mc

25. 1. 2021

Schwabovský globalismus a neomarxismus - Lukáš Augustin Máslo - Globalismus und Neomarxismus Klaus Schwabs


Jedním z čelných představitelů globalistické ideologie je Klaus Schwab, předseda Světového ekonomického fóra. Je autorem termínu Velký reset, který se stal synonymem globalistického programu na změnu světa. Tuto ideologii si neumím zařadit do žádné z „klasických“ ideologií, ani do žádné z nich odvozené. Nejblíže má podlé mého názoru k neomarxismu, nicméně, jak se budu snažit argumentovat, ztotožnit ji s neomarxismem by bylo unáhlené. Pracovně tedy hovořím o schwabovském globalismu. Nečiním si tu nárok na jeho vyčerpávající charakteristiku, chci pouze vystihnout některé aspekty, v nichž se schwabovský globalismus prolíná s neomarxismem. Níže představené charakteristiky schwabovského globalismu považuji nicméně pouze za oficiální mediální narativ či cover story, jíž snad věří prostí pěšáci ve službách této ideologie. Za skutečné cíle globalistických elit považuji depopulaci a dosažení světové vlády.

Co mají tedy společného schwabovští globalisté s neomarxisty? Podle mého názoru je to mediálně deklarovaný cíl osvobození člověka od objektivních determinant biologických, ekonomických, kulturních a morálních. Neomarxisté usilují o osvobození znevýhodněných, diskriminovaných menšin. Bojují proti rasismu, diskriminaci, předsudkům, stereotypům. Jejich cílem je nová společnost, která bude rasově, kulturně a morálně pluralitní. Schwabovští globalisté usilují o osvobození člověka z područí biologické přirozenosti skrze technologický pokrok. Identita lidského jedince nebude napříště determinována exogenně, nýbrž on sám si ji bude vytvářet dle své vlastní vůle. Takové faktory jako pohlaví, nemoci či věk nesmí vytvářet mantinely pro rozvoj vlastní identity. Schwabovští globalisté dále usilují o osvobození člověka z ekonomických okovů skrze realokaci zdrojů. Snížení populace ve spojení s technologickým pokrokem a s garantovaným základním nepodmíněným příjmem vytvoří předpoklady pro rozvoj vlastní identity v souladu se zájmy životního prostředí v rámci nového modelu inkluzivního kapitalismu. Neomarxisté zdůrazňují více bourání kulturních a morálních bariér rozvoje nezávislé identity, schwabovští globalisté kladou důraz více na posouvání technologických a ekonomických mezí tohoto rozvoje, ale zájem na svobodném utváření vlastní identity každého jednotlivého lidského jedince mají oba. Operativně-hormonální změna pohlaví dle vlastních preferencí, stejnopohlavní „sňatky“, pozitivní diskriminace na trhu práce, vytěsňování politicky a genderově nekorektního jazyka z veřejného života, právo na asistovanou sebevraždu, právo zavraždit své nenarozené dítě, čipování lidí v zájmu boje proti pravicovému terorismu a extrémismu. Takové a podobné jsou průlomy v objektivně daných mantinelech rozvoje individuální identity a ochrany všech takových výdobytků svobodné společnosti.

Jestli tedy pozorujeme tak nebývalou míru spolupráce mezi neomarxisty a schwabovskými globalisty, je to proto, že tyto dvě skupiny mají v podstatě stejný cíl a také stejného nepřítele. Vlastně nepřátel mají obě skupiny více. Nepřítelem je každý, kdo nesdílí vizi osvobození člověka od objektivních determinant jeho vlastní identity. Nepřítelem je tedy každý, kdo zastává stanovisko, že rozvoj vlastní identity má objektivní meze, které lze sice překročit, ale které nelze odstranit. Žena předělaná na muže bude vždycky žena, i když bude vypadat a bude se snažit chovat jako muž. Na seznamu nepřátel nalezneme mimo jiné i liberály, kteří každému přiznávají právo veřejně hlásat své myšlenky, dokud si tyto myšlenky nečiní nárok na to, být výlučnými společensko-konstitutivními myšlenkami. Každý liberál se nachází v rozporu sám se sebou. Chce, opravdu chce každému dát možnost říkat veřejně svůj názor. Ale jakmile tento názor začne vykazovat anti-liberální rysy, jimiž jejich hlasatel ohrožuje pluralistický charakter veřejného informačního prostoru, je tento liberál nucen zakročit a vykázat takový podvratný element z tohoto prostoru. V čem se tedy liší liberál od neomarxisty? Oba přeci usilují o pluralitní společnost. A oba přeci souhlasí s tím, že z veřejného prostoru je třeba eliminovat elementy, které pluralitní charakter společnosti ohrožují. Rozdíl je v tom, že za tyto podvratné elementy se liberálové s neomarxisty považují vzájemně. Liberál vidí, že neomarxista ho chce spolu se skutečnými anti-liberálními elementy vytěsnit z veřejného prostoru, a považuje tudíž neomarxistu za anti-liberální element, který si činí nárok, aby se jeho myšlenka stala výlučnou společensko-konstitutivní myšlenkou. Neomarxista vidí, že liberalismus selhal při ochraně menšin. Pluralismus bez ochrany menšin není opravdový pluralismus. Proti tomu se špatně argumentuje. Liberalismus respektuje zastánce „tradičních“ hodnot, dokud jsou ochotni nechat se v parlamentu přehlasovat. Jenže až příliš dlouhou dobu tyto zastánce „tradičních“ hodnot nikdo v parlamentu nepřehlasoval. A diskriminované menšiny mezitím trpěly. Teď, když se misky vah převážily, neomarxista zcela demokraticky vytěsní liberální zastánce „tradičních“ hodnot z veřejného prostoru. A ty liberály, kteří tyto hodnoty sice nesdílejí, ale jejich zastánce chrání z titulu svého liberálního přesvědčení, vytěsní neomarxista z veřejného prostoru taky. Protože přítel mého nepřítele je můj nepřítel. A kdo není s námi, ten je proti nám. Tak liberálové sklízí, co sami zaseli. Dali svému nepříteli svobodu slova a teď se diví, jaké myšlenky se díky této svobodě slova ve společnosti rozšířily. Kde se stala chyba, ptají se? Nebo doufají, že neomarxisty jednoho dne zase přehlasují v parlamentu?

 

Liberálové jsou rovněž na seznamu nepřátel schwabovských globalistů. Nikoli však z důvodů ideologických, jako je tomu v případě neomarxistů, nýbrž z důvodů čistě praktických. Elity schwabovského globalismu chtějí prosadit svou vizi světa zdánlivě demokraticky. K tomu cíli potřebují zmanipulovat masy. Kdyby každý liberálně-konformní názor mohl být beztrestně šířen, jak požadují liberálové, potom by to proces manipulace mohlo ohrozit. Protože oficiálně se všichni, tj. neomarxisté i schwabovští globalisté, tváří jako liberálové, mohou z veřejné diskuse eliminovat nepohodlné elementy jediným možným způsobem: jejich označením za nepřátele skutečného liberalismu. Jak ale liberála usvědčit z toho, že není dostatečně liberální? Jednoduše: označí se za dezinformátora. Podle liberalismu má totiž každý právo šířit své názory, i když jsou mylné. Dezinformace však není informace pouze mylná, dezinformace je informace lživá. A právo šířit vědomé lži nepřiznávají svým oponentům dokonce ani liberálové. Rozdíl mezi omylem a lží je ten, že omyl je nepravda, které její hlasatel věří; lež je nepravda, které její hlasatel nevěří. Otázkou tedy je, zda je určitá nepravda svým hlasatelem hlásána v dobré víře, či nikoli. A to je ve většině případů nedokazatelné. Je tedy velmi snadné označit jakoukoli informaci za lživou. Prostě řekneme, že je nepravdivá (což je často otázka tvrzení proti tvrzení) a že jí sám její hlasatel nevěří (což je obvykle nedokazatelné). Pak už stačí aplikovat princip, že důkazní břemeno spočívá na obviněném, a můžete za dezinformátora označit kohokoli. Kdo šíří dezinformace, tj. vědomé lži, zneužívá svého práva veřejně hlásat své myšlenky, a je tedy nepřítelem skutečného liberalismu.

 

Můj soukromý názor je, že schwabovské globalistické elity pouze využijí neomarxisty ve fázi procesu likvidace zastánců objektivních determinant lidské identity, konzervativních zastánců „tradičních“ hodnot a stoupenců liberalismu, neboť tito všichni stojí momentálně globalistickým elitám v cestě za cíli depopulace a světové vlády. Toto využití neomarxistů je možné díky existenci oficiálního mediálního narativu osvobození člověka, jejž s neomarxisty sdílejí. Jakmile však začnou neomarxisté se svými cíli kulturního a morálního osvobození člověka stát globalistům v cestě za cíli depopulace a světové vlády, začnou se globalisté svého bývalého spojence zbavovat.

10. 1. 2021

Blahopřání k 60. narozeninám JCKV Karla von Habsburg - Lothringen - Glückwunsch zum 60. Geburtstag von JCKV Karel von Habsburg - Lothringen

 



Redakce Monarchia Catholica přeje k 60. narozeninám našeho panovníka Jeho císařské a královské výsosti Karlovi von Habsburg - Lothringen mnoho Božích milostí do dalších let, ochranu Panny Marie, zdraví a brzký nástup nejenom na císařský trůn, který bude spojený s obnovou katolické monarchie.
Kéž našemu právoplatnému panovníkovi dopomáhá Bůh ve Svaté Trojici Jediný a Matka Boží k návratu ke svaté katolické Tradici a ke katolické monarchii! 

Habsburg dreimal Hoch!
+++

Am 60. Geburtstag unserer Kaiserliche und Königliche Hoheit Karl von Habsburg - Lothringen, wünschen die Monarchia Catholica Redakteure viele Gnaden Gottes für die kommenden Jahre, der Schutz der Jungfrau Maria, die Gesundheit und einen frühen Beitritt nicht nur auf den Kaiserthron mit der Wiederherstellung der katholischen Monarchie verbunden.
Möge Gott in der Heiligen Dreifaltigkeit und der Mutter Gottes in unserem rechtmäßigen Herrscher unterstützt werden. Möge unser Kaiser und König zur heiligen katholischen Tradition und zur katholischen Monarchie zurückkehren.

Habsburg dreimal HOCH!
+++





7. 1. 2021

Úvaha o covidové krizi - Lukáš Augustin Máslo - Reflexion über die Covid-Krise



Poslední dobou hodně uvažuji o událostech, které se u nás i ve světě odehrávají. Nejsem biolog ani lékař, takže se nemohu kvalifikovaně vyjadřovat k tomu, zda např. ta či ona vakcína mění či nemění náš genom atp. Jako ekonom nicméně mohu nabídnout vhled do jistých souvislostí a aspektů covidové krize, o nějž bych se s Vámi rád podělil. 

Bavíme-li se o vakcinaci, nelze zpochybnit vliv Billa Gatese v této oblasti. Je to miliardář s obrovským vlivem na WHO, CDC atd. Tento člověk se však netají tím, že skutečně chce dosáhnout snížení světové populace a že nástrojem mají být právě vakcíny (a samozřejmě také antikoncepce a potraty), způsobující sterilitu. Existuje záznam Gatesova vystoupení na platformě TED, kde to explicitně říká ("Odvedeme-li skutečně dobrou práci s vakcínami, můžeme snížit světovou populaci o 10 až 15 %")[1].  Nelze se tedy ubránit myšlence, že covid byl do značné míry vítanou příležitostí prosadit vakcinaci na globální úrovni. Všimněte si, že je ve finále nepodstatné, jestli byl covid uměle vypuštěn, nebo ne. Rovněž je nepodstatné, jestli je to skutečně závažná choroba, nebo jestli je to obyčejná chřipka. K tomu se nevyjadřuji. Říkám jen, že covid posloužil jako nástroj pro cíl prosazení globální vakcinace, jenž je sám o sobě nástrojem - dle slov samotného Gatese - globální depopulace. 

Depopulace je však pouze jedním z cílů tzv. globalistů. Druhým cílem je vytvoření globální vlády. Tedy to, co vešlo do všeobecného povědomí pod termínem Nový světový řád (New World Order). Jde o systém, který je do určité míry antitezí suverénních států. Jde o systém, v němž se státy vzdají své suverenity ve prospěch orgánů nadstátního uskupení. O ideovém ukotvení tohoto nadstátního útvaru si můžeme udělat jistý obrázek, sledujeme-li trendy na úrovni EU a USA za posledních několik dekád. Zdá se, že liberalismus jakožto vládnoucí ideologie posledních dvou století je pomalu opouštěn a bude nahrazen novou ideologií, jež bude částečně inspirována neomarxismem, částečně environmentalistickým pantheismem, a jež bude podstatně méně "liberální" vůči svým kritikům než klasický liberalismus. 

Jak souvisí program globální vlády s covidem? Nuže, nástrojem k dosažení globální vlády bude bezpochyby již dlouho diskutované zrušení hotovosti[2] a s ním související digitalizace ekonomiky[3]. Zrušení hotovosti umožní centrálním bankám regulovat úrokovou míru v záporných hodnotách (což pochopitelně nelze, dokud existuje hotovost, neboť málokdo by držel peníze v bance, pokud by úrok byl záporný). Zrušení hotovosti je snem každé centrální banky. Peněžní multiplikátor se stane plně exogenní veličinou pod téměř dokonalou kontrolou centrálních bank. Omezí-li se navíc legislativně možnost nakupovat a prodávat komodity, nezbyde běžnému občanu nic jiného, než své celoživotní úspory svěřit bankovnímu systému.

Aby však takto drastické změny společnost přijala, bude nutné dát lidem na oplátku nějaké cukrátko. Tímto cukrátkem bude rovněž tolik diskutovaný základní nepodmíněný příjem[4] a globální smazání dluhů[5]. Aby však mohlo dojít ke globálnímu smazání dluhů (tedy prakticky k vyvlastnění věřitelů na globální úrovni), musí být tento krok považován za nevyhnutelný. Objem soukromých i veřejných dluhů musí překročit jistou kritickou mez. K tomu je třeba, aby jednotlivé národní ekonomiky zasáhl kolaps. Tisíce zruinovaných podniků, stamiliony lidí bez práce. Což je situace, kterou pomáhají vytvářet lockdowny a doprovodná proti-covidová opatření v zemích po celém světě. Po dlouhých desetiletích kumulace soukromých i veřejných dluhů se najednou prolomí hráz mlčení a začne se reflektovat, že tyto dluhy jsou prakticky nesplatitelné. To bylo zřejmé každému již před třiceti lety. Ale teprve nyní se o tom začíná mluvit. Zajímavé načasování. Ale co všichni ti věřitelé, tj. banky a domácnosti, kteří budou globálním oddlužením vyvlastněni? Zde se nám obě myšlenkové linie předcházející úvahy propojují. Dojde-li totiž skutečně - podle plánů Billa Gatese a dalších globalistů - k razantnímu snížení světové populace, existující zdroje se přerozdělí. Dojde k masivní realokaci zdrojů, která bude vyvlastněné věřitele více než kompenzovat. 

Celý tento příběh má ovšem rovněž svou mediální cover story. Jak přesvědčit běžné lidi o nutnosti depopulace a etablování globální vlády? Jak to obhájit? A zde přichází globalisté se svým trumfem. Globální oteplování. Kdo způsobuje podle nich globální oteplování? Člověk. Co z toho plyne? Člověk nemusí být génius, aby si to odvodil: dva lidé vyprodukují více CO2 než jeden. Depopulace planety tedy sníží i emise CO2. Ale ke snížení světové populace je potřeba jednotný postup všech zemí. Dokud jsou jednotlivé státy suverénní, mohou toto úsilí bojkotovat. Ale kdyby vznikl nadstátní útvar, jemuž by jednotlivé státy postoupily svou suverenitu? Jak to souvisí s covidem? Stačí si přečíst úvodní odstavec stránek greatreset.com, kde globalisté říkají explicitně: "Pauza během lockdownu vytvořeného pandemií povede v 7% snížení globálních emisí v roce 2020. Spojené národy tvrdí, že potřebujeme pokles 7,6 % každý rok až do roku 2030, chceme-li se vyhnout klimatické a ekologické katastrofě. To znamená, že potřebujeme zachovat stejný každoroční pokles, jako kdybychom žili v lockdownu."[6] Opět, netvrdím, že covid byl uměle vytvořen, ani se nechci pouštět do sporných debat o závažnosti této nemoci. Pouze konstatuji, že covid se pro bojovníky proti klimatickým změnám stal hotovým požehnáním. Důvod, proč v této souvislosti hovořím o krycím příběhu, je ten, že si nemyslím, že by globalisté typu Billa Gatese skutečně věřili tomuto narativu. Depopulaci a globální vládu preferují z jiných příčin, které na tomto místě nechci řešit. Oficiální verzí se však v příhodný čas stane, že depopulace a globální vláda jsou nutné pro boj s globálním oteplováním a cenou, kterou je třeba zaplatit za záchranu planety. 

[1] Viz https://www.youtube.com/watch?v=eNmj6Ug-a4A. Bill Gates to říká na záznamu počínaje momentem 2:08.

[6] https://greatreset.com/ 

4. 1. 2021

Tiskové prohlášení MC - MC Pressemitteilung: k žalobě Liechtensteinů vůči "České republice" ve věci nezákonné konfiskace jejich majetku

Monarchia Catholica považuje konfiskaci majetku Liechtensteinů  podle Benešových dekretů za svévoli ze strany státních orgánů a justice. Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i politikovi a právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě "kolektivního provinění německého národa" majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logický i právní. Takový majetek by mohl být konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud je nám známo, taková obvinění nebyla proti Liechtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána. Je pouze ostudou současné "České republiky", že zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme "orgány" tohoto státu, aby tak neprodleně učinily. O skutečnosti, že se Benešovy dekrety automaticky nevztahují na všechny Němce bez ohledu na státní příslušnost, svědčí smlouvy Československé republiky se Švýcarskem, Itálií a Rakouskem, že na jejich občany se Benešovy dekrety bez ohledu na národnost nevztahují. Jejich občany lze podle Benešových dekretů postihnout jen tehdy, když se provinili konkrétním činem proti Československu nebo jeho občanům.


Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální, za 2. světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Liechtensteinové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011-2014 výzkum česko-lichtenštejnské komise historiků. Proto je opětovně nesmyslné povolávat historiky, kteří se k problému majetku Liechtensteinů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již v minulosti mnohokrát vyjádřili. Liechtensteinové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané Lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů "prezidenta" republiky. "ČSR" se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí. Zajímavé je, že již v letech 1945-1948 si "československé" úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí "ČSR" jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický převrat ho znemožnil. Kníže Hans-Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v "České republice". Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit.

https://www.facebook.com/monarchia.catholica.5/posts/184438586744335



1. 1. 2021

Oslava Lutherovy exkomunikace 3. ledna 1521 - Lutherovy heretické teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Feier der Exkommunikation Luthers - 3. Jänner 1521 - Luther irrige Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae


Monarchia Catholica v těchto dnech nového roku 2021 oslavuje spolu s dalšími věrnými katolíky exkomunikaci dr. Martina Luthera, která proběhla dne 3.1.1521 Jeho Svatostí papežem Lvem X. bulou Decet Romanum pontificem. https://www.papalencyclicals.net/leo10/l10decet.htm, které následovalo po vydání buly Exsurge Domine z 15. června 1520 (https://www.papalencyclicals.net/Leo10/l10exdom.htm), kterou se zavrhovaly Lutherovy bludy. Při této příležitosti uvádíme níže uvedený článek k některým Lutherovým liturgickým omylům. 

p.s. Ani pro-neomarxistický papež František nehodlá zrušit exkomunikační bulu nad Lutherem (např. https://www.churchmilitant.com/news/article/pope-rejects-plea-to-lift-luthers-excommunication)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara z Tours a Johna Wickleffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku
o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění
a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho 
a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánském koncilu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k "počátkům" liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je tak otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dva důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo přijmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. tím se Luther dostává do přepjatého subjektivismu a demokratického chápání církevního společenství, které je cizí ustanovení Ježíše Krista, protože Kristus sám je neměnný a nikoliv subjektivní, Kristus sám je hierarchický a monarchistický - ustanovil pevnou strukturu Církve s hierarchii a s jednotlivými jejími částmi a údy, které jsou si podřízené - od posledního věřícího po papeže. Kristus je stále tentýž včera, dnes i zítra. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální Bohem ustanovenou službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.
Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti přijímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transsubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a sjednocený a schismatický Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše (Die aufs sacrificium lauten). Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k mylnému přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech "nánosů středověkých představ" a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použijeme terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti přijmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, Domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:
1/ Každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium.
2/ Svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství.
3/ Vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku."
4/ Všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Deutsche Messe

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohoslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem vycházejí z verze z 1. Kor.11, elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem, elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století. Německý nacionalismus, subjektivismus chápání nauky o svátostech, demokratizace Církve, subjektivní chápání víry podle sebe, výklad písma dle libosti - jednoduše řečeno ranní červánky Francouzské revoluce v Církvi - Fraternité, Egalité, Liberté - to jsou hlavní úpadkové formy, které opravdu nemají nic společného s objektivním chápáním víry a autority, kterou chtěl Kristus. skutečnou reformu Církve přinesl až Trident. Deo gratias!

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI. (na "vývoji" nové mše spolupracovali protestanté v ustanovené liturgické komisi), kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, kde centrem není Kristus, ale pouze člověk a deviantní hominismus. Důsledky ztráty víry katolíků po II. Vatikánském koncilu s příchodem nové mše jsou naprosto devastující.


JSI PROTESTANT NĚJAKÉ Z DENOMINACÍ ZALOŽENÉ MIMO KATOLICKOU CÍRKEV? POTOM VĚŘ, ŽE TVÉ NÁBOŽENSTVÍ NENÍ ZALOŽENO OD JEŽÍŠE KRISTA, ALE OD OBYČEJNÝCH LIDÍ A TVÁ SPÁSA JE OHROŽENA.

Ať žije římská Církev založená jako jediná Ježíšem Kristem! Ať žije papež, Trident a Svatá mše - Srdce Církve! Budiž navždy prokleta protestantská vzpoura!



August Franzen, Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992, str. 192
Msgr. Klaus Gamber - The reform of the Roman liturgy, Its problems and background, Una Voce Press, USA,1993
Geoffrey Hull, the Banished Heart - Origin of Heteropraxis in the Catholic Church, Spes nova League, Australia, 1995
Das Problem der Liturgiereform - Die Messe des II. Vaticanum und Paulus VI., FSSPX, Stuttgart, 2001
Michael Davies, Liturgical revolution - Pope Paul´s New Mass, Angelus Press, USA, 1992 
Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, Philadelphia, U.S.A., 1897, str.52