(Předkládáme milému čtenáři výtah z knihy Dr. Alberta Erharda, Východní církevní otázka a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení, překl. Dr. Karel Kašpar, s církevním schválením, Praha, 1902.)
Povolání Rakouska ke společné práci ohledně sjednocení vztahuje se, jak jsem se zmínil hned na počátku, jmenovitě na církve východní. Povolání to vyvozuji z trojí okolnosti, a to zeměpisné polohy, z dějin a z církevních poměrů Rakouska. Pohled sebe povrchnější na politickou mapu Evropy nás poučuje o tom, že jest Rakousko-Uhersko nejvýchodnější katolickou monarchií, která bezprostředně hraničí s hlavním územím církví řecko-orthodoxních a jest s nimi v rozmanitém politickém a hospodářském styku. ...Ale i k tomuto styku nehledíc, mají rakouští katolíci povinnost, zabezpečiti katolickému smýšlení ve státu i Církvi, v postavení kulturním i společenském, rozhodující slovo uvnitř a vně. Třebas i předpisy státoprávní na to se neohlížely, tož přivádí sebou již vlastní síla skutečných poměrů, že jest Rakousko pokládáno v celém světě za moc katolickou a přední baštu katolicismu naproti Východu. A jako taková osvědčilo se také ve svých dějinách. (viz.: Vztah Rakouska ke katolicismu a jeho světodějný význam byl předmětem řeči prince Aloisa z Liechtensteinu na druhém dolnorakouském sjezdě katolíků ve Vídni v listopadu 1898.)
Rod Habsburský viděl po více nežli šest století svou největší chloubu ve věrné oddanosti k Církvi katolické a v energickém hájení katolické víry, korunním svým zemím vtiskl také, pokud sám o jich osudech rozhodoval, ráz eminentně katolický. Žádný císař z rodu Habsburského nevyvolal bojů mezi papežstvím a císařstvím, které zanechaly ve středověku v krajinách německých tolik ruin a za nichž tak mnohá síla zbytečně byla promrhána. Ve století osmnáctém, v periodě proticírkevního osvícenství, státního absolutismu a církevního partikularismu, přizpůsobil se rod Habsburský duchu časovému, ale příchylnost k Církvi katolické nelze upříti ani Josefu II. ani jeho nástupcům. Příchylnost ta byla odkazem Rudolfovým, jehož rod Habsburský nikdy nepozbyl.
Rakousko bylo povýšeno na velmoc evropskou skorem současně s výbuchem náboženských zmatků ve století šestnáctém, které počaly jako hnutí reformační a roztrháním církevních pout, celou Evropu do té doby objímajících, zabraly Církvi katolické velikou část jejího dosavadního držení. Přestoupení Habsburků k novotám ve víře bylo by mělo pro ně v zemích germánských a částečně i slovanských dalekosáhlé následky. Podporování protestantismu nebylo by zůstalo ani v zemích románských bez zpětného působení. Jedno je jisto: církevní mapa Evropy byla by zcela jinak vyhlížela a rozsah Církve katolické by byl značně menší, nežli jest nyní. A co je ještě důležitější, kmenové germánští byli by bývali pro svou duchovní matku dozajista z velké části ztraceni. Ale očekávání odpůrců katolické Církve se nesplnilo, právě tak jako se ukázaly obavy jejich věrných dítek lichými. Císařové se osvědčili ve svých dědičných zemích i daleko za hranicemi věrnými syny Církve a statečnými obhájci víry katolické. Nemíním mluviti o prostředcích, jichž užívali, byly to tytéž zbraně, jakými bojovali jejich odpůrci, namnoze bezohlednější a příkřejší nežli zbraně, které odpovídaly tehdejšímu kulturnímu stanovisku a jež vtiskl jim do rukou duch času. Zasáhnutí císařů do tohoto boje mělo světový význam, a poněvadž dopadlo ve prospěch katolické Církve, tvoří nerozlučitelné pouto mezi ní a jimi a jest jednou z nejkrásnějších perel, zdobící římskou císařskou korunu. Poslední, který ji nosil, císař František II., připojil k zásluhám svých předků ještě jinou tím, že umožnil přes Napoleonovy pletichy konkláve, z něhož vyšel první papež (nového) století, Pius VII. (1800)
Ještě jiný list, v každém ohledu slavný, popsán jest v rakouských letopisech zlatým písmem. Rakousko porazilo dvakráte společného nepřítele křesťanů na hlavu, a rána druhá byla tak pádnou, že se po ní Turek již nevzpamatoval. ...Je-li pak nějaká říše v tak úzkém spojení s křesťanstvím, a srostla-li v té míře s Církví katolickou během svých staletých dějin, není možné, aby byla již vyplnila církevní poslání, které jest jí jako každému křesťanskému národu přisouzeno: poslání to trvá a potrvá i po časy budoucí, aniž ho může Rakousko zneuznati, nechce-li zároveň uvésti v nebezpečí své poslání politické a kulturní. A jako zachránilo Rakousko v dobách minulých Církev katolickou před dalším štěpením a pokořením, tak jest nevyhnutelně i jednou z nejdůležitějších jeho církevních úloh, podporovati hnutí, které má vésti k obnovení všeobecné Církve katolické.
Toto zvláštní poslání odvozuji konečně i z rakousko-uherských církevních poměrů. Poskytují v Evropě ojedinělou podívanou na klidné pospolné žití Církve katolické s východními...Mocná nadvláda katolicismu v říši hodí se pak již sama sebou k tomu, aby mohli odštěpení výchoďané nahlédnout ve vnitřní organismus katolické Církve. Pohled ten bude na ně působiti mocně a to tím účinněji, čím více se přizpůsobí skutečné poměry Církve katolické svému nejvyššímu ideálu. Existence sjednocených výchoďanů dosvědčuje zároveň rozkolným bratřím, že spojení s Církví římskou ani nevyžaduje zřeknutí se od předků zděděných posvátných obyčejů v kultu i zřízení, ani nepřivádí sebou ztrátu národnosti, ani neničí samotného náboženského života. Ano, vláda rakouská šla ještě dále, zřídivší pro řecké výchoďany na universitě v Černovcích fakultu bohosloveckou a obdařivší je takto i nejvyšším prostředkem vzdělávacím, jaký vůbec má. Rovněž důležito se mi zdá vyvrátiti obavu, jakoby unií vydána byla v nebezpečí aneb dokonce odstraněna možnost individuálizování věřících a způsobu jejich života. Tato obava přechází někdy až ve výtku, jakoby Církev římská zamýšlela výchoďany romanizovati nebo latinizovati. Avšak Lva XIII. z toho obviňovati nelze: konstituce o Církvích východních prohlašuje zcela jasně: Východ výchoďanům...
Nuže, katolické Rakousko, s důvěrou v tuto Božskou modlitbu povstaň, uchop se kříže, který do ruky vzal místo žezla Zakladatel Tvé moci, a připrav se k této pokojné křížové výpravě, která bude v míře daleko vyšší, nežli křižácká tažení minulá, mohutným posilněním tvého církevního i kulturního života, zárukou obnovení veškerého křesťanstva, pramenem požehnání pro celé lidstvo. Tvému pokojnému boji kyne veliká a vznešená odměna: úplné vítězství pravdy, konečný triumf kříže, založení pravého Božského míru!Jakmile tato odměna bude vybojována, pak dosáhne Církev východní znovu oné plodnosti, která ji druhdy zdobila v tak útěšné míře."
Ať žije rod Habsburský a naše země jakožto součást katolické víry a svaté říše!
