Život a umírání bl. císaře Karla
I. je dnes již klasickou ukázkou oné pověstné Habsburské zbožnosti a oddanosti
vůči katolické Církvi, kterou by dnes mohl závidět nejeden příslušník kléru,
který to ještě se zbožností myslí vážně. Císař Karel projevoval podobně jako
většina členů Habsburského rodu zbožnost, onu příslovečnou Pietas Austriaca,
kterou tolik nenáviděli a dodnes nenávidí nepřátelé katolické Církve a to
dokonce i členové nejenom modernistického duchovního stavu. Křesťanské ctnosti
tvořily páteř této Habsburské zbožnosti. Zvláště hojně vynikla Habsburská
zbožnost ve válkách proti Turkům a protestantským heretikům a Bůh tuto zbožnost
odměnil skvělými vítězstvími, které dnes oslavuje každý pravý katolík.
Habsburská moc se neopírala o mandát z rukou lidu, ale od nepaměti si členové
pozdějšího císařského domu uvědomovali, že vládnou "z milosti Boží".
Byla to Boží mise, kterou chtěli naplnit, a které chtěli sloužit. Slovo "z
Boží milosti" ovšem neznamenalo nějaká privilegia, ba právě naopak -
tvrdou a nelítostnou službu, o které věděli, že bude jednou odměněna, nebo
potrestána samotným Bohem. Byli si vědomi toho, že Habsburkům byla dána moc z
Boží milosti a tuto misi hodlali naplnit. Nebyli to nějací volení šašci, kteří
si přes internet chtějí odhlasovávat skrze hloupý lid, že bílá je vlastně
černá. A lid je vždy hloupý, pokud ho vezmeme jako masu. Masa zůstane tupou
veličinou, o kterou se dokáží opírat pouze revolucionáři typu demokratické
bandy, bolševiků, či nacistů. Za Habsburky stál a stojí Bůh, Ten, který řekl
Staniž se, a byl stvořen svět z ničeho, Ten, který poslal svého jednorozeného
Syna, aby vykoupil svět. A Bůh je více než tupá masa hlasující přes Facebook.
Křesťanské zásady politického působení usměrňované věrností vůči katolické
Církvi a její nauce doplňovaly nejenom u císaře Karla ctnosti typu spravedlnost
a mírnost. U Habsburků vynikal onen typ zbožnosti, která vykazuje stálost jak
na veřejnosti, tak v soukromí. Dnes se usiluje o beatifikaci císařovny Zity,
manželky císaře Karla I. Císařovna vytvářela s císařem Karlem křesťanský
manželský pár hodný následování, ctnostný a mravný, který se snažil podobat
manželství čistému a skvělému jaký měla Panna Maria a sv. Josef. Jak již bylo
řečeno výše, vládnout z milosti Boží skrývalo neuvěřitelně náročný závazek před
Bohem. Jeho narušení Bůh mnohdy v dějinách spásy trestal těžkými tresty. Bez
dostatečných milostí Božích by nebylo možné pro žádného panovníka naplnit tento
vznešený královský, či císařský úřad. Péče o blaho svých poddaných a jejich
pokojný rozvoj nebyla redukována pouze na naplnění blaha tělesného, ale zvláště
šlo i o blaho duše. Úřad císaře na sebe bral i povinnost bránit proti všem
nepřátelům katolickou Církev a poskytnout ji nerušený rozvoj a působení, neboť
ji Habsburkové vždy chápali jako pravou, neomylnou a jedinou archu spásy. Tento
posledně jmenovaný aspekt byl naplňován, či zneužíván ze strany císařů různým
způsobem a to i pro rozdílnost jejich povah a jejich míru ovlivnění
nepřátelskými duchovními směry: včetně svobodného zednářství - smrtelného
nepřítele katolické Církve a Habsburků. Vzpomeňme na křiklavé příklady Marii
Terezii a Josefa II. První vynikala láskou ke katolické Církvi a dopomáhala k
rozvoji řeckokatolické Církve na Východě říše, druhý katolickou Církev tupil a
jistě za to každý dostal od Boha svůj díl pozitivní, negativní odměny.
Habsburská vnitřní zbožnost se odrážela i navenek. Úctyhodné architektonické
památky sakrálního typu, mariánské sloupy, které tak systematicky
byly drancovány v Československé republice za tatíčka Masaříka, měla prostému
lidu ukázat komu je třeba se klanět, jaký je smysl života a poukazovat jim na
poslední věci člověka. Tyto památky byly vesměs i mocným díkůvzdáním za
projevené nesčetné milosti Boží ve vítězstvích nad Turky, či za odvrácení
nemocí a dalších neštěstí.
Centrem Habsburské zbožnosti byla
úcta k Nejsvětější svátosti oltářní, k uctívání svatého Kříže a Panny Marie.
Panna Maria byla ochránkyní všech národů monarchie a známe její nesčetné
atributy: Magna Mater Hungariae, Magna Mater Austriae a Mater Gentium Slavorum.
Současně i další svatí hráli v životě Habsburků stěžejní roli. Zmiňme velmi
uctívaného sv. Josefa - všechny děti dostávaly jako jedno z obvykle početných
křestních jmen jméno svatého Josefa. Svatý Josef měl jako otec Svaté rodiny
chránit děti a říši a odvracet od nich neštěstí. Jednotlivé země měly své
zemské patrony: sv. Leopold pro Rakousko, sv. Štěpán pro Uhry, sv. Václav pro
Čechy spolu se sv. Janem Nepomuckým - jeho svatořečení silně podporoval císař
Leopold. Habsburkové podporovali charizmatické řeholníky a kněze v jejich boji
za spásu duší: jmenujme ct. Marka z Aviana, který dopomohl pozdvihnout ducha
křesťanského vojska a k jeho konečnému vítězství nad Turky. Nebo zmiňme
ctihodného Dominika a Jesu Maria, který povzbuzoval vojáky v bitevní vřavě na
Bílé Hoře, aby porazili heretiky.
(obr. Rakouská císařská koruna)
Můžeme parafrázovat řeč hraběte
W. Chojnického z knihy J. Rotha, Pochod Radetského: "Doba nás už nechce!
Tato doba si chce vytvořit samostatné státy! Národy přestaly věřit v Boha, novým
náboženstvím se stal nacionalismus. Lidé už nechodí do kostela, místo toho
navštěvují národní spolky. Monarchie, naše monarchie, je založená na zbožnosti:
na víře, že Habsburkové byli Bohem vyvoleni, aby vládli nad tolika a tolika
křesťanskými národy. Náš císař je světským bratrem papeže, je jeho císařským a
královským Apoštolským majestátem. Žádný jiný vládce není tak apoštolský, žádný
jiný evropský majestát není tak závislý na milosti Boží a na víře jeho národů v
tuto Boží milost. Německý císař vládne i poté, co byl opuštěn Bohem, případně z
milosti lidu. Rakousko-Uherský císař není Bohem opuštěn."
Úkolem tradičně katolického
monarchisty je podporovat katolickou Církev v její tradiční podobě a obnovu
onoho Habsburského Ancien Régime, který byl pro tuto chvíli zatlačen do pozadí
liberálně-modernistickou a bolševicko-nacistickou juntou. Z milosti Boží
vládnou Habsburkové! Bůh to tak chtěl a chce! Deus vult! Habsburg Hoch!
