Potvrzuje Bible a církevní
kalendář teorii mladé země?(1)
Když se pozorně zadíváme na
některé antimensiony(2) východních kněží, brzy zjistíme, že u některých z nich
je uveden zvláštní letopočet při příležitosti roku, kdy byl vydán knězi k
používání při svaté liturgii. Je to datum od stvoření světa. 1. září 2009 jsme
oslavili rok 7518 od stvoření světa. Ve Východní Církvi je tento den začátkem
církevního roku a původně v byzantských dobách byl začátkem určitého časového
období, kdy se označovala doba pro začátek sklizně, případně výběru daní. 1.
září dostalo příznačně název Indictus. Tento kalendář začal být používán od
roku 691 a
jeho užívání přetrvalo v tzv. pravoslavných denominacích i v době po Velkém
schismatu až do roku 1728. Byl odvozen ze Septuaginty (Gen. kap. 5., kap. 11.),
řecké verze Starého Zákona, která stanovuje datum stvoření do roku 5509 před
Vtělením Ježíše Krista, našeho Spasitele. Navazuje tak na starobylou tradici
Židů, kteří dle Písma určili tento letopočet od založení světa (latinsky Annus
mundi/ Ab origine mundi, dále jako "AM"). Tudíž první den stvoření
byl dle východního kalendáře 31. srpna až 1. září 5509 před narozením Krista.
Řecké slovo "od založení světa" (Apo Kataboles Kosmou) se objevuje na
několika místech v Novém Zákoně (Mt 25:34, Lk 11:50, Židům 4:3, 9:26, Zjevení
13:8, 17:8.) Ne vždy byl indikt počítán od 1. září. V roce 462 byl přesunut z
23. září na 1. září. V roce 537 císař Justinián rozhodl, aby datování kalendáře
začínalo indiktem a tento počátek byl vztažen i na církevní kalendář. Ve spise
"Epocha země" mnicha a kněze Georgia (A.D. 638-39) se objevuje poukaz
na tendenci stanovit v tehdejším byzantském kalendáři nějaký
"startovní" počátek astronomického lunárního a slunečního cyklu. Bylo
to důležité nejenom pro stanovení počátku církevního roku, ale také i s ohledem
na tzv. computus velikonoční Paschy, která měla pohyblivé datum. Právě soustava
19 - letých lunárních a 28 - letých solárních cyklů umožnila tehdejším učencům
stanovit vlastní datum historických událostí jako bylo narození Kristovo, nebo
Ukřižování. Tento způsob počítání byl znám nejenom na Východě, ale byl běžně
užíván s příchodem křesťanství i na vzdálených britských ostrovech. Křesťané
přejali židovský způsob počítání času na základě řecké verze Písma, tzv.
Septuaginty. Na tento způsob počítání času později navázal systém počítat čas
od narození Krista a vynechat tak starozákonní dobu. Proto se dnes běžně užívá
datum od narození Krista Pána - dále jako "A.D.".
Prvokřesťanské počítání času
Nejranější zmínky biblické
chronologie a počítání času dle Písma je možné nalézt u Theofila z Antiochie
(A.D. 115-181) "šestého biskupa od Apoštolů" v městě Antiochie v jeho
polemickém díle "Autolykovi" a u Julia Africana (A.D. 200 - 245) v
jeho "Pěti knihách chronologie". Oba dva byli starokřesťanskými
autory a vycházeli ze Septuaginty.
Dokonce i současní židovští vědci
jako Dr. Ben Zion Wacholder poukazují na mistrovství církevních Otců v určování
času a poukazují na plnou shodu s autentickým zněním Septuaginty, který shodně
vyznívá i ve srovnání s hebrejským textem. Mezi další učence, kteří jsou ve
shodě s církevními otci patří Eratosthenes z Kyreny (275-194 před Kr.), který
byl členem řecké školy v Alexandrii za vlády Ptolemaiovců, dále Eupolemus,
palestinský Žid a přítel Judy Makabejského, který psal v letech kolem roku 158
před Kristem a byl prvním, který dal do souladu mojžíšovské počítání času a
řecké. Dalšími učenci, kteří synchronizovali řecké a židovské počítání času
byli: Alexander Polyhistor (85-35 př. Kristem); Varro (116-27 před Kristem);
Ptolemaios z Mendes (50 př. Kristem), kterého cituje Tacián (Oratio ad Graecos,
38); Apion (1 stol. A.D.); Thrasyllus (36 před Kristem); a Thallus (1. století
A.D.) - Všichni stanovují nezávisle na sobě přesný čas a) potopy za časů Noeho,
která nebyla lokální povodní, ale celosvětovou katastrofou neuvěřitelných
rozměrů a b) doby vyvedení Izraelitů z Egypta. (exodus) (viz Dr. Ben Zion
Wacholder. Biblical Chronology in the Hellenistic World Chronicles. in The
Harvard Theological Review, Vol.61, No.3 (Jul., 1968), pp.451-452.) Potopa světa
byl děj nadpřirozený a mnozí národové o tom tradují své tradice. (dr. J.
Kašpar, Obecná katolická apologetika, nakladatelství Michael s.a., str. 54.) Na
základě těchto zpráv národů se jedná o celosvětovou potopu, která zachvátila
celý svět.
Je zde jasně vidět, že nejenom
Židé, ale dokonce i pohané měli ohledně počítání času podobné informace a
nezávisle na náboženských kulturách stanovili stvoření země a potopu. Je totiž
dnes stále více evidentní křesťanské potvrzení přesného výpočtu potopy na
základě údajů z pohanských národů, které hovoří o potopě, aniž by byly v
kontradikci s křesťanským kalendářem. Totéž potvrzuje i Tacián z Antiochie
(kolem roku 180 A.D.),
Klement z Alexandriae (+ 215), Hippolytus Římský (+ 235), Julius Africanus z
Jerusalema (+ 240), církevní historik Eusebius z Caesareje v Palestině
(260-340) a Pseudo-Justin. Helenistický učenec Demetrius Chronograf (221-204
před Kristem) napsal dílo "O králích Judeje", kde přesně datuje
velkou potopu, narození Abraháma podobně jako Septuaginta a poprvé stanovuje
tzv. Rok Adamův - Éra Adamova a vypočítává čas stvoření světa.
Je třeba poznamenat, že na Éru
Adamovu - první počítání času - navazuje Alexandrijská éra a následně Byzantská
éra. Všechny tyto tři způsoby počítání času na sebe navazují a nejsou v
kontradikci, pokud se týká počítání času od začátku stvoření. Mezi sebou mají
nepatrné odlišnosti. Liší se v rozmezí plus mínus desti až dvaceti let. Rozdíl
v antiošském počítání času (5492 před Kristem) a v alexandrijském (Κόσμου ετη
κατ' Αλεξανδρεις - 5502 před Kristem) je patrný. Tento výše zmíněný rok je rok
narození Krista od počátku země.
Alexandrijské měření času
spatřilo světlo světa v roce 412
A.D. a dosvědčují jej Hyppolyt a Klement z Alexandrie.
Indictus, začátek roku, začínal původně 25. března. Datum 25. března 5493 bylo
přejato i církevními Otci. Zmiňme sv. Maxima Vyznavače a Theophana Vyznavače.
Velmi zajímavý doklad počítání
času od stvoření času nám podává kronika světa, která se jmenuje "Kronika
paschálního okruhu", vytvořena v roce 630 AD antiošskými učenci. Popisuje
dějiny světa od stvoření až do roku 627 po Kristu. Chronologie dějin začíná 25.
března 5507- dnem narození Krista Pána našeho.
Hebrejský text, Septuaginta a
tzv. samaritánský text se liší v dataci skoro o 500 let. (viz Catholic
Encyklopedia, heslo: biblical chronology)
Církevní Otcové - zdroj inspirace
pro katolickou Tradici a nauku o stvoření
Sv. Jan Zlatoústý ve své homilii
"O Kříži a zloději" hovoří o tom, že Kristus otevřel pro nás Ráj,
který byl pro nás uzavřen po dobu 5000 let. (St. John Chrysostom. Homily
"On the Cross and the Thief" 1:2.)
Sv. Izák Syrský napsal v jedné
své homilii toto: …před Kristem, po dobu 5500 a několik dalších let, opustil Adam (a
lidstvo) Boha…. (St. Isaac the Syrian. Homily 19, Russian edition, pp. 85
[Homily 29, English edition, p.143].
Sv. Augustin hovoří ve svém díle
"O Boží obci" (AD 413-426) v kapitole 12:10 o mnohých tisících let,
přesně 6000 letech, existence lidského rodu. Sv. Augustin hovoří zcela jasně o
tom, že posvatné texty jsou posvátné natolik, že se liší od textů řeckého
počítání času, ale že je třeba dát za pravdu textům Písma, před profánnním
počítáním. Odlišnost mezi oběma je však vzhledem k času zanedbatelná. Sv.
Augustin byl zastáncem teorie jednoho stvořitelského aktu, který proběhl
najednou.
Sv. Hippolyt z Říma (cca 170-235)
byl přesvědčen o tom, že narození Páně se událo 5500 let od stvoření světa.
Podává nám následující časové intervaly: "...od Adama k potopě 2242 roku,
potom k Abrahamovi 1141 roků, potom k Exodu 430 let, potom k Jozuovi 41 let, od
něho k Ezekiášovi 864 let, od něho k Josiášovi 114 let, od něho k Ezrovi 107
let a od něho k narození Ježíše Krista 563 let." (George Ogg. Hippolytus
and the Introduction of the Christian Era. in Vigiliae Christianae, Vol.16, No.1
(Mar., 1962), pp.4-6)
V jeho komentáři na knihu Daniel
se dozvídáme, že přijímá rok 5500 AM jako rok narození Krista. Hyppolyt
stanovuje, že Ježíš se narodil ve 42. roce vlády císaře Augusta a tudíž se
narodil v roce 5500 od stvoření světa. Samozřejmě nestanovuje přesný den a
měsíc narození našeho Pána Ježíše Krista.
Velmi pozoruhodnou zmínkou je
dodatek koncilu v Trullo (692), který měl být dodatkem k pátému (553 A.D) a šestému
ekumenickému koncilu (681 A.D),
svolaného císařem Justinánem II., který nebyl uznán římskou Církví jako
ekumenický koncil, kde se uvádí datum zasedání tohoto shromáždění na rok 6190
od stvoření světa. Tento koncil ve většině svých kánonů neodporoval kánonům 5 a 6. ekum. koncilu a
pochvalně se o něm zmínil Papež Jan VIII: "který přijal všechny kánony,
které neodporují pravé víře, dobrým mravům a rozhodnutím Říma." Pro nás
není důležité, že tento koncil nebyl schválen Římem, ale pro zmíněnou ukázku
chronologie počítání času, která byla všeobecně přijímána jak na Východě, tak
na Západě.
Někdo by mohl namítnout, že i
první protestanté učili stvoření světa v šesti dnech. Ano, Luther, odchován ve
středověkém duchu, navazující na spisy svatých otců, zvláště sv. Augustina,
podržel nauku o stvoření v šesti dnech.
Ikonografie stvoření a počítání
času
Ve východní Tradici se
ikonopisectví ubíralo směrem zobrazit stvoření jako akt celé Nejsvětější
Trojice a zobrazuje se například Ježíš Kristus , který tvoří Adama. Ježíš
Kristus, jako nový Adam tvoří starého Adama jako obraz Boží. Tento obraz Boží
je korumpován hříchem ze strany samotného Adama. Jsou známé i ikony, které
zobrazují Ježíše Krista jako stvořitele země a všeho živého. Ikonopisci dávali
přednost zobrazovat Boha v osobě Ježíše Krista, který jediný z Nejsvětější
Trojice vzal na sebe podobu člověka. On je obraz neviditelného Boha, pravý
Adam, prvorozený všeho tvorstva. Tím je svým způsobem jasně zobrazitelný a je
odbourán příliš naturalistický obraz Boha Otce jako stařečka, který tvoří zemi.
Spasitelný motiv stvoření je vyjádřen obratem, že vše bylo stvořeno "skrze
Ježíše Krista" (Ef 3,9) a "pro něho" a "v něm". (Kol
1,16) Kristus byl tedy počátkem, cílem i vzorem stvoření, pro něhož vše bylo
stvořeno. Jiné ikony zobrazují například motiv seslání svatého Ducha, kde
uprostřed pod apoštoly je zobrazen Chronos jako čas, který byl posvěcen
sesláním Ducha svatého a symbolizuje začátek nové éry vykoupeného lidstva.
Problematika kolem tzv.
kreacionalistického hnutí
Kreacionalistické hnutí, které
podporuje mimo jiné teorii o tzv. mladé zemi, tj. že země byla stvořena Bohem
před 7518 lety není protestantským výmyslem. Musíme rozlišovat jednotlivé teze,
které radikální kreacionisté předkládají. Protože obsahem tohoto článku je
pouze téma počtu let od stvoření, resp. stáří země a způsobu, jakým Bůh stvořil
zemi, budeme se dále zabývat pouze těmito dvěma tezemi, které zastává i
kreacionalistické hnutí.
Kreacionalistické hnutí je
nadkonfesijní záležitostí a proto se mohou v něm uplatnit nejrůznější názory a
omyly, které kreacionalistickou myšlenku znehodnocují. Předně bychom měli říci,
že každý věřící je kreacionalista v obecném smyslu, protože ve shodě s Církví
se drží dogmatu o stvoření universa Bohem z ničeho (ex nihilo). Sami církevní
Otcové Západu a Východu takto smýšleli a jejich interperatce stvořitelského
díla se odehrávala nikoliv v rovině přesného stanovení času, i když se tomu
také nevyhýbali, ale v rovině toho, zda šlo o skutečných 6 dní 24 hodinového
cyklu, nebo o jednorázový etapový stvořitelský akt Boží, který netrval více než
okamžik. O miliardách let nikdo nikdy nehovořil. Miliardy let staré země přišly
na svět s Darwinem a jeho učením o vývoji druhů, která se dnes běžně vyučuje na
školách. Je to vědecká fabulace, která nemá se skutečným stvořitelským aktem
nic společného a odporuje novým vědeckým poznatkům, které samy o sobě se mění
skoro každý den a tudíž se o ně nikdy nebude moci katolická Církev opřít. Tudíž
platí, že se i v kreacionalistickém hnutí mohou objevit omyly závažného
charakteru. O tom ale tato práce není.
Bible a historické události
Je však také zřejmé, že Bible
sama o sobě nemusí hovořit o vědeckých tématech (není k tomu ani určena, viz
Pius XII, enc. Divino afflante Spiritus - biblické knihy nejsou primárně
knihami dějepisnými ani přírodovědnými), přesto se jeví jako zcela přijatelné,
že Bible popisuje historické události, osoby a děje. Na druhou stranu to ovšem
neznamená, že se v Písmu nehovoří o historických událostech a skutečně
existujících osobách. O jejich historičnosti mohou pochybovat dnes už jenom
modernisté. Začíná se zpochybňováním existence potopy za časů Noeho a nakonec
se odmítne i vzkříšení Kristovo třetího dne dle Písem. Proto sv. Pius X.
správně odsoudil dekretem Lamentabili teze modernistů, které začaly podkopávat
pevné body biblické zvěsti a víru v zázraky. Nakonec modernisté skončili u
humanistického náboženství, které deklarovalo pouze určité morální apely bez
zázraků a nadpřirozena a Kristus byl degradován na pouhého filosofujícícho
potulného rabína. Podobně se vydal i R. Bultmann se svou demytologizací Písma a
otcové druhého vatikánského koncilu, když začali tzv. demytologizovat církevní
tradici a vyřazovat z ní vše, co již bylo "přežité", nebo
neodpovídalo tzv. "vědeckému" pojetí, či bylo "výtvorem"
staletí. Polemiky ohledně některých aspektů stvoření jdou ze strany radikálních
teistů a racionalistů cestou totálního agnosticismu, které odsoudil sv. Pius X.
blahé paměti a který hlásá, že lidský rozum je omezen pouze na oblast jevů,
jsou mu přístupné jen věci vnímatelné smysly, a to ještě pouze do té míry, do
jaké jsou pozorovatelné. Rozum nemá sílu ani právo překračovat tyto limity. Z
tohoto důvodu není člověk schopen pozvednout se ani k Bohu a poznávat jeho
existenci, byť jen z řádu viditelných věcí" (Denzinger, č. 3475).
Nauka Církve o stvoření - závazné
učení
Při této příležitosti je možné
vzpomenout nauku Církve o stvoření. Některé pravdy byly dogmatizovány a
neomylně rozhodnuty Církví římskou, které je nutné příjmout vírou svatou a
katolickou, např.:
Bůh stvořil svět hmotný i duchový
z ničeho. (ex-nihilo) (Dogma, 4. Lateránský koncil, I. Vatikánský koncil)
Tvorové byli stvořeni jako tvorové dobří. Zlo má svou příčinu v tom, že tvorové
zhřešili. (Dogma) Bůh stvořil anděly, tj. duchové, člověku svou dokonalostí
převyšující bytosti. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Andělé byli stvořeni ve
stavu nadpřirozené milosti, nikoliv však ve stavu blaženosti. (Bohovědná
jistota) Někteří andělé zhřešili. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Každý pokřtěný
člověk má vlastního anděla strážného. (Jistota) Každý člověk a každá společnost
(Církev, národ atd.) má anděla strážce. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.
(Dogma) Každá lidská duše je Bohem stvořena. (Bohovědná pravda) Lidská duše je
nesmrtelná. (Dogma, 5. Lateránský koncil) Všichni lidé pocházejí z Adama a Evy.
(Bohovědná jistota) První lidé byli ve stavu spravedlnosti a svatosti (Dogma,
Tridentinum), tento stav byl nadpřirozeným a svobodným darem Božím. (Jistota,
sv. Pius V., 1567) První lidé byli nesmrtelní, (Dogma, Tridentinum) byli prostí
nezřízené žádostivosti (Jistota), nebyli podrobeni bolestem a nevědomosti. Tyto
dary byly jim Bohem dobrovolně uděleny a převyšovaly stvořenou přirozenost.
(Jistota) První lidé těžce zhřešili, přestoupivše Boží příkaz. (Dogma,
Tridentinum) Všichni lidé, přirozeným způsobem z Adama pocházejí (vyjma Matku
Boží), přicházející na svět obtíženi vinou: hřích dědičný. (Dogma, Tridentinum)
Hřích dědičný má za následek ztrátu milosti posvěcující. (Dogma, Tridentinum)
Tento zaviněný nedostatek milosti posvěcující tvoří podstatu hříchu dědičného.
Kdo v hříchu dědičném zemře, nemůže dospěti k patření na Boha. (Dogma,
Florentinum)
Diskuze o stvoření povolena v
určitých případech
Na druhou stranu existují teze,
které nejsou chráněny neomylností a věřící je mohou zkoumat, o nich diskutovat,
dokud Matka Církev nerozhodne neomylným způsobem. To se týká i vědeckého fóra.
Do konečného verdiktu Církve svaté je možné o nedogmatizovaných tématech
polemizovat a zastávat je jako teorie. (viz Pius XII., enc. Humani generis)
Pius XII. hovoří o tom, že evoluce nebyla spolehlivě dokázána a evolucionismus
se stal (filosofická aplikace modelu evoluce na lidskou společnost) zbraní
dialektického materialismu a podkládá teze o evoluci celého světa. Papež
zdůrazňuje opatrnost při přijímání hypotéz dosud neprokázaných a dodává, že je
vyloučeno přijímat ty hypotézy, které odporují nauce Bohem zjevené, a že
zjištěná fakta musí být konfrontována a vykládána v souladu s katolickou
naukou.
Mezi tématy, které nebyly
dogmatizovány je například počítání času od stvoření světa, stáří světa, nebo
způsob, jakým Bůh stvořil svět, případně jakým způsobem došlo k velké povodni
za časů Noeho. Není možné vytvářet dogma z něčeho, co dogmatem není, a nebo nemá
ani kvalifikaci nějaké bohovědné závaznosti. Tento článek by chtěl ukázat zcela
odlišný a legitimní pohled na proces stvoření. Pokud někdo zpochybňuje
historické události Bible, měl by vědět, že tím může zpochybnit i samotné
vykoupení a vzkříšení Krista Pána.
Je tudíž velmi podivné, pokud se
někdo domnívá, že:
1/ církevní Otcové neznali
počátek stvoření světa a dataci jednotlivých historických událostí.
2/ je projevem modernismu a
racionalismu se domnívat, že Bůh nemohl stvořit svět v 6 dnech, které trvají 24
hodin tak, jak je popisuje v doslovném smyslu Bible. Jak jsme ukázali výše, šest
24 hodinových dnů stvoření nedrží jenom někteří protestanté, ale i církevní
Otcové.
3/ Rovněž není herezí - bludem,
pokud se někdo domnívá, že Bůh stvořil svět v šesti 24 dnech přesně dle
doslovného výkladu Písma a Otců nebo, že Bůh stvořil vše na ráz v jednom
okamžiku a svatopisec tento okamžik rozdělil do šesti stvořitelských okamžiků.
(aktů)
4/ Je proti mínění svatých Otců,
zdroji neomylné Tradice, že vývoj země trval miliardy let. Je to hrubá urážka
Boha. Je to projev nevěry v dogma o Všemohoucnosti Boží. Je to projev
liberálního racionalismu, který chce být spíše zadobře s moderními omyly a
pa-vědeckými naukami, než s Tradicí katolické Církve. Z příkladu nešťastného P.
Teilharda de Chardin (a jemu podobných "vědců") by se měli někteří
poučit. Je nanejvýš podivné, že v době, kdy křesťanská víra je vystavena
neuvěřitelným útokům, se někdo odváží zabývat se tématem, které jenom na oko
souvisí se spásou duší a spíše se zdá, že téma samo odvádí věřící k
nepodstatným bodům nauky skoro akademického typu. Qui bono?
5/ Není herezí - bludem, když se
někdo domnívá, že svět vznikl před přibližně 7800 lety. Naopak je to ve shodě s
míněním svatých Otců. To, zda toto mínění jednou potvrdí Církev svatá, je
otázkou budoucnosti. Je rovněž otázkou, zda vůbec k tomu ze strany Církve dojde
a zda téma nějakým způsobem souvisí s vírou a s mravy, na které se vztahuje
případné vyhlášení neomylného rozhodnutí.
6/ V theologicko-filosofickém
dokazování nám mohou posloužit vědecké objevy, ale protože věda sama o sobě
neustále přehodnocuje výsledky svého bádání, je zcela jasné, že objevy v tomto
smyslu nebudou trvalé a nebudou mít závazné průkazní hodnoty, leč pouze
doporučující, a budou exaktním způsobem podávat ten či onen výklad. Na druhou
stranu platí známa definice, že víra nemůže být v rozporu s rozumem a s vědou,
která exaktním způsobem zkoumá stvořený svět. Tudíž v budoucnosti by věda měla
sekundárně potvrdit, jakým způsobem došlo ke stvoření, případně k dalším
mimořádným jevům jako byla potopa za časů Noeho a najít vysvětlení ze svého
pohledu. Na problematičnost vědeckého dokazování a proměnnost platnosti
věděckých teorií poukázal Pius XII. ve výše zmíněné encyklice Humani generis.
7/ V květnu 1877 papež Pius IX.
pochválil francouzského lékaře Constantina Jamese za publikaci, známou v
angličtině pod názvem On Darwinism or the Ape - Man, která popírala evoluci a
zastávala se zprávy o stvoření obsažené v první knize Mojžíšově. Pius IX. ji
dokonce označil za duchovní četbu. První fáze konfliktu mezi katolickou Církví
a evolucionismem dosáhla svého vyvrcholení řadou dopisů, jež v letech 1905 až
1909 vydala Papežská biblická komise. V jednom z nich komise prohlásila, že
první kapitoly 1. knihy Mojžíšovy jsou historické a měly by být chápány jako
"skutečná historie". Pozorný čtenář však při bližším studiu tohoto
boje mezi vědou a vírou a o doslovný výklad Geneze pozná, že v průběhu
následujících padesáti let papežové začali ochabovat v absolutním odmítnutí
evoluce a za Pia XII. již vidíme skoro neutrální postoj k evoluci, která vrcholí
za papeže Jana Pavla II., který prohlásil, že evoluce je více než jenom
hypotéza. Tato liberalizace uvnitř Církve probíhala i před II. Vatikánským
koncilem na všech úrovních. Je nutné na tento nebezpečný trend upozornit!
Zdroje dalších informací:
Papežská biblická komise (PBK)
Lev XIII. založil PBK, jejímž
úkolem je studovat biblické problémy a zaujímat k nim úřední stanovisko. Tato
komise vydává dekrety, které obsahují úřední směrnice pro katolické vykladatele
Písma svatého. Nejsou to neomylné a neměnné výnosy, ale je to projev řádného
učitelského úřadu Církve, který je závazný pro katolické badatele a přitom jim
nebrání dál pracovat na určitých problémech. Poslední důležité dekrety a
instrukce PBK jsou "odpověď kardinálu Suhardovi'' o prvních kapitolách
Geneze z 16.1.1948 a Instrukce o historické pravdivosti evangelií z 21.4.1964.
Papežské encykliky
Důležité jsou biblické encykliky
posledních papežů, na které se často odvoláváme:
· Providentissimus Deus Lva XIII.
z 18.11.1893,
· Spiritus Paraclitus Benedikta
XV. z 15.9.1920,
· Divino afflante Spiritu Pia
XII. z 30.9.1943.
· A také můžeme přiřadit
encykliku Pia XII. Humani generis z 12.8.1950.
Na této adrese (http://vlastafiller.sweb.cz/stvoreni.html) najdete doplnění článku o oficiální vyjádření Papežské biblické komise a úryvek z katolické dogmatiky Ad. Tanquereye. Církev katolická dává jako moudrá Matka dovolení svobodně se k otázce trvání stvořitelského Božího aktu vyjadřovat a vést diskuze.
Společný souhlas Otců a analogie
víry
Vedle již uvedených úředních
prohlášení učitelského úřadu Církve, která jsou kritériem výkladu, máme další
kritérium, a to je společný souhlas Otců. Jedná se o výklad biblických míst,
který nalézáme u významných církevních Otců a učitelů v dějinách Církve. Tento
výklad nemusí být jednohlasný, ale jedná se často o morální většinu. Toto
kritérium výslovně cituje Tridentský koncil. Na prvním místě musíme užívat ta
díla Otců, která se přímo zabývají výkladem Bible. Dalším posledním principem
při výkladu Písma se používá tzv. analogie víry, tj. řádná interpretace ve
shodě s naukou Církve; žádný biblický text nemůže být v rozporu s celkem pravd
víry (naukou Církve).
(1)Představa o tzv. mladé Zemi,
stvořené během šesti dnů před 6000 - 10000 lety.
(2) Antimension / Antimins /
Αντιμενσιον - je obdélníkový textilní šátek (v praxi cca 70x50 cm) používaný ve
východní křesťanské liturgii. Je na něm zobrazeno snímání Krista z kříže. V
rozích jsou zobrazeni evangelisté. Antimins světí biskup výhradně při svěcení
nového oltáře (množství, které předpokládá, že bude výhledově potřebovat pro
distribuci po svém biskupství, např. pro výměnu starých antiminsů), mj.
pomazává svatým myrem. Biskup podepisuje, eventuálně i razítkuje (ale to je
nejspíš velmi mladá praxe), uvádí datum svěcení a následně chrám a město, kam
je antimins určen. Ve slovanské praxi je ze zadní strany kapsička s uloženou
částicí svatých ostatků, pokud možno mučedníka. Bez antiminsu nelze konat
božskou liturgii. Nahrazuje vlastně starověký hrob mučedníka (kde se slavila
eucharistie), proto ty ostatky.
