Msgr. Joseph Gross (1866 - 1931) - Monarchistický lev z Litoměřic - Monarchistischer Löwe aud Leitmeritz

Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval  v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují  biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě  "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá  a zanechává nám  ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů naší země i Evropy.

Josef Pejřimovský - Bl. Karel z Domu Rakouského, český král, obnovitel státu a vyhnanec - Seliger Karl von Habsburg, Staatserneuerer und Verbannter

Obnova české státnosti

21. října slavíme památku posledního vládnoucího českého krále
a zároveň císaře rakouského, krále uherského, chorvatského, dalmatského, haličsko-vladiměřského …, bl. Karla z Domu Rakouského. Málo kdo při tom ví, že bl. Karel Rakouský je současně obnovitelem státních orgánů českého státu, Zemí Koruny české, též nazývaných Zeměmi Koruny svatováclavské.

Jak to vlastně probíhalo v říjnových dnech roku 1918? 28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Je ale čas, uvědomit si, co se 28. října 1918 vlastně stalo a co to pro náš, dnes nikoliv stát československý, ale český stát znamená.

Český stát samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. nebo 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí Koruny české nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejvyššího kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského, prakticky byla zřízena společná vláda, a od té doby neměly Země Koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí Koruny české a v činnosti zůstaly pouze zemské sněmy a vlády. Jednota a státnost Zemí Koruny české se však vždy plně uplatňovala při královské korunovaci.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát. Vyhlásil na jejím území 4 státní celky: Německé Rakousko, Země Koruny české v historických hranicích, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmácie, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.

16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanovení dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. V rámci spolkového státu došlo k plnému obnovení české státnosti.

Samostatný stát československý

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý, složený pouze ze zástupců české národnosti a 4 zástupců Slováků, vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zemí a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Z hledisky státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není příliš významný. Významná je pouze skutečnost, že byla prohlášena anexe Slovenska, části uherského království, která byla 30. října potvrzena Slovenskou národní radou, která vyhlásila spojení Slovenska se Zeměmi Koruny české ve státě Československém. Lze říci, že ze státoprávního hlediska je pro současný český stát významnější 16. říjen 1918, obnova společného sněmu Zemí Koruny české – zřízení České národní rady a plně funkční státnosti.

Česká národní rada se nikdy nesešla, Stát československý byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30% obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschböhmen, Sudeten, Böhmerwald a Deutschsüdmähren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví, k soužití Čechů a Němci to rozhodně neprospělo. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislostí a připojení Slovenska.

K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10. 9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA, Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je upravit. Saintgermainská smlouva, článek 57, výslovně říká: "Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím." Svého práva pak využila většina "čelných mocností" (Francie, Anglie, Itálie) v Mnichově  roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu. Lze ale považovat stát, který předem souhlasí se zásahy cizích mocností do svých vnitřních poměrů za nezávislý?

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského království a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.

Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák. č. 37/1918 "O Prozatímní ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu, se poprvé sešlo Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář, prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou a sesazení Habsburků.

Ve stejném duchu, jako Prozatímní ústava, pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února  1920, která je opět republikánská, ale republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský zákoník pro Království české a sbírky: Zákony a nařízení pro Markrabství moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do 30. a 31. prosince 1921.

Republikánskou formu Státu československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního výboru československého z 28. října je ovšem zřejmé, že k podpisu takového prohlášení nebyli oprávněni. Prohlášení z 31. října 1918 nebylo nikdy zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení státu československého se nestalo  součástí československého práva.

Nelze ale zcela vyloučit, že ani republikánská forma Státu československého nerušila monarchistickou státní formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které byly sice součástí Republiky Československé, ale odlišnými právními subjekty.

Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu nebyli, i přes jeho mezinárodní uznání, přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburské trůny nemohou být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů. Pokud ho povolají, vrátí se.

Prvým ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž čl. 1 odst. 1 zní: "Československý stát je lidově demokratická republika.". Na to pak navazuje Československá ústava z roku 1960 a Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé socialistické republice. hl. 1, čl. 1, odst. 4 se výslovně zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla přijata.

Současná Česká republika

Problémy státní formy zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jak je na tom současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního (ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž je státní forma ústavou změněna.

Český král bl. Karel z Domu Rakouského

Vznik Československa, ale i dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že naši tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné smrti.

Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným, v poli nebyl poražen. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení
a bídy obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu
a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho abdikaci, kterou odmítl, odmítly vyplácet alespoň rentu (československý podíl na roční rentě byl nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed. Beneše), musel císař Karel v exilu v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promokl a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na Madeiře žádné zaměstnání.

Císař Karel odpustil na smrtelné posteli všem, kteří proti němu pracovali. Ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému (snad můžeme chápat ideologickému) rozkolu  a za všechny své národy, aby našly cestu k sobě. 

V roce 1954 byl císař Karel uznán za ctihodného, 20. prosince 2003 byl uznán zázrak a 3. října 2004 byl císař a král Karel I. papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. říjen, den jeho sňatku se Zitou, která mu byla dobrou manželkou.

Český národní a zemský patron?

Blahořečením císaře a krále Karla I. získal český národ dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí Koruny Svatováclavské, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha.

V současnosti se v českých zemích liturgicky slaví „nezávazná památka“ bl. Karla Rakouského 21. října, podle názoru autora jde však o světce tak významného, že by si zasloužil, aby jeho památka byla slavena závazně, tedy jako „památka“ nebo „svátek“. Prosíme všechny ctitele a příznivce bl. císaře Karla I., a současně českého krále Karla III., o modlitby za jeho brzké svatořečení, aby také český národ mohl být účasten na požehnáních podle proroctví papeže Pia X. z 24. června 1911, kdy mimo jiné papež řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.“ 

Tato požehnání se zatím na jeho národech neprojevují, i když jejich příslib lze rozpoznat v opatřeních císaře a krále Karla I. po celou dobu jeho vlády. Další požehnání zřejmě nemohla přijít, když národy, resp. jejich představitelé za mlčení lidu krále světce vyhnali a také porušili svoji věrnost Církvi. Doufejme, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z Domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo jeho blahořečením 3. října 2004.

Český národ se na bl. Karlovi Rakouském provinil, když mlčel k tomu, že ho představitelé národa
a státu československého nejen vyhnali, ale také zbavili majetku a prostředků k obživě, když jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka neměl možnost vydělat na obživu sobě a rodině. Bl. Karel není jediný český světec, na kterém se národ a jeho představitelé provinili, stačí připomenout sv. Ludmilu, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, kteří jsou dnes přímluvci českého národa a země. Ale za smrt těchto svatých bylo vykonáno pokání a byli přijati za zemské a národní patrony.

Za projev určitého pokání a zadostiučinění lze chápat uložení ostatků bl. Karla v poutním chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi v blízkosti Staroboleslavského palladia Země české a v katedrálách v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích stejně, jako zasvěcení většího množství kaplí, kapliček, oltářů
a jiných objektů našemu bl. králi.

Zvláštní pozornosti si zaslouží Koruna pro krále. Z iniciativy moravské poutnice ke hrobu bl. Karla na Madeiru, kde ve vyhnanství zemřel, a z dobrovolné sbírky byla vyrobena bronzová kopie Svatováclavské koruny. Ta byla při 100. výročí smrti bl. Karla – 1. dubna 2022 - položena 3 dny na jeho hrobě a získala statut relikvie 3. řádu (dotýkaná relikvie). Pak se vrátila zpět do Zemí Koruny české, aby putovala po Čechách, Moravě a Slezsku, aby se dotykem s ní lidé mohli symbolicky spojit se svým blahoslaveným králem a jeho prostřednictvím předložit Bohu své prosby. Tato kopie Svatováclavské koruny je tzv. funerální korunou a jako taková bude na svátek bl. Karla 21. října 2022 trvale umístěna na jeho hrobě.

Prosím o modlitbu za to, aby bl. Karel Rakouský, náš císař a král byl přijat mezi české národní
a zemské patrony a věřím, že to přinese našemu národu i vlasti velké požehnání.

Závěr

Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v ustanovení právní formy českého státu, současnou politickou a dokonce válečnou situaci blízko našich hranic i morální zátěž, způsobenou jednáním našich státních představitelů k bl. Karlovi Rakouskému, myslím, že modlitba a putování k českým patronům
s prosbami za český národ a stát je v současné době více než žádoucí. +

 

                                                                                                                                 Josef Pejřimovský

Slavíme 100. let od úmrtí bl. Karla von Habsburg - Wir feiern den 100. Todestag von Bl. Karl von Habsburg - 100. évfordulónk van Bl. Karl von Habsburg

Bete für uns, seliger Karl von Habsburg, die wir die Bitterkeit und Ungeheuerlichkeit der liberalen Demokratie und des freimaurerischen Terrors gespürt haben! Doch die heilige Jungfrau Maria, die Sie geehrt haben, wird über Ihre Feinde triumphieren und den alten "Fürsten" dieser Welt, den Lügner und seine menschlichen Diener zermalmen.

Imádkozzál értünk, Boldog Habsburg Károly, aki átéreztük a liberális demokrácia és a szabadkőműves terror keserűségét és szörnyűségét! Az általad tisztelt Boldogságos Szűz Mária azonban győzedelmeskedik ellenségeid felett, és legyűri e világ ősi fejedelmét, a hazug embert és emberi szolgáit.

Oroduj za nás, blažený Karle Habsburský, který jsi pocítil hořkost a zrůdnost liberální demokracie a zednářského teroru! Avšak Nejsvětější Panna Maria, kterou jsi ctil, zvítězí nad Tvými nepřáteli a rozdrtí odvěkého prince tohoto světa, lháře a jeho lidské posluhovače.

99 let od blaženého úmrtí JCKV bl. Karla I. - 99 Jahre seit dem seligen Tod von Kaiser und König Karl I. von Habsburg

Vážení přátelé,

přeji radostné a požehnané prožití svátků umučení a zmrtvýchvstání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, hojnost Božího požehnání a zdraví v této době koronavirové. Na Zelený čtvrtek letos připadá 99. výročí úmrtí našeho císaře a krále, bl. Karla I.

Na Zelený čtvrtek letos připadá 99. výročí úmrtí našeho císaře a krále, bl. Karla I.  Vždyť právě on zemřel v necelých 35 letech ve vyhnanství na plicní onemocnění, zápal plic. Jistě bude mít i pochopení pro naše dnešní obavy z onemocnění i očkování.

Požádejme ho v modlitbě, aby zastavil tuto epidemiologicko-totalitní zvůli nikým neřízené a nelegitimní "vlády" a osvobodil naše země z područí liberálně-demokratického tmářství a demagogie postavené na revolučních základech 1789.

Dopis Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy

Reverendissimi, sestry a bratři, vážení přátelé,

letošní Zelený čtvrtek 1. dubna 2021 je zároveň dnem 99. výročí smrti blahoslaveného císaře a posledního českého krále Karla I. z Domu Rakouského. Liturgická slavnost Zeleného čtvrtku na památku poslední večeře Páně tedy bude vzácnou příležitostí pro tichou vzpomínku na blahoslaveného krále, zvláště vhodnou k zamyšlení nad neochvějností jeho víry a oddanosti eucharistickému Pánu. Žádejme jeho i sebe navzájem, aby císař Karel blahoslavený nám byl příkladem provždy aktuální úcty k eucharistii a neslábnoucí touhy a potřeby slavit mši svatou  i v dobách nepříznivých, jak to činil on.

Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy se nyní modlí novénu k bl. Karlu I. a v rámci možností slaví mše sv. k jeho památce: v neděli 28. března se tak stalo v kostele sv. Gottharda v Praze-Dejvicích při relikvii bl. císaře s vojenskými poctami tradičního pěšího pluku č. 28 Praha.

V českém domově císaře Karla, v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, se ve čtvrtek 1. dubna zastavíme s modlitbou u relikvie bl. Karla I. v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi a týž den vzpomeneme jeho památky při mši svaté u jeho relikvie v kostele Obrácení sv. Pavla v Brandýse nad Labem.

Prosíme všechny ctitele bl. krále Karla I. a jeho přemyslovských předků, zejména pak svaté kněžny Ludmily, aby se vzpomínkou a modlitbou připojili, zvláště pak na místech, kde jsou uloženy a uctívány jeho ostatky.

Blahoslavený císaři Karle, pros za nás, abychom věrně následovali vzkříšeného Krista.

S díky a s přáním požehnaných Velikonoc

Milan Novák

jménem Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy

Modlitba za obnovu Monarchie a spravedlivé vlády - Gebet für die Restauration der Donaumonarchie und ehrliche Regierung

Vážení katoličtí monarchisté,

v současné době mravního rozkladu, existence vlády nekompetentních lidí, vedoucích tuto naší vlast k totálnímu (nejenom ekonomickému) bankrotu, je dnes už zcela nutnou potřebou obrátit se o pomoc k Tvůrci světa a lidstva, K Trojjedinému Bohu, k Přesvaté Panně Bohorodici a ke všem svatým zemí Koruny České s žádostí o nanejvýš naléhavou pomoc z jejich strany.

Jedním hlasem se musíme spojit v modlitbě a prosit Pána Pánů a Krále Králů za obnovu pravé monarchie, věrné pravé katolické víře založené na vládě z Boží milosti členů Habsburského rodu.

Modlitba je vytvořena na základě jedné z biskupských modliteb užívaných při korunovačním obřadu podle našeho českého krále Karla I. (jako římský císař byl IV.). Má tedy i jistou církevní legitimitu.

Doufáme, že vy, kterým není lhostejný osud naší těžce zkoušené vlasti a sympatizujete s myšlenkou obnovy Království českého, se k nám přidáte. Vyzýváme všechny naše spojenecké blogy a katolické monarchistické skupiny Čech, Moravy, Slezska, Rakouska, Uherska a Slovenska, aby se připojily k této modlitbě. V současné době se k této ustavičné modlitbě připojuje naše Monarchia Catholica a členové střeleckého a jízdního spolku sv. Václava - Schützenbund des heiligen Wenzel. Budeme rádi, pokud nám dáte vědět, že jste se přidali k nám. Email: 

Papst und Habsburg Hoch!

† In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti

Všemohoucí věčný Bože, dej své požehnání našemu králi z Domu Habsbursko-Lotrinského, neb ty spravuješ všechna království věků. Oslav jej milostí, by opět držel žezlo požehnání a vznešenosti krále Davida, aby až jej oslavíš, byly u něj shledány stejné zásluhy. Nechť díky tvé milosti spravuje lid pokojně tak, jako od tebe obdržel království pokoje Šalamoun. Nechť je vždy věrný a v bázni Tobě oddán a pro Tebe ať bojuje s pokojnou myslí. Ať jeho i šlechtu chrání tvůj štít a z tvé milosti odchází vždy jako vítěz. Vyzvedni jej, Pane, nad všechny krále tohoto světa, ať šťastně vládne národům a národy jsou mu opět věrné. Bože věčný Králi, prosíme Tě, ať náš panovník žije a vládne mezi zástupy velkodušně a tvoje pravice jej podpírá. Ať je naše země opět pod Tvoji vládou, skrze tvého služebníka, a nám, dětem vlády našeho krále, dopřeješ veškerý prospěch.

Dej mu Pane dlouhý život a nechť za jeho dnů zavládne tvá spravedlnost. Ať od Tebe opět získá pevný vladařský trůn a po své smrti se věčně raduje ve tvém království.

Skrze téhož Krista našeho Pána. Amen

Pater Noster / Ave Maria / Gloria Patri et Filio….

• Cor Jesu sacratisimum - miserere nobis (3x s úderem do prsou)
• Nos cum prole pia - benedicat Virgo Maria. Amen (přitom znamení kříže)

Ježíši Kriste náš Králi, prosíme na přímluvu našich zemských patronů:

sv. Václava - patrona Čech,

sv. Cyrila a Metoděj - patronůMoravy,

sv. Hedviky - patronky Slezska,

sv. Ludmily,

sv. Víta,

sv. Kosmy a Damiána,

sv. Prokopa,

v. Vojtěcha,

sv. Norberta,

sv. Zikmunda,

sv. Benedikta s bratřími,

sv. Anežky,

sv. Zdislavy,

sv. Jana Nepomuckého,

sv. Jana Sarkandra,

bl. Karla Habsburského. Amen

 požehnej naší vlasti, vrať ji legitimního a plně katolického panovníka, aby Tvůj lid, který jsi svou krví vykoupil od bludů a zmatků současné doby Temna. 

Ve stínu Böhmerwaldu - Im Schatten des Böhmerwaldes

Římský voják stojí na stráži a dívá se zachmuřeně z hradeb Limes Romanum, hraničního opevnění, u své legie sídlící v Castra Regina (Regensburg) směrem severovýchodním. Je chladno. Mrzne. Je zakrytý pouhou kožešinou. Pro vojáka ze slunné Itálie je toto prostředí a podnebí utrpením. Dívá se k oněm zamlženým vrcholkům tzv. Hercynského lesa - zvaného Ptolemaiem Gabreta Hylé, nebo také Gabreta Silva (lesnatá). O tomto lese věděl už Straban z Amaseie kolem roku 63 před Kristem a píše v něm ve svém spise Geographica. Onen římský voják se dívá na vzdálené vrcholky pohoří, které je pro něho opředeno tajemstvím, je to pro něho terra incognita (neznámá země), ze které vyjíždějí nájezdy germánských kmenů a kam se už římská noha nikdy nedostane. O tomto Hercynském lese už hovořil Plinius Mladší, když popisoval divy, které v něm lidé nacházeli: ohromné propletené kořeny stromů, husté mlhy, hluboké lesy a bažiny… Drsný ráj, kde se odvážilo žít několik málo lidí… Od Václava II. zde žijí němečtí osadníci, kteří klučí lesy a prodírají se houštinami Böhmerwaldu. Pojmy jako Lusen, Falkenstein, Rachel, Plöckenstein, Wittigstein (Vítkův Kámen) se jim stane synonymem odvážného, drsného a chudého životního údělu. Krajina Böhmerwaldu se však liší od sudetské krajiny svou vlastní tajemností, kterou si generace usedlíků předávají jako prapodivné tajemství… Němečtí obyvatelé byli ve většině římští katolíci a často pracovali pod kopci v sousedním bavorském království, pokud práce na loukách a v lesích pánů v zemích Koruny české nebyla. O tvrdém životním údělu tamnějších obyvatel psali takoví romanopisci jako Karl Klostermann (pobýval část svého života v Schüttenhofenu - Sušici), Hans Watzlik (Unterhaid - Dolní Dvořiště), či Adalbert Stifter (rodák z Oberplan - Horní Planá) a další.

Specifika tohoto regionu jsou známá i dnešnímu českému člověku, který zavítá do prostor Böhmerwaldgau, zvláště do Markt Eisenstein (Železná Ruda), Bergreichenstein (Kašperské Hory), Hartmanitz (Hartmanice), Oppelitz (Opolenec), Stubenbach (Prášily), Aussergefild (Kvilda), Srní (Rehberg), Bučina (Buchwald), Spitzberg (Špičák), Eisenstrass (Hojsova Stráž), či Schüttenhoffenu (Sušice).

Totenbretter - Umrlčí prkna

Do nástupu komunistické diktatury a genocidního vyhnání německých obyvatel panem Benešem, si mohl pozorný návštěvník všimnout zvláštního atributu těchto hor: tzv. Totenbretter, neboli umrlčích prken, kterých byly tisíce roztroušených po horách, u kapliček, Božích muk a kostelíků. Byl to zvláštní zvyk obyvatel (který nenajdeme jinde) připomínat živým existenci smrti a konce lidského života, životního vyhnanství a soudu Božího.

Nechme promluvit citát z poznámek Hanse Watzlika, který chodíval šumavskou krajinou. Při jedné ze svých cest narazil na jedny Totenbretter, umrlčí prkna, kde bylo německy napsáno: "Poutníče, chvíli tady stůj, na cíl pachtění pamatuj, ať bohatý či chudý, starý, či mladý též, ani ty spáru smrti neunikneš. Nemůžeš smrt jak lidi uplatit, bědným mamonem zaplatit."

 

                                              (Totenbretter na vrcholu Velkého Javoru)

Existovalo tisíce podobných nápisů na každém z umrlčích prken. Časem vzala některá z nich za své. Proč lidé vystavovali umrlčí prkna po svých zemřelých členech rodiny? Citujme z Cimrhanzlova průvodce po Šumavě (Cimrhanzl - Führer durch den Böhmerwald) z roku 1878: "Zemře-li kdo v rodině, bývá až do pohřbení položen na prkno. Tato prkna se uschovávají co památka na zemřelého, obyvatelé je nějak pomalují (nadělají na ně křížky) aneb také nějakou průpověď na ně napíšou, malovaná jsou prkna ta obyčejně zelenou barvou. Tato prkna pomalovaná nalézáme všude, kamkoliv jdeme, u Božích muk, u stromů na plotech, ve dvorech, ano i u lávky přes potok je kladou. Tyto zvláštní připomínky  na mrtvé činí na nás nemilý pohled , zdá se nám jakoby zbytky rakve byly roztroušeny po celé krajině."

Zemřelý byl v chalupě položen na prkno a protože nebylo možné ho ihned pohřbít (pokud to bylo v zimních měsících), nebožtík byl ponechán na těchto prknech do doby, než bylo možné vykopat v zemi díru a pohřbít ho. Vzhledem k tomu, že zimní období bylo velmi kruté, bylo velkým

problémem pohřbít nebožtíka. Navíc, pokud to bylo jenom trochu možné, zemřelého bylo nutné přesunout na saních z hor dolů, k nejbližšímu hřbitovu a tam ho církevně pohřbít. Cesta byla mnohokrát velmi dlouhá a šlo se i několik kilometrů k nejbližšímu hřbitovu.

 

                                               Grosser Arber - Velký Javor (1456 m)

Nade vším se však tyčí majestátní hora - Gr. Arber - Velký Javor se svými kupolemi (připomínka studené a elektronické války) na vrcholu.

Až půjdete od lanovky na vrchol Javoru s informací z průvodce, že ta nižší věž patří NATO, tak se nenechte zmýlit: ta horní patří NATO, protože je oplocená ostnatým drátem s přehledovým radiolokátorem RRP117- Remote Radar Post firmy Lockheed Martin s 30 vojáky Abgesetzer Technischer Zug (AbgTZg 133) - dosah kolem 420 km. :) A stále funguje. To víte, Velký Bratr to musí mít všechno pod kontrolou i po pádu komunismu. Vytvoření světové republiky dá holt fušku! :)

(Pohled z Velkého Javoru na Hohen Bogen (1074 m), se dvěma vrcholy a základnami ASA a NATO, opět se špionážním vysílačem. Za dobré viditelnosti vidíte komíny teplárny v Plzni.)

Na vrcholu Velkého Javoru se nachází starobylá kaple sv. Bartoloměje, ke které se po staletí konají poutě a to poslední srpnovou neděli, samozřejmě pouze ve slušném oblečení, kterým je tradiční bavorský kroj. Každý kraj má svůj kroj a není tomu jinak ani v případě našich spoluobčanů z Böhmerwaldu. Více informací o dalších krojích německých oblastí zemí Koruny české najdete zde: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/?Trachten:Geschichtliches a dále v Sudetendeutsches Wörterbuch. Wörterbuch der deutschen Mundarten in Böhmen und Mähren-Schlesien, Bd. 1, München 1988.

Naši němečtí spoluobčané z oblasti Böhmerwaldgau hovoří severobavorským dialektem (Nordbairisch), nebo hornofalckým (Oberpfälzisch), který je nahony vzdálen klasické Hochdeutsch, tj. spisovnému německému jazyku. Skoro se zdá, že je to zcela odlišný jazyk než němčina. Spisovným jazykem neradi hovoří, či se na něj těžko rozpomínají. Ale jsou to lidé velmi srdeční a zvláště u staré generace člověk pochopí, co znamená tvrdý a obtížný život spojený s životem uprostřed lesů a hor, v nekonečné pustině, kde ani zemřelého nelze lehce pohřbít a kdy při křtu dítěte musí kněz rozbíjet led v křtitelnici. Prostě všechny obtíže, které zpohodlnělý člověk moderní doby nezná. A nakonec tyto horaly vyhnaly rudé gardy v rámci dlouho připravované genocidy.

 

Zbožnost, kaple a kapličky v Böhmerwaldu

Naši předkové prosluli velkou zbožností, o které tak často píší mnozí autoři popisující Šumavu, její krásu a hrůznost života ve stínu strmých kopců. Množství kapliček, Božích muk a kostelů zdobilo do začátku komunismu a české genocidy tyto kraje. To vše lehlo popelem a bylo nahrazeno ostnatým drátem a strážními věžemi, pohotovostními pluky SNB, později Pohraniční stráže.

Přesto se zde zachovaly nádherné barokní kostelíky ve všech větších městech tohoto kraje - v Bergreichensteinu, Schüttenhofenu, Eisensteinu, Zwieselu, Regenu, Klattau. Živá a jasná zbožnost těchto obyvatel hor byla jim vždy vlastní a je obdivuhodná... Pouze víra v Boha, velká úcta k Panně Marii a svatým: nejvíce snad ke sv. Janu Nepomuckému, to vše lemovalo tvrdé životní osudy horalů a sklářů pod Grosser Osser, Hohen Bogenem, Falkensteinem, Arberem a Plöckensteinem spojených s nejednou lidskou tragédií. Vzpomeňme na Klostermannův příbeh o 26 zmrzlých školních dětech z jeho šumavských povídek, nebo o oběšeném pasákovi Stielzlovi, který i po smrti nedal lidem pokoj.

Šumava a celý Böhmerwald je úchvatný a nevyrovná se mu v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné jiné horstvo v zemích Koruny české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské poušti - v pravdě skoro klášterní.

Barokní kostel Panny Marie Pomocné ze Stelly v Markt Eisenstein (dnes Železná Ruda) je důkazem této zbožnosti, kterou neměl pouze prostý lid. Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy byl postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šesticípou hvězdu. I mohutná cibulovitá kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou. Hlavní oltář - obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st. Originál je v kapucínském klášteře v Innsbrucku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů.

 

Neukirchen beim Heiligen Blut -  Zázrak ve spojení s husitskými vrahy

Husité se rovněž zapsali, aniž by po tom sami toužili, do historie kraje mezi Furt im Waldem a Zwieselem. Při jednom z jejich "spanilém, vražedném a drancovním výpadu"  dorazili k vesnici Neukirchen a jeden z Husitů chtěl znesvětit zde uctívanou sochu Panny Marie. Když ji však udeřil mečem do hlavy, vytryskl z ní proud krve. Na základě tohoto zázraku byl vybudován velký kostel a vesnice si z úcty k této zázračné události prodloužila své jméno na Neukirchen u Nejsvětější Krve. Návštěvu určitě doporučujeme, neboť je to jedno ze slavných poutních míst Horní Falce - Ober Pfalz.

Poustevník v hlubokých lesích

Mezi významné postavy Böhmerwaldu patří beze sporu svatý poustevník Vintíř. Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 950-1045) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera v Rinchnachu. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.

Vintíř žil v 10.-11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině v Durynsku, byl snad příbuzným vévody a pozdějšího císaře Jindřicha II. a díky sňatku své sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří z Čech utekli před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Ve 45. roce svého života se Vintíř po seznámení s řeholí benediktinů rozhodl stát se řeholníkem. Rozdal svůj majetek a v roce 1006 se stal řádovým mnichem benediktinského kláštera v bavorském Niederaltaichu, kde na další utváření jeho názorů na život a víru měl vliv opat Gothard. Později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad potokem  Regen (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (dnešní Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně zemřel. Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. V roce 1045 zemřel a na základě svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně tamní baziliky sv. Markéty.

 

Spolehněte se na Boha a udeřte! Verlassen Sie sich auf Gott und greifen Sie an!

Tato slova pronesl dne 8.11.1620 významný řeholník, v současné chvíli je jeho jméno zařazeno do beatifikačního procesu. Jeho jméno je Ct. Dominik à Jesu Maria. V tento den slavíme vítězství katolických zbraní nad nejenom českou protestantskou revolucí. Katolická Liga a Prohabsburská vojska zlomila v této bitvě poslední odpor českých zrádců a jejich spojenců. Vojska Svaté říše římské německého národa, Katolické ligy, španělských a valonských spojenců, včetně pomoci polských kozáků pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye, vévody Maxmiliana I. Habsburského a původem vlámského generála Jana Tserclaese Tillyho (zvaného "Mnich ve zbrani") rozdrtila vojska českých zrádných stavů a jejich uherských a hornorakouských pomahačů. Ct. Dominik à Jesu Maria, občanským jménem Dominik (Domingo) Ruzola López (16. května 1559 - 16. února 1630) byl karmelitánský mnich a generál řádu, který působil v Římě a Vídni a je čelným tvůrcem kultu Panny Marie Vítězné. Po vypuknutí bojů třicetileté války byl vyslán z Říma s posvěceným mečem na pomoc českým a německým prohabsburským katolíkům. Do Čech přišel s ligistickou armádou bavorského vévody Maxmiliána I., s kterým měl přátelský vztah a byl jeho zpovědníkem. Připisuje se mu významná pomoc při vítězství katolíků na Bílé hoře a chápeme ho jako Boží nástroj svého vítězství nejenom nad českými nešťastníky. K posvěcenému meči také přibral pozdněgotický obraz Adorace Krista (zobrazující Svatou rodinu), který nalezl ve Strakonicích, nebo možná ve Štěnovicích, poničený a zneuctěný protestanty. Tímto obrazem poté žehnal katolické muže, kteří byli touto neuctivostí rozohněni, při bitvě na Bílé hoře, čemuž se připisoval velký význam pro závěrečné vítězství. Po bitvě, jako projev uznání, bylo umožněno karmelitánům se znovu usadit v Praze. Zázračný obraz byl ct. Dominikem odvezen k papeži. Ferdinand II. daroval obrazu cennou korunu zdobenou drahými kameny a podobně si počínali další členové Habsburského rodu. Poté byl umístěn do chrámu Santa Maria della Vittoria, kde shořel roku 1833. Jeho kopie se zachovala třeba i v kostele Panny Marie Vítězné.

Co říká tento muž ze 17. století nám, lidem z 21. století?

Předně ukazuje význam katolické víry a důvěry v Boží pomoc proti nepřátelům. Dnes se redukuje ideový nepřítel katolíků pouze na satana a padlé andělské bytosti, pokud vůbec ještě slyšíme řeč o neviditelných silách, které byly v rámci procesu demytologizace po koncilu "vyhozeny" ze slovníku církevních představitelů. Zapomíná se rovněž na viditelné nepřátele, kterých je dnes opravdu požehnaně. Ct. Dominik je prototypem bojujícího řeholníka, který podobně jako řada jiných příslušníků kléru (např. bl. Marek z Aviana, sv. Jan Kapistrán a další) neváhali povzbuzovat katolické armády v bitevní vřavě proti nepříteli. Díky nim byla Evropa zachráněna před Turky a dalšími invazemi. Dnešní zpacifikovaní kněží a biskupové s tolerujícím a kompromisním jednáním vůči světu a jeho lákadlům je otřesným zjevem dnešní doby. Spojení kontemplativního života modlitby s akcí a ve skutečném (reálném) fyzickém nasazení pro víru je dnes zcela zapomenuto a nebo je nahrazeno liberálním, či jiným pojetím odporujícím katolické víře. Kam se poděla katolická akce spojující tento ideál?

Osoby ct. Dominika, bl. Marka z Aviana a dalších nám tradičně katolickým monarchistům ukazují cestu, jak se vyrovnat s problémy moderní doby a doby ďábelské dezorientace. Bůh nechce, abychom byli kompromisní vůči revolučnímu pojetí republiky, jako někteří "tradiční" katolíci, kteří dokonce kandidují v nevěreckých stranách a hrnou se do Bruselu jako kandidáti zednářského parlamentu a pochodují na "Hrad" s podivnými lidmi, vesměs nepřáteli katolické Církve a Ježíše Krista. Takový "tradiční" katolicismus je karikaturou a katoličtí monarchisté musí ostatní od těchto pochybných pozic varovat. Tradiční katoličtí monarchisté nestaví svoji katolickou víru na bezbožeckých základech 1789. Nechtějí být poslušní nacionalistickým tendencím, které se šíří, ani vůči zničujícím reformám, které rozvrátily v polovině 20. století katolickou Církev a ještě předtím srazily katolické trůny, aby připravily nástup Nového světového řádu. Bohu se tyto kolaborace hnusí, protože jsou postaveny proti Němu a vedou do hříchu, nebo jsou na něm přímo vystavěny. Ct. Dominik a další svatí příslušníci kléru milovali Boha, Svatou Pannu a katolickou Církev do té míry, že nemohli nikdy přejít do kompromisů vůči světu a hříchu. Nikdy se nemohli spojovat s lidmi, kteří byli proti Bohu a Jeho milované Církvi. Nenáviděli hřích, podobně jako Bůh nenávidí hřích a Bůh sám nám v jejich osobě ukazuje potřebu dbát na čistotu své duše vzhledem k věčnosti, ale i pro získání milostí již v tomto pozemském putování, abychom nebyli kompromisní, či dokonce lhostejní.

Někteří nám namítnou: vždyť váš boj je naivní a nesmyslný: Viditelná podoba Církve je natolik změněna revolucí 1789 (kardinál Suenens), že je lidsky nemožné, aby se vrátila k Tradici, obnova Bohem posvěcené svaté katolické monarchie je rovněž nemožná, protože 1/ národy se vydaly cestou národních států, sekulárních republik, postavených na revolučních principech Francouzské revoluce, 2/ příslušníci Habsburského rodu jsou sice legitimní, ale jsou to vesměs nekatolíci, nebo liberální katolíci. Ano, jsou to pravdivé skutečnosti, ve kterých žijeme, ale takto přece katolický monarchista nemůže nikdy zoufat. Tradiční katolický monarchista si podržuje nejkonzistentnější náboženské, společenské a politické pozice, které převzal od věrných katolických předků, světců a věrných představitelů Církve a katolických papežů, biskupů, kněží a monarchů typu bl. Karla I., sv. Marka z Aviana, ct. Dominika, msgr. M. Lefebvra, sv. Pia X., bl. Pia IX. a dalších, kteří chtěli být poslušní Ježíši Kristu, neboť chtěli naplnit Boží vůli. Všechny ostatní pozice, které odporují této jediné tradičně katolické vizi, jsou scestné. A aby je tradičně katolický monarchista nezradil, musí věřit a spoléhat na pomoc Boží podobně jako oni. Rozšiřuje pokojné sociální království Ježíše Krista, aby pro něho získal co největší počet lidí. A i když z pohledu lidského se může zdát jednání a ideje tradičně katolického monarchisty jako neuskutečnitelné, potom je to měření lidským zrakem. Bůh však je prvním Monarchou, Svrchovaným Hierarchou - Pantokratorem, s korunou a žezlem, který si nepřeje podíl katolíků na Revoluci sekulárních republik, ani katolickou kolaboraci s principy tohoto světa, které odporují Jeho svaté katolické víře. On stojí na straně pouze důsledných katolíků a kdo jest proti Bohu musí počítat s totální porážkou. Bůh nenávidí Revoluci 1789 v jakékoliv podobě, protože tato Revoluce se Ho snažila nesmyslně sesadit s trůnu. Což se nemohlo nikdy tvůrcům nového světového pořádku podařit… A tak tito oslabovali Církev i katolické monarchie, až ty byly smeteny uplně a nakonec se pohroužila do temnot i viditelná struktura Církve. Ale jak je vidět bláhové stavění Babylonské věže ze strany nepřátel Církve pokračuje i nadále. Katoličtí monarchisté se snaží jít pod Boží vládou a vedením, za významné pomoci Svaté Panny a snaží se svým příkladem jejich Babylonskou věž strhnout do prachu. Využijme pro náš příměr vizi sestry Emmerichové, či sv. Ludvíka Maria Grignion o posledních časech. Tam, kde je Babylonská věž stavěna novým světovým řádem, tam na druhé straně stavby ji tradiční katoličtí monarchisté ničí, boří její lešení, její jeřáby a podkopávají její základy. Naše Svatá Vůdkyně jim ukazuje, kde jsou praskliny a díry ve zdi, které když odhalí, zbourají zase kus té ohavnosti na místě Svatém. Pokud nebudou na této Boží destrukci Babylonské věže pracovat katolíci, potom nikdo jiný jejich úlohu nepřevezme. (sv. Pius X.) Máme k dispozici nejskvělejší zbraně, které bourají jejich Babylonskou věž, jsou to zbraně skvělejší, než je jaderná bomba. Zasahují totiž celý svět najednou. Jsou to předně Svátosti, úsilí o svatost, modlitba, posty, pevné odhodlání vůle, jasná a pevná znalost strategie nepřítele, které používají katoličtí monarchisté k ničení předně své vlastní hříšnosti a systémových vad ve společnosti. Nakonec ho spolu s Neposkvrněnou povalí a rozdupou. A bude jednou obrozena svatá Boží říše, Vítězství Říše Boží Neposkvrněného Srdce dle Mariina zaslíbení. Můžeme parafrázovat slova sv. apoštola Pavla: Proto žijeme a jsme, proto bojujeme, proto jsme tupeni a ponižováni, abychom dopomohli Svaté a nerozdílné Trojici a Matce Boží porazit bezbožecký řád se všemi komunismy, nacismy, fašismy, zednářským viděním světa, včetně vlastní hříšnosti. Jak už bylo řečeno, za tradičně katolickými monarchisty musí stát a stojí Bůh, jeho Svatá Panna a universální katolicismus. Avšak ne s tlampačem a v objetí s nepřítelem, ale ve skrytu onoho Betléma, který je nahony daleko od ruchu tohoto světa. Bůh bude za nimi stát až do té chvíle, dokud ho nezradí svou hříšností, pýchou a pocitem výlučnosti, nebo pokud se nezpronevěří jeho principům. A nepřítel si musí být vědom toho, že mu nezbývá už mnoho času. Bělohorská bitva, podobně jako bitva u Lepanta, je pro nás příkladem důvěry lidí v Boží pomoc a zdrojem ohromných inspirací. V tehdejší době, v době bělohorské bitvy, také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy zní "veliká srážka". Do diskuze o mottu vstoupil opět mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy, která platí i pro nás na počátku 21. století: "Spolehněte se na Boha a udeřte." Sám ct. Dominik jezdil na koni mezi vojáky a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. I když nám takový tradiční klérus chybí, nebo je nám neznámý, přece nás povzbuzuje ct. Dominik a svatí, kteří svá slova pronesli před mnohými roky, či staletími, jako kdyby stáli fyzicky před námi s křížem zdvihnutým a ukazovali nám cestu v bitevní vřavě.

Nakonec však zarazí Svatá Panna Boží meč do hlavy odvěkého nepřítele ďábla a jeho pomocníků a smete všechny Boží odpůrce. Jak se modlíme: Gaude, Maria Virgo, cuncta haereses sola interemisti in universo mundo - Raduj se, Panno Maria, která jsi potřela všechny bludy světa tohoto. Na troskách tohoto hříšného pokolení a světa bude postavena nová, svatá a věčná Říše - Říše Neposkrvněného Srdce Mariina, kterou naše svatá Stella matutina - Hvězda jitřní vyhlásila, že příjde (Fatima) a my chceme být první a předhánět se v budování a uspíšení příchodu této věčné a nesmrtelné říše Boží. Smrt principům 1789! Sláva Kristu Králi! Vivat Cristo Rey!

 

 

Pietas Austriaca versus současná doba temna - Pietas austriaca versus gegenwärtige Zeit der Dunkelheit

 Život a umírání bl. císaře Karla I. je dnes již klasickou ukázkou oné pověstné Habsburské zbožnosti a oddanosti vůči katolické Církvi, kterou by dnes mohl závidět nejeden příslušník kléru, který to ještě se zbožností myslí vážně. Císař Karel projevoval podobně jako většina členů Habsburského rodu zbožnost, onu příslovečnou Pietas Austriaca, kterou tolik nenáviděli a dodnes nenávidí nepřátelé katolické Církve a to dokonce i členové nejenom modernistického duchovního stavu. Křesťanské ctnosti tvořily páteř této Habsburské zbožnosti. Zvláště hojně vynikla Habsburská zbožnost ve válkách proti Turkům a protestantským heretikům a Bůh tuto zbožnost odměnil skvělými vítězstvími, které dnes oslavuje každý pravý katolík. Habsburská moc se neopírala o mandát z rukou lidu, ale od nepaměti si členové pozdějšího císařského domu uvědomovali, že vládnou "z milosti Boží". Byla to Boží mise, kterou chtěli naplnit, a které chtěli sloužit. Slovo "z Boží milosti" ovšem neznamenalo nějaká privilegia, ba právě naopak - tvrdou a nelítostnou službu, o které věděli, že bude jednou odměněna, nebo potrestána samotným Bohem. Byli si vědomi toho, že Habsburkům byla dána moc z Boží milosti a tuto misi hodlali naplnit. Nebyli to nějací volení šašci, kteří si přes internet chtějí odhlasovávat skrze hloupý lid, že bílá je vlastně černá. A lid je vždy hloupý, pokud ho vezmeme jako masu. Masa zůstane tupou veličinou, o kterou se dokáží opírat pouze revolucionáři typu demokratické bandy, bolševiků, či nacistů. Za Habsburky stál a stojí Bůh, Ten, který řekl Staniž se, a byl stvořen svět z ničeho, Ten, který poslal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil svět. A Bůh je více než tupá masa hlasující přes Facebook. Křesťanské zásady politického působení usměrňované věrností vůči katolické Církvi a její nauce doplňovaly nejenom u císaře Karla ctnosti typu spravedlnost a mírnost. U Habsburků vynikal onen typ zbožnosti, která vykazuje stálost jak na veřejnosti, tak v soukromí. Dnes se usiluje o beatifikaci císařovny Zity, manželky císaře Karla I. Císařovna vytvářela s císařem Karlem křesťanský manželský pár hodný následování, ctnostný a mravný, který se snažil podobat manželství čistému a skvělému jaký měla Panna Maria a sv. Josef. Jak již bylo řečeno výše, vládnout z milosti Boží skrývalo neuvěřitelně náročný závazek před Bohem. Jeho narušení Bůh mnohdy v dějinách spásy trestal těžkými tresty. Bez dostatečných milostí Božích by nebylo možné pro žádného panovníka naplnit tento vznešený královský, či císařský úřad. Péče o blaho svých poddaných a jejich pokojný rozvoj nebyla redukována pouze na naplnění blaha tělesného, ale zvláště šlo i o blaho duše. Úřad císaře na sebe bral i povinnost bránit proti všem nepřátelům katolickou Církev a poskytnout ji nerušený rozvoj a působení, neboť ji Habsburkové vždy chápali jako pravou, neomylnou a jedinou archu spásy. Tento posledně jmenovaný aspekt byl naplňován, či zneužíván ze strany císařů různým způsobem a to i pro rozdílnost jejich povah a jejich míru ovlivnění nepřátelskými duchovními směry: včetně svobodného zednářství - smrtelného nepřítele katolické Církve a Habsburků. Vzpomeňme na křiklavé příklady Marii Terezii a Josefa II. První vynikala láskou ke katolické Církvi a dopomáhala k rozvoji řeckokatolické Církve na Východě říše, druhý katolickou Církev tupil a jistě za to každý dostal od Boha svůj díl pozitivní, negativní odměny. Habsburská vnitřní zbožnost se odrážela i navenek. Úctyhodné architektonické památky sakrálního typu, mariánské sloupy, které tak systematicky byly drancovány v Československé republice za tatíčka Masaříka, měla prostému lidu ukázat komu je třeba se klanět, jaký je smysl života a poukazovat jim na poslední věci člověka. Tyto památky byly vesměs i mocným díkůvzdáním za projevené nesčetné milosti Boží ve vítězstvích nad Turky, či za odvrácení nemocí a dalších neštěstí.

Centrem Habsburské zbožnosti byla úcta k Nejsvětější svátosti oltářní, k uctívání svatého Kříže a Panny Marie. Panna Maria byla ochránkyní všech národů monarchie a známe její nesčetné atributy: Magna Mater Hungariae, Magna Mater Austriae a Mater Gentium Slavorum. Současně i další svatí hráli v životě Habsburků stěžejní roli. Zmiňme velmi uctívaného sv. Josefa - všechny děti dostávaly jako jedno z obvykle početných křestních jmen jméno svatého Josefa. Svatý Josef měl jako otec Svaté rodiny chránit děti a říši a odvracet od nich neštěstí. Jednotlivé země měly své zemské patrony: sv. Leopold pro Rakousko, sv. Štěpán pro Uhry, sv. Václav pro Čechy spolu se sv. Janem Nepomuckým - jeho svatořečení silně podporoval císař Leopold. Habsburkové podporovali charizmatické řeholníky a kněze v jejich boji za spásu duší: jmenujme ct. Marka z Aviana, který dopomohl pozdvihnout ducha křesťanského vojska a k jeho konečnému vítězství nad Turky. Nebo zmiňme ctihodného Dominika a Jesu Maria, který povzbuzoval vojáky v bitevní vřavě na Bílé Hoře, aby porazili heretiky.

(obr. Rakouská císařská koruna)

Můžeme parafrázovat řeč hraběte W. Chojnického z knihy J. Rotha, Pochod Radetského: "Doba nás už nechce! Tato doba si chce vytvořit samostatné státy! Národy přestaly věřit v Boha, novým náboženstvím se stal nacionalismus. Lidé už nechodí do kostela, místo toho navštěvují národní spolky. Monarchie, naše monarchie, je založená na zbožnosti: na víře, že Habsburkové byli Bohem vyvoleni, aby vládli nad tolika a tolika křesťanskými národy. Náš císař je světským bratrem papeže, je jeho císařským a královským Apoštolským majestátem. Žádný jiný vládce není tak apoštolský, žádný jiný evropský majestát není tak závislý na milosti Boží a na víře jeho národů v tuto Boží milost. Německý císař vládne i poté, co byl opuštěn Bohem, případně z milosti lidu. Rakousko-Uherský císař není Bohem opuštěn."

Úkolem tradičně katolického monarchisty je podporovat katolickou Církev v její tradiční podobě a obnovu onoho Habsburského Ancien Régime, který byl pro tuto chvíli zatlačen do pozadí liberálně-modernistickou a bolševicko-nacistickou juntou. Z milosti Boží vládnou Habsburkové! Bůh to tak chtěl a chce! Deus vult! Habsburg Hoch!

Naše neštěstí začalo pádem starého Rakouska - Unsere Tragödie begann in der Zeit des Monarchiefalls

V posledních letech se snaží čeští historikové, pokud nejsou poplatní historické korektnosti, objevit pravou tvář Rakousko - Uherské monarchie a jejich výzkum se zaměřuje zvláště do doby vlády posledních Habsburků. Obraz monarchie se v novém světle historických výzkumů začíná měnit a to správným, objektivním směrem. Do té doby jsme byli odkázáni na devadesát let pokřivené historie. Monarchie se stala terčem nehorázných útoků a První republika byla vychvalovaná až do nebes. Osoby T. G. Masaryka a E. Beneše byly nesmyslně adorovány a jejich činy byly rovněž vyslovovány s posvátnou úctou. Čím však tito lidé ve skutečnosti byli? Co za sebou nechali? Klasickým případem je loupež století, která byla hrdě nazvána pozemková reforma. Více o ní zde. (http://strelci.webnode.cz/news/nebat-se-a-nakrast/) Rovněž vztahy První republiky ke katolické Církvi nemohou být považovány za normální, spíše za nepřátelské. Ani tzv. přísaha československých biskupů z roku 1928 nepatří mezi zářné příklady toho, jak dopadla dohoda mezi tzv. Československou republikou a Církví. Můžeme ji přirovnat k příkladu mexických Cristeros, kteří na příkaz papeže Pia XI. složili zbraně a následně byli zmasakrováni antikatolickou vládou. Můžeme pouze litovat i ty příslušníky kléru, kteří nám politikaří. Jak si kdysi povzdychl P. Robert Mäder, největším neštěstím pro Církev je, když se kněží snaží politikařit z kazatelen a místo, aby vedli lid k věčným pravdám, vysvětlovali pravdy víry a mezníky církevního roku, raději hovoří ve svých letácích o politických věcech jednostranně a zmateně, i když k tomu nejsou kompetentní. "Z kazatelny nemůže nikdy vzejít jednotvárná politika. Máme sloužit Věčnosti a nikoliv všedním dnům. Politizující faráři, kteří svoji roli zaměňují s pouličními řečníky a novinovými pisateli, jsou, ... , neštěstím pro Církev. Na kazatelnách se nemám zabývat ničím jiným než náboženstvím. Theologie je moudrost Boží. Na druhou stranu pokud se musíme zabývat náboženstvím, musíme ve státním životě podržet tu skutečnost, že z nejhlubšího základu veškerá politika závisí na theologii. Každá politická pravda vychází z náboženské pravdy. Každá politická falešná nauka vychází z náboženského omylu." (P. Robert Mäder, Myšlenky reakcionáře, 8. kapitola) Nekompetentnost ovšem dnes vládne skoro všude, takže tento trend je v současné době běžný, nikoliv normální. Nacionalismus a kvalita československé liberální demokracie Nationalism and Quality of so-called Czechoslovak liberal Democracy "V První republice vládl napříč politickým spektrem nacionalismus." Např. přijetím zákona č. 50/1923 se republika postavila mimochodem proti národnostním menšinám a zákon neúměrně zostřoval postihy za zločiny, které směřovaly proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu. Byla to reakce na šířící se bolševismus z Ruska, který tak tvrdě destabilizoval Maďarsko a Výmarskou republiku. Na druhou stranu to byl první útok na samotnou podstatu tehdy deklarované demokratické společnosti, protože zákon dovoloval cenzuru a zastavení periodického tisku. "V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly "zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská apod." To byla ona prvorepubliková demokracie par excellence. "Primátor Prahy Karel Baxa, antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo německy." (Kryslík Tomáš, ibide, str. 61) Důležité je upozornit na fakt, že v bývalém Rakousku - Uhersku, zvláště v Předlitavsku nebyl zaveden úřadní jazyk. Žádný jazyk nebyl ve "vnějším styku" mezi úřady a státními podniky povinný. Dokonce neexistoval ani pořádný název pro Předlitavsko (bez Uher, nebo Zalitavsko), jen "Království a země Říšské radě zastoupené.". Stateční sudetští Němci odmítli bojovat proti císaři bl. Karlovi I. Heroic Sudeten Germans refused to fight against Emperor Blessed Charles I. Zvláště je třeba zmínit odvážný čin sudetoněmeckých mužů, kteří odmítli nastoupit do tzv. československé armády a to v roce 1921, když v Maďarsku přistál bl. císař Karel I. a pokusil se získat zpět osiřelou uherskou korunu. Československo jako jediné z okolních zemí mobilizovalo proti Habsburkům. Sudetští Němci, zvláště v okolí Egeru (Cheb), se vzepřeli mobilizaci a raději volili exil v nedalekém Bavorsku. V Graslitz (Kraslice) tekla kvůli této mobilizace krev. Bylo zabito 12 Němců a 10 jich bylo zraněno. Zpravodaj Ministerstva vnitra v Graslitz (Kraslicích) hlásil, co se dozvěděl od ošetřujícího lékaře, který pečoval o zraněné, " že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká zranění". (Klimek Antonín, Boj o Hrad, PANEVROPA, 1996.) Tady je odkryta skutečná tvář demokracie, o které se tak halasně mluví. V létě se do pohraničí osídleného Němci začaly vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím záměrně vyvolávali střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Aussigu (Ústí nad Labem) byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno. (Kryslík Tomáš, ibidem, str. 63) Pozemková reforma - Land reform Land Confiscation - Robbery of liberal revolutionary State Pozemková reforma byla dalším z mnohých protiprávních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky. V rámci této loupeže bylo odňato šlechtickým rodům neuvěřitelné množství hektarů půdy a císařská rodina byla oloupena o veškerý svůj majetek. "Prezident republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topolčiankách. Získaná půda se prodala více než půlmilionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na 2000 zbytkových statků o výměře 100 ha. Kupci oněch statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli rodiče Češi a podobné, z našeho pohledu pro Němce, diskriminační opatření. Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou ukázkou, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Pozemková reforma byla chápána jako odčinění pobělohorské křivdy a pod rouškou dalších absurdit. Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy mluvícímu obyvatelstvu." (Tomáš Krystlík, Zamlčené dějiny, str. 64.) Rádi bychom doporučili čtenáři některé publikace, které patří mezi první vlaštovky objektivní historie. Zbolševizovaní legionáři Bolshevic Czechoslovakian Legionaries of WWI. Poslední transporty legionářů z Ruska byly již silně zbolševizované. Poslední, dvacátý transport, přijal na lodi cestou do New Yorku rezoluci, že Štefánik a Beneš mají být postaveni před soud, protože legionáře "vědomě zaprodali do žoldnéřských služeb". 1201 legionářů podepsalo ještě na lodi manifest, v němž mj. stálo: "Chceme ...skutečně socialistický stát, čehož lze docílit ...pouze předáním moci státní do rukou dělnictva... Přijímáme program III. Komunistické internacionály. " Též vyzněly sjezdy legionářů v Táboře v srpnu 1920, které vyvolaly v novinách titulky " Socialistická republika - cíl a touha čs. legionářů." (Pernes Jiří, Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Themis, Praha, 1991.) Masaryk a Beneš proti Rakouské monarchii s A. Hitlerem a B. Mussolinim T. G. Masaryk together with A. Hitler and B. Mussolini against Austrian Catholic Monarchy (převzato Krystlík T., Zamlčené dějiny, str. 85) "V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a "theokracie", prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19.3. 1933, že "je ve fašismu jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism." Opakovaně to rozváděl, Američanovi E. A. Mowreovi v červnu tvrdil: " Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to je určitý typ demokracie." Jak dále prohlásil tento papírový demokrat v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: " Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou ...demokracie však musí být řízena experty ...Mám právo jmenovat ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne...A mohu propustit ministra, kterého považuji za nevhodného." "Francouzský politik Pierre Flandin dosvědčuje, že v roce 1931 mu Beneš v Ženevě řekl, že připojení Rakouska k Německu dává přednost před návratem Habsburků na trůn. Edouard Deladier si vzpomněl, že v létě 1933, po nástupu Hitlera k moci, slyšel Beneše tvrdit: Raději připojení k Německu než Habsburkové!"( Krystlík T., ibidem, str. 69.) Tady vidíme skutečnou tvář těch, kteří nám vládli. Literaturu, kterou doporučujeme: První kniha je z pera sekretářky C. a K. Výsosti císaře dr. Otto von Habsburga, Evy Demmelerové "Císař Karel I. - Blaze těm, kdo působí pokoj", nakladatelství Ikar a druhá je z pera Tomáše Krystlíka "Zamlčené dějiny 1918-1968.", nakladatelství Alfa, 2008. Dále odkazujeme čtenáře na další dvě publikace: Jeho Eminence kardinál Kašpar "Východní církevní otázka a úloha Rakouska - Uherska při jejím řešení" z roku 1902 a od Jeho Excellence Dr. Mořice Píchy "Dějiny konkláve Pia X.", dále kniha od téhož autora pod názvem "Přešlo-li rakouské jmenovací právo na vládu československé republiky." a kniha " Reforma patronátního práva". Boříme mýty! Rozpomeň se, Hospodine, na svou nejvěrnější říš! Její sláva nepomine, vždyť ji znovu obrodíš! Koruna dnes stále kryje, mocný panovníkův trůn! Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!