Obnova české státnosti
21. října slavíme památku posledního vládnoucího českého krále
a zároveň císaře rakouského, krále uherského, chorvatského, dalmatského,
haličsko-vladiměřského …, bl. Karla z Domu Rakouského. Málo kdo při tom ví, že
bl. Karel Rakouský je současně obnovitelem státních orgánů českého státu, Zemí Koruny české, též nazývaných Zeměmi Koruny svatováclavské.
Jak to vlastně probíhalo v říjnových dnech roku 1918? 28.
října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v
celé zemi se konají oslavy. Je ale čas, uvědomit si, co se 28. října 1918
vlastně stalo a co to pro náš, dnes nikoliv stát československý, ale český stát
znamená.
Český stát samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy
v 9. nebo 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava.
Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a
národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám
ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje
další svátek, Den české státnosti 28. září, na výroční den vraždy knížete sv.
Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli
katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.
Český stát, svazek Zemí Koruny české nikdy právně nezanikl,
nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale
k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady
nejvyššího kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody
rakouského, prakticky byla zřízena společná vláda, a od té doby neměly Země Koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k
tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí Koruny české a v činnosti zůstaly
pouze zemské sněmy a vlády. Jednota a státnost Zemí Koruny české se však vždy
plně uplatňovala při královské korunovaci.
16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil
rakouskou část monarchie ve spolkový stát. Vyhlásil na jejím území 4 státní
celky: Německé Rakousko, Země Koruny české v historických hranicích,
jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Dalmácie, Bosna-Hercegovina) a
Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské
rady, kteří byli zvoleni v příslušných zemích.
16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní
rada, a ustanovení dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. V rámci
spolkového státu došlo k plnému obnovení české státnosti.
Samostatný stát československý
28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý, složený
pouze ze zástupců české národnosti a 4 zástupců Slováků, vyhlásil nezávislý
stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní
shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa,
tedy spojení českých zemí a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již
neexistuje.
Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Z hledisky
státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není příliš významný.
Významná je pouze skutečnost, že byla prohlášena anexe Slovenska, části
uherského království, která byla 30. října potvrzena Slovenskou národní radou,
která vyhlásila spojení Slovenska se Zeměmi Koruny české ve státě
Československém. Lze říci, že ze státoprávního hlediska je pro současný český
stát významnější 16. říjen 1918, obnova společného sněmu Zemí Koruny české –
zřízení České národní rady a plně funkční státnosti.
Česká národní rada se nikdy nesešla, Stát československý byl
vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s
německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30%
obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií –
Deutschböhmen, Sudeten, Böhmerwald a Deutschsüdmähren a deklarace jejich
připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území
obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví, k soužití Čechů a Němci to rozhodně
neprospělo. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat,
pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást
Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa,
vykonávaná československými orgány do rozhodnutí mírové konference.
Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení
národů, které se samo dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislostí a
připojení Slovenska.
K právnímu připojení pohraničních území s německým
obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou Saintgermainskou z 10.
9. 1919. Vítězné mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA,
Japonsko) ale měly právo dozoru nad poměry v Československu a právo je
upravit. Saintgermainská smlouva, článek 57, výslovně říká: "Stát
československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými
mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou
pokládati za nutná k ochraně zájmů těch v Československu, kteří se od
většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím." Svého práva pak
využila většina "čelných mocností" (Francie, Anglie, Itálie) v
Mnichově roku 1938, kdy bylo české
pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu.
Lze ale považovat stát, který předem souhlasí se zásahy cizích mocností do svých
vnitřních poměrů za nezávislý?
Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až
rozporný. Jednoznačně lze říci pouze to, že 28. října 1918 již od 16. října
existující český stát anektoval Slovensko, do té doby součást uherského
království a tato anexe byla následně 30. října 1918 schválena Slovenskou
národní radou a spojený stát přijal název Stát československý.
Republika 28. října 1918 vyhlášena nebyla, naopak bylo
výslovně stanoveno, že o státní formě rozhodne budoucí národní shromáždění. V
rozporu s tím přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor československý zák.
č. 37/1918 "O Prozatímní
ústavě. O Národním shromáždění". Prozatímní ústava státní
formu československého státu sice výslovně nevyhlašuje, ale je otevřeně
republikánská, zavádí republikánské instituce a zřizuje úřad presidenta
republiky včetně jeho pravomocí. Následující den, 14. listopadu, se poprvé sešlo
Prozatímní národní shromáždění, ve kterém předsedající, dr. Karel Kramář,
prohlásil z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, státní formu republikánskou
a sesazení Habsburků.
Ve stejném duchu, jako
Prozatímní ústava, pokračuje i Ústava československé republiky z 29. února 1920, která je opět republikánská, ale
republiku výslovně nevyhlašuje. O tom, jak bylo stanovení právní formy Státu
československého problematické svědčí, že až do 28. února 1920 vycházel Zemský
zákoník pro Království české a sbírky: Zákony a nařízení pro Markrabství
moravské a Zákony a nařízení pro vévodství Horního a Dolního Slezska dokonce do
30. a 31. prosince 1921.
Republikánskou formu Státu
československého lze odvozovat pouze z prohlášení zástupců Národního výboru
československého, které podepsali z 31. října 1918 v Ženevě a kterým schvalují
všechny dosavadní kroky prozatímní československé vlády, vyhlášení samostatného
státu v republikánské formě a sesazení Habsburků. Z usnesení Národního
výboru československého z 28. října je ovšem zřejmé, že k podpisu
takového prohlášení nebyli oprávněni. Prohlášení z 31. října 1918 nebylo nikdy
zařazeno do Sbírky zákonů a nařízení státu československého se nestalo součástí československého práva.
Nelze ale zcela vyloučit, že
ani republikánská forma Státu československého nerušila monarchistickou státní
formu Království českého, Markrabství moravského a Vévodství Slezského, které
byly sice součástí Republiky Československé, ale odlišnými právními subjekty.
Podle
dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že
o právní účinnosti tzv. revolučního aktu nebyli, i přes jeho
mezinárodní uznání, přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919
za odškodnění za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře
a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal
legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl
s tím, že habsburské trůny nemohou být předmětem handlování a on
musí jednat v souladu s vůlí svých národů. Pokud ho povolají, vrátí
se.
Prvým
ústavním dokumentem, který mluví o Československé republice je až komunistická
Ústavou z 9. května 1948, tj. zák. č. 150/1948 Sb., jejíž čl. 1 odst. 1 zní: "Československý
stát je lidově demokratická republika.". Na to pak navazuje Československá
ústava z roku 1960 a Ústavní zákon č. 143/1968 o československé
federaci z 27. října 1968, který odvozuje princip federace České
socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky od práva
sebeurčení národů, které se rozhodly ke společnému životu v Československé
socialistické republice. hl. 1, čl. 1, odst. 4 se výslovně
zmiňuje o České socialistické republice a Slovenské socialistické
republice a jde tak pravděpodobně o jediný ústavní dokument, který
ustanovuje v českém státě republikánské zřízení. Ústava České
socialistické republiky, na rozdíl od Slovenské socialistické republiky, nebyla
přijata.
Současná Česká republika
Problémy státní formy
zaniklého Československa se dále už zabývat nemusíme, ale jak je na tom
současná Česká republika? Můžeme říci, že pokračuje v tradici ústavního
(ne)pořádku Československé republiky, kdy říká: „My, občané České republiky
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy
samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí
Koruny české i státnosti československé, … prostřednictvím svých svobodně
zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Co se zde vlastně
říká? Na jedné straně se uznává Česká republika jako již jsoucí, ale
nesamostatný stát (byla od roku 1969 součástí Československé socialistické
federativní republiky), ale současně se obnovuje samostatný český stát, který
nebyl nikdy ničím jiným než monarchií, obnovuje se tedy český stát jako
království. Ale současně se obnovené monarchii dává republikánská ústava, aniž
je státní forma ústavou změněna.
Český král bl. Karel z Domu
Rakouského
Vznik Československa, ale i
dalších nástupnických států zatěžuje těžká nespravedlnost k našemu poslednímu
císaři a králi, bl. Karlu z Domu Rakouského. Můžeme říci, že naši
tehdejší čeští politici mají alespoň nepřímý podíl na jeho utrpení a předčasné
smrti.
Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní
vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce
usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně
netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských
vojáků. Bylo mu vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než
vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným, v poli nebyl
poražen. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení
a bídy
obyvatelstva, pro lepší organizaci pomoci obyvatelstvu zřídil ministerstva
zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války
čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl
vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu
a musel
odejít do vyhnanství.
Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční
konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo,
Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek na jeho
abdikaci, kterou odmítl, odmítly vyplácet alespoň rentu (československý podíl
na roční rentě byl nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků; rovnal se
přibližně měsíčnímu platu včetně reprezentačního fondu ministra dr. Ed.
Beneše), musel císař Karel v exilu v zimním období přijmout nevhodné
bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promokl a dostal zápal plic,
pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic
v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel. Je dobré si uvědomit, že
císař Karel jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka nemohl najít na
Madeiře žádné zaměstnání.
Císař Karel odpustil na smrtelné posteli všem, kteří proti
němu pracovali. Ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v něm
nedošlo k náboženskému (snad můžeme chápat ideologickému) rozkolu a za všechny své národy, aby našly cestu k
sobě.
V roce 1954 byl císař Karel
uznán za ctihodného, 20. prosince 2003 byl uznán zázrak
a 3. října 2004 byl císař a král Karel I. papežem Janem
Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem
Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři
byla jeho památka stanovena na 21. říjen, den jeho sňatku se Zitou,
která mu byla dobrou manželkou.
Český národní a zemský patron?
Blahořečením císaře a krále Karla I. získal český národ
dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života
a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí Koruny
Svatováclavské, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ
u Boha.
V
současnosti se v českých zemích liturgicky slaví „nezávazná památka“ bl. Karla
Rakouského 21. října, podle názoru autora jde však o světce tak
významného, že by si zasloužil, aby jeho památka byla slavena závazně, tedy
jako „památka“ nebo „svátek“. Prosíme všechny ctitele a příznivce bl. císaře Karla I., a současně českého krále Karla III., o modlitby za jeho brzké svatořečení, aby také český národ mohl být
účasten na požehnáních podle proroctví papeže Pia X.
z 24. června 1911, kdy mimo jiné papež řekl: „Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké
požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo
Církvi.“
Tato požehnání se zatím na jeho národech neprojevují,
i když jejich příslib lze rozpoznat v opatřeních císaře a krále
Karla I. po celou dobu jeho vlády. Další požehnání zřejmě nemohla přijít, když
národy, resp. jejich představitelé za mlčení lidu krále světce vyhnali
a také porušili svoji věrnost Církvi. Doufejme, že druhá část proroctví teprve
čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z Domu rakouského, císař
a král, přinese velké požehnání
a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty
oltáře, které se mu dostalo jeho blahořečením 3. října 2004.
Český
národ se na bl. Karlovi Rakouském provinil, když mlčel k tomu, že ho představitelé
národa
a státu československého nejen vyhnali, ale také zbavili majetku a prostředků k
obživě, když jako vyhnanec s kvalifikací politika a vojáka neměl možnost
vydělat na obživu sobě a rodině. Bl. Karel není jediný český světec, na kterém
se národ a jeho představitelé provinili, stačí připomenout sv. Ludmilu,
sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, kteří jsou dnes přímluvci
českého národa a země. Ale za smrt těchto svatých bylo vykonáno pokání a byli
přijati za zemské a národní patrony.
Za
projev určitého pokání a zadostiučinění lze chápat uložení ostatků bl. Karla v
poutním chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi v blízkosti Staroboleslavského
palladia Země české a v katedrálách v Praze, Olomouci a Českých Budějovicích
stejně, jako zasvěcení většího množství kaplí, kapliček, oltářů
a jiných
objektů našemu bl. králi.
Zvláštní
pozornosti si zaslouží Koruna pro krále. Z iniciativy moravské poutnice ke
hrobu bl. Karla na Madeiru, kde ve vyhnanství zemřel, a z dobrovolné
sbírky byla vyrobena bronzová kopie Svatováclavské koruny. Ta byla při 100.
výročí smrti bl. Karla – 1. dubna 2022 - položena 3 dny na jeho hrobě a získala
statut relikvie 3. řádu (dotýkaná relikvie). Pak se vrátila zpět do Zemí Koruny
české, aby putovala po Čechách, Moravě a Slezsku, aby se dotykem s ní lidé
mohli symbolicky spojit se svým blahoslaveným králem a jeho prostřednictvím
předložit Bohu své prosby. Tato kopie Svatováclavské koruny je tzv. funerální
korunou a jako taková bude na svátek bl. Karla 21. října 2022 trvale umístěna
na jeho hrobě.
Prosím
o modlitbu za to, aby bl. Karel Rakouský, náš císař a král byl přijat mezi
české národní
a zemské patrony a věřím, že to přinese našemu národu i vlasti velké požehnání.
Závěr
Když si uvědomíme uvedené nejasnosti v
ustanovení právní formy českého státu, současnou politickou a dokonce válečnou
situaci blízko našich hranic i morální zátěž, způsobenou jednáním našich
státních představitelů k bl. Karlovi Rakouskému, myslím, že modlitba a putování
k českým patronům
s prosbami za český národ a stát je v současné době více než
žádoucí. +
Josef
Pejřimovský
očistci, byly slouženy mše svaté, dávány almužny, lidé se postili a to vše na úmysl brzkého vysvobození duší z očistce, případně svých zesnulých blízkých a přátel. Církev nerada vytváří z těchto věcí nějakou senzaci, nechce, aby se z očistce stal bestseller, či se toto téma nějakým nepatřičným způsobem popularizovalo. Na druhou stranu toto muzeum vzniklo na sklonku 19. století, kdy se v Evropě, i v Církvi šířil nebezpečný racionalismus, liberalismus a modernismus a kdy se víra v existenci očistce, v existenci zázraků a pravd víry zcela vytrácela, neboť byla chápána jako církevně ideologický konstrukt, možno říci anachronismus. Bůh však ve vhodné chvíli znovu oživil tuto myšlenku na věčnost, na realitu očistce a na možnost konat ze strany věřících skutky milosrdenství lásky vůči těm, kteří trpí v očistci. Věříme, že i dnes je tento kostel s museem velmi důležitým svědectvím v této bezbožecké době a hovoří tichým a nenápadným hlasem o velmi nepříjemné realitě, která předčí jakékoliv představy lidského mozku a bolestivě nás varuje, abychom si uvědomovali, že jednoho dne přijde smrt, a hned osobní soud a potom jedna ze dvou možných věčností, buď věčnost spojená s blaženým patřením na Boha a nebo věčnost spojená s věčnými mukami ve věčném zavržení a odklonu od Boží tváře, pravé a milující Lásky. Bůh nikoho do Nebe tahat nebude, když tam nechce!
