mc

31. 3. 2026

Svátostný laxismus mezi katolickými kněžími a laiky v pokoncilní době - Sakramentaler Laxismus unter katholischen Priestern und Laien in der nachkonziliaren Zeit

Tento článek je krátkým zamyšlením nad tím, jak si vlastně obecně katoličtí věřící váží hodnoty svátostí ustanovených Bohem k našemu posvěcení a získání tolik potřebných milostí, bez kterých nelze dojít vrcholu lidského života – to jest spasení své vlastní duše. Podstatné pro tento článek je důležité upozornit katolické věřící na fakt, že svátosti je nutné nejenom vysluhovat důstojně a dle legitimně schválených obřadů ze strany Církve, ale také, že jejich nehodné vysluhování, či příjímání může mít vliv na míru hříchu, který tímto nehodným způsobem může být spáchán. Jakékoliv nehodné nakládání se svátostmi, jejich mrzačení, znamená svatokrádežné jednání. O tom však pojednáme níže. Tudíž ani laici nemusí být bez viny a spoluviny s knězem, který nehodně vysluhuje svátosti. Zvláště se zaměříme na svátost svěcení biskupů. Ta je totiž ústřední svátostí, bez které není kněžství ani svátosti, pokud je pochybně, či neplatně udělena.

 

Podstatné je si uvědomit následující:

1)       Svátosti nám byly ze strany Boha dány, aby nás posvěcovaly a vedly jistě v milosti ke spáse.

2)       Jejich ochranu a správné užívání převzala Církev jako instituce založená Ježíšem Kristem.

3)       Svátosti Nové smlouvy jsou účinná znamení milosti ustanovená Kristem. (De fide)

4)       Vnější znamení svátostí se skládá ze dvou podstatných částí, totiž z věci a slova (res et verbum neboli elementum et verbum). (Sententia fidei proxima)

5)       Svátosti Nové smlouvy obsahují milost, kterou znamenají, a udělují ji těm, kteří jim nekladou překážku. (De fide)

6)       Svátosti působí ex opere operato. (De fide)

7)       Všechny svátosti Nové smlouvy udělují přijímatelům posvěcující milost. (De fide)

8)       Každá jednotlivá svátost uděluje zvláštní, specifickou svátostnou milost. (Sententia communis)

9)       Tři svátosti – křest, biřmování a svěcení – vtiskují charakter, tj. nesmazatelné duchovní znamení,
a proto se nemohou opakovat. (De fide) Pokud je svátost pochybná, nebo byla neplatně udělena je třeba ji podmínečně (sub conditione) udělit správně..

10)   Svátostný charakter je duchovní znamení vtisknuté do duše. (De fide)

11)   Svátostný charakter uděluje plnou moc k vykonávání úkonů křesťanské bohoslužby. (Sententia communis)

12)   Svátostný charakter přetrvává alespoň do smrti jeho nositele. (De fide)

13)   Všechny svátosti Nové smlouvy byly ustanoveny Ježíšem Kristem. (De fide)

14)   Platnost a účinnost svátosti je nezávislá na pravověrnosti a stavu milosti udělovatele.

a) Pro platné udělování svátostí je nutné, aby udělovatel vykonal svátostné znamení náležitým způsobem. (De fide)

b) Udělovatel musí mít alespoň úmysl činit to, co činí církev. (De fide)

15)   Svátost může platně přijmout pouze osoba ve stavu putování (status viatoris). (Sententia communis)

a) S výjimkou svátosti pokání není pro platnost svátosti na straně přijímajícího nutná ani pravověrná víra, ani mravní bezúhonnost. (Sententia communis)

b) U dospělých je pro platnost svátosti nutný úmysl svátost přijmout. (Sententia certa)

16)   U dospělých je mravní způsobilost nutná pro hodné (plodné) přijetí svátostí. (De fide)

17)   Svátosti křtu, biřmování a svěcení, jsou-li přijaty platně, avšak nehodně, „ožívají“ po odstranění mravní nezpůsobilosti, tj. svátostná milost je udělena dodatečně. (Sententia communis)

18)   Kristus ustanovil všechny svátosti bezprostředně a osobně. (Sententia certa)

19)   Kristus určil podstatu svátostí; Církev nemá moc ji měnit. (Sententia certa)

20)   Existuje sedm svátostí Nového zákona. (De fide)

21)   Svátosti Nové smlouvy jsou nutné ke spáse lidstva. (De fide)

22)   Svátost svěcení je pravá a vlastní svátost, která byla ustanovena Kristem. (De fide)

23)   Svěcení kněží je svátost. (De fide)

24)   Biskupské svěcení je svátost. (Sententia certa)

25)   Biskupové jsou nadřazeni kněžím. (De fide)

Pokud jsme pojednali o těchto věroučných principech, je třeba říci, že naprostá shoda v Církvi je v tom, že bez biskupů není kněžství, bez kněží není vysluhování platných svátostí nutných ke spáse, a bez svátostí se pro věřící a celou Církev zavírá možnost plynutí milostí Božích skrze svátosti. Proto vždy Církev dbala, aby svátosti byly řádně vysluhovány a to správným a důstojným způsobem a stanovila také přesné rubriky, aby nedocházelo k jejich nehodnému, neplatnému, či pochybnému vysluhování. Tento fakt by si měl vždy katolík, ať už je členem kléru, či pouhým věřícím, uvědomit. Svátosti nám nebyly dány pro legraci, nebo aby lidé s nimi nakládali všemožným neuctivým způsobem. Důležité je také si uvědomit, že platnost/neplatnost svátostí je vždy závislá na dodržení předpisů a podmínek jejich vysluhování. Stačí jedna z nesplněných podmínek, a svátost se neuskuteční – viz níže. Avšak katolická Církev rozlišila několik možností, které v případě platnosti svátostí mohou nastat:

1) svátost byla vysluhována platně, 

2) svátost byla vysluhována neplatně,

3) svátost byla vysluhována pochybně.

V době po koncilu zažíváme neplatné vysluhování svátostí ve chvíli, kdy je narušena jedna z uvedených podmínek, je např. narušena materie svátosti, forma svátosti, nebo ji vysluhuje osoba, která není knězem/biskupem, nebo, která nemá úmysl činit to, co činí Církev – problematika intence. Když jsme si výše říkali, že podstatným kamenem Církve jsou její biskupové jako nástupci apoštolů, kteří světí nové kněze, potom je důležité zaujmout postoj k reformovaným obřadům svátostí, zvláště pak obřadu biskupského svěcení z roku 1968. Ta je totiž úhelným kamenem toho, abychom pochopili podstatu problému. Proto také věrní věřící a členové kléru od dob koncilu s opatrností zkoumají, zda reformované obřady svátostí jsou opravdu tím, čím mají být a naplňují výše principiální body, případně zda obsahují další podstatné podmínky, bez kterých se řádné a důstojné vysluhování svátostí neobejde.

Podstatné je rovněž konstatovat, že současná církevní krize a stav nouze (definice stavu nouze níže), do které se dostala katolická Církev po 2. Vatikánském koncilu, dopomohla paradoxně k tomu, aby se věřící, kteří se doposud příliš nezajímali o obřady svátostí a o nauku o svátostech, aby se hlouběji začali zabývat těmito věcmi, znali bezpečně nauku o svátostech a za pomoci věrného kléru zůstali věrní nauce Církve. Proč? Řekli jsme si výše, že svátosti jsou nutné ke spáse a věřící, pokud mu spása není ukradená, by se měl aktivně zabývat svoji spásou a podmínkami jejího dosažení. To mimo jiné znamená zabývat se naukou o svátostech. Tvrdit, že mě jako věřícího laika nezajímá za jakých okolností a podmínek mohu obdržet platné svátosti a že vše přenechávám na kléru, kterému bezmezně důvěřuji, není jenom alibismem, ale upadnutím do nebezpečí, které může mít vliv nejenom na spásu takového věřícího, neboť se nezajímá o to, zda skutečně svátosti, které přijímá, jsou skutečnými svátostmi. Ve chvíli, kdy se koncilní období vyznačuje doslova zneužíváním a skandály nejenom ve svátostném ohledu, je naprosto nutné být obezřetný a pozorný (cum vigilantia et cura). Dále je třeba podotknout, že nejde jen o pochybení jednotlivců ze strany kléru, kteří svatokrádežně, či neplatně vysluhují svátosti, a nedodržují platné předpisy Církve, která jednoznačně stanovila podmínky za jakých podmínek se svátosti budou vysluhovat.

Předně je třeba připomenout, že tento článek nechce rozhřešit, zda daný obřad svěcení biskupů papeže Pavla VI. z roku 1968 je platný, či neplatný. To musí rozhodnout římská Církev a její pravověrná autorita, až skončí církevní krize. Tento článek však míří k pochopení toho, jak Církev vždy jistoty pro vysluhování svátostí chápala, a jak k problematice neplatných a pochybných svátostí přistupovala.

Svátostný tutiorismus a jistota ve svátostech.

Svátostný tutiorismus ve vztahu ke svátostem je jediným směrem v katolické morální teologii, podle něhož v pochybnosti o tom, zda je jednání dovolené nebo účinné, je třeba zvolit bezpečnější variantu, která vylučuje riziko hříchu nebo neplatnosti. Ve svátostné oblasti to znamená minimalizovat riziko, že svátost nebyla platně udělena. Svátosti vyžadují mravní jistotu platnosti. Církev učí, že svátosti nesmějí být udělovány ani přijímány při pozitivní a rozumné pochybnosti o platnosti, nestačí aby si klérus, nebo laik řekl, „snad to vyšlo“, nebo “důvěřuji, že to vyšlo a že je vše platné”. Pokud existuje rozumná pochybnost (dubium positivum et probabile), je nutné zvolit bezpečnější řešení a přijímat takové svátosti, které jsou 100 % platné. To je přímá aplikace svátostného tutiorismu. Pokud však pochybnost přetrvává, potom je třeba provést opakování svátosti a splnit podmínky pro její platné vysluhování. To znamená, že se zásada svátostného tutiorismu nejčastěji projevuje např. podmíněným udělením svátosti (sub conditione), např.: „Pokud nejsi pokřtěn, křtím tě…“, „Pokud nebyl tento kněz platně vysvěcen, jako biskup ho vysvětím …“. Církev tím jednoznačně deklaruje, že věřící má právo dostávat z důvodu své spásy platné a nikoliv neplatné, nebo pochybné svátosti. Církev tímto způsobem 1) chrání svátostný řád, 2) zajišťuje správné vysluhování svátostí a to i pro čas budoucí, 3) a zajišťuje věřícím přístup k platným svátostem a ke zdrojům milosti Boží. Jak již bylo výše uvedeno, v rámci svátostného tutiorismu rozlišujeme svátosti vysluhované platně, nebo svátosti vysluhované pochybně, nebo svátosti, které jsou vysluhovány neplatně. V případě, že svátost je vysluhována platně – věřící ji přijímá bez problémů ve svědomí. Pokud je však pochybnost o její platnosti, byť sebemenší, nesmí se považovat za platnou – je nutná náprava stavu a zopakovat svátostný úkon podmínečně a opravit defektní (či pochybný – dubiózní) stav. Poslední možností je, že svátost byla neplatně udělena. Potom je svátost nulitní a musí se znovu zopakovat a to ve smyslu nařízení a nauky Církve. Pochybnost ohledně udělování svátostí se nikdy v církevní historii neřešila v pozitivním duchu. Naopak! Řešilo se vždy bezpečí v tom, aby byla 100% jistota, že svátost byla udělena. Nemůže tedy existovat jistota pouze z 80%, nebo 90%, ale vždy musí být úplná jistota. Bohužel někteří katolíci a to i ti, kteří navštěvují tradiční kaple a přijímají katolické svátosti v tradičních obřadech, říkají, proč je Církev tak strašně přísná? Odpověď je nasnadě, protože svátosti jsou nutné ke spáse, věřící má právo na jistotu, že svátost skutečně obdržel, duchovní správce by jednal lehkomyslně, kdyby riskoval neplatnost. Církev se vždy řídila zásadou: “In dubio tutior pars eligenda est” („V pochybnosti je třeba zvolit bezpečnější stranu.“), to jest jistotu v udělení svátosti.

Učení svatých otců o svátostném tutiorismu


Sv. Alfons de Liguori (1696– 1787)

Zmiňme alespoň dva největší theology Církve, kteří se věnovali morální nauce Církve a zvláště pak problematice svátostného tutiorismu v otázce platnosti svátostí a jistoty při jejich vysluhování. Sv. Alfons de Liguori se jednoznačně vymezil ve svém díle Theologia moralis a jednoznačně tvrdí a opakuje zásadu: „In sacramentis requiritur certitudo moralis de validitate.“ (U svátostí je vyžadována morální jistota platnosti.),  
a výslovně dodává: „Non licet uti sacramento dubio.“ (Není dovoleno užívat pochybné svátosti.). To je přímé odmítnutí tzv. laxistického přístupu (o laxismu viz níže) některých věřících, některých biskupů a kněží po koncilu v otázce platnosti svátostí. Sv. Alfons opět opakuje jasnou tezi, protože svátosti se týkají spásy
a práv druhých, nestačí zde pravděpodobnost; vyžaduje se jistota. To je systematický důvod. Sv. Alfons podobně jako sv. Tomáš Akvinský jednoznačně říkají, že vzhledem k tomu, že svěcení kněží a biskupů je svátost, která má nevratný účinek a týká se celé Církve a spásy jejích členů, potom musí být v této záležitosti platnosti svátostí Církev nanejvýš přísná a důsledná. A dále sv. Alfons pokračuje, když jednoznačně říká: „In ordinationibus maior requiritur cautela quam in aliis.“ (U svěcení je vyžadována větší opatrnost než
u jiných svátostí.). Důsledkem při pochybnosti o platnosti svěcení je, že takový biskup / kněz s pochybným svěcením nesmí jednat jako biskup a kněz, dokud se pochybnosti prokazatelně nerozplynou a dokud není dosaženo jistoty. Sv. Alfons, i když bojoval proti zásadě tutiorismu v ostatních morálních oblastech, tak v otázce tutiorismu ohledně svátostí výslovně tvrdil: „Kdo by u svátostí jednal na základě pouhé pravděpodobnosti, jednal by lehkomyslně a proti náboženství.“.
Jinými slovy, je to nejenom odmítnutím laxismu, ale zásadní nesouhlas se znesvěcením svátostí jako takových. Protože i pochybné svátosti jsou znesvěcením svátosti in genere. Proto věřící se musí řídit interpretační zásadou kanonického práva:  „In dubio de validitate sacramenti, non est agendum.“ “V pochybnosti o platnosti svátosti se nesmí pokračovat v jednání.” Kanonické právo jednoznačně stanovuje tutioristickou nauku Církve CIC 1917 – can. 845 § 2: “Si prudens dubium exsistat num aliquis ordinatus fuerit valide, aut num aliqua ordinis gradus valide collatus sit, iteranda est ordinatio sub conditione.” “§ 2. Jestliže existuje rozumná pochybnost, zda někdo byl platně vysvěcen, nebo zda byl některý stupeň svěcení platně udělen, má se svěcení opakovat podmíněně.”

Sv. Alfons ve své Theologii Moralis, v knize VI – De sacramentis, traktát II – De ordine, caput I. De Ordine in genere píše:  

«In ordinationibus, cum agatur de sacramento indelebili et de bono totius Ecclesiae, maior requiritur certitudo et cautela quam in aliis sacramentis.» „U svěcení, jelikož jde o svátost s nezrušitelným účinkem a o dobro celé Církve, je vyžadována větší jistota a opatrnost než u jiných svátostí.“

Tohle je zásadní věta celého tutioristického systému u svátostí.

A dále ve stejné části: «Si adest dubium prudens de validitate ordinis, ordinatus non potest licite exercere actus ordinis, donec dubium solvatur.» „Existuje-li rozumná pochybnost o platnosti svěcení, vysvěcený nemůže dovoleně vykonávat úkony svěcení, dokud se pochybnost nevyřeší.“ Tady sv. Alfons uvádí praktickou aplikaci zásady „v pochybnosti nejednat“.

Sv. Alfons a s ním celá Církev zde 1) nepřipouští jednání na základě pravděpodobnosti,  neříká „asi to platí, tak jednej“, ale vyžaduje morální jistotu (certitudo moralis), zakazuje výkon plynoucí ze svátosti svěcení při rozumné pochybnosti. Ve stejném traktátu sv. Alfons píše: «Non licet uti sacramento dubio.» “Nesmí se užívat svátost, u níž je pochybnost.” Pokud bychom tedy nauku sv. Alfonse, kterou zastává katolická Církev a to striktně v otázce svátostí a jejich platnosti, shrnuli:

Katolická Církev výslovně vyžaduje vyšší míru jistoty u svěcení než u jiných svátostí, zakazuje výkon svěcení při rozumné pochybnosti o platnosti svěcení, odmítá jednání na základě pouhé pravděpodobnosti.

Sv. Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

Dalším velkým otcem je sv. Tomáš Akvinský, který svěcení chápe (stejně jako katolická Církev) jako svátost s nezrušitelným účinkem, která podmiňuje platnost jiných svátostí. Zvláště z jeho nauky plyne (Summa theologiae, Supplementum, q. 34–36), pokud by existovala rozumná pochybnost o svěcení, nelze jednat, protože by byly ohroženy další svátosti, došlo by k objektivní nespravedlnosti vůči věřícím.
Sv. Tomáš zde implicitně vyžaduje maximální jistotu, což pozdější autoři (včetně výše uvedeného sv. Alfonse) výslovně formulují.

Sv. Tomáš Akvinský jednoznačně říká, že při jakékoli rozumné pochybnosti o platnosti svátosti se vyžaduje jistota a volí se bezpečné řešení, nikoli jednání na základě pravděpodobnosti. A dále říká v Summa theologiae I–II, q. 19, a. 6 (O jednání při pochybném svědomí), že „Qui agit contra conscientiam errat semper.“ “Kdo jedná proti svědomí, vždy hřeší.” Z kontextu plyne: pochybné svědomí není pravidlem jednání, pokud rozum nevidí jistotu, jednání je morálně nepřípustné. V běžném případě lze jednat na základě větší pravděpodobnosti, u svátostí se vyžduje jistota. To je základní tutioristický axiom, na kterém později staví morální teologové: “…v pochybnosti nejednat.”. (Sv. Tomáš v Summa theologiae, Supplementum, q. 35, a. 1.)

Církev jednoznačně formuluje zásadu svátostného materiálního tutiorismu, tj. že u svěcení je vyšší nárok na jistotu než jinde, a že pochybnost znemožňuje výkon úkonů.

  

Stručné shrnutí

Zásada svátostného tutiorismu ve vztahu ke svátostem říká, že svátosti se nesmějí přijímat ani udělovat při rozumné pochybnosti o platnosti, v pochybnosti je nutné zvolit bezpečnější řešení, typickým nástrojem je podmíněné udělení svátosti.  

V době před koncilem katolická Církev v duchu pravověrnosti razila klasický přísný svátostný tutiorismus, kdy základním východiskem bylo, že v pochybnosti o platnosti svátosti se musí zvolit bezpečnější cesta, která vylučuje riziko neplatnosti. V praxi to znamenalo vyžadovat morální jistotu (certitudo moralis) platnosti, okamžité řešení pochybnosti, nikoli její „překrytí“, podmíněné nebo opakované udělení svátosti, kdykoli existovala rozumná pochybnost. Typickým znakem byla silná orientace na objektivní formu, intenci a materii svátosti, odmítání jakýchkoliv nejasností a novot a minimalistických formulací a požadavků na platnost svátostí, neboť správně Církev usoudila, že svátosti jsou příliš důležité pro to, něž aby se riskovalo. Svátostný tutiorismus ohledně platnosti svátostí razily všechny katolické morální školy.

Svátostný tutiorista by tedy zkoumal zejména: materii, formu svátosti, včetně svěcení udělovatele a jeho intence a to tak, aby bylo dosaženo kýžené jistoty ve vysluhování svátosti.

Tutioristická reakce by nebyla automatické prohlášení neplatnosti, ale preference tradičního obřadu, nebo v případě pochybnosti podmíněné přesvěcení (sub conditione) vysluhovatele.

Další zásada, kterou striktně Církev dodržovala je zásada: “Sacramenta non sunt ludenda” “Se svátostmi se nehraje.” Ta se objevuje například v důležité kanonické sbírce Kanonického práva v tzv. Graciánově kodexu z 12. století v části De consecratione, kde Gratián podobně jako všichni kanonisté shodně uvádí, že svátosti se nesmí simulovat, zacházet s nimi lehkovážně, klamavě nebo divadelně. Podobně o tom hovoří
i Tridentský koncil (Sessio VII, 3. března 1547 De sacramentis in genere Caput XIII – De usu sacramentorum: “…sacramenta ad salutem hominum instituta esse, non ad ludibrium…” (jinými slovy svátosti jsou ustanoveny k spáse člověka, nikoli k hraní, výsměchu či experimentování.)

Podobně Tridentský koncil: Sessio XIII. De sanctissimo Eucharistiae Sacramento: “...ne tantae sanctitatis sacramentum indigne tractetur…”, “…aby se se svátostí takové svatosti nezacházelo nehodně…“.

Podobně Fr. Suaréz v díle De sacramentis , Disputationes 74–82/88:

Suárez systematizuje starší tradici: “Sacramenta non instituuntur ad experimentum, nec ad ludum, sed ad effectum gratiae.” “Svátosti nejsou ustanoveny k experimentování ani k hraní, nýbrž k uskutečnění (působení) milosti.“

Tím, že se jistota platnosti svěcení bere na lehkou váhu, dopouští se mnozí nedůstojného zacházení se svátostmi. Vědomé ignorování pochybnosti je hříchem proti náboženství, často i proti spravedlnosti vůči věřícím ze strany kléru.

Co se změnilo po koncilu ohledně jistoty svátostí?

Modernisté opustili striktní svátostný tutiorismus a začali razit důraz na pastorační a disciplinární praxi, že pokud je obřad schválen církevní autoritou a řádně proveden, platnost se předpokládá, tzv. praesumce platnosti. V praxi to znamená, že pochybnost musí být silnější, aby vedla k nápravě, běžné teologické nebo osobní pochybnosti nestačí, klade se bezmezně důraz na institucionální důvěru. Dříve před koncilem platilo: „Je zde pochybnost, opravujeme.“ V modernistickém pojetí se dnes razí: „Je zde pochybnost, nejprve zkoumáme, zda je skutečně relevantní.“ Tudíž pastorační priorita má pro modernisty přednost před maximální jistotou. Modernisté po koncilu upřednostňují tzv. psychologickou jistotu věřících, kontinuitu praxe („neznejišťovat svědomí“),  vyhýbání se opakování svátostí, pokud to není nutné.

Důsledkem je v praxi odmítnutí zásady, že nejpřednějším zákonem Církve je spása duší, neboť modernisté o to již při vysluhování svátostí neusilují, neudělují podmíněně křty, podmíněně nepřesvěcují kněze ani biskupy a nezpochybňují platnost svátostí ve smyslu svátostného tutiorismu. V důsledku jde o laxistické pojetí, které Církev v minulosti odsoudila v otázce jistoty svátostí. Opatrnost ustoupila svévolnému tvrzení, že co hierarchie schválila nemůže být defektní. Na základě theologických studií, učení otců
a katolické Tradice, včetně historických faktů je však naprosto jasné, že po koncilu hierarchie schvalovala reformované obřady všech svátostí, které trpí defekty. V důsledku mohou být pochybné, v některých případech i neplatné. Spása duší je tak fatálně ohrožena, protože věřící již nemusí čerpat milosti ze svátostí a v důsledku je tak permanentně ohrožována laxností jejich spása, která mimo jiné souvisí se svátostmi. Opatrnost katolické Církve byla nahrazena modernistickým pastoračním chlácholením věřících směřujícím k podpoře jejich vlastního laxismu. Objevují se tak absurdní názory některých věřících, kteří tvrdí, že snad přijetí té či oné svátosti snad bylo platné, nebo výroky typu: “Důvěřuji bezmezně hierarchii, že neschvaluje nekatolické obřady, či obřady pochybné”, “Je mi jedno, jestli je udělovaná svátost pochybná či nikoliv, to je věcí kněží a biskupů, já jsem pouze laik, který nemůže na tuto věc upozorňovat, nebo se  k ní vyjadřovat, nemám k tomu mandát…” a podobné omyly. To, že si takový věřící přestal uvědomovat, že svátosti jsou mimo jiné nástrojem pro dosažení spásy a rozmnožováním Boží milosti, je závažným opomenutím náboženských povinností, které může hraničit s těžkým hříchem, nebo dokonce se svatokrádežným přijímáním takovýchto svátostí.

Kdo tedy chce být katolickým věřícím, má se řídit naukou Církve a to mimo jiné mít striktní svátostný tutioristický přístup zvláště ve chvíli, kdy se hierarchie tutiorismem neřídí. Církev stále učí, že svátosti nesmí být udělovány ani přijímány při rozumné a pozitivní pochybnosti o platnosti, svátostná nejistota není normální stav, jistota má přednost před pohodlím. Díky modernistickému chápání jistoty ohledně udílení svátostí,  vznikl rozpor se svátostným tutiorismem jakožto s jediným oficiálním přístupem katolické Církve.

Svátostný tutiorismus byl „odsunut do pozadí“ ve prospěch pastorační presumpce platnosti a institucionální důvěry – s tím, že v případě skutečné, prokazatelné pochybnosti se stále musí uplatnit tutioristický přístup, což se ovšem neděje kvůli tomu, že hierarchie a věřící se stali laxními.

Laxistický přístup kléru a věřících jako odporující morální nauce Církve v otázce platnosti svátostí

Argumenty typu: “Obřad je asi platný, tak se tím nebudu zabývat…”, nebo “…obřad schválený papežem je považován za dostatečně jistý” jsou projevem odsouzeného laxismu. Věřící sleduje případné pochybnosti pouze ve vztahu ke konkrétnímu a individuálnímu pochybení u daného vysluhovatele a nikoliv na systémové problémy, které vyvstávají vůči reformovaným ritům po koncilu a vyvstávají závažné theologické obavy, ukazuje na naprostou kapitulaci hierarchie a věřících na problematiku jistoty při vysluhování svátostí. Věřící jsou vedeni k laxismu, který vede k svátostnému chaosu, neboť každý si svátost může vysluhovat jak chce, modernistický laxismus útočí i na svátostnou stabilitu Církve. Věřící upadají do omylů, pokud se chlácholí tím, že tento kněz přece je platný a Bůh by přece nedopustil, aby většina kléru nebyla platně vysvěcena, nebo dokonce pochybně. Tento předpoklad je však mylný a to i s odkazem na dějiny spásy, kdy Bůh mnohokrát odňal Izraeli milosti a pomoc (srvn. Např. Num 14, 1 Král 11, 1 Sam 16, 14, Jer 7, 25, Oz 1,6, Soudců 2,11-15) . Totéž i v prvních dobách existence katolické Církve, kdy drtivá většina biskupů Církve byli ariáni (jak si postěžoval sv. Jeroným ve svém díle Dialogus adversus Luciferianos, kap. 19: „Svět zasténal a s úžasem zjistil, že je ariánský.“) a sv. Atanáš proti nim bojoval. Takže nejenom, že je to možné, ale v dějinách se to ze strany Boha často dělo jako trest za něco, který měl výchovné účinky a vedl k nápravě členů Církve.

 Oblasti, které dnes ohrožují platnost svátostí jsou:

1)       Problematika formy reformovaných svátostí a historie jejich vzniku (systémový problém).

2)        Legitimita při schvalování těchto reformovaných obřadů ze strany papeže Pavla VI. (legitimita).

3)        Posunutá intence (úmysl) světitelů při provádění svěcení nových biskupů a kněží (činit to, co činí Církev).

4)   Případně další závažné vady formy, materie a samotného průběhu reformovaných obřadů jednotlivých svátostí u daných vysluhovatelů.

Tedy shrnuto: Problém se jeví tedy v systémové oblasti, v legitimitě a samozřejmě následně i v praxi jednotlivců, když pastorační klid je postaven nad jistotu, mlčení autority je bráno jako důkaz jistoty, pravděpodobnost je vydávána za morální jistotu. To ale není katolický přístup, to není oficiální nauka Církve, to je laxismus odsouzený Církví.

Je třeba zásadně rozlišit mezi neinformovanou důvěrou v platnost, a vědomým ignorováním pochybností, na kterou věřícího někdo upozornil, či si sám věřící zjistil na základě studia nauky Církve. Morálně závadná laxnost nastává, když věřící ví o rozumné a pozitivní pochybnosti o platnosti dané svátosti, chápe, že svátost možná nebyla platná, a přesto svátost přijímá nebo „užívá“ její účinky bez snahy pochybnost řešit. To je těžká nedbalost v oblasti svátostí. V určitých případech to může dosáhnout úrovně svatokrádeže, kdy dojde ke znesvěcení svátosti nebo posvátné věci nehodným či neoprávněným jednáním.

Co přesně je svátostný laxismus?

Laxismus je názor, že je dovoleno jednat podle mínění, které je jen slabě pravděpodobné (opinio tenuis), i když opačný názor je mnohem pravděpodobnější. Innocenc XI. odsoudil v roce 1679 65 laxistických tezí, zejména tvrzení v bodě 3, že: Licet sequi opinionem minus probabilem, relicta probabiliori „Je dovoleno následovat méně pravděpodobný názor, i když je pravděpodobnější opačný.“ Laxismus byl Církví označen za morálně škodlivý vedoucí ke zlehčování hříchu. Když bychom si ukázali příklad: Existuje vážná pochybnost, zda je něco zákazem vázáno, většina autorit říká zákaz platí,  jeden autor říká: zákaz neplatí, laxista řekne:„Stačí mi ten jeden názor jako pravděpodobný, protože není jistě mylný.“ Pokud bychom příklad vztáhli na problematiku jistoty při vysluhování svátostí, potom by to znělo: Církev držela vždy svátostný tutiorismus ve věcech této jistoty a většina autorit kanonistů, otců a theologů toto potvrdila, ale jeden autor, či skupinka autorů po koncilu řekla, že tutiorismus neplatí a nemá se na něho hledět jako na vůdčí princip při řešení otázky platnosti svátostí. Laxista si řekně: "Budu se pro své pohodlí řídit hrstkou této skupiny po koncilu a nebudu dbát na 2000letou nauku Církve a její theology, kteří upřednostňovali svátostný tutiorismus."

Pokud bychom to vztáhli na problematiku příjímání svátostí ze strany věřícího, potom, pokud věřící má vážnou pochybnost, že chléb a víno nejsou konsekrované, nebo z důvodu pochybností o tom, zda ritus mše je katolický, či kněz je opravdu knězem a přesto jedná, jako by byla konsekrace provedena, tj. přijímá Eucharistii „na zkoušku“, může jít o svatokrádež, protože věřící 1) buď přijímá Eucharistii bez víry v její realitu, nebo 2) s vědomím, že jde možná o pouhou hmotu. U svátosti svěcení, pokud někdo má rozumnou pochybnost o vlastním svěcení, a přesto slouží mši, uděluje rozhřešení, objektivně simuluje svátost, což je těžké bezpráví vůči věřícím a svatokrádež, pokud jedná vědomě. Jde o vážný problém, pokud pochybnost je konkrétní, pozitivní, rozumná, a přesto je ignorována, zlehčována, relativizována („nějak to bude“) a může se jednat právě o těžký hřích, až svatokrádež. Jinými slovy minimální pravděpodobnost laxistovi stačí, riziko hříchu toleruje z lidských ohledů, či z pohodlnosti, bezpečnější variantu jistoty splněním všech nutných podmínek k platnému vysluhování svátostí nevyžaduje. Innocenc XI. odsoudil výroky typu, které hovoří o tom, že lze jednat na základě slabě pravděpodobného názoru,  že riziko těžkého hříchu lze ignorovat, že subjektivní pohodlí má přednost před objektivní jistotou. Tyto teze ve vztahu ke svátostem byly odsouzeny jako nebezpečné, falešné, pohoršlivé a některé jako bludné. Nemají tedy výmluvu ti, kteří byli konfrontováni s tutioristickými argumenty v otázce svátostí předních theologů hájících jediný možný morální názor Církve, ale pro své pohodlí a laxnost vůči náboženství tyto situace a pochybnosti situaci neřešili a řekli obřad je asi platný, tak se tím nebudu zabývat. Laxista porušuje nauku Církve, resp. se jí neřídí a jedná se svátostmi bez náležité úcty a jistoty. Jednotlivec se nesmí chovat laxisticky, ani proti vlastní vážné pochybnosti, ani proti objektivním znakům rizika, o kterých ví, nebo byl s nimi seznámen. Stále platí, že neznalost nauky Církve o svátostech, v tomto případě ohledně svátostného tutiorismu, neomlouvá.

Jak se k tomu postavit?

Pokud věřící byl seznámen s tím, že reformované obřady mohou být pochybné z důvodu systémového pochybení, nemůže se zaklínat tím, že o tom nevěděl. Jedná se o zaviněnou neznalost. Jiným problémem je, že odmítá například na jedné straně účast na nové mši papeže Pavla VI., ale u ostatních svátostí se neřídí striktním svátostným tutioristickým přístupem, byť ke každé svátosti se musí přistupovat v tutioristickém duchu. Zvláště pak k obřadům svěcení kněžstva a biskupů, které je podstatné pro udílení všech ostatních svátostí. Dochází tak k tomu, že dotyčný laik si vybírá dle liberálního pojetí, co se mu hodí. “Nová mše ne, ale ostatní svátosti jsou v pořádku.” Což je liberálně-laxistický postoj, který ve věcech svátostí a jistoty jejich vysluhování je hříchem znevažujícím náboženství, jak jsme si ukázali výše. Už samotná snaha řešit pochybnost je morálně správná. Pokud pochybnost přetrvává, věřící nemá povinnost svátost přijímat, nesmí simulovat jistotu, kterou nemá. Věřící by se měl příjímání těchto pochybných svátostí zdržet, byť jsou vysluhovány v rádoby tradičním ritu, vyhledat jiného platně vysvěceného kněze, rozhodně nepřijímat z pochybně vysvěceného kněze svátosti. Klasickým případem laxistického chápání jistoty ve svátostech je možné dnes nalézt u tzv. indultních kněžských společností, jimž svěcení kněží udělují biskupové, kteří byli vysvěceni již v pochybném reformovaném obřadu svěcení biskupů z roku 1968. “Conscientia dubia non est regula agendi.” “Pochybné svědomí není pravidlem jednání.” Velmi často se laici takových pochybně vysvěcených biskupů ptají, zda jsou platně vysvěcenými a oni samozřejmě buď potvrdí, že jsou, nebo mlčí. To však není argument pro setrvání v laxistickém přístupu. Samozřejmě je jasné, že nebudou moderní biskupové zpochybňovat své vlastní svěcení. Na druhou stranu jsou tady oficiálně vznesené námitky, které svědčí o tom, že nový obřad svěcení biskupů je pochybný.

Je tento opatrný postoj věřících projevem schismatu, či bludného přesvědčení?

Nikoliv. Jde o praktickou aplikaci svátostného tutiorismu v otázce jistoty při udílení svátostí. A jak jsme si výše řekli, svátostný tutiorismus je jedinou oficiální morální naukou Církve ve věcech platností svátostí. Nejde o vzpouru věřících, jak jsou někdy falešně obviňováni ze strany ostatních tito prozíraví věřící. Rovněž tato nauka není projevem bludné nauky o svátostech, nebo, že by ten, kdo tvrdí, že nové reformované obřady jsou pochybné, že je to projevem sedesvakantismu. Pokud si však věřící řekne: “Autorita mlčí, tak budu jednat, jako by problém nebyl”, tak tímto postojem překročil hranici do laxismu. Pokud autorita na rozumnou pochybnost mlčí nebo odpoví vyhýbavě, svědomí jednotlivého věřícího zůstává vázáno zásadou „nejednat při pochybnosti“; je třeba se zdržet svátostného jednání v takové situaci, není to neposlušnost ani schizma, ale legitimní a správná opatrnost (prudentia), jinými slovy je to schopnost poznat, co je třeba učinit zde a nyní, a zvolit správné prostředky.

Jak s problematikou jistoty při vysluhování svátostí souvisí stav nouze?

„Stav nouze“ (status necessitatis) v katolické theologii a kanonickém právu neznamená pocit ohrožení nebo nespokojenosti, ale objektivní a vážnou situaci, kdy dodržení běžného právního řádu v Církvi znemožňuje nebo vážně ohrožuje vyšší dobro, zejména spásu duší. Stav nouze nastává tehdy, když:

1. existuje vážné a skutečné ohrožení duchovního dobra (víra, svátosti, spása),

2. běžné prostředky nápravy nejsou dostupné nebo selhávají,

3. nebezpečí je aktuální nebo dlouhodobé, ne jen hypotetické,

4. jednání mimo běžný právní rámec je jediným nebo posledním rozumným prostředkem.

Pokud je sloužena pochybná liturgie, nebo většina kněží a biskupů má pochybné svěcení na základě nelegitimně schválených reformovaných obřadů ze strany Pavla VI., potom je to stav nouze, neboť věřící nemá možnost přijímat katolické svátosti od těchto nově vysvěcených osob. Typickým příkladem je například omezený přístup ke katolickému knězi v hodině smrti, nebo dlouhodobá nemožnost přijímat katolické svátosti platně nebo důstojně, nebo vážná pochybnost o platnosti dostupných svátostí bez možnosti nápravy, nebo nelegitimní schválení reformovaných obřadů svátostí byť platnou autoritou, ale autoritou, které kompetence měnit obřady nepřísluší ve smyslu 7. zasedání Tridentského sněmu konané 3. dne měsíce března 1547 o svátostech, Kánon 13.: “Kdo by prohlásil, že katolickou Církví přijatými
a schválenými obřady, jichž ta obvykle užívá při slavnostním udílení svátostí, může být buď opovrhováno, nebo že mohou být od služebníků [Církve] bez hříchu libovolně vynechávány nebo kterýmkoli pastýřem Církve přeměňovány v nové a jiné obřady, ten nechť je vyobcován.”  Ani papež nemá kompetenci nejenom měnit podstatu svátostí, ale nemá možnost vydávat nové vyfabrikované obřady, které nejsou v kontinuitě s předchozími a odporují buď nauce Církve, nebo zamlžují podstatu svátostí tak, že je možný dvojznačný výklad při jejich udílení. Zde může být dovoleno použití mimořádných řešení a obejít “běžnou” disciplínu. V otázce víry a mravů může zase jít o systematické ohrožení pravé víry, absence možnosti obrany běžnými prostředky. Klasické pravidlo pro věřícího v otázce stavu nouze je: “Necessitas non habet legem — sed habet modum.” “Nouze nemá zákon — ale má míru”. To znamená: nouze neomlouvá vše, ospravedlňuje jen to, co je nutné, a jen po dobu, kdy trvá. Pokud shrneme výše řečené, stav nouze je objektivní a vážná situace, kdy běžné církevní prostředky selhávají a jednání mimo běžnou disciplínu je nutné k ochraně víry nebo svátostí; neospravedlňuje neplatnost ani svévoli, ale může ospravedlnit mimořádné a dočasné kroky ve prospěch spásy duší. Viz např. Kán. 2205 § 2: “Delictum patratum ex necessitate aut gravi metu imputabilitatem tollit vel minuit, prout actus voluntarius fuit.” “Trestný čin spáchaný z nutnosti nebo z těžkého strachu vinu buď odstraňuje, nebo ji zmenšuje, podle toho, nakolik byl čin dobrovolný.” Kán. 2205 § 3 CIC 1917 - Nutnost neospravedlňuje činy vnitřně zlé (actus intrinsece malus). Kán. 882 – rozhřešení v nebezpečí smrti, Každý kněz může rozhřešit jakéhokoli kajícníka v nebezpečí smrti, i bez jurisdikce.

Aplikace svátostného tutiorismu v otázce pochybnosti u svátostí v moderní době

Dne 30. června 1988 pronesl arcibiskup Lefebvre při biskupském svěcení nových 4 biskupů tato slova: „Všichni tito zde přítomní seminaristé – jestliže si mě zítra dobrý Pán povolá k sobě – od koho obdrží svátost kněžství? Od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou všechny pochybné, protože přesně nevíme, jaký je jejich úmysl (intence)? To není možné. […] Nemohu tedy s čistým svědomím nechat tyto seminaristy osiřelé a nic neudělat pro budoucnost.“ (Msgr LEFEBVRE, Extract from the episcopal consecration sermon of 30 June 1988, Fideliter, July/August 1988, p. 6).

Dopis, který arcibiskup napsal americkému korespondentovi dne 28. října téhož roku, nám dává určité vodítko k odpovědi. Arcibiskup Lefebvre o kněžích vysvěcených podle nového obřadu píše:

„Souhlasím s vaším přáním tyto kněze podmíněně znovu vysvětit a mnohokrát jsem to také učinil. Všechny svátosti modernistických biskupů a kněží jsou dnes pochybné, protože obřady jsou stále více pozměňovány a jejich úmysly již nejsou katolické. Žijeme v době velkého odpadlictví.“ (Msgr LEFEBVRE, Letter of 28 October 1988 to Mr Wilson. Published in Le Sel de la terre 98, p. 216-217.)

Nebezpečí změny svátostného řádu a zákona

I kdyby bylo možné prokázat, že změny zavedené do svátostí po koncilu jsou samy o sobě lepší formulací, neopravňovalo by to jejich zavedení. Svatý Tomáš Akvinský upozorňuje na nebezpečí každé změny zákona:

Pouhá změna zákona je sama o sobě určitým poškozením obecného dobra. Důvodem je, že k zachovávání zákonů má zásadní význam zvyk. […] Proto, když dojde ke změně zákona, oslabuje se jeho závazná síla úměrně tomu, nakolik mizí zvyk (Summa theologica, I–II, q. 97, a. 2).

Svatý Tomáš uzavírá, že zákon se má měnit pouze v případě „velmi velkého a zřejmého užitku“ nebo „krajní nutnosti“. V případě reformovaných svátostí to zde rozhodně nebyl tento případ. Reformovat, či zavádět nové obřady a nahrazovat obřady od nepaměti zavedené, jejichž změna nutně přináší nepořádek
a znepokojení, je naprosto scestným směrem. Takové změny by mohly být prospěšné jen tehdy, kdyby výhody výrazně převážily nevýhody, byly organické a ne umělé vykonstruované. Ve skutečnosti jsou však tyto změny nevýhodné, protože byly provedeny pod vlivem modernismu, zavádějí nejasnosti a nakonec pochybnosti o platnosti svátostí, nejsou organickým vývojem uvnitř sv. Tradice, jsou vydány v rozporu
s úkolem papežů chránit katolickou Tradici a svátosti, nerespektují staleté svátostné tradice, nebo se opírají o starobylé dokumenty, které se pojí se schismatickými komunitami, nebo jsou pod vlivem heretickým autorů a konzultantů.

Nový obřad biskupského svěcení

Obřad jistě nelegitimní

K problematice svěcení biskupů se vyjádřil otec A. Calderón FSSPX (Fr. Calderon, A., Si las consagraciones episcopales reformadas por Pablo VI son validas », Si Si No No 267, november 2014.), který  poznamenává, že nový obřad biskupského svěcení nemůže mít v Církvi sílu zákona (což je míněno slovem „nelegitimní“):

„Nový obřad, který chtěl Pavel VI. promulgovat apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani, je jistě nelegitimní ze dvou důvodů: zaprvé proto, že žádný papež nemá pravomoc zrušit římskou liturgickou tradici, a tím méně vymýšlet obřad odporující celé katolické tradici; zadruhé proto, že nákaza modernistickými naukami jej činí škodlivým pro víru a rozhodnutí odporující obecnému dobru Církve nemůže mít sílu zákona.“

Je třeba odlišovat dva pojmy: legitimita při vydávání nových reformovaných obřadů a pochybnost jednotlivých svátostí.

Obřad bez záruk řádného ani mimořádného Magisteria

Tento nový obřad biskupského svěcení nemá záruku všeobecného řádného Magisteria Církve, protože je založen na dokumentu Traditio Apostolica, která nenáleží k římské liturgické tradici. A nemá ani záruku mimořádného Magisteria. Ačkoli Pavel VI. převzal výraz „nejvyšší apoštolská autorita“, použitý Piem XII. v konstituci Sacramentum ordinis (DS 3859), abbé Calderón k tomu poznamenává:

„Od koncilu a encykliky Ecclesiam suam už tento výraz nemá stejný význam, jaký měl u Pia XII., a hierarchické akty nám již neposkytují jistotu božské autority. Navíc nové římské liturgické předpisy nejsou ničím jiným než rámcem, který má být zohledněn při liturgické inkulturaci v jednotlivých místech. Kdybychom chtěli naprostý klid svědomí, museli bychom papeže žádat o neomylné prohlášení pro každou národní jazykovou verzi svátostných formulí“ (s. 5).

Otec Calderon shrnuje:

  • Text svěcení biskupů z roku 1968 je akademická rekonstrukce starokřesťanského pramene. Je to rozchod s verzí římského pontifikálu, kontinuity a organického vývoje.
  • Tradiční text je výsledkem tisícileté kontinuity římské liturgie a svátostí.

Nutnost podmíněných znovusvěcení pochybně vysvěcených biskupů a kněží

Citujme závěr otce Calderóna FSSPX, který se zdá být samozřejmý:

„Pozitivní a objektivní nedostatky, jimiž tento obřad trpí a které nám brání být si jisti jeho platností [neboť je pouze pravděpodobně platný], se nám – až do případného římského rozhodnutí, jež by muselo mnohé změnit – jeví jako ospravedlňující a činící nutným podmíněné znovusvěcení kněží vysvěcených novými biskupy a v případě potřeby podmíněné znovuposvěcení těchto biskupů. Není možné snášet takové nejistoty u samotných kořenů svátostí“ (s. 6–7).


Štítky: , , , , ,

13. 2. 2025

Zmatené historické a politické názory v letáku č. 203 FSSPX – březen-duben 2025

Byli jsme v redakci Monarchia Catholica upozorněni některými „drahými věřícími“ na leták FSSPX č. 203
a úvodní slovo P. Tomáše Stritzka v něm.  Ponechme stranou informace o milostivém létě v Římě, které jistě patří k tomu, co by kněz měl sdělovat věřícím. Je zde však i druhá část tohoto článku, která se více, či méně týká 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem.

V prvé řadě chceme poukázat na fakt, že kněz by měl být osobností, která sděluje věřícím nejenom katolické pravdy důležité pro spásu duší, ale měl by jim také dávat za vzor vpravdě katolické (nikoliv liberální) osobnosti, zprostředkovávat jim katolické vidění světa, a to i na poli politiky, sociálního učení Církve atd. V neposlední řadě by měl dokázat varovat laiky před nebezpečími nepřátelských režimů
a ideologií, které se dnes bezuzdně šíři. Je tomu tak v letáku skutečně?

Nikoli. Vyskytují se v něm zmatená historická a politická vyjádření kněze, který např. tvrdí: „Vítězství nad nacismem tedy znamenalo pokračování života našeho národa na našem území…“ Toto tvrzení je naprostým nesmyslem, protože k nám začátkem května 1945 dorazily na sovětských tancích bolševici, včetně agentů NKVD, kteří zde začali provádět čistky mezi čs. občany a zavlékali je do SSSR.[1]

Další podivnou poznámkou v úvodu je například nesmyslné vypíchnutí konkrétních jednotek Waffen SS, přičemž v případě tzv. chorvatských divizí SS navíc pro daný příklad zavádějící, protože v nich etničtí Chorvaté prakticky nepůsobili[2]. Náhoda, neznalost, nebo zlý úmysl, když dobře víme, že v řadách divizí SS bojovali proti sovětskému bolševismu i mnohé jiné národy? Stejně tak byly různé národy, včetně Ukrajinců, součástí Rudé armády, jejíž bestiální zvěrstva jsou při osvobozování dobře známá i z naší země. Ať je tomu jakkoli, podobným způsobem při uplatnění kolektivní viny by bylo možné excesy jednotlivců nebo skupin zobecňovat a českému národu vytýkat například řádění Rudých gard, s nímž se většina národa dozajisté neztotožňovala.  

Nikde se v článku ani nedozvíme, že rudí socialisté bojovali proti nacionálním socialistům a že vlastně tyto striktně levicové ideologie si vyřizovaly účty mezi sebou. Proč si autor článku nepřipouští, že nebýt první světové války, pádu Rakouska – Uherska a obecně evropských monarchií, nikdy by nevznikly revoluční republiky typu republiky Československé, které dupaly po katolické Církvi, kde jen mohly, obíraly katolickou Církev o její majetky, zvláště pak v „1. pozemkové loupeži“. Očividně autor adoruje první veskrze zednářskou republiku (namátkou připomeňme prokázané členství v lóži u vrcholných politiků jako byli např. Beneš, Kramář, J. Masaryk, Švehla, Rašín...)[3], která byla vůči katolicismu nejenom nepřátelská, ale její představitelé chtěli prosadit podobu sekularizovaného nenáboženského státu v naprostém rozporu s encyklikou Pia XI. Quas Primas (O sociálním království Ježíše Krista nad společností) z 11. prosince 1925.

Nejenom nástup nacismu, ale i nástup komunismu pro mnohé znamenal konec života, začátek perzekucí, které drtily katolickou Církev, biskupy, kněze a laiky, včetně zatahování čs. státních občanů do nacistických koncentračních táborů, nebo do SSSR a do gulagů prostřednictvím agentů NKVD. Hnědá diktatura se tak po roce 1945 změnila v rudou – se stejnými koncentračními tábory jako ta hnědá. A nemuselo se jednat
o přesídlování národa.

Rovněž není vůbec jasné, proč autor článku zmiňuje výcvikový tábor SS na České území. Po české inteligenci nešli jenom nacisté, ale i bolševici.  

„Věční“ parašutisté

Dále se ukazuje, že se opětovně glorifikuje zásah českých výsadkářů jako projevu mimořádného hrdinství, který zahájil úplně zbytečnou represi nacistů vůči českému obyvatelstvu. Nejenom po roce 1942, zvláště pak po bitvě u Stalingradu, bylo jasné, že Německo nevyhraje, ale náznaky prohry už byly patrné v prosinci 1941, kdy německý Wehrmacht zamrzl u Moskvy. Z pohledu úspěšnosti byla akce parašutistů výsadku Anthropoid naprosto zpackanou a zfušovanou operací, která sice odstranila možná jednu hlavu hydry, ale další ihned narostly. Záměr, že atentát podnítí Čechy k výraznějšímu odporu a odboji, zcela selhal. Doporučujeme autorovi knihu historika Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny 1. a 2. díl. Dle historiků se dále samozřejmě spekuluje i o možné úloze Abwehru na odstranění říšského protektora, kterého již měli jeho příslušníci takříkajíc „plné zuby“ a na navedení zednáře Beneše k tomuto činu.[4] Ať už to bylo se zabitím říšského protektora jakkoli, jisté je, že životy českých občanů nejdou na vrub pouze nacistům, kteří se mstili, ale i Benešovi, který tuto naprosto zbytečnou akci schválil, i když věděl, že začnou represe a odnesou to nevinní čeští lidé.

V každém katolickém morálním poučení se píše (zvláště v morálkách 19 a 20. století), že 1) není možné vést partyzánský způsob boje, tj. boje vždy ze zálohy, a 2) není možné sesadit tyrana, který se ujal tyranské vlády (to potvrzuje i nauka sv. Tomáše Akvinského). Názory P. Francesca Suaréze o možnosti svržení tyrana Církev neakceptovala. Jedinou výjimkou je, když nelegitimně sesazená vláda panovníka se legitimním způsobem snaží veškerými legitimními prostředky znovu ujmout své zákonné vlády (například pokusy bl. Karla Habsburského získat zpět uherskou korunu po skončení I. světové války formou vojenské intervence). Ale i pro tuto situaci musí existovat pravidla: 1) musí existovat nejenom dostatečný spravedlivý důvod (legitimita), ale i 2) opravdová šance zvrátit tyranskou vládu (šance na úspěch), včetně toho, že 3) jí musí vyhlásit zákonná autorita. Beneš nebyl ani legitimní autoritou, ani skutečnou, když nařizoval diverzní akci parašutistů, neboť zradil svůj národ v nejtěžší chvíli, když sedl „na aeroplán a zmizel za oceán“. Byl to klasický příklad zrádce, jakých máme v dějinách tolik. Je to úplně stejný problém zrádcovství, jakého se dopustili Britové a Francouzi v Mnichově. Odnesl to tady za všechny president Hácha, těžce nemocný člověk a vlastně český národ, protože si pánové politici Benešové a Šrámkové chránili hlavně své krky v cizině a „dělali“ tam politiku pro národ, která se ukázala jako politika proti němu. Krásně to vyjádřil hrdinný katolický prezident Hácha, který se pro národ skutečně doslova obětoval: „Naše neštěstí začalo pádem Rakouska.“

Autorův "zářný" příklad Msgr. Šrámek – liberální politik

Autor zmiňuje jako "zářný" příklad k následování Msgr. Šrámka. Kdo byl tento člověk? Přímo na webových stránkách politické strany KDU-ČSL[5], která však od svého počátku měla pramálo společného s katolicismem,
i když v ní figurovali katoličtí kněží, čteme:

„Ve 20. století dominovaly lidoveckému hnutí dvě osobnosti, které vytvářely křesťanské a demokratické prostředí lidoveckého hnutí. A reprezentovaly náboženský, kulturní a politický přínos československé státnosti. Je to osoba monsignora J. Šrámka, politického organizátora a vládního představitele 1. a 3. republiky. Je to i osobnost monsignora B. Staška, ideového představitele křesťanské demokracie za 1. a 2. republiky, poslance a kulturního představitele českých náboženských
a kulturních snah. Ve dvacátých letech oba nesouhlasili
s reformní snahou Jednoty katolického duchovenstva a odmítli rozkol v českém katolicismu
a ustavení Československé církve. Obě dvě osobnosti reprezentovaly lidovecké hnutí jako předsedové zemských organizací a J. Šrámek jako předseda ústředního výkonného výboru ČSL. Oba lidovečtí politici vystupovali jednotně, ale názorově se odlišovali. J. Šrámek byl více politického zaměření směrem
k socialistickému politickému stranictví, kdežto B. Stašek více směřoval do pravicových pozic. B. Stašek více zdůrazňoval svatováclavské a mariánské tradice a J. Šrámek cyrilometodějské
a význam Velehradu. Oba se však hlásili k oběma tradicím a ke křesťanským kořenům české státnosti.

„V roce 1919 se sjednotily moravské a české katolické strany do Československé strany lidové v čele s Janem Šrámkem, který na tomto postu působil až do listopadu 1938…“
 
V roce 1920 se stal členem tzv. „Pětky“, neformálního politického uskupení pracujícího podle zásady: „musíme se shodnout a prosadit v Parlamentu naše kompromisy“. Což je liberální politika, nikoliv katolická. A to tehdy byl z valné části národ katolický, takže katolíci mohli prosadit daleko více.

…Základem programů obou zemských složek lidové strany se stal tzv. křesťanský solidarismus obohacený národními aspekty a důrazem na parlamentní demokracií. … Jednoznačně tu byla snaha, samozřejmě neúspěšná, pokřtít liberální demokracii, o což se opět neúspěšně pokoušeli liberální katolíci v 19. století (Lammenais aj.), ale Církev toto bratření s demokracií odsoudila za pontifikátu Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos (O liberalismu a náboženské lhostejnosti).

V roce 1938 Šrámek ve svých téměř sedmdesáti letech emigroval do Londýna, kde spolu s prezidentem Benešem bojoval o obnovu samostatné československé státnosti.

Zase nám další politický žonglér zbaběle utekl. Pokusí se o útěk ještě v roce 1948, ale to už mu nevyjde.

Po vzniku Československé republiky se stal členem Revolučního národního shromáždění. Ve všech koaličních vládách první republiky byl ministrem. V r. 1928 byl místopředsedou vlády.

Pro doplnění, co bylo Revoluční národní shromáždění: Byl to první zákonodárný sbor „svobodného“ státu, který nevzešel z žádných demokratických voleb. V posledním válečném létě, kdy se porážka centrálních mocností stávala stále zřetelnější, vznikl v Praze politický orgán o 38 členech s názvem Národní výbor československý a jeho členové se systematicky začali připravovat na převzetí moci. Takže jinými slovy puč. Coup d´etat.

Po komunistickém puči, při nástupu vlády rudé totality, byl Jan Šrámek z veřejného života odstraněn a na jeho místo byl dosazen komunistickým režimem Josef Plojhar.“ 

Očividně jeden kolaborant stíhá druhého: jeden kolaboruje s odsouzenou liberální demokracií, druhý s bolševismem. Oba dva byli katoličtí kněží. Kolaborace s nepřáteli Církve měla v řadách českých kněží tehdy (konec konců však i teď) zjevně dost následovníků.

„…Stát, který má v úctě duchovní svobody svých občanů, nebude ukládati náboženský zákon, ale bude ve svém vlastním zájmu narovnávat vše, co by uráželo náboženské cítění občanů….“

Klasický liberální koncept, který byl občanem Šrámkem, ale i Staškem hojně propagován. Definice pojmu náboženské cítění občanů je dvojznačná a není jasné co si pod ní představit. Ale ukazuje se, že tito pánové by naprosto s klidem podepsali „učení“ II. Vatikánského koncilu, zvláště pak deklaraci Dignitatis humanae, kap. 2: „…Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě
i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích….“[6]

Pokračujme dále ze stránek KDU-ČSL: „…J. Šrámek, který emigroval, zase nereálně spolu s E. Benešem považovali Sověty za víceméně demokraty a komunistickou stranu Československa za demokratickou stranu a přistoupili na omezující politické pojetí Národní fronty, a to po vyhrané válce a obnově Československého státu /již bez Podkarpatské Rusi/.“ 

„…Jím vedená lidová strana sice nebyla v očích papežského nuncia považována zprvu za příliš silného hráče na politické scéně, přesto se jí dařilo záměry v církevně-politické oblasti prosazovat. Šrámek se totiž ukázal i jako zdatný vyjednavač v zákulisí. Již papež Benedikt XV. si však byl hned po první světové válce vědom toho, že kněz kvůli angažovanosti v nejrůznějších spolcích a vystupováním na schůzích zanedbává své základní poslání, totiž službu ve farnosti a evangelizační činnost. V tomto duchu pokračoval i jeho nástupce Pius XI., a proto v roce 1923 vydal rozhodnutí „numerus clausus“, kterým se měl redukovat počet duchovních v politice….“. 

„…Vatikán měl obavu i z toho, že duchovní se budou účastnit činnosti vlád, která bude v rozporu se zásadami církevního učení. Samotnému Šrámkovi nuncius často vytýkal, že církevní zájmy hájí vlažně a příliš ustupuje ideovým protivníkům. Ke Šrámkovým zásluhám však patří, že český katolický tábor přijal za svou myšlenku demokracie a odolával pokušení k řešení politických problémů za pomoci vlády pevné ruky. … Zvláště ve třicátých letech stoupala navíc kritičnost vůči politickým stranám obecně, protože panovalo přesvědčení, že už neslouží původním účelům, ale byly vnímány jako parazitující instituce sledující pouze přízemní zájmy….“. 

Šrámek chtěl naroubovat katolicismus na liberální pojetí. Tím se postavil jednoznačně na stranu katolického liberalismu, který byl odsouzen papeži 19. století.

Církev si totiž mimo jiné uvědomovala, že liberální demokracie a účast duchovenstva v jejích strukturách nakonec uškodí pověsti celé katolické Církve. Proto také zákaz kanonického práva pro působení duchovních ve státních orgánech států (viz níže). Pověst katolické Církve tím utrpěla, protože duchovní nemohli být nekompromisní vůči nepřátelským politickým silám, jak to po nich Církev chtěla a nemohli tudíž prosazovat striktně katolické principy do života státu.

Klasickým případem byla Marmaggiho aféra, která jednoznačně ukázala na problematické pilíře, na kterých byla postavena republika Československá. Viz článek k Marmaggiho aféře.[7]

Šrámek vždy sice odmítal komunismus, ale neváhal s komunisty zasednout v Národní frontě, jak to kdysi sám prohlásil:

„Ideovým odpůrcem komunismu byl jsem jak v prvé republice, tak i v nynější republice, ale vzhledem k tomu, že komunistická strana se stala stranou národní, byl jsem pro národní frontu, do které by byli přizváni také komunisté.“[8]

Kritika Šrámkovy politiky přišla z pera katolického intelektuála Jaroslava Durycha (1886–1962). Ten v létě 1925 odmítl kompromisní postoj předsedy lidové strany a upozornil jej, že katolický kněz, byť byl i ministr, musí v první řadě respektovat vůli papeže, a tudíž z vlády za jakoukoli cenu vystoupit. 

"...Jednalo se právě o postoj Šrámka ve výše uvedené aféře. Durychův kritický postoj k politickému katolicismu vyplýval nejjednoznačněji z článku „Kritika české církevní politiky“, zveřejněného v Rozmachu již v roce 1923: „Katolictví není stranou a nemůže zůstat v žádné straně. Katolictví je majetek,
a jak správně jeden vysoký církevní hodnostář řekl, snahou katolické církve není vzrůst lidové strany, nýbrž katolicita celého národa. Nikoliv strana, nýbrž národ je aspirací Církve. A na tento úkol strana lidová a vůbec žádná strana stačit nemůže a nebude.“  

(Šmíd, Marek, Obtížné zakotvení lidovců v politickém systému první ČSR Parlamentní volby v roce 1925 
a Československá strana lidová (online): https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2013/04/02.pdf  in:  DURYCH, Jaroslav: Řím promluvil. In: Rozmach, roč. 3. č. 12 (1925), s. 177–183 (přetištěno in: KOMÁREK, Karel (ed.): Jaroslav Durych: Polemiky a skandály. Olomouc, Periplum 2002, s. 216 n.).DURYCH, Jaroslav: Kritika české církevní politiky. In: Rozmach, roč. 1, č. 3 (1923), s. 33–38 (přetištěno in: FIALOVÁ, Zuzana (ed.): Jaroslav Durych: Publicista. Praha, Academia 2001, s. 261–263)

Msgr. B. Stašek – další „vzorová“ autorita, kterou máme dle autora článku následovat

Pokračujme opět ze stránek KDU-ČSL[9] k osobě občana Staška, který byl dalším špatným vzorem. Byl to právě Stašek, který vytvořil a sestavil Program
a zásady ČSL pod názvem „Obnova lidské společnosti“. „…Tento program představuje křesťansko demokratické vyjádření na počátku československé státnosti a informuje o poslání a cílech lidoveckého hnutí v 1. republice. Je rozdělen na: úvodní slovo, Rodinu, Stavy, Stát, Společnost mezinárodní. Úvodem bylo zdůrazněno, že křesťanský solidarismus staví proti kapitalismu křesťanské ctnosti, spravedlivost a lásku k bližnímu. Proti komunismu vytyčuje jinou hospodářskou soustavu, která uplatňuje spravedlnost a blaho všech i těch nejslabších vrstev a tříd národních.

Nekompromisně byla zdůrazněna nerozlučitelnost manželského svazku, podporování populace a péče o děti, a to zvláště zdravotně postižené. Vyžadovaly se školy náboženské či konfesní, beznáboženské či laické. Náklady na obojí školství měly být hrazeny z veřejných prostředků. ..."

Stašek měl pokřivený náhled na Bílou horu a pobělohorské období zemí Koruny české. (viz https://apologie.info/20230701_ib_projevy_b_staska_z_doby_okupace/)

Je třeba také čtenáři sdělit fakt, že Československá strana lidová podporovala náboženskou svobodu ještě dávno předtím, než tento blud zvítězil na II. Vatikánském koncilu. 

Politické profily demokratů J. Šrámka a B. Staška

„…B. Stašek se zase více snažil o ideové a politické sjednocení křesťanských národních stran v rámci Československa, ale bezúspěšně. J. Šrámek zase hledal možnosti politických dohod napříč parlamentním politickým spektrem, kdežto B. Stašek se více přikláněl k národnímu a více pravicovému politickému stranictví. J. Šrámek podporoval politické koncepce E. Beneše a jeho volbu za prezidenta, ale i spolupráci se socialistickým stranictvím za 1. republiky.“

Takže si autor úvodníku očividně bere za vzor různé nespolehlivé politické osoby, které, když teklo národu do bot, buď utekly, když byl národ křižován, anebo podporovaly liberalismus a liberální demokracii odsouzenou papežskými encyklikami, nebo dokonce jednaly v rozporu s nimi, když podporovaly liberalismus v naší zemi a vlastně bezkonfesijní sekularismus a falešné politické kompromisy s nepřáteli Církve. Protože na tom je ostatně založena parlamentní demokracie, na kompromisu, který ovšem je kompromisem vytvářeným s nepřáteli Církve.

Tolik k těmto „výkvětům“ liberálního katolicismu, které rozhodně nemůže katolík následovat, zvláště pak katolík, který chce být věrný Tradici Církve a tradičnímu učení papežů. 

Co jsme se dále dozvěděli?

Autor článku dále mluví o současných nepřátelích? Koho tím myslí? Politiky EU, naše politiky, NATO, jiné uskupení globalistických lichvářů? Jiné subjekty? To se čtenář nedozví. Autor odmítá ideologii tzv. vzájemného odpuštění a namísto toho z úvodníku tu a tam „povykoukne“ prachobyčejný malý český šovinismus. Neměl by však kněz naopak spolupůsobit na smíření mezi národy pod praporcem katolické Církve? Neměl by to být právě katolický kněz, který vyjde s pochodní katolické víry ke všem národům tak, jako poslal své učedníky Ježíš Kristus ke všem národům, aby tyto národy byly sjednoceny ve víře katolické? Místo toho se zde kněz uzavírá opět do ulity již zmíněného prvorepublikového šovinismu a zářných vzpomínek na nespolehlivé syny českého národa jako byl Beneš, Stašek i Šrámek. Byli to lidé z katolického pohledu nespolehliví, podporovali nejhrubší liberalismus, politický marasmus republikánství a liberální politiky, neusilovali o narovnání národnostního problému, kterému čelila republika. V rozporu s tehdy platným kanonickým právem vstupovali do politiky a do čela vládnoucí garnitury, kdy kánon 139 Kodexu kanonického práva z roku 1917 zakazoval, aby duchovní na sebe brali veřejné úřady, s nimiž je spojen výkon světské pravomoci a správy. Naopak kněží mají za povinnost šířit katolické principy na poli sociálního učení katolické Církve vytyčenou sociálními encyklikami Lva XIII. a Pia XI., varovat věřící před nepřátelskými  ideologiemi ve smyslu Syllabu bl. Pia IX. a učení papežů sv. Pia X. a dalších, a nikoliv proto, aby dělali jenom falešné politické kompromisy a ústupky.

Pokud autor mluví o spravedlnosti a jejím nastolení, potom je třeba začít v roce 1918 a požádat o odpuštění bl. Karla Habsburského, že došlo k revolučnímu vytvoření neživotného a nelegitimního státního útvaru, který si za to koledoval o trest Boží, který přišel v roce 1938. Za to, že jste zničili Habsburskou monarchii, utlačovali jste národnostní menšiny, které ve skutečnosti menšinami nebyly[10], přišel trest: Mnichov, puč v roce 1948 a zotročení na desítky let. K tomu odkazujeme na článek, který se tomuto tématu věnuje.[11]

Pokud podle autora má smíření pro budoucnost mezi národy stát na pravdivých základech, s čímž lze souhlasit, potom je třeba začít právě v roce 1918 a požádat o odpuštění Habsburky, německou, maďarskou a polskou menšinu, kterým byla odepřena integrace do naší vlasti. Víc jak 3.000.000 Němců
a další počty maďarské a polské menšiny byly vrženy do chomoutu nově vzniklé šovinistické republiky, která se cítila státem národním s národem pouze „československým“, a která po menšinách jenom dupala po celých 20 let, aby je nakonec vyhnala z jejich zákonných domovů a historických území. Obětí zločinu se stali Habsburkové a s nimi i němečtí, maďarští a polští občané po první světové válce. A mimochodem silné čechizaci byla v 1. republice vystavena také chorvatská menšina na jižní Moravě a to v rozsahu, který v monarchii nikdy nepřipadal v úvahu. Ale světovým mocnostem se to vymstilo. Důsledkem špatného uvažování mocností po první světové válce bylo zaděláno na válku ještě horší. Přesně, jak Matka Boží předpověděla ve Fatimě.[12] Takže naše země a náš národ si své problémy vždy zavinily samy.

S autorem rovněž není možné souhlasit, že naše země byla 8. května osvobozena, protože nacismus vystřídala další totalita, která přijela na sovětských tancích. To nebyli žádní osvoboditelé. 3. republika byla ve vleku SSSR, český národ zrazen podruhé (Jalta, Casablanca) a vehnán do sovětského prostoru
a bolševismu. Takže žádné osvobození se nekonalo. K tomu zase odkazujeme na tento náš článek.[13]

Myšlenky míru jsou jistě nádherné, ale nemůže být v tomto světě mír mezi katolíkem a liberálem či totalitářem. Právě katolík nemůže podporovat žádný kompromis politický, či sociální. Stát, který by v důsledku byl proti katolické víře, nemůže stavět společnost, a už vůbec ne, pokud stavební práce neřídí katolická Církev (sv. Pius X. ve své encyklice Notre charge apostolique ze dne 25.8.1910 proti bludům sociálního hnutí Sillon). Nutností je, aby katolík, a to v úzké spolupráci s klérem a papežem sv. Piem X. a jím vyhlášené katolické akci aktivně usiloval o vybudování katolického státu[14] a skrze takový stát byl veden nespočetný zástup duší ke spáse.  

Jako asi největší nonsens je tvrzení autora článku, že žijeme ve svobodné zemi a že katolická Církev žije ve svobodě. Pravděpodobně to již není jenom nedostatek znalostí politických a historických reálií, ale očividně nepochopení současné situace, ve které se dnešní český národ nalézá. Adorace nepřirozených svazků, LGBT, liberalismu, morálního a politického marasmu, včetně bojovného atheismu spojeného s novými „ideologickými“ neomarxistickými hnutími a směry, podpora potratové politiky a v budoucnu
i euthanásie, zavádění státní censury, toto opravdu není jenom projevem nesvobody, ale ideologické totality nejhrubšího zrna. Národ je drcen těmito ideologiemi, které razí nové vládní garnitury již více jak 35 let.

Zmíněný úvodník P. Stritzka lze tedy s přídechem ironie celý považovat za svého druhu „partyzánštinu“ nebo přinejmenším za velmi svojský pohled na dějiny národní i mezinárodní. Skoro se chce říct „drž se svého kopyta, ševče“. Úsměvná je také nejasná poznámka autora úvodníku na téma stihomamu, zmíněná přímo na místě, kde s notnou dávkou stihomamu sám obvykle „odhaluje“ různé „nepřátele“ svého apoštolátu.

Závěrem lze říct, že úvodníky tohoto kněze se již za ta léta stala v tradičních kruzích legendárními. Mnohdy se jim dokonce smějí, případně se za ně stydí, i samotní mnozí „drazí věřící“. To je bohužel víc než smutné a není to dobrým východiskem pro rozvoj apoštolátu.


[1] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny 2. Praha: Beta Books, 2010. ISBN 978-80-87197-29-5.

[2] Autor článku pravděpodobně myslí divizi SS Handschar a SS Kama, kterou většinově tvořili příslušníci z řad bosenských muslimů a etnických Němců žijících na Balkáně (nikoliv Chorvaté) a byla založena v roce 1943/1944. viz BINGHAM, Graham. SS - Hitlerův nástroj teroru. Praha 8: Svojtka a Vašut, 1996. ISBN 80-7180-118-4, str. 122 a dále a str. 129. Totéž potvrzuje LUKAS, James, Hitlerovy horské jednotky, Praha, Naše vojsko, 1994, ISBN 80-206-0412-X, str. 217 a dále. Navíc chorvatská vláda protestovala, aby na chorvatském území byly cvičeny obě dvě divize SS, které nebyly složené z Chorvatů. Což bylo vyslyšeno a obě dvě divize byly cvičeny v jižní Francii.

[3] LENNHOFF, Eugen. Svobodní zednáři. Paměti a historie. Praha: Petrklíč, 1993. ISBN 80-85243-42-3.

[4] KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny. Praha: Beta Books, 2008. ISBN 978-80-87197-06-6, str. 129-134.

[5] https://www.kdu.cz/aktualne/archiv/2010/msgr-dr-jan-sramek

[6] https://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decl_19651207_dignitatis-humanae_cs.html

[8] Archiv KDU – ČSL. Protokol, 21.3.Ústředna státní bezpečnosti v Praze. Karton 18, Osobnosti ČSL, sv. 2 - Jan Šrámek.

[10] O utlačování národnostních menšin v První republice viz BERAN, Ladislav Josef. Odepřená integrace. Praha: Pulchra, 2009. ISBN 978-80-87-87377-02-3.

[12] 12. července 1917 Panna Maria ve Fatimě řekla, že se blíží další světová válka, a poskytla znamení: "Válka skončí. Pokud však nepřestanou (lidé) urážet Boha, začne za vlády Pia XI. další a ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho mnohé zločiny válkou, hladem a pronásledováním Církve a Svatého otce. Abych tomu zabránil, přijdu vás
o pěti prvních sobotách požádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o přijímání pokání. Budou-li mé žádosti splněny, Rusko se obrátí a nastane mír. Pokud ne, bude roznášet své bludy po celém světě, vyvolávat války a pronásledování Církve. Dobří budou umučeni, Svatý otec bude mnoho trpět a různé národy budou vyhlazeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí, Svatý otec mi zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude dopřáno jisté období míru."

[14] Opětovně požadavek sv. Pia X. a jeho encykliky Notre chargé apostolique.

Štítky: ,
Přihlásit se k odběru: Komentáře (Atom)