Kdo může být spasen? - Wer kann denn selig werden?

Quis ergo poterit salvus esse? τίς ἄρα δύναται σωθῆναι?

Aspiciens autem Iesus dixit illis: Apud homines hoc impossibile est, apud Deum autem omnia possibilia sunt! (Mt 19, 25)

(Kdo tedy může být spasen? U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné vše.)

Tuto otázku položili Apoštolové našemu Pánu Ježíši Kristu v evangelijní události o bohatém mladíkovi (Mt 19, 25), který měl tolik majetku, na kterém lpělo celé jeho srdce, že nebyl ochoten následovat Spasitele a raději odešel od Pána, než aby se obrátil. Kristus Pán odpovídá jasně, že u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné vše. Jestliže však chceme odpovědět na tuto otázku a jestliže se chceme ptát podobně jako učedníci, potom musíme sledovat celou zvěst Evangelia. Zvláště v dnešní době se pojem spása degraduje na něco, čeho lze snadno dosáhnout lidskými silami, co je pro každého člověka na dosah ruky a co je závislé na jakési poblouznělé humanistické domněnce, že přece všichni jsou nějakým způsobem dobří a že Bůh je tedy tak svrchovaně dobrotivý a demokratický, že vlastně peklo, kterým "strašili" naši svatí církevní učitelé, svatí mučedníci a kněží, je buď úplně prázdné a nebo neexistuje vůbec a je pouhou mytologickou skutečností, se kterou si Písmo sv. a svatá katolická Tradice zahrává, aby lidi držela na uzdě morálky a jakéhosi slušného chování. Tato mylná představa však neodpovídá realitě, ve které žijeme a ve které žili naši předkové a generace všech lidí na této planetě od počátku stvoření a samozřejmě není ve shodě s Božím Zjevením.

Církev svatá katolická obdržela od našeho Spasitele mimo jiné jeden významný atribut: neomylnost a sám římský papež jako následovník sv. Petra obdržel od Božského Spasitele dar být hlavou Boží Církve a být neomylný ve věcech víry a mravů. A svatá Matka Církev se v minulosti jasně vyjádřila ve shodě se svým Zakladatelem naším Pánem, že peklo jest a že dosažení věčné spásy není vůbec jednoduchou cestou. Ba právě naopak. Cesta ke spáse je úzká a mnohdy velmi nejistá. Bůh od nás požaduje poslušnost vůči Jeho majestátu, vyznávání Jeho pravdivé zvěsti, kterou nám odkázal, příslušnost k pravé Církvi, kterou ustanovil (nikoliv k sektám všeho druhu), přijímání Jeho svatého Těla a Krve a ostatních katolických svátostí a věrnost Magisteriu Církve, které se stává neomylným majákem v dobách totálního zmatení a chaosu, které dnes prožíváme.

Čeho jsme dnes svědky? Místo očekávaného jara, povzbudivých a budovatelských koncilních představ, přišla krutá zima: svět je stále více sekularizovanější a demokratičtější, ekumeničtější a tolerantnější k omylům, které svatá Matka Církev už tolikrát v minulosti zavrhla ve svém neomylném soudu. Stále vyvstávají tytéž omyly a hereze v ještě hrozivější podobě, aby zatřásly skálou Církve svaté. Pronikají do útrob Církve na nejvyšší místa a zdá se, že není nikoho, kdo by tuto spoušť na místě svatém mohl zastavit. Po koncilu se mělo za to, že Církev se stane k modernímu světu "shovívavější", že mu bude tolerovat jeho prohřešky vůči Bohu, že ho již nebude sankcionovat, jak to činila dosud. Jednoduše řečeno, že si každý bude hlídat svoji sféru vlivu. Víra a náboženství byly učiněny věcí soukromou, něčím co patří do kostela a nebo do rodiny. Pravdy, které byly hlásány se přestaly zdůrazňovat, až se na ně zapomnělo úplně.

A kdo tedy může být spasen? Spasitel se sám ptá, zda nalezne víru, až znovu přijde. Bůh na nás klade určité nároky, které mnohokráte zdůraznil. Chce, abychom Ho milovali a milovali své bližní, ale zároveň se láska k Němu projevuje nejenom tím, že se modlíme a chodíme na mši svatou, ale hlavně, že souhlasíme s Jeho Zjevením, že celým srdcem a myslí souhlasíme s naukou Jeho Církve, která nikdy nedělala kompromisy ve věcech víry a mravů, která neholduje kompromisu ekumenismu a náboženské svobody, ale naopak říká světu své Ano, Ano, Ne, Ne.

Kde mají dnes mladí lidé nacházet světlo a Pravdu Kristova učení, když se dnes praktikuje otevřený indiferentismus v náboženských otázkách, když svět nevidí onen Maják Církve, který vždy osvěcoval svět a dával lidem jasnou odpověď, jak Krista následovat. Sv. Pius X. jednou prohlásil:

"Církev svatá katolická je jako maják, který osvěcuje Kristovou Pravdou celý svět, běda však světu až toto Světlo Kristovo bude jednou zatemněno omyly, takže ho lidé nebudou vidět." Katolická nauka a věrnost k ní je jasným znakem, že chceme kráčet cestou Páně, která není bez křížů.

Podívejme se na nedávno blahoslavené mučedníky - řeckokatolické biskupy, kněze a řeholníky, řeholnice. Každý z nich vydal počet ze svých skutků, zvláště však ze skutků nejoddanější věrnosti římskému papeži a věrnosti katolické nauce. Nedělali kompromisy a nechtěli se zalíbit ani nacistům, komunistům, či liberálům. Mohli si zvolit cestu pohodlnější, onu širokou cestu. Mohli se vzdát svaté unie s Římem a přestoupit do pravoslaví. Mohli si říci, co na tom, že existuje nějaké schisma, vždyť je přece jiná doba, musíme přece hledat to, co nás spojuje a ne co nás rozděluje a nelpět na názvosloví baroka či středověku. Mohli vstoupit do komunistické strany či kolaborovat s nacismem. Možná by ještě dnes někteří z nich žili v přepychu, v domnělém zajištění svého života, svůj život by na chvíli zachránili, ale oni se rozhodli jít cele za Pravdou a ne ji rozmělňovat spoluprací s omylem, s herezí, s liberalismem, s pochybným humanismem. Chtěli žít s Kristem a pro něj byli ochotni položit i to nejcennější, co tvor může svému Stvořiteli nabídnout - svůj vlastní život. Oni došli svého cíle: spásy své duše, protože šli rovnou cestou za Kristem, šli za ním krvavou cestou mučednictví, nebo různého dalšího utrpení, perzekucí - cestou kříže. Budou Vás vydávat k soudům a budou Vás tupit pro mé Jméno.

Spása je totiž založena na naší věrnosti vůči katolické nauce, je odměnou za vytrvalost ve věrnosti Kristu. Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Kdo dělá laciné náboženské kompromisy, kdo nedbá Boží nauky, která je plně přítomna pouze v katolické nauce, nemůže od Pána očekávat, že mu jednou Pán setře slzu z očí v nebeském království. Můžeme se starat o sirotky, vdovy a dělat všemocné činy charity, ale jestliže nebudeme věřit v Pravdu katolického náboženství, která tomu všemu dává smysl, jestliže nebudeme odsuzovat to, co odsuzuje Církev, činíme podobně jako pohané. Pouze jakýsi čistý humanismus, o kterém si pohané myslí, že si tím zahladí své hříchy do nebe volající. Učedníci se ptali našeho Spasitele: "Co tedy máme dělat?" Držet se toho, čeho se drželi naši otcové, totiž katolické nauky, která není postavena na lehkovážnosti, na lidských snech o spojování sekt všeho druhu, která nepovažuje náboženský projev za soukromou věc jednotlivce, ale za povinnost každého člověka vůči Vykupiteli a Jeho svaté Církvi postavené na skále Petrově.