Nakladatelství Christianitas vydalo knihu Liberalismus je hřích - Stěžejní dílo každého katolíka - Im Christianitas-Verlag erschien das Buch „Liberalismus ist eine Sünde – Das wesentliche Werk eines jeden Katholiken“.

 

Lidé se dnes všeobecně ptají: „Co se stalo s naší společností? Co je špatně?“ Tato kniha, milý čtenáři, v jádru obsahuje odpovědi na tyto otázky.

Jsme v bodě, kdy je příkazem konat. V sázce je totiž samotná naše osobní, pozemská bezpečnost. A to ani nezmiňujeme mnohem důležitější věc, jíž je spása naší duše. Jednat správně však můžeme, pouze pokud známe pravdu a postupujeme v souladu s ní.

Původní anglické vydání knihy obdrželo Církevní schválení.

Autor: Dr. Don Félix Sardà y Salvany

Knihu můžete objednat na stránkách nakladatelství.

Děkujeme mnohokrát Nakladatelství za vydání této kultovní knihy, která nemůže chybět v žádné katolické knihovně.

Liberální katolicismus byl zavržen papeži a katolickou Církví v 19. a 20. století. 

Liberál je fanatikem nezávislosti a tuto nezávislost prohlašuje všude: Je nezávislý na existenci pravdy, pravda pro něho není objektivní realitou. Rozum a myšlení je rovněž nezávislé na jakékoliv autoritě. Rozum sám o sobě je pro liberála dostatečnou entitou, která člověku postačí. Vůle je nezávislá na inteligenci. Vůle není závislá na soudu a rozumu, ale řídí se sama sebou. Liberál uznává nezávislost svědomí na objektivním řádu zákona, ať už nadpřirozeného, či přirozeného a samo o sobě rozhoduje o tom, co je morálkou, či nikoliv. Nezávislost rozumu a vědy na jedné straně na víře, nezávislost na Bohu, na Církvi katolické, na autoritě Církve.

Liberální katolicismus byl definován „v podstatě jako hnutí mezi katolíky vyzdvihovat svobodu jako primární hodnotu a vyvozovat z toho důsledky ve společenském, politickém a náboženském životě ve snaze uvést principy, na nichž byla založena křesťanská Francie, s principy, které jsou odvozené z Francouzské revoluce“. (Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire du Libéralisme catholique, 1988) 

Liberální katolík je pokřtěným katolickým křesťanem, který se snaží ve své vlastním osobním životě spojovat prvky pojetí tradičního katolicismu s revolučními principy (principy 1789) a to tak, aby byla zachována jeho autonomie a svoboda na učení katolické Církve, aby nakonec od katolické víry a od katolické Církve odpadl. 

Ochrana před liberálním katolicismem:

1) Pravidelná modlitba (zvláště pak sv. Růžence) a svátostný život. 

2) Nejprve být pravým katolíkem a potom občanem. 

3) Vyznávání pravé katolické nauky v její úplnosti a orthodoxii v soukromí i na veřejnosti. 

4) Pravidelné studium katechismu a katolických pravd. 

5) Pravidelná četba Písma sv. s katolickým komentářem. 

Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus

Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835^[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry^[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie^[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.^[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise^[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP^[6] a Montalembert^[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam^[8]. 

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera^[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.

 

Principy katolického ultramontanismu - Prinzipien des katholischen Ultramontanismus

 

"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Jeho Svatost Papež Bonifác VIII. 

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.

Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.?  Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od  sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící. 

Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

 

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. 

A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:

- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);

- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.

Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.

Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask. 

Východní katolické Církve po II. vatikánském koncilu - Ostkatholische Kirche nach dem II. Vatikanischen Konzil

Mezi tradičními římskými katolíky často panuje mylná představa, že řeckokatolický ritus ad orientem je „bezpečný“ a nebyl na něho vyvíjen tlak pokoncilní doby tak, jak ho známe ze západní části Církve: Slaví se tradiční podoba východní liturgie, vysluhují se svátosti dle starobylých předpisů atd. Smyslem jednoty Církve je vždy být poddaný svatému apoštolskému stolci sv. Petra a proto se také východní Církve navracely jako zbloudilé ovce zpět do otcovského domu svatého katolického pravověří. Aby jednota byla skutečnou jednotou s Římem, přijali celou nauku Církve a odmítly bludy a schisma, které jim více, či méně zavíralo cestu do Nebe a ke spáse. Bohužel již od konce 19. století mezi částí sjednoceného východního katolického kléru jsou hlásány nebezpečné teorie o tom, že je třeba vzhlížet k „pravoslavné“ církvi jako církvi sesterské, že existují dvě plíce církve: východní a západní, které celému tělu církve dává svůj pravý spasitelný život a začalo se s pochybným liturgicko-archeologickým hnutím známým jako pravoslavizacija, nebo také liturgického východního purismu, který se snaží hledat autentickou původní východní spiritualitu a podobu východního života, kterou mylně ztotožňuje s podobou liturgie, svátostí tak, jak je dnes praktikována v nesjednoceném pravoslaví. Ti, kdo chtějí „očistit“ řecký ritus, prohlašují, že jakékoliv vlivy, kterými se východní liturgie a ritus zanesly v průběhu dějin jsou na škodu „autentické“ podobě východní liturgie a „kažením pravé východní liturgie“.

Největší rozmach těchto mylných názorů můžeme spatři v 1. polovině 20. století, a to nejenom na Západě, kde se pěstoval tento pseudoliturgický archeologismus, ale také rozšířením bolševismu na Východě, který dorazil až do uniatských oblastí, a řeckokatolíci byli násilně nuceni přestoupit k „pravoslaví“. Bezprostřední příčinou bylo obsazení Haliče a zakarpatské oblasti, která byla srdcem řeckokatolictví, sověty po druhé světové válce. Uniatské církve byly podmaněny, preláti a kněží byli vražděni nebo posíláni na Sibiř a „pravoslavná“ církev ovládaná KGB (tehdy ještě NKVD) byla ustanovena nad katolickým obyvatelstvem. Část jich vytvořila podzemní církev, ale většina se prostě smířila s novým režimem a chodila do kostelů schizmatiků. Velmi pravděpodobně zůstávali zprvu někteří z nich ve skrytu duše věrni Římu, ale o pár generací později už se lidé považovali za pravoslavné a z věrnosti Římu zbylo jen velmi málo nebo vůbec nic. Infiltrace komunistů byla velmi úspěšná, přesně tak, jak ji můžeme pozorovat i dnes na bídném stavu modernistického Říma. Toto komunistické ovládnutí Církve na západní Ukrajině je důvodem dnešního zmatení
a náboženského indiferentismu mezi řeckokatolíky (zvláště těmi ukrajinské národnosti). Kořeny tohoto zmatku sahají však ještě dále do minulosti, do doby před více než sto lety, kdy v oněch krajích působili redemptoristé. Byli to oni, kdo skrze své bratry-modernisty vyslané z Francie zaseli první símě falešného ekumenismu se schismatickým a heretickým Východem.

Stejná strategie, jakou použili sověti, byla používána Moskvou už v dobách ruského impéria. Vládnoucí vrstva dobře věděla jak na věc a plně zneužila zásady lex orandi, lex credendi. Zpočátku není třeba drastických změn v liturgii, místo toho se přeměňuje postupně tak, aby se to nikterak nedotklo náboženského cítění lidí, tak, jak to dělali i raní luteráni a anglikáni, po nich modernisté. Pomalu, téměř neznatelně, byly odstraněny uniatské tradice, jež tak krásně vyjadřovaly unii s římským pontifikem, a během několika generací se lidé začali považovat za pravoslavné.

Věrní řeckokatolíci dneška jsou tudíž ve vážném nebezpečí, neboť je logické, že když se modlí a konají bohoslužby jako schizmatici, začnou věřit jako oni. To vysvětluje všechen ten indiferentismus mezi nimi: „Je přece jedno, jestli je člověk katolík nebo pravoslavný...Bůh je stejně jeden!“ To vše zapadá velmi dobře do modernistické římské politiky ekumenismu ve stylu Balamandské dohody a sbližování se s rozkolnickými „sesterskými“ církvemi Východu. Bezmála v celém řeckokatolickém světě byly uniatské tradice vymýceny. V některých částech sv. Unie Filioque bylo dokonce odstraněno z vyznání víry!

    

            Zvonky, klečení a zákaz svatého přijímání nemluvňat se stále uplatňují ve východních církvích. Přesto dochází k postupnému narušování těchto praktik a tolerují se ti, kdo trvají na stání během svatého přijímání. Rovněž do farního společenství ve velkém pronikla pátá kolona skutečných pravoslavných schizmatiků. Mnozí pravoslavní Ukrajinci chodí do řeckokatolických kostelů jednoduše proto, že ho mají za „ukrajinský kostel“, považujíce kulturní a národnostní důvody za mnohem podstatnější než odchylky v nauce – pokud si takových odchylek je tento dav, namnoze k politování nepoučený, vůbec vědom. Nebylo vyvinuto žádné úsilí poučit nebo obrátit tyto lidi, nebo jim alespoň říci, že když nemají v úmyslu se obrátit (a to většina z nich nemá), není možné, aby chodili do katolických kostelů východního ritu, chodili ke svátostem. Hierarchie nijak nezakročuje. Opravdově věřící lidé musejí okamžitě zpozornět, když se zamyslí nad tím, že celá řeckokatolická hierarchie a všechen katolický východní ritus přijaly druhý vatikánský koncil, někteří dokonce s nadšením. Nezapomínejme, že jedním z nejodpornějších liberálů celého koncilu byl melchitský patriarcha Maximos, který v šedesátých letech zašel tak daleko, že prohlásil, že úmyslné zanedbání účasti na nedělní mši není smrtelný hřích! Od té doby šlo v jeho stopách mnoho východních biskupů a teologů – cestou Nové teologie a ekumenismu. Bylo by velmi naivní se domnívat, že jen kvůli liturgii ad orientem se zdobnějšími rouchy a častějším okuřováním, že řeckokatolický klérus je tradicionalistický a nedotčený zlem modernismu. Ve skutečnosti jsou mezi nimi i ti nejhorší liberálové! Noví východní kněží jsou připravováni na kněžství v západních modernistických seminářích a ducha koncilu – liberálního ducha vedoucího k apostazi přijali jako nové Letnice. Ačkoliv bylo svaté přijímání nemluvňat ve východním katolickém ritu zakázáno, nic dalšího nebylo k vyřešení výše zmíněných bohoslužebných a věroučných deformací podniknuto. A co více, s nadšením byl přijat národní jazyk a liturgie v církevní slovanštině je eliminována na minimum. Můžeme říci, že překladem svátostí a liturgie do národních slovanských jazyků došlo k potupení díla sv. Věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolům rovných, kdy se dnes staroslověnština jako jednotící liturgických jazyk slovanských národů, stává okrajovým liturgickým jazykem. Již dnes vidíme, jaké důsledky a jakou tragédii zavádění změn do liturgie mimo jiné nevhodnými překlady posvátných ritů skončilo na Západě. Zhroucením nejenom latinského ritu, ale byla změněna i víra věřících.   

Co se týče Ukrajiny, vzpomeňme, že arcibiskup Sviatoslav Ščevčuk, jenž sám sebe svévolně nazývá patriarchou, je nejen svobodomyslný ekumenista, ultranacionalista a podporovatel pravoslavizacije, nýbrž i starý známý papeže Bergoglia z dob svého pobytu v Buenos Aires. Monsignor Ščevčuk má obrovský vliv na ukrajinské katolíky a každých pár let navštěvuje Prahu.

 

Současná svatá Unie východních církví se potýká s těmito trendy, které ji ničí:

 

1. Vzývají se nekanonizování, či schismatičtí svatí např. Serafim Sarovský, Simeon Nový Theolog, nebo dokonce Řehoř Palama - „světci“ ruských rozkolníků.

2. Hierarchie se často opírá o moderní nekatolické filosofy a modernisty koncilu: Congar, Rahner, Chenu, Wojtyla, kteří před koncilem byli podezřelí z modernismu, nebo dokonce byli považováni za modernisty.

3. Provozují se ekumenické sedánky s východními schismatiky a bludaři, včetně protestantských sekt.

4. Praktikuje se, či se toleruje nezdravý nacionalismus východních věřících, zvláště ukrajinské provenience ve stylu národ je přednější než katolická víra.

5. Šíří se přesvědčení, že katolíci, pravoslavní a protestanti všichni přistupují k Bohu, jen jinými cestami.

6. Zpochybňují se body katolické nauky, které jsou součástí deposita fidei (pokladnice víry): nauka o existenci pekla „Peklo není místo, nýbrž stav.“ Existence očistce: „Očistec není
   v Písmu. Místo toho byl vymyšlen (teology).“ „Limbus byl zcela vymyšlen.“ apod.

7. U některých členů řeckokatolického kléru se dnes hovoří ve stylu pro-pravoslavné orientace
   o možnosti rozloučit manželství - „Manželství není z přirozeného práva.“

8. Dokonce někteří kněží na Východě podporují modlitby za dušičky potracených, nenarozených, nepokřtěných dětí. Lidé to někdy zahrnují do veřejných proseb o modlitbu za zemřelé.

9. V rámci unijních východních Církví se šíří letniční hnutí, které je protkáno bludy a vychází z protestantského prostředí. V některých východních kostelích se konají tzv. „uzdravující mše“, při níž jsou podle praktik NOM (Nová mše Pavla VI.) pozváni všichni věřící k přijetí posledního pomazání, protože „my všichni jsme nemocní hříšníci potřebující uzdravení“. To je svatokrádežné zneužívání
   a degradace svátosti posledního pomazání.

10. Někteří východní katoličtí kněží používají při liturgii teplotu, tj. přimíchávají horkou vodu do kalichu s vínem dle „pravoslavného“ zvyku.

     

    Mohli bychom pokračovat ve výčtu nešvarů, či dekadence, která se do svaté Unie šíří nejenom z liberálního modernistického Západu, ale i ze schismatického, heretického Východu. Důležité si uvědomit, že je zde sváděn boj o pravověří. Pravověří však je termínem, kterému nerozumí, nebo nechtějí rozumět liberálně, či pro-pravoslavně orientovaní kněží a biskupové.  Bůh jim buď milostiv!

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.