Proč katoličtí monarchisté neslaví 9. květen 1945? Warum katholische Monarchisten 9. Mai 1945 nicht feiern?

Po celá komunistická a liberálně demokratická léta jsme svědky toho, že se pořádají oslavy 9. května jako připomínky dne osvobození Prahy od nacismu a skončení zničující II. světové války… Dříve jsme viděli všude obrazy postav rudoarmějců jedoucích na tanku č. 23 v pražských ulicích. Co se však tehdy opravdu stalo v tyto dny šeříkové lži?

9. května nepřijelo osvobození, ale stalinská totalita s agendy NKVD na tancích Rudé armády, kteří nemilosrdně vynucovali sobě poslušnost na národech střední a východní Evropy. 9. květen 1945 je synonymem pro konec jedné války a začátek války další, tentokrát tzv. studené. A nemusíme se odkazovat na projev W. Churchilla ve Fultonu, že začala studená válka, kterou on spolupodepsal v Jaltě a v Casablance.

9. květen se navždy zapíše jako den hanby pro naše země Koruny české, protože jsme byli opět potupeni tentokrát skutečně ze strany západních mocností, které nás předhodily v Jaltě a v Casablance východnímu tyranovi do chřtánu a 9. května se začala prakticky naplňovat sovětská okupace korunních zemí. Potupa a znásilnění proběhlo velmi rychle a Rudá armáda jako hlavní nástroj světového bolševismu nahradila hnědou nacistickou diktaturu rudým terorem.

Hned po "osvobození" ČSR začala na jejím území fungovat a řádit sovětská vojenská kontrarozvědka SMERŠ (Smerť špionam!), která vznikla jako zvláštní uskupení v rámci NKVD. Odhaduje se, že zavlekla do SSSR přes tisícovky emigrantů z Ruska, Ukrajiny, Podkarpatské Rusi z doby po I. válce, kteří utekli před bolševismem po roce 1917.

Naplnil se Stalinův "osvobozovací pochod" Evropou, který měl být původně podle některých autorů (V. Suvorov) zahájen v roce 1941 a měl skončit na pobřeží Atlantiku. Stalinův plán "osvobozovací" cesty k Atlantiku se podařil jenom částečně. Zastavil se v Duryňsku, ve Vídni a v Jugoslávii. Vzpomeňme jak heroicky zasáhl svatý Růženec do osudů obyvatel Vídně, kteří byli okupováni sovětskou mocí, která se nakonec v roce 1955 z Rakouska stáhla.

Naplnilo se vrchovatě poselství Panny Marie z Fatimy, že totiž Rusko rozšíří své omyly po celém světě a některé národy přestanou existovat. Rudý bolševismus zasáhl celý svět. Gulagy se staly normou jak začít nakládat s jinak smýšlejícími členy různých sociálních tříd.

9. květen 1945 je začátkem teroru. Partizánské hnutí podporované SSSR v průběhu války nebylo ničím jiným než vytvářením bolševických trojských koňů uvnitř střední a východní Evropy, aby, až bude nacistické Německo a jeho spojenci poraženo, zavlála Rudá standarda na územích, které se začátkem 20. let ubránily první vlně bolševizace, projevující se v posledních vlnách vracejících se dezertérů - zbolševizovaných legionářů a vytvářením republik rad - v Maďarsku, na Slovensku, v Německu atd.

Pokud katolická Církev přežila liberálně demokratický chaos První republiky, obrána o svůj majetek, a dále nacistický teror, díky kterému skončilo v koncentračních táborech mnoho našich německých a českých kněží, řeholníků a řeholnic, jenom těžce přežívala doby komunistického teroru a dostala se do skutečných katakomb.

Jak kdysi prohlásil T.G. Masaryk o ruském bolševismu v únoru 1918: "Řekl jsem Spojencům otevřeně: nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická a socialistická. (viz Krystlík T., Zamlčené dějiny 2., str. 28.) Ano, tak se smýšlelo o bolševismu v První republice, kolébce domnělé svobody a demokracie. To byl onen vytoužený slovanský Východní bratr, kterému jsme chtěli patřit.

A stačilo tak málo, abychom zabránili šíření totalitních režimů a liberálně demokratického moru, před kterým nás varovali papežové po celé 19. století, v čele s Matkou Boží: zasvětit ve 20. letech Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. A nastal by onen vytoužený a všemi katolíky očekávaný Boží pokoj a vítězství. Za tento tristní stav a rozšíření bolševismu jsou v důsledku zodpovědní ti, kteří založili třetí fatimské tajemství do šuplíku, protože měli příliš malou víru ve slova Panny Marie. Od Pia XI. až dodnes nebyli papežové schopní zasvětit výslovně Rusko Srdci Mariinu. Je to jeden z těžkých prohřešků nejvyšších špiček katolické Církve ve 20. století. A nakonec se to obrátilo proti katolické Církvi jako celku a Trojský kůň byl vystavěn uprostřed ní.

 

Oslava Lutherovy exkomunikace 3. ledna 1521 - Lutherovy heretické teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Feier der Exkommunikation Luthers - 3. Jänner 1521 - Luther irrige Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

Monarchia Catholica v těchto dnech nového roku 2021 oslavuje spolu s dalšími věrnými katolíky exkomunikaci dr. Martina Luthera, která proběhla dne 3.1.1521 Jeho Svatostí papežem Lvem X. bulou Decet Romanum pontificem. https://www.papalencyclicals.net/leo10/l10decet.htm, které následovalo po vydání buly Exsurge Domine z 15. června 1520 (https://www.papalencyclicals.net/Leo10/l10exdom.htm), kterou se zavrhovaly Lutherovy bludy. Při této příležitosti uvádíme níže uvedený článek k některým Lutherovým liturgickým omylům. 

p.s. Ani pro-neomarxistický papež František nehodlá zrušit exkomunikační bulu nad Lutherem (např. https://www.churchmilitant.com/news/article/pope-rejects-plea-to-lift-luthers-excommunication)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara z Tours a Johna Wickleffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku
o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění
a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho 

a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánském koncilu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k "počátkům" liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je tak otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dva důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo přijmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. tím se Luther dostává do přepjatého subjektivismu a demokratického chápání církevního společenství, které je cizí ustanovení Ježíše Krista, protože Kristus sám je neměnný a nikoliv subjektivní, Kristus sám je hierarchický a monarchistický - ustanovil pevnou strukturu Církve s hierarchii a s jednotlivými jejími částmi a údy, které jsou si podřízené - od posledního věřícího po papeže. Kristus je stále tentýž včera, dnes i zítra. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální Bohem ustanovenou službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.

Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti přijímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transsubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a sjednocený a schismatický Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše (Die aufs sacrificium lauten). Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k mylnému přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech "nánosů středověkých představ" a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použijeme terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti přijmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, Domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:

1/ Každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium.

2/ Svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství.

3/ Vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku."

4/ Všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Deutsche Messe

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohoslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem vycházejí z verze z 1. Kor.11, elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem, elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století. Německý nacionalismus, subjektivismus chápání nauky o svátostech, demokratizace Církve, subjektivní chápání víry podle sebe, výklad písma dle libosti - jednoduše řečeno ranní červánky Francouzské revoluce v Církvi - Fraternité, Egalité, Liberté - to jsou hlavní úpadkové formy, které opravdu nemají nic společného s objektivním chápáním víry a autority, kterou chtěl Kristus. skutečnou reformu Církve přinesl až Trident. Deo gratias!

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI. (na "vývoji" nové mše spolupracovali protestanté v ustanovené liturgické komisi), kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, kde centrem není Kristus, ale pouze člověk a deviantní hominismus. Důsledky ztráty víry katolíků po II. Vatikánském koncilu s příchodem nové mše jsou naprosto devastující.

JSI PROTESTANT NĚJAKÉ Z DENOMINACÍ ZALOŽENÉ MIMO KATOLICKOU CÍRKEV? POTOM VĚŘ, ŽE TVÉ NÁBOŽENSTVÍ NENÍ ZALOŽENO OD JEŽÍŠE KRISTA, ALE OD OBYČEJNÝCH LIDÍ A TVÁ SPÁSA JE OHROŽENA.

Ať žije římská Církev založená jako jediná Ježíšem Kristem! Ať žije papež, Trident a Svatá mše - Srdce Církve! Budiž navždy prokleta protestantská vzpoura!

---

August Franzen, Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992, str. 192

Msgr. Klaus Gamber - The reform of the Roman liturgy, Its problems and background, Una Voce Press, USA,1993

Geoffrey Hull, the Banished Heart - Origin of Heteropraxis in the Catholic Church, Spes nova League, Australia, 1995

Das Problem der Liturgiereform - Die Messe des II. Vaticanum und Paulus VI., FSSPX, Stuttgart, 2001

Michael Davies, Liturgical revolution - Pope Paul´s New Mass, Angelus Press, USA, 1992 

Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, Philadelphia, U.S.A., 1897, str.52

Principy katolického ultramontanismu - Prinzipien des katholischen Ultramontanismus

 

"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Jeho Svatost Papež Bonifác VIII. 

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.

Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.?  Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od  sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící. 

Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

 

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. 

A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:

- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);

- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.

Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.

Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask. 

Sametový podvod aneb historické lži pokračují - Samtene Gaunerai und geschichtliche Lügen weiterführen!

 

Jak už to v dějinách tohoto malého národa chodí, i 17. listopad 1989 dostal nádech mytologického mezníku v moderních dějinách českých zemí. Před dvaceti lety začala tzv. sametová revoluce. Kdo byli její vůdci? Co se vlastně stalo? Je skutečně pravdou, že 17. listopad je koncem totality? Mnoho otázek se vynořuje z tohoto mytologického data, které muselo, podobně jako každá jiná historická událost, dostat punc události nanejvýš výjimečné a hodnotově nejskvělejší. Bylo napsáno mnoho knih a článků o 17. listopadu. Ze všech stran se dozvídáme podrobnosti večerního zásahu, dlouholetý boj protikomunistické opozice v ilegalitě, znovu jsou nám opakovány záběry z Letenské pláně a z dalších míst tehdejšího Československa, projevy nově nastupujících pohlavárů - chcete-li papalášů, kteří se ukazují po celá desetiletí, že nejsou o nic lepší než jejich komunističtí předchůdci. Když si dnes přehrajeme tehdejší události, musíme konstatovat, že sliby dané novou politickou garniturou se nesplnily. Pamatujeme se, jak M. Zeman řečnil na Letenské pláni a hodnotil stav našeho národa ve srovnání se západními zeměmi, jak jsme pozadu, jak bude mnoho let trvat než je dohoníme. Dokonce zazněla taková slova, že nebude nezaměstnanost a další sociální nejistoty. Následovalo naivní Havlovo Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, které bylo stejně tak absurdní jako celá komunistická nauka o třídním boji a zvrácenost totalitního režimu. Ale za pár dní si český Švejk pospíšil, aby se zasedlo k jednomu stolu s těmi, kteří ještě před měsícem, případně desítkami let pronásledovali a terorizovali tento národ. A v tu chvíli bylo zřejmé, že tato revoluce nebude klasickou revolucí, kterou známe z Francie 18. století. Tato revoluce dostane název sametová, protože v ní nová garnitura začala nebezpečným způsobem vést dialog s představiteli totalitní moci a krýt jejich zločiny. Každému je jasné, že vést dialog s ďáblem je ošemetná věc a vede k tomu, že člověk ďáblu nakonec podlehne. Stalo se tak i v případě představitelů Občanského Fóra a Verejnosti proti násiliu. Komunistická moc totiž mohla během několika málo hodin utopit v krvi celou tuto "studentskou naivitu", která pochodovala Prahou z Albertova na Národní třídu.

Došlo k jednáním, ze kterého si prostý člověk odnesl jediné na adresu komunistů: Předejte moc a nebudete stíháni. Poté došlo ke Klausovu utahování opasků, amnestii vězněných a k první vlně zdražování. Více či méně se politická totalita přeměňovala v totalitu ekonomickou. Pozlátkem nového režimu bylo heslo: otevřené hranice, možnost svobody pohybu. Je toto možné ve chvíli, kdy nemáte peníze a ekonomická totalita papeži odsouzeného kapitalismu tvrdě dolehne na prostého občana? Začala doba decentralizace hospodářství: Od stejně mylného plánovaného hospodářství k neviditelné ruce trhu spojené se slavnou krádeží v podobě privatizace.

Začalo se s vracením komunisty zabaveného majetku a noví majitelé se ujímali svých nemovitostí. Výjimkou byla z části Církev katolická a menší křesťanské denominace, případně šlechtické rody, kterým bylo v pluralitní společnosti ve jménu svobody vráceno minimum. Dalším pozlátkem bylo znovuoživení vzpomínky na Benešovy dekrety, dávno zasuté a zapomenuté, a začala opětovně česká protiněmecká rétorika, která používala sentence o kolaborantech a zrádcích a že vlastně všichni sudetští Němci byli zrádci. Historická zglajchšaltovaná věda, pohrobek komunistické mašinérie, pokračovala se stejnými učebnicemi historie i v době tzv. "svobody". Je jistě zajímavé, že se po 40 letech vracel majetek oprávněným vlastníkům, ale už se nikdo neptal, jestli se neděje další nespravedlnost u těch, kteří majetek získali řádnou koupí a nevěděli, že jde o zabavený majetek z let 1948-1950. Rudý démon se změnil v různobarevného démona mamonu, mafianismu a nikým neřízené české společnosti, na jejímž vrcholu trčí vlády jedné pestrobarevné nekritizovatelné mocenské oligarchie a političtí tajtrdlíci různobarevných stran aby se nakonec ujali vlády bývalí estébáci a nomenklaturní kádry, které se přizpůsobily novému světovému kapitalistickému pořádku. 

Program důsledné demytologizace českých národních dějin

Před současnými mladými historiky stojí velký úkol - Demytologizovat české národní dějiny a zbavit je lží a mytologických nánosů národních buditelů a československých historiků, kteří znásilnili české dějiny. Historická práce by se měla ubírat směrem důsledné demytologizace dějin a přijmout i některá fakta, která budou pro mnohé Čechy šokovou terapií. V tomto demytologizačním procesu by se měla očistit historická paměť národa, který trpí amnézií (totální ztrátou paměti) a přizpůsobuje dějiny uměle vytvořeným nereálným světům, které nikdy neexistovaly. Česká historická věda vytvořila nereálné dějiny, které se nikdy neodehrály, dokonce je můžeme prohlásit za českou národní pohádku, prozatím s dobrým koncem pro Čechy. 

A co dnes vidíme? Nástup totalitního nového světového řádu, který si vymýšlí své koronakrize, aby občany zbavil toho, co bytostně patří k lidfské bytosti: svobody jednání, svobody projevu a svobody pohybu a učinil z nich načipované, otestované a vakcinované otroky, které bude drtit. cesta k antikristu a jeho vládě je plně otevřena. Ve své knize Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003 píše autorka Hertzová, Noreena: "Není divu, že hvězda politiků zapadá. Lidé vnímají rostoucí impotenci tradiční politiky i neochotu politiků zastat se jich a v důsledku toho odmítají politiku jako takovou. Po předlouhém boji za všeobecné volební právo dnes prapravnučky žen, které se připoutávaly řetězem k zábradlí jen proto, aby mohly hlasovat, vyjadřují svůj politický postoj tím, že politiku odmítají. …Rychlost, s níž vlády provedou jakoukoli změnu ve své politice, je směšná v porovnání s rychlostí, jakou mezi sebou dnes na internetu mohou komunikovat spotřebitelé a nátlakové skupiny."

Vítejte v anarchii a v novém typu totalitarismu! NWO ist da!

Když se lidé dozvěděli před vánočními svátky 18. prosince 2011 o smrti V. Havla, někteří pouze mávli rukou, jiní se aktivně zúčastnili pohřbu a podepisovali kondolenční knihu. Co pro českou a evropskou generaci znamenala jeho postava? Když se nad tím snažíme objektivně zamyslet, tak nepřinesla ani změnu režimu, ani svobodu. Nepřinesla nic české zubožené zemi, ani Evropě. Spíše se ukazuje, že byla osobou vytvořenou mediálními kampaněmi Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (pozn. redakce MC - http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=726024 ) Byl to uměle vytvořený produkt "disidentské" a západní liberálně demokratické kliky. Tudíž tato osoba je pro obyčejného českého člověka, který nepodléhá masmediální hysterii a kampaním, ničím. Komunistický režim nepadl díky Havlovi, ale proto, že se soudruzi rozhodli změnit režim v jiný režim. Už jste někdy viděli, aby se komunisté vzdali moci bez boje? Ano, stalo se to poprvé v dějinách - v tehdejším Československu. Začalo se tomu říkat sametové předání moci. Jedna z největších lží, jakou svět viděl. Jaká je však pravda? Stalinistický model vlády byl jistě dlouhodobě neudržitelný a očividně se přežil a proto bylo nutné změnit pohled na svět a rovněž nástroje k dosažení cílů. Komunismus nebyl poražen, pouze změnil taktiku a veřejné fungování. A v tomto sametovém podvodu byl ústřední figurou V. Havel, prominentní vězeň bolševismu a sluníčkář. S hrůzou však lidé zjistili, že tomuto člověku, který se skutečně o nic nezasloužil, byla věnována až nepatřičná pozornost. Pořádali se kvůli němu tři dny státního smutku, chce se speciálním zákonem stanovit, jak se báječně zasloužil o stát, pořádají se tryzny obludných a nestoudných rozměrů jako za stalina, či Brežněva. Nebezpečně to vypadá jako pohřeb Kim Čong ila, který zemřel ve stejných dnech jako Havel. Jaký je rozdíl mezi oběma státníky a jejich režimy?

Mediální obraz nebožtíků

Společný je v tom, že oba dva jeli na vlně mediální propagandy jako jakási ikona. Každý za sebe a za své mocenské bloky. Byli zkonstruováni, aby naplnili svůj úkol. Jeden jako "osvoboditel" od komunismu, druhý jako "osvoboditel" od imperialismu a kapitalismu. Oba dva byli sestrojeni, aby podpořili své národní "tradice" revolučních režimů, aby byly doplněny Pantheony národních bohů moderních revolučních systémů. A výsledek: zubožené, zničené a vytunelované země. Je jenom smutné, že tři dny smutku se nedrží za utýrané děti, za ekonomicky zbídačenou rodinu, na kterou se valí další úsporná opatření, za miliony zabitých nenarozených dětí, za zabíjení lidí v nemocnicích při eutanáziích. To by totiž moderní společnost nevyšla ze dnů smutku, protože by tyto trvaly nekonečně dlouho. Převrácené hodnoty se bohužel v moderní a revoluční společnosti objevují ve stále větším počtu. A je jedno, jestli je u moci stalinistický režim, nebo liberálně demokratické monstrum. Obě totality jsou z katolického hlediska nepřijatelné, protože je papežové v minulosti odsoudili.

Kam nás zavedla pravdoláska? Do kleptokracie a morální spouště.

A proto je třeba, aby obyčejný prostý člověk řekl jasně NE pravdolásce, která nepřinesla nic. Jenom plané řeči o lásce (navíc falešně chápané) a liberálně-demokratický totalitarismus lidských práv, který je právem pouze pro oligarchy, a nevyřeší vůbec nic. Spíše obecný lid naštve. Tato pěkná slova o pravdolásce se stala pomyslnou divadelní oponou, za kterou se třicet let rabovalo, vykrádal se materiálně a duchovně stát i národ. I toto je poslední absurdní drama představené občanem Havlem. Když to nebylo přímou Havlovou vinou, je třeba jeho osobu chápat jako symbol tohoto Lumpen - režimu, tudíž tento cejch mu zůstane. Je vpravdě pravým synem TGM a Beneše i svých politických oponentů z řad komunistů a dalších nešťastníků. Je to jedna nepřetržitá tenká revoluční linie, která v této zemi pokračuje. Monstrózním pohřbem se muselo přeci ukázat, že moderní český stát má své velké hrdiny s pomyslným velkým S na prsou, jejichž dráha jako mluvků o svobodě a humanitě skončí na lafetě děla. Proto tak nákladné ceremonie, proto tolik humbuku kolem V. Havla. Pohřeb a tryzna občana Havla je podobná uctívání hrobu neznámého vojína. Kladou se k němu stovky květin, věnců, hovoří se o hrdinských činech zemřelého, ale náhrobek a činy zemřelého jsou fikcí, protože vše je vykonstruované.

Pomůže armáda historiků a demytologizace občana Havla

Teď už je na armádě historiků, aby nám vyhrabali zasutou, ale pravdivou osobu pana Havla a nebyli politicky korektní, ale představili nám Havla, jakým skutečně byl a co skutečně provedl, či neprovedl. Přejme jim, aby dokázali očistit tuto postavu od mediálních klišé, nánosů a prostý občan ji uzřel v její ryzosti. Prozatím je toho žalostně málo, co dobrého učinil. Lafetu, vyznamenání a čestné doktoráty není možné počítat za důkaz toho, že se opravdu reálně zasloužil o tento stát.

A věčnost občana Havla?

A věčnost? Překvapí drzost lidské propagandy, která nezná mezí: Už ho glorifikují, až do nebe umisťují, hovoří se o smíření s Bohem, o věčnosti za oponou smrti, o které se prý málo ví. Modernismus sestry boromejky, která se o něho v posledních měsících starala, spojený s falešnými představami o tom, kdo může a nemůže být spasený je skutečně alarmující. (viz články níže, kde jsou rozhovory se sestrou) První katolická premisa: Nikdo z lidí neví, jak dopadl Havel po smrti. Jistě můžeme jenom doufat, že v poslední minutě mu Bůh poskytl poslední milost obrácení. Ale je to stále něco nejistého a jenom na základě pozdravu Tak Pán Bůh s námi…nemůžeme říci, že byl spasen. Ba právě naopak. Bůh totiž nehodnotí, jestli mu lidé říkají Pane, Pane, ale podle skutků a plnění Jeho vůle je člověk posuzován. Rovněž převrácení slov sv. Augustina v řeči sestry boromejky je zcela alarmující. V souvislosti použitého citátu je u sestry zřetelné popření úmyslu Ježíše Krista založit jednu archu spásy - tj. Církev. Samozřejmě, že Bůh může i poslední milost obrácení dát někomu mimo Církev na smrtelném loži, ale není to universální, je to zcela výjimečná milost, která je udělena dle úradku Božího tomu, kdo nezaviněně nezná pravou víru a žije mimo hranice katolické Církve. Naopak platí, že kdo o Boha nezavadil celý život, tak se nemůže divit, že mu Pán nebude chtít setřít onu pověstnou slzu z oka a že se mu šťastná věčnost uzavře navždy. Sestra "Veritas" se neprojevila jako milosrdná sestra sv. Karla Boromejského, od které se očekává, že nejenom poskytne péči o smrtelné tělo, ale zvláště o duši. Měla povinnost ho připravit na smrt a na osobní soud před tváří Boží a ne hovořit v naivních slovech o tom, jak byl Havel vlastně bohabojný a že prošel bez úhony. I z toho se bude muset sestra jednou před Bohem zodpovídat, proč utvrdila svého umírajícího v jeho vlastních zaslepenostech a omylech. Zvláštní patos, který čiší z její výpovědi, budí dojem povýšenecké až pyšné sebejistoty, že dojde automaticky spásy. Spása však není automatická. To by jistě sestra měla vědět, pokud nosí jméno Veritas - Pravda. Něco tak strašného člověk opravdu už dlouho nečetl a neviděl na vlastní oči. Humanisté se už připravují do svého "ráje".

Odkazy, které doplnila redakce MC k tématu:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726469#utm_source=article-hint&utm_medium=referral

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726612#utm_source=atlasHP&utm_medium=newsbox&utm_content=position-2

http://zvedavec.org/pohledy/2005/05/1198-vaclav-havel.htm?PHPSESSID=hhq7g629p7e4oqi62eo0sqb326

http://www.zvedavec.org/pohledy/2006/03/1522-tajemne-havlovy-restituce.htm?PHPSESSID=jd858msbldn750gmkndm29b763

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/12/4747-a-od-zitra-se-narizuje-truchlit.htm

Koronavirus jako nástroj kontroly občanů formou strachu - aneb zaklínání se nebezpečností viru a zdravím obyvatel

Výhrady MC k "vládě" nejsou vedeny z pohledu jakékoliv liberálně-demokratické politické opozice, ale z pohledu čistě monarchistického. Z toho vychází i fakt, že současná "vláda" je nejenom nelegitimní mocí, ale zároveň nekompetentní. Každá politická garnitura vládnutí je složena z nekompetentních politiků, kteří využívají pro svou podporu názorů rádoby "odborníků", aby třeba ospravedlnili existenci nouzového stavu a nebezpečnosti koronaviru. Když se podíváte na tzv. rádoby odborníky v rámci epidemiologické a virologické oblasti, uvidíme zmatená, časově podmíněná vyjádření zabarvená hysterií a demagogií. A média samozřejmě tuto demagogii a hysterii podporují.

Jako velmi zajímavý a pravdivý se ukazuje fakt, že celá "koronavirová krize" je jedním velkým hoaxem postaveným na hysterii a demagogii. Odkazujeme na tyto názory: (sed contra:

www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/220411000370421/video/763588 , www.seznamzpravy.cz/clanek/vlada-mate-obcany-rozvolnovani-chape-mene-lidi-nez-tvrdou-karantenu-103794?seq_no=3&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null, https://www.seznamzpravy.cz/clanek/vyvolali-zmatky-tak-pak-vzali-utokem-media-vlada-dal-tape-v-komunikaci-102195)

zpravy.denikplus.cz/domaci/1629-koronavirove-orgie-v-cesku-straseni-obcanu-covidem-19-by-melo-skoncit.html

a předražené ústenky a roušky?

video.aktualne.cz/dvtv/cesko-mohlo-chrlit-miliony-filtru-denne-hamacek-se-s-nami-od/r~b23e9ac895d411eaa25cac1f6b220ee8/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_content=default&utm_term=position-2&utm_campaign=Aktualne

Kdo vlastně protestuje proti vládě a opatřením? Skoro nikdo. Tam, kde Polák tasí šavli, Němec nabíjí svého Maussera a Francouz vytahuje Molotovovy koktejly, tam Češi švejkují.

A lidé pouze mlčky přikyvují. Někteří sice "protestují", ale u některých můžeme pochybovat, jaké je skutečné pozadí jejich protestů. Jak nápadně a trefně se naplňují slova našeho úhlavního nepřítele A. Hitlera o Češích: "Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape…"

ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3086417-vlada-reaguje-na-zkraceni-nouzoveho-stavu-chce-pridat-pravomoce-vojtechovi-senat

ct24.ceskatelevize.cz/svet/3088454-make-america-work-again-demonstranti-se-zbranemi-chteli-konec-omezeni-v-michiganu

...a hranice?

Na hranicích s Polskem už zazněly první varovné výstřely při překročení Schengenské hranice. Schengenský prostor se stal iluzí. Je to jako zpráva z dob železné opony: Narušitel se pokusil překročit státní hranici? Jenom by nás zajímalo, zda by Poláci dotyčného "narušitele" zastřelili, pokud by pokračoval do hloubky polského území.

ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3086984-na-cesko-polske-hranici-zaznely-dva-vystrazne-vystrely-nemec-chtel-nelegalne-vstoupit

Další švejkárny a potěmkinovky následují:

ct24.ceskatelevize.cz/specialy/koronavirus/3087974-hygienici-zacnou-pouzivat-chytrou-karantenu-prvomajove-oslavy-se

zpravy.denikplus.cz/domaci/1631-vlada-nam-lze-a-nema-pod-kontrolou-epidemii-ale-obcany-rika-uznavany-psycholog.html

hytrá karanténa? Nebo chytrá totalita?

Vláda: "Poskytněte nám svá data, vždyť jde přece o zdraví lidí, cožpak nám nejde všem o zdraví obyvatel?" Současná totalitní moc, která vyhlásila nouzový stav bez jakéhokoliv zdůvodnění, používá od svých nacistických a bolševických předchůdců rétoriku pozitivní, nikoliv negativní. Přece jí jde o zdraví společnosti a občanů, kdybyste to náhodou nevěděli. Ale chybí zdroj ohrožení: totiž nebezpečný a skoro nadlidský koronavirus.

Statistika Ministerstva zdravotnictví o Covidu 19 bez Covidu 19, aneb zelený náměstek a slepý statistik

Občan Ladislav Dušek, ředitel tzv. ÚZIS, se projevil jako totálně zmatený "statistik" vařící své čarodejnické statistické lektvary, pracující s daty o Covidu bez Covidu. Jeho statistiky podporují demagogii a hystérii. Nebylo prokázáno ani u jednoho zemřelého pacienta s Covid-19, že zemřel výslovně na Covid. Zato minulý rok zemřelo přes +- 1600 lidí na chřipku.

I na něho budou určitě myslet žaloby a trestní oznámení za šíření poplašných zpráv. A zelený náměstek, který mění své "odborné" názory jako ponožky? Ten by měl vrátit vysokoškolský diplom a jít se zahrabat. Je to naprosto nekompetentní člověk, podobně jako R. Maďar, který nám tady vaří sekyrovou polévku. (www.irozhlas.cz/zpravy-domov/koronavirus-vladni-opatreni-rastislav-madar-andrej-babis-ministerstvo_2004241232_kro)

www.novinky.cz/koronavirus/clanek/opatreni-pozabijela-vic-lidi-nez-virus-sam-tvrdi-nemecka-analyza-40324118#seq_no=1&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_req_id=7DWuhtefhaZ-202005141526&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=

A co naše Rudá kapela?

Co nato říci? Asi se na to hodí citace z filmu Černí baroni:

"Já sem se doslechl, že náš útvar se netěší zatím ňáké příliš dobré pověsti. Protože je v něm spousta šmejdů! My se musíme tak nějak těsněji sepnout s tou naší pracující třídou, že? A proto uspořádáme v nepomucké sokolovně, já věřím že hodnotnou, zábavnou estrádu. Tady vidím, že mezi váma je spousta umělců…i jiných soudruhů, že? Já myslím, že by to nemuselo dopadnout špatně. Co? Aspoň se tak před odjezdem na pracoviště ukážete v tom nejlepším světle slova smyslu." A estrádu s omezením lidských práv nám tady dělá "vláda" a Rudá kapela z Hradu. "Na vašu počest jsme aj svině pobili, klobásky budů".

Masívní neoprávněná kontrola obyvatel - kontrola, před kterou doby nacismu a komunismu jsou naivní odpolední nedělní procházkou

Již od vyhlášení nouzového stavu zde dochází k neoprávněnému znásilnění občaů, k neopakovatelné a jedinečné kontrole občanů národa. Koronavirus se stal neslýchanou záminkou k popření práv občanů.

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.