Válka na Východě, agrese Rudé armády a Alois Irlmaier

Vážení čtenáři našeho blogu, 

naše redakce zásadně odmítá post - bolševickou agresi neobráceného Ruska proti Ukrajině
a agresi Rudé armády. Z pohledu principů spravedlivé války, které vždy naše Svatá katolická Církev učila, byl porušen hlavní princip a to spravedlivý důvod pro vedení takové války ze strany Ruska. Rusko vede nespravedlivou válku
a proto také její vojáci jsou vinni z této agrese. 

Každá "dezerce" z Rudé armády by měla být proto chápána jako morálně ospravedlnitelný krok, ke kterému by se vojáci Rudé armády měli odhodlat, pokud by si uvědomili, že tato válka je nespravedlivá per se. Ona však je objektivně nespravedlivá, jak si ukážeme níže. 

S tím souvisí i reakce liberálního a neomarxistického Západu, který se ukazuje jako naprosto neschopným zareagovat na situaci, která vznikla invazí na Ukrajině. Odsuzujeme proto Západ za netečnost a neschopnost jít na pomoc napadenému státnímu útvaru a národu. 

Nauka o spravedlivé válce (Ius ad bellum) dle sv. Tomáše Akvinského

Sv. Tomáš se tématem spravedlivé války zabývá v rámci nauky o ctnostech, resp. ctnosti lásky, s příznačným názvem, „zda je válka vždy hříchem“ (Summa Theologica II­‑II q. 40, art. 1. 7).

 Z tohoto pojednání vyplývá oprávněný závěr, že sv. Tomáš spatřuje v „ použití násilí významné mravní zlo“.  Válka je obecně proviněním proti přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Spravedlivá válka má proto zcela výlučný charakter a musí být slučitelná s přikázáním lásky k Bohu a k bližnímu. V takovém případě je vedena jako ultima ratio (nejkrajnější způsob) v úsilí o dosažení spravedlnosti. Jinak řečeno, sv. Tomáš je ve shodě s naukou Církve přesvědčen, že mohou nastat situace, za kterých se vládce musí rozhodnout pro válku.

• Zaprvé, rozkaz k vedení války může dát jen zplnomocněná autorita (stát nebo jiná kompetentní moc) na obranu společného dobra.

V tomto smyslu není státní útvar, který se rozkládá na území Ruska, zplnomocněnou autoritou, neboť tento státní útvar je nelegitimní od roku 1917, kdy byl svržen carský režim. Takže všechny akty tohoto státu a její domnělé autority jsou nelegitimní. 

• Zadruhé, pro válku musí existovat spravedlivý důvod (obrana, vymáhání práva).

Rusko nemá žádný spravedlivý důvod napadnout jiné státy, byť jsou třeba nelegitimní, ale jsou samostatnými celky. Spravedlivý důvod musí být předně dosažen dohodami a diplomacií, nikoliv primárně válkou. 

• Zatřetí musí ti, kdo válku vedou, mít správný úmysl (prospěch dobra, odvrácení zla). Mimoto válka může být mravně dovolená i tehdy, jestliže slouží k dosažení lepšího míru, který obnoví řád porušený těžkým bezprávím nebo těžkému bezpráví zabrání.

Rusko ani jeho nelegitimní režim neprokázal spravedlivý úmysl pro vedení války, to jest prospěch dobra, a odvrácení zla. 

• K nauce sv. Tomáše byl v pozdní scholastice připojen ještě jeden princip a to princip proporcionality - naděje na úspěch války.

Na druhou stranu NATO je oprávněno použít síly na obranu napadeného státu, pokud ovšem nehrozí v rámci nauky o proporcionalitě k tomu, že válečný konflikt se stane ještě horším a zavleče svět do války. To znamená, zda existuje naděje na úspěch války tak, aby nedošlo k ještě většímu krveprolití a narušení spravedlnosti. 

V současné chvíli někteří vzpomněli na zasuté proroctví bavorského vizionáře a mariánského ctitele Aloise Irlmaiera.

Proroctví bavorského vizionáře Aloise Irlmaiera. Kdo byl tento muž? 

Alois Irlmaier se narodil v roce 1894 v bavorském městě Freilassing. Živil se jako hledač vodních pramenů a studnař. Měl však další dar – viděl do budoucnosti. Tuto schopnost využil především za druhé světové války, kdy své sousedy varoval před britskými nálety a pomáhal jim najít bezpečný úkryt. Dopředu věděl, jak útok bude probíhat a jaké domy budou zničeny. Když mu příbuzní vojáků ukázali jejich fotky, dokázal říct, v jakém stavu se dotyčný nachází. Zda je v pořádku, zraněný nebo po smrti. Říkal, že své vize vidí před sebou jako film. Později pomáhal při vyšetřování trestných činů a s hledáním pohřešovaných osob. Za své schopnosti se dokonce dostal i před soud. Šokoval však tím, že dokonale uhádl šaty, jež si soudcova manželka vzala ráno na sebe. Byl tak zproštěn obvinění. Irlmaier zemřel v červenci roku 1959 se slovy: „Rád odcházím, protože nemusím zažít to, co vidím." Tento muž měl vize, které hovořily o 3. světové válce. Hovořil o tom, že bude zabito mnoho kněží, papež uprchne a v exilu pak korunuje katolického monarchu, zřejmě ve Francii, dále psal o tom, že Praha a Budapešť budou zničeny, Rusové se zastaví až v Porýní a použijí chemické zbraně (nějaký toxický žlutý prach). Zaútočí prý nečekaně přes noc. Má být teplá zima. Do La Manche prý Sověti hodí bombu, voda zaplaví jižní Anglii a Nizozemí. Válka má trvat jen 4 asi měsíce, ke konci nastanou 3 dny temnoty, zahyne však hodně lidí. Také sdělil, že až bude jeho mladým současníkům 80-90 let (hovoříme o době 50. let 20. století), vypukne 3. světová válka. Je tato doba tady?

Ať už Rusko napadne NATO a Evropu, nebo ne, jisté je jedno, že Alois Irlmaier svými vizemi nebezpečně nastínil to, co se stane, ať už to bude v této současné době, nebo daleké budoucnosti.

Na závěr chceme vyjádřit podporu ukrajinským občanům, kteří čelí této šílené agresi, která je porušením veškerých morálních principů, které se vztahují k vedení spravedlivé války (Ius bellum).

Panno Maria Počajevská, oroduj za svůj ukrajinský lid.

Schwabovský globalismus a neomarxismus - Lukáš Augustin Máslo - Globalismus und Neomarxismus Klaus Schwabs

Jedním z čelných představitelů globalistické ideologie je Klaus Schwab, předseda Světového ekonomického fóra. Je autorem termínu Velký reset, který se stal synonymem globalistického programu na změnu světa. Tuto ideologii si neumím zařadit do žádné z „klasických“ ideologií, ani do žádné z nich odvozené. Nejblíže má podlé mého názoru k neomarxismu, nicméně, jak se budu snažit argumentovat, ztotožnit ji s neomarxismem by bylo unáhlené. Pracovně tedy hovořím o schwabovském globalismu. Nečiním si tu nárok na jeho vyčerpávající charakteristiku, chci pouze vystihnout některé aspekty, v nichž se schwabovský globalismus prolíná s neomarxismem. Níže představené charakteristiky schwabovského globalismu považuji nicméně pouze za oficiální mediální narativ či cover story, jíž snad věří prostí pěšáci ve službách této ideologie. Za skutečné cíle globalistických elit považuji depopulaci a dosažení světové vlády.

Co mají tedy společného schwabovští globalisté s neomarxisty? Podle mého názoru je to mediálně deklarovaný cíl osvobození člověka od objektivních determinant biologických, ekonomických, kulturních a morálních. Neomarxisté usilují o osvobození znevýhodněných, diskriminovaných menšin. Bojují proti rasismu, diskriminaci, předsudkům, stereotypům. Jejich cílem je nová společnost, která bude rasově, kulturně a morálně pluralitní. Schwabovští globalisté usilují o osvobození člověka z područí biologické přirozenosti skrze technologický pokrok. Identita lidského jedince nebude napříště determinována exogenně, nýbrž on sám si ji bude vytvářet dle své vlastní vůle. Takové faktory jako pohlaví, nemoci či věk nesmí vytvářet mantinely pro rozvoj vlastní identity. Schwabovští globalisté dále usilují o osvobození člověka z ekonomických okovů skrze realokaci zdrojů. Snížení populace ve spojení s technologickým pokrokem a s garantovaným základním nepodmíněným příjmem vytvoří předpoklady pro rozvoj vlastní identity v souladu se zájmy životního prostředí v rámci nového modelu inkluzivního kapitalismu. Neomarxisté zdůrazňují více bourání kulturních a morálních bariér rozvoje nezávislé identity, schwabovští globalisté kladou důraz více na posouvání technologických a ekonomických mezí tohoto rozvoje, ale zájem na svobodném utváření vlastní identity každého jednotlivého lidského jedince mají oba. Operativně-hormonální změna pohlaví dle vlastních preferencí, stejnopohlavní „sňatky“, pozitivní diskriminace na trhu práce, vytěsňování politicky a genderově nekorektního jazyka z veřejného života, právo na asistovanou sebevraždu, právo zavraždit své nenarozené dítě, čipování lidí v zájmu boje proti pravicovému terorismu a extrémismu. Takové a podobné jsou průlomy v objektivně daných mantinelech rozvoje individuální identity a ochrany všech takových výdobytků svobodné společnosti.

Jestli tedy pozorujeme tak nebývalou míru spolupráce mezi neomarxisty a schwabovskými globalisty, je to proto, že tyto dvě skupiny mají v podstatě stejný cíl a také stejného nepřítele. Vlastně nepřátel mají obě skupiny více. Nepřítelem je každý, kdo nesdílí vizi osvobození člověka od objektivních determinant jeho vlastní identity. Nepřítelem je tedy každý, kdo zastává stanovisko, že rozvoj vlastní identity má objektivní meze, které lze sice překročit, ale které nelze odstranit. Žena předělaná na muže bude vždycky žena, i když bude vypadat a bude se snažit chovat jako muž. Na seznamu nepřátel nalezneme mimo jiné i liberály, kteří každému přiznávají právo veřejně hlásat své myšlenky, dokud si tyto myšlenky nečiní nárok na to, být výlučnými společensko-konstitutivními myšlenkami. Každý liberál se nachází v rozporu sám se sebou. Chce, opravdu chce každému dát možnost říkat veřejně svůj názor. Ale jakmile tento názor začne vykazovat anti-liberální rysy, jimiž jejich hlasatel ohrožuje pluralistický charakter veřejného informačního prostoru, je tento liberál nucen zakročit a vykázat takový podvratný element z tohoto prostoru. V čem se tedy liší liberál od neomarxisty? Oba přeci usilují o pluralitní společnost. A oba přeci souhlasí s tím, že z veřejného prostoru je třeba eliminovat elementy, které pluralitní charakter společnosti ohrožují. Rozdíl je v tom, že za tyto podvratné elementy se liberálové s neomarxisty považují vzájemně. Liberál vidí, že neomarxista ho chce spolu se skutečnými anti-liberálními elementy vytěsnit z veřejného prostoru, a považuje tudíž neomarxistu za anti-liberální element, který si činí nárok, aby se jeho myšlenka stala výlučnou společensko-konstitutivní myšlenkou. Neomarxista vidí, že liberalismus selhal při ochraně menšin. Pluralismus bez ochrany menšin není opravdový pluralismus. Proti tomu se špatně argumentuje. Liberalismus respektuje zastánce „tradičních“ hodnot, dokud jsou ochotni nechat se v parlamentu přehlasovat. Jenže až příliš dlouhou dobu tyto zastánce „tradičních“ hodnot nikdo v parlamentu nepřehlasoval. A diskriminované menšiny mezitím trpěly. Teď, když se misky vah převážily, neomarxista zcela demokraticky vytěsní liberální zastánce „tradičních“ hodnot z veřejného prostoru. A ty liberály, kteří tyto hodnoty sice nesdílejí, ale jejich zastánce chrání z titulu svého liberálního přesvědčení, vytěsní neomarxista z veřejného prostoru taky. Protože přítel mého nepřítele je můj nepřítel. A kdo není s námi, ten je proti nám. Tak liberálové sklízí, co sami zaseli. Dali svému nepříteli svobodu slova a teď se diví, jaké myšlenky se díky této svobodě slova ve společnosti rozšířily. Kde se stala chyba, ptají se? Nebo doufají, že neomarxisty jednoho dne zase přehlasují v parlamentu?

 

Liberálové jsou rovněž na seznamu nepřátel schwabovských globalistů. Nikoli však z důvodů ideologických, jako je tomu v případě neomarxistů, nýbrž z důvodů čistě praktických. Elity schwabovského globalismu chtějí prosadit svou vizi světa zdánlivě demokraticky. K tomu cíli potřebují zmanipulovat masy. Kdyby každý liberálně-konformní názor mohl být beztrestně šířen, jak požadují liberálové, potom by to proces manipulace mohlo ohrozit. Protože oficiálně se všichni, tj. neomarxisté i schwabovští globalisté, tváří jako liberálové, mohou z veřejné diskuse eliminovat nepohodlné elementy jediným možným způsobem: jejich označením za nepřátele skutečného liberalismu. Jak ale liberála usvědčit z toho, že není dostatečně liberální? Jednoduše: označí se za dezinformátora. Podle liberalismu má totiž každý právo šířit své názory, i když jsou mylné. Dezinformace však není informace pouze mylná, dezinformace je informace lživá. A právo šířit vědomé lži nepřiznávají svým oponentům dokonce ani liberálové. Rozdíl mezi omylem a lží je ten, že omyl je nepravda, které její hlasatel věří; lež je nepravda, které její hlasatel nevěří. Otázkou tedy je, zda je určitá nepravda svým hlasatelem hlásána v dobré víře, či nikoli. A to je ve většině případů nedokazatelné. Je tedy velmi snadné označit jakoukoli informaci za lživou. Prostě řekneme, že je nepravdivá (což je často otázka tvrzení proti tvrzení) a že jí sám její hlasatel nevěří (což je obvykle nedokazatelné). Pak už stačí aplikovat princip, že důkazní břemeno spočívá na obviněném, a můžete za dezinformátora označit kohokoli. Kdo šíří dezinformace, tj. vědomé lži, zneužívá svého práva veřejně hlásat své myšlenky, a je tedy nepřítelem skutečného liberalismu.

 

Můj soukromý názor je, že schwabovské globalistické elity pouze využijí neomarxisty ve fázi procesu likvidace zastánců objektivních determinant lidské identity, konzervativních zastánců „tradičních“ hodnot a stoupenců liberalismu, neboť tito všichni stojí momentálně globalistickým elitám v cestě za cíli depopulace a světové vlády. Toto využití neomarxistů je možné díky existenci oficiálního mediálního narativu osvobození člověka, jejž s neomarxisty sdílejí. Jakmile však začnou neomarxisté se svými cíli kulturního a morálního osvobození člověka stát globalistům v cestě za cíli depopulace a světové vlády, začnou se globalisté svého bývalého spojence zbavovat.

Úvaha o covidové krizi - Lukáš Augustin Máslo - Reflexion über die Covid-Krise

Poslední dobou hodně uvažuji o událostech, které se u nás i ve světě odehrávají. Nejsem biolog ani lékař, takže se nemohu kvalifikovaně vyjadřovat k tomu, zda např. ta či ona vakcína mění či nemění náš genom atp. Jako ekonom nicméně mohu nabídnout vhled do jistých souvislostí a aspektů covidové krize, o nějž bych se s Vámi rád podělil. 

Bavíme-li se o vakcinaci, nelze zpochybnit vliv Billa Gatese v této oblasti. Je to miliardář s obrovským vlivem na WHO, CDC atd. Tento člověk se však netají tím, že skutečně chce dosáhnout snížení světové populace a že nástrojem mají být právě vakcíny (a samozřejmě také antikoncepce a potraty), způsobující sterilitu. Existuje záznam Gatesova vystoupení na platformě TED, kde to explicitně říká ("Odvedeme-li skutečně dobrou práci s vakcínami, můžeme snížit světovou populaci o 10 až 15 %")[1].  Nelze se tedy ubránit myšlence, že covid byl do značné míry vítanou příležitostí prosadit vakcinaci na globální úrovni. Všimněte si, že je ve finále nepodstatné, jestli byl covid uměle vypuštěn, nebo ne. Rovněž je nepodstatné, jestli je to skutečně závažná choroba, nebo jestli je to obyčejná chřipka. K tomu se nevyjadřuji. Říkám jen, že covid posloužil jako nástroj pro cíl prosazení globální vakcinace, jenž je sám o sobě nástrojem - dle slov samotného Gatese - globální depopulace. 

Depopulace je však pouze jedním z cílů tzv. globalistů. Druhým cílem je vytvoření globální vlády. Tedy to, co vešlo do všeobecného povědomí pod termínem Nový světový řád (New World Order). Jde o systém, který je do určité míry antitezí suverénních států. Jde o systém, v němž se státy vzdají své suverenity ve prospěch orgánů nadstátního uskupení. O ideovém ukotvení tohoto nadstátního útvaru si můžeme udělat jistý obrázek, sledujeme-li trendy na úrovni EU a USA za posledních několik dekád. Zdá se, že liberalismus jakožto vládnoucí ideologie posledních dvou století je pomalu opouštěn a bude nahrazen novou ideologií, jež bude částečně inspirována neomarxismem, částečně environmentalistickým pantheismem, a jež bude podstatně méně "liberální" vůči svým kritikům než klasický liberalismus. 

Jak souvisí program globální vlády s covidem? Nuže, nástrojem k dosažení globální vlády bude bezpochyby již dlouho diskutované zrušení hotovosti[2] a s ním související digitalizace ekonomiky[3]. Zrušení hotovosti umožní centrálním bankám regulovat úrokovou míru v záporných hodnotách (což pochopitelně nelze, dokud existuje hotovost, neboť málokdo by držel peníze v bance, pokud by úrok byl záporný). Zrušení hotovosti je snem každé centrální banky. Peněžní multiplikátor se stane plně exogenní veličinou pod téměř dokonalou kontrolou centrálních bank. Omezí-li se navíc legislativně možnost nakupovat a prodávat komodity, nezbyde běžnému občanu nic jiného, než své celoživotní úspory svěřit bankovnímu systému.

Aby však takto drastické změny společnost přijala, bude nutné dát lidem na oplátku nějaké cukrátko. Tímto cukrátkem bude rovněž tolik diskutovaný základní nepodmíněný příjem[4] a globální smazání dluhů[5]. Aby však mohlo dojít ke globálnímu smazání dluhů (tedy prakticky k vyvlastnění věřitelů na globální úrovni), musí být tento krok považován za nevyhnutelný. Objem soukromých i veřejných dluhů musí překročit jistou kritickou mez. K tomu je třeba, aby jednotlivé národní ekonomiky zasáhl kolaps. Tisíce zruinovaných podniků, stamiliony lidí bez práce. Což je situace, kterou pomáhají vytvářet lockdowny a doprovodná proti-covidová opatření v zemích po celém světě. Po dlouhých desetiletích kumulace soukromých i veřejných dluhů se najednou prolomí hráz mlčení a začne se reflektovat, že tyto dluhy jsou prakticky nesplatitelné. To bylo zřejmé každému již před třiceti lety. Ale teprve nyní se o tom začíná mluvit. Zajímavé načasování. Ale co všichni ti věřitelé, tj. banky a domácnosti, kteří budou globálním oddlužením vyvlastněni? Zde se nám obě myšlenkové linie předcházející úvahy propojují. Dojde-li totiž skutečně - podle plánů Billa Gatese a dalších globalistů - k razantnímu snížení světové populace, existující zdroje se přerozdělí. Dojde k masivní realokaci zdrojů, která bude vyvlastněné věřitele více než kompenzovat. 

Celý tento příběh má ovšem rovněž svou mediální cover story. Jak přesvědčit běžné lidi o nutnosti depopulace a etablování globální vlády? Jak to obhájit? A zde přichází globalisté se svým trumfem. Globální oteplování. Kdo způsobuje podle nich globální oteplování? Člověk. Co z toho plyne? Člověk nemusí být génius, aby si to odvodil: dva lidé vyprodukují více CO2 než jeden. Depopulace planety tedy sníží i emise CO2. Ale ke snížení světové populace je potřeba jednotný postup všech zemí. Dokud jsou jednotlivé státy suverénní, mohou toto úsilí bojkotovat. Ale kdyby vznikl nadstátní útvar, jemuž by jednotlivé státy postoupily svou suverenitu? Jak to souvisí s covidem? Stačí si přečíst úvodní odstavec stránek greatreset.com, kde globalisté říkají explicitně: "Pauza během lockdownu vytvořeného pandemií povede v 7% snížení globálních emisí v roce 2020. Spojené národy tvrdí, že potřebujeme pokles 7,6 % každý rok až do roku 2030, chceme-li se vyhnout klimatické a ekologické katastrofě. To znamená, že potřebujeme zachovat stejný každoroční pokles, jako kdybychom žili v lockdownu."[6] Opět, netvrdím, že covid byl uměle vytvořen, ani se nechci pouštět do sporných debat o závažnosti této nemoci. Pouze konstatuji, že covid se pro bojovníky proti klimatickým změnám stal hotovým požehnáním. Důvod, proč v této souvislosti hovořím o krycím příběhu, je ten, že si nemyslím, že by globalisté typu Billa Gatese skutečně věřili tomuto narativu. Depopulaci a globální vládu preferují z jiných příčin, které na tomto místě nechci řešit. Oficiální verzí se však v příhodný čas stane, že depopulace a globální vláda jsou nutné pro boj s globálním oteplováním a cenou, kterou je třeba zaplatit za záchranu planety. 

[1] Viz https://www.youtube.com/watch?v=eNmj6Ug-a4A. Bill Gates to říká na záznamu počínaje momentem 2:08.

[2] K diskusi o zrušení hotovosti viz např. https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2740397-ekonomka-lipovska-svet-bez-hotovych-penez-ztresteny-a-nezodpovedny-experiment

[3] Viz https://www.protiproud.cz/politika/5258-digitalni-gulag-kdy-se-dockame-zruseni-hotovosti-nastroj-dohledu-velkeho-bratra-gatesova-nadace-ma-napilno-prekrasny-novy-svet-s-indii-na-cele-nejdokonalejsi-orwellovska-totalita-realnou-hrozbou.htm

[4] K diskusi o základním nepodmíněném příjmu viz např. https://www.irozhlas.cz/komentare/koronavirus-zakladni-nepodmineny-prijem_2004210703_pj

[5] K diskusi o globálním smazání dluhů viz např. https://finlord.cz/2020/11/the-great-reset-dluh-commonpass-technokrate/

[6] https://greatreset.com/ 

Principy katolického ultramontanismu - Prinzipien des katholischen Ultramontanismus

 

"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Jeho Svatost Papež Bonifác VIII. 

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.

Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.?  Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od  sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící. 

Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

 

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. 

A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:

- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);

- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.

Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.

Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask. 

Sametový podvod aneb historické lži pokračují - Samtene Gaunerai und geschichtliche Lügen weiterführen!

 

Jak už to v dějinách tohoto malého národa chodí, i 17. listopad 1989 dostal nádech mytologického mezníku v moderních dějinách českých zemí. Před dvaceti lety začala tzv. sametová revoluce. Kdo byli její vůdci? Co se vlastně stalo? Je skutečně pravdou, že 17. listopad je koncem totality? Mnoho otázek se vynořuje z tohoto mytologického data, které muselo, podobně jako každá jiná historická událost, dostat punc události nanejvýš výjimečné a hodnotově nejskvělejší. Bylo napsáno mnoho knih a článků o 17. listopadu. Ze všech stran se dozvídáme podrobnosti večerního zásahu, dlouholetý boj protikomunistické opozice v ilegalitě, znovu jsou nám opakovány záběry z Letenské pláně a z dalších míst tehdejšího Československa, projevy nově nastupujících pohlavárů - chcete-li papalášů, kteří se ukazují po celá desetiletí, že nejsou o nic lepší než jejich komunističtí předchůdci. Když si dnes přehrajeme tehdejší události, musíme konstatovat, že sliby dané novou politickou garniturou se nesplnily. Pamatujeme se, jak M. Zeman řečnil na Letenské pláni a hodnotil stav našeho národa ve srovnání se západními zeměmi, jak jsme pozadu, jak bude mnoho let trvat než je dohoníme. Dokonce zazněla taková slova, že nebude nezaměstnanost a další sociální nejistoty. Následovalo naivní Havlovo Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, které bylo stejně tak absurdní jako celá komunistická nauka o třídním boji a zvrácenost totalitního režimu. Ale za pár dní si český Švejk pospíšil, aby se zasedlo k jednomu stolu s těmi, kteří ještě před měsícem, případně desítkami let pronásledovali a terorizovali tento národ. A v tu chvíli bylo zřejmé, že tato revoluce nebude klasickou revolucí, kterou známe z Francie 18. století. Tato revoluce dostane název sametová, protože v ní nová garnitura začala nebezpečným způsobem vést dialog s představiteli totalitní moci a krýt jejich zločiny. Každému je jasné, že vést dialog s ďáblem je ošemetná věc a vede k tomu, že člověk ďáblu nakonec podlehne. Stalo se tak i v případě představitelů Občanského Fóra a Verejnosti proti násiliu. Komunistická moc totiž mohla během několika málo hodin utopit v krvi celou tuto "studentskou naivitu", která pochodovala Prahou z Albertova na Národní třídu.

Došlo k jednáním, ze kterého si prostý člověk odnesl jediné na adresu komunistů: Předejte moc a nebudete stíháni. Poté došlo ke Klausovu utahování opasků, amnestii vězněných a k první vlně zdražování. Více či méně se politická totalita přeměňovala v totalitu ekonomickou. Pozlátkem nového režimu bylo heslo: otevřené hranice, možnost svobody pohybu. Je toto možné ve chvíli, kdy nemáte peníze a ekonomická totalita papeži odsouzeného kapitalismu tvrdě dolehne na prostého občana? Začala doba decentralizace hospodářství: Od stejně mylného plánovaného hospodářství k neviditelné ruce trhu spojené se slavnou krádeží v podobě privatizace.

Začalo se s vracením komunisty zabaveného majetku a noví majitelé se ujímali svých nemovitostí. Výjimkou byla z části Církev katolická a menší křesťanské denominace, případně šlechtické rody, kterým bylo v pluralitní společnosti ve jménu svobody vráceno minimum. Dalším pozlátkem bylo znovuoživení vzpomínky na Benešovy dekrety, dávno zasuté a zapomenuté, a začala opětovně česká protiněmecká rétorika, která používala sentence o kolaborantech a zrádcích a že vlastně všichni sudetští Němci byli zrádci. Historická zglajchšaltovaná věda, pohrobek komunistické mašinérie, pokračovala se stejnými učebnicemi historie i v době tzv. "svobody". Je jistě zajímavé, že se po 40 letech vracel majetek oprávněným vlastníkům, ale už se nikdo neptal, jestli se neděje další nespravedlnost u těch, kteří majetek získali řádnou koupí a nevěděli, že jde o zabavený majetek z let 1948-1950. Rudý démon se změnil v různobarevného démona mamonu, mafianismu a nikým neřízené české společnosti, na jejímž vrcholu trčí vlády jedné pestrobarevné nekritizovatelné mocenské oligarchie a političtí tajtrdlíci různobarevných stran aby se nakonec ujali vlády bývalí estébáci a nomenklaturní kádry, které se přizpůsobily novému světovému kapitalistickému pořádku. 

Program důsledné demytologizace českých národních dějin

Před současnými mladými historiky stojí velký úkol - Demytologizovat české národní dějiny a zbavit je lží a mytologických nánosů národních buditelů a československých historiků, kteří znásilnili české dějiny. Historická práce by se měla ubírat směrem důsledné demytologizace dějin a přijmout i některá fakta, která budou pro mnohé Čechy šokovou terapií. V tomto demytologizačním procesu by se měla očistit historická paměť národa, který trpí amnézií (totální ztrátou paměti) a přizpůsobuje dějiny uměle vytvořeným nereálným světům, které nikdy neexistovaly. Česká historická věda vytvořila nereálné dějiny, které se nikdy neodehrály, dokonce je můžeme prohlásit za českou národní pohádku, prozatím s dobrým koncem pro Čechy. 

A co dnes vidíme? Nástup totalitního nového světového řádu, který si vymýšlí své koronakrize, aby občany zbavil toho, co bytostně patří k lidfské bytosti: svobody jednání, svobody projevu a svobody pohybu a učinil z nich načipované, otestované a vakcinované otroky, které bude drtit. cesta k antikristu a jeho vládě je plně otevřena. Ve své knize Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003 píše autorka Hertzová, Noreena: "Není divu, že hvězda politiků zapadá. Lidé vnímají rostoucí impotenci tradiční politiky i neochotu politiků zastat se jich a v důsledku toho odmítají politiku jako takovou. Po předlouhém boji za všeobecné volební právo dnes prapravnučky žen, které se připoutávaly řetězem k zábradlí jen proto, aby mohly hlasovat, vyjadřují svůj politický postoj tím, že politiku odmítají. …Rychlost, s níž vlády provedou jakoukoli změnu ve své politice, je směšná v porovnání s rychlostí, jakou mezi sebou dnes na internetu mohou komunikovat spotřebitelé a nátlakové skupiny."

Vítejte v anarchii a v novém typu totalitarismu! NWO ist da!

Když se lidé dozvěděli před vánočními svátky 18. prosince 2011 o smrti V. Havla, někteří pouze mávli rukou, jiní se aktivně zúčastnili pohřbu a podepisovali kondolenční knihu. Co pro českou a evropskou generaci znamenala jeho postava? Když se nad tím snažíme objektivně zamyslet, tak nepřinesla ani změnu režimu, ani svobodu. Nepřinesla nic české zubožené zemi, ani Evropě. Spíše se ukazuje, že byla osobou vytvořenou mediálními kampaněmi Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (pozn. redakce MC - http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=726024 ) Byl to uměle vytvořený produkt "disidentské" a západní liberálně demokratické kliky. Tudíž tato osoba je pro obyčejného českého člověka, který nepodléhá masmediální hysterii a kampaním, ničím. Komunistický režim nepadl díky Havlovi, ale proto, že se soudruzi rozhodli změnit režim v jiný režim. Už jste někdy viděli, aby se komunisté vzdali moci bez boje? Ano, stalo se to poprvé v dějinách - v tehdejším Československu. Začalo se tomu říkat sametové předání moci. Jedna z největších lží, jakou svět viděl. Jaká je však pravda? Stalinistický model vlády byl jistě dlouhodobě neudržitelný a očividně se přežil a proto bylo nutné změnit pohled na svět a rovněž nástroje k dosažení cílů. Komunismus nebyl poražen, pouze změnil taktiku a veřejné fungování. A v tomto sametovém podvodu byl ústřední figurou V. Havel, prominentní vězeň bolševismu a sluníčkář. S hrůzou však lidé zjistili, že tomuto člověku, který se skutečně o nic nezasloužil, byla věnována až nepatřičná pozornost. Pořádali se kvůli němu tři dny státního smutku, chce se speciálním zákonem stanovit, jak se báječně zasloužil o stát, pořádají se tryzny obludných a nestoudných rozměrů jako za stalina, či Brežněva. Nebezpečně to vypadá jako pohřeb Kim Čong ila, který zemřel ve stejných dnech jako Havel. Jaký je rozdíl mezi oběma státníky a jejich režimy?

Mediální obraz nebožtíků

Společný je v tom, že oba dva jeli na vlně mediální propagandy jako jakási ikona. Každý za sebe a za své mocenské bloky. Byli zkonstruováni, aby naplnili svůj úkol. Jeden jako "osvoboditel" od komunismu, druhý jako "osvoboditel" od imperialismu a kapitalismu. Oba dva byli sestrojeni, aby podpořili své národní "tradice" revolučních režimů, aby byly doplněny Pantheony národních bohů moderních revolučních systémů. A výsledek: zubožené, zničené a vytunelované země. Je jenom smutné, že tři dny smutku se nedrží za utýrané děti, za ekonomicky zbídačenou rodinu, na kterou se valí další úsporná opatření, za miliony zabitých nenarozených dětí, za zabíjení lidí v nemocnicích při eutanáziích. To by totiž moderní společnost nevyšla ze dnů smutku, protože by tyto trvaly nekonečně dlouho. Převrácené hodnoty se bohužel v moderní a revoluční společnosti objevují ve stále větším počtu. A je jedno, jestli je u moci stalinistický režim, nebo liberálně demokratické monstrum. Obě totality jsou z katolického hlediska nepřijatelné, protože je papežové v minulosti odsoudili.

Kam nás zavedla pravdoláska? Do kleptokracie a morální spouště.

A proto je třeba, aby obyčejný prostý člověk řekl jasně NE pravdolásce, která nepřinesla nic. Jenom plané řeči o lásce (navíc falešně chápané) a liberálně-demokratický totalitarismus lidských práv, který je právem pouze pro oligarchy, a nevyřeší vůbec nic. Spíše obecný lid naštve. Tato pěkná slova o pravdolásce se stala pomyslnou divadelní oponou, za kterou se třicet let rabovalo, vykrádal se materiálně a duchovně stát i národ. I toto je poslední absurdní drama představené občanem Havlem. Když to nebylo přímou Havlovou vinou, je třeba jeho osobu chápat jako symbol tohoto Lumpen - režimu, tudíž tento cejch mu zůstane. Je vpravdě pravým synem TGM a Beneše i svých politických oponentů z řad komunistů a dalších nešťastníků. Je to jedna nepřetržitá tenká revoluční linie, která v této zemi pokračuje. Monstrózním pohřbem se muselo přeci ukázat, že moderní český stát má své velké hrdiny s pomyslným velkým S na prsou, jejichž dráha jako mluvků o svobodě a humanitě skončí na lafetě děla. Proto tak nákladné ceremonie, proto tolik humbuku kolem V. Havla. Pohřeb a tryzna občana Havla je podobná uctívání hrobu neznámého vojína. Kladou se k němu stovky květin, věnců, hovoří se o hrdinských činech zemřelého, ale náhrobek a činy zemřelého jsou fikcí, protože vše je vykonstruované.

Pomůže armáda historiků a demytologizace občana Havla

Teď už je na armádě historiků, aby nám vyhrabali zasutou, ale pravdivou osobu pana Havla a nebyli politicky korektní, ale představili nám Havla, jakým skutečně byl a co skutečně provedl, či neprovedl. Přejme jim, aby dokázali očistit tuto postavu od mediálních klišé, nánosů a prostý občan ji uzřel v její ryzosti. Prozatím je toho žalostně málo, co dobrého učinil. Lafetu, vyznamenání a čestné doktoráty není možné počítat za důkaz toho, že se opravdu reálně zasloužil o tento stát.

A věčnost občana Havla?

A věčnost? Překvapí drzost lidské propagandy, která nezná mezí: Už ho glorifikují, až do nebe umisťují, hovoří se o smíření s Bohem, o věčnosti za oponou smrti, o které se prý málo ví. Modernismus sestry boromejky, která se o něho v posledních měsících starala, spojený s falešnými představami o tom, kdo může a nemůže být spasený je skutečně alarmující. (viz články níže, kde jsou rozhovory se sestrou) První katolická premisa: Nikdo z lidí neví, jak dopadl Havel po smrti. Jistě můžeme jenom doufat, že v poslední minutě mu Bůh poskytl poslední milost obrácení. Ale je to stále něco nejistého a jenom na základě pozdravu Tak Pán Bůh s námi…nemůžeme říci, že byl spasen. Ba právě naopak. Bůh totiž nehodnotí, jestli mu lidé říkají Pane, Pane, ale podle skutků a plnění Jeho vůle je člověk posuzován. Rovněž převrácení slov sv. Augustina v řeči sestry boromejky je zcela alarmující. V souvislosti použitého citátu je u sestry zřetelné popření úmyslu Ježíše Krista založit jednu archu spásy - tj. Církev. Samozřejmě, že Bůh může i poslední milost obrácení dát někomu mimo Církev na smrtelném loži, ale není to universální, je to zcela výjimečná milost, která je udělena dle úradku Božího tomu, kdo nezaviněně nezná pravou víru a žije mimo hranice katolické Církve. Naopak platí, že kdo o Boha nezavadil celý život, tak se nemůže divit, že mu Pán nebude chtít setřít onu pověstnou slzu z oka a že se mu šťastná věčnost uzavře navždy. Sestra "Veritas" se neprojevila jako milosrdná sestra sv. Karla Boromejského, od které se očekává, že nejenom poskytne péči o smrtelné tělo, ale zvláště o duši. Měla povinnost ho připravit na smrt a na osobní soud před tváří Boží a ne hovořit v naivních slovech o tom, jak byl Havel vlastně bohabojný a že prošel bez úhony. I z toho se bude muset sestra jednou před Bohem zodpovídat, proč utvrdila svého umírajícího v jeho vlastních zaslepenostech a omylech. Zvláštní patos, který čiší z její výpovědi, budí dojem povýšenecké až pyšné sebejistoty, že dojde automaticky spásy. Spása však není automatická. To by jistě sestra měla vědět, pokud nosí jméno Veritas - Pravda. Něco tak strašného člověk opravdu už dlouho nečetl a neviděl na vlastní oči. Humanisté se už připravují do svého "ráje".

Odkazy, které doplnila redakce MC k tématu:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726469#utm_source=article-hint&utm_medium=referral

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726612#utm_source=atlasHP&utm_medium=newsbox&utm_content=position-2

http://zvedavec.org/pohledy/2005/05/1198-vaclav-havel.htm?PHPSESSID=hhq7g629p7e4oqi62eo0sqb326

http://www.zvedavec.org/pohledy/2006/03/1522-tajemne-havlovy-restituce.htm?PHPSESSID=jd858msbldn750gmkndm29b763

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/12/4747-a-od-zitra-se-narizuje-truchlit.htm

Roušková totalita a krajské volby

Již více jak půl roku dochází k pomalé instalaci rouškové a epidemiologické totality, která na rozdíl od předchozích totalit (komunistické, nacistické) apeluje na zdraví lidí a jejich ohroženost, což je téma pro lidi velmi lákavé, takže budou kvůli tomu třeba chodit ve žlutých kombinézách a nechat si holit hlavy, pokud by to pomohlo. Nazývejme ji pracovně epidemiologická totalita. V „zájmu“ občanů se z občanů stávají ovčané a vládnoucí nomenklatura opřena o „průkazné“ a hlavně nepřezkoumatelné důvody pro zavedení neopodstatněných opatření, které zasahují do občanských práv tak, jak to nedělali ani komunisté. Soudy mlčí, Ústavnímu soudu je všechno absolutně putna a jenom zamítá jednotlivé žaloby kvůli neoprávněnosti podání ze strany občanů, policie mlátí lidi bez roušek, z občanů se pomalu stávají agresivní a psychiatričtí ovčané, kteří si všechno nechají líbit, jedno mimořádné opatření stíhá druhé s ještě většími absurdními požadavky s nepřezkoumatelnými odůvodněními, „odborníci“ mění své výroky o koroně každý den, směšná postava ministra zdravotnictví, která se nechá vláčet premiérem jako malý školák, epidemiologičtí „amatéři a žongléři s daty“, kteří by si zasloužili, aby jim byly odebrány akademické tituly za naprosté odborné selhání, vyjančená a vyhysterčená média, která čtí chaos a zmatek - To je současná naše vlast. A pořád slyšíme: sklapněte podpatky a držte huby. A. Hitler správně o nás Češích kdysi prohlásil, že jsme jako cyklisté: nahoře se hrbí a dole šlapou. Tak šlapej český ovčane! Ať se z tebe kouří. Ale šiješ si na sebe totalitu jak vyšitou. Zdravé názory uvádíme zde:  

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zaloudik-spicak-koronavirus-v-cesku_2009151613_pj

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/102500/profesor-zaloudik-rousky-skodi-nebojim-se-covidu-ale-kroku-vlady-v-zarouskovane-spolecnosti-zit-nechci.html

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/102818/lekar-smucler-covid-zvladame-famozne-rousky-epidemii-jen-prodlouzi-a-zhorsi-lidi-zemrou-stejne.html

Volby 2020

Blíží se opět "volby" do "Krajských zastupitelstev" a to v termínech konání voleb první týden v říjnu 2020. Volby v liberální demokracii a v republikánském systému politických stran mají však tolik závažných systémových vad, že je pro katolíka zcela nemožné, aby se těchto voleb vůbec zúčastnil. Katolík je vázán ve svědomí katolickou naukou a může se dokonce dopustit těžkého hříchu, či být exkomunikován latae sententiae a to při splnění níže uvedených podmínek, ke kterým se dostaneme.

1/ Nelegitimnost režimu

V prvé řadě monarchisté hovoří o tom, že tento politický systém v naší vlasti je nelegitimní. Co to znamená? Republikánský režim je nelegitimní, protože v roce 1918 byla vytvořena nelegitimní první vláda, kterou nikdo nepověřil k vládnutí a rozhodoval čistě revoluční princip narychlo svolaných lidí z ulice, kteří se prohlásili za vládu ČSR. Nikým nevolená vláda začala vykonávat nelegitimní moc, kterou následující vlády První republiky a následně ji komunisté nahrazovali dalšími nelegitimními vládami. Naproti tomu existoval a existuje stále legitimní panovník, pretendent českého trůnu, který v současné době svůj úřad nevykonává v království Koruny. 

2/ Nereálná hesla a nesmyslné teze politických stran

Politické hnutí ANO pana A. Babiše. Co hlásají? To se dozvíte zde: https://www.anobudelip.cz/cs/moravskoslezsky-kraj/makame/aktuality/tiskove-zpravy/startujeme-30346.shtml  Po přečtení zjistíte, že nejenom všechny teze jsou naprosto lživé, ke skandálnímu stavu naší země přispělo právě hnutí ANO a navíc, že všechny věty jsou nereálná maxima, která hlásají všechny ostatní strany. Možná, že syntaxe vět je jinak upravena. Kdo může za tristní stav této republiky? Mohou za to všechny strany, které se do volebního klání přihlásily, protože jejích členové předtím byli členy stran stávajících a věděli, že se všechno po "demokraticku" rozkrade, že budou schodky rozpočtu, že se bude hovořit o nesmyslných lidských právech na úkor povinností a že vše je postaveno na principech Revoluce 1789. A co teprve teď v době korona totality, kdy toto hnutí zadlužilo celou naši vlast na desítky roků dopředu a ekonomika je v totálním rozvratu? Hnutí ANo, ČSSD a zločinci z KSČM nás uvrhli do ekonomicko-společenského chaosu. A vymlouvají se, že vypnutí republiky bylo nutné a že nikdo nevěděl, co bude. Výmluva jak u dětí ve školce. 

3/ Liberalismus a liberální demokracie odporuje katolické víře a učení katolické Církve.

I kdybychom však připustili, že režim, který v současné chvíli je u moci, je legitimní a uznali bychom jeho legitimitu i všech předchozích vlád, přesto stranický režim a politické strany, které jsou konglomerátem liberálních, socialistických a komunistických stranických UTOPICKÝCH programů, jsou v radikální opozici vůči neměnné katolické nauce vyjádřené papeži v minulých 2000 letech a katolík je vázán v této věci papežskými encyklikami, které jsou stále platné.

4/ Koho katolík nemůže volit?

Připomeňme, že katolík nemůže volit a být členem:

1) ČSSD, neboť tato strana hájí socialistické pozice a socialismus, který byl mnohokrát odsouzen, zvláště encyklikou Rerum novarum papeže Lva XIII. Tato strana musí být zrušena.

2/ KSČM – Tato strana navazuje na komunistické zločinecké ideje a tyto ideje jsou odsouzeny encyklikou Pia XI. Divini Redemptoris a v Syllabu errorum bl. Pia IX. a účast na podpoře komunistů byla pro katolíky zakázána Monitem sv. Officia z 1. 7. 1949. Katolická Církve odmítá komunismus jako společenský systém a atheistickou ideologii, a to na základě přirozeného práva. Pius XII. prohlásil 
o komunismu: "Jednotlivci i celé národy se od nich nechali svést, neboť oni slibovali lepší rozdílení statků a hlásali zároveň, že nechají svobodu nedotčenou, že chtějí zachránit rodinu, ujišťovali lid, že bude mít moc, dělníci továrny a rolníci půdu. Ale když zaseli nenávist, převraty a rozvrat, a potom se dostali k moci, vykořisťují lid a teror povyšují k vládě." Tato slova mohou platit i o liberálních stranách, protože jsou dětmi oné revoluční Marianne jako komunismus či socialismus. Tato strana musí být zrušena.

3/ TOP 09, ODS, Starostové a ANO – liberální strany hájící liberální ideje liberální demokracie odsouzené za pontifikátu sv. Pia X. a bl. Pia IX.

4/ STAN – Když se podíváme na program STAN https://www.starostove-nezavisli.cz/fmfile/0/files/2020/Program%202020_verze_tisk.pdf tak s hrůzou zjistíte, že se vlastně neliší od TOP 09 a ODS – jsou to pouze zase vyumělkované klišé jako např. : zlepšíme v krajích zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, školství, otevřenou veřejnou správu, podporujeme inovace
a informační technologie, podporujeme znevýhodněné skupiny jako jsou rodiče s dětmi, senioři a mladí lidé, objeví se tam podpora bio farem jako u TOP 09 etc. Vzhledem k tomu, že tyto priority mají všechny strany, takže volič opět neví, co je vlastně jedinečného na Starostech a jak se liší od ODS a TOP 09 https://www.top09.cz/volby/2020-krajska-zastupitelstva/celostatni-programove-priority-27390.html.

5) SPD – je stranou, která se sice hlásí k vlastenectví, ale bohužel je příliš orientovaná na Rusko a jeho post-bolševickou podobu, mnohokrát její předseda stranil a straní Rusku. Bohužel předseda této strany mluví v demagogických hádankách, kterým normální člověk nerozumí a pokud si volič ověřuje následně informace zjistí, že je realita poněkud odlišná. Předseda SPD očividně žije ve svém světě svých pravd. (https://www.spd.cz/zakladni-vseobecny-krajsky-program/) https://www.spd.cz/hnuti-spd-predstavilo-svuj-program-do-krajskych-voleb/. 

Podpora LGBT deviace a podobných nehorázností (https://www.spd.cz/5825-radim-fiala-jsme-radi-ze-kardinal-dominik-duka-ma-na-otazku-lgbt-a-propagace-ideologie-homosexualismu-podobne-kriticky-nazor-jako-my/ je sice ze strany SPD jednoznačně odmítána, podobně jako odmítání být vazalem neomarxistické EU, včetně migrantů, islamizace EU a ČR, což může být velké plus pro katolického věřícího, ale pro výše uvedené podpory Ruska, okupace Krymu a nacionalizujícího vlastenectví je zase program pro katolíka devalvující. V materiálu Česká republika – Náš bezpečný domov a naše úspěšná budoucnost(https://www.spd.cz/wp-content/uploads/ke_stazeni/program/ceska-republika-nas-bezpecny-domov-nase-uspesna-budoucnost.pdf chybí naprosto zmínka o boji proti organizovanému zločinu: ruských, ukrajinských a čečenských, případně jiných mafiích, které se u nás etablovaly v 90. letech – včetně nereflektování zpráv BIS o prorůstání čínských a ruských zpravodajských služeb do ČR. 

SPD se ohání vlastenectvím a vlastně národním státem a šíří indiferentismus. „…Naše společnost má národní tradice vycházející z kořenů židovské, antické a křesťanské kultury a civilizace. Tyto hodnoty budeme chránit. Jsou základem demokracie, svobody a lidských práv.“ https://www.spd.cz/program-vypis/#7285 Pro katolíka je však národní stát nekatolickým principem nacionalistů a je třeba to odmítnout jako šovinismus a odsouzený nacionalismus za Pia XI. (Non Abbiamo Bisogno) a Pia XII. (Mit brennender Sorge). Je to útok proti všem menšinám, které žily na našem území a které byly vyhlazeny Benešem a jemu podobným pohůnkům nelegitimního režimu. SPD podporuje Benešovy dekrety a vyhnání Němců, což pro katolíka je opět problémem, protože katolík nesleduje národnostní problémy, ale ptá se po konkrétní vině jednotlivců a odmítá kolektivní vinu německého národa, či jakéhokoliv jiného národa.

5/ KDU-ČSL – Zde je celé znění toho programu: (https://www.kdu.cz/getattachment/f3c301fb-b96a-4915-87e4-6ad5713164a3/program.aspx ) - Mezi katolíky existuje jedna velká pověra a to, že KDU-ČSL je stranou, která hájí křesťanské zásady ve společnosti. Jaké to jsou? Podpora rodiny, zaměstnanosti? Ale to přeci podporují všechny strany. O křesťanství tam v jejich programu není ani zmínka. Jaký je rozdíl mezi ANO občana Babiše, KDU-ČSL, či komunisty? Vůbec žádný. Každá strana se domnívá, že má exklusivní volební program, ale všichni mají stejný a stejně nereálný. Všichni pouze ve svých programech vyjmenovávají nereálná maxima, která nemohou splnit a tím záměrně zkreslují realitu. Cožpak bude rozdíl mezi komunistou a KDU-ČSL? Nebude. Komunista rovněž bude podporovat boj proti suchu, bude podporovat rodiny s dětmi, bude podporovat vzdělání a inovace apod. Každému musí být jasné, že takové programy nelze v rozvrácené české společnosti naplnit. Jednotlivé body jejich programu jsou utopistická maxima, která nelze realizovat. Za každou stranou je přítomen otec lži, který je pokaždé oblečen do jiné politické barvy.

Kdo z katolíků volí liberální, socialistické, či komunistické kandidáty, zrazuje Boha, znovu přibíjí Ježíše Krista na kříž a ohrožuje svoji vlastní spásu. Proč? Protože podporuje nauky a ideologické principy, které katolická Církev v minulosti zavrhla (od socialismu počínaje, přes liberalismus, liberální demokracii, fašismus, nacismus atd.). A pokud by byla Církev prosta církevní krize, potom by kandidátovi liberální, či socialistické, nacionalistické, či komunistické strany, který je pokřtěným, měli být odepřeny minimálně svátosti Církve.

"Největším omylem v mysli je se domnívat, že věci vidíme tak, jak je chceme vidět, a ne tak jak jsou skutečně." Msgr. Jacques Benigne Bossuet, Biskup z Meaux.

Máme dvě možnosti: jít k volbám, zradit Boha i Církev a své katolické principy, anebo zůstat na nekompromisních katolických principech a bojovat čestně a statečně proti režimu a Revoluci 1789. Za každou liberální demokracii je třeba vidět vládnoucí oligarchii, která určuje, kdo a jaká strana má zvítězit a která používá média k ovlivňování, chcete-li k oblbování lidí tak, aby to vypadalo, že volby jsou svobodnou volbou lidí. Volby se tak stanou "politicky korektním divadlem" "svobodných" občanů, kteří se rozhodují na základě špatných vstupních informací a volí vždy špatně. A výstupem jejich volby je vždy větší, či menší zlo. Ale katolík nezná menší, či větší zlo. Dnes jsme v úplně jiné situaci než například za pontifikátu Pia XII. Dnes neexistují katolické strany, ani kandidáti. Potom každá taková volba znamená volbu zla. Pokud by existovala strana, resp. kandidát, která/který by celostně hájil/a katolické morální učení, potom je povinností katolíka volit, pokud bychom vůbec tento režim považovali za legitimní. Pokud dnes jsou všichni více, či méně liberální, socialističtí etc., potom pozitivní povinnost volit odpadá. Naopak volit potom znamená zradit katolické principy.

Katolický autor Arnaud de Lassus píše: "Zednářství v mnohých zemích vytváří podmínky pro to, aby byl zvolen takový typ režimu, který bude fungovat dle principů zednářství.". Historik Francois Furet popisuje liberální demokracii následovně: "V každé liberální demokracii náleží skutečná moc skryté oligarchii, která vlastní demokratické principy popírá a činí ji takovou, aby alespoň na oko fungovala." Arnaud de Lassus, Connaissance élémentaire de la Franc-Maçonnerie (Elementary Knowledge of Freemasonry), Action Familiale et Scolaire, derniere edition en 2008, p. 133, quoting Francois FURET, Penser la Révolution française (Thinking the French Revolution), p. 241. Liberální katolíci chtějí udělat z Krista Krále tzv. "la Marseillaise" Krista, oblečeného do frygické revoluční čapky. Bl. Pius IX dodává: " … Všeobecné volební právo by mělo být spíše nazýváno všeobecným bláznovstvím, které ho tajné společnosti překrucují do absolutní/ čisté lži." PIUS IX to French Pilgrims on May 5, 1874, quoted by Adrien LOUBIER, Démocratie cléricale (Clerical Democracy), op. cit., p. 100. viz Fr. Julio MEINVIELLE, op. cit., kapitola o všeobecném volební právu, pp. 79-81.

Co říci na závěr?

Monarchia Catholica vyzývá čtenáře, aby nešli volit. Každý lístek ve volební urně je špatnou volbou.

O pirátech později v samostatném článku.