Nevolte! Podporujete zločinný systém liberálně demokratické totality! Wählen Sie nicht! Sie unterstützen das kriminelle System des liberal-demokratischen Totalitarismus!

Katolík stojí před morální otázkou: Mám jít volit, či nikoliv? Mám jít volit, když dobře vím na základě objektivních skutečností, že systém liberální demokracie byl papeži v minulosti odsouzen? Mám povinnost jít volit, když žádná strana není spolehlivá a její členové v drtivé většině jsou spolčeni proti zájmům národa, nebo podporují epidemiologicko-vakcinační apartheid, resp. jsou liberální? Mám jít volit, když žádná strana nepředstavuje svým programem to, že program splní, ale bude se vůbec podle něho řídit a když vím, že tento program je liberální a nekatolický? 

Rovněž si čtenář Monarchia Catholica vzpomene, jak jsme vždy katolíkům hlásali, že každá volba strany a kandidáta je vždy špatná pro mnoho důvodů. Současná situace však ukazuje, že vhodit lístek do volební urny je v době covidové diktatury ještě větším zlem, než když tomu bylo před covidovým apartheidem. 

Pozitivní závazek katolíka vůči státu

Katolík by se měl starat o to, aby jeho stát vzkvétal, což ostatně je určitě pozitivní povinností. Má mít úctu ke státu, k jeho autoritě, protože stát je Bohem chtěným nástrojem k zabezpečení obecného blaha svých občanů. To mimo jiné zdůrazňuje např. papež Lev XIII. ve svých encyklikách (Diuturnum illud) ve shodě s Písmem svatým, které nás učí, že je třeba poslouchat lidská zřízení (Jan 19, 11, Lk 20,25, 1. Petr. 2,14, Řím. 13, 1-7, 1 Tim. 2, 1-2). Katolík by tedy měl usilovat o to, aby stát vzkvétal, aby v jeho čele byli zástupci národa, kteří jsou ctnostní a Bohabojní. Povinnosti katolíka vůči státu (Tomášek Fr., Katechismus katolického náboženství, Praha, 1959, str. 110, srvn. Vašek B., Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937, str. 44) je možné shrnout následovně:

1) být poslušen státu

2) platiti daně

3) konat vojenskou povinnost v případě ohrožení vlasti

4) volit dobré, ctnostné zástupce státu

Negativní povinnost katolíka vůči státu

Jestliže státní autorita, která má svou moc od Boha, který ji ji propůjčil jen na to, aby se prospívalo obecnému blahu, a to může být jen v mezích zákona Božího a přirozeného, je zneužita k vydávání příkazů příčících se zákonu Božímu a přirozenému, je překračováním kompetencí státu. A v tuto chvíli odpadá katolíkovi povinnost takový stát poslouchat. (srvn. Lev XIII., Vašek B., Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937, str. 40) 

Volit dobré zástupce státu je povinností katolíka, ale nestačí, aby byli pouze dobří, ale aby program jejich strany a jejich vlastní život nebyl nejenom v rozporu s Božími zákony, ale i se zákony přirozenými. Jen od takových veřejných činitelů můžeme očekávat reformu, skutečné zlepšení  a veřejné blaho, kteří jsou ctnostní. Nemůžeme a také to vidíme v současnosti očekávat moudré a dobré zákony od zákonodárců, kteří jsou Božími nepřáteli či nevěrci. Tudíž volit nepřátele víry, národa, obecného blaha je hříchem a podílíme se na zlu, které taková strana, či osoba, je-li zvolena, může způsobit. Na druhou stranu nejít k volbám a nezvolit ctnostného zákonodárce, či katolickou stranu by bylo rovněž hříchem. Jediným tedy důvodem pro odepření poslušností státní moci je, pokud vydává nařízení, které zřejmě odporují zákonům Božím, či přirozeným. (DI - srvn. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica I. II. Q. 93 art. 3 ad 2: „Státních zákonů je jen potud poslouchat, pokud neodporují zdravému rozumu a tím i věčnému Božímu zákonu“ in: Encyklika Rerum novarum)

Současná situace:

Žijeme v sekulární liberální demokracii založené na revolučních principech 1789 a rozhodně katolík, který chce žít dle učení Církve nemůže přistoupit na cestu Ralliementu - tj. smíření se s liberální demokracií a jejími institucemi. Této chyby kdysi litoval papež Lev XIII., který byl liberál a chtěl smířit francouzské katolíky se sekulárním státem vysoce nepřátelským proti katolické Církvi. Systém je špatný a tudíž vše v něm je špatné. Virus Revoluce se dostal do státu, do státních institucí, do systému politických stran, takže volba zástupců státu je pouhou fraškou pro voliče, aby si mysleli, že něco volbami mohou změnit. Systém parlamentní liberální demokracie je špatný ve svém základu, je postaven na mnohokrát odsouzeném liberalismu jako na své nosné ideji. Liberalismus je matkou všech omylů, které jsou proti obecnému blahu občanů a tudíž volit je, znamená podporovat virus. Volby nejsou tou správnou vakcínou, která vyléčí zavirovaný stát. A tudíž se katolík zeptá: "Co tedy máme dělat?"

Výchozí situace:

1) Stát je postaven na principech 1789 a na liberalismu, kteréžto principy byly odsouzeny Církví.

2) Obecné blaho stát nesleduje, ale pouze blaho pokřivených liberálních politických stran a jejich parciálních zájmů.

3) Politické strany selhaly (úplně všechny) v podpoře nezákonných opatření v rámci covidové demagogie a apartheidu, neboť podporovaly a podporují lockdowny, nesmyslná opatření, jsou spoluodpovědné za zadlužování státu, za útlak lidu, za to, že se zločinně spolčily dohromady napříč politickým spektrem a nehledaly obecné blaho národa. 

Řešení

A jak z toho ven? Pryč s demokratickou žumpou a amatérským a škodlivým řízením státu skrze politické strany a politiky. Musí začít obnova našeho státu a jeho institucí. O zákonech této země musí rozhodovat stavovské odborné cechy, či orgány naprosto apolitické, nikoliv přitroublý parlament sestaveny z amatérů. Zákon vytváří odborníci. Konkrétní zákony v různých oblastech vytváří zástupci toho odvětví, které je nutné regulovat zákony, vyhláškami a dalšími legislativními předpisy. Konsensus všech členů odborného stavu je zárukou, že zákony budou vytvářeny k užitku toho či daného odvětví jeho vlastními zaměstnanci a zaměstnavateli tak, aby aby "zákony byly zaměřeny ke společnému dobru, ... zákony předpisují úkony, které vedou lidi ke společnému dobru". (Sv. Tomáš Akvinský, Suma theologická I-II, otázka 96) Na druhou stranu "Je omylem se domnívat, že moc zákona a soustava trestních paragrafů dostačí k tomu, aby národy byly zachráněny. … Sebevětší přísnost zákonů nebude mít účinek na občany, nebude-li na člověka působit povinnost a bázeň Boží, aby se podrobil." (Lev XIII. Diuturnum illud)  tudíž je důležité si uvědomit, že obecné blaho, funkční stát, který ho zajišťuje nelze vybudovat bez katolické morálky a bez katolické víry. Katolík obecně má usilovat o katolický stát. Jiná cesta neexistuje. 

"Nikoliv, ctihodní bratři, v těchto dobách společenské a duchovní anarchie, kdy se každý činí sám sobě učitelem a zákonodárcem, musí být neustále účinně připomínáno toto. stát nemůže být budován jinak, než jak jej vybudoval Bůh, není možné zřídit společnost, jestliže Církev nepoloží základy a neřídí stavební práce. Nikoliv, není již třeba vymýšlet civilizaci, ani stavět nějaký nový stát v oblacích. Ty to byly dány a existují: křesťanská civilizace a katolický stát." (Sv. Pius X., encyklika Notre charge apostolique, z 25. 8. 1910) Sv. Pius X v této encyklice odsuzuje falešný pojem demokratické autority, který hlásalo hnutí Sillon ( a J.J. Rousseau) a které nakonec zvítězilo v době po II. světové válce: V politice Sillon nechce zpočátku odstraňovat autoritu, považuje ji za nezbytnou, ale chce ji rozdělit, nebo lépe řečeno , zmnožit, takže každý občan se stane králem." Podle Sillonu autorita sídlí v lidu  a přesouvá se odtud cestou volby, aniž by se se ale proto oddělila od lidu a stala se nezávislou, bude mimo lid , ale jen zdánlivě, ve skutečnosti zůstane uvnitř lidu, jelikož se stane od lidu odhlasovanou dovolenou autoritou. Sv. Pius X. dále pokračuje a ptá se, co se pak stane s autoritou, když lid zůstane držitelem moci? Jeho odpověď je vysoce aktuální: "Neexistuje pak žádný zákon ve vlastním smyslu, neexistuje žádná poslušnost. ... Občané jsou podle Sillonu všichni svobodní, všichni příslušníky, všichni králi." Sv. Pius X. dále učí, že spravedlnost, revoluční rovnost a revoluční principy jsou spolu neslučitelné. 

"Kdo činí občanskou vrchnost závislou na vůli lidu, dopouští se zásadního omylu a taková autorita je postavena ne velmi tenkém a křehkém základě, protože je možné ji kdykoliv odvolat. To vede vlastně k neustálým zmatkům, v horším případě k revolucím." (Lev XIII., Diuturnum Illud)

Tudíž jít k volbám znamená:

1) uznat legitimitu celého systému liberálně demokratické diktatury a revolučních principu 1789, které Církev odsoudila, 

2) podporovat anarchický režim politických stran, jež vše zdiskreditovaly v důsledku svých politických a finančních skandálů, šířících se jako mor,

3) podpořit nelegitimní režim, který tady existuje už od roku 1918, 

4) spolupodílet se na špatných a protispolečenských názorech jednotlivých stran, které nechrání obecné blaho, ale hledají pouze své cíle, které jsou mnohdy proti obecnému blahu národa a jsou výsledkem lobbistických skupin, které hledají svůj profit,

5) podporovat divadlo, které nám hrají liberální politické strany, když namlouvají voličům, že hlas voličů něco znamená. Neznamená nic, neboť po volbách není respektována vůle voličů, když se strany spolu spojují do koalic, nebo se tolerují, byť mají naprosto protichůdný program. K tomu volič nedal souhlas. On chtěl, aby vyhrála jeho strana, nikoliv aby se strana spojila s někým, který má podobné, či naopak opačné názory, 

6) ve volbě jakékoliv strany, volič podporuje diktaturu a epidemiologický apartheid, za který není odpovědná pouze "vláda", ale i všechny ostatní "strany", 

7) podporovat opětovný vznik "zákonodárného" sboru, který produkuje nekvalitní a špatné zákony a kde o zákonech nerozhodují odborníci, ale političtí kariéristé, lobbisté a hochštapleři, 

8) podpořit stát, který je zmítaný politickými zmatky, které představují již 30 let velké ohrožení pro existenci suverénního, spořádaného a odpovědného státu, tak jak ho požaduje Bůh a katolická Církev, 

9) Pokud se volič rozhodne zakroužkovat kandidáta ve volbách, který je součástí jakékoliv strany, nic to neznamená, protože rozhoduje program strany a stranická linie, nikoliv jednotlivý politik, který zapadne mezi ostatními politiky, 

10) Podporovat ve volbách kandidáta, který je liberál, je hříchem, protože liberalismus je hřích, hřích satanův.

Oslava Lutherovy exkomunikace 3. ledna 1521 - Lutherovy heretické teze o mši svaté a Nová mše Pavla VI. - Feier der Exkommunikation Luthers - 3. Jänner 1521 - Luther irrige Thesen zur heiligen Messe und Novus Ordo Missae

Monarchia Catholica v těchto dnech nového roku 2021 oslavuje spolu s dalšími věrnými katolíky exkomunikaci dr. Martina Luthera, která proběhla dne 3.1.1521 Jeho Svatostí papežem Lvem X. bulou Decet Romanum pontificem. https://www.papalencyclicals.net/leo10/l10decet.htm, které následovalo po vydání buly Exsurge Domine z 15. června 1520 (https://www.papalencyclicals.net/Leo10/l10exdom.htm), kterou se zavrhovaly Lutherovy bludy. Při této příležitosti uvádíme níže uvedený článek k některým Lutherovým liturgickým omylům. 

p.s. Ani pro-neomarxistický papež František nehodlá zrušit exkomunikační bulu nad Lutherem (např. https://www.churchmilitant.com/news/article/pope-rejects-plea-to-lift-luthers-excommunication)

Reformace a její vztah k liturgii

Nejzásadnější vnitrocírkevní roztržkou od dob Berengara z Tours a Johna Wickleffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku
o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění
a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho 

a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace (účast) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje (podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak (symbol), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje (signifikance) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d.i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánském koncilu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k "počátkům" liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je tak otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dva důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění (symbolu) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo přijmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. tím se Luther dostává do přepjatého subjektivismu a demokratického chápání církevního společenství, které je cizí ustanovení Ježíše Krista, protože Kristus sám je neměnný a nikoliv subjektivní, Kristus sám je hierarchický a monarchistický - ustanovil pevnou strukturu Církve s hierarchii a s jednotlivými jejími částmi a údy, které jsou si podřízené - od posledního věřícího po papeže. Kristus je stále tentýž včera, dnes i zítra. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální Bohem ustanovenou službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.

Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti přijímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transsubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců (na poli filosofie, a theologie) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a sjednocený a schismatický Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše (Die aufs sacrificium lauten). Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k mylnému přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech "nánosů středověkých představ" a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použijeme terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti přijmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětních charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu (Taufbüchlein), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium (Obětování darů), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání (buď v tradiční formě a nebo vzato z Nu 6, 24-26) nebo Corpus tuum, Domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:

1/ Každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium.

2/ Svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství.

3/ Vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku."

4/ Všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.

Deutsche Messe

...Dovolujeme, aby zůstaly v užívání (liturgické) oděvy, oltáře a svícny tak , jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři...(Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526)

Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525/26 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohoslužby vkomponoval německý (národní) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš: Sursum corda Preface (zkrácena), Slova ustanovení nad chlebem vycházejí z verze z 1. Kor.11, elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem, elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století. Německý nacionalismus, subjektivismus chápání nauky o svátostech, demokratizace Církve, subjektivní chápání víry podle sebe, výklad písma dle libosti - jednoduše řečeno ranní červánky Francouzské revoluce v Církvi - Fraternité, Egalité, Liberté - to jsou hlavní úpadkové formy, které opravdu nemají nic společného s objektivním chápáním víry a autority, kterou chtěl Kristus. skutečnou reformu Církve přinesl až Trident. Deo gratias!

Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI. (na "vývoji" nové mše spolupracovali protestanté v ustanovené liturgické komisi), kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletanství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, kde centrem není Kristus, ale pouze člověk a deviantní hominismus. Důsledky ztráty víry katolíků po II. Vatikánském koncilu s příchodem nové mše jsou naprosto devastující.

JSI PROTESTANT NĚJAKÉ Z DENOMINACÍ ZALOŽENÉ MIMO KATOLICKOU CÍRKEV? POTOM VĚŘ, ŽE TVÉ NÁBOŽENSTVÍ NENÍ ZALOŽENO OD JEŽÍŠE KRISTA, ALE OD OBYČEJNÝCH LIDÍ A TVÁ SPÁSA JE OHROŽENA.

Ať žije římská Církev založená jako jediná Ježíšem Kristem! Ať žije papež, Trident a Svatá mše - Srdce Církve! Budiž navždy prokleta protestantská vzpoura!

---

August Franzen, Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992, str. 192

Msgr. Klaus Gamber - The reform of the Roman liturgy, Its problems and background, Una Voce Press, USA,1993

Geoffrey Hull, the Banished Heart - Origin of Heteropraxis in the Catholic Church, Spes nova League, Australia, 1995

Das Problem der Liturgiereform - Die Messe des II. Vaticanum und Paulus VI., FSSPX, Stuttgart, 2001

Michael Davies, Liturgical revolution - Pope Paul´s New Mass, Angelus Press, USA, 1992 

Köstlin J., Theology of Luther in its hiostorical development and inner harmony, vol.I, Lutheran publication society, Philadelphia, U.S.A., 1897, str.52

Sametový podvod aneb historické lži pokračují - Samtene Gaunerai und geschichtliche Lügen weiterführen!

 

Jak už to v dějinách tohoto malého národa chodí, i 17. listopad 1989 dostal nádech mytologického mezníku v moderních dějinách českých zemí. Před dvaceti lety začala tzv. sametová revoluce. Kdo byli její vůdci? Co se vlastně stalo? Je skutečně pravdou, že 17. listopad je koncem totality? Mnoho otázek se vynořuje z tohoto mytologického data, které muselo, podobně jako každá jiná historická událost, dostat punc události nanejvýš výjimečné a hodnotově nejskvělejší. Bylo napsáno mnoho knih a článků o 17. listopadu. Ze všech stran se dozvídáme podrobnosti večerního zásahu, dlouholetý boj protikomunistické opozice v ilegalitě, znovu jsou nám opakovány záběry z Letenské pláně a z dalších míst tehdejšího Československa, projevy nově nastupujících pohlavárů - chcete-li papalášů, kteří se ukazují po celá desetiletí, že nejsou o nic lepší než jejich komunističtí předchůdci. Když si dnes přehrajeme tehdejší události, musíme konstatovat, že sliby dané novou politickou garniturou se nesplnily. Pamatujeme se, jak M. Zeman řečnil na Letenské pláni a hodnotil stav našeho národa ve srovnání se západními zeměmi, jak jsme pozadu, jak bude mnoho let trvat než je dohoníme. Dokonce zazněla taková slova, že nebude nezaměstnanost a další sociální nejistoty. Následovalo naivní Havlovo Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, které bylo stejně tak absurdní jako celá komunistická nauka o třídním boji a zvrácenost totalitního režimu. Ale za pár dní si český Švejk pospíšil, aby se zasedlo k jednomu stolu s těmi, kteří ještě před měsícem, případně desítkami let pronásledovali a terorizovali tento národ. A v tu chvíli bylo zřejmé, že tato revoluce nebude klasickou revolucí, kterou známe z Francie 18. století. Tato revoluce dostane název sametová, protože v ní nová garnitura začala nebezpečným způsobem vést dialog s představiteli totalitní moci a krýt jejich zločiny. Každému je jasné, že vést dialog s ďáblem je ošemetná věc a vede k tomu, že člověk ďáblu nakonec podlehne. Stalo se tak i v případě představitelů Občanského Fóra a Verejnosti proti násiliu. Komunistická moc totiž mohla během několika málo hodin utopit v krvi celou tuto "studentskou naivitu", která pochodovala Prahou z Albertova na Národní třídu.

Došlo k jednáním, ze kterého si prostý člověk odnesl jediné na adresu komunistů: Předejte moc a nebudete stíháni. Poté došlo ke Klausovu utahování opasků, amnestii vězněných a k první vlně zdražování. Více či méně se politická totalita přeměňovala v totalitu ekonomickou. Pozlátkem nového režimu bylo heslo: otevřené hranice, možnost svobody pohybu. Je toto možné ve chvíli, kdy nemáte peníze a ekonomická totalita papeži odsouzeného kapitalismu tvrdě dolehne na prostého občana? Začala doba decentralizace hospodářství: Od stejně mylného plánovaného hospodářství k neviditelné ruce trhu spojené se slavnou krádeží v podobě privatizace.

Začalo se s vracením komunisty zabaveného majetku a noví majitelé se ujímali svých nemovitostí. Výjimkou byla z části Církev katolická a menší křesťanské denominace, případně šlechtické rody, kterým bylo v pluralitní společnosti ve jménu svobody vráceno minimum. Dalším pozlátkem bylo znovuoživení vzpomínky na Benešovy dekrety, dávno zasuté a zapomenuté, a začala opětovně česká protiněmecká rétorika, která používala sentence o kolaborantech a zrádcích a že vlastně všichni sudetští Němci byli zrádci. Historická zglajchšaltovaná věda, pohrobek komunistické mašinérie, pokračovala se stejnými učebnicemi historie i v době tzv. "svobody". Je jistě zajímavé, že se po 40 letech vracel majetek oprávněným vlastníkům, ale už se nikdo neptal, jestli se neděje další nespravedlnost u těch, kteří majetek získali řádnou koupí a nevěděli, že jde o zabavený majetek z let 1948-1950. Rudý démon se změnil v různobarevného démona mamonu, mafianismu a nikým neřízené české společnosti, na jejímž vrcholu trčí vlády jedné pestrobarevné nekritizovatelné mocenské oligarchie a političtí tajtrdlíci různobarevných stran aby se nakonec ujali vlády bývalí estébáci a nomenklaturní kádry, které se přizpůsobily novému světovému kapitalistickému pořádku. 

Program důsledné demytologizace českých národních dějin

Před současnými mladými historiky stojí velký úkol - Demytologizovat české národní dějiny a zbavit je lží a mytologických nánosů národních buditelů a československých historiků, kteří znásilnili české dějiny. Historická práce by se měla ubírat směrem důsledné demytologizace dějin a přijmout i některá fakta, která budou pro mnohé Čechy šokovou terapií. V tomto demytologizačním procesu by se měla očistit historická paměť národa, který trpí amnézií (totální ztrátou paměti) a přizpůsobuje dějiny uměle vytvořeným nereálným světům, které nikdy neexistovaly. Česká historická věda vytvořila nereálné dějiny, které se nikdy neodehrály, dokonce je můžeme prohlásit za českou národní pohádku, prozatím s dobrým koncem pro Čechy. 

A co dnes vidíme? Nástup totalitního nového světového řádu, který si vymýšlí své koronakrize, aby občany zbavil toho, co bytostně patří k lidfské bytosti: svobody jednání, svobody projevu a svobody pohybu a učinil z nich načipované, otestované a vakcinované otroky, které bude drtit. cesta k antikristu a jeho vládě je plně otevřena. Ve své knize Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003 píše autorka Hertzová, Noreena: "Není divu, že hvězda politiků zapadá. Lidé vnímají rostoucí impotenci tradiční politiky i neochotu politiků zastat se jich a v důsledku toho odmítají politiku jako takovou. Po předlouhém boji za všeobecné volební právo dnes prapravnučky žen, které se připoutávaly řetězem k zábradlí jen proto, aby mohly hlasovat, vyjadřují svůj politický postoj tím, že politiku odmítají. …Rychlost, s níž vlády provedou jakoukoli změnu ve své politice, je směšná v porovnání s rychlostí, jakou mezi sebou dnes na internetu mohou komunikovat spotřebitelé a nátlakové skupiny."

Vítejte v anarchii a v novém typu totalitarismu! NWO ist da!

Když se lidé dozvěděli před vánočními svátky 18. prosince 2011 o smrti V. Havla, někteří pouze mávli rukou, jiní se aktivně zúčastnili pohřbu a podepisovali kondolenční knihu. Co pro českou a evropskou generaci znamenala jeho postava? Když se nad tím snažíme objektivně zamyslet, tak nepřinesla ani změnu režimu, ani svobodu. Nepřinesla nic české zubožené zemi, ani Evropě. Spíše se ukazuje, že byla osobou vytvořenou mediálními kampaněmi Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (pozn. redakce MC - http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=726024 ) Byl to uměle vytvořený produkt "disidentské" a západní liberálně demokratické kliky. Tudíž tato osoba je pro obyčejného českého člověka, který nepodléhá masmediální hysterii a kampaním, ničím. Komunistický režim nepadl díky Havlovi, ale proto, že se soudruzi rozhodli změnit režim v jiný režim. Už jste někdy viděli, aby se komunisté vzdali moci bez boje? Ano, stalo se to poprvé v dějinách - v tehdejším Československu. Začalo se tomu říkat sametové předání moci. Jedna z největších lží, jakou svět viděl. Jaká je však pravda? Stalinistický model vlády byl jistě dlouhodobě neudržitelný a očividně se přežil a proto bylo nutné změnit pohled na svět a rovněž nástroje k dosažení cílů. Komunismus nebyl poražen, pouze změnil taktiku a veřejné fungování. A v tomto sametovém podvodu byl ústřední figurou V. Havel, prominentní vězeň bolševismu a sluníčkář. S hrůzou však lidé zjistili, že tomuto člověku, který se skutečně o nic nezasloužil, byla věnována až nepatřičná pozornost. Pořádali se kvůli němu tři dny státního smutku, chce se speciálním zákonem stanovit, jak se báječně zasloužil o stát, pořádají se tryzny obludných a nestoudných rozměrů jako za stalina, či Brežněva. Nebezpečně to vypadá jako pohřeb Kim Čong ila, který zemřel ve stejných dnech jako Havel. Jaký je rozdíl mezi oběma státníky a jejich režimy?

Mediální obraz nebožtíků

Společný je v tom, že oba dva jeli na vlně mediální propagandy jako jakási ikona. Každý za sebe a za své mocenské bloky. Byli zkonstruováni, aby naplnili svůj úkol. Jeden jako "osvoboditel" od komunismu, druhý jako "osvoboditel" od imperialismu a kapitalismu. Oba dva byli sestrojeni, aby podpořili své národní "tradice" revolučních režimů, aby byly doplněny Pantheony národních bohů moderních revolučních systémů. A výsledek: zubožené, zničené a vytunelované země. Je jenom smutné, že tři dny smutku se nedrží za utýrané děti, za ekonomicky zbídačenou rodinu, na kterou se valí další úsporná opatření, za miliony zabitých nenarozených dětí, za zabíjení lidí v nemocnicích při eutanáziích. To by totiž moderní společnost nevyšla ze dnů smutku, protože by tyto trvaly nekonečně dlouho. Převrácené hodnoty se bohužel v moderní a revoluční společnosti objevují ve stále větším počtu. A je jedno, jestli je u moci stalinistický režim, nebo liberálně demokratické monstrum. Obě totality jsou z katolického hlediska nepřijatelné, protože je papežové v minulosti odsoudili.

Kam nás zavedla pravdoláska? Do kleptokracie a morální spouště.

A proto je třeba, aby obyčejný prostý člověk řekl jasně NE pravdolásce, která nepřinesla nic. Jenom plané řeči o lásce (navíc falešně chápané) a liberálně-demokratický totalitarismus lidských práv, který je právem pouze pro oligarchy, a nevyřeší vůbec nic. Spíše obecný lid naštve. Tato pěkná slova o pravdolásce se stala pomyslnou divadelní oponou, za kterou se třicet let rabovalo, vykrádal se materiálně a duchovně stát i národ. I toto je poslední absurdní drama představené občanem Havlem. Když to nebylo přímou Havlovou vinou, je třeba jeho osobu chápat jako symbol tohoto Lumpen - režimu, tudíž tento cejch mu zůstane. Je vpravdě pravým synem TGM a Beneše i svých politických oponentů z řad komunistů a dalších nešťastníků. Je to jedna nepřetržitá tenká revoluční linie, která v této zemi pokračuje. Monstrózním pohřbem se muselo přeci ukázat, že moderní český stát má své velké hrdiny s pomyslným velkým S na prsou, jejichž dráha jako mluvků o svobodě a humanitě skončí na lafetě děla. Proto tak nákladné ceremonie, proto tolik humbuku kolem V. Havla. Pohřeb a tryzna občana Havla je podobná uctívání hrobu neznámého vojína. Kladou se k němu stovky květin, věnců, hovoří se o hrdinských činech zemřelého, ale náhrobek a činy zemřelého jsou fikcí, protože vše je vykonstruované.

Pomůže armáda historiků a demytologizace občana Havla

Teď už je na armádě historiků, aby nám vyhrabali zasutou, ale pravdivou osobu pana Havla a nebyli politicky korektní, ale představili nám Havla, jakým skutečně byl a co skutečně provedl, či neprovedl. Přejme jim, aby dokázali očistit tuto postavu od mediálních klišé, nánosů a prostý občan ji uzřel v její ryzosti. Prozatím je toho žalostně málo, co dobrého učinil. Lafetu, vyznamenání a čestné doktoráty není možné počítat za důkaz toho, že se opravdu reálně zasloužil o tento stát.

A věčnost občana Havla?

A věčnost? Překvapí drzost lidské propagandy, která nezná mezí: Už ho glorifikují, až do nebe umisťují, hovoří se o smíření s Bohem, o věčnosti za oponou smrti, o které se prý málo ví. Modernismus sestry boromejky, která se o něho v posledních měsících starala, spojený s falešnými představami o tom, kdo může a nemůže být spasený je skutečně alarmující. (viz články níže, kde jsou rozhovory se sestrou) První katolická premisa: Nikdo z lidí neví, jak dopadl Havel po smrti. Jistě můžeme jenom doufat, že v poslední minutě mu Bůh poskytl poslední milost obrácení. Ale je to stále něco nejistého a jenom na základě pozdravu Tak Pán Bůh s námi…nemůžeme říci, že byl spasen. Ba právě naopak. Bůh totiž nehodnotí, jestli mu lidé říkají Pane, Pane, ale podle skutků a plnění Jeho vůle je člověk posuzován. Rovněž převrácení slov sv. Augustina v řeči sestry boromejky je zcela alarmující. V souvislosti použitého citátu je u sestry zřetelné popření úmyslu Ježíše Krista založit jednu archu spásy - tj. Církev. Samozřejmě, že Bůh může i poslední milost obrácení dát někomu mimo Církev na smrtelném loži, ale není to universální, je to zcela výjimečná milost, která je udělena dle úradku Božího tomu, kdo nezaviněně nezná pravou víru a žije mimo hranice katolické Církve. Naopak platí, že kdo o Boha nezavadil celý život, tak se nemůže divit, že mu Pán nebude chtít setřít onu pověstnou slzu z oka a že se mu šťastná věčnost uzavře navždy. Sestra "Veritas" se neprojevila jako milosrdná sestra sv. Karla Boromejského, od které se očekává, že nejenom poskytne péči o smrtelné tělo, ale zvláště o duši. Měla povinnost ho připravit na smrt a na osobní soud před tváří Boží a ne hovořit v naivních slovech o tom, jak byl Havel vlastně bohabojný a že prošel bez úhony. I z toho se bude muset sestra jednou před Bohem zodpovídat, proč utvrdila svého umírajícího v jeho vlastních zaslepenostech a omylech. Zvláštní patos, který čiší z její výpovědi, budí dojem povýšenecké až pyšné sebejistoty, že dojde automaticky spásy. Spása však není automatická. To by jistě sestra měla vědět, pokud nosí jméno Veritas - Pravda. Něco tak strašného člověk opravdu už dlouho nečetl a neviděl na vlastní oči. Humanisté se už připravují do svého "ráje".

Odkazy, které doplnila redakce MC k tématu:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726469#utm_source=article-hint&utm_medium=referral

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726612#utm_source=atlasHP&utm_medium=newsbox&utm_content=position-2

http://zvedavec.org/pohledy/2005/05/1198-vaclav-havel.htm?PHPSESSID=hhq7g629p7e4oqi62eo0sqb326

http://www.zvedavec.org/pohledy/2006/03/1522-tajemne-havlovy-restituce.htm?PHPSESSID=jd858msbldn750gmkndm29b763

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/12/4747-a-od-zitra-se-narizuje-truchlit.htm

Oslava 400 let od velkolepého vítězství katolických armád na Bílé Hoře - 400 Jahre seit der Schlacht am Weißen Berg 1620-2020 - Grossartiger Sieg der katholischen Glaube

Praporec Svaté katolické ligy

Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. před 400. lety byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské. Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):"Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným. My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena." A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci. Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům: Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo-náboženským překrucováním, proti podrývání zákonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestantskou herezí, je to odveta a pohřbení husitství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!) Santa Maria della Vittoria! Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě. Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde. Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias.

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.

 

Svobodné zednářství jako nepřítel katolické Církve a zdroje subverze společnosti a permanentní Revoluce - Die Freimaurerei als Feind der katholischen Kirche und Quellen der Subversion der Gesellschaft und der permanenten Revolution

 

Osvícenství bylo vyvoláno nejenom politickou a ekonomickou změnou situace Evropy 16. a 17. století, ale také touhou po změně společnosti a světa. A to i nastartováním procesu Reformace ve Střední Evropě, která byla první Velkou revolucí. Skupinou, která si vytkla za cíl prosazování nového společenského řádu, byly zednářské lóže, které aktivně pracovaly na tomto poli. Postupujme ve výčtu historických faktů, které zřetelně hovoří o existenci zednářství. Jakožto viditelné sdružení, viditelná organizace vstoupilo zednářství v život v roce 1717.[1] Čtyři tehdejší londýnské lóže se v den sv. Jana spojily, aby vytvořily středisko „svornosti a harmonie“. Počátky tohoto hnutí byly pevně zakotveny v šíření falešně chápané tolerance a liberalismu, která byla počátkem nové epochy po tolika letech nejpustších bratrovražedných náboženských válek v Anglii, a která přicházela s mírem, který byl nastolen za Cromwella. Příliv osvícenských myšlenek a působení některých myslitelů anglického empirismu, mělo za následek široký rozvoj tohoto hnutí. Zvláště již výše zmíněný John Locke zastával ideu snášenlivosti mezi jednotlivými společenskými a náboženskými vrstvami. Průkopnickým dílem se staly Letters of toleration (1667), které vzbudily trvalou pozornost a ještě po mnoha desetiletích sehrávaly významnou roli při formování nového pohledu na stát, na člověka a jednotlivé společenské vrstvy. Hlavním aspektem osvícenství bylo zakládání přírodovědeckých a vůbec vědeckých akademií a důraz byl kladen na poznání přírody a fungování světa. V roce 1645 byla v Londýně založena přírodovědecká akademie, která se v roce 1662 změnila v Royal society. Badatelé však kladou počátky zednářství hlouběji do minulosti. Rok 1717 je však prvním známým datem, které je historickým počátkem vzniku zednářských lóží v anglosaském světě.  V roce 1723 vznikla základní zednářská konstituce.[2] Jejím původcem byl reverend James Anderson. Ve stejném duchu kráčela i jiná díla. William Preston napsal knihu Illustrations of Masonry a dr. George Oliver svým dílem Antiquities of Freemasonry podpořil tyto smělé legendy o prapůvodu zednářství.[3] Pokud zednáři vždy rozvíjeli legendy o původu zednářství, tak zcela jim můžeme dát za pravdu. Skutečně vznik zednářství spadá do pádu andělů a Luciferova Non serviam. Legendy však stály stranou. V útrobách vzniknuvšího zednářského bratrstva se počala objevovat symbolika a začalo se pracovat na vývoji zednářského kultu.[4] Historie zednářství[5] začíná na počátku 18. století po rozvoji teosofických a osvícenských systémů, které znovu ožívají.[6] Zednářství v sobě zahrnuje směsici nejrůznějších kultů, které byly praktikovány v antice a dochovaly se o nich zmínky v literatuře.[7] Odlišný vývoj byl ve Skotsku, kde byla založena první lóže „Mary´s Chapel“, již v roce 1598 a je známa zápisní kniha všech členů této lóže. Mezi zakládající členy již výše zmíněné londýnské lóže lze jmenovat Johna Theophila Desagulierse, Anthony Sayera, George Payna a Johna vévodu z Montagu.[8] V roce 1723 bylo již známo 52 lóží. V řadách zednářů se objevovali i lidé, kteří vyzrazovali jejich tajemné rituály a můžeme říci, že díky nim bylo možné rekonstruovat údaje o zednářstvu a jeho působení v dějinách novověké Evropy. Prvním takovým vyzrazením bylo vydání „The Mason´s Examination“, které vyšlo anonymně v nakladatelství Flying – Post v roce 1723. Zvláštní proslulost si získalo dílo „Masonry dissected“ (Rozpytvané zednářství) od Samuela Pricharda. 17. července 1751 došlo k založení Grand Lodge of England. Jejím zakladatelem byl Laurenc Dermott. Byla druhou významnou lóží v Londýně. Obě lóže existovaly vedle sebe až do roku 1813, kdy vznikla United Grand Lodge of Freemasons of England.[9] Zednářství ve Francii mělo své průkopníky v André – Francois Lebretonovi a vévodovi d´Aumontovi. V roce 1732 vznikla Le Grand Orient de France a v roce 1756 vznikla Velká Francouzská lóže.[10] Francouzské zednářství bylo však tvrdě pronásledováno a to zvláště po zákroku papeže Klementa XII, který vydal bulu „In eminenti“. Součástí francouzských lóží byli i encyklopedisté a mezi nimi Denis Diderot, Montesquie, d´Alembert, a dokonce i Voltaire.[11] Již v díle Les Francs Macons ecrases (Rozdrcení zednáři, 1747) jehož autory jsou významní odpůrci zednářů abbé Perau a abbé Larudan, se poprvé objevila souvislost mezi revolučními hesly Fraternité, Egalité, Liberté (Bratrství, rovnost a svoboda) a svobodným zednářstvím, které tyto ideje chtělo realizovat v praxi. Jaký však mělo zednářství vztah k revoluci 1789? Není možné potvrdit, že by všechny zednářské lóže revoluci zahájily a podnítily. Nehovořím zde o jednotlivcích, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Na druhou stranu ideje, které zednáři, ústy svých osvícenských představitelů hlásali, byly tytéž, které hlásala revoluce 1789. Zednářství tedy ideově zaštítilo tuto krvavou událost, která patří k nejnešťastnějším událostem dějin lidstva. Pravá tolerance a svoboda ve stylu zednářství byla ukázána pod gilotinou a na popravištích.

 

Rozchod katolicismu se svobodným zednářstvím

Zeptejme se však na velmi důležitou otázku, proč se současné papežství v osobě Klementa XII. (a později Lva XIII.) nekompromisně postavilo proti velmi lákavé zednářské myšlence tolerance mezi národy, bratrství mezi společenskými a náboženskými vrstvami, a svobody a důstojnosti lidské osoby.

           Jak již bylo výše uvedeno, zednářské ideje jsou z části vzaty z pythagoreismu 

a gnosticismu.[12]  Základem zednářské filosofie a celého jejich učení je teze o absolutní svobodě svědomí člověka a naprosté autonomii jeho rozumu.[13] Pouze v tomto výchozím předpokladu existuje v zednářství jednota. Zásada naprosté svobody smýšlení způsobuje velkou myšlenkovou diferenciaci mezi konkrétními lóžemi a jednotlivci. Z negativního pohledu lze zednářskou filosofii definovat jako svobodomyslnou nauku, která zavrhuje veškeré nadpřirozené hodnoty. To ovšem znamená odstranění nadpřirozeného náboženství, nadpřirozené víry, tedy naturalismus, který stojí v opozici vůči všemu Božímu,[14] a úcty ke všemu, co Bohu odporuje. V rámci některých lóží převažuje směr objevovat hodnoty náboženství, ale existují pouze v rámci deistické nauky, ve které Kristus je ztělesněním ideje Boží. Přes nesourodost myšlenkových názorů, existuje pověra o skryté vnitřní síle, která magicky obepíná celý svět, a tato síla musí naplnit celé životní prostředí, aby jí lidstvo bylo určitým smyslem naplněno.[15] Zednářské myšlenky ústí do hominismu, tj. ke zbožštění člověka a jeho práv, což samozřejmě může v extrémních případech vyústit k pokusům o realizaci nadčlověka.[16] Přílišné zdůrazňování tolerance, humanismu a lidských práv bez Boha jsou ve své podstatě mylné a tudíž je tímto svým zaměřením směrem nikoliv lidstvo osvobozujícím a nepřináší světu nic jiného než zmatečné a nepravdivé názory na podstatu světa, na člověka a na Boží majestát. Zednářství nezná skutečnou víru v osobního Boha a v nemožnosti přijmout nadpřirozené zjevení se stalo z pohledu Magisteria Církve zcela nepřijatelné. Budování přírodovědeckých a jiných vědeckých institucí a akademií bez zdůraznění přináležitosti ke křesťanské zvěsti a zjevení vlastně vytvářelo a vytváří akademie bez Boha směřujícího k atheismu. Zednářství vidělo v katolické Církvi brzdu revolučního 

a osvobozeneckého hnutí a vývoje. Zednářství vidělo a vidí i přes hesla tolerance a plurality v katolické Církvi odvěkého nepřítele (což katolická Církev vidí zase v zednářství svého odvěkého nepřítele), proti kterému neustále brojí zdůrazňováním uzavřenosti a strnulosti katolické hierarchie i v popírání zjeveného náboženství a pravd. Zednářství vidí svůj utopický cíl v dosažní dokonalé humanity světa a lidstva.[17] Významným členem zednářského hnutí byl Joahnn Gottlieb Fichte, který ve svém díle Philosophie der Maurerei, Briefe an Constant, jež vyšlo v roce 1802[18] hovoří o zednářství. Je to soubor filosofických přednášek. Zednářství je popisováno jako společnost založená na duchu svobody, která odmítá veškerý dogmatismus. Ale zároveň vede k myšlenkovému chaosu a atheismu a totální anarchii. Velkým odpůrcem zednářství byl i hrabě Metternich, který považoval po celý svůj život zednářství a ostatní tajné organizace za původce všech revolucí a za rozbušku, která může kdykoliv zničit státní autoritu.[19] Konflikt mezi papežstvím a zednářstvím byl očekáván a skutečně brzy přišel v podobě již výše zmíněné buly Klementa XII. Bula In eminenti je průkopnickou a skvělou bulou. Poprvé se z úst římského pontifika vyslovuje odsouzení všech tajných teosofických společností, které se netýkají pouze svobodného zednářstva, ale i například rosikruciánů a jiných tajných bratrstev. Bula byla vydána 26. dubna 1738. Ještě konkrétně nehovoří o nauce zednářů, ale přímo je odsuzuje pod trestem automatické exkomunikace. Je zde popsán jeden z nejnápadnějších znaků, kterým zednáři prosluli. „Tyto spolky, v  kterých se lidé všech náboženství a sekt – spokojující se zdáním jakési přirozené počestnosti – se spojují těsným a tajemným poutem podle ustanovených zákonů a obyčejů, a zároveň potají působí,...“[20] Tuto konstituci potvrdil nástupce Benedikt XIV. v konstituci Providas. Významnou prací na kterou navázali papežové bl. Pius IX. a Lev XIII. je dílo jezuity S.H. Pachtlera a jmenovalo se „Tichá válka proti trůnu a oltáři[21] a dílo „Modla humanity“[22], kde je ukázáno v čem spočívá největší omyl zednářství. Je to falešný pojem rovnosti a humanity, která by měla být nastolena na zemi. Je to čistý indiferentismus, který spojuje lidi různých ras, náboženství a nejrůznějšího zaměření. Zednářství se proto může považovat za průkopníka modelu liberální a globalistické demokracie, které jsme svědky. Demokracie sekularizované a atheistické, plné humanity a plurality, plné nenávisti vůči všem, kteří jsou opačných názorů, ale neschopné existovat a splňovat požadavky stabilního zřízení pro různorodost členů a názorů demokratického uspořádání a pro myšlenkový a ekonomický chaos, který vládne v demokratické společnosti. Typickým znakem demokratické společnosti je fakt, že je vybudována bez křesťanství na rovině čistě lidské a měřítkem správného fungování společnosti a správnosti je většina, která stojí a padá s určitými dohodnutými pseudoprincipy rádoby tolerance, které je stejně tak totalitaristní jako byla třeba úroveň tolerance za komunismu, či nacismu. Středem takové demokracie je kult humanity, který je postaven nade vše.

 V odsuzujících stopách kráčí Pius VII., který v roce 1821 vydává konstituci Ecclesiam a Christo Iesu a Lev XII. v konstituci Quo Graviora v roce 1826 převzal ustanovení předchůdců a potvrdil je. V témže smyslu vyzněly projevy a dokumenty Pia VIII. v roce 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. v encyklice Mirari vos a zvláště Lev XIII. v encyklice Humanum Genus z roku 1884. Od nynějška jsou ideje a existence svobodného zednářství spojeny s odsouzením. Papežové odsoudili indiferentismus jako nauku, která hlásá myšlenku, že všechna náboženství jsou si rovna a stejně dobrá a proto si člověk může vybrat jakékoliv náboženství. Katolická Církev však vždy zdůrazňovala, že jedině ona je Církví založenou Kristem a tudíž, že mystické tělo Kristovo je pouze a jedině plně realizováno v katolické Církvi a nikde jinde. Proto nikdy nemohla souhlasit s názorem svobodných zednářů (a osvícenců), že všechna náboženství jsou odrazem jedné pravdy, že jsou stejně dobrá a že v podstatě neexistuje pravda a lež, pravda zjevená a blud, ale nějaká pravda, ke které lidstvo v nejrůznějších náboženských společenstvích směřuje. Je také zajímavé, že encyklika Providas zavrhuje tajné společnosti i proto, že civilní právo je považovalo za nekontrolovatelné státní autoritou a tudíž i církevní právo neznalo pojem tajné společnosti, které neexistují a nefungují legálně, to znamená veřejně a s povolením státních či církevních orgánů. Pius VII. potvrzuje výše zmíněné papežské dokumenty ohledně zednářství a zvláště se zajímá ve své bule Ecclesiam a Jesu Christo o hnutí karbonářů, kteří působili v Itálii, lépe řečeno v Itálii rozdrobené do různých městských států. Karbonáři (Carbonnari) usilovali o sjednocení Itálie a to mnohdy násilnou cestou revoluce, jak to měl později zažít sám bl. Pius IX., když církevní stát zanikl díky tlaku národnostního sjednocování Itálie, ve které důležitou politickou roli hráli právě karbonáři. Pius VII. byl svědkem Velké francouzské revoluce, kterou odsoudil. Byl svědkem svržení francouzského krále, destrukce katolické Církve ve Francii a celkového zhroucením královské moci. Lev XII. v konstituci Quo Graviora poukazuje na fakt, že zednářství nejvíce působí, jak jsem již výše uvedl, na akademické půdě, v různých vědeckých institucích a akademiích. Je to logické. Je také nepochybné, že karbonáři a členové jiných tajných společností existovali nelegálně a mnohdy byli extrémisty, kteří chtěli násilnými počiny zvrátit státní a církevní autoritu, kterou považovali za překonanou. Stát pronásledoval stejně dobře karbonáře jako i jiné členy tajných nelegálně organizovaných skupin anarchistického zaměření. Avšak je nepochybné, že členové různých tajných spolků a sdružení nebyli ideově stejně zaměření jako učení katolické Církve. Neexistovalo žádné sentire in omnibus rebus religionis cum Ecclesia catholica. Proto muselo dojít k tomuto konfliktu mezi katolickou Církví a státem na jedné straně a svobodomyslným zednářstvím na straně druhé a to v pojetí Božího Zjevení, v pojetí Boha jako osoby, v náhledu na nadpřirozený a přirozený zákon, na podobu státu a společenské uspořádání a náhledu na to, co je a co není lidská svoboda a odkud pramení. Rozeberme si nyní nejvýznamnější encykliku na téma svobodného zednářství. Je jí encyklika Lva XIII. Humanus genus.[23] Byla zveřejněna na základě dokumentu, který se dostal do rukou papeže Řehoře XVI. mezi léty 1820 až 1846, který je znám pod názvem Alta Vendita a jehož autorem jsou italští karbonáři. Pravost tohoto dokumentu, který jedná o tom, jak zničit katolickou Církev[24], potvrdil Pius IX. 25. února 1861.[25] Tento dokument byl projevem boje mezi ideou sjednocené Itálie, kterou hájili karbonáři a mezi ideou obnovení a reformy papežského státu, kterou hájili římští papežové  po celé 19. století. Je však zajímavé, že tento dokument jde ještě dále, jaksi za problém kolem existence papežského státu a sjednocené Itálie, který byl tak ožehavý v druhé polovině 19. století. On zcela otevřeně hovoří o nepřátelství mezi katolicismem a zednářstvím a o tom, že přijde doba, kdy zednářství se bude ze všech svých sil snažit rozdrtit katolickou Církev a celou křesťanskou společnost.[26] Proto také všechny papežské dokumenty polemizují s tímto a podobnými dokumenty a ukazují velké nebezpečí pro celý křesťanský svět. Zednářství bylo v encyklice Humanus genus obviněno z naturalismu, který hlásá nutnost, aby lidská přirozenost a lidský rozum byl učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Zednářství, jak již bylo výše uvedeno, popírá Boží zjevení, má odpor vůči dogmatizaci Božích Tajemství a proti každé pravdě, kterou není možné dokázat rozumem. Významným počinem a požadavkem zednářů je oddělení státu a Církve, oddělení trůnu a oltáře. I v otázce existence Boha a existence Zákona Božího je zednářství skeptické. Bez tohoto pevného základu o řízení světa Bohem a jeho zákonem, který ustanovil, zbývá zednářské ideologii pouze přirozený zákon světa, na kterém stavějí své základy mravnosti a státu. Mravnost v zednářském pojetí ovšem nepochází od Boha, ale je čistě lidskou vlastností jednat mravně a tudíž mravnost oddělená od Boha je jedinou možností. Jediným měřítkem je člověk a jeho důstojnost, o které nehovoří jako o poskvrněné dědičným hříchem, ale dochází k přehánění a přílišnému zdůrazňování hodnoty člověka. Tak nastupuje lhostejnost vůči zjevenému náboženství.  Nejenom papežové poukazovali na nebezpečí tohoto zednářského vidění světa. Hermann Gruber SJ byl rozhodným protivníkem zednářů a kritizoval jejich svobodomyslný program ve několika bodech[27]:

1) Zednářství je zdrojem liberalismu, domněle náboženského nebo konfesijně neutrálního. Ve skutečnosti jde o anti-supranaturalistický, prakticky nedogmatický ráz.

2) Jeho princip je naturalisticky humanitární.

3) Podržuje v sobě deistické vidění světa.

4) Odmítnutím zákona Božího a zbožštěním člověka na Boha se vytváří nebezpečná ideologie, která vede buď na jedné straně k atheismu a anarchii a nebo k nějakému totalitarismu
a nesvobodě.

5) Zednářství je zdrojem neutuchající Revolty proti Církvi Kristově a státním autoritám

6) Zednářství je původcem tzv. lidských práv, které nejsou ničím jiným než vyhlášením anarchie ve společnosti, kde každý řídí sám sebe, kde zaniká autorita, kde se ničí i samotné základy přirozeného řádu.

7) Zednářství bojuje proti Bohu a nadpřirozenému řádu Jím ustanoveným.

8) Zednářství je strůjcem permanentní Revoluce ve společnosti a v jednotlivých státech.

Zednářství je nepřítelem římské Církve a římská Církev všechny bludy, které ze zednářství vycházejí, odsoudila: liberalismus, modernismus, liberální demokracii, bolševismus, nacionalismus, nacismus a fašismus. Ještě dnes platí ustanovení římských papežů ohledně členství v zednářských lóžích a je trestáno pro katolíky automatickou exkomunikací a to i v době po dekadentním II. Vatikánském koncilu - jednoho z bodů zednářského plánů na zničení katolické Církve.

---

[1] Eugen Lennhoff, Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha, 1993

[2] The Constitutions of the Free-Masons, containing the history, charges, regulations etc. Of thet most ancient and right worshipful fraternity.

[3] Eugen Lennhoff, ibidem, str. 28.

[4] Ludwig Keller, Die geistlichen Grundlagen der Freimaurerai, Jena, 1911.

[5] Lionel Vibert, Freemasonry before the existence of Grand Lodges,

[6]  Je možné souhlasit také s teorií, která se objevuje ve výše zmíněné literatuře, že počátky zednářství je možné nalézt v kamenických hutích, které se podílely na budování sakralních staveb, a které se spojily dohromady na sjezdu několika kamenických hutích v roce 1459 v Regensburgu. Vznikl tak kamenický svaz.

[7] Jmenujme předně eleusínská mystéria, Pythagorovskou geometrii, perský kult Mithrův, prvky židovské Kabally s prvky a motivy starozakonní zvěsti.

[8] Eugen Lennhoff, Svobodné zednářství, Praha ,1993, str. 46-47.

[9] Grand Lodge of Scotland vznikla 19 let po londýnské lóži, Lodge of Gentleman Masons v Irsku v Dublinu  vznikla v roce 1723.

[10] Albert Lantoine, Historie de la Franc Maconnerie francaise, 2. Vydání, Paris, Nourry, 1927.

[11] Eugen Lennhoff, ibidem.str. 64, 68.

[12] Kolektiv autorů SVAM, Svobodní zednáři, SVAM, Praha, 1992.

[13] L. Haas, Wolnomurarstwo v Europe srodkowo – wschodniej w XVII i XIX wieku, Ossolienum, Wroclaw, 1982, str.38-145.

[14] J. Kroupa, Alchymie štěstí, Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1986, str. 60.

[15] Kroupa, ibidem, str. 64,69, 80, 215.

[16] Kolektiv autorů SVAM, Svobodné zednářství, SVAM, Praha 1992.str. 24

[17] Lennhoff E., ibidem.str. 98

[18] ibidem.,str.99

[19] ibidem.,str.117.

[20] ibidem,.str.236.

[21] Der Stille Krieg gegen Thorn und Altar, Amberg, Habbel, 1873.

[22] Der Goetze der Humanität, Freiburg, Herder, 1875.

[23] Podobně i encyklika Dall´Alto Dell´Apostolico Seggio z 15.10.1890,  která pojednává o zednářství v Itálii.

[24] Cahill E. SJ, Freemasonry and the Anti-Christian Movement, Gill, Dublin, 1959, str.101.

[25] Vennari John, Die ständige Anweisung der Alta Vendita,  Verlag Rex Regum, Jaidhof, Austria,2000., str.13

[26] ibidem,str.16.

[27] Lennhoff E., ibidem, str. 258.