mc

Zobrazují se příspěvky se štítkemDupanloup. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDupanloup. Zobrazit všechny příspěvky

30. 5. 2021

Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus




Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP[6] a Montalembert[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam[8]

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899
Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera
[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově královst, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.