Schwabovský globalismus a neomarxismus - Lukáš Augustin Máslo - Globalismus und Neomarxismus Klaus Schwabs

Jedním z čelných představitelů globalistické ideologie je Klaus Schwab, předseda Světového ekonomického fóra. Je autorem termínu Velký reset, který se stal synonymem globalistického programu na změnu světa. Tuto ideologii si neumím zařadit do žádné z „klasických“ ideologií, ani do žádné z nich odvozené. Nejblíže má podlé mého názoru k neomarxismu, nicméně, jak se budu snažit argumentovat, ztotožnit ji s neomarxismem by bylo unáhlené. Pracovně tedy hovořím o schwabovském globalismu. Nečiním si tu nárok na jeho vyčerpávající charakteristiku, chci pouze vystihnout některé aspekty, v nichž se schwabovský globalismus prolíná s neomarxismem. Níže představené charakteristiky schwabovského globalismu považuji nicméně pouze za oficiální mediální narativ či cover story, jíž snad věří prostí pěšáci ve službách této ideologie. Za skutečné cíle globalistických elit považuji depopulaci a dosažení světové vlády.

Co mají tedy společného schwabovští globalisté s neomarxisty? Podle mého názoru je to mediálně deklarovaný cíl osvobození člověka od objektivních determinant biologických, ekonomických, kulturních a morálních. Neomarxisté usilují o osvobození znevýhodněných, diskriminovaných menšin. Bojují proti rasismu, diskriminaci, předsudkům, stereotypům. Jejich cílem je nová společnost, která bude rasově, kulturně a morálně pluralitní. Schwabovští globalisté usilují o osvobození člověka z područí biologické přirozenosti skrze technologický pokrok. Identita lidského jedince nebude napříště determinována exogenně, nýbrž on sám si ji bude vytvářet dle své vlastní vůle. Takové faktory jako pohlaví, nemoci či věk nesmí vytvářet mantinely pro rozvoj vlastní identity. Schwabovští globalisté dále usilují o osvobození člověka z ekonomických okovů skrze realokaci zdrojů. Snížení populace ve spojení s technologickým pokrokem a s garantovaným základním nepodmíněným příjmem vytvoří předpoklady pro rozvoj vlastní identity v souladu se zájmy životního prostředí v rámci nového modelu inkluzivního kapitalismu. Neomarxisté zdůrazňují více bourání kulturních a morálních bariér rozvoje nezávislé identity, schwabovští globalisté kladou důraz více na posouvání technologických a ekonomických mezí tohoto rozvoje, ale zájem na svobodném utváření vlastní identity každého jednotlivého lidského jedince mají oba. Operativně-hormonální změna pohlaví dle vlastních preferencí, stejnopohlavní „sňatky“, pozitivní diskriminace na trhu práce, vytěsňování politicky a genderově nekorektního jazyka z veřejného života, právo na asistovanou sebevraždu, právo zavraždit své nenarozené dítě, čipování lidí v zájmu boje proti pravicovému terorismu a extrémismu. Takové a podobné jsou průlomy v objektivně daných mantinelech rozvoje individuální identity a ochrany všech takových výdobytků svobodné společnosti.

Jestli tedy pozorujeme tak nebývalou míru spolupráce mezi neomarxisty a schwabovskými globalisty, je to proto, že tyto dvě skupiny mají v podstatě stejný cíl a také stejného nepřítele. Vlastně nepřátel mají obě skupiny více. Nepřítelem je každý, kdo nesdílí vizi osvobození člověka od objektivních determinant jeho vlastní identity. Nepřítelem je tedy každý, kdo zastává stanovisko, že rozvoj vlastní identity má objektivní meze, které lze sice překročit, ale které nelze odstranit. Žena předělaná na muže bude vždycky žena, i když bude vypadat a bude se snažit chovat jako muž. Na seznamu nepřátel nalezneme mimo jiné i liberály, kteří každému přiznávají právo veřejně hlásat své myšlenky, dokud si tyto myšlenky nečiní nárok na to, být výlučnými společensko-konstitutivními myšlenkami. Každý liberál se nachází v rozporu sám se sebou. Chce, opravdu chce každému dát možnost říkat veřejně svůj názor. Ale jakmile tento názor začne vykazovat anti-liberální rysy, jimiž jejich hlasatel ohrožuje pluralistický charakter veřejného informačního prostoru, je tento liberál nucen zakročit a vykázat takový podvratný element z tohoto prostoru. V čem se tedy liší liberál od neomarxisty? Oba přeci usilují o pluralitní společnost. A oba přeci souhlasí s tím, že z veřejného prostoru je třeba eliminovat elementy, které pluralitní charakter společnosti ohrožují. Rozdíl je v tom, že za tyto podvratné elementy se liberálové s neomarxisty považují vzájemně. Liberál vidí, že neomarxista ho chce spolu se skutečnými anti-liberálními elementy vytěsnit z veřejného prostoru, a považuje tudíž neomarxistu za anti-liberální element, který si činí nárok, aby se jeho myšlenka stala výlučnou společensko-konstitutivní myšlenkou. Neomarxista vidí, že liberalismus selhal při ochraně menšin. Pluralismus bez ochrany menšin není opravdový pluralismus. Proti tomu se špatně argumentuje. Liberalismus respektuje zastánce „tradičních“ hodnot, dokud jsou ochotni nechat se v parlamentu přehlasovat. Jenže až příliš dlouhou dobu tyto zastánce „tradičních“ hodnot nikdo v parlamentu nepřehlasoval. A diskriminované menšiny mezitím trpěly. Teď, když se misky vah převážily, neomarxista zcela demokraticky vytěsní liberální zastánce „tradičních“ hodnot z veřejného prostoru. A ty liberály, kteří tyto hodnoty sice nesdílejí, ale jejich zastánce chrání z titulu svého liberálního přesvědčení, vytěsní neomarxista z veřejného prostoru taky. Protože přítel mého nepřítele je můj nepřítel. A kdo není s námi, ten je proti nám. Tak liberálové sklízí, co sami zaseli. Dali svému nepříteli svobodu slova a teď se diví, jaké myšlenky se díky této svobodě slova ve společnosti rozšířily. Kde se stala chyba, ptají se? Nebo doufají, že neomarxisty jednoho dne zase přehlasují v parlamentu?

 

Liberálové jsou rovněž na seznamu nepřátel schwabovských globalistů. Nikoli však z důvodů ideologických, jako je tomu v případě neomarxistů, nýbrž z důvodů čistě praktických. Elity schwabovského globalismu chtějí prosadit svou vizi světa zdánlivě demokraticky. K tomu cíli potřebují zmanipulovat masy. Kdyby každý liberálně-konformní názor mohl být beztrestně šířen, jak požadují liberálové, potom by to proces manipulace mohlo ohrozit. Protože oficiálně se všichni, tj. neomarxisté i schwabovští globalisté, tváří jako liberálové, mohou z veřejné diskuse eliminovat nepohodlné elementy jediným možným způsobem: jejich označením za nepřátele skutečného liberalismu. Jak ale liberála usvědčit z toho, že není dostatečně liberální? Jednoduše: označí se za dezinformátora. Podle liberalismu má totiž každý právo šířit své názory, i když jsou mylné. Dezinformace však není informace pouze mylná, dezinformace je informace lživá. A právo šířit vědomé lži nepřiznávají svým oponentům dokonce ani liberálové. Rozdíl mezi omylem a lží je ten, že omyl je nepravda, které její hlasatel věří; lež je nepravda, které její hlasatel nevěří. Otázkou tedy je, zda je určitá nepravda svým hlasatelem hlásána v dobré víře, či nikoli. A to je ve většině případů nedokazatelné. Je tedy velmi snadné označit jakoukoli informaci za lživou. Prostě řekneme, že je nepravdivá (což je často otázka tvrzení proti tvrzení) a že jí sám její hlasatel nevěří (což je obvykle nedokazatelné). Pak už stačí aplikovat princip, že důkazní břemeno spočívá na obviněném, a můžete za dezinformátora označit kohokoli. Kdo šíří dezinformace, tj. vědomé lži, zneužívá svého práva veřejně hlásat své myšlenky, a je tedy nepřítelem skutečného liberalismu.

 

Můj soukromý názor je, že schwabovské globalistické elity pouze využijí neomarxisty ve fázi procesu likvidace zastánců objektivních determinant lidské identity, konzervativních zastánců „tradičních“ hodnot a stoupenců liberalismu, neboť tito všichni stojí momentálně globalistickým elitám v cestě za cíli depopulace a světové vlády. Toto využití neomarxistů je možné díky existenci oficiálního mediálního narativu osvobození člověka, jejž s neomarxisty sdílejí. Jakmile však začnou neomarxisté se svými cíli kulturního a morálního osvobození člověka stát globalistům v cestě za cíli depopulace a světové vlády, začnou se globalisté svého bývalého spojence zbavovat.