Omyl v pastýřském listě ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí biskupů - Der Irrtum im Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe

Při pozorné četbě  Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec: 

"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."

Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat. 

Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.

Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona  a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. 

V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. 

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.

Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem. 

V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě." 

Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat. 

Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.

Automatická exkomunikace a zločin jménem potrat - Automatische Exkommunikation und Abortus als Untat

Od prvních chvil existence katolické Církve na této zemi, se mnohokráte Církev věrna hlasu svého Božského Zakladatele vyjádřila ke zločinu jménem potrat. A vyjadřuje se k němu stále, v posledních sto letech vůči nacistické, komunistické a liberálně demokratické diktatuře, které potrat preferují a tento zločin umožňují. Církev, navzdory současné církevní krizi a ďábelské dezorientaci světa, svá rozhodnutí nejenom nezměnila, ale ještě je dále zpřísnila…Za provedení zločinu potratu hrozí katolíkům závažné kanonické tresty, které je vylučují ze společenství Církve a bytostně ohrožují jejích věčnou spásu.

Kánon pokoncilního církevního zákoníku z roku 1984 ve svém kánonu 1398 hovoří jasnou řečí: "Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí kompetentní autority." Jedná se o tzv. exkomunikaci latae sententiae, která vylučuje věřícího ze společenství Církve automaticky spácháním činu. Definicí termínu exkomunikace latae sententiae se zabývá kánon 1314, který definuje tento trest: jde o trest, který nastupuje automaticky spácháním nedovoleného činu bez nutnosti, aby ho vyhlásila konkrétní církevní autorita. Navíc trest exkomunikace provází upadnutí do těžkého hříchu, který se vztahuje k jednání proti integritě lidského života. "Každý přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu." (srv. Katechismus katolické Církve 2271)

Navíc osoba, která tvrdošíjně popírá nemorálnost potratu (ať už veřejně, či v soukromí) těžce hřeší formální spoluprací. Popírání nemorálnosti potratu uvádí v platnost jiný kánon církevního zákoníku a to kánon 751, který hovoří o hříchu bludařství a rozkolu. Jde o to, že katolík, který tvrdošíjně popírá nemorálnost potratu, jedná v rozporu s učením Církve, která ve věcech víry a mravů zavazuje věřící věřit v pravdy vírou božskou a katolickou. Odpad od jediného článku víry či mravního učení např. v případě potratu, znamená upadnutí do bludu a je odmítnutím křesťanské víry jako celku. O tom, co je pravda ve věcech víry a mravů nás poučuje kánon 750. Bludař upadá rovněž podle kánonu 1364 do automatické exkomunikace latae sententiae.

Nabádání k potratu vede automaticky do těžkého hříchu, které člověka zbavuje, podobně jako další těžké hříchy milosti posvěcující a v důsledku ohrožuje spásu věřícího… Katolík, který podporuje a asistuje jinému člověku ve výběru tohoto zločinu jako možnosti je rovněž vinen těžkým hříchem a rovněž se na něm uplatňuje uvalení automatické exkomunikace.

Katolík, který propaguje potraty, nebo který usiluje o legalizaci potratů se rovněž dopouští těžkého hříchu a je automaticky exkomunikován latae sententiae dle kánonu 1398. To se zvláště uplatňuje v případech katolíků - politiků, či liberálních theologů, kteří usilují o legalizaci potratů. Hlasování pro potraty ze strany katolických politiků způsobuje, že tito upadají do těžkého hříchu a navíc, pokud je zřetelné, že odmítají nemorálnost tohoto skutku, jsou rovněž automaticky postiženi exkomunikací latae sententiae z důvodu upadnutí do bludu (hereze).

Totéž platí i pro katolické voliče, kteří by byli vyzváni, například v referendu, aby vyjádřili svůj hlas k legalizaci potratů. Kdo hlasuje pro, dopouští se těžkého hříchu a je stižen exkomunikací a to ze dvou důvodů: protože se domnívá, že 1/ potrat je legální a možný prostředek (rozpor s církevním učením) a 2/ umožňuje nepřímo ženám, aby se tohoto zločinu dopouštěly.

Pokud se hlouběji zamyslíme nad sankcemi, které uvaluje Církev římská, potom se můžeme oprávněně obávat, že mezi námi chodí poměrně značné procento automaticky exkomunikovaných katolíků, kteří ani netuší, že jsou postiženi kanonickými tresty, které neodvály, jak by si tito nešťastníci přáli s koncem středověku, jak sami říkají, ale že jsou in force, stále platné a účinné.