A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G.
Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon
Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire,
M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné
REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy
proklíná.Nechme na
chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne
ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini.
Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků,
1861-1891 a Rivista della Massoneria
Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož
sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE.
„Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu
zákon pokroku, který je již
historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je
„jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou
ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy
neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou
platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší
straně. Křesťanství je pouze
individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným
stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu
židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je
„idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu
Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské
dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem
pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a
nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze
„přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí
v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.
Autorita je posvátná, jestliže …
je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a
dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem
je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a
kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší
či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů
a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu
spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od
národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní
i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu
nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad,
poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci
revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho
věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.
Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE)
zajišťuje pouze a výhradně republika,
podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu
jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští
žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je
tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy].
„Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i
když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého
zdůrazňování. Budoucností svobodné
Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším.
Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž
„principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘
edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku
je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je
napsána rovnost. S takovým
dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou
formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským
principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů.
Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může
připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný
příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a
přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo
ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního]
zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto
výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha
obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí,
náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením
na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji
symbolizuje. Průkopnické zahájení
epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a
pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva)
celé epochy.
Morální autorita koření v národu.
Suverenita tkví v Bohu jakožto
zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými
slovy: suverenita je v účelu a
cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu
je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného
shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje
se v „národním konsensu.
Revoluce je tajemstvím národů. Ta
roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà
progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku
pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem
„práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje.
Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je
zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a
nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i
lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání
namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi
národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem
svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí]
emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné
povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti,
jsme kněžími „náboženství povinnosti“.
Každá politická revoluce musí být
současně i společenskou revolucí.
Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny
společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky
všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i
nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve
dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické
internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení
národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji
nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá
kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si
za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na
negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí
být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire,
non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla
nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu
jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu
se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu
asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky
průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na
zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus
bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na
vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci,
protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným
prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli
asociační svobody.
Revoluce vyžaduje přípravu.
Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura;
obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého
slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná
vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální
výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede
k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď
„donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády
mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme
nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako
jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také
revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina
povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná
povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj.
mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své
italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví
nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém
výchovy. Požadujeme pro všechny povinné
národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez
národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může
být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy.
Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co
zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných
představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné
a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán
zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program
oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v
něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské
a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné
autoritě, vůči autoritě genialitou
korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu
k tyranii i k anarchii“.
„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”.
Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář
víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu,
který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný
autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem
lidu jakožto metropolí.
„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v
blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří
harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán
hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné
a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v
smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání
třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho
gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a
falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z
nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod
zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti
‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty.
Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A
stejně tak jako po Římu cézarů,
který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i
Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je
povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální
jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi
mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi
zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.
„Řím není [pouze] město, nýbrž
idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu
utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost
žití. Řím je
posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným
evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně
národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“.
„Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie;
Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru
na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít
iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.
„Morální svoboda je tím, co svět
žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných
autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství,
„strážce staré neomezené autority“, „jediná
opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“.
Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je
v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení
papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé
její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i
vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho
programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.
„Co v Římu hledám, je především
republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie
pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky
zůstal papežský. Otázkou, která dnes
„pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již
dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda
k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes
je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes
máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí
pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má
kráčet obyvatelstvo Itálie.
Mazzini jako bývalý vůdce „římské
republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli:
republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe
(riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte
to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti.
Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo
nejednejte vůbec!”.
„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné
straně v pozdvižení národního
práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně
v pozdvižení ideje autority
- která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný
pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení
se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám
do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání:
„předně odstraněním papežství
dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma
prvotního hříchu – to je náboženské
poslání. A dále je to rozvinutí národnostního
principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako
nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení
bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské
přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se
však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.
Splnění tohoto dvojího poslání
vyžaduje především „boj proti papežství,
strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše
popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané
cestě pokračovalo do všech důsledků
[tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní
pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností
„republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu
„italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě
hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze
všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho
zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit
boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.
Dnes vidíme, že REVOLUCE je
všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl
pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku
REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí
Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace
zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO
Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve
je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli
stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem
nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému
vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je
zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM. „Milujeme-li více pozemskou společnost než
panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi
y Guijarro) Přesvědčeni o tom, že
zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou
zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické,
sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve
vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů
buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že
pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem,
nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;
s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který
Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v
oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající
Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými
společnostmi a nad národy.
