Josef Pejřimovský - Bl. Karel z Domu Rakouského, český král, obnovitel státu a vyhnanec - Seliger Karl von Habsburg, Staatserneuerer und Verbannter

Obnova české státnosti

21. října slavíme památku posledního vládnoucího českého krále
a zároveň císaře rakouského, krále uherského, chorvatského, dalmatského, haličsko-vladiměřského …, bl. Karla z Domu Rakouského. Málo kdo při tom ví, že bl. Karel Rakouský je současně obnovitelem státních orgánů českého státu, Zemí Koruny české, též nazývaných Zeměmi Koruny svatováclavské.

Jak to vlastně probíhalo v říjnových dnech roku 1918? 28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Je ale čas, uvědomit si, co se 28. října 1918 vlastně stalo a co to pro náš, dnes nikoliv stát československý, ale český stát znamená.

Český stát samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. nebo 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí Koruny české nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejvyššího kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského, prakticky byla zřízena společná vláda, a od té doby neměly Země Koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí Koruny české a v činnosti zůstaly pouze zemské sněmy a vlády. Jednota a státnost Zemí Koruny české se však vždy plně uplatňovala při královské korunovaci.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát. Vyhlásil na jejím území 4 státní celky: Německé Rakousko, Země Koruny české v historických hranicích, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmácie, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.

16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanovení dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. V rámci spolkového státu došlo k plnému obnovení české státnosti.

Samostatný stát československý

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý, složený pouze ze zástupců české národnosti a 4 zástupců Slováků, vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zemí a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Z hledisky státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není příliš významný. Významná je pouze skutečnost, že byla prohlášena anexe Slovenska, části uherského království, která byla 30. října potvrzena Slovenskou národní radou, která vyhlásila spojení Slovenska se Zeměmi Koruny české ve státě Československém. Lze říci, že ze státoprávního hlediska je pro současný český stát významnější 16. říjen 1918, obnova společného sněmu Zemí Koruny české – zřízení České národní rady a plně funkční státnosti.

Česká národní rada se nikdy nesešla, Stát československý byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30% obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschböhmen, Sudeten, Böhmerwald a Deutschsüdmähren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví, k soužití Čechů a Němci to rozhodně neprospělo. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislostí a připojení Slovenska.

K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10. 9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA, Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je upravit. Saintgermainská smlouva, článek 57, výslovně říká: "Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím." Svého práva pak využila většina "čelných mocností" (Francie, Anglie, Itálie) v Mnichově  roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu. Lze ale považovat stát, který předem souhlasí se zásahy cizích mocností do svých vnitřních poměrů za nezávislý?

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského království a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.

Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu, se poprvé sešlo Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář, prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou a sesazení Habsburků.

Ve stejném duchu, jako Prozatímní ústava, pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února  1920, která je opět republikánská, ale republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský zákoník pro Království české a sbírky: Zákony a nařízení pro Markrabství moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do 30. a 31. prosince 1921.

Republikánskou formu Státu československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního výboru československého z 28. října je ovšem zřejmé, že k podpisu takového prohlášení nebyli oprávněni. Prohlášení z 31. října 1918 nebylo nikdy zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení státu československého se nestalo  součástí československého práva.

Nelze ale zcela vyloučit, že ani republikánská forma Státu československého nerušila monarchistickou státní formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které byly sice součástí Republiky Československé, ale odlišnými právními subjekty.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu nebyli, i přes jeho mezinárodní uznání, přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburské trůny nemohou být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů. Pokud ho povolají, vrátí se.

Prvým ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž čl. 1 odst. 1 zní: "Československý stát je lidově demokratická republika.". Na to pak navazuje Československá ústava z roku 1960 a Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. hl. 1, čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla přijata.

Současná Česká republika

Problémy státní formy zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jak je na tom současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního (ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž je státní forma ústavou změněna.

Český král bl. Karel z Domu Rakouského

Vznik Československa, ale i dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že naši tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné smrti.

Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným, v poli nebyl poražen. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení
a bídy obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu
a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho abdikaci, kterou odmítl, odmítly vyplácet alespoň rentu (československý podíl na roční rentě byl nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed. Beneše), musel císař Karel v exilu v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promokl a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na Madeiře žádné zaměstnání.

Císař Karel odpustil na smrtelné posteli všem, kteří proti němu pracovali. Ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému (snad můžeme chápat ideologickému) rozkolu  a za všechny své národy, aby našly cestu k sobě. 

V roce 1954 byl císař Karel uznán za ctihodného, 20. prosince 2003 byl uznán zázrak a 3. října 2004 byl císař a král Karel I. papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. říjen, den jeho sňatku se Zitou, která mu byla dobrou manželkou.

Český národní a zemský patron?

Blahořečením císaře a krále Karla I. získal český národ dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí Koruny Svatováclavské, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha.

V současnosti se v českých zemích liturgicky slaví „nezávazná památka“ bl. Karla Rakouského 21. října, podle názoru autora jde však o světce tak významného, že by si zasloužil, aby jeho památka byla slavena závazně, tedy jako „památka“ nebo „svátek“. Prosíme všechny ctitele a příznivce bl. císaře Karla I., a současně českého krále Karla III., o modlitby za jeho brzké svatořečení, aby také český národ mohl být účasten na požehnáních podle proroctví papeže Pia X. z 24. června 1911, kdy mimo jiné papež řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.“ 

Tato požehnání se zatím na jeho národech neprojevují, i když jejich příslib lze rozpoznat v opatřeních císaře a krále Karla I. po celou dobu jeho vlády. Další požehnání zřejmě nemohla přijít, když národy, resp. jejich představitelé za mlčení lidu krále světce vyhnali a také porušili svoji věrnost Církvi. Doufejme, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z Domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo jeho blahořečením 3. října 2004.

Český národ se na bl. Karlovi Rakouském provinil, když mlčel k tomu, že ho představitelé národa
a státu československého nejen vyhnali, ale také zbavili majetku a prostředků k obživě, když jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka neměl možnost vydělat na obživu sobě a rodině. Bl. Karel není jediný český světec, na kterém se národ a jeho představitelé provinili, stačí připomenout sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, kteří jsou dnes přímluvci českého národa a země. Ale za smrt těchto svatých bylo vykonáno pokání a byli přijati za zemské a národní patrony.

Za projev určitého pokání a zadostiučinění lze chápat uložení ostatků bl. Karla v poutním chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi v blízkosti Staroboleslavského palladia Země české a v katedrálách v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích stejně, jako zasvěcení většího množství kaplí, kapliček, oltářů
a jiných objektů našemu bl. králi.

Zvláštní pozornosti si zaslouží Koruna pro krále. Z iniciativy moravské poutnice ke hrobu bl. Karla na Madeiru, kde ve vyhnanství zemřel, a z dobrovolné sbírky byla vyrobena bronzová kopie Svatováclavské koruny. Ta byla při 100. výročí smrti bl. Karla – 1. dubna 2022 - položena 3 dny na jeho hrobě a získala statut relikvie 3. řádu (dotýkaná relikvie). Pak se vrátila zpět do Zemí Koruny české, aby putovala po Čechách, Moravě a Slezsku, aby se dotykem s ní lidé mohli symbolicky spojit se svým blahoslaveným králem a jeho prostřednictvím předložit Bohu své prosby. Tato kopie Svatováclavské koruny je tzv. funerální korunou a jako taková bude na svátek bl. Karla 21. října 2022 trvale umístěna na jeho hrobě.

Prosím o modlitbu za to, aby bl. Karel Rakouský, náš císař a král byl přijat mezi české národní
a zemské patrony a věřím, že to přinese našemu národu i vlasti velké požehnání.

Závěr

Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v ustanovení právní formy českého státu, současnou politickou a dokonce válečnou situaci blízko našich hranic i morální zátěž, způsobenou jednáním našich státních představitelů k bl. Karlovi Rakouskému, myslím, že modlitba a putování k českým patronům
s prosbami za český národ a stát je v současné době více než žádoucí. +

 

                                                                                                                                 Josef Pejřimovský

Hřích, lež, pravda, kajícnost, tradice a osudy národa a státu - Sünde, Lüge, Wahrheit, Bußfertigkeit, Tradition und Schicksal des Volkes und des Staates - Josef Pejřimovský

Pravda, kajícnost a naděje tvoří realitu toho života, který žijeme a budeme žít. Abychom, každý jednotlivec, dokázali svůj život lépe zacílit, aby jím prostupovala přes všechny starosti i radost, víra, naděje a láska, musíme rozumět i společenskému dění, tomu, proč a v jaké historické situaci se nacházíme, zvláště pak dnes. Porozumění společenskému a dějinnému dění je plné pouze s porozuměním vztahu dějin k morálce. Rozměr morálky se promítá do dějinného chodu národů i do dění přírodních.  Tušíme zde vyšší, Boží moc. Vybaví se nám známé „Boží mlýny, které melou jistě, i když pomalu“.

Nejde jen o morální či nemorální jednání jednotlivců, vládců či národa, ale také o obecné  přijetí  morálního hodnocení národních událostí, dějin, tradice a běžných denních rozhodnutí. Falešné pojetí dějin člověkem, nevyváženosti a dezinformace, týkající se historického odkazu, či hodnocení toho kterého, i aktuálního historického momentu, nepřipravují takového člověka na budoucnost, která jej, většinou pak nemile, zaskočí. Myšlenka „pravdy, kajícnosti i naděje“ tedy není „pouze akademická“, ale disponuje člověka k vhledu, porozumění, osvícení a pochopení toho, v jakém bodě dějin se nalézá. Tomuto cíli slouží i tento článek, který má vést k zamyšlení nad pravdou, lží, zločinem, pokáním a trestem v dějinách národa a jejich odčiněním pro příznivou budoucnost Českého národa, státu, Evropy, i každého z nás.

Biblické momenty „Božích mlýnů“

V biblických textech je souvislost s plněním morálního zákona a poslušností Bohu spojena s odpovědností starozákonních králů, zejména Saula, Davida a Šalamouna. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží vůli a přednáší jménem národa prosby Bohu. Je však také zodpovědný za činy nejen své, ale i za činy národa.

Tak byl král Saul Bohem zavržen, když  neplnil Boží vůli a rozhodoval se svévolně. Národ je trestán za zlé činy králů. Vzpomeňme, že např. morem byl národ trestán za Davidovo sčítání lidu. Za hříchy krále Šalamouna, smilstvo a oběti falešným bohům, byl židovský národ potrestán politickým i náboženským rozdělením na království Judy a Izraele.

Hříchy morálně zavrženíhodného jednání dopadající na historii národů s jejich neblahými následky, lze ale odvrátit uznáním viny a pokáním. Příkladem nám opět může být  král David. Dopustil se velice zlého činu. Aby vyhověl sobě samému a mohl svést ženu Uriášovu a nadto  tento čin „legitimizovat“, vydal licoměrný rozkaz, jehož následkem byla Uriášova smrt. Tedy pro naplnění své sexuální touhy se dopustil nejen smilstva, ale i vraždy nepohodlného manžela, svého vojevůdce Chetity Uriáše, a to ještě prostřednictvím někoho jiného. Přesto Davidovo pokání bylo Hospodinem přijato. Dokonce, syn Davida a ženy Uriášovy, Šalamoun, počatý ale až po Uriášově smrti, se stal izraelským králem.

Pravidlo -  jednání národa a morální dopady „Božích mlýnů“ – z optiky historie

Nejen v biblických dějinách židovského národa jsou platné vazby morálky a historických osudů národa. V českých dějinách můžeme najít velice podobné vztahy mezi morálním a nemorálním jednáním představitelů národa, národa samého s dopady na chod dějinných událostí. To, co národ přijímá jako morální úzus a stává se zvyklostí národa samého, vyvolává, s odstupem času, dějinné události. Události, které jsou poznamenané morálním chováním národa. Jako morální úzus může národ přijímat jak zlo, hřích, například přípustnost opilství a mnohoženství v Čechách v době sv. Vojtěcha, tak ale i může přijmout fakt viny a pokání za své hříchy, které je nutné odčinit, např. v době přenesení ostatků sv. Vojtěcha do Prahy.

Přijaté hodnocení národních dějin samotným národem v té či oné době, výklad hrdinství a zrad národa v jednotlivých historických údobích, znamenají morální či méně morální pojetí a  interpretaci života národa. Tyto myšlenkové výklady dějinných událostí pak jsou výklady buď pravdivými, směřujícími k obecnému dobru – kdy uznávám, že „co nechci, aby druzí činili mně, nečiním ani já jim“, nebo se jedná o výklady zkreslené, které jsou vzdáleny od historické pravdy, a tím od adekvátního morálního hodnocení.  Dokonce se stává, že výklad dějin, vzdálený od pravdy a morálky, se může stát až obecně a napříč časem přijímanou „historickou pravdou (tradicí), která  pak ovlivňuje morálku a další činy  národa“. Zde platí, jak jsme krutě byli poučeni, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Lež pak národ přijímá jako „historickou pravdu“, ovšem odklon od historické pravdy a morálky neuchrání národ před neblahými dějinnými dopady. Historické omyly, zaviněné nedostatečnou touhou po odhalování historické pravdy, nezabrání osudovým dopadům „Božích mlýnů“ na budoucnost národa. Z pohledu jednotlivce, se mu mnohdy zdá, že (na časové ose) „Boží mlýny melou pomalu“, přesto ale „melou“.

České dějiny – vybrané momenty morálního konání národa

I když všechny dále uváděné případy z českých dějin mohou být vysvětlovány pouze důvody politickými, vojenskými a ekonomickými, mnoho souvislosti, při těchto výkladech, schází, dokud se nevřadí aspekt morální. Je potřebné uvědomovat si transcendentní vliv – souboj transcendentního dobra a zla. Nejvyšším soudcem a panovníkem je Bůh. Je nejvyšším garantem zachování morálky v dějinách lidstva. Tato morálka u jednotlivců směřuje k milosrdenství a spravedlnosti „až za hrob“, k spravedlnosti a milosrdenství ve věčném životě. V dějinách národa se tato morálka mnohdy promítá s časovým odstupem. V případě národa se jedná až o spravedlnost, která se zrcadlí jako trvání, růst či zánik národa. Je potřebné uvědomovat si souvislosti mezi hříchem, pokáním, zadostiučiněním a dějinami národa, tedy souvislosti transcendentní. Bez transcendentních souvislostí je obraz událostí nutně neúplný. Je možné uvést alespoň několik příkladů „morálních dopadů“, transcendentní zpětné vazby, z českých dějin.

1. Likvidace slovanské liturgie na Velké Moravě

Moravský král Svatopluk přispěl k likvidaci slovanské liturgie na Moravě a k vyhnání žáků arcibiskupa sv. Metoděje. Podle tradičního pojetí byl pád říše důsledkem jeho hříchu a klatby, vynesené nad ním arcibiskupem sv. Metodějem. Království pak přešlo z Moravy na Čechy, od potomků Svatoplukových na Přemyslovce.

Historické souvislosti jsou v tradici časově posunuty, ale zůstává skutečností, že Velkomoravská říše během několika desetiletí, po vyhnání žáků sv. Metoděje, zaniká a její dědictví přebírají přemyslovské Čechy, které vyhnané žáky arcibiskupa sv. Metoděje přijaly. Podle uherských kronik se tak stalo už za vlády Vratislava I., otce sv. Václava, který je někdy nazýván blahoslavený.

Není podobnost s Hospodinovým zavržením domu Saulova nápadná? Nemohl být vpád Maďarů do Karpatské kotliny nástrojem Božího hněvu proti potomkům krále Svatopluka?

2. V Přemyslovském rodě dochází ke dvěma vraždám, k vraždě sv. Ludmily a sv. Václava.

a) Sv. Ludmila, manželka, matka, kněžna a mučednice. Prvá křesťanská kněžna, pokřtěná zřejmě sv. Metodějem, po smrti svého manžela, knížete Bořivoje pravděpodobně vládkyně země za své nezletilé syny, vychovatelka svého vnuka, sv. Václava, zavražděná na údajný příkaz Václavovy matky, kněžny Drahomíry.

Její smrt zřejmě otřásla zemí, následující rok dochází ke vpádu bavorského vévody Arnulfa do Čech, kněžna Drahomíra se rozhodne potrestat Ludmiliny vrahy, jednoho dá popravit, druhý uprchne ze země. Když se sv. Václav ujme vlády, dává přenést tělo sv. Ludmily do chrámu sv. Jiří, který postavil jeho otec a matku posílá do vyhnanství. Došlo k vraždě, ale také k trestu za ni, snad i obrácení kněžny Drahomíry, která byla podle stsl. legendy bez viny a byla spolupracovnicí sv. Václava tak, že i ji ohrozil atentát na sv. Václava.

Došlo ke zločinu, hříchu, k trestu za něj. Ale i k zadostiučinění přenesením ostatků a jejich uložením v chrámě, což se tehdy rovnalo svatořečení. Bůh pokání a zadostiučinění přijal, stejně jako pokání krále Davida za svedení Uriášovy ženy a za jeho licoměrný rozkaz, jehož následkem byla Uriášova smrt. Náš lid zřejmě toto zadostiučinění přijal, resp. přijal sv. Ludmilu za světici a patronku. Pro český stát neměl tento hřích následky.

b) Sv. Václav, věčný český král, hlavní patron českého národa. Byl zavražděn za účasti svého bratra Boleslava I., proto, že se snažil prosadit křesťanské zásady do života tehdejší společnosti: potíral mnohoženství, sňatky mezi příbuznými a obchod s otroky, zejména prodej otroků do muslimských zemí, který zprostředkovávali převážně židovští kupci. Otroky vykupoval a dával pokřtít a místo prodeje do ciziny jimi osidloval zemi.

Uzavřel mír s německým králem Jindřichem Ptáčníkem za cenu ročního poplatku, ale při zachování plné vnitřní svrchovanosti v českém státě. Stejné podmínky dosáhl od Jindřicha Ptáčníka pouze bavorský vévoda Arnulf. Všude jinde vznikaly v zemi přímé královské državy.

To vše se nelíbilo velmožům, a tak nabádali jeho bratra Boleslava, aby sv. Václava zavraždil. Sv. Václav sice sám uvažoval, že se vzdá vlády a vstoupí do kláštera, ale odkládal toto rozhodnutí, protože chtěl dříve dostavět rotundu sv. Víta na pražském hradě. Boleslav I. se nakonec odhodlal k vraždě sv. Václava, i když ji osobně nedokončil. Zabránil alespoň ale tomu, aby nebyla zároveň se sv. Václavem zavražděna jeho matka, kněžna Drahomíra,

Boleslav I. si ale zřejmě brzy uvědomil svůj hřích a konal pokání, nechal tělo sv. Václava přenést do rotundy sv. Víta na Pražský hrad a kál se se slovy: „zhřešil jsem a svého hříchu jsem si vědom“. Neskončil však jen pokáním, ale převzal bratrovu christianizační politiku, usiloval o zřízení pražského biskupství a vyslal misii, jejímž výsledkem bylo pokřtění Polska. Bůh pokání a zadostiučinění přijal, stejně jako pokání krále Davida. I u nás se tak stalo. I lid zřejmě toto zadostiučinění přijal, resp. přijal sv. Václava za světce a patrona. Proto pro český stát neměl tento hřích následky.

3. Vyhnanství sv. Vojtěcha a vyvraždění Slavníkovců

Český kníže Boleslav II. dává vyvraždit Slavníkovce, své blízké příbuzné, pravděpodobně bratrance a bratry pražského biskupa sv. Vojtěcha.

Sv. Vojtěch, druhý pražský biskup a prvý biskup české krve se ve svém úsilí o uvedení křesťanské morálky střetával se stejnými problémy jako sv. Václav – mnohoženství, rozvody a nové sňatky, sňatky mezi příbuznými, prodej i křesťanů do otroctví nekřesťanům. U knížete Boleslava II. nenašel pro své snahy pochopení ani podporu. Nakonec opustil zemi, ale na pozdější žádost knížete se vrací. Protože se ale pochopení u knížete ani předáků nedočkal, opouští zemi znovu.

V době jeho vyhnanství byli, pravděpodobně nejméně s vědomím, nebo dokonce na příkaz Boleslava II., zavražděni jeho bratři – Slavníkovci. K jejich vraždám obzvlášť zavrženíhodným způsobem: přepadením jejich hradu Libice v době příměří, slibem zachování života, když se vzdají a následným povražděním všech, včetně žen a dětí. Žádná kajícnost, žádné zadostiučinění nenásledovaly. Přesto se sv. Vojtěch snaží o návrat, ale čeští předáci v čele s knížetem  definitivně odmítají návrat svého biskupa, sv. Vojtěcha, bratra zavražděných, který je pak při misijní cestě v Prusku zavražděn.

Tentokrát nebyl sv. Vojtěch u nás doma zavražděn, ale bylo odmítnuto dodržování křesťanské morálky, s následkem vyhnanství sv. Vojtěcha. Panovník a národ odmítli tohoto svatého biskupa jako morální autoritu. Nebyla projevena ani žádná  lítost za vyvraždění Slavníkovců, ani za vyhnání svatého biskupa. A důsledky? Během několika let, je česká říše zničena, stává se součástí Polska, které poskytlo zbývajícím Slavníkovcům, knížeti Soběslavovi, biskupu Vojtěchovi a jejich bratru Radimovi, útulek. Český stát byl sice brzy obnoven, ale podstatné části – Krakovsko a s přestávkami Slezsko, zůstaly trvale součástí Polska.

Nepřipomíná tato situace v Čechách rozdělení izraelského království za hříchy krále Šalamouna?

K novému rozkvětu českého státu dochází až za Břetislava I., který přenesl ostatky sv. Vojtěcha a jeho bratra, sv. Radima do Prahy. Před jejich přenesením koná kníže Břetislav i vojsko pokání za své činy během výpravy a kníže uzákoňuje společně s předáky zásady křesťanské morálky, kterou prosazoval sv. Vojtěch. Zejména šlo o manželské právo, které prosazoval biskup sv. Vojtěch, a kvůli dřívější neochotě knížete a předáků je uskutečňovat, jak již víme, odešel sv. Vojtěch ze země. Kníže Břetislav I. přijal jako pokání za plenění v Polsku povinnost zřídil kapitulu ve Staré Boleslavi.

Není zde patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a přijetím křesťanských morálních hodnot v osudech národů?

4. Umučení sv. Jana Nepomuckého a husitství

Za osobní účasti českého krále Václava IV. byl při mučení zavražděn generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, tj. sv. Jan Nepomucký.

Sv. Jan Nepomucký byl generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který nebyl v dobré vůli s králem Václavem IV. Král chtěl použít Kladrubský klášter, resp. jeho statky ke zřízení biskupství v západních Čechách. Když zemřel kladrubský opat, považoval to král Václav IV. za vhodnou příležitost k uskutečnění svého záměru. Tím ale, že generální vikář Jan Nepomucký rychle potvrdil volbu nového opata, zhatil králův záměr. Když pak došlo k dalšímu sporu mezi králem a arcibiskupem, byli arcibiskupovi úředníci zatčeni a mučeni. Obzvlášť krutě byl mučen Jan Nepomucký, který byl navíc zpovědníkem královny a král chtěl, aby prozradil, z čeho se zpovídala. Jan Nepomucký mučení za osobní účasti krále nepřežil a byl svržen do Vltavy. Následovalo předstírané pokání Václava IV., který ani jinak neplnil svoji povinnost křesťanského krále, např. potírání bludů. Naopak, hlasatele wicklefských bludů, včetně některých mylných myšlenek M.  Jana Husa, všemožně chránil.

Mistr Jan Hus byl katolík, který žil v složité historické době nešvarů v Církvi. Stal se bojovníkem za pravdu, byl pravověrný v učení o Bohu, Panně Marii a svatých, ale i on se dopustil omylu v učení o Církvi, kdy její organizaci a ustanovení papeže a biskupů označoval za ustanovení pouze lidská. Nicméně před svou smrtí se vyzpovídal a dostal rozhřešení, a tedy, z tohoto hlediska nebyl kacíř. Jeho spisy ale obsahují omyly. Když byl M. Jan Hus za své bludné učení odsouzen a následně upálen, následovalo násilné šíření husitských bludů, husitské války, pustošení země a vraždění, při šíření bludů, herezí (Adamité) i jejich potírání. Husitství posunulo snahy Mistra Jana Husa, vznikaly další bludy a různé sekty. I násilí husitských vojsk bylo někdy až hrůzně zvrácené.....

V průběhu husitských válek ztratil český stát trvale Braniborsko, Lucembursko a polovinu zahraničních lén. Morava a Slezsko byly v rukou legitimního krále, kterého nakonec umírnění husité a katolíci v Čechách přijali a zbytek korunních zemí se k českému státu vrátil. Husitské války skončily smírem s katolickou církví, kompaktáty a přijetím legitimního krále Zikmunda. Ale pak si Češi zvolili husitského krále – Jiřího z Poděbrad, který byl zpočátku úspěšný, ale pravděpodobně nedodržel přísahu, kterou složil před svojí korunovací uherskými biskupy. Došlo k povstání a Čechy zase ztratily Moravu, Slezsko a Lužice (Horní a Dolní), které navrátil nástupce husitského krále, katolík, legitimní potomek Přemyslovců a Lucemburků, Vladislav II. Jagelonský.

Není tomu tak, že doba husitství byla dobou všeobecného úpadku státu? A následnou příčinou mnoha problémů pokřiveným výkladem v našem dějepisectví a tradici? Husitům je vzdávána čest, ovšem o nevinně umučených katolících - umučených pro víru, víme jen zanedbatelně. O vypleněných klášterech se mnoho nemluví, jako by zde byla snaha „aby se na ně zapomnělo“.

5. Stavovské povstání a Bílá Hora

V době husitských válek dochází k vzepětí sil národa při šíření husitského bludu, ale pak přichází útlum a příklon k německému protestantismu včetně německého jazyka mezi českými protestanty v 70. letech 16. stol. Toto období vrcholí prosazením němčiny jako jednacího jazyka zemského sněmu (vedle češtiny) za povstání v roce 1618. Pokud by tento trend pokračoval, byly by vyhlídky na zavádění němčiny do kostelů a škol podobné pro Čechy, jako pro Lužické Srby.

Osud Lužických Srbů se stává naší výstrahou. Lužičtí Srbové na počátku reformace souvisle obývali území velikosti Moravy, byli ale během několika staletí poněmčeni prostřednictvím německých protestantských kostelů a škol. V Čechách protestantská snaha o ovládnutí země vyvrcholila povstáním evangelických stavů proti zákonnému, dědičnému, již přijatému a korunovanému králi Ferdinandu II. v roce 1618. Během povstání docházelo k pronásledování katolíků a násilnému šíření protestantismu.

V průběhu stavovského povstání došlo k umučení moravsko-slezského kněze Jana Sarkandra proto, že odmítl prozradit zpovědní tajemství. Zadostiučinění za umučení Jana Sarkandra bylo dáno jeho blahořečením a nakonec svatořečením Janem Pavlem II. v Olomouci v roce 1995. Odpor části veřejnosti a zejména protestantů ale ukazuje, že přijmout historickou pravdu a nutnost pokání a zadostiučinění za historické nemorální činy, je pro část veřejnosti stále příliš obtížné.

Zde si také připomeneme, že není pravda, co bylo vyučováno běžně ve škole, že sv. Jan Nepomucký je protireformační svatý, který měl nahradit mezi lidmi M. Jana Husa. Úcta k sv. Janu Nepomuckému ale byla i u českých nekatolíků, jak je patrné z dějinných událostí: když za krátké vlády zimního krále Fridricha Falckého (1619 -20) z jeho rozkazu přizpůsobovali kalvíni katedrálu pro svoje bohoslužby a ničili všechny obrazy a sochy, byla svatováclavská kaple zachráněna proto, že Čeští bratři, kteří od ní měli klíče, kalvinisty do kaple nepustili. V katedrále, duchovním srdci našeho národa, zachránili luteráni od zpustošení hroby sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Z řečeného je vidět, že již v době předbělohorské (1619) se těšil sv. Jan Nepomucký úctě, kterou respektovali i čeští nekatolíci.

Povstání evangelických stavů bylo poraženo v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620.

Bitva na Bílé Hoře představovala vojensky nepochopitelné zhroucení stavovského povstání. Stavovské vojsko, po vítězném odražení 1. útoku císařských, nepochopitelně, bez boje, uteklo před 2. útokem, provedeným jen částí císařského vojska. Opevněná Praha nebyla hájena ani vypleněna. Vzdorokrál Fridrich Falcký i s prakticky nedotčeným vojskem uprchl nejen z Prahy, ale i ze země. V bitvě na Bílé Hoře nebyl poražen český stát, ale skupina poněmčené, protestantské šlechty. Ale pro český stát to znamenalo ztrátu obojí Lužice. Pro zachování českého národa a jazyka měl  výsledek bitvy na Bílé Hoře pozitivní účinky. Obnova katolického náboženství s latinskou bohoslužbou a školami neměla odnárodňující tendence, naopak, v katolické církvi byla už před staletími zavedena povinnost kněze naučit se jazyk lidu, v něm kázat a zpovídat.

K opětnému probuzení národního sebevědomí českého národa došlo až po blahořečení (31. 5. 1721) a následném svatořečení (19. 3. 1729) sv. Jana Nepomuckého, kdy se český národ přihlásil k jeho památce a kultu. K obrodě jazyka a národa dochází právě v souvislosti s kultem sv. Jana Nepomuckého, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ začal také uvědomovat svoji sounáležitost a sílu.

Nenabízí se opět patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a zadostiučiněním v osudech národa?

Ferdinand II. nabídl, když se ujal vlády v roce 1619, povstalcům smír a potvrzení náboženské svobody (Rudolfova majestátu) v jejich výkladu. Podmínkou smíru bylo ukončení bojů a vrácení evangelíky katolíkům konfiskovaného majetku a vzdání se úřadů, kterých se svévolně zmocnili. Odpověděli tak, že Ferdinanda II. sesadili a zvolili králem Fridricha Falckého.

Když bylo povstání poraženo, nemohl Ferdinand II. jeho vůdcům povstání udělit úplnou milost (přesto zmírnil vynesené rozsudky, zrušil kruté způsoby popravy – čtvrcení za živa apod.), ale navíc se, v rozporu s dobovými zvyklostmi, (že jinověrci nemohou dojít spásy), modlil za spásu duší popravených.

Ve společnosti je podporováno i zkreslené vnímání stavovského povstání i porážky na Bílé hoře. Tato bitva je pojímána jako tragéde. Ve skutečnosti výsledek bitvy pomohl k záchraně českého národa před poněmčením a poprava vůdčích osob byla trestem za zradu krále, kterého přijali a kterému přísahali věrnost, nikoli za vyznávanou víru.

6. Porušení „Pragmatické sankce“.

Ještě jednou porušily české stavy přísahu, podle které po smrti císaře Karla VI. se stala českou královnou jeho dcera Marie Terezie a přijaly za krále Karla Alberta bavorského. Nebyly sami, kdo porušily smlouvy o nástupnictví (pragmatickou sankci), ale z poddaných Marie Terezie snad jediní. Přísahu porušil tenkrát i pražský arcibiskup, který holdoval Karlu Albertovi.

Řada evropských států nejdříve uznala pragmatickou sankci, ale poté porušila své závazky a pokusila se ve válce o dědictví rakouské utrhnout část zemí Marie Terezie pro sebe. Nakonec Marie Terezie své země uhájila, až na ztrátu části Zemí Koruny České, ¾  Slezska a Kladsko. Opět, české stavy zradily, a český stát ztratil území. Souvislost zde není tak výrazná jako v jiných případech, ale přesto je to skutečnost nápadná.

 „Boží mlýny“ a moderní doba

7. Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Po vyhlášení Československa 28. října 1918, došlo, 3. listopadu 1918, ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Ti, kdo tak učinili, chtěli svrhnout i sochy z Karlova mostu do Vltavy – chtěli tak snad i zavrhnout panovníka Karla IV? Nebyly jejich činy nerozvážné, neprozíravé a de facto vandalské a historicky destruktivní? 

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl postaven v roce 1650 jako poděkování za ochranu Panny Marie při obléhání Prahy švédským vojskem, kdy pražští měšťané a studenti ubránili město proti profesionální armádě více než 3 měsíce. Mariánský sloup byl stržen v den 270 výročí odchodu švédských oblehatelů Prahy, 3. listopadu 1918, několik dní po vyhlášení samostatného Státu československého. Není již samotné datum svržení Mariánského sloupu, 3. listopadu 1918, znamením Božího dopuštění? Mariánský sloup byl stržen na základě nepravdivé domněnky, že byl postaven na památku porážky protestantů na Bílé hoře v roce 1620.

Československo tak dostalo do vínku pohrdání pravdivou historií svých národů a pohrdání statečností svých předků při obraně města i země. Vnímání urážky statečnosti předků bránících Prahu před rabujícími Švédy v r. 1648 jako by bylo předznamenáním neblahých dob, které se naplňují v momentu, kdy se Československo v roce 1938 podřídilo mnichovskému diktátu a vzdalo se tak práva na obranu. Tyto souvislosti z pohledu dalších desetiletí 20. a 21.století připomínají opět Vyšší chod dějin.

Věříme, že za stržení Mariánského sloupu bylo po více než 101 letech dáno zadostiučinění jeho obnovou, a doufáme, že se naplní slova zesnulého Františka kard. Tomáška, že obnova Mariánského sloupu, je „symbolem návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především nám dává naději, že znovu neupadneme do područí tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu“ a povede tak k duchovní a náboženské obnově nejen v českém národě, ale i v Evropě.

8. Vyhnání bl. Císaře Karla I. a jeho manželky Zity

Urážka Panny Marie stržením Mariánského sloupu nebyla bohužel jedinou nespravedlností, vloženou do vínku nového státu.

V roce 1918 nejen český národ, ale národy střední Evropy odvrhují svého zákonného krále, později světce, bl. Karla Rakouského, a vyhlašují sekulární republiky. Osud těchto států není valný. Bývalé Československo a Jugoslávie byly zmítány národnostními rozpory, které zasáhly i Rumunsko. Maďarsko prošlo nejdříve rudým (bolševickým), pak bílým terorem. K likvidaci posledního pokusu legitimního a korunovaného uherského krále Karla IV., tj. císaře a krále bl. Karla I. vykonávat jeho svatý úřad v Maďarsku, byly použity stejné prostředky, jako k vyvraždění Slavníkovců na Libici – vojsko, které podporovalo  návrat  bl. Karla Rakouského bylo přepadeno v době příměří.

Je to opravdu jen náhoda nebo rukopis týchž sil zla?

Hřích za tento čin nepadá jen na Maďary, ale i na další národy: Rumunska, bývalých států Československa a Jugoslávie, které vyhrožovaly válkou, pokud se legitimní král vrátí na svůj trůn. Císař nebyl zavražděn, jako Slavníkovci, pouze mu nebyly poskytnuty prostředky na živobytí a v důsledku toho onemocněl a předčasně zemřel. Je nutné připomenout, že bl. Karel I., je po ženské linii Přemyslovec. Byl to právě bl. Karel Rakouský, kdo připravoval reformu monarchie, která měla zajistit národům plnou svrchovanost a podmínky pro kulturní a hospodářský rozvoj spolu s existencí silného celku, který by mohl odolávat expanzivním snahám Německa i Ruska.[1] A přesto je jeho svržení i svržení legitimních potomků Přemyslovců, tedy Habsburků, většinou českého národa oslavováno.

Ve vyhnanství na Madeiře, když neměl prostředky k živobytí, protože mu nástupnické státy Rakouska-Uherska, včetně Československa, zabavily veškerý majetek a odmítly poskytnout rentu, byl nucen žít v nevyhovujícím, vlhkém domě. Bl. Karel se svojí kvalifikací politika a vojáka (vojevůdce) neměl ve vyhnanství šanci získat nějaké zaměstnání. Prochladnul, onemocněl a zemřel na zápal plic v 34 letech. Na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému rozkolu a své utrpení obětoval za to, aby jeho národy zase našly cestu k sobě. Není divu, že dnes se k bl. Karlovi v Evropě i Americe pořádají modlitební akce o zastavení coronavirové hrozby.

Další osud nástupnických států Rakouska-Uherska? Bující nacionalismus, vrcholící v německém nacismu, rozpad Československa a Jugoslávie, nacistická okupace nebo nepřímá nadvláda nacistického Německa, druhá světová válka, po jejím skončení 40 let komunistické totality, po jejím ukončení další rozpad Československa a Jugoslávie, v bývalé Jugoslávii spojený s krvavou válkou.

Po roce 1948 následovalo 40 let komunistické diktatury a nové pronásledování, dokonce popravy nevinných a vyhnanství. Za všechny vzpomeňme alespoň umučeného P. Josefa Toufara, popravené kněze z případu Babice a nejdříve internovaného a později do vyhnanství poslaného kard. Josefa Berana. To vše, včetně procesů 50. let, se dělo za mlčení většiny národa. I za tento mlčenlivý, i když často vynucený souhlas, je třeba vykonat pokání a smírnou modlitbu.

Není snad nasnadě toto dění vnímat jako Boží dopuštění a trest za nezákonné svržení legitimního krále, dokonce světce a jeho potomků?

Není snad vhodné pokání a zadostiučinění národů za zlé činy svých představitelů, které alespoň svým mlčením schválili a mnozí dosud oslavují? V každém případě je nutné přihlásit se k památce bl. Karla z Domu Rakouského, tj. rakouského císaře, českého, uherského a chorvatského krále, vzdávat mu úctu nejen liturgicky, ale, a to zejména, v srdci.

Zdá se, že nás v tomto konání předbíhají v USA, kde se začaly pořádat modlitby k bl. Karlu Rakouskému o zastavení epidemie covid-19. Tato úcta se postupně šíří i v Evropě.

Bylo by vhodné, aby památka bl. Karla Rakouského byla u nás liturgicky slavena jako památka nebo svátek, nejen jako nezávazná památka, jejíž slavení je nepovinné.

Bude to však stačit? Nebude si Bůh přát víc? Např. aby legitimním, pokrevním potomkům sv. Ludmily a Karla IV. (Přemyslovců, Lucemburků, Jagelonců a Habsburků), kterým bylo ublíženo, byla vrácena jejich práva?

Nebo si Bůh bude přát, aby oběť bl. Karla Rakouského za jeho národy nebyla marná a středoevropské národy znovu našly cestu k sobě?

Možná by bylo dobré i tom přemýšlet a prosit, abychom poznali Boží vůli.

8.  Státy se udržují těmi ideály, ze kterých se zrodily

V historickém pohledu jsme viděli, jak se v našich dějinách, zastávala nepravda, blud, lež, viděli jsme zrady a porušování přísahy, viděli jsme ale také pravdu a kajícnost.

Český stát byl založen na křesťanství, to znamená na pravdě, morálce, vzájemné úctě a pokání. Lze ale pochybovat o tom, že na stejných základech bylo vybudováno Československo. V jeho základech vidíme příliš mnoho lži, nedodržených slibů, např. daných Slovákům atd. Toto dědictví zatěžuje i současnou Českou republiku. Nepřekvapuje proto, že osudy státu ani jeho občanů nebyly a nejsou dobré. Nelze očekávat dobrou budoucnost postavenou na setrvalém odmítání ucelené pravdy a neuznání vlastních chyb. Můžeme v tom shledávat i naplnění hesla prezidentské standarty „Pravda vítězí“.

Abychom mohli pravdivě reflektovat vlastní dějiny, je třeba obecné shody na přijímaném morálním řádu, alespoň na přirozeném morálním řádu. Lidé nemohou trvale žít lidská práva bez nejvyšší morální autority – bez Boha. Demokracie přímo vyžaduje, aby společnost měla shodu na přijatém morálním řádu. Nelze se podrobovat měnícím se většinám, jak se stává v demokracii. To vede v důsledku k totálnímu rozdělení společnosti, k anarchii a následně až k reakci totality.

Proto je lepší jít cestou přijetí nápravy – přijetím pravdy i vin a kajícnosti s prosbou o příznivou  budoucnost. Tím se nám otevírá naděje - obrátit naší historii k dobru a morálce.  Připomeňme, že sv. Jan Nepomucký i bl. Karel jsou v Evropě a Americe uctíváni. Sv. Jan Nepomucký jako mučedník pravdy a Bl. Karel aktuálně jako ten, kdo, jako mučedník smrti zápalu plic, je silou k zastavení coronaviru. Nesmíme zapomínat, že Bůh ve svém Milosrdenství může odpustit kajícímu jakýkoli hřích, ale kdo odmítá pokání, zbývá mu jen Boží Spravedlnost.

Vnímáme, že duchovní síly jsou dnes, ve všeobecném názorovém chaosu a těžké coronavirové situaci, rozhodující. Chceme-li proto alespoň částečně napravit historické hříchy našeho národa a vnést pravdu, úctu a ochranu našich světců do našich dějin a životů, je nutné usilovat o obnovu křesťanského charakteru českého národa i Evropy. Možná se to mnohým zdá neuskutečnitelné, ale musíme si udržet optimismus, jako skupina mužů v jeskyni Cavadonga po muslimském dobytí Španělska v roce 718, která přísahala, že dobudou Španělsko zpět. Nedobyli ho oni, ale jejich potomci. Musíme si být jisti, že reprezentujeme pravdu, důsledně ji hlásat a mluvit o Bohu, ať je pravda vhod či nevhod a nevyhýbat se ani pokání. Je to cesta, jak znovu christianizovat naši zemi i Evropu a zachránit je tak pro budoucnost.

 Uveřejněno se souhlasem autora

zdroj: SVĚTLO, roč. XXIX, č. 38 až 40, MCM Olomouc 2021

                                                                                                                  

---

[1]     Více podrobností je možné získat např. na https://docs.google.com/document/d/1HRKicDJP9MlD8wezR4GXv6iEtUoUHPiqrzRuWE87pro/edit

99 let od blaženého úmrtí JCKV bl. Karla I. - 99 Jahre seit dem seligen Tod von Kaiser und König Karl I. von Habsburg

Vážení přátelé,

přeji radostné a požehnané prožití svátků umučení a zmrtvýchvstání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, hojnost Božího požehnání a zdraví v této době koronavirové. Na Zelený čtvrtek letos připadá 99. výročí úmrtí našeho císaře a krále, bl. Karla I.

Na Zelený čtvrtek letos připadá 99. výročí úmrtí našeho císaře a krále, bl. Karla I.  Vždyť právě on zemřel v necelých 35 letech ve vyhnanství na plicní onemocnění, zápal plic. Jistě bude mít i pochopení pro naše dnešní obavy z onemocnění i očkování.

Požádejme ho v modlitbě, aby zastavil tuto epidemiologicko-totalitní zvůli nikým neřízené a nelegitimní "vlády" a osvobodil naše země z područí liberálně-demokratického tmářství a demagogie postavené na revolučních základech 1789.

Dopis Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy

Reverendissimi, sestry a bratři, vážení přátelé,

letošní Zelený čtvrtek 1. dubna 2021 je zároveň dnem 99. výročí smrti blahoslaveného císaře a posledního českého krále Karla I. z Domu Rakouského. Liturgická slavnost Zeleného čtvrtku na památku poslední večeře Páně tedy bude vzácnou příležitostí pro tichou vzpomínku na blahoslaveného krále, zvláště vhodnou k zamyšlení nad neochvějností jeho víry a oddanosti eucharistickému Pánu. Žádejme jeho i sebe navzájem, aby císař Karel blahoslavený nám byl příkladem provždy aktuální úcty k eucharistii a neslábnoucí touhy a potřeby slavit mši svatou  i v dobách nepříznivých, jak to činil on.

Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy se nyní modlí novénu k bl. Karlu I. a v rámci možností slaví mše sv. k jeho památce: v neděli 28. března se tak stalo v kostele sv. Gottharda v Praze-Dejvicích při relikvii bl. císaře s vojenskými poctami tradičního pěšího pluku č. 28 Praha.

V českém domově císaře Karla, v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, se ve čtvrtek 1. dubna zastavíme s modlitbou u relikvie bl. Karla I. v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi a týž den vzpomeneme jeho památky při mši svaté u jeho relikvie v kostele Obrácení sv. Pavla v Brandýse nad Labem.

Prosíme všechny ctitele bl. krále Karla I. a jeho přemyslovských předků, zejména pak svaté kněžny Ludmily, aby se vzpomínkou a modlitbou připojili, zvláště pak na místech, kde jsou uloženy a uctívány jeho ostatky.

Blahoslavený císaři Karle, pros za nás, abychom věrně následovali vzkříšeného Krista.

S díky a s přáním požehnaných Velikonoc

Milan Novák

jménem Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy