mc

22. 3. 2021

Hlavní principy encyklik Immortale Dei a Diuturnum Illud Jeho Svatosti Lva XIII. - Die Hauptprinzipien von Leo XIII. Enzykliken Immortale Dei und Diuturnum Illud

V současné chvíli, kdy se celý svět pohroužil do světového resetu a zavládla epidemiologická diktatura nedozírných rozměrů, která v dějinách nemá obdoby, potom je třeba se znovu a znovu obracet k dřívějším encyklikám papežů, zvláště pak papežů po Velké francouzské revoluci. Ti museli čelit jako Náměstci Kristovi zmatkům, revolucím a násilnostem, které byly způsobeny právě onou Revolucí umocněnou předcházející dobou Reformace a Osvícenství, kdy v Evropě panovaly protikatolické vlády a jejich panovníci. Dnes jako zcela opomenuté se jeví encykliky Jeho Svatosti papeže Lva XIII., který se se k těmto revolucím a chaosu 19. století s palčivou bdělostí vyjadřoval a snažil se nasměřovat katolickou Církev i jednotlivé vlády Evropy a světa zpět ke Kristu a k pravému pochopení pojmu státní a církevní autorita, k pravému chápání pramenů státní autority, pojetí svobody v katolickém duchu, a zároveň odsoudit nepřátelské politicko-ekonomické omyly jako byl socialismus, liberalismus a svobodné zednářství. V dalších článcích na blogu Monarchia Catholica bychom chtěli připomenout základní teze všech encyklik, které se dotýkají státní autority, povinností vlád a občanů, pojetí svobody a dalších témat, které jsou v díle papeže Lva XIII. rozpracovány. Níže uvedeme hlavní teze obou encyklik: Immortale Dei (ID) a Diuturnum Illud (DI), které dle našeho názoru nepotřebují komentáře.

Jeho Svatost (J.S.) Lev XIII. navazuje na nauky bl. Pia IX. a dalších svých předchůdců, kteří zavrhli tyto věty, které se vztahují ke státu a jeho autoritě.

J.S. Martin V. zavrhl větu proti Husovi, že „… pokud je světský pán, duchovní představený, či biskup ve stavu těžkého hříchu, v tomto případě ztrácí právo rozkazovat a vykonávat svůj úřad.“ ( Decreta Martini V. a Kostnický koncil proti Husovi a Wicklefovi.

J.S. Bl. Pius IX. zavrhl tuto větu: „…Stát je původcem a pramenem všech práv, rozsah jeho práva není ničím omezen…“ (Alokuce Maxima quidem z 9. června 1862)

J.S. Bl. Pius IX. v encyklice Qui pluribus z 9. listopadu 1846 + Syllabus errorum zavrhl tuto větu: „…Učení katolické Církve se protiví dobru a prospěchu lidské společnosti.“

J.S. Bl. Pius IX v Apoštolském dopise Ad apostolicae z 22. srpna 1851 zavrhl tuto větu: „…Jeli v něčem rozpor mezi církevními a světskými zákony, je nutné dát přednost státním zákonům.“

To jsou jenom některé teze, na které J.S. papež Lev XIII navazuje a rozvádí sociální nauku Církve.

Níže předkládáme hlavní teze, kterými nás J.S. papež Lev XIII učí:

V encyklice Immortale Dei a Diuturnum Illud papež Lev XIII. učí, že člověk je od přirozenosti určen k tomu, aby žil ve společnosti, a proto také ho Prozřetelnost Boží vložila do společnosti, aby žil se svými rovnými jako je rodina obec a stát. (ID, DI)

Každá společnost potřebuje nutně autoritu. Člověk se nemůže zříci autority a svrchovaná autorita není vázána na určitou politickou formu. (ID)

Veřejná moc je od Boha, který je jejím pramenem, avšak označení osob, které jsou jejími nositeli moci, nepochází od Boha. Není moci leč od Boha. (Omnis anima potestatibus sublimioribus subdita sit : non est enim potestas nisi a Deo : quae autem sunt, a Deo ordinatae sunt - Řím. 13,1)

Nabudou-li poddaní pevného přesvědčení, že moc vladařů pochází od Boha, bude jim to povinností spravedlnosti, aby nařízení vladařů se podrobovali (IM).

Jediným důvodem pro odepření poslušností státní moci je, pokud vydává nařízení, které zřejmě odporují zákonům Božím, či přirozeným. (DI - srvn. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica I. II. Q. 93 art. 3 ad 2: „Státních zákonů je jen potud poslouchat, pokud neodporují zdravému rozumu a tím i věčnému Božímu zákonu“ in: Encyklika Rerum novarum)

Zvláště je třeba, aby katolíci ohledně tzv. lidských svobod – vymoženosti nové doby – dbali úsudku apoštolského Stolce a smýšleli právě tak, jak ona smýšlí. (ID)

J.S. papež Lev XIII. odsuzuje mylnou teorii, že veškerá moc pochází z lidu, nebo že je založena na společenské smlouvě. Proto je bludem názor, že všechna státní moc pochází z lidu a také je bludem, že voleným zástupcům může být odňata moc právě ze strany lidu. (DI + Humanum genus z 29.dubna 1884)

Kdo činí občanskou vrchnost závislou na vůli lidu, dopouští se zásadního omylu a taková autorita je postavena ne velmi tenkém a křehkém základě, protože je možné ji kdykoliv odvolat. To vede vlastně k neustálým zmatkům, v horším případě k revolucím. (DI)

Je možné ze strany lidu volit si své zástupce, aby autoritu vykonávala. Taková volba stanoví sice osobu, která má být nositelem svrchované moci, ale volba sama o sobě neuděluje právo, které by tuto svrchovanou moc udělovalo. Volba občanů netvoří autoritu, nýbrž jenom rozhoduje o tom, kdo ji bude vykonávat. (DI)

Není nijak lidi zakázáno zvolit si státní formu, která nejlépe odpovídá charakteru národa, jeho stávajícím tradicím a zvyklostem. (DI)

Není proti katolické nauce, aby lid měl větší, či menší účast na řízení státu. (ID)

Hlava státu musí vést obecné záležitosti podle vzoru Božího. Jeho důstojnost sice veliká, ale též je plná odpovědnosti. (ID)

Hlava státu si musí být vědoma, že státní moc není zřízena k soukromému prospěchu jednotlivce, vládcové nesmí dbát svých zájmů, ale zájmu občanů. (ID, DI)

Za špatnou vládu přijde přísný trest Boží. (mocní budou trpět muka - Horrende et cito aparebit vobis, quoniam judicium durissimum his qui praesunt fiet. (Moudr. 6, 7)

Občanská společnost je povinna veřejně uctívat Boha. (IM)

Je omylem se domnívat, že moc zákona a soustava trestních paragrafů dostačí k tomu, aby národy byly zachráněny. … Sebevětší přísnost zákonů nebude mít účinek na občany, nebude-li na člověka působit povinnost a bázeň Boží, aby se podrobil. (DI)  

Náboženství má větší vliv na lidského ducha než represe státu, a tak lidskou vůli náboženství snadněji podrobuje nařízením státní autority než sankce a tresty. (DI)

Nejpřednější povinností hlavy státu je podporovat a chránit náboženství. (DI)

Bůh přidělil péči o lidské pokolením dvěma mocem: moci církevní a moci státní. (IM)

Účelem státní moci je poskytnout především časné blaho svým občanům, církevní moc zase směřuje občany k věčným a nebeským dobrům. (ID)

Proto vše, co se týká svou přirozeností nebo účelu vztahujícímu se k duchovnímu blahu člověka, nebo k poctě Boží, podléhá autoritě a úsudku Církve. (IM)

Lidi vést k nebesům náleží Církvi a nikoliv státu. Jedině Církvi dal Bůh rozkaz a moc rozhodovat a soudit v náboženských věcech. (IM)

Je omylem se domnívat, že Církev je nepřítelem zájmů občanské společnosti, a že je neschopná vyhověti podmínkám, kterým podle přirozenosti a práva ke svému zdaru a rozkvětu každý stát potřebuje. (IM+ DI)

Katolíci nikdy nemohou připustit oddělení Církve od státu. (ID)

Církev podporovala a zaváděla v dějinách to, co nejvíce slouží obecnému blahu, co k tomu prospívá, aby chránil lid proti libovůli vladařů, zamezovala všemu, co bylo nespravedlivým vměšováním státní moci do života rodin a obcí, a co by mohlo ohrozit lidskou důstojnost, osobní svobody a zachovávání práv jednotlivce. (ID)

Je bludem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. (ID)

Zhoubná a žalostná touha po novotách, která se poprvé objevila v 16. století, se zvrhla v rozklad náboženství, v dekadenci filosofie a společenských věd. Z toho plyne moderní zásady nevázané svobody, které jsou základem nového, doposud neznámého práva a které je v mnohém v rozporu křesťanským principům. (ID)

Jestliže Imperium (stát) a sacerdotium (Církev) jsou svorné, je svět dobře řízen, Církev kvete a nese ovoce. Když jsou nesvorny , nejen nepatrné věci se nerozvíjí, nýbrž se vše bídně rozpadá. (ID in: dopis Ivo Chartreského J. S. papeži Paschalovi II.)

Z těchto omylů 16. století vyplynula nejenom moderní mylná filosofie, nýbrž i teorie o svrchovanosti lidu. (DI)

Důsledkem těchto omylů je, že lidé jsou si v praktickém životě rovni a nejsou podrobeni žádné autoritě a nikdo nemá potom právo poroučet jiným. V takové společnosti není veřejné autority, pouze vůle lidu, která je proměnlivá, která si sama sobě rozhoduje, jak si poroučet. Z toho pak vyplývá bezuzdná svoboda svědomí, dovoluje se myslit, co je libo a názory své uveřejnit. Takový stát potom nepečuje o náboženství, doznává všem stejných práv, pokud se nejedná o ohrožení takového řádu. Potom stát směřuje k tomu, aby byla Církev od státu oddělena. (ID)

Křesťané jsou poslušní zákonů, protože jim tak káže svědomí, nikoliv však z otrocké bázně. Od počátku křesťanské víry byli křesťané nejvěrnější poddaní a státu. Svědčí o tom jejich chování k římským císařům, kteří jejich víru krutě pronásledovali. Avšak přece dávají křesťané přednost nebeské vlasti před pozemskou vlastí. (DI)

Katolíci, kteří jsou dbalí svých povinností, musí se po vzoru prvních křesťanů se účastnit veřejných záležitostí, aby pokud možno uplatnili vliv náboženství ve státě. Při tom se mají osvědčovat jako věrní synové katolické Církve, kteří nezaplétají Církev do stranických bojů. Katolíci se musí vyvarovat dvou úskalí: falešné opatrnosti a nerozvážné unáhlenosti. Falešná opatrnost nezastaví rozvoj zla a unáhlenost ohrozí řád Bohem stanovený. (ID)

Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. (ID)

Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. (ID)

Budiž pravidlem každého křesťana: není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby
a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. (ID)

Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života. (ID)

Právě tak není sama o sobě dobrá ona neomezená a nepřiměřená svoboda myšlení a tisku, neboť je pramenem mnoha zmatků a zla. (ID)

Za žádných není připuštěno vydávat za občanská práva neomezenou svobodu názorů a tisku, a ta není hodna podpory a ochrany ze strany státu.

Vzpouru občanů zakazuje zdravý rozum. (ID)

Neporušená katolická víra se nedá sloučit s míněním, které se snaží zavděčit „naturalismu“ nebo „racionalismu“, jejichž základní myšlenkou není nic jiného než úplně zničit křesťanské zřízení, Boha vyloučit ze společnosti a přiznat lidu nejvyšší moc. (ID)

Tolik k základním tezím dvou encyklik J.S. papeže Lva III.

Žádné komentáře: