Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II.
vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu
Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod
názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)
Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou
stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno
rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není
naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok
nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho
nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato
hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však
zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže
být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli
pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a
možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o
vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší
země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli
Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie,
vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě,
která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou
výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století.
Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí
předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům:
bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či
totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.? Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící.
Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí
pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout
spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat
spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými
papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický
liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou
z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a
centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme
v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou
vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi
evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k
náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou
rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým
formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální
chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z
těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí
katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto
celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu
učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v
dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus,
socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a
zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví,
jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální
katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají
katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s
politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a
nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku
1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální
království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou
šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně
demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a
zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta,
podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud
neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na
osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů.
Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně
blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili
o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože
ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký
úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily,
sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním
verdiktu Božím v našich prostých životech.
Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské
revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve
středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i
do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují
k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461),
který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je
znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě
navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani
při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I.
byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské.
Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě
učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož
Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s
důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se
objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které
významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v
budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme
výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum
Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat
papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým
souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době
církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá
je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má
zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz
toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a
nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom
navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského
sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno
ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař
Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se
později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o
falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz
papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo
uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z
Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla
Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je
nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní
meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o
dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a
proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou
společnost, musí být uznáváno od všech národů světa.
A tak je Jeho nevěsta,
svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to
ve dvojím smyslu:
- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii
(biskupy a kněze);
- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena
laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy
států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto
přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to
potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto
autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů
respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské
císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když
exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti
ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské
autority.
Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci
anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen
jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do
výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její
hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který
bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné
daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval
francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit
účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze
jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí
prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří
Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím
však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc
světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly
je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík,
zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST
MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V.
lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích
papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v
roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k
odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující
francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod
aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny
"církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním,
kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu
Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a
Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i
politické.
Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti
liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době
po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po
napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po
napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení
způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia
VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti
spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce
totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.
Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři
zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v
těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald,
Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť
se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais.
Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory
do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský
řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus,
koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v
dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a
kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s
prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života.
Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a
univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé
věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu
pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním
příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého
Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství.
Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o
kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu
šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních
katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly
větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model
státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž
ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako
nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv.
Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo
prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a
vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při
korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je
synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve,
které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické
koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí
můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím
různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20.
století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec,
papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální.
Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její
hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a
lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným
nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a
febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty
jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské
autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena
na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí
bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno
s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti
konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním
vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V
roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie,
v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas
ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit
válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům
zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku
1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi
hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes
von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k
obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá
jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála
Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward
Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další
bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo
důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud
se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy
nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem
moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.
Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy
umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské
Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu,
ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným
pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.
Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask.
