Kardinál Segura y Sáenz - Defensor Fidei - Obránce víry - Verteidiger des Glaubens

Dnes bychom vám rádi, milí čtenáři, představili jednoho z biskupů, kteří podobně jako Msgr. Lefebvre, Msgr. Antonio de Castro Mayer, či papežský legát Msgr. Marmaggi a další se neoblomně a jasně drželi katolické pozice a jsou našimi světlými vzory, které následujeme, abychom jednou byli také shledáni věrnými před Boží tváří a dokázali čelit svodům a omylům moderního světa.

Mezi tyto slavné biskupy bezesporu patří Pedro Segura y Sáenz (4. 12. 1880 - 8. 4. 1957), který dosáhl kardinálského klobouku za Španělské království. V letech 1927 - 1931 byl arcibiskupem v Toledu a od roku 1937 do své smrti byl arcibiskupem v Seville. Biskup Segura byl integrista a věrný syn Církve. Byl to on, který vehementně uplatňoval ve svém životě a v životě svých diecézí Syllabus Pia IX. a mistrně bojoval proti nejhorším omylům, které otřásaly Španělskem v první polovině 20. století. Byl zastáncem katolického státu, odmítal oddělení Církve od státu, jakoukoliv toleranci k protestantským sektám a proti veřejnému i soukromému praktikování jejich kultu. Velmi striktně se držel katolické teze, že blud ve veřejné sféře není možné tolerovat jako není možné tolerovat hřích v životě osobním. Odmítal komunismus, nacismus, fašismus a svobodné zednářství. O liberalismu nemluvě.

Kardinál Segura y Sáenz vystudoval kněžský seminář v Burgosu a Papežskou Universitu Comillas a v roce 1906 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1912 působil jako profesor na universitě ve Valladolidu.

V roce 1916 se stal pomocným biskupem ve Valladolidu a titulární biskupem z Apollonie. Poté od roku 1920 arcibiskupem v Burgosu a 19.12. 1927 byl jmenován papežem Piem XI. arcibiskupem toledským a primasem Španělska.

V roce 1931, když už byl kardinálem, byl poslán republikánským režimem do exilu ve Francii. Tento španělský republikánský režim považoval za nepřátelský a odmítal ho. V roce 1937 po návratu z exilu se stal arcibiskupem sevillským. V roce 1939 se zúčastnil volby Pia XII.

V roce 1931 vydal pastýřský list, aby katolíci bez ohledu na to jestli jsou monarchisté, či republikáni bránili práva Církve a zvolili si takovou vládu, která tato práva Církve bude respektovat. Tento jeho kompromis se mu však vymstil. Nedlouho po tomto pastýřském listě byl vyhnán a ve svém exilu se již cele obrátil proti republikánskému režimu, který s ním zacházel jako se zločincem. Doslova napsal: "Žádný respekt jsem u nich neměl ani jako primas Španělska, ani jako kněz a princ Církve. Bylo se mnou jednáno jako se zločincem…" Obrátil se jako Pius IX., který utíkal z Říma do Gaety, aby se z liberála stal autor Syllabu a pronásledovatelem liberalismu a revoluce.

O tom jakým nepřítelem byl kardinál Segura y Sáenz pro republikánskou vládu, svědčí tlak "prezidenta" Alcala Zamory na papeže Pia XI., aby svého primase odvolal, neboť není loajální k republikánskému režimu. Nakonec to skončilo výše uvedeným vyhnáním.

Ve svém pastýřském listě z ledna 1929 varoval věřící před členstvím v Rotary clubech vzhledem k tomu, že tato sdružení nejsou v souladu s duchem naší Matky Boží katolické Církve. Připomněl nejposvátnější povinnost, aby duchovenstvo a lid zachoval čistotu víry a mravů a připomněl odsouzení příslušnosti k tajným společnostem i k těm, které se snaží vyhnout "legitimnímu dohledu Církve". Kardinál dále v listě napsal: "Sdružení s názvem International Rotary Club, známý mezi námi pod názvem "Rotary", se hlásí k absolutnímu sekularismu, univerzální náboženské lhostejnosti, snaží se moralizovat jednotlivce. … Skrze vzdělávací, dobročinné, mezinárodní, neutrální aktivity, ale pod záminkou ignorování náboženství a skrze šíření falešné morálky bez náboženství k dosažení celosvětového míru, popírá skutečnou morálku a pravé náboženství a snaží se nahradit morálku a náboženství novou naukou, která není od Ježíše Krista. Náboženský neutralismus těchto sdružení odsoudili papežové, zejména Lev XIII. v jeho encyklice Humanum Genus."

Kardinál Segura otevřeně kritizoval Franca za spolupráci s nacisty. Konflikt mezi kardinálem a Francem nenechal na sebe dlouho čekat. Franco v roce 1940 plánoval na polovinu března cestu do Andalusie s tím, že na konci velikonočního týdne dorazí do Sevilly. Po jeho boku však kardinál Segura chyběl. Kardinála rozhořčil fakt, že se místní falangisté pokoušeli ozdobit zdi sevillské katedrály symboly španělské Falangy. Franca tato nepřítomnost kardinála rozzuřila natolik, že pro vzpurného kardinála poslal falangistickou hlídku, aby k němu odporujícího kardinála přivedla. Když se církevní hodnostář odmítl podřídit, vybídl Franco představitele místní falangy, aby zahájili mohutnou kampaň s cílem Seguru zastrašit. Falangistický průvod uspořádaný 1. 4. 1940 u příležitosti oslav Dne Vítězství měl skončit právě před sevillskou katedrálou, kardinál však pohrozil, že nechá vyobcovat všechny, kdo se jej účastní.

Vrcholem se stal útok kardinála na Franca při jednom kázání, ve kterém zmínil, že v klasické literatuře byli vždy caudillové (caudillem - vůdcem byl i Franco) "vůdcové zločineckých band" a že ve spisech sv. Ignáce z Loyoly je caudillo ztělesněním ďábla.

Známá je i příhoda, kdy kardinál Segura dal Francovi jasně na vědomí, že ho příliš neuznává. Při přípravě jedné z oslav sjednával jeden z Francových úředníků v arcibiskupském paláci jednotlivé protokolární otázky a navrhl, aby v čele jednoho stolu seděl Franco s kardinálem Segurou po pravici, zatímco doňa Carmen aby se posadila do čela dalšího stolu. Kardinál však namítl, že by židle Francovy ženy měla patřit jemu, přičemž argumentoval stanovami Svatého kolegia kardinálů, podle nichž může kardinál postoupit své místo pouze králi, královně nebo korunnímu princi. Vzhledem k tomu, že Franco nesouhlasil, navrhl kardinál, aby se hostina pořádala buď s manželkou, nebo s kardinálem, nikoliv však s oběma najednou. Nakonec hostina byla zrušena úplně. Franco se potom pokoušel i po dalších neshodách dosáhnout jeho odvolání.

Kardinál Segura byl rovněž odpůrcem hlasovacího práva pro 5.000.000 španělských žen starších 21 let věku, které zaváděl republikánský režim. Kardinál rovněž odmítal tezi, že všechna náboženství jsou si rovna před Bohem. Byl věrným následovníkem encykliky Mortalium animos. Za své nekompromisní názory se dostával do konfliktu s liberály, zastánci republiky, Frankem i Spojenými státy.

Kardinal Segura y Sáenz zemřel ve věku 76 let a je pochován v Cerro del Sagrado Corazón.

Kam se ztratili neohrožení biskupové a kněží katolické Církve? Nejsou. I to je důsledek krize Církve, která je mimochodem krizí biskupů, kteří v naprosté většině selhali a podlehli liberalismu, modernismu a dnes holdují omylům, které Církev slavnostně zavrhla. Děkujeme Vám, Vaše Eminence, za neohroženou obranu katolické římské Církve proti bludům moderní doby.