Úpadek ignaciánských cvičení po koncilu a vítězství amerikanismu - Der Niedergang der ignatianischen Exerzitien nach dem Konzil und der Sieg des Amerikanismus

Církevní dějiny nás učí, jak pro každou novou potřebu, pro každé nové nebezpečí zjednává Boží Prozřetelnost záchranné opatření. V roce 1521, kdy byl z Církve Boží vyloučen dr. Martin Luther, ve stejné chvíli je zraněn  voják Iňigo při obléhání Pamplony a dělová koule rozhoduje o jeho další životní cestě, aby se nakonec stal skrze utrpení a nemoc novým vojákem, vojákem Božím, a pomohl potřít reformační svévole, které se šířily celou Evropou jako mor. Tento mladý Iňigo, pozdější kanonizovaný sv. Ignác z rodného zámku Loyola, se stane zbraní Boží proti Reformaci a jeho pověstná baskická houževnatost a vytrvalí spolubratři ve spojení s Boží milostí zachrání mnohé země před omyly vzešlými z této lidské vzpoury proti Bohu a Boží Církvi. Protireformace začíná u Pamplony a je završena na zasedání Tridentského sněmu, který proklel principy a ideologii lidské Reformace a zahájil úspěšnou reformu Církve. Celá Církev mobilizuje ve spojení s Bohem a nejsvětější Pannou všechny duchovní zbraně, kterými disponuje, aby porazila zbožštění Člověka Reformace. Reforma Církve je v této chvíli znovu intenzivněji spojena s obratem člověka k životu nadpřirozenému, jehož nejvyšším původcem byl a je Ježíše Kristus (srv. Dom Chautard). Jestliže Reformace fanaticky zveličila hodnotu Člověka, potom protireformace vyzdvihla Boží majestát a poslušnost člověka vůči Božím zákonům. Z vnitřního života modlitby potom čerpali všichni svatí protireformace neuvěřitelnou sílu k činnosti za záchranu Církve Boží zde na zemi. Tito bojovníci poslaní Bohem si uvědomovali, že nestačí pouze život rádoby zbožný, ale že je třeba vnitřního života, aby účinná zbožnost provanula jejich pozemský domov duchem Ježíše Krista. Pravá reforma Církve se nikdy v dějinách neobešla bez vnitřního života a modlitby. Bylo by lidskou pošetilostí se domnívat opak. Reformace je smutným důkazem toho, kam se dojde bez modlitby, svátostí a vnitřního života v Bohu. A také podstatným úkolem Církve vždy bylo, aby tento vnitřní život svých apoštolů sytila a posilovala svátostmi, modlitbou, kázáním, duchovními cvičeními a vším, co s tím souvisí. Na počátku protireformace stojí rovněž duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly, vpravdě moderní prostředek Boží proti pseudomoderní Reformaci a jejímu hominismu. Jestliže Reformace odstranila a sesadila Boha s trůnu a postavila místo něj Člověka, potom protireformace staví Bohu oltář a jejím symbolem jsou sepnuté ruce.

LA STORTA  a CARDONER  - Dva duchovní vrcholy života sv. Ignáce

Jednou kráčel mladý Iňigo v hluboké usebranosti do kostela nedaleko  Manresy a cesta vedla podél říčky Cardoner. Když tak kráčel ponořen do myšlenek na Boha, posadil se tváří k říčce. Tu se začaly otevírat oči jeho ducha. Ne že by viděl nějakou postavu, bylo mu dáno poznání a pochopení mnoha věcí o duchovním životě, o víře a theologii. Vše to bylo provázeno tak velkým osvícením, že se mu zdálo vše jako nové. Zážitek byl tak silný, že ovlivňuje celý další jeho život. Iňigo pokleká u nedalekého kříže del Tort a děkuje Bohu.

A v dáli se nad ním tyčila silueta slavného opatství na svaté hoře Montserrat. Přitom dle vlastních slov Ignácových nešlo o nějaké vidění, ale o duchovní osvícení. Jeho předmětem nebylo žádné tajemství víry, spíše se mu otevřel zrak ducha a „on pochopil a poznal mnohé jak z oblasti duchovní tak i svaté Theologie“. Události u říčky Cardoner mají ohromný, ne-li ústřední význam pro vznik Tovaryšstva Ježíšova a pro další směr Ignácova života. Od této chvíle voják Iňigo konečně opouští korouhve pozemské armády svého pána, aby do rukou vzal Praporec Kristův a dal se Mu zcela do služeb. Provolává KRISTA Krále a vybírá si ve své volbě Tábor Boží. Od této chvíle bude rozhodným nepřítelem Satanova tábora. Iňigo prochází svými prvními duchovními cvičeními. Cardoner byl mezníkem a zároveň nástrojem duchovní protireformace. Manresa byla dle svědectví jeho budoucích spolubratří místem vzniku exercicií. 

Obr. 1 - Vidění sv. Ignáce u řeky Cardoner

S duchovním zážitkem a možno říci jeho naplněním je vidění sv. Ignáce ve vesničce La Storta nedaleko Říma. La Storta je dnes malé ospalé městečko na cestě mezi Sienou a Římem, kam putovali P. Faber a P. Lainéz spolu se svatým Ignácem. Je vzdálena 15 kilometrů od bran Říma. Tři bojovníci kráčeli do Věčného města, aby dosáhli ustanovení a schválení budoucího slavného jezuitského řádu - kladiva na Reformaci od papeže. Zde byl svědkem vidění sv. Ignáce P. Lainéz, který ho popisuje takto: „ Ignác viděl Krista s křížem na ramenou a vedle něho stál Otec, který mu říkal: „Chci, aby sis tady toho vzal za svého služebníka.“ Pak se Ježíš obrátil na Ignáce a řekl mu: „Chci, abys nám sloužil.“ Byla mu slíbena Boží ochrana i pro budoucí řád. La Storta je završením příprav na založení mocného řádu a sv. Ignác je ujištěn o své cestě a službě Bohu cestou založení Societas Iesu. Vidění v La Stortě má jasně trinitární charakter. Je to nebeská intervence k povznesení churavějícího světa zasaženého morem Reformace. V budoucnu se budou bratří Tovaryšstva Ježíšova vydávat pod praporcem Krista Krále do všech zemí po celém okrsku zemském, aby směřovali k záchraně ztracených duší v Německu, v Rusku, Švýcarsku a dále v Tichomoří, v Asii, v Africe a v Americe. Bude prolito mnoho mučednické jezuitské krve, ale sláva Kristova katolického náboženství poroste. Bude zadostiučiněno základu a východisku duchovních cvičení. Bratří budou hledat spásu duše své, budou Boha chválit a jejich láska k Bohu je požene k tomu, aby se vydali do propastí tohoto světa a usilovali o spásu duší v celých národech. La Storta a Cardoner jsou mezníky nejenom lidského života sv. Ignáce, ale i příkladem pro nás samotné, kteří vykonáme duchovní cvičení, které jsou nerozlučně spojené se změnou starého člověka v nového.

Obr. 2 - Kaple v La Stortě v Itálii nedaleko Říma, kde měl sv. Ignác vidění.

Chvála duchovních cvičení ze strany papežů

Už od prvních chvil existence duchovních cvičení, se jim dostávalo chvály od římských papežů a do začátku II. vatikánského koncilu se těšily v katolické Církvi neobyčejné úctě a oblibě pro jejich hluboký vnitřní smysl a schopnost přetvořit člověka, z člověka starého na člověka nového, který se sjednocuje se svým Stvořitelem, Spasitelem a Posvětitelem. Zvláště v okružním listě Mens nostra z 20. prosince 1929 velebí papež Pius XI. duchovní cvičení a zdůrazňuje, jak jsou nadčasová v dnešním překotném shonu života, jak vedou k upevnění vůle, k nastoupení cesty ctnosti a jak mocně pobádají k apoštolské lásce. Proto si Náměstek Kristův přeje, aby se konala duchovní cvičení pro všechny stavy. Čím více křesťanů projde kurzem duchovních cvičení, tím více bude křesťanů pevných, statečných a odhodlaných nastoupit strmou cestu ke svatosti. Pius XI. hovoří o tom, že právě duchovní cvičení jsou pro naší dobu, která je plná zmatků a strádání, nejlepší formou k dosažení duchovního pokroku. Exerciciemi se zdokonalují přirozené schopnosti člověka, vedou ho přímo k nadpřirozenému životu a vracejí mu klid, štěstí a pravý pokoj. Exercicie budí v člověku horlivost pro spásu duší. Exercicie jsou vynikajícím prostředkem nejenom k povznesení svatosti kněžstva, ale rovněž i zástupu laiků, „kteří jsou v těsném svazku s hierarchickým apoštolátem a podporují jej svou horlivou činností, věnujíce se rozmanitým úkolům a pracím katolické akce.“ „Zde může každý ušlechtilý člověk, veden světlem věčných pravd a pobízen příkladem Kristovým, nejen poznat jasně za přispění Boží milosti cenu duší a roznítiti v sobě touhu jim pomoci, ať již se po bedlivé úvaze rozhodne Bohu sloužiti v jakémkoliv stavu životním, nýbrž může se tu naučiti také zápalu, podnikavosti, námahám, chrabrým činům křesťanského apoštolátu.“ Sv. Alfons de Liguori hovoří o tom, že exercicie jsou pokladem, který Bůh odhalil v těchto posledních dobách své Církvi a za který mu třeba vroucně děkovati (srv. S. Alfons Maria de Liguori, Lettera sull´utilita degli Esercizi in solitudine, Opera asce., Marietti, Roma, 1847, sv. 3, str. 616). Pius XI. zmínil ve své encyklice Summorum pontificum z 25. července 1922 příklad sv. Karla Boromejského, který rozšířil užívání duchovních cvičení mezi kněze a laiky. Duchovní cvičení jsou podle Pia XI. nejenom prospěšné pro členy kléru, ale jsou nejlepší školou pro členy katolické akce a pro laiky. Právě Pius XI. a sv. Pius X. prosluli podporou laikátu v rámci tzv. katolické akce, která byla tvořena laiky a měla spolupůsobit a spolupracovat s hierarchií Církve na znovupokatoličtění společnosti prosycené nepřátelskými ideologiemi vedoucích boj proti Církvi katolické. Duchovní cvičení se tedy dostaly mezi prostý lid a zvláště mezi dělnictvo, které bylo nejvíce zkoušenou sociální třídou na přelomu 19. a 20. století. Námořníci, učitelé, lékaři, studenti, železničáři, úředníci, právníci, všechny možné další profese, odcházeli na duchovní cvičení, aby se posílili ve ctnosti a prohloubili svůj duchovní život, který byl vyprahlý pobytem v tomto světě. Od té doby, co byly duchovní cvičení schválené papežem Pavlem III. apoštolským listem Pastoralis Officii ze 31. července 1548, sehrály ústřední úlohu v životě Církve v moderním světě provanutém revolucemi, sociálními bouřemi a světovými válkami. Zachránily tisíce duší pro Nebe a další generace lidí přicházejí, aby se jich také účastnili a znovu prohlašovali svou věrnost Kristu Pánu a Církvi Boží. Výše zmíněný apoštolský list Summorum Pontificum Pia XI. prohlašuje a ustanovuje sv. Ignáce z Loyoly nebeským patronem všech duchovních cvičení, a tím všech ústavů, bratrstev a jakýchkoliv spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie. Bylo v podstatě schváleno to, co papežové před Piem XI. o duchovních cvičeních prohlašovali. Od papeže Pavla III., přes Alexandra VII. a jeho list Cum sicut z 12. října 1647, Benedikta XIV. a jeho list Quantum secessus  z 20. března 1753 a apoštolský list Dedimus sane, Lva XIII. a jeho list Ignatianae commentationes z 8. února 1900.

            Je rovněž nutné podotknout, že duchovní cvičení sv. Ignáce dopomohly v dějinách mnohým duším k obrácení se k Církvi katolické, ke smíření se s Církví katolickou, od které kdysi jejich předkové odpadli. Jistě by zde místo nestačilo, abychom vylíčili všechny životní příběhy konvertitů, kteří byli obráceni pomocí duchovních cvičení. To potvrzuje posledně jmenovaný list papeže Lva XIII. Ignatianae commentationes, kde se píše: „Důležitost duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly ve vztahu k věčné spáse duší potvrzuje zkušenost tři století a je potvrzena nesčetným počtem lidí, kteří v průběhu těchto století skrze ně nastoupili cestu pokání, nebo upevnili svůj život na cestě ke svatosti.“

 

Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly a jejich úpadek po koncilu

Už kdysi si postěžoval kardinál Mermillod, že se apoštolové (kněží a biskupové) vrhli do bludařství činného života, kde se popírá nauka o milosti Boží a to právě  v tom, že apoštol, který káže evangelium spoléhá spíše na své vlastní síly, činí mnohé kongresy, procesí, náboženské sbírky, ale jeho vnitřní život je nulový, nežije s Bohem a nečerpá milosti potřebné pro svou vlastní činnost. V tom mimo jiné spočívá duchovní stránka bludu zvaného amerikanismus, který hlavní a podstatné věci odsunul do pozadí. Pro lidi nasáklé amerikanismem pozbylo sv. přijímání významu, který mělo pro první křesťany. Možná ještě věří v existenci nejsvětější svátosti oltářní, ale pro svou překotnou činnost zapomínají, že mohou čerpat tolik potřebné milosti od Boha, aby jejich činnost byla posvěcena a nebyla pouhou rutinou k ukojení sobeckého já. „Hledí na svátost oltářní jako na památku středověku. Slyšíme-li takové pracovníky mluvit o jejich činnosti, řekli bychom, že Všemohoucí, jemuž bylo hračkou stvořiti světy a před nímž vesmír je prach a nicota, nemůže se obejít bez jejich spolupráce.“ (Dom Chautard) A totéž se týká i duchovních cvičení sv. Ignáce, které mají sloužit k posvěcení života apoštolova a prohloubit jeho průměrnost přiblížením se ke svatosti. Po II. Vatikánském koncilu zvítězila myšlenka amerikanismu na poli vnitřního života. Ten, kdo si dnes vybral úděl Mariin a nedal přednost údělu Marty je považován za neschopného, neakčního, zaostalého, za toho, kdo je na překážku lidským pastoracím, lidskému evangelizování, kněžské činnosti a je překážkou kvapného a budovatelského aggiornamenta 50. a 60 let 20. století. Jedním z bludů, které sledujeme po koncilu, je falešné holdování činnosti na úkor vnitřního života služebníků Církve, kteří přestali býti muži a ženami  vnitřními, kteří přestali usilovat o spásu duší a přerušili spojení s Bohem v modlitbě a neusilují o ctnosti. Jako vhodné se jeví pro tuto chvatnou fanatickou činnost pokoncilní sekty pojem encykliky papeže Pavla VI. Progressio populorum. Jestliže je podle papeže Pavla VI. a II. vatikánského koncilu vrcholem celého vesmíru Člověk, potom ani aktivita kněží, biskupů a  laiků v Církvi nevede k ničemu jinému než k překotnému aktivismu a k oslavě člověka.

(Mnoho moderních autorů hovoří o II. vatikánském koncilu jako o anthropocentrickém a hoministickém a oslava člověka je jedním z jeho hlavních myšlenkových tezí, viz několik příkladů: Gaudium et spes, 14. a  24. kap., Dignitatis humanae, Apostolicam actuositatem 7., první řeč papeže Pavla VI. po ukončení II. Vatikánského koncilu, encyklika papeže Jana Pavla II., Redemptor hominis, kap. 12., 13, 14.. atd., Katechismus katolické Církve, par. 1706 a 2419)

Pořádají se desítky theologických seminářů se stále méně pochopitelnou látkou, stále se hovoří o ctnostech, aniž by někdo z řečníků vedl hluboký vnitřní život, aniž by někdo dokázal pokleknout před svatostánkem a začít konečně hovořit se svým Spasitelem. Nejsou potom veškeré akce pouze prezentací člověka? Proti tomuto aktivismu služebníků Církve varovali všichni svatí učitelé morálky a asketiky: od sv. Alfonse z Liguori až po doma Chautarda, od svatých apoštolů až po sv. Ignáce z Loyoly a sv. Tomáše Akvinského. Dochází tady k popření nauky o milosti tím, že váha je položena pouze na lidskou činnost a milost Boží (nutná k úspěchu všeho lidského úsilí) se popírá nepřímo. Tento blud je kořenem amerikanismu, protože jeho cílem je popřít nadpřirozený život, vnitřní duchovní život, milost Boží jako takovou a prezentovat pouhý hominismus – lásku k člověku skrze lidskou činnost. Duchovní cvičení svatého Ignáce začínají základním předpokladem, od kterého se odvíjí další pravdy duchovního života. „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, vzdával mu úctu a sloužil mu a takto spasil svou duši.“ To je základní premisa, ze které musí vycházet každý služebník Církve, ať je papežem, nebo knězem, resp. laikem. Opakem cesty ke spáse je široká cesta, která se končí smrtí v těžkém hříchu a také každým těžkým hříchem člověk končí svoji cestu v posvěcující milosti v Bohu. Ztrácí se bdělost nad svou vlastní duší, utíká se od Boha a pramenů milosti mílovými kroky. Lidé se často diví článku víry, podle kterého jediné špatné rozhodnutí andělů v pýše znamenalo jejich zavržení. Nejvyšší z andělů byl pohroužen do věčného zavržení, protože nechtěl sloužit Bohu. A co teprve u nás, ubohých lidí, kteří smrtelně zhřeší a hrozí jim navždy odloučení od Boha! Amerikanismus s následným modernismem neútočil na hlavní články víry přímo, ale dokázal vyprázdnit jejich podstatu šikovným přeformulováním, takže amerikanista možná formálně uznával článek víry např. o existenci pekla, ale vnitřnímu smyslu přestal rozumět. Mimo jiné i proto, že odhodil scholastickou terminologii a metodu, která precizně definovala zvěst Písma sv. o pekle a hříchu. Situace služebníků po koncilu je skutečně zoufalá. Přestali věřit v existenci pekla a v existenci dědičného hříchu, nemluvě o hříchu obecně. Jestliže je středem vesmíru Člověk a nikoliv Bůh, potom to v duchu koncilu znamená, že takový Člověk je bezhříšný, vcelku dobrý a peklo neexistuje, protože Bůh je tak milosrdný, že nedovolí, aby se tento Super Člověk stal zavrženým. KONCIL učinil mezi pojmem Člověk a Bůh rovnítko. „A budete jako bohové. Budete moci rozpoznávat dobré od zlého. Budete mít toto poznání.“ Jak ďábelská myšlenka! A tento člověk se tak prohřešuje proti samotnému rozjímání v duchovních cvičeních sv. Ignáce a to tím, že začne popírat indiferentní poměr ke stvořeným věcem. Jestliže podle koncilu a podle písemných vyjádření jeho komentátorů je středem vesmíru Člověk, potom tento Super Člověk může využívat všech stvořených věcí, protože je přirozeně vcelku dobrý a Bůh stvořil věci pouze dobré. Tím přestává platit další ignaciánská zásada, že musíme být odtažití od ducha tohoto světa a dbát zvýšené opatrnosti při manipulaci se stvořenými věcmi, abychom se nestali jejich otroky. Už zde člověk neusiluje o získání milosti, ale spoléhá sám na sebe. A to je rovněž odporujícím nejenom zásadám katolické Církve, sv. Ignáce, ale i Andělského doktora, který ve své Sumě theologické hovoří o tom, že „milost je zárodkem nebe a bez milosti se nemůžeme do nebe dostat“. (S. Th. 2a 2ae q. 180, art.4.) Potom už se nemůžeme ptát se světci a učiteli katolické Církve Quod vadam (Kam kráčím?) a zda či ona věc je mi ke spáse. Je to převrácení Kristova výroku o získání celého světa a ztrátě nesmrtelné duše. Amerikanista a pokoncilní modernista nám transformuje slova Kristova do jiné věty: „Abych spasil sebe, je potřeba získat celý svět, neboť věci stvořené učinil Bůh dobré.“ Tím se nabourá celý morální řád. Nehovoří však Kristus o indiferenci vůči stvořenému světu? V duchovních cvičeních sv. Ignáce se ozývá ona slavná věta sv. Řehoře Velikého, který řekl: “Nullum sacrificium est Deo magis acceptum quam zelus animarum.“ Tj. „Není větší obětí, která je přijímaná Bohem, než péče o spásu duší.“ A sv. Tomáš Akvinský píše, že člověk je postaven mezi bona spiritualia a res mundi. Tedy mezi duchovní věci Boží a věci tohoto světa. Jeho volba má vždy směřovat k věcem duchovním. Nedostatek vnitřního života u kléru po koncilu je příčinou stále nových a nových chyb, jejich vlastního neklidu, jejich duchovní vyprahlosti, jejich odporu k pravdám víry, mají odpor ke všemu, co je zavazuje ve svědomí službě Bohu, je příčinou jejich churavosti a konečně vede je k apostazi. Pro ně jsou katoličtí mučedníci a makabejští bojovníci pouhými bláznivými fundamentalisty, kteří nejsou schopni vést dialog se světem a případně s ďáblem, pokud ještě podle nich existuje. A to je další rozchod s principy duchovních cvičení, které nám předkládá sv. Ignác. Vede se dialog se světem i ďáblem, podle modernistů neexistuje objektivně nic špatné, ale zároveň nic pravdivé, protože vše je otázkou pouhého subjektivismu, který sám o sobě nezná absolutní Pravdu. Opakuje se Pilátova otázka: “Co jest pravda?“. Popírají se v praxi základní pravidla pro rozlišování duchů, které hovoří o možných duchovních zbraních proti nepříteli spásy jako je modlitba (oratio), rozjímání (meditatio), zpytování svědomí (confessio) a pokání (Penitentia). Pro modernistu a amerikanistu nemají tyto duchovní zbraně valného účinku. Oni věří, že ďábel neexistuje a že je třeba veškerou svoji sílu vést do činnosti. Jak kdysi řekl jeden moderní přívrženec kléru: „Ale hlavně nemluvte o adoracích a duchovních cvičeních. To moderní klérus nemá rád.“ Považuje to za skandální úděl Marie, která dlela u Pánových nohou. Základní moment duchovních cvičení je porušen a to ve svých dvou hlavních vrcholech: v provolání Krista Krále a Dvou praporech. Modernista po koncilu, který nevěří ani v existenci pekla, hříchu, démonů, nejenom, že nepotřebuje provolávat Krista Králem, ale už vůbec nepotřebuje se rozhodovat mezi táborem Satanovým a Kristovým. Vše je podle něho objektivně dobré (viz dokumenty koncilu Gaudium et Spes, Apostolicam Actuositatem) a zlo je pouze kosmetickou vadou některých lidí, resp. věcí. Tím, že odstraní oba dva vrcholy cvičení, promítne se to i do volby stavu. Pro modernistu jsou všechny stavy vhodné a stejně dobré bez ohledu na Boží vůli. Naopak dochází k tomu, že moderní klérus popírá jednu z tezí Tridentského sněmu, který hovoří o tom, že stav duchovní je dokonalejší než stav manželský a to z důvodu jeho podstaty. Narušena je i opravdová láska k Bohu, protože ta se projevuje úkony vnitřního života a láskou k bližnímu vnější činností. (Dom Chautard) Jestliže jsou tedy praktikovány skutky lásky k bližnímu bez lásky k Bohu, jde o čistý humanismus, který nesbírá zásluh u Boha, protože dříve či později sklouzne do pýchy a nadutosti na své vlastní „spravedlivé milosrdné“ lidské skutky. (viz pojetí náboženské svobody v Dignitatis humanae, kde je tolerance k omylu popisována jako láska k bližnímu)

Hlavní cenzurou koncilu (která se promítá do celého života církve po koncilu) bylo odbourání všeho, co bylo označeno jako mytologie. V koncilních dokumentech, zvláště v liturgickém, se často hovoří o demytologizaci liturgie a všeho, co souvisí s pamětí Církve. Do skupiny pověr a legend, které mají být vypuštěny, patří samozřejmě peklo, ďábel, andělé, někteří svatí z prvních století, rozdělení hříchu a víra v existenci očistce apod. (srv. např. Sacrosanctum Concilium 34., 50., Gaudium et Spes 43. a 92., Pavel VI. - apost. list Lumen Ecclesiae, č. 16 z 20. 11. 1974– Pojem demytologizace spojen s pojmem nová interpretace v praxi)

Praví apoštolští pracovníci na vinici Páně udělují z toho, z čeho v rozjímání nabyli a mají mít rovněž katolickou víru, která přijímá vše, co Kristus a Jeho Církev učí. Právě ona druhá podmínka je dnes vážně ohrožena. Se všemi výše zmíněnými body katolické nauky však bezprostředně souvisí duchovní cvičení sv. Ignáce. Jejich absence nabourává jednotu formy cvičení a přestává mu dávat katolický smysl. Koncilní demytologizace postihla tak i samotné duchovní cvičení.

Proč není možné doporučit moderní verze duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly?

1/ Moderní klérus, který dává duchovní cvičení, odmítá postupovat dle původních cvičení svatého Ignáce a jeho scholastického vyjadřování, které je podle nich překonané. Nahrazují jej modernistickými komentáři s konfúzním významem pojmů. (k rozjímání jsou používány texty lidí odsouzených Svatým Officiem pro hereze, či podezřelých z blízkosti k herezi, nebo současných modernistických kněží - nejpoužívanějšími autory jsou Anthony de Mello, Teilhard de Chardin, Hugo a Karl Rahner, Thomas Merton, Josef Ratzinger, Hans Urs von Balthasar, otec Chenu, kardinál Suenens a další) Objevuje se zde nepřípustné směšování moderních autorů s autory katolické Tradice. Čtenář brzy pozná, že rozdílnost je mimo jiné právě v oné scholastické terminologii, kterou používají svatí katolické Tradice a která byla zvolena Církví  k tomu, aby přesně definovala články víry. (viz Pius XII. Humani Generis – zavržení modernismu a Nouvelle Theologie )

2/ Dochází ke koncilní cenzuře pojmů ďábel, věčně zavržení, nesmrtelnost lidské duše, existence pekla, očistce, exklusivita spásy skrze katolickou církev a pouze ve spojení s ní, apod. Pokud se však tyto termíny přece jenom objeví v duchovních cvičeních, jsou přeformulovány v modernistickém duchu.

3/ Velmi často se vypouští poslední kapitola cvičení, která pojednává o lásce k Církvi, k její ústavě, ke svátostem. Zde se v modernistické verzi cvičení objevuje nejvíce doktrinálních úchylek od nauky katolické Církve, které hovoří o podstatě Církve. Popírání papežského primátu, sv. zpovědi, přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii je běžné.

4/ Mnozí se neprávem domnívají, že exercitátor je nejdůležitější osobou v duchovních cvičeních. Proto ho posuzují podle toho, jak je výmluvný, jak vybranou řečí mluví, jak je vzdělaný, jak svým slovem a gestem strhuje posluchače. To je však podstatný omyl. Vykonat si dobrá duchovní cvičení to neznamená vyslechnout si řadu uměle stavěných přednášek a dát se strhnout krásným hlasem a slovem kazatelovým. …taková duchovní cvičení nepřináší trvalý účinek. Zapomíná se na to, že i exercitátor je nástrojem Ducha svatého a že třetí Božská osoba je hlavním činitelem v duchovních cvičení. (srv. Reginald M. Dacík OP, Prameny duchovního života, Krystal, Olomouc, 1947, str. 309 - 310)

Modernistický kněz, který dává duchovní cvičení, a jehož duše ztrácí přesvědčení o pravdivosti článků víry, vede účastníky duchovních cvičení do klamu a také rozjímání na konkrétní témata bude u lidí theologicky nevzdělaných zatemněno bludnými názory kněze, který káže duchovní cvičení.

Co říci na závěr? 

Mnoho by se dalo říci o duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly. Přesto je třeba upozornit na úskalí, která mohou celá duchovní cvičení podminovat. A to zvláště v dnešní době, kdy lidé zaměňují duchovní cvičení za hezky strávenou dovolenou, za růžový sen, ve kterém si hezky odpočinou a vrátí se zpět do zuřivého světa plného shonu.

Všem, kteří chtějí vykonat duchovní cvičení k posvěcení své duše, doporučuji jejich vykonání všude tam, kde je záruka tradiční katolické orientace a nehrozí znásilnění pokoncilním modernismem. Je totiž třeba pro spásu duše volit osvědčené tradiční prostředky k dosažení cíle a nenechat se strhnout pokoncilní církevní krizí a přihlásit se ukvapeně na nějaká „duchovní cvičení“, která možná káže nějaký mediálně známý kněz, ale která by mohla uškodit nesmrtelné duši a utvrdit ji v naukách, které odporují katolické víře. „Oblecme se tedy v Pána našeho Ježíše Krista!“ (srv. Řím 13, 14)

Oslava Lutherovy exkomunikace 3. ledna 1521 - Lutherovy heretické teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Feier der Exkommunikation Luthers - 3. Jänner 1521 - Luther irrige Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

Monarchia Catholica v těchto dnech nového roku 2021 oslavuje spolu s dalšími věrnými katolíky exkomunikaci dr. Martina Luthera, která proběhla dne 3.1.1521 Jeho Svatostí papežem Lvem X. bulou Decet Romanum pontificem. https://www.papalencyclicals.net/leo10/l10decet.htm, které následovalo po vydání buly Exsurge Domine z 15. června 1520 (https://www.papalencyclicals.net/Leo10/l10exdom.htm), kterou se zavrhovaly Lutherovy bludy. Při této příležitosti uvádíme níže uvedený článek k některým Lutherovým liturgickým omylům. 

p.s. Ani pro-neomarxistický papež František nehodlá zrušit exkomunikační bulu nad Lutherem (např. https://www.churchmilitant.com/news/article/pope-rejects-plea-to-lift-luthers-excommunication)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara z Tours a Johna Wickleffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku
o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění
a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho 

a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánském koncilu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k "počátkům" liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je tak otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dva důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo přijmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. tím se Luther dostává do přepjatého subjektivismu a demokratického chápání církevního společenství, které je cizí ustanovení Ježíše Krista, protože Kristus sám je neměnný a nikoliv subjektivní, Kristus sám je hierarchický a monarchistický - ustanovil pevnou strukturu Církve s hierarchii a s jednotlivými jejími částmi a údy, které jsou si podřízené - od posledního věřícího po papeže. Kristus je stále tentýž včera, dnes i zítra. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální Bohem ustanovenou službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.

Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti přijímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transsubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a sjednocený a schismatický Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše (Die aufs sacrificium lauten). Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k mylnému přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech "nánosů středověkých představ" a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použijeme terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti přijmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, Domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:

1/ Každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium.

2/ Svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství.

3/ Vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku."

4/ Všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Deutsche Messe

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohoslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem vycházejí z verze z 1. Kor.11, elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem, elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století. Německý nacionalismus, subjektivismus chápání nauky o svátostech, demokratizace Církve, subjektivní chápání víry podle sebe, výklad písma dle libosti - jednoduše řečeno ranní červánky Francouzské revoluce v Církvi - Fraternité, Egalité, Liberté - to jsou hlavní úpadkové formy, které opravdu nemají nic společného s objektivním chápáním víry a autority, kterou chtěl Kristus. skutečnou reformu Církve přinesl až Trident. Deo gratias!

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI. (na "vývoji" nové mše spolupracovali protestanté v ustanovené liturgické komisi), kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, kde centrem není Kristus, ale pouze člověk a deviantní hominismus. Důsledky ztráty víry katolíků po II. Vatikánském koncilu s příchodem nové mše jsou naprosto devastující.

JSI PROTESTANT NĚJAKÉ Z DENOMINACÍ ZALOŽENÉ MIMO KATOLICKOU CÍRKEV? POTOM VĚŘ, ŽE TVÉ NÁBOŽENSTVÍ NENÍ ZALOŽENO OD JEŽÍŠE KRISTA, ALE OD OBYČEJNÝCH LIDÍ A TVÁ SPÁSA JE OHROŽENA.

Ať žije římská Církev založená jako jediná Ježíšem Kristem! Ať žije papež, Trident a Svatá mše - Srdce Církve! Budiž navždy prokleta protestantská vzpoura!

---

August Franzen, Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992, str. 192

Msgr. Klaus Gamber - The reform of the Roman liturgy, Its problems and background, Una Voce Press, USA,1993

Geoffrey Hull, the Banished Heart - Origin of Heteropraxis in the Catholic Church, Spes nova League, Australia, 1995

Das Problem der Liturgiereform - Die Messe des II. Vaticanum und Paulus VI., FSSPX, Stuttgart, 2001

Michael Davies, Liturgical revolution - Pope Paul´s New Mass, Angelus Press, USA, 1992 

Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, Philadelphia, U.S.A., 1897, str.52

Oslava 400 let od velkolepého vítězství katolických armád na Bílé Hoře - 400 Jahre seit der Schlacht am Weißen Berg 1620-2020 - Grossartiger Sieg der katholischen Glaube

Praporec Svaté katolické ligy

Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. před 400. lety byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské. Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):"Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným. My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena." A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci. Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům: Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo-náboženským překrucováním, proti podrývání zákonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestantskou herezí, je to odveta a pohřbení husitství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!) Santa Maria della Vittoria! Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě. Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde. Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias.

Spolehněte se na Boha a udeřte! Verlassen Sie sich auf Gott und greifen Sie an!

Tato slova pronesl dne 8.11.1620 významný řeholník, v současné chvíli je jeho jméno zařazeno do beatifikačního procesu. Jeho jméno je Ct. Dominik à Jesu Maria. V tento den slavíme vítězství katolických zbraní nad nejenom českou protestantskou revolucí. Katolická Liga a Prohabsburská vojska zlomila v této bitvě poslední odpor českých zrádců a jejich spojenců. Vojska Svaté říše římské německého národa, Katolické ligy, španělských a valonských spojenců, včetně pomoci polských kozáků pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye, vévody Maxmiliana I. Habsburského a původem vlámského generála Jana Tserclaese Tillyho (zvaného "Mnich ve zbrani") rozdrtila vojska českých zrádných stavů a jejich uherských a hornorakouských pomahačů. Ct. Dominik à Jesu Maria, občanským jménem Dominik (Domingo) Ruzola López (16. května 1559 - 16. února 1630) byl karmelitánský mnich a generál řádu, který působil v Římě a Vídni a je čelným tvůrcem kultu Panny Marie Vítězné. Po vypuknutí bojů třicetileté války byl vyslán z Říma s posvěceným mečem na pomoc českým a německým prohabsburským katolíkům. Do Čech přišel s ligistickou armádou bavorského vévody Maxmiliána I., s kterým měl přátelský vztah a byl jeho zpovědníkem. Připisuje se mu významná pomoc při vítězství katolíků na Bílé hoře a chápeme ho jako Boží nástroj svého vítězství nejenom nad českými nešťastníky. K posvěcenému meči také přibral pozdněgotický obraz Adorace Krista (zobrazující Svatou rodinu), který nalezl ve Strakonicích, nebo možná ve Štěnovicích, poničený a zneuctěný protestanty. Tímto obrazem poté žehnal katolické muže, kteří byli touto neuctivostí rozohněni, při bitvě na Bílé hoře, čemuž se připisoval velký význam pro závěrečné vítězství. Po bitvě, jako projev uznání, bylo umožněno karmelitánům se znovu usadit v Praze. Zázračný obraz byl ct. Dominikem odvezen k papeži. Ferdinand II. daroval obrazu cennou korunu zdobenou drahými kameny a podobně si počínali další členové Habsburského rodu. Poté byl umístěn do chrámu Santa Maria della Vittoria, kde shořel roku 1833. Jeho kopie se zachovala třeba i v kostele Panny Marie Vítězné.

Co říká tento muž ze 17. století nám, lidem z 21. století?

Předně ukazuje význam katolické víry a důvěry v Boží pomoc proti nepřátelům. Dnes se redukuje ideový nepřítel katolíků pouze na satana a padlé andělské bytosti, pokud vůbec ještě slyšíme řeč o neviditelných silách, které byly v rámci procesu demytologizace po koncilu "vyhozeny" ze slovníku církevních představitelů. Zapomíná se rovněž na viditelné nepřátele, kterých je dnes opravdu požehnaně. Ct. Dominik je prototypem bojujícího řeholníka, který podobně jako řada jiných příslušníků kléru (např. bl. Marek z Aviana, sv. Jan Kapistrán a další) neváhali povzbuzovat katolické armády v bitevní vřavě proti nepříteli. Díky nim byla Evropa zachráněna před Turky a dalšími invazemi. Dnešní zpacifikovaní kněží a biskupové s tolerujícím a kompromisním jednáním vůči světu a jeho lákadlům je otřesným zjevem dnešní doby. Spojení kontemplativního života modlitby s akcí a ve skutečném (reálném) fyzickém nasazení pro víru je dnes zcela zapomenuto a nebo je nahrazeno liberálním, či jiným pojetím odporujícím katolické víře. Kam se poděla katolická akce spojující tento ideál?

Osoby ct. Dominika, bl. Marka z Aviana a dalších nám tradičně katolickým monarchistům ukazují cestu, jak se vyrovnat s problémy moderní doby a doby ďábelské dezorientace. Bůh nechce, abychom byli kompromisní vůči revolučnímu pojetí republiky, jako někteří "tradiční" katolíci, kteří dokonce kandidují v nevěreckých stranách a hrnou se do Bruselu jako kandidáti zednářského parlamentu a pochodují na "Hrad" s podivnými lidmi, vesměs nepřáteli katolické Církve a Ježíše Krista. Takový "tradiční" katolicismus je karikaturou a katoličtí monarchisté musí ostatní od těchto pochybných pozic varovat. Tradiční katoličtí monarchisté nestaví svoji katolickou víru na bezbožeckých základech 1789. Nechtějí být poslušní nacionalistickým tendencím, které se šíří, ani vůči zničujícím reformám, které rozvrátily v polovině 20. století katolickou Církev a ještě předtím srazily katolické trůny, aby připravily nástup Nového světového řádu. Bohu se tyto kolaborace hnusí, protože jsou postaveny proti Němu a vedou do hříchu, nebo jsou na něm přímo vystavěny. Ct. Dominik a další svatí příslušníci kléru milovali Boha, Svatou Pannu a katolickou Církev do té míry, že nemohli nikdy přejít do kompromisů vůči světu a hříchu. Nikdy se nemohli spojovat s lidmi, kteří byli proti Bohu a Jeho milované Církvi. Nenáviděli hřích, podobně jako Bůh nenávidí hřích a Bůh sám nám v jejich osobě ukazuje potřebu dbát na čistotu své duše vzhledem k věčnosti, ale i pro získání milostí již v tomto pozemském putování, abychom nebyli kompromisní, či dokonce lhostejní.

Někteří nám namítnou: vždyť váš boj je naivní a nesmyslný: Viditelná podoba Církve je natolik změněna revolucí 1789 (kardinál Suenens), že je lidsky nemožné, aby se vrátila k Tradici, obnova Bohem posvěcené svaté katolické monarchie je rovněž nemožná, protože 1/ národy se vydaly cestou národních států, sekulárních republik, postavených na revolučních principech Francouzské revoluce, 2/ příslušníci Habsburského rodu jsou sice legitimní, ale jsou to vesměs nekatolíci, nebo liberální katolíci. Ano, jsou to pravdivé skutečnosti, ve kterých žijeme, ale takto přece katolický monarchista nemůže nikdy zoufat. Tradiční katolický monarchista si podržuje nejkonzistentnější náboženské, společenské a politické pozice, které převzal od věrných katolických předků, světců a věrných představitelů Církve a katolických papežů, biskupů, kněží a monarchů typu bl. Karla I., sv. Marka z Aviana, ct. Dominika, msgr. M. Lefebvra, sv. Pia X., bl. Pia IX. a dalších, kteří chtěli být poslušní Ježíši Kristu, neboť chtěli naplnit Boží vůli. Všechny ostatní pozice, které odporují této jediné tradičně katolické vizi, jsou scestné. A aby je tradičně katolický monarchista nezradil, musí věřit a spoléhat na pomoc Boží podobně jako oni. Rozšiřuje pokojné sociální království Ježíše Krista, aby pro něho získal co největší počet lidí. A i když z pohledu lidského se může zdát jednání a ideje tradičně katolického monarchisty jako neuskutečnitelné, potom je to měření lidským zrakem. Bůh však je prvním Monarchou, Svrchovaným Hierarchou - Pantokratorem, s korunou a žezlem, který si nepřeje podíl katolíků na Revoluci sekulárních republik, ani katolickou kolaboraci s principy tohoto světa, které odporují Jeho svaté katolické víře. On stojí na straně pouze důsledných katolíků a kdo jest proti Bohu musí počítat s totální porážkou. Bůh nenávidí Revoluci 1789 v jakékoliv podobě, protože tato Revoluce se Ho snažila nesmyslně sesadit s trůnu. Což se nemohlo nikdy tvůrcům nového světového pořádku podařit… A tak tito oslabovali Církev i katolické monarchie, až ty byly smeteny uplně a nakonec se pohroužila do temnot i viditelná struktura Církve. Ale jak je vidět bláhové stavění Babylonské věže ze strany nepřátel Církve pokračuje i nadále. Katoličtí monarchisté se snaží jít pod Boží vládou a vedením, za významné pomoci Svaté Panny a snaží se svým příkladem jejich Babylonskou věž strhnout do prachu. Využijme pro náš příměr vizi sestry Emmerichové, či sv. Ludvíka Maria Grignion o posledních časech. Tam, kde je Babylonská věž stavěna novým světovým řádem, tam na druhé straně stavby ji tradiční katoličtí monarchisté ničí, boří její lešení, její jeřáby a podkopávají její základy. Naše Svatá Vůdkyně jim ukazuje, kde jsou praskliny a díry ve zdi, které když odhalí, zbourají zase kus té ohavnosti na místě Svatém. Pokud nebudou na této Boží destrukci Babylonské věže pracovat katolíci, potom nikdo jiný jejich úlohu nepřevezme. (sv. Pius X.) Máme k dispozici nejskvělejší zbraně, které bourají jejich Babylonskou věž, jsou to zbraně skvělejší, než je jaderná bomba. Zasahují totiž celý svět najednou. Jsou to předně Svátosti, úsilí o svatost, modlitba, posty, pevné odhodlání vůle, jasná a pevná znalost strategie nepřítele, které používají katoličtí monarchisté k ničení předně své vlastní hříšnosti a systémových vad ve společnosti. Nakonec ho spolu s Neposkvrněnou povalí a rozdupou. A bude jednou obrozena svatá Boží říše, Vítězství Říše Boží Neposkvrněného Srdce dle Mariina zaslíbení. Můžeme parafrázovat slova sv. apoštola Pavla: Proto žijeme a jsme, proto bojujeme, proto jsme tupeni a ponižováni, abychom dopomohli Svaté a nerozdílné Trojici a Matce Boží porazit bezbožecký řád se všemi komunismy, nacismy, fašismy, zednářským viděním světa, včetně vlastní hříšnosti. Jak už bylo řečeno, za tradičně katolickými monarchisty musí stát a stojí Bůh, jeho Svatá Panna a universální katolicismus. Avšak ne s tlampačem a v objetí s nepřítelem, ale ve skrytu onoho Betléma, který je nahony daleko od ruchu tohoto světa. Bůh bude za nimi stát až do té chvíle, dokud ho nezradí svou hříšností, pýchou a pocitem výlučnosti, nebo pokud se nezpronevěří jeho principům. A nepřítel si musí být vědom toho, že mu nezbývá už mnoho času. Bělohorská bitva, podobně jako bitva u Lepanta, je pro nás příkladem důvěry lidí v Boží pomoc a zdrojem ohromných inspirací. V tehdejší době, v době bělohorské bitvy, také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy zní "veliká srážka". Do diskuze o mottu vstoupil opět mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy, která platí i pro nás na počátku 21. století: "Spolehněte se na Boha a udeřte." Sám ct. Dominik jezdil na koni mezi vojáky a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. I když nám takový tradiční klérus chybí, nebo je nám neznámý, přece nás povzbuzuje ct. Dominik a svatí, kteří svá slova pronesli před mnohými roky, či staletími, jako kdyby stáli fyzicky před námi s křížem zdvihnutým a ukazovali nám cestu v bitevní vřavě.

Nakonec však zarazí Svatá Panna Boží meč do hlavy odvěkého nepřítele ďábla a jeho pomocníků a smete všechny Boží odpůrce. Jak se modlíme: Gaude, Maria Virgo, cuncta haereses sola interemisti in universo mundo - Raduj se, Panno Maria, která jsi potřela všechny bludy světa tohoto. Na troskách tohoto hříšného pokolení a světa bude postavena nová, svatá a věčná Říše - Říše Neposkrvněného Srdce Mariina, kterou naše svatá Stella matutina - Hvězda jitřní vyhlásila, že příjde (Fatima) a my chceme být první a předhánět se v budování a uspíšení příchodu této věčné a nesmrtelné říše Boží. Smrt principům 1789! Sláva Kristu Králi! Vivat Cristo Rey!