Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila
opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník
L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox
Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho P.
Lacordaire OP[6] a Montalembert[7], známí
svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické
oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa
z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském
koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere
nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam[8].
1864, Encyklika
Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus
a liberální názory na církev a stát.
1895, Encyklika
Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu
liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi
jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku, spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci
klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským
dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto
dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae
odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného
pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.
1906,
Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která
odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální
katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius
křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.
1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.
Odsouzení
modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907
(v jiném článku podrobněji).
1910, Dopis
„Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který
odsoudil progresivismus
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera[9].
1925,
Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která
potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou
povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci
neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni
lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).
[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.
[2]) Přesněji
řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi
inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis,
docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant,
sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi
erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur
Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti
Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem
stravere,...,quin et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem
omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae
inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac
unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum
cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in
die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik,
pars I.“ (1834)
[3]) co
k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své
knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“,
na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti
vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více
nynější době a jejím potřebám.“
[4]) a
pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný
modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony.
Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na
katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické
úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby
národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala
v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na
str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická
společnost se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak
vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními
hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad
nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus
naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika
Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše
Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi).
[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz,
spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního
katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.
[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil
francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z
průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji
vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty.
Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík.
Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál.
Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho
„smíření“ s Církvi a s Bohem.
[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář,
přední představitel liberálního katolicismu.
[8]) Antoine-Frédéric
Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední
představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných
občanských práv.
[9]) Marc
Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické
orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s
Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou
reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení
se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier
hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké
francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge
apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.
