
řádu. Potom stát směřuje k tomu, aby byla Církev od státu oddělena. (ID)
Křesťané jsou poslušní zákonů,
protože jim tak káže svědomí, nikoliv však z otrocké bázně. Od počátku
křesťanské víry byli křesťané nejvěrnější poddaní a státu. Svědčí o tom jejich
chování k římským císařům, kteří jejich víru krutě pronásledovali. Avšak přece
dávají křesťané přednost nebeské vlasti před pozemskou vlastí. (DI)
Katolíci, kteří jsou dbalí svých
povinností, musí se po vzoru prvních křesťanů se účastnit veřejných záležitostí,
aby pokud možno uplatnili vliv náboženství ve státě. Při tom se mají osvědčovat
jako věrní synové katolické Církve, kteří nezaplétají Církev do stranických
bojů. Katolíci se musí vyvarovat dvou úskalí: falešné opatrnosti a nerozvážné unáhlenosti.
Falešná opatrnost nezastaví rozvoj zla a unáhlenost ohrozí řád Bohem stanovený. (ID)
Stát se odchyluje od pravidel a
principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli
názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. (ID)
Stát bez náboženství nemůže být
státem spořádaným. (ID)
Budiž pravidlem každého křesťana:
není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby
a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve,
ale ve veřejném životě by ji odporoval. To by znamenalo spojovat dobré se zlým
a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně
důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. (ID)
Pokud se katolíci účastní
veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím,
co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší
upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a
sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické
víry do žil státního života. (ID)
Právě tak není sama o sobě dobrá
ona neomezená a nepřiměřená svoboda myšlení a tisku, neboť je pramenem mnoha
zmatků a zla. (ID)
Za žádných není připuštěno vydávat
za občanská práva neomezenou svobodu názorů a tisku, a ta není hodna podpory a
ochrany ze strany státu.
Vzpouru občanů zakazuje zdravý
rozum. (ID)
Neporušená katolická víra se nedá
sloučit s míněním, které se snaží zavděčit „naturalismu“ nebo „racionalismu“,
jejichž základní myšlenkou není nic jiného než úplně zničit křesťanské zřízení,
Boha vyloučit ze společnosti a přiznat lidu nejvyšší moc. (ID)
Tolik k základním tezím dvou encyklik J.S. papeže Lva III.
