Milý čtenáři, pokud jsi někdy kráčel po nábřeží Tibery v hlavním městě křesťanstva, po mostě Ponte Umberto I., dojdeš na Piazza dei Tribunali a budeš kráčet dále směrem proti proudu řeky, spatříš nenápadný kostel v neogotickém stylu. Každý kolem něho projde a směřuje rychlým krokem k hlavním velkým římským bazilikám a turistickým tepnám rušného velkoměsta, kde se tísní tisíce lidí. Přesto tento kostel pod názvem Sacro Cuore del Suffragio obsahuje prazvláštní museum. Je to museum duší v očistci (Il museo delle anime del Purgatorio - obrázek výstavy v museu) V roce 1893 se rozhodl P. Vittore Jouët vybudovat tento malý kostel na památku duší v očistci. 15. září 1897 v kapli Panny Marie Růžencové spatřil plápolající oheň a za ním velký obraz muže s velmi smutnou tváří v ohni. P. Jouët sloužil za tohoto muže mši svatou. Po této vizi došel P. Jouët k přesvědčení, že je to výzva ku pomoci všem duším v očistci. Proto se rozhodl, že je třeba duším pomoci i tak, že vytvoří kolekci věcí a svědectví o setkání očistcových duší s lidmi. Začal vytvářet sbírku všech předmětů, které nějakým způsobem souvisely s dušemi v očistci. Tato sbírka se stala středem pozornosti věřících a lidé si začali alespoň více uvědomovat neradostnou realitu osobního soudu po smrti i samotného očistce. Z aktivity P. Jouëta vznikala nejrůznější arcibratrstva na pomoc duším v 
očistci, byly slouženy mše svaté, dávány almužny, lidé se postili a to vše na úmysl brzkého vysvobození duší z očistce, případně svých zesnulých blízkých a přátel. Církev nerada vytváří z těchto věcí nějakou senzaci, nechce, aby se z očistce stal bestseller, či se toto téma nějakým nepatřičným způsobem popularizovalo. Na druhou stranu toto muzeum vzniklo na sklonku 19. století, kdy se v Evropě, i v Církvi šířil nebezpečný racionalismus, liberalismus a modernismus a kdy se víra v existenci očistce, v existenci zázraků a pravd víry zcela vytrácela, neboť byla chápána jako církevně ideologický konstrukt, možno říci anachronismus. Bůh však ve vhodné chvíli znovu oživil tuto myšlenku na věčnost, na realitu očistce a na možnost konat ze strany věřících skutky milosrdenství lásky vůči těm, kteří trpí v očistci. Věříme, že i dnes je tento kostel s museem velmi důležitým svědectvím v této bezbožecké době a hovoří tichým a nenápadným hlasem o velmi nepříjemné realitě, která předčí jakékoliv představy lidského mozku a bolestivě nás varuje, abychom si uvědomovali, že jednoho dne přijde smrt, a hned osobní soud a potom jedna ze dvou možných věčností, buď věčnost spojená s blaženým patřením na Boha a nebo věčnost spojená s věčnými mukami ve věčném zavržení a odklonu od Boží tváře, pravé a milující Lásky. Bůh nikoho do Nebe tahat nebude, když tam nechce!
