Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroje subverze společnosti a permanentní Revoluce - Die Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quellen der Subversion der Gesellschaft und der permanenten Revolution

 

Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také touhou po změně společnosti a světa. A to i nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717.[1] Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko „svornosti a harmonie“. Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě.  V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce.[2] Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství.[3] Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu.[4] Historie zednářství[5] začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají.[6] Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.[7] Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže „Mary´s Chapel“, již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže. Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu.[8] V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání „The Mason´s Examination“, které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying – Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo „Masonry dissected“ (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda. 17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.[9] Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André – Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže.[10] Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu „In eminenti“. Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire.[11] Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi. Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

 

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím

Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými a náboženskými vrstvami, a svobody a důstojnosti lidské osoby.

           Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu 

a gnosticismu.[12]  Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu.[13] Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu,[14] a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno.[15] Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům o realizaci nadčlověka.[16] Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního 

a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd. Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.[17] Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802[18] hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu.[19] Konflikt mezi papežstvím a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. „Tyto spolky, v  kterých se lidé všech náboženství a sekt – spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti – se spojují těsným a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,...“[20] Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se „Tichá válka proti trůnu a oltáři[21] a dílo „Modla humanity“[22], kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.

 V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII. v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus.[23] Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev[24], potvrdil Pius IX. 25. února 1861.[25] Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové  po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost.[26] Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohem a jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství.  Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech[27]:

1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.

2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.

3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.

4) Odmítnutím zákona Božího a zbožštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu
a nesvobodě.

5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám

6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničím jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.

7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.

8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.

Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí, odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

---

[1] Eugen Lennhoff, Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993

[2] The Constitutions of the Free-Masons, containing the history, charges, regulations etc. Of thet most ancient and right worshipful fraternity.

[3] Eugen Lennhoff, ibidem, str. 28.

[4] Ludwig Keller, Die geistlichen Grundlagen der Freimaurerai, Jena, 1911.

[5] Lionel Vibert, Freemasonry before the existence of Grand Lodges,

[6]  Je možné souhlasit také s teorií, která se objevuje ve výše zmíněné literatuře, že počátky zednářství je možné nalézt v kamenických hutích, které se podílely na budování sakralních staveb, a které se spojily dohromady na sjezdu několika kamenických hutích v roce 1459 v Regensburgu. Vznikl tak kamenický svaz.

[7] Jmenujme předně eleusínská mystéria, Pythagorovskou geometrii, perský kult Mithrův, prvky židovské Kabally s prvky a motivy starozakonní zvěsti.

[8] Eugen Lennhoff, Svobodné zednářství, Praha ,1993, str. 46-47.

[9] Grand Lodge of Scotland vznikla 19 let po londýnské lóži, Lodge of Gentleman Masons v Irsku v Dublinu  vznikla v roce 1723.

[10] Albert Lantoine, Historie de la Franc Maconnerie francaise, 2. Vydání, Paris, Nourry, 1927.

[11] Eugen Lennhoff, ibidem.str. 64, 68.

[12] Kolektiv autorů SVAM, Svobodní zednáři, SVAM, Praha, 1992.

[13] L. Haas, Wolnomurarstwo v Europe srodkowo – wschodniej w XVII i XIX wieku, Ossolienum, Wroclaw, 1982, str.38-145.

[14] J. Kroupa, Alchymie štěstí, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1986, str. 60.

[15] Kroupa, ibidem, str. 64,69, 80, 215.

[16] Kolektiv autorů SVAM, Svobodné zednářství, SVAM, Praha 1992.str. 24

[17] Lennhoff E., ibidem.str. 98

[18] ibidem.,str.99

[19] ibidem.,str.117.

[20] ibidem,.str.236.

[21] Der Stille Krieg gegen Thorn und Altar, Amberg, Habbel, 1873.

[22] Der Goetze der Humanität, Freiburg, Herder, 1875.

[23] Podobně i encyklika Dall´Alto Dell´Apostolico Seggio z 15.10.1890,  která pojednává o zednářství v Itálii.

[24] Cahill E. SJ, Freemasonry and the Anti-Christian Movement, Gill, Dublin, 1959, str.101.

[25] Vennari John, Die ständige Anweisung der Alta Vendita,  Verlag Rex Regum, Jaidhof, Austria,2000., str.13

[26] ibidem,str.16.

[27] Lennhoff E., ibidem, str. 258.

Zapomenutý zvyk sv. Tradice - Der vergessene Gebrauch der katholischen Tradition

 

Po II. vatikánském koncilu jsme svědky převratných, revolučních změn, o kterých píší již 40 let tradiční kněží, biskupové a věřící a varovala nás před nimi i sama Panna Maria v La Salettě, Fatimě a jinde. Bohužel bezvýsledně. Často se poukazuje na problémy se svědomím vůči Bohu při přijetí těchto zničujících reforem, které v důsledku vedou k odpadu duší od Církve. Změna v liturgii, v chápání svátostí, nové katechismy, nové kanonické právo, náboženská svoboda, bezbřehý ekumenismus, biskupská kolegialita. (viz citace z Msgr. Lefebvra v našem prohlášení Kdo jsme v rubrice O nás) Všude probíhá nejhorší destrukce plná výstřelků a skandálů všeho druhu, kterou dějiny Církve jenom pramálo znají, nejhorší ikonoklasmus a morální spoušť. Samozřejmě s těmito fundamentálními věcmi jsou pohřbeny i další věci jako jsou katolické pobožnosti, poutě, tradiční přístupy v liturgii, v rodinách, ve školách. Tím, že se mění fundamentální věci, musí se změnit i méně podstatné, které na nich závisí. Tak například, pokud se vyloučí svátek Božího těla a nahradí se jiným obsahem, třeba klaunskou oslavou, potom se samozřejmě zapomene i na procesí s monstrancí a zůstane pouze kněz v podobě klauna držícího láhev od Coca Coly snažící se neúspěšně proměnit tento drink v Krev Páně. To už není katolické náboženství a katolická farnost, to je podívaná přímo ďábelská. A podobně se během 40 let změnilo i chování věřících ve farnostech. Dříve úcta před Ježíšem Kristem ve svatostánku, bázeň jenom vkročit do oltářního prostoru, který byl vyhrazen duchovním a ministrantům. A dnes? Dnes se laici hrnou do oltáře jako na stadion, obě pohlaví čtou z Písma, podávají sv. přijímání, vedou procesí, pobožnosti… Revoluce 1789 zachvátila prostory Církve svaté, naše oltáře, farnosti, posvátné prostory. Vše se změnilo k nepoznání. Ne jinak je tomu u jedné z nejstarších tradic, chcete-li zvyků, křesťanských žen: nosit v posvátném prostoru šátek, závoj. Tato tradice se odvíjí od dob apoštola sv. Pavla, který v prvním listě ke Korinťanům (v 11. kapitole) jasně hovoří o pokrývce hlavy pro ženy při bohoslužbě. V této pasáži je zmíněno nejenom chování ženy při liturgii, ale celková koncepce postavení muže a ženy, která se Bohu líbí a nelíbí se liberálně-modernistickým a feministickým revolucionářům. Sv. Pavel hovoří nejenom o postavení muže a ženy v bohoslužebném řádu, resp. o jejich životě, ale také o zlořádech, které propukly v Korintském Církvi. (1 Kor. 15:29, 11:17-34, 12-14, kap. 7 o manželství) Sv. Pavel poukazuje na to, že jsme sice všichni před Bohem rovní, ale máme specifické role v životě, které jsou odrazem naší přirozenosti a jsou s ní ve shodě. A tak tomu bylo po celá staletí. Ženy nosily šátky, závoje a ve shodě s přáním Církve zastávaly v ní skutečně stěžejní role, nikoliv hierarchického charakteru, ale profesního, spočívajícího v neuvěřitelné práci na poli modlitby, charity a pedagogiky, ať už jako řeholnice, nebo jako laici. A přichází strašná Revoluce - II. vatikánský koncil - srp a kladivo, úhelnice a zástěry - do Církve. V průběhu koncilu se vyjádřil před novináři Msgr. Annibale Bugnini - autor liturgické revoluce 1970 a zednář - na otázku, zda ještě ženy mají nosit šátek v chrámových prostorách. Bugnini se nejprve odpovědi vyhnul a sdělil, že tato otázka na koncilu řešena není. (to víte zbourat viditelné struktury Církve a povalit liturgii, katechismus a hierarchicko-monarchistickou církevní strukturu a zavést ekumenismus, náboženskou svobodu, myšlenkovou a doktrinální anarchii v pěkně Bohem zbudované Církvi dá holt fušku) Přesto se později k tomu onen revolucionář znovu vyjádřil, když tvrdil, že ženy už nemusí nosit šátek. Tuto informaci dementovalo nakonec tiskové prohlášení Vatikánu, že ustanovení nosit šátek zůstává v platnosti a to i vzhledem ke kanonickému právu z roku 1917, které tehdy bylo až do roku 1983 v platnosti. Před revizí kanonického práva z roku 1983 bylo uvedeno, že ženy mají za povinnost nosit pokrývku hlavy, zvláště tehdy, když jdou ke sv. přijímání. (CIC 1917 - 1262, 2) Doslova se v něm píše: Viri in ecclesia vel extra ecclesiam, dum sacris ritibus assistunt, nudo capite sint, nisi aliud ferant probati populorum mores aut peculiaria rerum adiuncta; mulieres autem, capite cooperto et modeste vestitae, maxime cum ad mensam Dominicam accedunt.Tímto přáním sv. apoštola se řídily po staletí i východní sjednocené Církve (a dokonce i nesjednocené). Jak jsme již uvedli výše, Písmo sv. uvádí několik důvodů, proč by ženy měly mít zakrytou hlavu a není to "výmysl" sv. apoštola Pavla (jak nám tvrdí liberálové a modernisté), ale je to Boží nařízení. (srv. 1. Kor. 14:37) "Si quis videtur propheta esse aut spiritalis cognoscat quae scribo vobis quia Domini sunt mandata. Wenn einer meint, Prophet zu sein oder geisterfüllt, soll er in dem, was ich euch schreibe, ein Gebot des Herrn erkennen."
Bůh stvořil hierarchii v přirozené a duchovní úrovni, ve kterém je žena poddána muži. Sv. Pavel doslova píše (1 Kor. 11:3) "Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista Bůh." Volo autem vos scire quod omnis viri caput Christus est caput autem mulieris vir caput vero Christi Deus. "Ich lasse euch aber wissen, daß Christus ist eines jeglichen Mannes Haupt; der Mann aber ist des Weibes Haupt; Gott aber ist Christi Haupt." A podobně je tomu v ustanovení manželství. Bůh dává muži veškerou autoritu nad ženou, ale zároveň i zodpovědnost vůči ní a celé rodině. Toto mužovo postavení ovšem s sebou nese i důsledky na věčnost. On bude podroben zvláště tvrdému Božímu soudu po smrti, protože se bude od něho více požadovat a to právě díky postavení a povinnostem, které má před Bohem a vůči ženě a rodině. Takže toto mužovo postavení není z pohledu Božího soudu záviděníhodné. On nejenom přímo rozhoduje, ale je přímo zodpovědný (a jedině on) za materiální a duchovní prospěch všech členů rodiny, ženy a dětí. Na druhou stranu muž prostě není v té pozici, že by si mohl dovolit zotročovat, nebo umenšovat ženu, resp. děti. Jeho vzorem je Kristus, který také svoji Církev - Nevěstu nezotročuje.
Podobně jako je Církev Nevěstou Ježíše Krista, musí ženy nosit šátek na znamení, že jsou poddány mužům. (viz. Eph. 5:22-23 Mulieres viris suis subditae sint sicut Domino quoniam vir caput est mulieris sicut Christus caput est ecclesiae ipse salvator corporis. Die Weiber seien untertan ihren Männern als dem HERRN. Denn der Mann ist des Weibes Haupt, gleichwie auch Christus das Haupt ist der Gemeinde, und er ist seines Leibes Heiland.) Muž reprezentuje Krista, proto nemusí mít pokrývku hlavy. Tím není žena znevýhodněna, ale naopak platí, co říká svatý apoštol "žena to má dělat proto, že tím uznává vyšší autoritu muže". Vir quidem non debet velare caput quoniam imago et gloria est Dei mulier autem gloria viri est. Der Mann aber soll das Haupt nicht bedecken, sintemal er ist Gottes Bild und Ehre; das Weib aber ist des Mannes Ehre. (1 Kor. 11:7 ) Nošení šátků u žen je tedy symbolickým vyjádřením postavení a akceptací řádu Bohem ustanoveného, který není nějakým nálezkem lidským.
Ženy byly kdysi hrdé, že mohou nosit tento symbolický výraz akceptace Božího řádu a podobně jako voják, kterému byla vzata uniforma a distinkce strženy, cítí se i žena ponížena a potupena ze strany feministického opia lidstva. Toto potupení se odehrálo ve 20. století. Feministiky a liberálové namluvili ženě, že se může z tohoto Božího řádu vymanit, "osvobodit" a začít život bez Boha, ne-li proti Bohu. Ženám byla stržena důstojnost chtěná Bohem. A dnes? Jsme svědky zahnívajícího postavení zotročené ženy, která ztratila z očí svůj přirozený cíl a postavení v rodině.
Římský pontifikál zná svěcení šátků a závojů. Říká se v něm nad šátky nádherná modlitba:
"Příjmi svatý závoj, aby tě upomínal, že musíš se varovat světa a být v pravdě, pokoře a celým srdcem oddána Kristu jako svému ženichu a On nechť tě ochrání od všeho zla a přivede tě do věčného života." Sv. Pavel hovoří jasně. Žena s nezakrytou hlavou je ponížena a zbavena cti. Navíc si žena zakrývá hlavu z důvodu úcty před andělskými kůry (1 Kor 11:10), které asistují spolu s námi svaté Boží liturgii v posvátném prostoru našich zbylých katolických chrámů.
Tuto Tradici vzhledem k závojům a šátkům potvrzují nesčetní otcové Církve, v čele se sv. Jeronýmem, papežem Linem a dalšími.
Abychom tedy shrnuli na závěr:
1/ nošení šátku je nařízením Božím a apoštol je pouze opakuje,
2/ je to viditelné znamení neviditelného řádu ustanoveného Bohem a jeho přijetí,
3/ andělé vyžadují, aby ženy před nimi při bohoslužbě nosily šátek.

Ti, kteří vystupují a brání ženám v nošení tohoto symbolického liturgického doplňku v důsledku pohrdají Božím řádem, řádem, který si Bůh žádá, pohrdají zvyky katolické Církve z nařízení Božího a jsou věrnými sluhy liberálně-feministického pseudořádu, který proti sobě staví pohlaví, aby je uvrhl do chaosu, učinil z jejich přirozenosti trosku a zaměnil role, které obě pohlaví mají od Boha. Říkáme tomuto chaosu a fanatickému feminismu: non serviamus!