Zemřel bývalý papež Benedikt XVI. - Ehemaliger Papst BENEDIKT XVI. gestorben

 

Requiem aeternam dona ei, Domine, et lux perpetua luceat ei. Requiescat in pace.

Požehnané svátky vánoční - Gesegnete Weihnachten

 

Požehnané Vánoce a milostiplný rok 2023 od narození Kristova

(7531 let od stvoření světa)

přeje Vám a Vašim rodinám Monarchia Catholica!

Gesegnete Weihnachten

und ein gnadenreiches, friedvolles Jahr 2023!
(7531 Jahren seit der Schöpfung der Welt)

Das wünscht Ihnen und Ihren Familien

Monarchia Catholica

Gott hilf uns im gerechten Krieg!

Frisch in der Kampf! Tod oder Sieg!

Frisch Bruder, auf den Feind! 

Kardinál Segura y Sáenz - Defensor Fidei - Obránce víry - Verteidiger des Glaubens

Dnes bychom vám rádi, milí čtenáři, představili jednoho z biskupů, kteří podobně jako Msgr. Lefebvre, Msgr. Antonio de Castro Mayer, či papežský legát Msgr. Marmaggi a další se neoblomně a jasně drželi katolické pozice a jsou našimi světlými vzory, které následujeme, abychom jednou byli také shledáni věrnými před Boží tváří a dokázali čelit svodům a omylům moderního světa.

Mezi tyto slavné biskupy bezesporu patří Pedro Segura y Sáenz (4. 12. 1880 - 8. 4. 1957), který dosáhl kardinálského klobouku za Španělské království. V letech 1927 - 1931 byl arcibiskupem v Toledu a od roku 1937 do své smrti byl arcibiskupem v Seville. Biskup Segura byl integrista a věrný syn Církve. Byl to on, který vehementně uplatňoval ve svém životě a v životě svých diecézí Syllabus Pia IX. a mistrně bojoval proti nejhorším omylům, které otřásaly Španělskem v první polovině 20. století. Byl zastáncem katolického státu, odmítal oddělení Církve od státu, jakoukoliv toleranci k protestantským sektám a proti veřejnému i soukromému praktikování jejich kultu. Velmi striktně se držel katolické teze, že blud ve veřejné sféře není možné tolerovat jako není možné tolerovat hřích v životě osobním. Odmítal komunismus, nacismus, fašismus a svobodné zednářství. O liberalismu nemluvě.

Kardinál Segura y Sáenz vystudoval kněžský seminář v Burgosu a Papežskou Universitu Comillas a v roce 1906 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1912 působil jako profesor na universitě ve Valladolidu.

V roce 1916 se stal pomocným biskupem ve Valladolidu a titulární biskupem z Apollonie. Poté od roku 1920 arcibiskupem v Burgosu a 19.12. 1927 byl jmenován papežem Piem XI. arcibiskupem toledským a primasem Španělska.

V roce 1931, když už byl kardinálem, byl poslán republikánským režimem do exilu ve Francii. Tento španělský republikánský režim považoval za nepřátelský a odmítal ho. V roce 1937 po návratu z exilu se stal arcibiskupem sevillským. V roce 1939 se zúčastnil volby Pia XII.

V roce 1931 vydal pastýřský list, aby katolíci bez ohledu na to jestli jsou monarchisté, či republikáni bránili práva Církve a zvolili si takovou vládu, která tato práva Církve bude respektovat. Tento jeho kompromis se mu však vymstil. Nedlouho po tomto pastýřském listě byl vyhnán a ve svém exilu se již cele obrátil proti republikánskému režimu, který s ním zacházel jako se zločincem. Doslova napsal: "Žádný respekt jsem u nich neměl ani jako primas Španělska, ani jako kněz a princ Církve. Bylo se mnou jednáno jako se zločincem…" Obrátil se jako Pius IX., který utíkal z Říma do Gaety, aby se z liberála stal autor Syllabu a pronásledovatelem liberalismu a revoluce.

O tom jakým nepřítelem byl kardinál Segura y Sáenz pro republikánskou vládu, svědčí tlak "prezidenta" Alcala Zamory na papeže Pia XI., aby svého primase odvolal, neboť není loajální k republikánskému režimu. Nakonec to skončilo výše uvedeným vyhnáním.

Ve svém pastýřském listě z ledna 1929 varoval věřící před členstvím v Rotary clubech vzhledem k tomu, že tato sdružení nejsou v souladu s duchem naší Matky Boží katolické Církve. Připomněl nejposvátnější povinnost, aby duchovenstvo a lid zachoval čistotu víry a mravů a připomněl odsouzení příslušnosti k tajným společnostem i k těm, které se snaží vyhnout "legitimnímu dohledu Církve". Kardinál dále v listě napsal: "Sdružení s názvem International Rotary Club, známý mezi námi pod názvem "Rotary", se hlásí k absolutnímu sekularismu, univerzální náboženské lhostejnosti, snaží se moralizovat jednotlivce. … Skrze vzdělávací, dobročinné, mezinárodní, neutrální aktivity, ale pod záminkou ignorování náboženství a skrze šíření falešné morálky bez náboženství k dosažení celosvětového míru, popírá skutečnou morálku a pravé náboženství a snaží se nahradit morálku a náboženství novou naukou, která není od Ježíše Krista. Náboženský neutralismus těchto sdružení odsoudili papežové, zejména Lev XIII. v jeho encyklice Humanum Genus."

Kardinál Segura otevřeně kritizoval Franca za spolupráci s nacisty. Konflikt mezi kardinálem a Francem nenechal na sebe dlouho čekat. Franco v roce 1940 plánoval na polovinu března cestu do Andalusie s tím, že na konci velikonočního týdne dorazí do Sevilly. Po jeho boku však kardinál Segura chyběl. Kardinála rozhořčil fakt, že se místní falangisté pokoušeli ozdobit zdi sevillské katedrály symboly španělské Falangy. Franca tato nepřítomnost kardinála rozzuřila natolik, že pro vzpurného kardinála poslal falangistickou hlídku, aby k němu odporujícího kardinála přivedla. Když se církevní hodnostář odmítl podřídit, vybídl Franco představitele místní falangy, aby zahájili mohutnou kampaň s cílem Seguru zastrašit. Falangistický průvod uspořádaný 1. 4. 1940 u příležitosti oslav Dne Vítězství měl skončit právě před sevillskou katedrálou, kardinál však pohrozil, že nechá vyobcovat všechny, kdo se jej účastní.

Vrcholem se stal útok kardinála na Franca při jednom kázání, ve kterém zmínil, že v klasické literatuře byli vždy caudillové (caudillem - vůdcem byl i Franco) "vůdcové zločineckých band" a že ve spisech sv. Ignáce z Loyoly je caudillo ztělesněním ďábla.

Známá je i příhoda, kdy kardinál Segura dal Francovi jasně na vědomí, že ho příliš neuznává. Při přípravě jedné z oslav sjednával jeden z Francových úředníků v arcibiskupském paláci jednotlivé protokolární otázky a navrhl, aby v čele jednoho stolu seděl Franco s kardinálem Segurou po pravici, zatímco doňa Carmen aby se posadila do čela dalšího stolu. Kardinál však namítl, že by židle Francovy ženy měla patřit jemu, přičemž argumentoval stanovami Svatého kolegia kardinálů, podle nichž může kardinál postoupit své místo pouze králi, královně nebo korunnímu princi. Vzhledem k tomu, že Franco nesouhlasil, navrhl kardinál, aby se hostina pořádala buď s manželkou, nebo s kardinálem, nikoliv však s oběma najednou. Nakonec hostina byla zrušena úplně. Franco se potom pokoušel i po dalších neshodách dosáhnout jeho odvolání.

Kardinál Segura byl rovněž odpůrcem hlasovacího práva pro 5.000.000 španělských žen starších 21 let věku, které zaváděl republikánský režim. Kardinál rovněž odmítal tezi, že všechna náboženství jsou si rovna před Bohem. Byl věrným následovníkem encykliky Mortalium animos. Za své nekompromisní názory se dostával do konfliktu s liberály, zastánci republiky, Frankem i Spojenými státy.

Kardinal Segura y Sáenz zemřel ve věku 76 let a je pochován v Cerro del Sagrado Corazón.

Kam se ztratili neohrožení biskupové a kněží katolické Církve? Nejsou. I to je důsledek krize Církve, která je mimochodem krizí biskupů, kteří v naprosté většině selhali a podlehli liberalismu, modernismu a dnes holdují omylům, které Církev slavnostně zavrhla. Děkujeme Vám, Vaše Eminence, za neohroženou obranu katolické římské Církve proti bludům moderní doby.

Mešní stipendium jako kupčení se svátostí? Massenstipendium wie Einkauf der Sakramenten?

V letáku Kněžského Bratrstva sv. Pia X. č.189/2022 (zdroj: http://www.fsspx.cz/letaky/189_2022_listopad_prosinec.pdf) v rámci Koruny české se hovoří o výši mešního stipendia, které se může pro české, moravské a slezské věřící zdát neúnosné až zarážející. Co se zde píše?

"Po mnoha letech se v našem distriktu navyšují od první adventní neděle mešní stipendia, proto dojde proporcionálně k jejich navýšení i v České republice. Jedno mešní stipendium bude 400,- Kč (v Rakousku 20,- EUR), u gregoriánské mše 17 000,- Kč (v Rakousku 800,- EUR). Mešní stipendia nelze po někom bez domluvy posílat, je věcí daného kněze, zda mešní stipendium přijme, či odmítne." 

Co je mešní stipendium?
Mešní stipendium (z lat. stips - příspěvek, dar; pendere - zaplatit) je dar, který věřící dává prostřednictvím kněze církvi za to, aby užitky mše směřovaly k dárcově úmyslu (intenci). Každý celebrující kněz má právo přijmout od věřících mešní stipendium (finanční dar), aby určil užitky mše na jejich určitý úmysl (intenci). Svým stipendiem přispívají věřící na podporu Církve, její činnosti (charita, školy), bohoslužeb (doprava kněze) a podporu kněží (tam, kde je to nutné). Stipendium tedy není dar knězi, ale Církvi. Mešní stipendium v žádném případě nevyjadřuje cenu mše! Není ani nezbytně nutné je platit: kněží by měli intenci přijmout i tak. Nejenom v minulosti biskup stanovoval "obvyklou taxu" [BOROVÝ, K. Úřední sloh církevní. Příruční kniha praktického úřadování pro katolické duchovenstvo. 2., rozšířené vydání. Praha, 1887. Str. 423], která vyjadřovala lokální podmínky. Kněz nesměl po věřícím vyžadovat více než stanovenou "taxu", přitom mohl přijmout více, ale i méně, shledal-li k tomu důvod.

Na druhou stranu je třeba uvést, že takto naznačený text může vzbuzovat zdání simonie, tj. svatokupectví, kupčení se svatými věcmi, v tomto případě s pevně  stanoveným mešním stipendiem. Text stanovuje pevnou sazbu, od které se nelze odchýlit. Tudíž je zde nastíněn ceník (sic!), který může nejenom pro nepřátele Církve budit jasné známky simonie. 

Kanonické právo a moudrost Matky Církve

Kanonické právo (dále jen "CIC") stanoví další podmínky nakládání s mešními stipendii. Jedno z důležitých ustanovení např. je, že každé mešní stipendium si žádá zvláštní mši svatou. Podle CIC 1983 je i dnes knězi dovoleno přijmout mešní stipendium. Protože by se mohlo zdát, že mši svatou je možné si zaplatit nebo koupit, má uvedený kodex 13 kánonů (CIC 1983 kán. 945-958), které vylučují zneužití tohoto dovolení. FSSPX uznává nové kanonické právo, byť s výhradami, neboť je ovlivněno pokoncilním vývojem a odráží novou mentalitu v Církvi po koncilu. Problematiku mešního stipendia uvádí v kánonech CIC 1917 v kán. 824-844. My budeme uvádět obě dvě kanonická práva, protože jsou v obou mešní stipendia shodně upravena. 

Kánony začínají tím, že se velmi doporučuje kněžím, aby také bez přijetí stipendia sloužili mši na úmysl věřících, hlavně chudých. Aby jednoduše řečeno nebyla mešní stipendia jenom pro bohaté, kteří si zaplatí mešní intenci. Tento kánon byl do nového kodexu z roku 1983 vložen z kodexu z roku 1917 (CIC 1917 kan. 824, CIC 1983 kán. 945
§ 2). Další kánony např. připomínají, že ti, kdo dávají mešní stipendium, přispívají k prospěchu Církve a podílejí se tímto darem na její péči o vydržování duchovních a na jejích činnostech (CIC 1983 kán. 946). FSSPX se tímto na území Koruny české neřídí. 

V této souvislosti je třeba důrazně připomenout, že mešní stipendium může být třeba jen nepatrné a nesmí je provázet ani zdání obchodu nebo spekulace. (CIC 1917 kan. 827, CIC 1983 kán. 947) Na to upozorňují všichni duchovní a kanonisté. Vzhledem k tomu, že u nás nezbytná životní podpora kněží je zajištěna prozatím platem, peněžní obnos se tak stává spoluprací při podpoře apoštolské činnosti Církve. U FSSPX je prý údajně problém, protože je mimo oficiální strukturu modernistické hierarchie a tudíž kněží nejsou státem placeni. Proto, jestliže někdo chce podporovat kněze FSSPX, kteří nedostávají plat od státu, potom je prý vhodné podporovat kněze formou peněžních darů. Ale dar není stipendium. Je třeba jednoznačně odmítnout fakt, že by FSSPX byl chudý spolek kněží, kteří by byli o hladu. Za celá léta, co FSSPX existuje, mu byly odkazovány ohromné majetky věrných laiků v boji za katolickou Tradici. Šlechtici i obyčejní věřící po celá desetiletí podporovali Msgr. Marcela Lefebvra v jeho heroickém boji proti silám zla, podobně jako to činíme dnes my. Navíc ve výše uvedeném letáku v dalším odstavci je zmínka o nákladu 120.000,-Kč na úpravu domu sv. Hedviky a koupě pozemku a další náklad v Boršově nad Vltavou. Takže FSSPX má k dispozici dostatečné finanční prostředky nejenom na pořizování majetků a pozemků, ale i na výživu svých kněží. Jako nepochopení významu mešního stipendia je striktní stanovení ceny za mši svatou bez velmi malé možnosti vyjít vstříc chudým a nízkopříjmovým občanům. Dochází tím k tomu, že drazí věřící jsou vylučováni z možnosti dát odsloužit mši sv. na svůj úmysl díky nesplnitelným požadavkům, protože nikde není stanoveno ze strany FSSPX, že na chudé (nízkopříjmové) věřící se tento ceník nebude uplatňovat. 

Z toho co bylo řečeno výše vyplývá, že kněz má právo intence a stipendia přijímat. Měl by však sloužit, i když stipendium nemá, a přijmout intenci, i když na ni neobdrží stipendium. V každém případě je nutno zabránit dojmu, že se jedná o nějaký obchod se svátostmi (Messestipendiumhandel). Bohužel prvotní dojem z letáku č. 127/2012 a letáku č. 189/2022 tento dojem budí a u lidí a nejenom věřících, to může způsobit pohoršení. 

Dále platí u mešního stipendia, že musí být odslouženo tolik mší svatých na tolik úmyslů, kolik bylo přijato - byť nepatrných - stipendií. Je věcí provinčního sněmu nebo biskupské konference, aby dekretem stanovily výši stipendia na jeden mešní úmysl. FSSPX a jeho duchovní nespadají stále pod pravomoc místních biskupů, neboť pro FSSPX není stanovena žádná speciální jurisdikční struktura a tudíž by se měl dodržovat místní obyčej. Kde chybí dekret ordinářův, platí diecézní obyčej (CIC 1917 kan. 831 § 2, CIC 1983 kán. 952). Tím se české FSSPX neřídí. 

Místní podmínky rozhodují

Místní podmínky kaplí FSSPX upravuje partikulární norma dané diecéze, např. brněnské diecéze, resp. jiných diecézí, ve kterých v rámci Koruny české FSSPX působí, nikoliv rakouské podmínky (viz http://www.biskupstvi.cz/storage/dokumenty/PZ-2-7.pdf). 

Jestliže se kněží FSSPX modlí za své lokální představené v místech, kde se nacházejí kaple FSSPX, a pokud FSSPX oprávněně trvá na tom, že nikdy Církev neopustilo, měli by kněží ve věcech kanonického práva z roku 1983 a 1917 tyto principy dodržovat a nestanovovat pro věřící, kteří jsou vzorkem nízkopříjmových skupin seniorů, studující mládeže, resp. mnohočetných rodin, nepřekonatelné bariéry pro přijímání mešních stipendií.

Kdo totiž bude nejvíce poškozen těmito nesplnitelnými požadavky? Ve většině případů zemřelí v očistcových mukách, nebo živí, kteří potřebují konkrétní milosti, protože se za ně bude sloužit méně mší, než kdyby stipendium bylo stanoveno dobrovolně dle možností věřících. A výživa kněží FSSPX nebude zajištěna z těchto mešních stipendií, protože bude logicky slouženo méně mší svatých. 

Samozřejmě se může věřící zapřít, považovat vysoké mešní stipendium za jistou formu oběti, ale toto není  pravidlem. Přirovnávat mešní stipendium situaci věřících v Rakousku je nejenom pastorační nedůsledností, ale holým nesmyslem. A to i s ohledem na neutěšenou ekonomickou situaci těchto sociálních skupin výše uvedených v zemích Koruny české.

Jak bylo výše řečeno, zmíněná partikulární norma brněnské diecéze mimo jiné zmiňuje fakt, že "mešní stipendium nesmí provázet ani zdání obchodu nebo spekulace." Výše mešního stipendia je určena obyčejem, ledaže by provinční sněm nebo schůze biskupů provincie výši mešního stipendia určila pro celou provincii. Je samozřejmě možností stanovit výši stipendia ze strany legitimní církevní moci - ordinariátu, ale dnes to nikdo neudělá a to zvláště vzhledem k finanční diverzifikaci mezi věřícími. 

Stanovená výše stipendia může být dobrovolná, nikoliv striktně zavazující.

Výše mešního stipendia určená obyčejem má právní sílu zákona za předpokladu, že obyčej je schválen diecézním biskupem jakožto legitimním zákonodárcem (srov. CIC 1983 kán. 23, CIC 1917 kán. 831, § 1). Jedině diecézní biskup, resp. jiná autorita pověřená biskupem, je oprávněnou autoritou ke schválení a případnému upřesnění obyčeje a to zase s přihlédnutím k místní situaci věřících. FSSPX žádnou oficiální strukturu ani autoritu nemá, proto je nelegitimní žádat na území Koruny české jakékoliv striktně dané mešní stipendium. Biskupové FSSPX jsou pouze světícími biskupy, nikoliv ordináři v kanonickém slova smyslu. Jiní "děkani" FSSPX rovněž nemají žádnou autoritu kanonického práva stanovovat výši mešního stipendia. Pokud tedy místní ordinář je oprávněn stanovovat mešní stipendium, potom jiné mešní stipendium může schválit biskup v Německu, jiné bude na Ukrajině a zase jiné v Somálsku.

Duchovnímu není dovoleno požadovat vyšší mešní stipendium, než je určeno buď obyčejem, nebo rozhodnutím; může však přijmout i dobrovolně dané vyšší stipendium, ale i nižší (srov. CIC 1983 kán. 952), přičemž se velmi doporučuje, aby duchovní i bez přijetí stipendia sloužili mši na úmysl věřících, a to hlavně chudých (srov. CIC 1983 kán. 945 § 2, CIC 1917 kán. 828). Duchovní mohou určit mešní užitky ve prospěch kohokoliv, živých i zemřelých (srov. CIC 1983 kán. 901).

Na každý úmysl, pro který bylo dáno a přijato stipendium, třeba nepatrné, je nutné odsloužit mši zvlášť. Tato povinnost trvá i v případě, kdy bez zavinění kohokoliv přišla mešní stipendia nazmar (srov. CIC 1983 kán. 948, 949).

Je dovoleno, aby si celebrant ponechal pouze mešní stipendium ve výši předepsané, přičemž částka přesahující tento stanovený výměr musí být odevzdána ordináři (viz  CIC 1983 kán. 951 § 1), který ji použije na cíle stanovené právem (srov. CIC 1983 kán. 946).

Kdo hodlá jiným předat mešní úmysly k odsloužení, předá je co nejdříve jemu známým kněžím, pokud ví, že proti nim není námitek; je povinen předat celé stipendium, pokud mu není s jistotou známo, že částka převyšující částku v diecézi stanovenou byla dána s ohledem na jeho osobu; povinnost odsloužit tyto mše ho váže až do doby, kdy obdrží potvrzení o převzatém závazku a převzatém stipendiu (CIC 1983 kán. 955 § 1).

Každý biskup i kněz je povinen pečlivě zaznamenávat úmysly mší, které obdržel k odsloužení a které odsloužil. K záznamu obdržených a odsloužených mší se použije intenčního deníku, který schválil místní ordinář. Intenční deník kněze slouží pro záznam jak přijatých, tak odsloužených mší (srov. kán. 955 § 4).

Tedy jednoduše řečeno, pro zaznamenávání mešních úmyslů musí být vedena zvláštní kniha. Dekret římské Kongregace pro kněžstvo (1991) připomíná nebezpečí pohoršení nad obchodováním s posvátnými věcmi. A to prosím nejsme v nějakých vzdálených dobách! Zdání obchodu se svátostmi, resp. se sloužením mše, to totiž může mít i v 21. století! Současně zdůrazňuje význam almužny v křesťanském životě.

Do ordinářem schváleného intenčního deníku zapíše kněz mši svatou s mešním závazkem.

Mešní závazek, který je třeba zapsat do intenčního deníku je:

1°. závazek vzniklý z povinnosti sloužit mši za svěřený lid,

2°. závazek vzniklý na základě obdrženého mešního stipendia,

3°. závazek, který vznikl duchovnímu na základě obdržení úmyslů mší k odsloužení, a to i bez přijetí stipendia.

Duchovní provede zápis mešního závazku do intenčního deníku (CIC 1917 kán. 843 § 1, CIC 1983 kán. 955 § 3 a § 4) nehledě na to, zda případné mešní stipendium dostal před či po odsloužení mše. Intenční deník podléhá kontrole ordináře (CIC 1917 kán. 843 § 1, CIC 1983 kán. 957, kán. 958 § 1 a 2). FSSPX žádného legitimního ordináře dle kanonického práva nemá. 

Kdo se nezákonně obohacuje z mešního stipendia, bude potrestán nápravným nebo jiným spravedlivým trestem (CIC 1983 kán. 1385). 

Závěrem lze říci, že výše zmíněná citace z letáku nejenom z roku 2022 evokuje spíše finanční stránku mše svaté, zakrývá duchovní hodnotu mše svaté i smysl existence mešních stipendií. Stanovení závazných částek má být spíše doporučující a mělo by zohledňovat místní podmínky, resp. existenci nízkopříjmových věřících, kteří docházejí do kaplí FSSPX na území Koruny české. Výše uvedená citace z letáku zní skutečně velmi zvláštním dojmem a spíše se ukazuje jako pohoršením. Bylo by vhodné, kdyby tyto věty, vypadající jako ze špatného protiklerikálního filmu, odpovídaly praxi Církve a drazí věřící nebyli vylučováni z možnosti dát odsloužit mši sv. na svůj úmysl díky nesplnitelným požadavkům, protože jejich plat není na úrovni obyvatel Rakouska, či Německa. Věříme však, že text letáku je pouze nepřesně vyjádřen a že v případě českých kněží FSSPX je otevřenost vůči chudým zajištěna dle kanonického práva a že kdokoliv dorazí do sakristie kaple v Brně, či jinde, nalezne pochopení a mše je sloužena buď zdarma, nebo za skromný peníz a není to pouze blahosklonnou výjimkou. Pokud tomu tak není, doporučujeme, drahým věřícím, obrátit se na jiného tradičního kněze, aby jim odsloužil tradiční svatou mši za finančních podmínek, které pro ně nebudou devastační. 

Východní církevní otázka a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení - Die Ostkirchenfrage und die Aufgabe Österreich-Ungarns zu ihrer Lösung

(obrázek: Blažený císař Karel I. von Habsburg se zdraví s řeckokatolickými věřícmi v Haliči)

(Předkládáme milému čtenáři výtah z knihy Dr. Alberta Erharda, Východní církevní otázka  a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení, překl. Dr. Karel Kašpar, s církevním schválením, Praha, 1902.)

    Povolání Rakouska ke společné práci ohledně sjednocení vztahuje se, jak jsem se zmínil hned na počátku, jmenovitě na církve východní. Povolání to vyvozuji z trojí okolnosti, a to zeměpisné polohy, z dějin a z církevních poměrů Rakouska. Pohled sebe povrchnější na politickou mapu Evropy nás poučuje o tom, že jest Rakousko-Uhersko nejvýchodnější katolickou monarchií, která bezprostředně hraničí s hlavním územím církví řecko-orthodoxních a jest s nimi v rozmanitém politickém a hospodářském styku. ...Ale i k tomuto styku nehledíc, mají rakouští katolíci povinnost, zabezpečiti katolickému smýšlení ve státu i Církvi, v postavení kulturním i společenském, rozhodující slovo uvnitř a vně. Třebas i předpisy státoprávní na to se neohlížely, tož přivádí sebou již vlastní síla skutečných poměrů, že jest Rakousko pokládáno v celém světě za moc katolickou a přední baštu katolicismu naproti Východu. A jako taková osvědčilo se také ve svých dějinách. (viz.: Vztah Rakouska ke katolicismu a jeho světodějný význam byl předmětem řeči prince Aloisa z Liechtensteinu na druhém dolnorakouském sjezdě katolíků ve Vídni v listopadu 1898.)

    Rod Habsburský viděl po více nežli šest století svou největší chloubu ve věrné oddanosti k Církvi katolické a v energickém hájení katolické víry, korunním svým zemím vtiskl také, pokud sám o jich osudech rozhodoval, ráz eminentně katolický. Žádný císař z rodu Habsburského nevyvolal bojů mezi papežstvím a císařstvím, které zanechaly ve středověku v krajinách německých tolik ruin a za nichž tak mnohá síla zbytečně byla promrhána. Ve století osmnáctém, v periodě proticírkevního osvícenství, státního absolutismu a církevního partikularismu, přizpůsobil se rod Habsburský duchu časovému, ale příchylnost k Církvi katolické nelze upříti ani Josefu II. ani jeho nástupcům. Příchylnost ta byla odkazem Rudolfovým, jehož rod Habsburský nikdy nepozbyl.

Rakousko bylo povýšeno na velmoc evropskou skorem současně s výbuchem náboženských zmatků ve století šestnáctém, které počaly jako hnutí reformační a roztrháním církevních pout, celou Evropu do té doby objímajících, zabraly Církvi katolické velikou část jejího dosavadního držení. Přestoupení Habsburků k novotám ve víře bylo by mělo pro ně v zemích germánských a částečně i slovanských dalekosáhlé následky. Podporování protestantismu nebylo by zůstalo ani v zemích románských bez zpětného působení. Jedno je jisto: církevní mapa Evropy byla by zcela jinak vyhlížela a rozsah Církve katolické by byl značně menší, nežli jest nyní. A co je ještě důležitější, kmenové germánští byli by bývali pro svou duchovní matku dozajista z velké části ztraceni. Ale očekávání odpůrců katolické Církve se nesplnilo, právě tak jako se ukázaly obavy jejich věrných dítek lichými. Císařové se osvědčili ve svých dědičných zemích i daleko za hranicemi věrnými syny Církve  a statečnými obhájci víry katolické. Nemíním mluviti o prostředcích, jichž užívali, byly to tytéž zbraně, jakými bojovali jejich odpůrci, namnoze bezohlednější a příkřejší nežli zbraně, které odpovídaly tehdejšímu kulturnímu stanovisku a jež vtiskl jim do rukou duch času. Zasáhnutí císařů do tohoto boje mělo světový význam, a poněvadž dopadlo ve prospěch katolické Církve, tvoří nerozlučitelné pouto mezi ní  a jimi a jest jednou z nejkrásnějších perel, zdobící římskou císařskou korunu. Poslední, který ji nosil, císař František II., připojil k zásluhám svých předků ještě jinou tím, že umožnil přes Napoleonovy pletichy konkláve, z něhož vyšel první papež (nového) století, Pius VII. (1800)

    Ještě jiný list, v každém ohledu slavný, popsán jest  v rakouských letopisech zlatým písmem. Rakousko porazilo dvakráte společného nepřítele křesťanů na hlavu, a rána druhá byla tak pádnou, že se po ní Turek již nevzpamatoval. ...Je-li pak nějaká říše v tak úzkém spojení s křesťanstvím, a srostla-li v té míře s Církví katolickou během svých staletých dějin, není možné, aby byla již vyplnila církevní poslání, které jest jí jako každému křesťanskému národu přisouzeno: poslání to trvá a potrvá i po časy budoucí, aniž ho může Rakousko zneuznati, nechce-li zároveň uvésti v nebezpečí své poslání politické a kulturní. A jako zachránilo Rakousko v dobách minulých Církev katolickou před dalším štěpením  a pokořením, tak jest nevyhnutelně i jednou z nejdůležitějších jeho církevních úloh, podporovati hnutí, které má vésti k obnovení všeobecné Církve katolické.

    Toto zvláštní poslání odvozuji konečně i z rakousko-uherských církevních poměrů. Poskytují v Evropě ojedinělou podívanou na klidné pospolné žití Církve katolické s východními...Mocná nadvláda katolicismu v říši hodí se pak již sama sebou k tomu, aby mohli odštěpení výchoďané nahlédnout ve vnitřní organismus katolické Církve. Pohled ten bude na ně působiti mocně a to tím účinněji, čím více se přizpůsobí skutečné poměry Církve katolické svému nejvyššímu ideálu. Existence sjednocených výchoďanů  dosvědčuje zároveň rozkolným bratřím, že spojení s Církví římskou ani nevyžaduje zřeknutí se od předků zděděných posvátných obyčejů v kultu i zřízení, ani nepřivádí sebou ztrátu národnosti, ani neničí samotného náboženského života. Ano, vláda rakouská šla ještě dále, zřídivší pro řecké výchoďany na universitě v Černovcích fakultu bohosloveckou  a obdařivší je takto i nejvyšším prostředkem vzdělávacím, jaký vůbec má. Rovněž důležito se mi zdá vyvrátiti obavu, jakoby unií vydána byla v nebezpečí aneb dokonce odstraněna možnost individuálizování věřících a způsobu jejich života. Tato obava přechází někdy až ve výtku, jakoby Církev římská zamýšlela výchoďany romanizovati nebo latinizovati. Avšak Lva XIII. z toho obviňovati nelze: konstituce o Církvích východních prohlašuje zcela jasně: Východ výchoďanům...

    Nuže, katolické Rakousko, s důvěrou v tuto Božskou modlitbu povstaň, uchop se kříže, který do ruky vzal místo žezla Zakladatel Tvé moci, a připrav se k této pokojné křížové výpravě, která bude v míře daleko vyšší, nežli křižácká tažení minulá, mohutným posilněním tvého církevního i kulturního života, zárukou obnovení veškerého křesťanstva, pramenem požehnání pro celé lidstvo. Tvému pokojnému boji kyne veliká a vznešená odměna: úplné vítězství pravdy, konečný triumf kříže, založení pravého Božského míru!Jakmile tato odměna bude vybojována, pak dosáhne Církev východní znovu oné plodnosti, která ji druhdy zdobila v tak útěšné míře."

Ať žije rod Habsburský a naše země jakožto součást katolické víry a svaté říše!

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště - Bojovník proti sekulární škole bez náboženství - Ein Kämpfer gegen eine säkulare Schule ohne Religion

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, pokřtěn jako Lev Karel Anna Filip (12. června 1863 Hukovice[1] – 24. prosince 1938 Dlouhá Loučka u Uničova) byl duchovním na Moravě a v Čechách a moravský šlechtic, z rodu Skrbenských z Hříště. Sloužil římskokatolické církvi jako 29. arcibiskup pražský (1899–1916), 9. arcibiskup olomoucký (1916–1920) a kardinál (od roku 1901).

Studoval gymnázium v Kroměříži, právo v Innsbrucku, v arcibiskupském semináři v Olomouci a posléze církevní práva na Gregoriánské univerzitě v Římě. Dlouhodobě působil jako vojenský kaplan v rakousko-uherské armádě. V arcidiecézi se snažil uvést v platnost závěry prvního vatikánského koncilu a zvýšit malý počet kněží, který mu v tom bránil. Před první světovou válkou byl předsedou biskupské konference rakouské části monarchie. V roce 1916 se stal arcibiskupem olomouckým. V roce 1920 na tento úřad rezignoval.

Od konce 19. století bojoval proti zavádění tzv. sekulární školy a je znám jeho skvělý pastýřský list ze dne 16. srpna 1906, který varuje před odstraňováním náboženství ze škol, hovoří o nepřátelích Církve svaté, kteří chtějí vyloučit ze škol křesťanského ducha. 

Jeho jedním z hlavních liturgických počinů, bylo vydání Officia propria provinciae Pragensis (1915, čtyři části jako přívazky jednotlivých dílů breviáře), a Manuale rituum ecclesiasticae provinciae Pragensis (1916) 

Dostupné online: https://ndk.cz/view/uuid:f3e70cd0-738f-11e3-a2a7-005056827e52?page=uuid:1a50f760-8d2f-11e3-83a0-005056825209&fulltext=Manuale%20rituum%20ecclesiasticae%20provinciae%20Pragensis.

Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím) - Neohrožený bojovník proti J. Husovi a masarykismu - Furchtloser Kämpfer gegen J. Hus und Masarykismus

Světlé kapitoly našich dějin lemují osobnosti církevního života, které se nepodřidili diktátu časově podmíněných politických hnutí a nesprávných politických tendencí a vždy hájili Církev a katolickou nauku, i když to nebylo populární. Církev vždy stála nad národy a její hlas byl hlas Učitelky, která v duchu svého poslání, které ji svěřil Bůh, musí až do svého konce odmítat omyly. Mezi světlé osobnosti tyto osobnosti patří i Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím), který sehrál významnou úlohu při potírání falešných ideologických principů, na kterých byla vybudována masarykovská republika. Jedním z těchto pilířů byla oslava a kult odpadlého kněze Jana Husa. S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev.  Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol byl pouze počátek toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupce Česká republika. Francesco Marmaggi se narodil 31. srpna 1876 v Římě v

Trastevere. Theologická studia ukončil v Římě, vysvěcen byl v Lateráně 14. dubna 1900. Byl činný nejdříve v duchovní správě farnosti sv. Doroty v Trastevere v Římě, odtud byl povolán k Apoštolské Penitenciatuře a přednášel filosofii práva na universitě u sv. Apolináře v Římě - Athenaeum. Pracoval v komisi pro kodifikaci církevního práva a byl odtud povolán sv. Piem X. v roce 1904 za státního tajemníka do vatikánského státního úřadu. Papežský stolec ho poslal v roce 1920 jako nuncia do Rumunska (prvého nuncia v této zemi). V roce 1922 ho Církev svatá pověřila péčí o organizaci náboženství řeckých uprchlíků v Cařihradě. Následujícího roku byl poslán za nuncia do Prahy. Do doby jeho pražské činnosti spadají práce, které vedly k pozdějšímu uzavření modu vivendi mezi Svatým Stolcem a ČSR. Po jeho dvouletém působení  v Praze došlo v roce 1925 pro otázku svěcení svátku M. Jana Husa a účasti čsl. vlády na těchto oslavách k otevřenému konfliktu mezi nunciem a čsl. vládou, za něhož nuncius opustil Prahu (7. července 1925). Nunciatura v Praze a vyslanectví v Římě byly po dvě léta spravovány pouze zatímními správci. Msgr. Marmaggi se do Prahy nevrátil, i když spor mezi Vatikánem a ČSR byl urovnán uzavřením modu vivendi (1928). Vatikán ho jmenoval r. 1928 nunciem ve Varšavě. Od roku 1939 zastával místo prefekta sv. Kongregace koncilu. (Sacra Congregatio Cardinalium Concilii Tridentini interpretum). Kardinál Marmaggi zemřel v roce 1949. Děkujeme, Vaše Eminence, za Váš neohrožený postoj na obranu práv Církve svaté v boji proti husitství a masarykismu, proti kterému také bojujeme. Jste naším vzorem!

Msgr. Joseph Gross (1866 - 1931) - Monarchistický lev z Litoměřic - Monarchistischer Löwe aud Leitmeritz

Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval  v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují  biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě  "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá  a zanechává nám  ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů naší země i Evropy.

Modleme za duše v očistci! Lasst uns für die Seelen im Fegefeuer beten!

Milý čtenáři, pokud jsi někdy kráčel po nábřeží Tibery v hlavním městě křesťanstva, po mostě Ponte Umberto I., dojdeš na Piazza dei Tribunali a budeš kráčet dále směrem proti proudu řeky, spatříš nenápadný kostel v neogotickém stylu.  Každý kolem něho projde a směřuje rychlým krokem k hlavním velkým římským bazilikám a turistickým tepnám rušného velkoměsta, kde se tísní tisíce lidí. Přesto tento kostel pod názvem Sacro Cuore del Suffragio obsahuje prazvláštní museum. Je to museum duší v očistci (Il museo delle anime del Purgatorio - obrázek výstavy v museu) V roce 1893 se rozhodl P. Vittore Jouët vybudovat tento malý kostel na památku duší v očistci. 15. září 1897 v kapli Panny Marie Růžencové spatřil plápolající oheň a za ním velký obraz muže s velmi smutnou tváří v ohni. P. Jouët sloužil za tohoto muže mši svatou. Po této vizi došel P. Jouët k přesvědčení, že je to výzva ku pomoci všem duším v očistci. Proto se rozhodl, že je třeba duším pomoci i tak, že vytvoří kolekci věcí a svědectví o setkání očistcových duší s lidmi. Začal vytvářet sbírku všech předmětů, které nějakým způsobem souvisely s dušemi v očistci. Tato sbírka se stala středem pozornosti věřících a lidé si začali alespoň více uvědomovat neradostnou realitu osobního soudu po smrti i samotného očistce. Z aktivity P. Jouëta vznikala nejrůznější arcibratrstva na pomoc duším v

očistci, byly slouženy mše svaté, dávány almužny, lidé se postili a to vše na úmysl brzkého vysvobození duší z očistce, případně svých zesnulých blízkých a přátel. Církev nerada vytváří z těchto věcí nějakou senzaci, nechce, aby se z očistce stal bestseller, či se toto téma nějakým nepatřičným způsobem popularizovalo. Na druhou stranu toto muzeum vzniklo na sklonku 19. století, kdy se v Evropě, i v Církvi šířil nebezpečný racionalismus, liberalismus a modernismus a kdy se víra v existenci očistce, v existenci zázraků a pravd víry zcela vytrácela, neboť byla chápána jako církevně ideologický konstrukt, možno říci anachronismus. Bůh však ve vhodné chvíli znovu oživil tuto myšlenku na věčnost, na realitu očistce a na možnost konat ze strany věřících skutky milosrdenství lásky vůči těm, kteří trpí v očistci. Věříme, že i dnes je tento kostel s museem velmi důležitým svědectvím v této bezbožecké době a hovoří tichým a nenápadným hlasem o velmi nepříjemné realitě, která předčí jakékoliv představy lidského mozku a bolestivě nás varuje, abychom si uvědomovali, že jednoho dne přijde smrt, a hned osobní soud a potom jedna ze dvou možných věčností, buď věčnost spojená s blaženým patřením na Boha a nebo věčnost spojená s věčnými mukami ve věčném zavržení a odklonu od Boží tváře, pravé a milující Lásky. Bůh nikoho do Nebe tahat nebude, když tam nechce!

Pompejská novéna za papeže, biskupy a kněze - Pompeji Rosenkranz Novene für Papst, Bischöfe und Priester

 

Josef Pejřimovský - Bl. Karel z Domu Rakouského, český král, obnovitel státu a vyhnanec - Seliger Karl von Habsburg, Staatserneuerer und Verbannter

Obnova české státnosti

21. října slavíme památku posledního vládnoucího českého krále
a zároveň císaře rakouského, krále uherského, chorvatského, dalmatského, haličsko-vladiměřského …, bl. Karla z Domu Rakouského. Málo kdo při tom ví, že bl. Karel Rakouský je současně obnovitelem státních orgánů českého státu, Zemí Koruny české, též nazývaných Zeměmi Koruny svatováclavské.

Jak to vlastně probíhalo v říjnových dnech roku 1918? 28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Je ale čas, uvědomit si, co se 28. října 1918 vlastně stalo a co to pro náš, dnes nikoliv stát československý, ale český stát znamená.

Český stát samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. nebo 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí Koruny české nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejvyššího kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského, prakticky byla zřízena společná vláda, a od té doby neměly Země Koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí Koruny české a v činnosti zůstaly pouze zemské sněmy a vlády. Jednota a státnost Zemí Koruny české se však vždy plně uplatňovala při královské korunovaci.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát. Vyhlásil na jejím území 4 státní celky: Německé Rakousko, Země Koruny české v historických hranicích, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmácie, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.

16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanovení dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. V rámci spolkového státu došlo k plnému obnovení české státnosti.

Samostatný stát československý

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý, složený pouze ze zástupců české národnosti a 4 zástupců Slováků, vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zemí a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Z hledisky státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není příliš významný. Významná je pouze skutečnost, že byla prohlášena anexe Slovenska, části uherského království, která byla 30. října potvrzena Slovenskou národní radou, která vyhlásila spojení Slovenska se Zeměmi Koruny české ve státě Československém. Lze říci, že ze státoprávního hlediska je pro současný český stát významnější 16. říjen 1918, obnova společného sněmu Zemí Koruny české – zřízení České národní rady a plně funkční státnosti.

Česká národní rada se nikdy nesešla, Stát československý byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30% obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschböhmen, Sudeten, Böhmerwald a Deutschsüdmähren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví, k soužití Čechů a Němci to rozhodně neprospělo. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislostí a připojení Slovenska.

K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10. 9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA, Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je upravit. Saintgermainská smlouva, článek 57, výslovně říká: "Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím." Svého práva pak využila většina "čelných mocností" (Francie, Anglie, Itálie) v Mnichově  roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu. Lze ale považovat stát, který předem souhlasí se zásahy cizích mocností do svých vnitřních poměrů za nezávislý?

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského království a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.

Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu, se poprvé sešlo Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář, prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou a sesazení Habsburků.

Ve stejném duchu, jako Prozatímní ústava, pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února  1920, která je opět republikánská, ale republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský zákoník pro Království české a sbírky: Zákony a nařízení pro Markrabství moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do 30. a 31. prosince 1921.

Republikánskou formu Státu československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního výboru československého z 28. října je ovšem zřejmé, že k podpisu takového prohlášení nebyli oprávněni. Prohlášení z 31. října 1918 nebylo nikdy zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení státu československého se nestalo  součástí československého práva.

Nelze ale zcela vyloučit, že ani republikánská forma Státu československého nerušila monarchistickou státní formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které byly sice součástí Republiky Československé, ale odlišnými právními subjekty.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu nebyli, i přes jeho mezinárodní uznání, přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburské trůny nemohou být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů. Pokud ho povolají, vrátí se.

Prvým ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž čl. 1 odst. 1 zní: "Československý stát je lidově demokratická republika.". Na to pak navazuje Československá ústava z roku 1960 a Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. hl. 1, čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla přijata.

Současná Česká republika

Problémy státní formy zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jak je na tom současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního (ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž je státní forma ústavou změněna.

Český král bl. Karel z Domu Rakouského

Vznik Československa, ale i dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že naši tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné smrti.

Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným, v poli nebyl poražen. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení
a bídy obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu
a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho abdikaci, kterou odmítl, odmítly vyplácet alespoň rentu (československý podíl na roční rentě byl nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed. Beneše), musel císař Karel v exilu v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promokl a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na Madeiře žádné zaměstnání.

Císař Karel odpustil na smrtelné posteli všem, kteří proti němu pracovali. Ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému (snad můžeme chápat ideologickému) rozkolu  a za všechny své národy, aby našly cestu k sobě. 

V roce 1954 byl císař Karel uznán za ctihodného, 20. prosince 2003 byl uznán zázrak a 3. října 2004 byl císař a král Karel I. papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. říjen, den jeho sňatku se Zitou, která mu byla dobrou manželkou.

Český národní a zemský patron?

Blahořečením císaře a krále Karla I. získal český národ dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí Koruny Svatováclavské, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha.

V současnosti se v českých zemích liturgicky slaví „nezávazná památka“ bl. Karla Rakouského 21. října, podle názoru autora jde však o světce tak významného, že by si zasloužil, aby jeho památka byla slavena závazně, tedy jako „památka“ nebo „svátek“. Prosíme všechny ctitele a příznivce bl. císaře Karla I., a současně českého krále Karla III., o modlitby za jeho brzké svatořečení, aby také český národ mohl být účasten na požehnáních podle proroctví papeže Pia X. z 24. června 1911, kdy mimo jiné papež řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.“ 

Tato požehnání se zatím na jeho národech neprojevují, i když jejich příslib lze rozpoznat v opatřeních císaře a krále Karla I. po celou dobu jeho vlády. Další požehnání zřejmě nemohla přijít, když národy, resp. jejich představitelé za mlčení lidu krále světce vyhnali a také porušili svoji věrnost Církvi. Doufejme, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z Domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo jeho blahořečením 3. října 2004.

Český národ se na bl. Karlovi Rakouském provinil, když mlčel k tomu, že ho představitelé národa
a státu československého nejen vyhnali, ale také zbavili majetku a prostředků k obživě, když jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka neměl možnost vydělat na obživu sobě a rodině. Bl. Karel není jediný český světec, na kterém se národ a jeho představitelé provinili, stačí připomenout sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, kteří jsou dnes přímluvci českého národa a země. Ale za smrt těchto svatých bylo vykonáno pokání a byli přijati za zemské a národní patrony.

Za projev určitého pokání a zadostiučinění lze chápat uložení ostatků bl. Karla v poutním chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi v blízkosti Staroboleslavského palladia Země české a v katedrálách v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích stejně, jako zasvěcení většího množství kaplí, kapliček, oltářů
a jiných objektů našemu bl. králi.

Zvláštní pozornosti si zaslouží Koruna pro krále. Z iniciativy moravské poutnice ke hrobu bl. Karla na Madeiru, kde ve vyhnanství zemřel, a z dobrovolné sbírky byla vyrobena bronzová kopie Svatováclavské koruny. Ta byla při 100. výročí smrti bl. Karla – 1. dubna 2022 - položena 3 dny na jeho hrobě a získala statut relikvie 3. řádu (dotýkaná relikvie). Pak se vrátila zpět do Zemí Koruny české, aby putovala po Čechách, Moravě a Slezsku, aby se dotykem s ní lidé mohli symbolicky spojit se svým blahoslaveným králem a jeho prostřednictvím předložit Bohu své prosby. Tato kopie Svatováclavské koruny je tzv. funerální korunou a jako taková bude na svátek bl. Karla 21. října 2022 trvale umístěna na jeho hrobě.

Prosím o modlitbu za to, aby bl. Karel Rakouský, náš císař a král byl přijat mezi české národní
a zemské patrony a věřím, že to přinese našemu národu i vlasti velké požehnání.

Závěr

Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v ustanovení právní formy českého státu, současnou politickou a dokonce válečnou situaci blízko našich hranic i morální zátěž, způsobenou jednáním našich státních představitelů k bl. Karlovi Rakouskému, myslím, že modlitba a putování k českým patronům
s prosbami za český národ a stát je v současné době více než žádoucí. +

 

                                                                                                                                 Josef Pejřimovský