Zapomenutý zvyk sv. Tradice - Der vergessene Gebrauch der katholischen Tradition

 

Po II. vatikánském koncilu jsme svědky převratných, revolučních změn, o kterých píší již 40 let tradiční kněží, biskupové a věřící a varovala nás před nimi i sama Panna Maria v La Salettě, Fatimě a jinde. Bohužel bezvýsledně. Často se poukazuje na problémy se svědomím vůči Bohu při přijetí těchto zničujících reforem, které v důsledku vedou k odpadu duší od Církve. Změna v liturgii, v chápání svátostí, nové katechismy, nové kanonické právo, náboženská svoboda, bezbřehý ekumenismus, biskupská kolegialita. (viz citace z Msgr. Lefebvra v našem prohlášení Kdo jsme v rubrice O nás) Všude probíhá nejhorší destrukce plná výstřelků a skandálů všeho druhu, kterou dějiny Církve jenom pramálo znají, nejhorší ikonoklasmus a morální spoušť. Samozřejmě s těmito fundamentálními věcmi jsou pohřbeny i další věci jako jsou katolické pobožnosti, poutě, tradiční přístupy v liturgii, v rodinách, ve školách. Tím, že se mění fundamentální věci, musí se změnit i méně podstatné, které na nich závisí. Tak například, pokud se vyloučí svátek Božího těla a nahradí se jiným obsahem, třeba klaunskou oslavou, potom se samozřejmě zapomene i na procesí s monstrancí a zůstane pouze kněz v podobě klauna držícího láhev od Coca Coly snažící se neúspěšně proměnit tento drink v Krev Páně. To už není katolické náboženství a katolická farnost, to je podívaná přímo ďábelská. A podobně se během 40 let změnilo i chování věřících ve farnostech. Dříve úcta před Ježíšem Kristem ve svatostánku, bázeň jenom vkročit do oltářního prostoru, který byl vyhrazen duchovním a ministrantům. A dnes? Dnes se laici hrnou do oltáře jako na stadion, obě pohlaví čtou z Písma, podávají sv. přijímání, vedou procesí, pobožnosti… Revoluce 1789 zachvátila prostory Církve svaté, naše oltáře, farnosti, posvátné prostory. Vše se změnilo k nepoznání. Ne jinak je tomu u jedné z nejstarších tradic, chcete-li zvyků, křesťanských žen: nosit v posvátném prostoru šátek, závoj. Tato tradice se odvíjí od dob apoštola sv. Pavla, který v prvním listě ke Korinťanům (v 11. kapitole) jasně hovoří o pokrývce hlavy pro ženy při bohoslužbě. V této pasáži je zmíněno nejenom chování ženy při liturgii, ale celková koncepce postavení muže a ženy, která se Bohu líbí a nelíbí se liberálně-modernistickým a feministickým revolucionářům. Sv. Pavel hovoří nejenom o postavení muže a ženy v bohoslužebném řádu, resp. o jejich životě, ale také o zlořádech, které propukly v Korintském Církvi. (1 Kor. 15:29, 11:17-34, 12-14, kap. 7 o manželství) Sv. Pavel poukazuje na to, že jsme sice všichni před Bohem rovní, ale máme specifické role v životě, které jsou odrazem naší přirozenosti a jsou s ní ve shodě. A tak tomu bylo po celá staletí. Ženy nosily šátky, závoje a ve shodě s přáním Církve zastávaly v ní skutečně stěžejní role, nikoliv hierarchického charakteru, ale profesního, spočívajícího v neuvěřitelné práci na poli modlitby, charity a pedagogiky, ať už jako řeholnice, nebo jako laici. A přichází strašná Revoluce - II. vatikánský koncil - srp a kladivo, úhelnice a zástěry - do Církve. V průběhu koncilu se vyjádřil před novináři Msgr. Annibale Bugnini - autor liturgické revoluce 1970 a zednář - na otázku, zda ještě ženy mají nosit šátek v chrámových prostorách. Bugnini se nejprve odpovědi vyhnul a sdělil, že tato otázka na koncilu řešena není. (to víte zbourat viditelné struktury Církve a povalit liturgii, katechismus a hierarchicko-monarchistickou církevní strukturu a zavést ekumenismus, náboženskou svobodu, myšlenkovou a doktrinální anarchii v pěkně Bohem zbudované Církvi dá holt fušku) Přesto se později k tomu onen revolucionář znovu vyjádřil, když tvrdil, že ženy už nemusí nosit šátek. Tuto informaci dementovalo nakonec tiskové prohlášení Vatikánu, že ustanovení nosit šátek zůstává v platnosti a to i vzhledem ke kanonickému právu z roku 1917, které tehdy bylo až do roku 1983 v platnosti. Před revizí kanonického práva z roku 1983 bylo uvedeno, že ženy mají za povinnost nosit pokrývku hlavy, zvláště tehdy, když jdou ke sv. přijímání. (CIC 1917 - 1262, 2) Doslova se v něm píše: Viri in ecclesia vel extra ecclesiam, dum sacris ritibus assistunt, nudo capite sint, nisi aliud ferant probati populorum mores aut peculiaria rerum adiuncta; mulieres autem, capite cooperto et modeste vestitae, maxime cum ad mensam Dominicam accedunt.Tímto přáním sv. apoštola se řídily po staletí i východní sjednocené Církve (a dokonce i nesjednocené). Jak jsme již uvedli výše, Písmo sv. uvádí několik důvodů, proč by ženy měly mít zakrytou hlavu a není to "výmysl" sv. apoštola Pavla (jak nám tvrdí liberálové a modernisté), ale je to Boží nařízení. (srv. 1. Kor. 14:37) "Si quis videtur propheta esse aut spiritalis cognoscat quae scribo vobis quia Domini sunt mandata. Wenn einer meint, Prophet zu sein oder geisterfüllt, soll er in dem, was ich euch schreibe, ein Gebot des Herrn erkennen."
Bůh stvořil hierarchii v přirozené a duchovní úrovni, ve kterém je žena poddána muži. Sv. Pavel doslova píše (1 Kor. 11:3) "Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista Bůh." Volo autem vos scire quod omnis viri caput Christus est caput autem mulieris vir caput vero Christi Deus. "Ich lasse euch aber wissen, daß Christus ist eines jeglichen Mannes Haupt; der Mann aber ist des Weibes Haupt; Gott aber ist Christi Haupt." A podobně je tomu v ustanovení manželství. Bůh dává muži veškerou autoritu nad ženou, ale zároveň i zodpovědnost vůči ní a celé rodině. Toto mužovo postavení ovšem s sebou nese i důsledky na věčnost. On bude podroben zvláště tvrdému Božímu soudu po smrti, protože se bude od něho více požadovat a to právě díky postavení a povinnostem, které má před Bohem a vůči ženě a rodině. Takže toto mužovo postavení není z pohledu Božího soudu záviděníhodné. On nejenom přímo rozhoduje, ale je přímo zodpovědný (a jedině on) za materiální a duchovní prospěch všech členů rodiny, ženy a dětí. Na druhou stranu muž prostě není v té pozici, že by si mohl dovolit zotročovat, nebo umenšovat ženu, resp. děti. Jeho vzorem je Kristus, který také svoji Církev - Nevěstu nezotročuje.
Podobně jako je Církev Nevěstou Ježíše Krista, musí ženy nosit šátek na znamení, že jsou poddány mužům. (viz. Eph. 5:22-23 Mulieres viris suis subditae sint sicut Domino quoniam vir caput est mulieris sicut Christus caput est ecclesiae ipse salvator corporis. Die Weiber seien untertan ihren Männern als dem HERRN. Denn der Mann ist des Weibes Haupt, gleichwie auch Christus das Haupt ist der Gemeinde, und er ist seines Leibes Heiland.) Muž reprezentuje Krista, proto nemusí mít pokrývku hlavy. Tím není žena znevýhodněna, ale naopak platí, co říká svatý apoštol "žena to má dělat proto, že tím uznává vyšší autoritu muže". Vir quidem non debet velare caput quoniam imago et gloria est Dei mulier autem gloria viri est. Der Mann aber soll das Haupt nicht bedecken, sintemal er ist Gottes Bild und Ehre; das Weib aber ist des Mannes Ehre. (1 Kor. 11:7 ) Nošení šátků u žen je tedy symbolickým vyjádřením postavení a akceptací řádu Bohem ustanoveného, který není nějakým nálezkem lidským.
Ženy byly kdysi hrdé, že mohou nosit tento symbolický výraz akceptace Božího řádu a podobně jako voják, kterému byla vzata uniforma a distinkce strženy, cítí se i žena ponížena a potupena ze strany feministického opia lidstva. Toto potupení se odehrálo ve 20. století. Feministiky a liberálové namluvili ženě, že se může z tohoto Božího řádu vymanit, "osvobodit" a začít život bez Boha, ne-li proti Bohu. Ženám byla stržena důstojnost chtěná Bohem. A dnes? Jsme svědky zahnívajícího postavení zotročené ženy, která ztratila z očí svůj přirozený cíl a postavení v rodině.
Římský pontifikál zná svěcení šátků a závojů. Říká se v něm nad šátky nádherná modlitba:
"Příjmi svatý závoj, aby tě upomínal, že musíš se varovat světa a být v pravdě, pokoře a celým srdcem oddána Kristu jako svému ženichu a On nechť tě ochrání od všeho zla a přivede tě do věčného života." Sv. Pavel hovoří jasně. Žena s nezakrytou hlavou je ponížena a zbavena cti. Navíc si žena zakrývá hlavu z důvodu úcty před andělskými kůry (1 Kor 11:10), které asistují spolu s námi svaté Boží liturgii v posvátném prostoru našich zbylých katolických chrámů.
Tuto Tradici vzhledem k závojům a šátkům potvrzují nesčetní otcové Církve, v čele se sv. Jeronýmem, papežem Linem a dalšími.
Abychom tedy shrnuli na závěr:
1/ nošení šátku je nařízením Božím a apoštol je pouze opakuje,
2/ je to viditelné znamení neviditelného řádu ustanoveného Bohem a jeho přijetí,
3/ andělé vyžadují, aby ženy před nimi při bohoslužbě nosily šátek.

Ti, kteří vystupují a brání ženám v nošení tohoto symbolického liturgického doplňku v důsledku pohrdají Božím řádem, řádem, který si Bůh žádá, pohrdají zvyky katolické Církve z nařízení Božího a jsou věrnými sluhy liberálně-feministického pseudořádu, který proti sobě staví pohlaví, aby je uvrhl do chaosu, učinil z jejich přirozenosti trosku a zaměnil role, které obě pohlaví mají od Boha. Říkáme tomuto chaosu a fanatickému feminismu: non serviamus!

Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne - Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i Msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!

Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)