Msgr. Joseph Gross (1866 - 1931) - Monarchistický lev z Litoměřic - Monarchistischer Löwe aud Leitmeritz

Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval  v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují  biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě  "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá  a zanechává nám  ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů naší země i Evropy.

Modleme za duše v očistci! Lasst uns für die Seelen im Fegefeuer beten!

Milý čtenáři, pokud jsi někdy kráčel po nábřeží Tibery v hlavním městě křesťanstva, po mostě Ponte Umberto I., dojdeš na Piazza dei Tribunali a budeš kráčet dále směrem proti proudu řeky, spatříš nenápadný kostel v neogotickém stylu.  Každý kolem něho projde a směřuje rychlým krokem k hlavním velkým římským bazilikám a turistickým tepnám rušného velkoměsta, kde se tísní tisíce lidí. Přesto tento kostel pod názvem Sacro Cuore del Suffragio obsahuje prazvláštní museum. Je to museum duší v očistci (Il museo delle anime del Purgatorio - obrázek výstavy v museu) V roce 1893 se rozhodl P. Vittore Jouët vybudovat tento malý kostel na památku duší v očistci. 15. září 1897 v kapli Panny Marie Růžencové spatřil plápolající oheň a za ním velký obraz muže s velmi smutnou tváří v ohni. P. Jouët sloužil za tohoto muže mši svatou. Po této vizi došel P. Jouët k přesvědčení, že je to výzva ku pomoci všem duším v očistci. Proto se rozhodl, že je třeba duším pomoci i tak, že vytvoří kolekci věcí a svědectví o setkání očistcových duší s lidmi. Začal vytvářet sbírku všech předmětů, které nějakým způsobem souvisely s dušemi v očistci. Tato sbírka se stala středem pozornosti věřících a lidé si začali alespoň více uvědomovat neradostnou realitu osobního soudu po smrti i samotného očistce. Z aktivity P. Jouëta vznikala nejrůznější arcibratrstva na pomoc duším v

očistci, byly slouženy mše svaté, dávány almužny, lidé se postili a to vše na úmysl brzkého vysvobození duší z očistce, případně svých zesnulých blízkých a přátel. Církev nerada vytváří z těchto věcí nějakou senzaci, nechce, aby se z očistce stal bestseller, či se toto téma nějakým nepatřičným způsobem popularizovalo. Na druhou stranu toto muzeum vzniklo na sklonku 19. století, kdy se v Evropě, i v Církvi šířil nebezpečný racionalismus, liberalismus a modernismus a kdy se víra v existenci očistce, v existenci zázraků a pravd víry zcela vytrácela, neboť byla chápána jako církevně ideologický konstrukt, možno říci anachronismus. Bůh však ve vhodné chvíli znovu oživil tuto myšlenku na věčnost, na realitu očistce a na možnost konat ze strany věřících skutky milosrdenství lásky vůči těm, kteří trpí v očistci. Věříme, že i dnes je tento kostel s museem velmi důležitým svědectvím v této bezbožecké době a hovoří tichým a nenápadným hlasem o velmi nepříjemné realitě, která předčí jakékoliv představy lidského mozku a bolestivě nás varuje, abychom si uvědomovali, že jednoho dne přijde smrt, a hned osobní soud a potom jedna ze dvou možných věčností, buď věčnost spojená s blaženým patřením na Boha a nebo věčnost spojená s věčnými mukami ve věčném zavržení a odklonu od Boží tváře, pravé a milující Lásky. Bůh nikoho do Nebe tahat nebude, když tam nechce!

Pompejská novéna za papeže, biskupy a kněze - Pompeji Rosenkranz Novene für Papst, Bischöfe und Priester