Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus

Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835^[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry^[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie^[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.^[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise^[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP^[6] a Montalembert^[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam^[8]. 

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera^[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.

 

Omyl v pastýřském listě ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí biskupů - Der Irrtum im Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe

Při pozorné četbě  Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec: 

"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."

Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat. 

Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.

Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona  a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. 

V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. 

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.

Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem. 

V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě." 

Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat. 

Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.