Lev XIII. jako první liberální vlaštovka liberálního katolicismu na papežském trůnu - Leo XIII als erste liberale Schwalbe des liberalen Katholizismus auf dem Papstthron

Papež Lev XIII. napsal jistě skvělé encykliky, které se zvláště v pohnutých a bouřlivých dobách 19. a 20. století jevily jako podstatné. A ještě dnes se k nim můžeme hrdě hlásit. Na druhou stranu chceme upozornit na ostudnou skvrnu jeho pontifikátu, kterým byla smířlivá politika Vatikánu vůči zednářské revoluční Francii. Nebyli to ultramontáni (tradiční), ale liberální katolíci, kdo posunul hranice papežské neomylnosti daleko za hranice stanovené dogmatickou konstitucí Pastor Aeternus z I. Vatikánského koncilu. (Pozn. redakce: „liberální“ v 19. století znamenalo katolíky, kteří chtěli udělat kompromis s liberálním světem vytvořeným zednářskou Francouzskou revolucí a smířit se s ní.)

Tento posun k papežskému absolutismu začal Ralliementem (1884), tj. papežskou politikou smíření Církve se zednářskou  republikou, kterou papež Lev XIII uvalil těžké břímě ve svědomí na francouzské katolíky. Liberální katolíci, dychtiví smířit Církev s revoluční modernitou, tento postup nadšeně uvítali. Naopak ultramontánní katolíci zdůrazňovali meze papežovy moci a stavěli se proti jeho nepatřičnému a mylnému zasahování do světských záležitostí Francie. Jak je známo, papež a Církev má tzv. nepřímou moc od Krista, kterou sankcionuje a kritizuje státy a jejich panovníky, pokud se odchýlí od katolického chápání vlády, přirozeného řádu, či se protiví morálce, či víře. Tady však tato moc nebyla uplatněna, neboť naopak vyzývala katolíky, aby se smířili s revoluční nelegitimní zednářskou Republikou. Bylo to v důsledku zneužití nepřímé moci papeže a v podstatě i papežské neomylnosti, která byla zneužita k prosazení falešné poslušnosti věřících a kléru ve Francii. 

Epizodu mistrně analyzoval profesor Roberto de Mattei ve své knize Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral (Ralliement Lva XIII. – Selhání pastoračního projektu). Aby se Lev XIII. vyhnul odluce Církve a francouzského státu, vyzval katolíky, aby se spojili s Republikou a bojovali proti protiklerikálním zákonům zevnitř systému. Vatikánská diplomacie se snažila získat přízeň francouzské vlády, aby získala zpět území, které jí Italské království zabralo po pádu Papežského státu.

Nová politika Lva XIII měla dva hlavní problémy. Za prvé, zpochybnila a zviklala monarchické přesvědčení většiny francouzského kléru a laiků. Za druhé, francouzské volby přivedly k moci zednářské a sekularistické vlády. Tyto francouzské vlády zavedly rozvod manželství, vyhnaly jezuity ze země, zakázaly kněžím a řeholníkům vyučovat na veřejných školách, zrušily náboženské vyučování ve školách a uvalily vojenskou službu na kleriky. Jako jedním z radikálních požadavků francouzských vlád byl požadavek dosazovat katolické biskupy i bez souhlasu Říma. Opět se tady objevil onen galikanistický omyl.

Papež Lev XIII. byl sice intelektuál s pevnými zásadami, ale v jádru byl liberál. A jeho liberální smýšlení právě v politice smíření vyhřezlo zcela. Naivně věřil, že republikánský antiklerikalismus lze zneškodnit přesvědčováním liberálů, že Církev se nestaví proti Republice, ale pouze proti jejímu sekularismu. Na rozdíl od papeže francouzští věřící jasně viděli, že odkřesťanštění Francie není vedlejším prvkem, ale samotným raison d’être republikánského režimu. Pro tyto katolíky přijetí republiky znamenalo smířit se s „republikánským duchem“, tedy s rovnostářským a protináboženským zaujetím revoluční ideologie z roku 1789, která pak mohla proniknout do společnosti jako celku. Lev XIII. jakožto skvělý tomista trpěl onou liberálně - tradiční schizofrenii, kdy ne všemu, co napsal, vlastně ve skutečnosti věřil. Jeho zaměňování republiky v katolickém a původně antickém duchu s republikou jakožto nástrojem vzniku zednářsko-liberálního zřízení je dodnes alarmující. Podobně jako měl Pius XII. zmatečné pojetí tzv. křesťanské demokracie po druhé světové válce, či pokračování politiky smíření vůči Církvi nepřátelským vládám za Pia XI. 

Když byl zvolen Lev XIII. na papežský trůn, francouzský premiér Léon Gambetta (1838-1882), zednář lóže "La Réformé", (viz Dictionnaire  Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011) pronesl prorocká slova o kardinálu Peccim: "Dnes je velký den...Byl zvolen nový papež. Je to elegantní a ušlechtilý kardinál Pecci, biskup z Perugie, kterému chtěl Pius IX. zabránit ve zvolení papežem, když ho ustanovil camerlengem. ... Je to Ital, je více diplomatem, než knězem, vyhnul se všem intrikám jezuitů a kléru. ... Velmi vítám tento skvělý okamžik. Nový papež nebude otevřeně v rozporu s Tradicí a stanovisky jeho předchůdců, ale jeho chování a činy, jeho vztahy, budou daleko cennější, než jeho psaní, a jestli nezemře brzy, potom můžeme očekávat sňatek mezi námi a Církví...". (dopis L. Gambetty z 21.1. 1871) Tento dopis se objevuje v knize Msgr. Henri Delassuse, La Conjuration antichretienne (The Anti-Christian Conspiracy), vol. II., s. 379-380.) Gambetta přesně vystihl liberální smýšlení G. Pecciho budoucího papeže Lva XIII. Dobře posloužil zednářům i liberálům, protože sám byl liberál v srdci. Za 20 let se sen liberálních katolíků a zednářů naplní, když Lev XIII. vyzve ke smíření Revoluce a Církve. 

Pro tento svůj demoliční úkol si Lev XIII. vybral kardinála Charlese Lavigerie (1825-1892), arcibiskupa Alžíru, jako „oprávněného prostředníka“ mezi Paříží a Vatikánem k realizaci politiky smíření. Lavigerie byl skalním stoupencem revoluční republiky, nechával hrát Marseillaiseu orchestrem jeho misionářů tzv. Bílých otců (Misionáři Afriky). Při přípitku na recepci pro důstojníky francouzské středomořské válečné flotily shromážděné v Alžíru v roce 1890 je vyzval, aby přijali republikánskou formu vlády, a tvrdil, že spojení všech dobrých občanů je nejvyšší potřebou Francie a „prvním přáním Církve a jejích pastýřů.” 

O několik měsíců později se do boje zapojil i Lev XIII., který poskytl rozhovor (vůbec první od papeže) provládnímu pařížskému deníku Le Petit journal. Prohlásil: „Každý si může ponechat své osobní preference, ale v oblasti působnosti je pouze vláda, kterou si Francie dala sama. Republika je forma vlády stejně legitimní jako kterákoli jiná." Jeho encyklika Au Milieu des sollicitudes [O církvi a státu ve Francii] vyšla o tři dny později, brzy po ní následoval apoštolský list Notre consolation a été grande [Naše útěcha byla velká]. V posledně jmenovaném dokumentu papež trval na své myšlence „přijmout občanskou moc tak, jak skutečně existuje, bez postranních úmyslů a s dokonalou loajalitou, která se na křesťana sluší“.

Pro katolíky, zvyklé bojovat se zednářskou republikou, tato tvář představovala problém svědomí. Je to podobné tomu, co uvedl kardinál Joseph Zen a katolíci podzemní Církve tváří v tvář zlověstné dohodě podepsané mezi Svatým stolcem a čínským komunistickým režimem, nebo jak hanebně se kardinál Gasparri zachoval vůči Cristeros, když uzavřel dohodu Církve se zednářskou vládou Mexika a donutil Cristeros, aby se vzdali. Ti byli poté zmasakrováni. 

Lev XIII., projevující dosud neznámý centralismus a autoritářství, dodal:

"V tomto bodě se tedy musíme držet toho, že ve všeobecné správě Církve, kromě základních povinností apoštolské služby uložených všem papežům, je na každém z nich, aby se řídil pravidlem chování, které považuje za nejlépe podle doby a jiných okolností. V tom je jediným soudcem, který má v této věci nejen zvláštní vhled, ale také znalost obecné situace a potřeb katolicismu, podle nichž by se měla řídit jeho apoštolská péče. [Je ale papež neomylný ve všem, co dělá? Pokud ne, pak lze mít oprávněně opačný názor.] Je to on, kdo musí obstarat dobro všeobecné církve, s níž je dobro jejích různých částí koordinováno. Všichni ostatní podléhající této koordinaci musí napomáhat činnosti nejvyššího ředitele a sloužit jeho účelům. [Ne, pokud ve svědomí věří, že se mýlí.] Jako je jedna Církev, jako je jedna její hlava, taková je její vláda, které se musí všichni podřídit. [Současné kanonické právo uznává právo věřících vyjádřit svůj nesouhlas s náležitou úctou k pastorům.] (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/)

O šest dní později popsal jeden přední farář v Paříži nové klima v Církvi takto:

"Biskupové musí uznat a prohlásit, že papež má vždy pravdu. Faráři musí prohlásit a uznat, že jejich biskup má vždy pravdu. Věřící musí uznat a prohlásit, že jejich farář, spojený se svým biskupem a spojený s papežem, má vždy pravdu. Je to jako u četnictva, ale není to příliš praktické a historie svědčí o tom, že to nebylo příliš praktické." (ibidem, s. 111-112)

Kardinál Lavigerie ze své strany blahopřál Lvu XIII., že odolal větru nespokojenosti ze strany věrných a ultramontánních novin: „Tímto činem skutečně papežské ráznosti Vaše Svatost odsoudila tyranii nového druhu, kterou se Vám pokoušela vnutit katolická hierarchie." (ibidem, s. 111)

Po vydání encykliky Au milieu des sollicitudes papež dále zatloukal hřebík do rakve katolické Tradici. I když uznal, že jeho politika se týká dočasné záležitosti, která nespadá pod poslušnost, napsal biskupovi z Grenoblu:

"S politováním to musíme říci někteří, kteří, přestože se prohlašují za katolíky, věří, že mají právo postavit se proti směru, který vydala hlava církve, pod záminkou, že jde o směr politický. Ach, dobře! Tváří v tvář jejich chybným tvrzením zachováváme každý z činů, které z Nás dříve vycházely, v celé jejich plnosti a nadále říkáme: ‚Ne, bezpochyby, nesnažíme se dělat politiku; ale když je politika úzce spjata s náboženskými zájmy, jak se to v současnosti děje ve Francii, má-li někdo poslání určovat chování, které může účinně chránit náboženské zájmy, z nichž nejvyšší cíl věci tvoří, je to římský papež.“ (ibidem, s. 322)

V té době většina francouzského episkopátu přijala politiku smíření chladně. Otevřeně se proti tomu postavily některé prominentní ultramontánní osobnosti, jako biskup Charles-Émile Freppel z Angers. Kardinál Lavigerie vypustil první salvu „magisterialismu“ – která vycházela z chybného chápání papežské neomylnosti, že přikládal větší význam učení a gestům papeže než učení a Tradici. Kardinál kritizoval ty „neústupné“ katolíky, kteří tvrdili, že následují bl. Pia IX., aby se postavili Lvu XIII., a prohlásil: „ Jediným pravidlem spásy a života v církvi je být s papežem, s žijícím papežem. Ať je to kdokoli.“ (Roberto de Mattei, Le ralliement de Léon XIII – L’échec d’un projet pastoral , CERF, 2016,  s. 95 in: José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/.

Stejný pokyn brzy přišel z papežova vlastního pera. Touto příležitostí byl dopis kardinála Jean-Baptisty Pitra, jednoho z předních představitelů „partito piano“ (strana Pia IX.) holandskému zpravodaji. Příjemce obratem zveřejnil text, který obdržel od kardinála. Jeho nejdůležitější pasáž obhajovala ultramontánní novináře a chválila katolickou expanzi, ke které došlo za bl. Pia IX., aniž by se zmínila o jeho nástupci. Poté se proti starému kardinálovi rozpoutala tisková kampaň, která ho obvinila ze snahy postavit se proti politice Lva XIII. Belgické noviny ho dokonce obvinily, že je „schizmatickým vůdcem malé církve, která chce poučovat papeže a vydávat se za papežštější než papež“. Světský tisk se připojil k liberálním katolickým novinám požadujícím, aby byl kardinál potrestán.

Na popud kardinála Lavigerie zveřejnil papež v Osservatore Romano dopis ze 17. června 1885 adresovaný pařížskému kardinálovi-arcibiskupovi. (https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/) Papež požadoval, aby ho věřící poslouchali ve výlučně politické záležitosti, která neměla nic společného s vírou, morálkou nebo církevní disciplínou. Bylo by to podobné, jako kdyby papež František zavázal věřící, aby se drželi jeho přesvědčení o imigraci nebo změně klimatu. Zneužívání autoritativní moci, které se projevuje v dopise Lva XIII., si zaslouží být uvedeno.

Jakmile se encyklika objevila, pan Émile Ollivier ─ bývalý ministr císaře Napoleona III., který zdaleka nebyl ultramontánní ─ napsal do sloupku v deníku Le Figaro:

"Při čekání na budoucnost, která se rozhodne mezi Piem IX. a Lvem XIII., si člověk může svobodně vybrat mezi dvěma názory; neboť stejně jako naši předkové můžeme říci: non de fide – není to z víry. Pokud jde o ty, kteří považují papežský dopis za definici ex-cathedra, bylo by ztrátou času se s nimi dohadovat. Člověk je musí poslat zpět do školy." (ibidem, s. 164)

Bývalý bonapartistický ministr nepřeháněl. Poté, co profesoři morální teologie došli k závěru, že papežské směrnice zavazují pod hrozbou smrtelného hříchu, dvoje liberální katolické noviny napsaly, že ti, kteří nadále veřejně podporovali monarchii, se dopouštěli těžkého hříchu. Bylo oznámeno, že některým věřícím bylo odepřeno rozhřešení za to, že se dopustili „hříchu monarchie“. Kardinál Domenico Ferrata, bývalý nuncius v Paříži, ve svých pamětech poznamenal, že apoštolský list Notre Consolation „od nynějška vylučoval veškeré nejasnosti: člověk je musel přijmout, nebo se prohlásit za rebela vůči slovu papeže“. (ibidem, s. 170)

Oběma nástrahám se ultramontáni vyhnuli. Ani nepodpořili zednářskou republiku, jak chtěl Lev XIII., ani se nevzbouřili proti jeho autoritě. Prostě mu vzdorovali jako svatý Pavel vzdoroval svatému Petrovi „do tváře“ (Gal 2:16) podobně jako další Tradici věrní katolíci vzdorovali Ostpolitik papeže Pavla VI., nebo jeho nové "mši", novotám a rozvratu viditelné podoby Církve po II. Vatikánském koncilu. 

Mezi říjnem 1891 a únorem 1894 se malá skupina řeholníků a laiků každý měsíc scházela v ad hoc sdružení nazvaném Naše paní z Nazaretu. Jejím cílem bylo „jednat na příštím konkláve a dosáhnout toho, aby současnému papeži nebyl dán nástupce, který bude pokračovat ve svých liberálních
a politických chybách, které jsou pro Církev tak katastrofální“. V červenci 1892 hlavní vůdce skupiny, otec Charles Maignen, zveřejnil studii, „jejíž závěry [pravděpodobně] rozptýlily obavy francouzských katolíků, kteří z důvodů svědomí odmítají držet se vlády, která pronásleduje Církev. Prohlásil: „Lev XIII nejednal na základě duchovní moci, kterou může Nejvyšší papež nepřímo vykonávat v časném řádu [ratione peccati], a v důsledku toho jeho učení, rady nebo dokonce příkazy nezavazují francouzské katolíky ve svědomí. “. V jiné studii, která nebyla nikdy publikována, s názvem Un pape légitime, peut-il cesser d’être pape? (Může legitimní papež přestat být papežem?), otevřel otec Maignen choulostivý problém papeže-kacíře.

Otec Maignen představoval proud integrálního katolicismu nepřátelského politice „smíření“ k Republice. Od roku 1898 publikoval články v novinách La Vérité pod pseudonymem „Martel“. Stál proti amerikanismu (upřednostňování akce na úkor kontemplace a obhajování politického pluralismu, který se zrodil ve Spojených státech), zejména ve své knize "Je otec Hecker svatý?" (1898) se postavil proti modernismu a proti modernistickému duchovenstvu. Tato poslední kniha začíná v úvodu těmito slovy: „ Katolická Církev se ve Francii je redukována na soukromé sdružení podléhající policejnímu zákonu, který občanská moc uzákoní, aniž by Řím byl konzultován, nebo vyslechnut. ...". (https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen) Není bez zajímavosti zmínit názor "presidenta" Klause v 90. letech, který ztotožnil katolickou Církev se spolkem turistů. 

Můžeme tedy bez váhání dojít k závěru, že přehnaná oddanost a podřízenost papeži až do té míry, že je člověk povinen poslouchat ho ve věcech nesouvisejících s vírou nebo když učí nebo přikazuje omyl, vůbec nepochází z přehnaného „ultramontanismu/tradicionalismu“ nebo údajného „ducha I. Vatikánského koncilu“. Naopak pochází z liberálně katolického proudu.

Jaký byl výsledek politiky „smíření“ vůči republice? Jak sám Lev XIII poznal, bylo to naprosté selhání. Na audienci krátce před svou smrtí u Julese Mélineho, bývalého předsedy Francouzské rady, řekl:

"Upřímně jsem se přikláněl k Republice a to nezabránilo současné vládě, aby uznala mé pocity a ignorovala je. Rozpoutali náboženskou válku, nad kterou běduji a která poškozuje Francii ještě více než Církev." (ibidem, s. 223)

Co říci na závěr?

Lev XIII. v politice smíření selhal flagrantním způsobem jako nejvyšší hlava Církve. Naštěstí po něm přichází sv. Pius X., který sice už nedokázal zabránit rozluce Církve a státu ve Francii (které kulminovalo francouzským zákonem o odluce Církve a státu ze dne 9. 12. 1905 Loi concernant la Séparation des Eglises et de l’Etat , ale jednoznačně musel napravit to, co pokazil Lev XIII. a strhnout kormidlo Církve jiným směrem. Smíření s Revolucí není možné a také to mnohokrát sv. Pius X. prohlásil ve svých encyklikách (zvláště pak v Notre charge apostolique, Vehementer nos, E supremi, Gravissimo officii, Une fois encore). 

Zdroje, ze kterých bylo vycházeno:

• José Antonio Ureta: Leo XIII: The First Liberal Pope Who Went Beyond His Authority, online. https://onepeterfive.com/leo-xiii-first-liberal-pope-who-went-beyond-his-authority/
• https://fr.wikipedia.org/wiki/Charles_Maignen
• Roberto de Mattei, The ralliement of Leo XIII: a pastoral experience that moved away from doctrine" online https://rorate-caeli.blogspot.com/2015/03/the-ralliement-of-leo-xiii-pastoral.html
• Dictionnaire Universelle de la Franc-Maconnerie - Jode and Cara (Larousse - 2011)
• https://en.wikipedia.org/wiki/Léon_Gambetta
• https://archidiacre.wordpress.com/2020/05/26/leon-xiii-lettre-epistola-tua-17-juin-1885/

Před 100 lety Trianon popravil Maďarsko. Vor 100 Jahren Trianon hingerichtete Ungarn - Zločin zvaný Trianon - Ein Verbrechen namens Trianon

Letošní rok si připomínáme velmi smutné výročí. Před 100 lety byl podepsána tzv. Trianonská dohoda, uzavřená ve Versailles 4. června 1920. Datum je pro Maďary, ale i pro všechny monarchisty podunajské monarchie zapsané v historii nejčernějším písmem. Dohoda totiž stvrdila "zeštíhlení maďarského státu" z 280 tisíc čtverečních kilometrů na pouhých 93 tisíc.

Za hranicemi země tak zůstaly tři miliony etnických Maďarů, odkrojené území si mezi sebe rozdělily Československo (konkrétně Slovensko neboli Horní Uhry a také Podkarpatskou Rus), Rumunsko, Jugoslávie, Rakousko a v menší míře také Polsko a dokonce Itálie. Staré rány se znovu otevírají. Maďarský parlament nedávno přijal zákon o dvojím občanství, kterým mají nárok stát se občany Maďarska i etničtí Maďaři v okolních zemích. Slovenský parlament zareagoval tím, že kdo tak v zemi pod Tatrami učiní, ztratí nárok na občanství slovenské. Zákonodárci v Budapešti pak vyhlásili zákonem 4. červen dnem sounáležitosti všech Maďarů. 

Maďaři vnímali a vnímají v roce 1920 dohodu jako velkou nespravedlnost. Hořkost přetrvává dodnes. A musíme se k této hořkosti jako prorakouští monarchisté a legitimisté připojit. Zločin zvaný Trianon byl spáchán na koruně sv. Štěpána. 

Budapešť dlouhodobě a hlavně správně zastává názor, že Benešovy dekrety by se měly zrušit, což je pro pohrobky zbolševizovaného "presidenta" Beneše problém. Po vydání dekretů přišla o majetek kromě Němců i část Maďarů žijících v tehdejším Československu. Trianonská dohoda ze 4.června 1920 je založena na tom, že Maďarsko je spolu s Rakouskem poraženým státem. Kromě územních ztrát ukládala Maďarsku povinnost držet si armádu maximálně o síle 35 tisíc mužů a vyplácet válečné reparace. Dohoda také zasadila tvrdý úder maďarské ekonomice, která přišla o celou řadu zdrojů. Na konci třicátých let se Maďarsko spojilo s nacistickým Německem a část území získalo zpět, po válce se ale hranice vrátily tam, kde byly po Trianonské dohodě.

Komentář Monarchia Catholica - Dohoda z Versailles a Trianonu byl jedním ze spouštěcích mechanismů pro vznik nacismu v Německu, pro rychlé šíření bolševismu v Evropě a vzniku druhé světové války. Je vidět, že pánové z Bruselu, to nevidí, protože jsou proti Rakousko-Uherské monarchii. A jejich předchůdci z řad revolucionářů (liberálů, socialistů, nacionalistů a bolševiků) si přáli zničení Podunajské monarchie. Ta byla oslabovaná po celé 19. století liberalismem a klíčícím bolševismem a socialismem. Nedostatečné znalosti historie jsou příčinou opakovaného pochybení " moderních politiků". Eskalace problémů mezi menšinami a většinovým obyvatelstvem na cizích územích (mimo hranice Maďarska) je jenom otázkou času a to bez ohledu na existenci socialistického svazu Evropy zvaného Evropská Unie, která si myslí, že vše zaplatí a zazáplatuje Eurem. Historii chápou i nové maďarské generace a cítí to jako křivdu bez ohledu na to, zda jim Brusel vymývá mozky liberálními právy a novými světovými názory. Trianon je zločinem.   ať žijí Uhry, země koruny sv. Štěpána.  Ať žije Velké Maďarsko - Země svatého Štěpána a její panovník z rodu Habsburského! Éljen Nagy-Magyarország - Szent István földje és a Habsburg-dinasztia uralkodója!  Es lebe Großungarn - Das Land des heiligen Stephanus und sein Herrscher der Habsburger-Dynastie!  

P.S. (we hope that google translator well translated Hungarian language at the End of this article - sorry for mistake made)

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.

 

Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroje subverze společnosti a permanentní Revoluce - Die Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quellen der Subversion der Gesellschaft und der permanenten Revolution

 

Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také touhou po změně společnosti a světa. A to i nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717.[1] Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko „svornosti a harmonie“. Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě.  V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce.[2] Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství.[3] Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu.[4] Historie zednářství[5] začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají.[6] Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.[7] Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže „Mary´s Chapel“, již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže. Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu.[8] V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání „The Mason´s Examination“, které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying – Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo „Masonry dissected“ (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda. 17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.[9] Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André – Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže.[10] Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu „In eminenti“. Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire.[11] Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi. Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

 

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím

Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými a náboženskými vrstvami, a svobody a důstojnosti lidské osoby.

           Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu 

a gnosticismu.[12]  Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu.[13] Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu,[14] a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno.[15] Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům o realizaci nadčlověka.[16] Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního 

a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd. Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.[17] Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802[18] hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu.[19] Konflikt mezi papežstvím a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. „Tyto spolky, v  kterých se lidé všech náboženství a sekt – spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti – se spojují těsným a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,...“[20] Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se „Tichá válka proti trůnu a oltáři[21] a dílo „Modla humanity“[22], kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.

 V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII. v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus.[23] Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev[24], potvrdil Pius IX. 25. února 1861.[25] Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové  po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost.[26] Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohem a jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství.  Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech[27]:

1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.

2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.

3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.

4) Odmítnutím zákona Božího a zbožštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu
a nesvobodě.

5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám

6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničím jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.

7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.

8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.

Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí, odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

---

[1] Eugen Lennhoff, Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993

[2] The Constitutions of the Free-Masons, containing the history, charges, regulations etc. Of thet most ancient and right worshipful fraternity.

[3] Eugen Lennhoff, ibidem, str. 28.

[4] Ludwig Keller, Die geistlichen Grundlagen der Freimaurerai, Jena, 1911.

[5] Lionel Vibert, Freemasonry before the existence of Grand Lodges,

[6]  Je možné souhlasit také s teorií, která se objevuje ve výše zmíněné literatuře, že počátky zednářství je možné nalézt v kamenických hutích, které se podílely na budování sakralních staveb, a které se spojily dohromady na sjezdu několika kamenických hutích v roce 1459 v Regensburgu. Vznikl tak kamenický svaz.

[7] Jmenujme předně eleusínská mystéria, Pythagorovskou geometrii, perský kult Mithrův, prvky židovské Kabally s prvky a motivy starozakonní zvěsti.

[8] Eugen Lennhoff, Svobodné zednářství, Praha ,1993, str. 46-47.

[9] Grand Lodge of Scotland vznikla 19 let po londýnské lóži, Lodge of Gentleman Masons v Irsku v Dublinu  vznikla v roce 1723.

[10] Albert Lantoine, Historie de la Franc Maconnerie francaise, 2. Vydání, Paris, Nourry, 1927.

[11] Eugen Lennhoff, ibidem.str. 64, 68.

[12] Kolektiv autorů SVAM, Svobodní zednáři, SVAM, Praha, 1992.

[13] L. Haas, Wolnomurarstwo v Europe srodkowo – wschodniej w XVII i XIX wieku, Ossolienum, Wroclaw, 1982, str.38-145.

[14] J. Kroupa, Alchymie štěstí, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1986, str. 60.

[15] Kroupa, ibidem, str. 64,69, 80, 215.

[16] Kolektiv autorů SVAM, Svobodné zednářství, SVAM, Praha 1992.str. 24

[17] Lennhoff E., ibidem.str. 98

[18] ibidem.,str.99

[19] ibidem.,str.117.

[20] ibidem,.str.236.

[21] Der Stille Krieg gegen Thorn und Altar, Amberg, Habbel, 1873.

[22] Der Goetze der Humanität, Freiburg, Herder, 1875.

[23] Podobně i encyklika Dall´Alto Dell´Apostolico Seggio z 15.10.1890,  která pojednává o zednářství v Itálii.

[24] Cahill E. SJ, Freemasonry and the Anti-Christian Movement, Gill, Dublin, 1959, str.101.

[25] Vennari John, Die ständige Anweisung der Alta Vendita,  Verlag Rex Regum, Jaidhof, Austria,2000., str.13

[26] ibidem,str.16.

[27] Lennhoff E., ibidem, str. 258.