Východní katolické Církve po II. vatikánském koncilu - Ostkatholische Kirche nach dem II. Vatikanischen Konzil

Mezi tradičními římskými katolíky často panuje mylná představa, že řeckokatolický ritus ad orientem je „bezpečný“ a nebyl na něho vyvíjen tlak pokoncilní doby tak, jak ho známe ze západní části Církve: Slaví se tradiční podoba východní liturgie, vysluhují se svátosti dle starobylých předpisů atd. Smyslem jednoty Církve je vždy být poddaný svatému apoštolskému stolci sv. Petra a proto se také východní Církve navracely jako zbloudilé ovce zpět do otcovského domu svatého katolického pravověří. Aby jednota byla skutečnou jednotou s Římem, přijali celou nauku Církve a odmítly bludy a schisma, které jim více, či méně zavíralo cestu do Nebe a ke spáse. Bohužel již od konce 19. století mezi částí sjednoceného východního katolického kléru jsou hlásány nebezpečné teorie o tom, že je třeba vzhlížet k „pravoslavné“ církvi jako církvi sesterské, že existují dvě plíce církve: východní a západní, které celému tělu církve dává svůj pravý spasitelný život a začalo se s pochybným liturgicko-archeologickým hnutím známým jako pravoslavizacija, nebo také liturgického východního purismu, který se snaží hledat autentickou původní východní spiritualitu a podobu východního života, kterou mylně ztotožňuje s podobou liturgie, svátostí tak, jak je dnes praktikována v nesjednoceném pravoslaví. Ti, kdo chtějí „očistit“ řecký ritus, prohlašují, že jakékoliv vlivy, kterými se východní liturgie a ritus zanesly v průběhu dějin jsou na škodu „autentické“ podobě východní liturgie a „kažením pravé východní liturgie“.

Největší rozmach těchto mylných názorů můžeme spatři v 1. polovině 20. století, a to nejenom na Západě, kde se pěstoval tento pseudoliturgický archeologismus, ale také rozšířením bolševismu na Východě, který dorazil až do uniatských oblastí, a řeckokatolíci byli násilně nuceni přestoupit k „pravoslaví“. Bezprostřední příčinou bylo obsazení Haliče a zakarpatské oblasti, která byla srdcem řeckokatolictví, sověty po druhé světové válce. Uniatské církve byly podmaněny, preláti a kněží byli vražděni nebo posíláni na Sibiř a „pravoslavná“ církev ovládaná KGB (tehdy ještě NKVD) byla ustanovena nad katolickým obyvatelstvem. Část jich vytvořila podzemní církev, ale většina se prostě smířila s novým režimem a chodila do kostelů schizmatiků. Velmi pravděpodobně zůstávali zprvu někteří z nich ve skrytu duše věrni Římu, ale o pár generací později už se lidé považovali za pravoslavné a z věrnosti Římu zbylo jen velmi málo nebo vůbec nic. Infiltrace komunistů byla velmi úspěšná, přesně tak, jak ji můžeme pozorovat i dnes na bídném stavu modernistického Říma. Toto komunistické ovládnutí Církve na západní Ukrajině je důvodem dnešního zmatení
a náboženského indiferentismu mezi řeckokatolíky (zvláště těmi ukrajinské národnosti). Kořeny tohoto zmatku sahají však ještě dále do minulosti, do doby před více než sto lety, kdy v oněch krajích působili redemptoristé. Byli to oni, kdo skrze své bratry-modernisty vyslané z Francie zaseli první símě falešného ekumenismu se schismatickým a heretickým Východem.

Stejná strategie, jakou použili sověti, byla používána Moskvou už v dobách ruského impéria. Vládnoucí vrstva dobře věděla jak na věc a plně zneužila zásady lex orandi, lex credendi. Zpočátku není třeba drastických změn v liturgii, místo toho se přeměňuje postupně tak, aby se to nikterak nedotklo náboženského cítění lidí, tak, jak to dělali i raní luteráni a anglikáni, po nich modernisté. Pomalu, téměř neznatelně, byly odstraněny uniatské tradice, jež tak krásně vyjadřovaly unii s římským pontifikem, a během několika generací se lidé začali považovat za pravoslavné.

Věrní řeckokatolíci dneška jsou tudíž ve vážném nebezpečí, neboť je logické, že když se modlí a konají bohoslužby jako schizmatici, začnou věřit jako oni. To vysvětluje všechen ten indiferentismus mezi nimi: „Je přece jedno, jestli je člověk katolík nebo pravoslavný...Bůh je stejně jeden!“ To vše zapadá velmi dobře do modernistické římské politiky ekumenismu ve stylu Balamandské dohody a sbližování se s rozkolnickými „sesterskými“ církvemi Východu. Bezmála v celém řeckokatolickém světě byly uniatské tradice vymýceny. V některých částech sv. Unie Filioque bylo dokonce odstraněno z vyznání víry!

    

            Zvonky, klečení a zákaz svatého přijímání nemluvňat se stále uplatňují ve východních církvích. Přesto dochází k postupnému narušování těchto praktik a tolerují se ti, kdo trvají na stání během svatého přijímání. Rovněž do farního společenství ve velkém pronikla pátá kolona skutečných pravoslavných schizmatiků. Mnozí pravoslavní Ukrajinci chodí do řeckokatolických kostelů jednoduše proto, že ho mají za „ukrajinský kostel“, považujíce kulturní a národnostní důvody za mnohem podstatnější než odchylky v nauce – pokud si takových odchylek je tento dav, namnoze k politování nepoučený, vůbec vědom. Nebylo vyvinuto žádné úsilí poučit nebo obrátit tyto lidi, nebo jim alespoň říci, že když nemají v úmyslu se obrátit (a to většina z nich nemá), není možné, aby chodili do katolických kostelů východního ritu, chodili ke svátostem. Hierarchie nijak nezakročuje. Opravdově věřící lidé musejí okamžitě zpozornět, když se zamyslí nad tím, že celá řeckokatolická hierarchie a všechen katolický východní ritus přijaly druhý vatikánský koncil, někteří dokonce s nadšením. Nezapomínejme, že jedním z nejodpornějších liberálů celého koncilu byl melchitský patriarcha Maximos, který v šedesátých letech zašel tak daleko, že prohlásil, že úmyslné zanedbání účasti na nedělní mši není smrtelný hřích! Od té doby šlo v jeho stopách mnoho východních biskupů a teologů – cestou Nové teologie a ekumenismu. Bylo by velmi naivní se domnívat, že jen kvůli liturgii ad orientem se zdobnějšími rouchy a častějším okuřováním, že řeckokatolický klérus je tradicionalistický a nedotčený zlem modernismu. Ve skutečnosti jsou mezi nimi i ti nejhorší liberálové! Noví východní kněží jsou připravováni na kněžství v západních modernistických seminářích a ducha koncilu – liberálního ducha vedoucího k apostazi přijali jako nové Letnice. Ačkoliv bylo svaté přijímání nemluvňat ve východním katolickém ritu zakázáno, nic dalšího nebylo k vyřešení výše zmíněných bohoslužebných a věroučných deformací podniknuto. A co více, s nadšením byl přijat národní jazyk a liturgie v církevní slovanštině je eliminována na minimum. Můžeme říci, že překladem svátostí a liturgie do národních slovanských jazyků došlo k potupení díla sv. Věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolům rovných, kdy se dnes staroslověnština jako jednotící liturgických jazyk slovanských národů, stává okrajovým liturgickým jazykem. Již dnes vidíme, jaké důsledky a jakou tragédii zavádění změn do liturgie mimo jiné nevhodnými překlady posvátných ritů skončilo na Západě. Zhroucením nejenom latinského ritu, ale byla změněna i víra věřících.   

Co se týče Ukrajiny, vzpomeňme, že arcibiskup Sviatoslav Ščevčuk, jenž sám sebe svévolně nazývá patriarchou, je nejen svobodomyslný ekumenista, ultranacionalista a podporovatel pravoslavizacije, nýbrž i starý známý papeže Bergoglia z dob svého pobytu v Buenos Aires. Monsignor Ščevčuk má obrovský vliv na ukrajinské katolíky a každých pár let navštěvuje Prahu.

 

Současná svatá Unie východních církví se potýká s těmito trendy, které ji ničí:

 

1. Vzývají se nekanonizování, či schismatičtí svatí např. Serafim Sarovský, Simeon Nový Theolog, nebo dokonce Řehoř Palama - „světci“ ruských rozkolníků.

2. Hierarchie se často opírá o moderní nekatolické filosofy a modernisty koncilu: Congar, Rahner, Chenu, Wojtyla, kteří před koncilem byli podezřelí z modernismu, nebo dokonce byli považováni za modernisty.

3. Provozují se ekumenické sedánky s východními schismatiky a bludaři, včetně protestantských sekt.

4. Praktikuje se, či se toleruje nezdravý nacionalismus východních věřících, zvláště ukrajinské provenience ve stylu národ je přednější než katolická víra.

5. Šíří se přesvědčení, že katolíci, pravoslavní a protestanti všichni přistupují k Bohu, jen jinými cestami.

6. Zpochybňují se body katolické nauky, které jsou součástí deposita fidei (pokladnice víry): nauka o existenci pekla „Peklo není místo, nýbrž stav.“ Existence očistce: „Očistec není
   v Písmu. Místo toho byl vymyšlen (teology).“ „Limbus byl zcela vymyšlen.“ apod.

7. U některých členů řeckokatolického kléru se dnes hovoří ve stylu pro-pravoslavné orientace
   o možnosti rozloučit manželství - „Manželství není z přirozeného práva.“

8. Dokonce někteří kněží na Východě podporují modlitby za dušičky potracených, nenarozených, nepokřtěných dětí. Lidé to někdy zahrnují do veřejných proseb o modlitbu za zemřelé.

9. V rámci unijních východních Církví se šíří letniční hnutí, které je protkáno bludy a vychází z protestantského prostředí. V některých východních kostelích se konají tzv. „uzdravující mše“, při níž jsou podle praktik NOM (Nová mše Pavla VI.) pozváni všichni věřící k přijetí posledního pomazání, protože „my všichni jsme nemocní hříšníci potřebující uzdravení“. To je svatokrádežné zneužívání
   a degradace svátosti posledního pomazání.

10. Někteří východní katoličtí kněží používají při liturgii teplotu, tj. přimíchávají horkou vodu do kalichu s vínem dle „pravoslavného“ zvyku.

     

    Mohli bychom pokračovat ve výčtu nešvarů, či dekadence, která se do svaté Unie šíří nejenom z liberálního modernistického Západu, ale i ze schismatického, heretického Východu. Důležité si uvědomit, že je zde sváděn boj o pravověří. Pravověří však je termínem, kterému nerozumí, nebo nechtějí rozumět liberálně, či pro-pravoslavně orientovaní kněží a biskupové.  Bůh jim buď milostiv!

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.

 

Škůdce naší monarchie - Schödling der Donaumonarchie – Georg rytíř von Schönerer

 

Jak se čtenáři mohou přesvědčit, na našich stránkách odmítáme a kritizujeme vznik liberálních politických stran jako něčeho, co je cizí národu jako živému organismu, protože liberální partajnictví zleva doprava nikdy nevyjadřuje skutečný zájem o potřeby celého národa ve smyslu obecného blaha, ale znamená politikaření pro politikaření, hledání pouze dílčích prospěchářských zájmů, mající své totalitní a oligarchické zájmy a je zdrojem přijímání schvalování neživotných zákonných norem do života národa politickými amatéry různých barev a nikoliv odbornými pracovníky toho kterého odvětví. Takové politikaření je v drtivé většině z 99, 9% protikatolicky zaměřeným spiknutím, které odporuje nejenom nadpřirozenému řádu, ale i řádu přirozenému. Jak nás učí papežové 19. a 20. století a zvláště Pius XI., katolík by měl podporovat (bez ohledu na to, zda je monarchista, či nikoliv) stavovské uspořádání společnosti ve smyslu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI.:  §81.  Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů". §82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům.“ Stavovským řádem se rozumí takové uspořádání společnosti, ve kterém lidé jsou rozvrstveni nikoliv podle toho, zda jsou zaměstnavateli či zaměstnanci, nýbrž podle toho, zda spolupracují v témž povolání. (Vašek)

Často jsme ve svých článcích poukazovali na to, že Rakousko - Uherská monarchie ve své naivitě, chcete-li hlouposti, nechala vystudovat a veřejně působit takové politické diletanty jako byli Masaryk, von Schönerer, Beneš, Emmanuel Moravec a další, občany s revolučním smýšlením, kteří permanentně podminovávali a demontovali samotné základy naší monarchie. Monarchie a císař si v průběhu 19. století totiž neuvědomili, že nacionální a liberální, později socialistické politikaření těchto pseudostran i liberalismus a politické ústupky z jejich strany  je více či méně zaměřeno proti obecnému blahu a celkovému bytí, resp. nebytí monarchie. Stranické programy odporovaly protiliberální, protisocialistické rétorice Vatikánu těchto let, tj. celého 19. století  a počátku 20. století a podkopávaly věrnost trůnu a vytvářely prostor pro národnostní nesnášenlivost mezi národy monarchie.

Liberální partajnictví bylo trojským koněm, který fungoval v monarchii po vydání konstituce a rok 1848 byl dalším zopakováním Francouzské Revoluce v evropském měřítku. Druhá polovina 19. století přinesla čilý politický ruch a vytváření politických stran. Vedle čistě německých a českých liberálních stran v  monarchii  působila v naší vlasti i skupina radikálních liberálních německých nacionalistů v čele s Georgem rytířem von Schönererem (17. července 1842 Vídeň - 14. prosince 1921 zámek Rosenau u Zwettlu). Schönerer  byl rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální, protikatolický a antijudaistický politik. V letech 1873-1888 a 1897-1907 byl poslancem v rakouské Říšské radě a v roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení. Původně měl být obchodníkem, roku 1861 započal studia agronomie v Tübingenu a v letech 1861–1863 absolvoval zemědělskou akademii v Hohenheimu a v letech 1863–1865 i vyšší zemědělskou školu v uherském Mosonmagyaróváru. Následně nastoupil na praxi do správy Schwarzenberského panství v Čechách, kde působil v letech 1865–1867. V letech 1867–1868 podnikl studijní cestu. Pak se roku 1869 vrátil na rodinný velkostatek Rosenau u Zwettlu, který zdědil po otci a o který se vzorně staral. Angažoval se v zemědělských organizacích a pomáhal zakládat hasičské sbory v okolních obcích. Už po porážce Rakouska roku 1866 a následného vzniku Německého císařství roku 1871 se stal velkým obdivovatelem kancléře Otto von Bismarcka a velkoněmeckým nacionalistou. Naopak ostře odmítal habsburské Rakousko-Uhersko i Katolickou církev a byl rozhodný antijudaista. Jeho vstup do aktivní politiky probíhal v době krátce po finanční krizi roku 1873. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Zwettl, Waidhofen a.d. Thaya, Dobersberg atd. Ve sněmovně byl součástí Německé pokrokové strany. Členem jejího klubu byl do roku 1876. V Říšské radě se profiloval na agrárních tématech. V roce 1877 demonstrativně složil mandát. Rezignace byla oznámena dopisem 20. ledna 1877. Již 9. března 1877 po opětovném zvolení zase složil poslanecký slib. V této době na sebe upozornil jak řečnickými schopnostmi, tak mimořádnou hrubostí a nenávistí vůči Židům, Čechům a Polákům. Mezitím byl v letech 1878–1883 poslancem i v Dolnorakouském zemském sněmu a stal se hlavní postavou velkoněmeckého nacionalismu. Předsedal Německé čtenářské společnosti, zasedal ve vedení německého Schulvereinu (organizace podporující německojazyčné školství v etnicky smíšených regionech). Roku 1881 založil list Deutsche Worte.

Roku 1882 napsal spolu s Viktorem Adlerem, Engelbertem Pernerstorferem a Heinrichem Friedjungem takzvaný Linecký program, programový manifest německo-nacionálního hnutí pod heslem „Ani liberální, ani klerikální, ale nacionální“. Prosazoval příklon německých částí Rakouska (včetně českých zemí), které se mělo vzdát "cizí" Haliče, Bukoviny a Dalmácie, k Bismarckovu Německu. To vyhovovalo chorvatským a polským nacionalistům, nebylo však vůbec přijatelné pro české zástupce, protože by znamenalo germanizaci českých zemí. Dále byl zastáncem celní unie s Německem, prohlášení němčiny za úřední jazyk a podporoval rozšíření volebního práva. V roce 1882 prohlásil: „My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde žijí Němci.“ To bylo samotné jádro /motto pangermanistické velkoněmecké myšlenky, která později způsobila neuvěřitelná utrpení nastupujících národu po pádu monarchie. Byl to právě Schönerer, který hlásal heslo: „Bez židů, bez Říma, postavíme chrám Germanie!“ Byl to čistý projev nejenom nacionalismu, ale budoucích rasových teorií, které Schönererovci razili a tento radikální proud se poté přelil i do budoucí První republiky. V roce 1904 totiž byla v Trutnově založena Německá dělnická strana, v Československu poté působila pod názvem Německá národně socialistická dělnická strana DNSAP.

I přes všechny Schönererovi nehoráznosti a demagogie nadále zůstával viditelným členem Říšské rady, kam byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879 i volbách do Říšské rady roku 1885, opět za kurii venkovských obcí v obvodu Zwettl, Waidhofen an der Thaya, Dobersberg atd. Jeho politická kariéra ovšem dočasně skončila roku 1888. 6. července 1888 ztratil mandát v Říšské radě kvůli pravomocnému odsouzení.

Roku 1888 byl zatčen, protože s kumpány přepadl redakci novin Neues Wiener Tagblatt a patrně ztloukl židovské redaktory za to, že předčasně oznámili smrt německého císaře Viléma I. Parlament ho zbavil imunity a byl odsouzen do vězení na čtyři měsíce, ke ztrátě mandátu na pět let  i šlechtického titulu. V následném období působil v nacionálních spolcích.

Do vysoké politiky se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, kdy se stal poslancem Říšské rady, nyní za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš atd. Významně se přičinil o pád premiéra Badeniho kvůli pokusu o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích. Šlo o takzvaná Badeniho jazyková nařízení, která vyvolala ostré protesty německorakouského nacionálního tábora.[1] Za to ho Cheb  a další německá města v Čechách zvolila čestným občanem. Jako nezávislý poslanec se profiloval i na tématu z Německa importovaného „kulturního boje“ (Kulturkampf). Založil antikatolické hnutí „Pryč od Říma“ (Los von Rom) a roku 1900 přestoupil k protestantismu. Podobně jako Masaryk, který se také profiloval jako katolicismu nepřátelský a vystoupil z katolické Církve. Schönerer agitoval pro vystupování z katolické církve a v domovském Zwettlu byl díky jeho iniciativě roku 1904 vysvěcen protestantský kostel. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901, nyní jako předák radikální politické formace Všeněmecké sjednocení (zvolen v kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš, Kraslice atd.). Všeněmecké hnutí se v Předlitavsku utvořilo v polovině 90. let 19. století pod vedením Schönerera a Karla Hermanna Wolfa z původního německého nacionálně radikálního tábora. S 22 poslanci šlo o významnou parlamentní frakci a 21 z těchto poslanců bylo zvoleno v etnicky německých oblastech českých zemí. Strana se ovšem v následujících letech rozpadla, když stoupenci Karla Hermanna Wolfa ustavili samostatnou politickou stranu, později nazvanou Deutschradikale Partei. Schönerer zasedal  v Říšské radě do konce funkčního období, tedy do roku 1907.  Ve volbách do Říšské rady roku 1907 Schönerer neobhájil svůj mandát, když ho porazil sociálnědemokratický kandidát. Šlo o první volby konané podle všeobecného a rovného volebního práva, které Schönerer dříve prosazoval, nyní odmítal. Stáhl se z politického života. V roce 1917 mu díky amnestii byl vrácen šlechtický titul. Zemřel roku 1921 a byl na vlastní přání pohřben v Sachsenwaldu u Hamburku, poblíž svého obdivovaného kancléře Bismarcka, nesmířen s katolickou Církví.

Zdroj:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Schönerer

L. Beneš, Odepřená integrace, Pulchra, 2009.

B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937.

P. Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890-1918), Historický ústav, Praha, 2012.

Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne - Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i Msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!

Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)