Římský voják stojí na stráži a dívá se zachmuřeně z hradeb Limes Romanum, hraničního opevnění, u své legie sídlící v Castra Regina (Regensburg) směrem severovýchodním. Je chladno. Mrzne. Je zakrytý pouhou kožešinou. Pro vojáka ze slunné Itálie je toto prostředí a podnebí utrpením. Dívá se k oněm zamlženým vrcholkům tzv. Hercynského lesa - zvaného Ptolemaiem Gabreta Hylé, nebo také Gabreta Silva (lesnatá). O tomto lese věděl už Straban z Amaseie kolem roku 63 před Kristem a píše v něm ve svém spise Geographica. Onen římský voják se dívá na vzdálené vrcholky pohoří, které je pro něho opředeno tajemstvím, je to pro něho terra incognita (neznámá země), ze které vyjíždějí nájezdy germánských kmenů a kam se už římská noha nikdy nedostane. O tomto Hercynském lese už hovořil Plinius Mladší, když popisoval divy, které v něm lidé nacházeli: ohromné propletené kořeny stromů, husté mlhy, hluboké lesy a bažiny… Drsný ráj, kde se odvážilo žít několik málo lidí… Od Václava II. zde žijí němečtí osadníci, kteří klučí lesy a prodírají se houštinami Böhmerwaldu. Pojmy jako Lusen, Falkenstein, Rachel, Plöckenstein, Wittigstein (Vítkův Kámen) se jim stane synonymem odvážného, drsného a chudého životního údělu. Krajina Böhmerwaldu se však liší od sudetské krajiny svou vlastní tajemností, kterou si generace usedlíků předávají jako prapodivné tajemství… Němečtí obyvatelé byli ve většině římští katolíci a často pracovali pod kopci v sousedním bavorském království, pokud práce na loukách a v lesích pánů v zemích Koruny české nebyla. O tvrdém životním údělu tamnějších obyvatel psali takoví romanopisci jako Karl Klostermann (pobýval část svého života v Schüttenhofenu - Sušici), Hans Watzlik (Unterhaid - Dolní Dvořiště), či Adalbert Stifter (rodák z Oberplan - Horní Planá) a další.
Specifika tohoto regionu jsou známá i dnešnímu českému člověku, který zavítá do prostor Böhmerwaldgau, zvláště do Markt Eisenstein (Železná Ruda), Bergreichenstein (Kašperské Hory), Hartmanitz (Hartmanice), Oppelitz (Opolenec), Stubenbach (Prášily), Aussergefild (Kvilda), Srní (Rehberg), Bučina (Buchwald), Spitzberg (Špičák), Eisenstrass (Hojsova Stráž), či Schüttenhoffenu (Sušice).
Totenbretter - Umrlčí prkna
Do nástupu komunistické diktatury a genocidního vyhnání německých obyvatel panem Benešem, si mohl pozorný návštěvník všimnout zvláštního atributu těchto hor: tzv. Totenbretter, neboli umrlčích prken, kterých byly tisíce roztroušených po horách, u kapliček, Božích muk a kostelíků. Byl to zvláštní zvyk obyvatel (který nenajdeme jinde) připomínat živým existenci smrti a konce lidského života, životního vyhnanství a soudu Božího.
Nechme promluvit citát z poznámek
Hanse Watzlika, který chodíval šumavskou krajinou. Při jedné ze svých cest
narazil na jedny Totenbretter, umrlčí prkna, kde bylo německy napsáno:
"Poutníče, chvíli tady stůj, na cíl pachtění pamatuj, ať bohatý či chudý,
starý, či mladý též, ani ty spáru smrti neunikneš. Nemůžeš smrt jak lidi
uplatit, bědným mamonem zaplatit."
(Totenbretter na vrcholu Velkého
Javoru)
Existovalo tisíce podobných nápisů na každém z umrlčích prken. Časem vzala některá z nich za své. Proč lidé vystavovali umrlčí prkna po svých zemřelých členech rodiny? Citujme z Cimrhanzlova průvodce po Šumavě (Cimrhanzl - Führer durch den Böhmerwald) z roku 1878: "Zemře-li kdo v rodině, bývá až do pohřbení položen na prkno. Tato prkna se uschovávají co památka na zemřelého, obyvatelé je nějak pomalují (nadělají na ně křížky) aneb také nějakou průpověď na ně napíšou, malovaná jsou prkna ta obyčejně zelenou barvou. Tato prkna pomalovaná nalézáme všude, kamkoliv jdeme, u Božích muk, u stromů na plotech, ve dvorech, ano i u lávky přes potok je kladou. Tyto zvláštní připomínky na mrtvé činí na nás nemilý pohled , zdá se nám jakoby zbytky rakve byly roztroušeny po celé krajině."
Zemřelý byl v chalupě položen na prkno a protože nebylo možné ho ihned pohřbít (pokud to bylo v zimních měsících), nebožtík byl ponechán na těchto prknech do doby, než bylo možné vykopat v zemi díru a pohřbít ho. Vzhledem k tomu, že zimní období bylo velmi kruté, bylo velkým
problémem pohřbít nebožtíka.
Navíc, pokud to bylo jenom trochu možné, zemřelého bylo nutné přesunout na
saních z hor dolů, k nejbližšímu hřbitovu a tam ho církevně pohřbít. Cesta byla
mnohokrát velmi dlouhá a šlo se i několik kilometrů k nejbližšímu hřbitovu.
Grosser Arber - Velký Javor (
Nade vším se však tyčí majestátní hora - Gr. Arber - Velký Javor se svými kupolemi (připomínka studené a elektronické války) na vrcholu.
Až půjdete od lanovky na vrchol
Javoru s informací z průvodce, že ta nižší věž patří NATO, tak se nenechte
zmýlit: ta horní patří NATO, protože je oplocená ostnatým drátem s přehledovým
radiolokátorem RRP117- Remote Radar Post firmy Lockheed Martin s 30 vojáky
Abgesetzer Technischer Zug (AbgTZg 133) - dosah kolem
(Pohled z Velkého Javoru na Hohen
Bogen (
Na vrcholu Velkého Javoru se nachází starobylá kaple sv. Bartoloměje, ke které se po staletí konají poutě a to poslední srpnovou neděli, samozřejmě pouze ve slušném oblečení, kterým je tradiční bavorský kroj. Každý kraj má svůj kroj a není tomu jinak ani v případě našich spoluobčanů z Böhmerwaldu. Více informací o dalších krojích německých oblastí zemí Koruny české najdete zde: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/?Trachten:Geschichtliches a dále v Sudetendeutsches Wörterbuch. Wörterbuch der deutschen Mundarten in Böhmen und Mähren-Schlesien, Bd. 1, München 1988.
Naši němečtí spoluobčané z oblasti Böhmerwaldgau hovoří severobavorským dialektem (Nordbairisch), nebo hornofalckým (Oberpfälzisch), který je nahony vzdálen klasické Hochdeutsch, tj. spisovnému německému jazyku. Skoro se zdá, že je to zcela odlišný jazyk než němčina. Spisovným jazykem neradi hovoří, či se na něj těžko rozpomínají. Ale jsou to lidé velmi srdeční a zvláště u staré generace člověk pochopí, co znamená tvrdý a obtížný život spojený s životem uprostřed lesů a hor, v nekonečné pustině, kde ani zemřelého nelze lehce pohřbít a kdy při křtu dítěte musí kněz rozbíjet led v křtitelnici. Prostě všechny obtíže, které zpohodlnělý člověk moderní doby nezná. A nakonec tyto horaly vyhnaly rudé gardy v rámci dlouho připravované genocidy.
Zbožnost, kaple a kapličky v
Böhmerwaldu
Naši předkové prosluli velkou zbožností, o které tak často píší mnozí autoři popisující Šumavu, její krásu a hrůznost života ve stínu strmých kopců. Množství kapliček, Božích muk a kostelů zdobilo do začátku komunismu a české genocidy tyto kraje. To vše lehlo popelem a bylo nahrazeno ostnatým drátem a strážními věžemi, pohotovostními pluky SNB, později Pohraniční stráže.
Přesto se zde zachovaly nádherné barokní kostelíky ve všech větších městech tohoto kraje - v Bergreichensteinu, Schüttenhofenu, Eisensteinu, Zwieselu, Regenu, Klattau. Živá a jasná zbožnost těchto obyvatel hor byla jim vždy vlastní a je obdivuhodná... Pouze víra v Boha, velká úcta k Panně Marii a svatým: nejvíce snad ke sv. Janu Nepomuckému, to vše lemovalo tvrdé životní osudy horalů a sklářů pod Grosser Osser, Hohen Bogenem, Falkensteinem, Arberem a Plöckensteinem spojených s nejednou lidskou tragédií. Vzpomeňme na Klostermannův příbeh o 26 zmrzlých školních dětech z jeho šumavských povídek, nebo o oběšeném pasákovi Stielzlovi, který i po smrti nedal lidem pokoj.
Šumava a celý Böhmerwald je
úchvatný a nevyrovná se mu v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné
jiné horstvo v zemích Koruny české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří
každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další
den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské poušti - v pravdě skoro
klášterní.
Barokní kostel Panny Marie
Pomocné ze Stelly v Markt Eisenstein (dnes Železná Ruda) je důkazem této
zbožnosti, kterou neměl pouze prostý lid. Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy
byl postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem
zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šesticípou hvězdu. I mohutná cibulovitá
kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou. Hlavní oltář - obraz Panny
Marie pochází z roku
Neukirchen beim Heiligen Blut - Zázrak ve spojení s husitskými vrahy
Husité se rovněž zapsali, aniž by po tom sami toužili, do historie kraje mezi Furt im Waldem a Zwieselem. Při jednom z jejich "spanilém, vražedném a drancovním výpadu" dorazili k vesnici Neukirchen a jeden z Husitů chtěl znesvětit zde uctívanou sochu Panny Marie. Když ji však udeřil mečem do hlavy, vytryskl z ní proud krve. Na základě tohoto zázraku byl vybudován velký kostel a vesnice si z úcty k této zázračné události prodloužila své jméno na Neukirchen u Nejsvětější Krve. Návštěvu určitě doporučujeme, neboť je to jedno ze slavných poutních míst Horní Falce - Ober Pfalz.
Poustevník v hlubokých lesích
Mezi významné postavy Böhmerwaldu patří beze sporu svatý poustevník Vintíř. Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 950-1045) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera v Rinchnachu. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.
Vintíř žil v 10.-11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině v Durynsku, byl snad příbuzným vévody a pozdějšího císaře Jindřicha II. a díky sňatku své sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří z Čech utekli před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.
Ve 45. roce svého života se Vintíř po seznámení s řeholí benediktinů rozhodl stát se řeholníkem. Rozdal svůj majetek a v roce 1006 se stal řádovým mnichem benediktinského kláštera v bavorském Niederaltaichu, kde na další utváření jeho názorů na život a víru měl vliv opat Gothard. Později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad potokem Regen (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (dnešní Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně zemřel. Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. V roce 1045 zemřel a na základě svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně tamní baziliky sv. Markéty.
