Kardinál Segura y Sáenz - Defensor Fidei - Obránce víry - Verteidiger des Glaubens

Dnes bychom vám rádi, milí čtenáři, představili jednoho z biskupů, kteří podobně jako Msgr. Lefebvre, Msgr. Antonio de Castro Mayer, či papežský legát Msgr. Marmaggi a další se neoblomně a jasně drželi katolické pozice a jsou našimi světlými vzory, které následujeme, abychom jednou byli také shledáni věrnými před Boží tváří a dokázali čelit svodům a omylům moderního světa.

Mezi tyto slavné biskupy bezesporu patří Pedro Segura y Sáenz (4. 12. 1880 - 8. 4. 1957), který dosáhl kardinálského klobouku za Španělské království. V letech 1927 - 1931 byl arcibiskupem v Toledu a od roku 1937 do své smrti byl arcibiskupem v Seville. Biskup Segura byl integrista a věrný syn Církve. Byl to on, který vehementně uplatňoval ve svém životě a v životě svých diecézí Syllabus Pia IX. a mistrně bojoval proti nejhorším omylům, které otřásaly Španělskem v první polovině 20. století. Byl zastáncem katolického státu, odmítal oddělení Církve od státu, jakoukoliv toleranci k protestantským sektám a proti veřejnému i soukromému praktikování jejich kultu. Velmi striktně se držel katolické teze, že blud ve veřejné sféře není možné tolerovat jako není možné tolerovat hřích v životě osobním. Odmítal komunismus, nacismus, fašismus a svobodné zednářství. O liberalismu nemluvě.

Kardinál Segura y Sáenz vystudoval kněžský seminář v Burgosu a Papežskou Universitu Comillas a v roce 1906 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1912 působil jako profesor na universitě ve Valladolidu.

V roce 1916 se stal pomocným biskupem ve Valladolidu a titulární biskupem z Apollonie. Poté od roku 1920 arcibiskupem v Burgosu a 19.12. 1927 byl jmenován papežem Piem XI. arcibiskupem toledským a primasem Španělska.

V roce 1931, když už byl kardinálem, byl poslán republikánským režimem do exilu ve Francii. Tento španělský republikánský režim považoval za nepřátelský a odmítal ho. V roce 1937 po návratu z exilu se stal arcibiskupem sevillským. V roce 1939 se zúčastnil volby Pia XII.

V roce 1931 vydal pastýřský list, aby katolíci bez ohledu na to jestli jsou monarchisté, či republikáni bránili práva Církve a zvolili si takovou vládu, která tato práva Církve bude respektovat. Tento jeho kompromis se mu však vymstil. Nedlouho po tomto pastýřském listě byl vyhnán a ve svém exilu se již cele obrátil proti republikánskému režimu, který s ním zacházel jako se zločincem. Doslova napsal: "Žádný respekt jsem u nich neměl ani jako primas Španělska, ani jako kněz a princ Církve. Bylo se mnou jednáno jako se zločincem…" Obrátil se jako Pius IX., který utíkal z Říma do Gaety, aby se z liberála stal autor Syllabu a pronásledovatelem liberalismu a revoluce.

O tom jakým nepřítelem byl kardinál Segura y Sáenz pro republikánskou vládu, svědčí tlak "prezidenta" Alcala Zamory na papeže Pia XI., aby svého primase odvolal, neboť není loajální k republikánskému režimu. Nakonec to skončilo výše uvedeným vyhnáním.

Ve svém pastýřském listě z ledna 1929 varoval věřící před členstvím v Rotary clubech vzhledem k tomu, že tato sdružení nejsou v souladu s duchem naší Matky Boží katolické Církve. Připomněl nejposvátnější povinnost, aby duchovenstvo a lid zachoval čistotu víry a mravů a připomněl odsouzení příslušnosti k tajným společnostem i k těm, které se snaží vyhnout "legitimnímu dohledu Církve". Kardinál dále v listě napsal: "Sdružení s názvem International Rotary Club, známý mezi námi pod názvem "Rotary", se hlásí k absolutnímu sekularismu, univerzální náboženské lhostejnosti, snaží se moralizovat jednotlivce. … Skrze vzdělávací, dobročinné, mezinárodní, neutrální aktivity, ale pod záminkou ignorování náboženství a skrze šíření falešné morálky bez náboženství k dosažení celosvětového míru, popírá skutečnou morálku a pravé náboženství a snaží se nahradit morálku a náboženství novou naukou, která není od Ježíše Krista. Náboženský neutralismus těchto sdružení odsoudili papežové, zejména Lev XIII. v jeho encyklice Humanum Genus."

Kardinál Segura otevřeně kritizoval Franca za spolupráci s nacisty. Konflikt mezi kardinálem a Francem nenechal na sebe dlouho čekat. Franco v roce 1940 plánoval na polovinu března cestu do Andalusie s tím, že na konci velikonočního týdne dorazí do Sevilly. Po jeho boku však kardinál Segura chyběl. Kardinála rozhořčil fakt, že se místní falangisté pokoušeli ozdobit zdi sevillské katedrály symboly španělské Falangy. Franca tato nepřítomnost kardinála rozzuřila natolik, že pro vzpurného kardinála poslal falangistickou hlídku, aby k němu odporujícího kardinála přivedla. Když se církevní hodnostář odmítl podřídit, vybídl Franco představitele místní falangy, aby zahájili mohutnou kampaň s cílem Seguru zastrašit. Falangistický průvod uspořádaný 1. 4. 1940 u příležitosti oslav Dne Vítězství měl skončit právě před sevillskou katedrálou, kardinál však pohrozil, že nechá vyobcovat všechny, kdo se jej účastní.

Vrcholem se stal útok kardinála na Franca při jednom kázání, ve kterém zmínil, že v klasické literatuře byli vždy caudillové (caudillem - vůdcem byl i Franco) "vůdcové zločineckých band" a že ve spisech sv. Ignáce z Loyoly je caudillo ztělesněním ďábla.

Známá je i příhoda, kdy kardinál Segura dal Francovi jasně na vědomí, že ho příliš neuznává. Při přípravě jedné z oslav sjednával jeden z Francových úředníků v arcibiskupském paláci jednotlivé protokolární otázky a navrhl, aby v čele jednoho stolu seděl Franco s kardinálem Segurou po pravici, zatímco doňa Carmen aby se posadila do čela dalšího stolu. Kardinál však namítl, že by židle Francovy ženy měla patřit jemu, přičemž argumentoval stanovami Svatého kolegia kardinálů, podle nichž může kardinál postoupit své místo pouze králi, královně nebo korunnímu princi. Vzhledem k tomu, že Franco nesouhlasil, navrhl kardinál, aby se hostina pořádala buď s manželkou, nebo s kardinálem, nikoliv však s oběma najednou. Nakonec hostina byla zrušena úplně. Franco se potom pokoušel i po dalších neshodách dosáhnout jeho odvolání.

Kardinál Segura byl rovněž odpůrcem hlasovacího práva pro 5.000.000 španělských žen starších 21 let věku, které zaváděl republikánský režim. Kardinál rovněž odmítal tezi, že všechna náboženství jsou si rovna před Bohem. Byl věrným následovníkem encykliky Mortalium animos. Za své nekompromisní názory se dostával do konfliktu s liberály, zastánci republiky, Frankem i Spojenými státy.

Kardinal Segura y Sáenz zemřel ve věku 76 let a je pochován v Cerro del Sagrado Corazón.

Kam se ztratili neohrožení biskupové a kněží katolické Církve? Nejsou. I to je důsledek krize Církve, která je mimochodem krizí biskupů, kteří v naprosté většině selhali a podlehli liberalismu, modernismu a dnes holdují omylům, které Církev slavnostně zavrhla. Děkujeme Vám, Vaše Eminence, za neohroženou obranu katolické římské Církve proti bludům moderní doby.

Msgr. Joseph Gross (1866 - 1931) - Monarchistický lev z Litoměřic - Monarchistischer Löwe aud Leitmeritz

Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval  v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují  biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě  "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá  a zanechává nám  ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů naší země i Evropy.

Omyl v pastýřském listě ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí biskupů - Der Irrtum im Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe

Při pozorné četbě  Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec: 

"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."

Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat. 

Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.

Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit  a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona  a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží. 

V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. 

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.

Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem. 

V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě." 

Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat. 

Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.