Slavíme 100. let od úmrtí bl. Karla von Habsburg - Wir feiern den 100. Todestag von Bl. Karl von Habsburg - 100. évfordulónk van Bl. Karl von Habsburg

Bete für uns, seliger Karl von Habsburg, die wir die Bitterkeit und Ungeheuerlichkeit der liberalen Demokratie und des freimaurerischen Terrors gespürt haben! Doch die heilige Jungfrau Maria, die Sie geehrt haben, wird über Ihre Feinde triumphieren und den alten "Fürsten" dieser Welt, den Lügner und seine menschlichen Diener zermalmen.

Imádkozzál értünk, Boldog Habsburg Károly, aki átéreztük a liberális demokrácia és a szabadkőműves terror keserűségét és szörnyűségét! Az általad tisztelt Boldogságos Szűz Mária azonban győzedelmeskedik ellenségeid felett, és legyűri e világ ősi fejedelmét, a hazug embert és emberi szolgáit.

Oroduj za nás, blažený Karle Habsburský, který jsi pocítil hořkost a zrůdnost liberální demokracie a zednářského teroru! Avšak Nejsvětější Panna Maria, kterou jsi ctil, zvítězí nad Tvými nepřáteli a rozdrtí odvěkého prince tohoto světa, lháře a jeho lidské posluhovače.

Vítězství Habsburků v českých zemích a poprava 27 „českých“ pánů - Sieg der Habsburger und die Hinrichtung der böhmischen Rebellen

Před týdnem jsme si připomenuli 400 let od Staroměstské exekuce (popravy 27 „českých pánů“) ze dne 21. června 1621, kterou byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala demonstrativní a spravedlivou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou revolučních stavovských armád v bitvě na Bílé hoře, jejíž výročí jsme si připomněli minulý rok.

Exekuce byla vyvrcholením potrestání a skoncování s protestantským revolučním převratem, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové dávají přednost Ancien régime a jediné pravé katolické víře, jíž jsou ochránci a strážci, a nenechají se zastrašit stavovským povstáním ani žádnou protestantskou vzpourou, která nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje. Jako mylné se jeví tvrzení některých historiků, že zde nešlo o řešení náboženského boje uvnitř Evropy 16 a 17. století. Naopak. Právě třicetiletá válka byla bojem mezi protestantismem a katolicismem na duchovním poli a světskou mocí hájící jeden z náboženských postojů na straně druhé. Partikulární zájmy znepřátelených států hrály až sekundární roli.

Čeští páni a elita národa? Omyl.

Málokdo ví, že nešlo jenom o česky mluvící pány a měšťany, ale bylo mezi nimi mnoho německy mluvících (např. Leander Rüppel z Ruppachu, či Jiří Hauenschild z Firstenfeldu). Devět z nich se obhajovalo před soudem v němčině. Čeští pseudonárodovci dnes ukřivděně pláčí nad 27 „českými“ kříži na Staroměstském náměstí, aniž by si uvědomili, jaké kvality byli tito tzv. „hrdinové-zrádci“ a že ne všichni páni byli Češi. Rovněž nešlo o elitu národa, jak se často lživě traduje. Šlo o nižší šlechtu, která se více, či méně angažovala ve stavovském hnutí. Opět posloucháme demagogické nacionální výlevy, ze kterých vychází stavové jako mučedníci svědomí. 17. století nic podobného neznalo a nemůžeme je takto chápat ani dnes. Ve hře bylo příliš mnoho. Bylo buď vítězství katolické víry a císaře, nebo germanizace a protestantismu. Podobné pseudohistorické glorifikace nalézáme nejenom v případě stavů, ale třeba i legionářů, husitů a dalších. Dnes jsou tito zrádci oslavováni a považováni za hrdiny, ve světle historie však šlo o lidi, kterým byl zájem vlasti ukraden, hledali své vlastní partikulární cíle bojem proti systému a pojmy jako obecné blaho společnosti, legitimita autority, poslušnost Majestátu, jim byli naprosto cizí. Do tohoto rizika, s vědomím toho, že se jim vládnoucí moc pomstí, šli svobodně a dobrovolně.  Ne nadarmo je některými historiky považováno stavovské povstání za nepodařenou taškařici bez jakéhokoliv oprávnění, legitimity, jako naprosto svévolné a opovážlivé hnutí. (viz kritika od historika Pekaře)

Poprava jako projev spravedlnosti nad zrádci legitimní moci

Všichni, kteří byli popraveni, byli nejenom poblouznění ideologičtí žongléři s nejasnou ideou, ale byli to hlavně protestanští revolucionáři, kteří rozsévali po celé Evropě chaos, zmar, války a legitimní moc se jim postavila. Protestantismus byl první Francouzskou revolucí v dějinách v náboženské oblasti, který se brzy projevil i do světské oblasti, byl postavený na anarchii, subjektivismu, na boji proti autoritě Církve i státu. Je rovněž omylem se domnívat, že by stavové bojovali pouze proti Habsburkům, bojovali však i proti katolické Církvi a protireformační linii vytyčené Tridentským koncilem. Stavovské hnutí nebylo pouze o vymanění se z područí vládnoucího rodu, ale o poněmčení naší vlasti a o vítězství protestantismu, které by zvítězilo, kdybychom nevyhráli na Bílé hoře.

Provinění proti Majestátu

Na druhou stranu je třeba říci, že delikty proti státu crimen laese Maiestatis bylo ve středověku a vlastně po celou dobu monarchií (už od dob starověkých despocií) velmi závažným a možno konstatovat na základě literatury, že jedním z nejtěžších prohřešků, jakého se člověk mohl dopustit. Byl to útok na legitimní autoritu panovníka z Boží vůle, útok na Boží autoritu, která ustanovila legitimitu krále/císaře a jeho moc. Byl to útok na jednotu státu, jehož úhelným kamenem byla právě autorita panovníka z Boží milosti. Byl to útok na jednotu národa pod jedním panovníkem, kdy skupinka revolucionářů zradila autoritu Majestátu a odmítla poslušnost legitimní autoritě, které předtím slibovala poslušnost. Byl to útok na Boží Církev, kterou měl stát a panovník chránit, neboť byla založena samotným Bohem. Poprava byla tedy i odsouzením porušení slibů poddaných věrnosti panovníkovi.  Olej do ohně tomu dodal Jan Jesenius se svým dílkem o možnosti lidu sesadit panovníka (dílo: Pro vindiciis contra tyrannos). A protože zrada Majestátu byla spojena s fyzickým povstáním, kdy stavové vojensky napadli císařskou moc, odstřelovali Vídeň, ohrožovali jednotu celé říše, potom císař a státní moc musela zasáhnout.

Stavové museli být potrestáni za každý tento zločin zvlášť s přihlédnutím k privilegiím v rámci svého společenského stavu, kteří vzbouřenci zastávali. Smyslem trestu ve středověku bylo hlavně nejenom potrestat v tomto případě vzbouřence veřejně a viditelně jako odstrašující příklad, ale uložit jim i individuální trest, který se lišil podle míry svého provinění. Trest měl svoji symbolickou hodnotu. Samozřejmě trest byl také chápán jako forma odplaty společnosti a zákonné moci, která má dle Božího ustanovení možnost trestat poddané i trestem smrti, pokud provinění jsou takové intenzity, že narušují obecné blaho a chod společnosti, či státu. Poprava na Staroměstském náměstí byla rovněž chápána jako veřejná potupa, a to zvláště formou volby smrti (například oběšením).

Důležité byly i prameny práva, kterými byly císařské výnosy. Panovník totiž dle středověkého chápání autority měl v sobě plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, která sice v novověku byla stále více a více potlačována, ale v době stavovského povstání vrcholila.

Další z forem středověkého práva byly nařízení panovníka, někdy nazývána jako dekreta, či statuta. Tato nařízení měly obecnou platnost a jsou dokladem zákonodárné pravomoci panovníka.

Trestné činy proti panovníkovi a státu

Z hlediska závažnosti jednotlivých trestných činů stály na prvním místě činy namířené proti státu, respektive proti panovníkovi. Mezi ně náležela hlavně velezrada nebo urážka panovníka, která mohla mít více podob, včetně vyvěšování takzvaných „zrádných cedulí“. Těmito protistátními letáky se zprvu mínily letáky rozpisové či později tištěné proti stavům a zemským úředníkům, tedy proti vládě (údajně sám Jan Jesenský tyto protihabsburské letáky sám rozšiřoval). Pokud došlo k takovému provinění, bylo trestáno nejen samotné autorství, ale i jejich rozšiřování. Kromě toho proti státu směřovalo též povstání či vzbouření, ať již proti vrchnosti nebo proti panovníkovi.

Pro udělení trestu bylo podstatné společenské postavení zločince a mělo význam v procesu dokazování před soudem, kdy některých úkonů se mohl šlechtic s poměrnou jednoduchostí vyhnout, například v případě, že byl žalován osobou z nižšího stavu. V případě soudního procesu se stavy se tak nestalo, jinak obyčejně šlechtici mohli získat „čestnější“ formu smrti (stětím), nebo být rozčtvrceni až po smrti (Jan Jesenský).

Nejvíce se v této době vyvinuly normy chránící stát, státní aparát včetně císaře, krále a také ochrana Církve, což ostatně bylo posláním všech křesťanských vladařů – být ochráncem Církve. Mezi novými zájmy, které byly trestním právem chráněny, nacházíme důstojnost českého krále, což do té doby nebylo samozřejmostí.

Obecně za zradu bylo udělováno rozčtvrcení (pachatel na jedné straně slibuje věrnost panovníkovi a na straně druhé ho zrazuje – jeho osobnost je rozpolcená). Základním smyslem trestu tak byla hlavně odplata, pomsta
a zastrašení. Důležitým rysem trestání pak byla také jeho veřejnost. Veřejné vykonání trestu, ať již potupného nebo hrdelního, stvrzovalo v očích obyvatel fungování spravedlnosti, dávalo ve známost osobu pachatele i jeho čin. Neveřejné popravy naopak vzbuzovaly podezření z bezpráví. Proto také Ferdinand II., byť redukoval počet popravených, se rozhodl k exemplárnímu potrestání, které bylo zasloužené. Ostatně trestní posuzování (kvalifikace) velezrady a spiknutí, či ozbrojeného povstání  se vlastně v průběhu dějin mnoho nezměnil. Vždy v každém století (bez ohledu na kulturu, náboženství, společnost) bylo velmi přísně trestáno. 

Co říci na závěr? Staroměstská poprava musí být vždy chápána v kontextu událostí, ve kterých se udála a v duchu doby, kdy byla provedena. Na druhou stranu trest, jeho přísnost a intenzita musí být vždy posuzován ve vztahu k míře spáchaného zločinu. Jestliže zločin byl a je správně chápán jako hřích a jestliže (i ten nejmenší) hřích je nekonečnou urážkou Božího Majestátu, potom ani sebehorší potrestání zločince není dokonalým zadostiučiněním, které Bohu předkládá světská moc. Na Staroměstském náměstí zvítězila legitimní moc. Dreimal Habsburg Hoch! Deo et Mariae gratias.

obrázek: Ferdinand II. 

Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský.

Odkazy, ze kterých bylo čerpáno:

Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_exekuce

BÍLÝ, Jiří, Právní dějiny na území České republiky, Praha 2003

MALÝ, Dějiny českého a československého práva do roku 1945

VOJÁČEK, SCHELLE, KNOLL, České právní dějiny

 

 

 

Před 100 lety Trianon popravil Maďarsko. Vor 100 Jahren Trianon hingerichtete Ungarn - Zločin zvaný Trianon - Ein Verbrechen namens Trianon

Letošní rok si připomínáme velmi smutné výročí. Před 100 lety byl podepsána tzv. Trianonská dohoda, uzavřená ve Versailles 4. června 1920. Datum je pro Maďary, ale i pro všechny monarchisty podunajské monarchie zapsané v historii nejčernějším písmem. Dohoda totiž stvrdila "zeštíhlení maďarského státu" z 280 tisíc čtverečních kilometrů na pouhých 93 tisíc.

Za hranicemi země tak zůstaly tři miliony etnických Maďarů, odkrojené území si mezi sebe rozdělily Československo (konkrétně Slovensko neboli Horní Uhry a také Podkarpatskou Rus), Rumunsko, Jugoslávie, Rakousko a v menší míře také Polsko a dokonce Itálie. Staré rány se znovu otevírají. Maďarský parlament nedávno přijal zákon o dvojím občanství, kterým mají nárok stát se občany Maďarska i etničtí Maďaři v okolních zemích. Slovenský parlament zareagoval tím, že kdo tak v zemi pod Tatrami učiní, ztratí nárok na občanství slovenské. Zákonodárci v Budapešti pak vyhlásili zákonem 4. červen dnem sounáležitosti všech Maďarů. 

Maďaři vnímali a vnímají v roce 1920 dohodu jako velkou nespravedlnost. Hořkost přetrvává dodnes. A musíme se k této hořkosti jako prorakouští monarchisté a legitimisté připojit. Zločin zvaný Trianon byl spáchán na koruně sv. Štěpána. 

Budapešť dlouhodobě a hlavně správně zastává názor, že Benešovy dekrety by se měly zrušit, což je pro pohrobky zbolševizovaného "presidenta" Beneše problém. Po vydání dekretů přišla o majetek kromě Němců i část Maďarů žijících v tehdejším Československu. Trianonská dohoda ze 4.června 1920 je založena na tom, že Maďarsko je spolu s Rakouskem poraženým státem. Kromě územních ztrát ukládala Maďarsku povinnost držet si armádu maximálně o síle 35 tisíc mužů a vyplácet válečné reparace. Dohoda také zasadila tvrdý úder maďarské ekonomice, která přišla o celou řadu zdrojů. Na konci třicátých let se Maďarsko spojilo s nacistickým Německem a část území získalo zpět, po válce se ale hranice vrátily tam, kde byly po Trianonské dohodě.

Komentář Monarchia Catholica - Dohoda z Versailles a Trianonu byl jedním ze spouštěcích mechanismů pro vznik nacismu v Německu, pro rychlé šíření bolševismu v Evropě a vzniku druhé světové války. Je vidět, že pánové z Bruselu, to nevidí, protože jsou proti Rakousko-Uherské monarchii. A jejich předchůdci z řad revolucionářů (liberálů, socialistů, nacionalistů a bolševiků) si přáli zničení Podunajské monarchie. Ta byla oslabovaná po celé 19. století liberalismem a klíčícím bolševismem a socialismem. Nedostatečné znalosti historie jsou příčinou opakovaného pochybení " moderních politiků". Eskalace problémů mezi menšinami a většinovým obyvatelstvem na cizích územích (mimo hranice Maďarska) je jenom otázkou času a to bez ohledu na existenci socialistického svazu Evropy zvaného Evropská Unie, která si myslí, že vše zaplatí a zazáplatuje Eurem. Historii chápou i nové maďarské generace a cítí to jako křivdu bez ohledu na to, zda jim Brusel vymývá mozky liberálními právy a novými světovými názory. Trianon je zločinem.   ať žijí Uhry, země koruny sv. Štěpána.  Ať žije Velké Maďarsko - Země svatého Štěpána a její panovník z rodu Habsburského! Éljen Nagy-Magyarország - Szent István földje és a Habsburg-dinasztia uralkodója!  Es lebe Großungarn - Das Land des heiligen Stephanus und sein Herrscher der Habsburger-Dynastie!  

P.S. (we hope that google translator well translated Hungarian language at the End of this article - sorry for mistake made)

Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroje subverze společnosti a permanentní Revoluce - Die Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quellen der Subversion der Gesellschaft und der permanenten Revolution

 

Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také touhou po změně společnosti a světa. A to i nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717.[1] Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko „svornosti a harmonie“. Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě.  V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce.[2] Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství.[3] Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu.[4] Historie zednářství[5] začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají.[6] Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.[7] Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže „Mary´s Chapel“, již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže. Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu.[8] V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání „The Mason´s Examination“, které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying – Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo „Masonry dissected“ (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda. 17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.[9] Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André – Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže.[10] Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu „In eminenti“. Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire.[11] Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi. Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

 

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím

Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými a náboženskými vrstvami, a svobody a důstojnosti lidské osoby.

           Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu 

a gnosticismu.[12]  Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu.[13] Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu,[14] a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno.[15] Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům o realizaci nadčlověka.[16] Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního 

a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd. Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.[17] Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802[18] hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu.[19] Konflikt mezi papežstvím a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. „Tyto spolky, v  kterých se lidé všech náboženství a sekt – spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti – se spojují těsným a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,...“[20] Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se „Tichá válka proti trůnu a oltáři[21] a dílo „Modla humanity“[22], kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.

 V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII. v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus.[23] Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev[24], potvrdil Pius IX. 25. února 1861.[25] Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové  po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost.[26] Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohem a jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství.  Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech[27]:

1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.

2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.

3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.

4) Odmítnutím zákona Božího a zbožštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu
a nesvobodě.

5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám

6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničím jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.

7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.

8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.

Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí, odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

---

[1] Eugen Lennhoff, Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993

[2] The Constitutions of the Free-Masons, containing the history, charges, regulations etc. Of thet most ancient and right worshipful fraternity.

[3] Eugen Lennhoff, ibidem, str. 28.

[4] Ludwig Keller, Die geistlichen Grundlagen der Freimaurerai, Jena, 1911.

[5] Lionel Vibert, Freemasonry before the existence of Grand Lodges,

[6]  Je možné souhlasit také s teorií, která se objevuje ve výše zmíněné literatuře, že počátky zednářství je možné nalézt v kamenických hutích, které se podílely na budování sakralních staveb, a které se spojily dohromady na sjezdu několika kamenických hutích v roce 1459 v Regensburgu. Vznikl tak kamenický svaz.

[7] Jmenujme předně eleusínská mystéria, Pythagorovskou geometrii, perský kult Mithrův, prvky židovské Kabally s prvky a motivy starozakonní zvěsti.

[8] Eugen Lennhoff, Svobodné zednářství, Praha ,1993, str. 46-47.

[9] Grand Lodge of Scotland vznikla 19 let po londýnské lóži, Lodge of Gentleman Masons v Irsku v Dublinu  vznikla v roce 1723.

[10] Albert Lantoine, Historie de la Franc Maconnerie francaise, 2. Vydání, Paris, Nourry, 1927.

[11] Eugen Lennhoff, ibidem.str. 64, 68.

[12] Kolektiv autorů SVAM, Svobodní zednáři, SVAM, Praha, 1992.

[13] L. Haas, Wolnomurarstwo v Europe srodkowo – wschodniej w XVII i XIX wieku, Ossolienum, Wroclaw, 1982, str.38-145.

[14] J. Kroupa, Alchymie štěstí, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1986, str. 60.

[15] Kroupa, ibidem, str. 64,69, 80, 215.

[16] Kolektiv autorů SVAM, Svobodné zednářství, SVAM, Praha 1992.str. 24

[17] Lennhoff E., ibidem.str. 98

[18] ibidem.,str.99

[19] ibidem.,str.117.

[20] ibidem,.str.236.

[21] Der Stille Krieg gegen Thorn und Altar, Amberg, Habbel, 1873.

[22] Der Goetze der Humanität, Freiburg, Herder, 1875.

[23] Podobně i encyklika Dall´Alto Dell´Apostolico Seggio z 15.10.1890,  která pojednává o zednářství v Itálii.

[24] Cahill E. SJ, Freemasonry and the Anti-Christian Movement, Gill, Dublin, 1959, str.101.

[25] Vennari John, Die ständige Anweisung der Alta Vendita,  Verlag Rex Regum, Jaidhof, Austria,2000., str.13

[26] ibidem,str.16.

[27] Lennhoff E., ibidem, str. 258.