mc

28. 6. 2021

Vítězství Habsburků v českých zemích a poprava 27 „českých“ pánů - Sieg der Habsburger und die Hinrichtung der böhmischen Rebellen

Před týdnem jsme si připomenuli 400 let od Staroměstské exekuce (popravy 27 „českých pánů“) ze dne 21. června 1621, kterou byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala demonstrativní a spravedlivou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou revolučních stavovských armád v bitvě na Bílé hoře, jejíž výročí jsme si připomněli minulý rok.

Exekuce byla vyvrcholením potrestání a skoncování s protestantským revolučním převratem, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové dávají přednost Ancien régime a jediné pravé katolické víře, jíž jsou ochránci a strážci, a nenechají se zastrašit stavovským povstáním ani žádnou protestantskou vzpourou, která nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje. Jako mylné se jeví tvrzení některých historiků, že zde nešlo o řešení náboženského boje uvnitř Evropy 16 a 17. století. Naopak. Právě třicetiletá válka byla bojem mezi protestantismem a katolicismem na duchovním poli a světskou mocí hájící jeden z náboženských postojů na straně druhé. Partikulární zájmy znepřátelených států hrály až sekundární roli.

Čeští páni a elita národa? Omyl.

Málokdo ví, že nešlo jenom o česky mluvící pány a měšťany, ale bylo mezi nimi mnoho německy mluvících (např. Leander Rüppel z Ruppachu, či Jiří Hauenschild z Firstenfeldu). Devět z nich se obhajovalo před soudem v němčině. Čeští pseudonárodovci dnes ukřivděně pláčí nad 27 „českými“ kříži na Staroměstském náměstí, aniž by si uvědomili, jaké kvality byli tito tzv. „hrdinové-zrádci“ a že ne všichni páni byli Češi. Rovněž nešlo o elitu národa, jak se často lživě traduje. Šlo o nižší šlechtu, která se více, či méně angažovala ve stavovském hnutí. Opět posloucháme demagogické nacionální výlevy, ze kterých vychází stavové jako mučedníci svědomí. 17. století nic podobného neznalo a nemůžeme je takto chápat ani dnes. Ve hře bylo příliš mnoho. Bylo buď vítězství katolické víry a císaře, nebo germanizace a protestantismu. Podobné pseudohistorické glorifikace nalézáme nejenom v případě stavů, ale třeba i legionářů, husitů a dalších. Dnes jsou tito zrádci oslavováni a považováni za hrdiny, ve světle historie však šlo o lidi, kterým byl zájem vlasti ukraden, hledali své vlastní partikulární cíle bojem proti systému a pojmy jako obecné blaho společnosti, legitimita autority, poslušnost Majestátu, jim byli naprosto cizí. Do tohoto rizika, s vědomím toho, že se jim vládnoucí moc pomstí, šli svobodně a dobrovolně.  Ne nadarmo je některými historiky považováno stavovské povstání za nepodařenou taškařici bez jakéhokoliv oprávnění, legitimity, jako naprosto svévolné a opovážlivé hnutí. (viz kritika od historika Pekaře)

Poprava jako projev spravedlnosti nad zrádci legitimní moci

Všichni, kteří byli popraveni, byli nejenom poblouznění ideologičtí žongléři s nejasnou ideou, ale byli to hlavně protestanští revolucionáři, kteří rozsévali po celé Evropě chaos, zmar, války a legitimní moc se jim postavila. Protestantismus byl první Francouzskou revolucí v dějinách v náboženské oblasti, který se brzy projevil i do světské oblasti, byl postavený na anarchii, subjektivismu, na boji proti autoritě Církve i státu. Je rovněž omylem se domnívat, že by stavové bojovali pouze proti Habsburkům, bojovali však i proti katolické Církvi a protireformační linii vytyčené Tridentským koncilem. Stavovské hnutí nebylo pouze o vymanění se z područí vládnoucího rodu, ale o poněmčení naší vlasti a o vítězství protestantismu, které by zvítězilo, kdybychom nevyhráli na Bílé hoře.

Provinění proti Majestátu

Na druhou stranu je třeba říci, že delikty proti státu crimen laese Maiestatis bylo ve středověku a vlastně po celou dobu monarchií (už od dob starověkých despocií) velmi závažným a možno konstatovat na základě literatury, že jedním z nejtěžších prohřešků, jakého se člověk mohl dopustit. Byl to útok na legitimní autoritu panovníka z Boží vůle, útok na Boží autoritu, která ustanovila legitimitu krále/císaře a jeho moc. Byl to útok na jednotu státu, jehož úhelným kamenem byla právě autorita panovníka z Boží milosti. Byl to útok na jednotu národa pod jedním panovníkem, kdy skupinka revolucionářů zradila autoritu Majestátu a odmítla poslušnost legitimní autoritě, které předtím slibovala poslušnost. Byl to útok na Boží Církev, kterou měl stát a panovník chránit, neboť byla založena samotným Bohem. Poprava byla tedy i odsouzením porušení slibů poddaných věrnosti panovníkovi.  Olej do ohně tomu dodal Jan Jesenius se svým dílkem o možnosti lidu sesadit panovníka (dílo: Pro vindiciis contra tyrannos). A protože zrada Majestátu byla spojena s fyzickým povstáním, kdy stavové vojensky napadli císařskou moc, odstřelovali Vídeň, ohrožovali jednotu celé říše, potom císař a státní moc musela zasáhnout.

Stavové museli být potrestáni za každý tento zločin zvlášť s přihlédnutím k privilegiím v rámci svého společenského stavu, kteří vzbouřenci zastávali. Smyslem trestu ve středověku bylo hlavně nejenom potrestat v tomto případě vzbouřence veřejně a viditelně jako odstrašující příklad, ale uložit jim i individuální trest, který se lišil podle míry svého provinění. Trest měl svoji symbolickou hodnotu. Samozřejmě trest byl také chápán jako forma odplaty společnosti a zákonné moci, která má dle Božího ustanovení možnost trestat poddané i trestem smrti, pokud provinění jsou takové intenzity, že narušují obecné blaho a chod společnosti, či státu. Poprava na Staroměstském náměstí byla rovněž chápána jako veřejná potupa, a to zvláště formou volby smrti (například oběšením).

Důležité byly i prameny práva, kterými byly císařské výnosy. Panovník totiž dle středověkého chápání autority měl v sobě plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, která sice v novověku byla stále více a více potlačována, ale v době stavovského povstání vrcholila.

Další z forem středověkého práva byly nařízení panovníka, někdy nazývána jako dekreta, či statuta. Tato nařízení měly obecnou platnost a jsou dokladem zákonodárné pravomoci panovníka.

Trestné činy proti panovníkovi a státu

Z hlediska závažnosti jednotlivých trestných činů stály na prvním místě činy namířené proti státu, respektive proti panovníkovi. Mezi ně náležela hlavně velezrada nebo urážka panovníka, která mohla mít více podob, včetně vyvěšování takzvaných „zrádných cedulí“. Těmito protistátními letáky se zprvu mínily letáky rozpisové či později tištěné proti stavům a zemským úředníkům, tedy proti vládě (údajně sám Jan Jesenský tyto protihabsburské letáky sám rozšiřoval). Pokud došlo k takovému provinění, bylo trestáno nejen samotné autorství, ale i jejich rozšiřování. Kromě toho proti státu směřovalo též povstání či vzbouření, ať již proti vrchnosti nebo proti panovníkovi.

Pro udělení trestu bylo podstatné společenské postavení zločince a mělo význam v procesu dokazování před soudem, kdy některých úkonů se mohl šlechtic s poměrnou jednoduchostí vyhnout, například v případě, že byl žalován osobou z nižšího stavu. V případě soudního procesu se stavy se tak nestalo, jinak obyčejně šlechtici mohli získat „čestnější“ formu smrti (stětím), nebo být rozčtvrceni až po smrti (Jan Jesenský).

Nejvíce se v této době vyvinuly normy chránící stát, státní aparát včetně císaře, krále a také ochrana Církve, což ostatně bylo posláním všech křesťanských vladařů – být ochráncem Církve. Mezi novými zájmy, které byly trestním právem chráněny, nacházíme důstojnost českého krále, což do té doby nebylo samozřejmostí.

Obecně za zradu bylo udělováno rozčtvrcení (pachatel na jedné straně slibuje věrnost panovníkovi a na straně druhé ho zrazuje – jeho osobnost je rozpolcená). Základním smyslem trestu tak byla hlavně odplata, pomsta
a zastrašení. Důležitým rysem trestání pak byla také jeho veřejnost. Veřejné vykonání trestu, ať již potupného nebo hrdelního, stvrzovalo v očích obyvatel fungování spravedlnosti, dávalo ve známost osobu pachatele i jeho čin. Neveřejné popravy naopak vzbuzovaly podezření z bezpráví. Proto také Ferdinand II., byť redukoval počet popravených, se rozhodl k exemplárnímu potrestání, které bylo zasloužené. Ostatně trestní posuzování (kvalifikace) velezrady a spiknutí, či ozbrojeného povstání  se vlastně v průběhu dějin mnoho nezměnil. Vždy v každém století (bez ohledu na kulturu, náboženství, společnost) bylo velmi přísně trestáno. 

Co říci na závěr? Staroměstská poprava musí být vždy chápána v kontextu událostí, ve kterých se udála a v duchu doby, kdy byla provedena. Na druhou stranu trest, jeho přísnost a intenzita musí být vždy posuzován ve vztahu k míře spáchaného zločinu. Jestliže zločin byl a je správně chápán jako hřích a jestliže (i ten nejmenší) hřích je nekonečnou urážkou Božího Majestátu, potom ani sebehorší potrestání zločince není dokonalým zadostiučiněním, které Bohu předkládá světská moc. Na Staroměstském náměstí zvítězila legitimní moc. Dreimal Habsburg Hoch! Deo et Mariae gratias.


obrázek: Ferdinand II. 

Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský.


Odkazy, ze kterých bylo čerpáno:

Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_exekuce

BÍLÝ, Jiří, Právní dějiny na území České republiky, Praha 2003

MALÝ, Dějiny českého a československého práva do roku 1945

VOJÁČEK, SCHELLE, KNOLL, České právní dějiny