Tento článek je krátkým zamyšlením nad tím, jak si vlastně obecně katoličtí věřící váží hodnoty svátostí ustanovených Bohem k našemu posvěcení a získání tolik potřebných milostí, bez kterých nelze dojít vrcholu lidského života – to jest spasení své vlastní duše. Podstatné pro tento článek je důležité upozornit katolické věřící na fakt, že svátosti je nutné nejenom vysluhovat důstojně a dle legitimně schválených obřadů ze strany Církve, ale také, že jejich nehodné vysluhování, či příjímání může mít vliv na míru hříchu, který tímto nehodným způsobem může být spáchán. Jakékoliv nehodné nakládání se svátostmi, jejich mrzačení, znamená svatokrádežné jednání. O tom však pojednáme níže. Tudíž ani laici nemusí být bez viny a spoluviny s knězem, který nehodně vysluhuje svátosti. Zvláště se zaměříme na svátost svěcení biskupů. Ta je totiž ústřední svátostí, bez které není kněžství ani svátosti, pokud je pochybně, či neplatně udělena.
Podstatné
je si uvědomit následující:
1) Svátosti nám byly ze strany Boha dány, aby nás
posvěcovaly a vedly jistě v milosti ke spáse.
2) Jejich ochranu a správné užívání převzala Církev jako
instituce založená Ježíšem Kristem.
3) Svátosti Nové smlouvy jsou účinná znamení milosti
ustanovená Kristem. (De fide)
4) Vnější
znamení svátostí se skládá ze dvou podstatných částí, totiž z věci a slova (res et verbum neboli elementum et verbum). (Sententia fidei proxima)
5)
Svátosti Nové smlouvy
obsahují milost, kterou znamenají, a udělují ji těm, kteří jim nekladou
překážku. (De fide)
6)
Svátosti
působí ex opere operato. (De fide)
7)
Všechny svátosti Nové
smlouvy udělují přijímatelům posvěcující milost. (De fide)
8)
Každá jednotlivá
svátost uděluje zvláštní, specifickou svátostnou milost. (Sententia communis)
9)
Tři svátosti – křest,
biřmování a svěcení – vtiskují charakter, tj. nesmazatelné duchovní znamení,
a proto se nemohou opakovat. (De fide) Pokud je
svátost pochybná, nebo byla neplatně udělena je třeba ji podmínečně (sub
conditione) udělit správně..
10)
Svátostný charakter je
duchovní znamení vtisknuté do duše. (De fide)
11)
Svátostný charakter
uděluje plnou moc k vykonávání úkonů křesťanské bohoslužby. (Sententia communis)
12)
Svátostný charakter
přetrvává alespoň do smrti jeho nositele. (De fide)
13)
Všechny svátosti Nové
smlouvy byly ustanoveny Ježíšem Kristem. (De fide)
14)
Platnost a účinnost
svátosti je nezávislá na pravověrnosti a stavu milosti udělovatele.
a)
Pro platné udělování svátostí je nutné, aby udělovatel
vykonal svátostné znamení náležitým způsobem. (De fide)
b)
Udělovatel musí mít alespoň úmysl činit to, co činí církev. (De fide)
15)
Svátost může platně
přijmout pouze osoba ve stavu putování (status viatoris). (Sententia communis)
a)
S výjimkou svátosti pokání není pro platnost svátosti na
straně přijímajícího nutná ani pravověrná víra, ani mravní bezúhonnost. (Sententia communis)
b)
U dospělých je pro platnost svátosti nutný úmysl svátost
přijmout. (Sententia certa)
16)
U dospělých je mravní
způsobilost nutná pro hodné (plodné) přijetí svátostí. (De fide)
17)
Svátosti křtu,
biřmování a svěcení, jsou-li přijaty platně, avšak nehodně, „ožívají“ po
odstranění mravní nezpůsobilosti, tj. svátostná milost je udělena dodatečně. (Sententia communis)
18)
Kristus ustanovil
všechny svátosti bezprostředně a osobně. (Sententia certa)
19)
Kristus určil podstatu
svátostí; Církev nemá moc ji měnit. (Sententia certa)
20)
Existuje
sedm svátostí Nového zákona. (De fide)
21)
Svátosti Nové smlouvy
jsou nutné ke spáse lidstva. (De fide)
22)
Svátost svěcení je pravá
a vlastní svátost, která byla ustanovena Kristem. (De fide)
23) Svěcení kněží je svátost. (De fide)
24) Biskupské svěcení je svátost. (Sententia certa)
25) Biskupové jsou nadřazeni kněžím. (De fide)
Pokud jsme pojednali o těchto věroučných
principech, je třeba říci, že naprostá shoda v Církvi je v tom, že bez biskupů
není kněžství, bez kněží není vysluhování platných svátostí nutných ke spáse, a
bez svátostí se pro věřící a celou Církev zavírá možnost plynutí milostí Božích
skrze svátosti. Proto vždy Církev dbala, aby svátosti byly řádně vysluhovány a
to správným a důstojným způsobem a stanovila také přesné rubriky, aby
nedocházelo k jejich nehodnému, neplatnému, či pochybnému vysluhování. Tento
fakt by si měl vždy katolík, ať už je členem kléru, či pouhým věřícím, uvědomit.
Svátosti nám nebyly dány pro legraci, nebo aby lidé s nimi nakládali všemožným
neuctivým způsobem. Důležité je také si uvědomit, že platnost/neplatnost
svátostí je vždy závislá na dodržení předpisů a podmínek jejich vysluhování. Stačí
jedna z nesplněných podmínek, a svátost se neuskuteční – viz níže. Avšak
katolická Církev rozlišila několik možností, které v případě platnosti svátostí
mohou nastat:
1) svátost byla vysluhována platně,
2) svátost byla vysluhována neplatně,
3) svátost byla vysluhována pochybně.
V době po koncilu zažíváme neplatné
vysluhování svátostí ve chvíli, kdy je narušena jedna z uvedených podmínek, je
např. narušena materie svátosti, forma svátosti, nebo ji vysluhuje osoba, která
není knězem/biskupem, nebo, která nemá úmysl činit to, co činí Církev –
problematika intence. Když jsme si výše říkali, že podstatným kamenem Církve
jsou její biskupové jako nástupci apoštolů, kteří světí nové kněze, potom je
důležité zaujmout postoj k reformovaným obřadům svátostí, zvláště pak obřadu biskupského
svěcení z roku 1968. Ta je totiž úhelným kamenem toho, abychom pochopili
podstatu problému. Proto také věrní věřící a členové kléru od dob koncilu s
opatrností zkoumají, zda reformované obřady svátostí jsou opravdu tím, čím mají
být a naplňují výše principiální body, případně zda obsahují další podstatné
podmínky, bez kterých se řádné a důstojné vysluhování svátostí neobejde.
Podstatné je rovněž konstatovat, že současná
církevní krize a stav nouze (definice stavu nouze níže), do které se dostala
katolická Církev po 2. Vatikánském koncilu, dopomohla paradoxně k tomu, aby se
věřící, kteří se doposud příliš nezajímali o obřady svátostí a o nauku o
svátostech, aby se hlouběji začali zabývat těmito věcmi, znali bezpečně nauku o
svátostech a za pomoci věrného kléru zůstali věrní nauce Církve. Proč? Řekli
jsme si výše, že svátosti jsou nutné ke spáse a věřící, pokud mu spása není
ukradená, by se měl aktivně zabývat svoji spásou a podmínkami jejího dosažení.
To mimo jiné znamená zabývat se naukou o svátostech. Tvrdit, že mě jako
věřícího laika nezajímá za jakých okolností a podmínek mohu obdržet platné svátosti
a že vše přenechávám na kléru, kterému bezmezně důvěřuji, není jenom alibismem,
ale upadnutím do nebezpečí, které může mít vliv nejenom na spásu takového
věřícího, neboť se nezajímá o to, zda skutečně svátosti, které přijímá, jsou
skutečnými svátostmi. Ve chvíli, kdy se koncilní období vyznačuje doslova
zneužíváním a skandály nejenom ve svátostném ohledu, je naprosto nutné být
obezřetný a pozorný (cum vigilantia et cura). Dále je třeba podotknout,
že nejde jen o pochybení jednotlivců ze strany kléru, kteří svatokrádežně, či
neplatně vysluhují svátosti, a nedodržují platné předpisy Církve, která
jednoznačně stanovila podmínky za jakých podmínek se svátosti budou vysluhovat.
Předně je třeba připomenout, že tento článek nechce
rozhřešit, zda daný obřad svěcení bikupů papeže Pavla VI. z roku 1968 je
platný, či neplatný. To musí rozhodnout římská Církev a její pravověrná
autorita, až skončí církevní krize. Tento článek však míří k pochopení toho,
jak Církev vždy jistoty pro vysluhování svátostí chápala, a jak k problematice
neplatných a pochybných svátostí přistupovala.
Svátostný tutiorismus a jistota ve
svátostech.
Svátostný tutiorismus ve vztahu ke svátostem je jediným směrem v katolické morální teologii, podle něhož v pochybnosti o tom, zda je jednání dovolené nebo účinné, je třeba zvolit bezpečnější variantu, která vylučuje riziko hříchu nebo neplatnosti. Ve svátostné oblasti to znamená minimalizovat riziko, že svátost nebyla platně udělena. Svátosti vyžadují mravní jistotu platnosti. Církev učí, že svátosti nesmějí být udělovány ani přijímány při pozitivní a rozumné pochybnosti o platnosti, nestačí aby si klérus, nebo laik řekl, „snad to vyšlo“, nebo “důvěřuji, že to vyšlo a že je vše platné”. Pokud existuje rozumná pochybnost (dubium positivum et probabile), je nutné zvolit bezpečnější řešení a přijímat takové svátosti, které jsou 100 % platné. To je přímá aplikace svátostného tutiorismu. Pokud však pochybnost přetrvává, potom je třeba provést opakování svátosti a splnit podmínky pro její platné vysluhování. To znamená, že se zásada svátostného tutiorismu nejčastěji projevuje např. podmíněným udělením svátosti (sub conditione), např.: „Pokud nejsi pokřtěn, křtím tě…“, „Pokud nebyl tento kněz platně vysvěcen, jako biskup ho vysvětím …“. Církev tím jednoznačně deklaruje, že věřící má právo dostávat z důvodu své spásy platné a nikoliv neplatné, nebo pochybné svátosti. Církev tímto způsobem 1) chrání svátostný řád, 2) zajišťuje správné vysluhování svátostí a to i pro čas budoucí, 3) a zajišťuje věřícím přístup k platným svátostem a ke zdrojům milosti Boží. Jak již bylo výše uvedeno, v rámci svátostného tutiorismu rozlišujeme svátosti vysluhované platně, nebo svátosti vysluhované pochybně, nebo svátosti, které jsou vysluhovány neplatně. V případě, že svátost je vysluhována platně – věřící ji příjímá bez problémů ve svědomí. Pokud je však pochybnost o její platnosti, byť sebemenší, nesmí se považovat za platnou – je nutná náprava stavu a zopakovat svátostný úkon podmínečně a opravit defektní (či pochybný – dubiózní) stav. Poslední možností je, že svátost byla neplatně udělena. Potom je svátost nulitní a musí se znovu zopakovat a to ve smyslu nařízení a nauky Církve. Pochybnost ohledně udělování svátostí se nikdy v církevní historii neřešila v pozitivním duchu. Naopak! Řešilo se vždy bezpečí v tom, aby byla 100% jistota, že svátost byla udělena. Nemůže tedy existovat jistota pouze z 80%, nebo 90%, ale vždy musí být úplná jistota. Bohužel někteří katolíci a to i ti, kteří navštěvují tradiční kaple a přijímají katolické svátosti v tradičních obřadech, říkají, proč je Církev tak strašně přísná? Odpověď je nasnadě, protože svátosti jsou nutné ke spáse, věřící má právo na jistotu, že svátost skutečně obdržel, duchovní správce by jednal lehkomyslně, kdyby riskoval neplatnost. Církev se vždy řídila zásadou: “In dubio tutior pars eligenda est” („V pochybnosti je třeba zvolit bezpečnější stranu.“), to jest jistotu v udělení svátosti.
Učení svatých otců o svátostném tutiorismu
Zmiňme alespoň dva největší theology Církve, kteří se
věnovali morální nauce Církve a zvláště pak problematice svátostného tutiorismu
v otázce platnosti svátostí a jistoty při jejich vysluhování. Sv. Alfons de
Liguori se jednoznačně vymezil ve svém díle Theologia moralis a jednoznačně
tvrdí a opakuje zásadu: „In sacramentis requiritur certitudo moralis de
validitate.“ (U svátostí je vyžadována morální jistota platnosti.),
a výslovně dodává: „Non licet uti sacramento dubio.“ (Není dovoleno
užívat pochybné svátosti.). To je přímé odmítnutí tzv. laxistického
přístupu (o laxismu viz níže) některých věřících, některých biskupů a kněží po
koncilu v otázce platnosti svátostí. Sv. Alfons opět opakuje jasnou tezi, protože
svátosti se týkají spásy
a práv druhých, nestačí zde pravděpodobnost; vyžaduje se jistota. To je
systematický důvod. Sv. Alfons podobně jako sv. Tomáš Akvinský jednoznačně
říkají, že vzhledem k tomu, že svěcení kněží a biskupů je svátost, která má
nevratný účinek a týká se celé Církve a spásy jejích členů, potom musí být v
této záležitosti platnosti svátostí Církev nanejvýš přísná a důsledná. A dále
sv. Alfons pokračuje, když jednoznačně říká: „In ordinationibus maior
requiritur cautela quam in aliis.“ (U svěcení je vyžadována
větší opatrnost než
u jiných svátostí.). Důsledkem při pochybnosti o platnosti svěcení je,
že takový biskup / kněz s pochybným svěcením nesmí jednat jako biskup a kněz,
dokud se pochybnosti prokazatelně nerozplynou a dokud není dosaženo jistoty.
Sv. Alfons, i když bojoval proti zásadě tutiorismu v ostatních morálních oblastech,
tak v otázce tutiorismu ohledně svátostí výslovně tvrdil: „Kdo by u svátostí jednal na základě pouhé
pravděpodobnosti, jednal by lehkomyslně a proti náboženství.“.
Jinými slovy, je to nejenom
odmítnutím laxismu, ale zásadní nesouhlas se znesvěcením svátostí jako
takových. Protože i pochybné svátosti jsou znesvěcením svátosti in genere.
Proto věřící se musí řídit interpretační zásadou kanonického práva: „In dubio de validitate sacramenti, non est agendum.“ “V pochybnosti
o platnosti svátosti se nesmí pokračovat v jednání.” Kanonické právo
jednoznačně stanovuje tutioristickou nauku Církve CIC 1917 – can. 845 § 2: “Si
prudens dubium exsistat num aliquis ordinatus fuerit valide, aut num aliqua
ordinis gradus valide collatus sit, iteranda est ordinatio sub conditione.”
“§ 2. Jestliže existuje rozumná pochybnost, zda někdo byl platně vysvěcen,
nebo zda byl některý stupeň svěcení platně udělen, má se svěcení opakovat
podmíněně.”
Sv. Alfons ve své Theologii Moralis, v knize
VI – De sacramentis, traktát II – De ordine, caput I. De
Ordine in genere píše:
«In ordinationibus, cum agatur de sacramento
indelebili et de bono totius Ecclesiae, maior requiritur certitudo et cautela
quam in aliis sacramentis.» „U svěcení, jelikož jde o svátost s
nezrušitelným účinkem a o dobro celé Církve, je vyžadována větší jistota a
opatrnost než u jiných svátostí.“
Tohle je zásadní věta celého tutioristického
systému u svátostí.
A dále ve stejné části: «Si adest dubium
prudens de validitate ordinis, ordinatus non potest licite exercere actus
ordinis, donec dubium solvatur.» „Existuje-li rozumná pochybnost o platnosti
svěcení, vysvěcený nemůže dovoleně vykonávat úkony svěcení, dokud se pochybnost
nevyřeší.“ Tady sv. Alfons uvádí praktickou aplikaci zásady „v
pochybnosti nejednat“.
Sv. Alfons a s ním celá Církev zde 1) nepřipouští
jednání na základě pravděpodobnosti, neříká „asi to platí, tak jednej“, ale vyžaduje
morální jistotu (certitudo moralis), zakazuje výkon plynoucí ze
svátosti svěcení při rozumné pochybnosti. Ve stejném traktátu sv. Alfons
píše: «Non licet uti sacramento dubio.» “Nesmí se užívat svátost, u níž je
pochybnost.” Pokud bychom tedy nauku sv. Alfonse, kterou zastává katolická
Církev a to striktně v otázce svátostí a jejich platnosti, shrnuli:
Katolická Církev výslovně vyžaduje vyšší míru
jistoty u svěcení než u jiných svátostí, zakazuje výkon svěcení při
rozumné pochybnosti o platnosti svěcení, odmítá jednání na základě pouhé
pravděpodobnosti.
Dalším velkým otcem je sv. Tomáš Akvinský, který svěcení
chápe (stejně jako katolická Církev) jako svátost s nezrušitelným účinkem,
která podmiňuje platnost jiných svátostí. Zvláště z jeho nauky plyne (Summa
theologiae, Supplementum, q. 34–36), pokud by existovala rozumná
pochybnost o svěcení, nelze jednat, protože by byly ohroženy další
svátosti, došlo by k objektivní nespravedlnosti vůči věřícím.
Sv. Tomáš zde implicitně vyžaduje maximální jistotu, což pozdější autoři
(včetně výše uvedeného sv. Alfonse) výslovně formulují.
Sv. Tomáš Akvinský jednoznačně říká, že při jakékoli
rozumné pochybnosti o platnosti svátosti se vyžaduje jistota a volí se bezpečné
řešení, nikoli jednání na základě pravděpodobnosti. A dále říká v Summa
theologiae I–II, q. 19, a. 6 (O jednání při pochybném svědomí), že „Qui
agit contra conscientiam errat semper.“ “Kdo jedná proti svědomí,
vždy hřeší.” Z kontextu plyne: pochybné svědomí není pravidlem jednání,
pokud rozum nevidí jistotu, jednání je morálně nepřípustné. V
běžném případě lze jednat na základě větší pravděpodobnosti, u svátostí se
vyžduje jistota. To je základní tutioristický axiom, na kterém později
staví morální teologové: “…v pochybnosti nejednat.”. (Sv. Tomáš v Summa
theologiae, Supplementum, q. 35, a. 1.)
Církev jednoznačně formuluje zásadu svátostného materiálního
tutiorismu, tj. že u svěcení je vyšší nárok na jistotu než jinde, a že pochybnost
znemožňuje výkon úkonů.
Stručné shrnutí
Zásada svátostného tutiorismu ve vztahu ke svátostem
říká, že svátosti se nesmějí přijímat ani udělovat při rozumné pochybnosti o
platnosti, v pochybnosti je nutné zvolit bezpečnější řešení, typickým nástrojem
je podmíněné udělení svátosti.
V době před koncilem katolická Církev v duchu
pravověrnosti razila klasický přísný svátostný tutiorismus, kdy základním
východiskem bylo, že v pochybnosti o platnosti svátosti se musí zvolit
bezpečnější cesta, která vylučuje riziko neplatnosti. V praxi to znamenalo
vyžadovat morální jistotu (certitudo moralis) platnosti, okamžité řešení
pochybnosti, nikoli její „překrytí“, podmíněné nebo opakované udělení svátosti,
kdykoli existovala rozumná pochybnost. Typickým znakem byla silná orientace na objektivní
formu, intenci a materii svátosti, odmítání jakýchkoliv nejasností a novot a
minimalistických formulací a požadavků na platnost svátostí, neboť správně
Církev usoudila, že svátosti jsou příliš důležité pro to, něž aby se riskovalo.
Svátostný tutiorismus ohledně platnosti svátostí razily všechny katolické morální
školy.
Svátostný tutiorista by tedy zkoumal zejména: materii,
formu svátosti, včetně svěcení udělovatele a jeho intence a to tak, aby bylo
dosaženo kýžené jistoty ve vysluhování svátosti.
Tutioristická reakce by nebyla automatické prohlášení
neplatnosti, ale preference
tradičního obřadu, nebo v případě pochybnosti podmíněné přesvěcení (sub
conditione) vysluhovatele.
Další zásada, kterou striktně Církev dodržovala je
zásada: “Sacramenta non sunt ludenda” “Se svátostmi se nehraje.” Ta se
objevuje například v důležité kanonické sbírce Kanonického práva v tzv.
Graciánově kodexu z 12. století v části De consecratione, kde Gratián podobně
jako všichni kanonisté shodně uvádí, že svátosti se nesmí simulovat, zacházet s
nimi lehkovážně, klamavě nebo divadelně. Podobně o tom hovoří
i Tridentský koncil (Sessio VII, 3. března 1547 De sacramentis in genere Caput
XIII – De usu sacramentorum: “…sacramenta ad salutem hominum instituta esse,
non ad ludibrium…” (jinými slovy svátosti jsou ustanoveny k spáse
člověka, nikoli k hraní, výsměchu či experimentování.)
Podobně Tridentský koncil: Sessio XIII. De
sanctissimo Eucharistiae Sacramento: “...ne tantae sanctitatis
sacramentum indigne tractetur…”, “…aby se se svátostí takové svatosti
nezacházelo nehodně…“.
Podobně Fr. Suaréz v díle De sacramentis ,
Disputationes 74–82/88:
Suárez systematizuje starší tradici: “Sacramenta
non instituuntur ad experimentum, nec ad ludum, sed ad effectum gratiae.” “Svátosti
nejsou ustanoveny k experimentování ani k hraní, nýbrž k uskutečnění (působení)
milosti.“
Tím, že se jistota platnosti svěcení bere na lehkou
váhu, dopouští se mnozí nedůstojného zacházení se svátostmi. Vědomé ignorování
pochybnosti je hříchem proti náboženství, často i proti spravedlnosti vůči
věřícím ze strany kléru.
Co se změnilo po koncilu ohledně jistoty svátostí?
Modernisté opustili striktní svátostný tutiorismus a
začali razit důraz na pastorační a disciplinární praxi, že pokud je obřad
schválen církevní autoritou a řádně proveden, platnost se předpokládá, tzv. praesumce
platnosti. V praxi to znamená, že pochybnost musí být silnější, aby vedla k
nápravě, běžné teologické nebo osobní pochybnosti nestačí, klade se bezmezně důraz
na institucionální důvěru. Dříve před koncilem platilo: „Je zde pochybnost,
opravujeme.“ V modernistickém pojetí se dnes razí: „Je zde pochybnost,
nejprve zkoumáme, zda je skutečně relevantní.“ Tudíž pastorační priorita má
pro modernisty přednost před maximální jistotou. Modernisté po koncilu
upřednostňují tzv. psychologickou jistotu věřících, kontinuitu praxe
(„neznejišťovat svědomí“), vyhýbání se
opakování svátostí, pokud to není nutné.
Důsledkem je v praxi odmítnutí zásady, že
nejpřednějším zákonem Církve je spása duší, neboť modernisté o to již při
vysluhování svátostí neusilují, neudělují podmíněně křty, podmíněně
nepřesvěcují kněze ani biskupy a nezpochybňují platnost svátostí ve smyslu
svátostného tutiorismu. V důsledku jde o laxistické pojetí, které Církev v
minulosti odsoudila v otázce jistoty svátostí. Opatrnost ustoupila svévolnému
tvrzení, že co hierarchie schválila nemůže být defektní. Na základě theologických
studií, učení otců
a katolické Tradice, včetně historických faktů je však naprosto jasné, že po
koncilu hierarchie schvalovala reformované obřady všech svátostí, které trpí
defekty. V důsledku mohou být pochybné, v některých případech i neplatné.
Spása duší je tak fatálně ohrožena, protože věřící již nemusí čerpat milosti ze
svátostí a v důsledku je tak permanetně ohrožována laxností jejich spása, která
mimo jiné souvisí se svátostmi. Opatrnost katolické Církve byla nahrazena
modernistickým pastoračním chlácholením věřících směřujícím k podpoře jejich vlastního
laxismu. Objevují se tak absurdní názory některých věřících, kteří tvrdí, že
snad přijetí té či oné svátosti snad bylo platné, nebo výroky typu: “Důvěřuji
bezmezně hierarchii, že neschvaluje nekatolické obřady, či obřady pochybné”,
“Je mi jedno, jestli je udělovaná svátost pochybná či nikoliv, to je věcí
kněží a biskupů, já jsem pouze laik, který nemůže na tuto věc upozorňovat, nebo
se k ní vyjadřovat, nemám k tomu mandát…”
a podobné omyly. To, že si takový věřící přestal uvědomovat, že svátosti jsou
mimo jiné nástrojem pro dosažení spásy a rozmnožováním Boží milosti, je
závažným opomenutím náboženských povinností, které může hraničit s těžkým
hříchem, nebo dokonce se svatokrádežným přijímáním takovýchto svátostí.
Kdo tedy chce být katolickým věřícím, má se řídit
naukou Církve a to mimo jiné mít striktní svátostný tutioristický přístup
zvláště ve chvíli, kdy se hierarchie tutiorismem neřídí. Církev stále učí, že svátosti
nesmí být udělovány ani přijímány při rozumné a pozitivní pochybnosti o
platnosti, svátostná nejistota není normální stav, jistota má přednost před
pohodlím. Díky modernistickému chápání jistoty ohledně udílení svátostí, vznikl rozpor se svátostným tutiorismem
jakožto s jediným oficiálním přístupem katolické Církve.
Svátostný tutiorismus byl „odsunut do pozadí“ ve
prospěch pastorační presumpce platnosti a institucionální důvěry – s tím, že v
případě skutečné, prokazatelné pochybnosti se stále musí uplatnit tutioristický
přístup, což se ovšem neděje kvůli tomu, že hierarchie a věřící se stali
laxními.
Laxistický přístup kléru a věřících jako odporující
morální nauce Církve v otázce platnosti svátostí
Argumenty typu: “Obřad je asi platný, tak se tím
nebudu zabývat…”, nebo “…obřad schválený papežem je považován za
dostatečně jistý” jsou projevem odsouzeného laxismu. Věřící sleduje případné
pochybnosti pouze ve vztahu ke konkértnímu a individuálnímu pochybení u daného
vysluhovatele a nikoliv na systémové problémy, které vyvstávají vůči
reformovaným ritům po koncilu a vyvstávají závažné theologické obavy, ukazuje
na naprostou kapitulaci hierarchie a věřících na problematiku jistoty při vysluhování
svátostí. Věřící jsou vedeni k laxismu, který vede k svátostnému chaosu, neboť
každý si svátost může vysluhovat jak chce, modernsitický laxismus útočí i na
svátostnou stabilitu Církve. Věřící upadají do omylů, pokud se chlácholí tím,
že tento kněz přece je platný a Bůh by přece nedopustil, aby většina kléru
nebyla platně vysvěcena, nebo dokonce pochybně. Tento předpoklad je však mylný
a to i s odkazem na dějiny spásy, kdy Bůh mnohokrát odňal Izraeli milosti a
pomoc (srvn. Např. Num 14, 1 Král 11, 1 Sam 16, 14, Jer 7, 25, Oz 1,6, Soudců
2,11-15) . Totéž i v prvních dobách existence katolické Církve, kdy drtivá
většina biskupů Církve byli ariáni (jak si postěžoval sv. Jeroným ve svém díle Dialogus
adversus Luciferianos, kap. 19: „Svět zasténal a s úžasem zjistil, že je
ariánský.“) a sv. Atanáš proti nim bojoval. Takže nejenom, že je to možné,
ale v dějinách se to ze strany Boha často dělo jako trest za něco, který měl
výchovné účinky a vedl k nápravě členů Církve.
Oblasti, které dnes ohrožují platnost svátostí jsou:
1) Problematika
formy reformovaných svátostí a historie jejich vzniku (systémový problém).
2) Legitimita při schvalování těchto reformovaných obřadů
ze strany papeže Pavla VI. (legitimita).
3) Posunutá
intence (úmysl) světitelů při provádění svěcení nových biskupů a kněží (činit
to, co činí Církev).
4) Případně
další závažné vady formy, materie a samotného průběhu reformovaných obřadů
jednotlivých svátostí u daných vysluhovatelů.
Tedy
shrnuto: Problém se jeví tedy v systémové oblasti, v legitimitě a samozřejmě následně
i v praxi jednotlivců, když pastorační klid je postaven nad jistotu,
mlčení autority je bráno jako důkaz jistoty, pravděpodobnost je vydávána
za morální jistotu. To ale není katolický přístup, to není oficiální
nauka Církve, to je laxismus odsouzený Církví.
Je
třeba zásadně rozlišit mezi neinformovanou důvěrou v platnost, a vědomým
ignorováním pochybností, na kterou věřícího někdo upozornil, či si sám věřící
zjistil na základě studia nauky Církve. Morálně závadná laxnost nastává, když věřící
ví o rozumné a pozitivní pochybnosti o platnosti dané svátosti, chápe, že
svátost možná nebyla platná, a přesto svátost přijímá nebo „užívá“ její účinky bez
snahy pochybnost řešit. To je těžká nedbalost v oblasti svátostí. V určitých
případech to může dosáhnout úrovně svatokrádeže, kdy dojde ke znesvěcení
svátosti nebo posvátné věci nehodným či neoprávněným jednáním.
Co
přesně je svátostný laxismus?
Laxismus
je názor, že je dovoleno jednat podle mínění, které je jen slabě pravděpodobné
(opinio tenuis),
i když opačný názor je mnohem pravděpodobnější. Innocenc XI. odsoudil v roce
1679 65 laxistických tezí, zejména
tvrzení v bodě 3, že: Licet sequi opinionem minus probabilem, relicta
probabiliori „Je dovoleno následovat méně pravděpodobný názor, i když je
pravděpodobnější opačný.“ Laxismus byl Církví označen za morálně škodlivý
vedoucí ke zlehčování hříchu. Když bychom si ukázali příklad: Existuje vážná
pochybnost, zda je něco zákazem vázáno, většina autorit říká zákaz platí, jeden autor říká: zákaz neplatí, laxista
řekne:„Stačí mi ten jeden názor jako pravděpodobný, protože není jistě mylný.“
Pokud bychom příklad vztáhli na problematiku jistoty při vysluhování svátostí,
potom by to znělo: Církev držela vždy svátostný tutiorismus ve věcech této
jistoty a většina autorit kanonistů, otců a theologů toto potvrdila, ale jeden
autor, či skupinka autorů po koncilu řekla, že tutiorismus neplatí a nemá se na
něho hledět jako na vůdčí princip při řešení otázky platnosti svátostí. Laxista
si řekně, budu se pro své pohodlí řídit hrstkou této skupiny po koncilu
a nebudu dbát na 2000letou nauku Církve a její theology, kteří upřednostňovali svátostný
tutiorismus.
Pokud
bychom to vztáhli na problamatiku příjímání svátostí ze strany věřícího, potom,
pokud věřící má vážnou pochybnost, že chléb a víno nejsou konsekrované, nebo z
důvodu pochybností o tom, zda ritus mše je katolický, či kněz je opravdu knězem
a přesto jedná, jako by byla konsekrace provedena, tj. přijímá Eucharistii „na
zkoušku“, může jít o svatokrádež, protože věřící 1) buď přijímá Eucharistii bez
víry v její realitu, nebo 2) s vědomím, že jde možná o pouhou hmotu. U svátosti
svěcení, pokud někdo má rozumnou pochybnost o vlastním svěcení, a přesto slouží
mši, uděluje rozhřešení, objektivně simuluje svátost, což je těžké bezpráví
vůči věřícím a svatokrádež, pokud jedná vědomě. Jde o vážný problém, pokud
pochybnost je konkrétní, pozitivní, rozumná, a přesto je ignorována,
zlehčována, relativizována („nějak to bude“)
a může se jednat právě o těžký hřích, až svatokrádež. Jinými slovy minimální pravděpodobnost
laxistovi stačí, riziko hříchu toleruje z lidských ohledů, či z pohodlnosti,
bezpečnější variantu jistoty splněním všech nutných podmínek k platnému
vysluhování svátostí nevyžaduje. Innocenc XI. odsoudil výroky typu, které
hovoří o tom, že lze jednat na základě slabě pravděpodobného názoru, že riziko těžkého hříchu lze ignorovat, že
subjektivní pohodlí má přednost před objektivní jistotou. Tyto teze ve vztahu
ke svátostem byly odsouzeny jako nebezpečné, falešné, pohoršlivé a některé jako
bludné. Nemají tedy výmluvu ti, kteří byli konfrontováni s tutioristickými
argumenty v otázce svátostí předních theologů hájících jediný možný morální
názor Církve, ale pro své pohodlí a laxnost vůči náboženství tyto situace a
pochybnosti situaci neřešili a řekli obřad je asi platný, tak se tím nebudu
zabývat. Laxista porušuje nauku Církve, resp. se jí neřídí a jedná se svátostmi
bez náležité úcty a jistoty. Jednotlivec se nesmí chovat laxisticky, ani proti
vlastní vážné pochybnosti, ani proti objektivním znakům rizika, o kterých ví,
nebo byl s nimi seznámen. Stále platí, že neznalost nauky Církve o
svátostech, v tomto případě ohledně svátostného tutiorismu, neomlouvá.
Jak se k tomu postavit?
Pokud věřící byl seznámen s tím, že reformované obřady
mohou být pochybné z důvodu systémového pochybení, nemůže se zaklínat tím, že o
tom nevěděl. Jedná se o zaviněnou neznalost. Jiným problémem je, že odmítá
například na jedné straně účast na nové mši papeže Pavla VI., ale u ostatních
svátostí se neřídí striktním svátostným tutioristickým přístupem, byť ke každé
svátosti se musí přistupovat v tutioristickém duchu. Zvláště pak k obřadům
svěcení kněžstva a biskupů, které je podstatné pro udílení všech ostatních
svátostí. Dochází tak k tomu, že dotyčný laik si vybírá dle liberálního
pojetí, co se mu hodí. “Nová mše ne, ale ostatní svátosti jsou v pořádku.”
Což je liberálně-laxistický postoj, který ve věcech svátostí a jistoty jejich vysluhování je hříchem znevažujícím náboženství, jak jsme si
ukázali výše. Už samotná snaha řešit pochybnost je morálně správná. Pokud
pochybnost přetrvává, věřící nemá povinnost svátost přijímat, nesmí simulovat
jistotu, kterou nemá. Věřící by se měl příjímání těchto pochybných svátostí
zdržet, byť jsou vysluhovány v rádoby tradičním ritu, vyhledat jiného platně
vysvěceného kněze, rozhodně nepřijímat z pochybně vysvěceného kněze svátosti.
Klasickým případem laxistického chápání jistoty ve svátostech je možné dnes
nalézt u tzv. indultních kněžských společností, jimž svěcení kněží udělují
biskupové, kteří byli vysvěceni již v pochybném reformovaném obřadu svěcení
biskupů z roku 1968. “Conscientia dubia non est regula agendi.” “Pochybné
svědomí není pravidlem jednání.” Velmi často se laici takových pochybně
vysvěcených biskupů ptají, zda jsou platně vysvěcenými a oni samozřejmě buď
potvrdí, že jsou, nebo mlčí. To však není argument pro setrvání v laxistickém
přístupu. Samozřejmě je jasné, že nebudou moderní biskupové zpochybňovat své
vlastní svěcení. Na druhou stranu jsou tady oficiálně vznesené námitky, které
svědčí o tom, že nový obřad svěcení biskupů je pochybný.
Je tento opatrný postoj věřících projevem schismatu,
či bludného přesvědčení?
Nikoliv. Jde o praktickou aplikaci svátostného tutiorismu
v otázce jistoty při udílení svátostí. A jak jsem si výše řekli, svátostný tutiorismus
je jedinou oficiální morální naukou Církve ve věcech platností svátostí. Nejde o
vzpouru věřících, jak jsou někdy falešně obviňováni ze strany ostatních tito
prozíraví věřící. Rovněž tato nauka není projevem bludné nauky o svátostech,
nebo, že by ten, kdo tvrdí, že nové reformované obřady jsou pochybné, že je to
projevem k sedesvakantismu. Pokud si však věřící řekne: “Autorita mlčí, tak
budu jednat, jako by problém nebyl”, tak tímto postojem překročil hranici
do laxismu. Pokud autorita na rozumnou pochybnost mlčí nebo odpoví vyhýbavě,
svědomí jednotlivého věřícího zůstává vázáno zásadou „nejednat při
pochybnosti“; je třeba se zdržet svátostného jednání v takové situaci, není
to neposlušnost ani schizma, ale legitimní a správná opatrnost (prudentia),
jinými slovy je to schopnost poznat, co je třeba učinit zde a nyní, a zvolit
správné prostředky.
Jak s problematikou jistoty při vysluhování svátostí
souvisí stav nouze?
„Stav nouze“ (status necessitatis) v katolické
theologii a kanonickém právu neznamená pocit ohrožení nebo nespokojenosti, ale
objektivní a vážnou situaci, kdy dodržení běžného právního řádu v Církvi znemožňuje
nebo vážně ohrožuje vyšší dobro, zejména spásu duší. Stav nouze nastává tehdy,
když:
1. existuje vážné a skutečné ohrožení duchovního dobra
(víra, svátosti, spása),
2. běžné prostředky nápravy nejsou dostupné nebo
selhávají,
3. nebezpečí je aktuální nebo dlouhodobé, ne jen
hypotetické,
4. jednání mimo běžný právní rámec je jediným nebo
posledním rozumným prostředkem.
Pokud je sloužena pochybná liturgie, nebo většina
kněží a biskupů má pochybné svěcení na základě nelegitimně schválených
reformovaných obřadů ze strany Pavla VI., potom je to stav nouze, neboť věřící
nemá možnost přijímat katolické svátosti od těchto nově vysvěcených osob.
Typickým příkladem je například omezený přístup ke katolickému knězi v hodině
smrti, nebo dlouhodobá nemožnost přijímat katolické svátosti platně nebo
důstojně, nebo vážná pochybnost o platnosti dostupných svátostí bez možnosti
nápravy, nebo nelegitimní schválení reformovaných obřadů svátostí byť platnou
autoritou, ale autoritou, které kompetence měnit obřady nepřísluší ve smyslu 7.
zasedání Tridentského sněmu konané 3. dne měsíce března 1547 o
svátostech, Kánon 13.: “Kdo by prohlásil, že katolickou Církví přijatými
a
schválenými obřady, jichž ta obvykle užívá při slavnostním udílení svátostí,
může být buď opovrhováno, nebo že mohou být od služebníků [Církve] bez hříchu
libovolně vynechávány nebo kterýmkoli pastýřem Církve přeměňovány v nové a jiné
obřady, ten nechť je vyobcován.” Ani
papež nemá kompetenci nejenom měnit podstatu svátostí, ale nemá možnost vydávat
nové vyfabrikované obřady, které nejsou v kontinuitě s předchozími a odporují
buď nauce Církve, nebo zamlžují podstatu svátostí tak, že je možný dvojznačný
výklad při jejich udílení. Zde může být dovoleno použití mimořádných řešení a obejít
“běžnou” disciplínu. V otázce víry a mravů může zase jít o systematické
ohrožení pravé víry, absence možnosti obrany běžnými prostředky. Klasické
pravidlo pro věřícího v otázce stavu nouze je: “Necessitas non habet legem
— sed habet modum.” “Nouze nemá zákon — ale má míru”. To znamená:
nouze neomlouvá vše, ospravedlňuje jen to, co je nutné, a jen po dobu, kdy
trvá. Pokud shrneme výše řečené, stav nouze je objektivní a vážná situace, kdy
běžné církevní prostředky selhávají a jednání mimo běžnou disciplínu je nutné k
ochraně víry nebo svátostí; neospravedlňuje neplatnost ani svévoli, ale může
ospravedlnit mimořádné a dočasné kroky ve prospěch spásy duší. Viz např. Kán.
2205 § 2: “Delictum patratum ex necessitate aut gravi metu imputabilitatem
tollit vel minuit, prout actus voluntarius fuit.” “Trestný čin spáchaný z
nutnosti nebo z těžkého strachu vinu buď odstraňuje, nebo ji zmenšuje, podle
toho, nakolik byl čin dobrovolný.” Kán. 2205 § 3 CIC 1917 - Nutnost
neospravedlňuje činy vnitřně zlé (actus intrinsece malus). Kán. 882
– rozhřešení v nebezpečí smrti, Každý kněz může rozhřešit jakéhokoli
kajícníka v nebezpečí smrti, i bez jurisdikce.
Aplikace svátostného tutiorismu v otázce pochybnosti u
svátostí v moderní době
Dne 30. června 1988 pronesl arcibiskup Lefebvre při
biskupském svěcení nových 4 biskupů tato slova: „Všichni tito zde přítomní
seminaristé – jestliže si mě zítra dobrý Pán povolá k sobě – od koho obdrží
svátost kněžství? Od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou všechny
pochybné, protože přesně nevíme, jaký je jejich úmysl (intence)? To není možné.
[…] Nemohu tedy s čistým svědomím nechat tyto seminaristy osiřelé a nic
neudělat pro budoucnost.“ (Msgr LEFEBVRE,
Extract from the episcopal consecration sermon of 30 June 1988, Fideliter,
July/August 1988, p. 6).
Dopis,
který arcibiskup napsal americkému korespondentovi dne 28. října téhož roku,
nám dává určité vodítko k odpovědi. Arcibiskup Lefebvre o kněžích vysvěcených
podle nového obřadu píše:
„Souhlasím
s vaším přáním tyto kněze podmíněně znovu vysvětit a mnohokrát jsem to také
učinil. Všechny svátosti modernistických biskupů a kněží jsou dnes pochybné,
protože obřady jsou stále více pozměňovány a jejich úmysly již nejsou
katolické. Žijeme v době velkého odpadlictví.“ (Msgr
LEFEBVRE, Letter of 28 October 1988 to Mr Wilson. Published in Le Sel de la terre 98, p. 216-217.)
Nebezpečí změny svátostného řádu a zákona
I
kdyby bylo možné prokázat, že změny zavedené do svátostí po koncilu jsou samy o
sobě lepší formulací, neopravňovalo by to jejich zavedení. Svatý Tomáš Akvinský
upozorňuje na nebezpečí každé změny zákona:
Pouhá změna zákona je sama o sobě určitým poškozením
obecného dobra. Důvodem je, že k zachovávání zákonů má zásadní význam zvyk. […]
Proto, když dojde ke změně zákona, oslabuje se jeho závazná síla úměrně tomu,
nakolik mizí zvyk (Summa
theologica, I–II, q. 97, a. 2).
Svatý
Tomáš uzavírá, že zákon se má měnit pouze v případě „velmi velkého a zřejmého
užitku“ nebo „krajní nutnosti“. V případě reformovaných svátostí to zde
rozhodně nebyl tento případ. Reformovat, či zavádět nové obřady a nahrazovat obřady
od nepaměti zavedené, jejichž změna nutně přináší nepořádek
a znepokojení, je naprosto scestným směrem. Takové změny by mohly být prospěšné
jen tehdy, kdyby výhody výrazně převážily nevýhody, byly organické a ne umělé
vykonstruované. Ve skutečnosti jsou však tyto změny nevýhodné, protože byly
provedeny pod vlivem modernismu, zavádějí nejasnosti a nakonec pochybnosti o
platnosti svátostí, nejsou organickým vývojem uvnitř sv. Tradice, jsou vydány v
rozporu
s úkolem papežů chránit katolickou Tradici a svátosti, nerespektují staleté
svátostné tradice, nebo se opírají o starobylé dokumenty, které se pojí se
schismatickými komunitami, nebo jsou pod vlivem heretickým autorů a konzultantů.
Nový obřad biskupského svěcení
Obřad jistě nelegitimní
K
problematice svěcení biskupů se vyjádřil otec A. Calderón FSSPX (Fr. Calderon, A., Si
las consagraciones episcopales reformadas por Pablo VI son validas »,
Si Si No No 267, november 2014.), který poznamenává,
že nový obřad biskupského svěcení nemůže mít v Církvi sílu zákona (což je
míněno slovem „nelegitimní“):
„Nový obřad, který chtěl Pavel VI. promulgovat
apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani, je jistě nelegitimní ze dvou
důvodů: zaprvé proto, že žádný papež nemá pravomoc zrušit římskou liturgickou
tradici, a tím méně vymýšlet obřad odporující celé katolické tradici; zadruhé
proto, že nákaza modernistickými naukami jej činí škodlivým pro víru a
rozhodnutí odporující obecnému dobru Církve nemůže mít sílu zákona.“
Je
třeba odlišovat dva pojmy: legitimita při vydávání nových reformovaných obřadů
a pochybnost jednotlivých svátostí.
Obřad bez záruk řádného ani mimořádného Magisteria
Tento
nový obřad biskupského svěcení nemá záruku všeobecného řádného magisteria
Církve, protože je založen na dokumentu Traditio Apostolica, která
nenáleží k římské liturgické tradici. A nemá ani záruku mimořádného Magisteria.
Ačkoli Pavel VI. převzal výraz „nejvyšší apoštolská autorita“, použitý Piem
XII. v konstituci Sacramentum ordinis (DS 3859), abbé Calderón k tomu
poznamenává:
„Od koncilu a encykliky Ecclesiam suam už tento výraz
nemá stejný význam, jaký měl u Pia XII., a hierarchické akty nám již
neposkytují jistotu božské autority. Navíc nové římské liturgické předpisy
nejsou ničím jiným než rámcem, který má být zohledněn při liturgické
inkulturaci v jednotlivých místech. Kdybychom chtěli naprostý klid svědomí,
museli bychom papeže žádat o neomylné prohlášení pro každou národní jazykovou
verzi svátostných formulí“ (s. 5).
Otec
Calderon shrnuje:
- Text svěcení biskupů z roku 1968
je akademická rekonstrukce starokřesťanského pramene. Je to rozchod s
verzí římského pontifikálu, kontinuity a organického vývoje.
- Tradiční text
je výsledkem tisícileté kontinuity římské liturgie a svátostí.
Nutnost
podmíněných znovusvěcení pochybně vysvěcených biskupů a kněží
Citujme
závěr otce Calderóna FSSPX, který se zdá být samozřejmý:
„Pozitivní
a objektivní nedostatky, jimiž tento obřad trpí a které nám brání být si jisti
jeho platností [neboť je pouze pravděpodobně platný], se nám – až do případného
římského rozhodnutí, jež by muselo mnohé změnit – jeví jako ospravedlňující a
činící nutným podmíněné znovusvěcení kněží vysvěcených novými biskupy a v
případě potřeby podmíněné znovuposvěcení těchto biskupů. Není možné snášet
takové nejistoty u samotných kořenů svátostí“ (s. 6–7).
